Soucit a empatie

„To, jak potkáváš to, co vidíš,
je určováno tím, kdo si myslíš, že jsi
a mírou moudrosti, kterou jsi dosáhl,
jak hluboko tvé porozumění
přebývá uvnitř samotného Bytí.“

[Hudba – flétna]

Satsang s Moojim

Lidská mysl nedokáže pochopit

moudrost Nejvyššího.

Soucit a Empatie
Tichý retreat

6. května 2012
Zmar

Odemira, Portugalsko

[Tazatelka] Je skutečně milost a požehnání

být zde ve tvé nádherné přítomnosti.

Dotaz, který mám, se týká empatie a soucitu.

[M.] Empatie a soucit.
[T.] Dobře.

Jsem tady, potom,
co jsem tě poslouchala na YouTube.

Vedlo mě to hlouběji dovnitř.
[M.] Ano, ano.

[T.] Ale před 20 lety jsem přijala
techniky sebepoznání

od svého milovaného Mistra,

kterého velmi, velmi hluboce miluji.

A při praktikování tohoto poznávání a cestou dovnitř,

se rozhodně zjemnilo cítění vibrací a energie.

A tak zjišťuji,
že jsem se stala daleko více empatickou.

Takže otázka je,

někdy empatie, tak nějak...

To, co se děje ve světě a druhým lidem,

se mě hluboko uvnitř skutečně dotýká jako bolest.
[M.] Ano.

[T.] Cítím to jako bolest světa.
[M.] Ano.

Takže otázkou potom je,

jak zůstanu nedotčena v tomto prožitku?
Děkuji.

[M.] Velmi dobře.

Tahle citlivost je přirozená všem

inteligentním bytostem.

Jakmile jsi jednou rozpoznala Já
a víš: „Já jsem toto Já,“

ne jako něco čemu věříš,

ale jako čistá zkušenost,
nazvěme to takhle,

potom soucit není něco, co děláš.

Můj Mistr taky říkal, Papaji říkal:

„Když ruka vloží jídlo do pusy,

měla by pusa poděkovat ruce?“

Ne, jsou jedním pohybem.

Jsou jedním pohybem.

Toto je soucit, pokud to tak chceš říct.

Já nedělám něco pro někoho druhého.

Stane se to jako akce,
vyjádřená Já pro Já

Toto se stane tvým vlastním důvěrným...

to je tvoje citlivost, vidíš?

Nemusíš to říkat,

ve vnějším světě to dostane formu:

„Děláme něco
pro svět,“ a tak dál,

ale uvnitř víš,
že to tak není.

Já pečuje
samo o sebe.

Je to další příležitost,

jak vyjadřuje svoji krásu,

svoji lásku sama k sobě, ne druhým,

není žádný „druhý“.

Uvidíte sami.

A tak v určitém bodě, samozřejmě,

když vidíme bolest

a vypadá to jako nějaká agonie,

něco na to přirozeně reaguje.

Ale pokud to jde ještě dál,

když začneš vidět utrpení,

a „Jak můžu, jak můžeme

tohleto zastavit?“
A tak dál,

potom jsi ve skutečnosti zašla příliš daleko.

Chci tohle říci,

protože je to jako říkat:

„Takto by nemělo být.“

A vím, že je v nás citlivost, která vnímá:

„Rádi bychom spatřili konec chudoby.“

„Rádi bychom spatřili konec utrpení.“

Ono to neskončí.

Ne takto.

Je to také nástroj vědomí,

který vědomí používá, aby se kultivovalo.

Lidská mysl nemůže pochopit moudrost Nejvyššího.

Nejlépe, když něco řekne:

„Je to nevyzpytatelné,“

a nabídne sebe jako vědomí,

jako svůj vlastní pocit nezávislosti
do služby celku.

Udělá to,

ale udělá to bez nějaké posedlosti,
jen tak.

Například když bude mudrc procházet

nějakým místem

a najednou dojde k zemětřesení,

budovy se řítí dolů

a lidé křičí, jsou v pasti.

Ten mudrc, on nebo ona,

tam půjde a také bude pilně pomáhat se vším,

přemísťovat a pomáhat,
dělat, co je třeba.

Když je práce hotová,
pokračuje dál,

ale ne s příběhem: „Šel jsem do města,

bylo to tak strašné

a teď nevím, co dělat, a proč......“

Ne.
Jen právě takhle.

A tato nepřipoutanost není bezcitnost.

Je velmi vhodná a více než to,

nemůžeš trpět a ostatní.

To není pomoc.
A také někdy musíme být opatrní,

protože to, jak tvoje mysl dokáže
vytvořit dojem toho, co se děje,

to nemusí být pravdivé.

Je snadné ukázat na utrpení,

ale také určité utrpení na určité úrovni
je nezbytné.

Dobrá, řekneš, „Ale jak?
Ukaž mi, jak?“

Nevím, jak ti ukázat jak.

Vidím, že když posuneš někoho z pozice,
kdy říká:

„Můj život je takový a takový...“

A já řeknu: Dobře, co bys rád?
„Rád bych aby, blaaa...“

Posunu ho tedy tam,
ale za dva týdny je zpátky přímo tady.

Protože se mu zdá, že jeho život je tady.
„Tady je to pro mně

a tady už to pro mně není.

Myslel jsem, že to je... bylo by.“
Hmm?

