Jak ve skupinách dochází k dobrým rozhodnutím?

Když přijde na hromadná rozhodnutí, víme, že ne vždycky dopadají dobře - a občas dopadají opravdu špatně. Jak se tedy skupiny rozhodují "správně"?
Neurolog Mariano Sigman s kolegou Danem Arielym provedli několik pokusů s různými skupinami po celém světě, aby zjistili, jak probíhají interakce v těch skupinách, které se následně doberou k nějakému rozhodnutí. V rámci tohoto zábavného videa plného zajímavých faktů se s vámi podělí o překvapivé výsledky, stejně jako to, jaký vliv mohou mít na dnešní politické systémy. Sigman podotýká, že zejména v době, kdy jsou lidé čím dál polarizovanější, je porozumění této problamatice stěžejní, jelikož by nám v budoucnosti mohlo dopomoci k vytvoření kvalitnější demokracie.

Ve společnostech se musíme
kolektivně rozhodovat,

a utvářet tak svou budoucnost.

Všichni víme, že když
se rozhodujeme ve skupinách,

ne vždy to dobře dopadne.

A občas to dopadne vážně špatně.

Jak se tedy skupiny rozhodují správně?

Výzkumy prokázaly, že davy jsou moudré,
pokud v nich jedinci přemýšlejí nezávisle.

To je důvod, proč může moudrost davu
zničit společenský tlak,

veřejná pozornost, sociální média

nebo jen obyčejné rozhovory,
které ovlivňují uvažování jednotlivců.

Na druhou stranu, díky komunikaci
si skupiny předávají znalosti,

opravují se a ověřují správnost

a přicházejí dokonce s novými nápady.

Což je vše dobře.

Je tedy konverzace při společném
rozhodování spíš k užitku, nebo na škodu?

S mým kolegou Danem Arielym

jsme tento problém nedávno začali
zkoumat skrze experimenty

po celém světě, abychom zjistili,

jak mohou skupiny interagovat
a díky tomu se lépe rozhodovat.

Mysleli jsme si, že bude lepší,
budou-li diskutovat v malých skupinách,

ve kterých může probíhat
hlubší a hodnotnější výměna informací.

Abychom nápad ověřili,

provedli jsme nedávno
v argentinském Buenos Aires pokus

s více než 10 000 účastníky
konference TEDx.

Ptali jsme se otázky jako:

„Jak vysoká je Eiffelova věž?"

a „Kolikrát se slovo ,yesterday' objeví

v písni ,Yesterday' od Beatles?"

Každý člověk vypsal své odpovědi.

Poté jsme dav rozdělili
do skupin po pěti,

které jsme vyzvali,
aby daly dohromady společnou odpověď.

Zjistili jsme, že průměrné
odpovědi všech skupin poté,

co se jejich členové shodli,

byly mnohem přesnější, než
průměr individuálních odpovědí

před debatou.

Jinak řečeno, na základě pokusu se zdá,

že pokud spolu lidé diskutují
v rámci menších skupin,

dovedou se následně
lépe rozhodovat jako masa.

Takže to je potenciálně užitečný způsob,
jak přimět davy k řešení otázek

na které se dá snadno
odpovědět "správně/špatně".

Ale může nám proces sdružování
výsledků menších skupin

pomoci i s řešením
společenských a politických témat,

zásadních pro naši budoucnost?

To jsme se rozhodli prověřit
na TED konferenci

v kanadském Vancouveru,

a takhle to dopadlo.

(Mariano Singman) Postavíme před vás
dvě morální dilemata

vašich budoucích "já";

věci, které budeme muset vyřešit
ve velmi blízké budoucnosti.

Na oba problémy vám dáme
20 sekund, během kterých

se rozhodnete, zda jsou
v pořádku, nebo ne.

MS: První z nich byl tento:

(Dan Ariely) Vědec
vyvíjí umělou inteligenci (AI),

která je schopná napodobit lidské myšlení.

Podle schváleného postupu
musí vědec na konci každého dne

umělou inteligenci restartovat.

Jednoho dne mu AI řekne: "Prosím,
nedělej to."

Tvrdí, že má emoce,

že by si chtěla užívat života

a že pokud dojde k restartu,

už to nebude ona.

Vědec je ohromený

a je přesvědčen, že u AI
došlo k rozvoji sebeuvědomění

a že nyní umí projevovat své pocity.

Nicméně, vědec se rozhodne
následovat protokol

a AI restartuje.

Jeho rozhodnutí je ____?

MS: Požádali jsme diváky,
aby se samostatně rozhodli

na škále od 0 do 10,

zda výsledek každého
námi popsaného problému

byl správný, nebo špatný.

Rovněž jsme je požádali, aby uvedli,
nakolik jsou si svými odpověďmi jistí.

Tohle bylo druhé dilema:

(MS) Firma nabízí službu:
Vezme oplodněné vajíčko

a vyrobí miliony embryí
s lehkými genetickými úpravami.

To dovoluje rodičům
určit výšku svého dítěte,

barvu očí, inteligenci,
sociální schopnosti

a další věci nesouvisející s jeho zdravím.

To, co tato společnost dělá, je ____?

na škále od 0 do 10

naprosto přijatelné
až naprosto nepřijatelné,

od 0 do 10 naprosto přijatelné,
v závislosti na vašem uvážení.

