Vše, co slyšíte ve filmu, je lež

Zvukový design je postavený na klamání. Když se díváte na film nebo seriál, téměř všechny zvuky, které slyšíte, jsou falešné. V této přednášce plné zvuků zkoumá Tasos Frantzolas roli zvuku při vyprávění příběhů a ukazuje, jak snadno mohou být naše mozky oklamány tím, co slyšíme.

Chtěl bych začít menším experimentem.

Pustím vám tři videa deštivého dne.

Ale změnil jsem audio jednoho videa

a zvuk deště jsem nahradil
zvukem smažící se slaniny.

A chci, abyste se důkladně zamysleli,
ve kterém z videí uslyšíte zvuk slaniny.

(Déšť)

(Déšť)

(Déšť)

Dobře.

Vlastně jsem vám lhal.

Všude byl zvuk slaniny.

(Prskající slanina)

(Potlesk)

Mým cílem není, abyste měli hlad pokaždé,
když uvidíte deštivou scénu.

Ale chci vám ukázat, že naše mozky
jsou nastaveny, aby přijímaly lži.

Nehledáme přesnost.

Ohledně klamů a podvodů

bych rád citoval jednoho
z mých oblíbených autorů.

Oscar Wilde ve svém díle „The Decay
of Lying" přišel s myšlenkou,

že špatné umění pochází z kopírování
přírody a snahy být realistický;

a dobré umění pochází ze lží, iluzí
a sdělování krásných, nepravdivých věcí.

Takže když se díváte na film
a zazvoní telefon, není to pravé zvonění.

Bylo přidáno později
v postprodukci, ve studiu.

Všechny zvuky, které slyšíte,
jsou falešné.

Všechno, kromě rozhovorů,
je falešné.

Když se díváte na film
a slyšíte ptáka mávat křídly --

(Mávání křídel)

Ve skutečnosti nenahráli živého ptáka.

Zní to mnohem reálněji,
když nahrajete list papíru

nebo třepání chňapkami.

(Třepot)

Hořící cigareta zblízka --

(Hořící cigareta)

zní mnohem věrohodněji,

když vezmete věc zabalenou do potravinové
fólie a snažíte se ji rozbalit.

(Rozbalování potravinové fólie)

Rány pěstí?

(Rána pěstí)

Jejda, ještě jednou.

(Rána pěstí)

To se většinou dělá zapíchnutím
nože do zeleniny, obvykle zelí.

(Zapíchnutí nože do zelí)

Další -- lámání kostí.

(Lámání kostí)

Nikdo nebyl opravdu zraněn.

Ve skutečnosti je to ...

lámání celeru nebo mraženého salátu.

(Lámání mraženého salátu nebo celeru)

(Smích)

Vytvořit vhodný zvuk není vždy
tak jednoduché

jako návštěva supermarketu
a jeho sekce se zeleninou.

Ale často to je mnohem komplikovanější.

Obraťme spolu proces
vytváření zvukových efektů.

Jeden z mých nejoblíbenějších příběhů
je od Franka Serafinea.

Frank přispívá do naší knihovny

a vytvořil skvělé zvukové efekty pro
"Tron", "Star Trek" a další.

Byl členem týmu Paramount, který
vyhrál Oscara za nejlepší ozvučení

pro "Hon na ponorku".

Pro tuto klasiku o Studené válce z 90. let
měli vytvořit zvuk turbíny u ponorky.

Takže měli malý problém,

protože nemohli najít žádnou ponorku
ve West Hollywoodu.

Takže v podstatě udělali toto:

šli za kamarádem, který měl bazén
a Frank skočil bombu.

Pod vodu dali mikrofon
a další mikrofon dali nad hladinu.

Takto zněl mikrofon pod vodou.

(Ponoření pod vodu)

Když přidáme druhý mikrofon,
dostaneme toto.

(Cákání vody)

Potom posunuli vzniklý zvuk o oktávu níž,
jako by chtěli zpomalit nahrávku.

(Cákání vody o oktávu níže)

Poté odstranili většinu vysokých tónů.

(Cákání vody)

A posunuli to o další oktávu níž.

(Cákání vody o oktávu níž)

Poté přidali trochu šplouchnutí
z mikrofonu nad hladinou

(Šplouchnutí)

Následným přehráváním ve smyčce
a opakováním zvuku získali toto:

(Zvuk turbíny)

Takže spojením kreativity
a technologie jsme získali dojem,

že jsme v ponorce.

Jakmile však vytvoříte zvuky
a spojíte je s obrazem,

chcete, aby žily ve světě příběhu.

A jeden z nejlepších způsobů, jak toho
dosáhnout, je přidat ozvěnu.

A to je první audio nástroj,
o kterém bych chtěl mluvit.

Ozvěna je vlastně pokračující
přítomnost zvuku poté,

co původní zvuk skončil.

Takže je to něco jako --

všechny odrazy zvuku
od materiálů, věcí a zdí okolo.

Vezměte si jako příklad střelbu ze zbraně.

Původní zvuk je kratší než půl sekundy.

(Střelba)

Přidáním ozvěny můžeme docílit efektu,
jako bychom střelbu nahrávali v koupelně.

(Ozvěna střelby v koupelně)

Nebo jako by byl zvuk
nahrán v kostele.

(Ozvěna střelby v kostele)

Nebo v kaňonu.

(Ozvěna střelby v kaňonu)

Takže ozvěna nám může poskytnout
mnoho informací

o prostoru mezi posluchačem
a zdrojem zvuku.

Pokud by byl zvuk chuť, potom ozvěna
by byla něco jako vůně zvuku.

Ale ozvěna toho dokáže mnohem více.

Poslouchání zvuků s menší ozvěnou
než při běžných hraných scénách

nám okamžitě naznačí
že posloucháme komentátora,

vypravěče, který se neúčastní
probíhajících scén.

Také důvěrné nebo intimní scény v kině
se odehrávají bez ozvěny,

protože tak by to znělo, kdyby
vám někdo mluvil do ucha.

Na druhé straně,
přidáním hodně ozvěny k hlasu

nás donutí myslet si,
že posloucháme vzpomínku

nebo jako bychom byli uvnitř
hlavy jedné z postav,

nebo, že slyšíme hlas Boha.

Nebo někoho mnohem mocnějšího
v odvětví filmů, Morgana Freemana.

(Smích)

Takže --

(Potlesk)

Jaké další nástroje a triky
používají zvukoví designéři?

Tady je jeden z opravdu důležitých.

Ticho.

Několik chvil ticha nás přinutí
věnovat větší pozornost.

A v západním světě
nejsme na ticho zrovna zvyklí.

Je to považováno za trapné a neslušné.

Takže ticho předcházející slovní
komunikaci může vytvořit hodně napětí.

Představte si velký americký film,

který je plný explozí
a automatických zbraní.

Po chvíli už vám hluk přijde normální
a přestane být vlastně hlukem.

Když se na to podíváme
pohledem yin-yang,

potom ticho potřebuje hluk
a hluk potřebuje ticho,

aby měl jakýkoliv z nich nějaký efekt.

Co ale vlastně ticho znamená?

To záleží na tom, jak je ve filmu využito.

Může nás přenést do hlavy jedné z postav
nebo přinutit k přemýšlení.

Obvykle si ticho spojíme s ...

uvažováním, meditací, hlubokým zamyšlením.

Ale kromě toho, že má jeden
konkrétní význam,

ticho je vlastně nepopsaný papír,

na který si každý nakreslí
svoje vlastní myšlenky.

Chtěl bych ale upřesnit jednu věc:
nic jako naprosté ticho neexistuje.

A já vím, že to zní jako nejnamyšlenější
tvrzení v historii TED Talks.

Ale i kdybyste vstoupili do místnosti
s nulovou ozvěnou a žádným hlukem zvenčí,

stále byste slyšeli, jak vám
pulsuje krev v těle.

V klasickém kině nikdy nenastalo ticho,
protože stále běžel projektor.

A ani v dnešním světě Dolby

neexistuje žádný moment ticha,
pokud posloucháte věci okolo sebe.

Vždycky tu bude nějaký druh hluku.

Teď, když víme, že neexistuje nic
jako naprosté ticho,

co tedy tvůrci filmů
a zvukoví designéři používají?

Často užívají "atmosféry".

Atmosféry jsou jedinečné zvuky na pozadí,
které se vážou ke specifickému místu.

Každé místo má vlastní zvuk
a stejně tak každá místnost,

říká se mu "zvuk místnosti".

Tady je nahrávka z trhu v Maroku.

(Hlasy, hudba)

A Times Square v New Yorku.

(Doprava, troubení aut, hlasy)

Zvuk místnosti je spojení všeho,
co v místnosti vydává nějaký zvuk:

ventilace, topení, lednice.