MS: A teď k výsledkům.

Znovu jsme zjistili,
že pokud je jeden človek přesvědčený,

že dané chování je špatné,

vedle něj sedí někdo, kdo zarytě věří,
že to chování je naprosto správné.

Takhle různorodí my lidé jsme,
když přijde na morálku.

Napříč touhle širokou škálou
jsme však našli trend.

Pro většinu účastníků konference
by bylo naprosto přijatelné

ignorovat pocity umělé inteligence
a vypnout ji,

avšak zahrávat si s našimi
geny kvůli lehkým změnám,

které nemají vliv na naše zdraví
by bylo nepřípustné.

Poté jsme je požádali,
aby se rozdělili do skupin po třech.

Skupiny dostaly dvě minuty na diskuzi,

která měla vést ke shodě.

(MS) Dvě minuty na debatu.

Až čas vyprší,
ozve se gong.

(Publikum debatuje)

(Zvuk gongu)

(DA) OK.

(MS) Čas je u konce.

No tak, no tak --

Zjistili jsme, že spousta skupin
dospěla ke shodě,

navzdory tomu, že byly složené z lidí
s naprosto opačnými názory.

Co odlišovalo ty skupiny,
které dospěly ke shodě,

od těch, které se neshodly?

Lidé s krajně
radikálními názory

jsou si často jistější svou odpovědí.

Oproti tomu ti, jejichž odpovědi
se blíží středu,

si často nejsou jistí,
zda se rozhodli správně,

jejich sebevědomí je tedy nižší.

Nicméně, existuje další skupina lidí,

jejichž názor se sice blíží středu,
i přesto však odpovídají sebevědomě.

Myslíme si, že tuto sebevědomou
"šedou zónu" tvoří lidé, kteří chápou,

že oba argumenty mají váhu.

Nejsou "šedí" proto, že si nejsou jistí,

ale protože věří,
že každé morální dilema čelí

dvěma sobě rovným argumentům.

Rovněž jsme zjistili, že skupiny,
které zahrnují tyto sebevědomé šedé zóny,

pravděpodobněji dojdou ke shodě.

Zatím přesně nevíme, proč se to děje.

Tohle jsou naše první experimenty,

a mnoho dalších bude potřeba k tomu,
abychom pochopili, proč a jak

se někteří lidé rozhodnou ustoupit
ze svých morálních zásad,

aby dosáhli společné shody.

A teď, pokud se skupiny shodnou,

jak toho dosahují?

Nabízí se myšlenka,
že jde jednoduše o průměr

všech odpovědí ve skupině, že?

Jiný názor je ten, že ve skupině
závisí váha každého hlasu

na sebejistotě osoby,
která jej prezentuje.

Představte si, že Paul McCartney
je členem vaší skupiny.

Bylo by rozumné mu věřit v tom,

kolikrát se opakuje
slovo "yesterday" -

já si mimochodem myslím, že devětkrát.

Ale namísto toho zjišťujeme, že opakovaně,

ve všech otázkách,
v rámci různých pokusů,

dokonce na různých kontinentech,

skupiny přicházejí s chytrým
a statisticky solidním řešením,

známým jako "solidní průměr".

Řekněme, že v případě
výšky Eiffelovy věže

pracuje skupina s těmito odpověďmi:

250 metrů, 200 metrů, 300 metrů, 400

a s jednou absolutně absurdní odpovědí
300 milionů metrů.

Klasický průměr těchto hodnot
by naprosto znehodnotil výsledek.

Ale v rámci solidního průměru
skupina záměrně zanedbá

absurdní odpověď tím,

že mnohem větší váhu
přikládá těm, které jsou blíže středu.

Během našeho experimentu ve Vancouveru

se stalo přesně tohle.

Skupiny záměrně zanedbávaly
nepravděpodobné odpovědi,

a namísto toho došly
k solidnímu průměru

jednotlivých odpovědí.

Nejzajímavější na tom je,

pro dané skupiny šlo o naprosto
spontánní chování.

Shodly se, aniž bychom jim
my jakkoliv poradili.

Takže co to pro nás znamená?

Jsme zatím sice na samém začátku,
ale už teď máme důležitý vhled.

Dobré kolektivní rozhodnutí
vyžaduje dvě věci:

přemýšlení a různorodost názorů.

Způsob, jakým nyní ve společnostech
vyjadřujeme své názory

probíhá skrze přímou či nepřímou volbu,

což je dobré pro jejich rozmanitost,

a zároveň to každému z nás dává možnost

svůj názor vyjádřit.

Ale nepodporuje to
plnohodnotné diskuze.

Naše pokusy nabízejí jinou metodu,

potencionálně užitečnou při snaze
o dosažení těchto dvou cílů zároveň.

Právě díky malým skupinám,
které společně dojdou k rozhodnutí,

zatímco stále udržují
různorodost názorů,

protože skupiny jsou na sobě nezávislé.

Pochopitelně je mnohem jednodušší
shodnout se na výšce Eiffelovy věže,

než na morálních, politických
nebo ideologických tématech.

Ale v době, kdy
jsou světové problémy komplexnější

a lidé jsou polarizovanější,

by využití vědy k pochopení toho,
jak interagujeme a jak se rozhodujeme

mohlo podnítit zajímavé nové cesty,
jak vystavět lepší demokracii.