Tady je nahrávka mého bytu v Brooklynu.

(Ventilace, bojler, lednice
a hluk z ulice)

Atmosféra funguje na nejprvotnější úrovni,
působí přímo podvědomě na náš mozek.

Takže cvrkot ptáků za vaším oknem
naznačuje běžný stav,

možná protože jako druh jsme tento
zvuk slýchali každé ráno po miliony let.

(Cvrkot ptáků)

Na druhou stranu zvuky strojů
se k nám dostaly až v poslední době.

I když mám osobně zvuky strojů
velice rád --

byly použity jedním z mých hrdinů,
Davidem Lynchem

a jeho zvukovým designérem,
Alanem Spletem --

obvykle nesou negativní význam.

(Zvuk strojů)

Zvukové efekty se mohou "vkrást"
do naší emoční paměti.

Někdy mohou být natolik významné

až se z nich stane samotná
postava ve filmu.

Zahřmění může znamenat božský zásah
nebo například zuřivost.

(Bouře)

Zvonění kostela nám může připomenout
ubíhající čas nebo naši smrtelnost.

(Zvon)

Rozbití skla může naznačit
konec vztahu nebo přátelství.

(Rozbití skla)

Vědci věří, že neladící zvuky,

například hodně hlasité
žesťové nebo dechové nástroje,

nám mohou připomenout
vytí zvířat v přírodě

a navodit nám tak pocit podráždění
nebo strachu.

(Žesťové a dechové nástroje)

Takže teď jsme se bavili o zvucích,
které vidíte, odkud pochází.

Ale může se stát, že zdroj
zvuku není vidět.

Tomu říkáme "zvuky mimo obrazovku"
nebo také "akusmatické".

Akusmatické zvuky --

termín "akusmatický" pochází
od Pythagora z antického Řecka,

který roky učil za závěsem či oponou tak,
aby ho jeho učedníci neviděli.

Myslím, že si tento matematik
a filosof myslel,

že tím pádem se jeho studenti mohou
soustředit více na jeho hlas,

slova a jejich význam,
než na vizuální dojem při mluvení.

Tak jako Čaroděj ze země Oz
nebo Velký bratr z "1984",

oddělení zvuku od jeho zdroje,
oddělení příčiny a následku,

vytváří dojem všudypřítomnosti
nebo panopticismu, a tudíž autority.

Existuje silná tradice
akusmatických zvuků.

Jeptišky v klášterech v Římě
a Benátkách zpívaly

nahoře na galeriích blízko stropu,

a vytvářely tak iluzi, že posloucháme
zpěv andělů v oblacích.

Richard Wagner vytvořil slavný
skrytý orchestr,

který se nacházel v díře
mezi jevištěm a publikem.

A jeden z mých hrdinů, Aphex Twin,
se ukrýval v temných rozích klubů.

Myslím si, že všichni
ti odborníci věděli, že ukrytím zdroje

vytvoříte dojem záhadnosti.

Mohli jsme to vidět ve filmech
zas a znovu,

u Hitchcocka nebo ve Vetřelci
od Ridleyho Scotta.

Když slyšíme zvuk a nevíme, odkud pochází,
vytvoří to v nás jakési napětí.

Také to může snižovat určitá
vizuální omezení, která režiséři mají

a ukázat to, co tam nebylo během natáčení.

A pokud vám to zní až moc teoreticky,
chtěl bych vám pustit krátké video.

(Pískání hračky)

(Psací stroj)

(Bubny)

(Ping-pong)

(Ostření nožů)

(Skrečování)

(Pila)

(Ječící žena)

Co se vám tímto snažím ukázat je,
že zvuky jsou vlastně jazyk.

Mohou nás obelstít a přesunout
na jiné místo; mohou změnit naši náladu;

mohou nastavit tempo;
mohou nás rozesmát nebo vystrašit.

Osobně jsem se do tohoto
jazyka zamiloval před pár lety,

a nějak se mi podařilo
udělat si z této vášně povolání.

A myslím si, že naší prací
ve zvukové knihovně

se snažíme rozšířit slovní zásobu
tohoto jazyka.

A tak chceme nabídnout ty správné nástroje
zvukovým designérů,

tvůrcům filmů a designérům her a aplikací,

aby mohli vyprávět ještě lepší příběhy
a vytvářet ještě krásnější lži.

Děkuji za vaši pozornost.

(Potlesk)