Víš, žít život je něco jako

lízat med, celý den
[smích]

a potom, nějak:
„Tohle není to, co chci.

Jsem tady, se svými obtížemi a tak."

Má to reálnou složku

a něco, čím se také musí projít.

Ale ty řekneš: „Ale ano...“

Potom řekneme: „Ale co děti?

A co tohle?“

Děti jsou také staré bytosti.

Jsme tu v tom všichni spolu.

Neříkám: „Je mi to jedno,“

vůbec ne!

Ale je tu něco.
Zůstávej jako Já

a nechť tvé oči jsou svědky činů Nejvyššího.

Protože tvé utrpení za druhé jim nepomáhá.

A to slovo „utrpení“ taky...

Je to tak nesprávně použité,
často nepochopené,

protože se zztotožňujeme:
„Oh! Nerada bych, aby se to stalo mně.“

A ano, je to motiv a také motivace

Jít a sdílet, být přítomní, být pravdiví.

A proto tomu nemohu dát...
nechci tomu dát žádný tvar.

Jenom ti řeknu:

buď jako Bytí.

Nějak ti tohle všechno začne dávat smysl,

na nějaké úrovni v tobě.

Ale když sedíme tam, kde jsme,

ve svém dualistickém myšlení a egoické mysli,

nemůžeme pochopit nevyzpytatelnost Božích cest.

To nedokážeme.

Postupně porozumíš a uvidíš, ano,

že je tam jaksi důvěra a je tam vidění,

a tam, kde může být „pomoc“,

tam se pomoc projeví,

protože nemůžeš jen projít a vidět,

jak bratr nebo sestra trpí

nebo jsou v nějaké bolesti
a jen projít kolem nich a říct:

„No, to nic není, neexistuje to.“

Ne! Něco tě nutí, pokud jsi pravdivá,
abys tam zůstala.

Abys přinejmenším zůstala přítomná
a pozorovala to.

Ale nepřežeň to.

Nemusíš se kvůli tomu
stát misionářem.

Nechci z toho vyškrtnout žádnou kategorii,
nebo cokoliv jako:

„Tohle ne, tamto ne“

Ale moje nejčistší sdílení s tebou je:

Zůstaň jako Bytí.

Zůstaň jako Bytí.

A jakékoli činy se v ten okamžik objeví,

projeví se.

Je to skoro jako činy vesmíru,

když tam není osobnost.

Osobnost není přesným
hodnotitelem toho, co je.

A taky jsem uvedl jeden příklad,

při jedné příležitosti,

často o tom mluvím,

protože mi to přijde jako hluboký vhled,

bylo to při podobném satsangu jako tady,

před několika lety v Bombaji.

Jeden muž se postavil,

když Sri Nisargadatta Maharaj

mluvil o životě,

vlastně na to samé téma.

A řekl:

„Pane, poslouchám vás a věřím vašim slovům,

Dotýká se mě, co říkáte,

ale když budu upřímný,

co se mě týká,
já stále prožívám utrpení.“

A Mistr na to:

„Ne, to není pravda,

ty neprožíváš utrpení,

ty trpíš svým prožíváním.“

Ano.

Ty nezažíváš utrpení,

tedy utrpení není nějaká věc,

abys mohl říci: „Já prožívám utrpení.“

Říká: „trpíš prožíváním.“

To navrací sílu přímo zpátky k němu.

To, jak potkáváš to, co vidíš,

je určováno tím, kdo si myslíš, že jsi,

a mírou moudrosti, kterou jsi dosáhl,

jak hluboko tvé porozumění

přebývá uvnitř samotného Já.

Potom uvidíš,

že nebudeš trpět svým prožíváním.

Podobně jako v předchozím příkladu,

kdyby mudrc procházel místem,

kde je nějaká katastrofa, kalamita,

budeš se tím zabývat?

Buď s tím přítomná.

Když je hotovo, je hotovo

a ty poznáš kdy je hotovo, tady to poznáš.

Něco ti to takto řekne,

a to tělo se bude pohybovat dál, právě tak.

Ostatní by mohli říct:
„Ale víš, to je velmi...

jak můžeš být tak klidný a tak bezcitný?“

Ale možná,

že tento je v čistším stavu fungování,

než ten, kdo prostě jen pláče

a křičí na ulici.

Citlivost je přirozená, ale nesmí převažovat.

Nemůže být na titulní straně vědomí.

Patří ke všem dalším projevům,

které se mohou objevit.

Ale převládající, převažující přítomnost

bude přítomnost čirého vědomí Já.

Dal jsem před chvílí příklad,

že kdyby se zničehonic objevila

scéna totální zkáza...

Bum! Vybuchne bomba
nebo tak něco, cokoli...

a kdybychom dokázali vidět anděly,

jak se té scény účastní,

pokud byste to dokázali
očima pozorovat,

neplakali by a nebrečeli.

„Aaach! Mám hrozný strach!“

Byla by tam tichá vyrovnanost,

přítomnost a síla.

Autorita,

klid,

a soucit, nepředstavitelný

pro lidskou mysl,

který se bude pohybovat

a působit změny tak,

že to nedokážeme pochopit.

Tyto síly tu jsou.

Jsou součástí našeho vlastního nastavení,
vnitřního nastavení,

ale nedokážeme vidět a ocenit

potenciál, sílu a přítomnost Nejvyššího,

protože naše oči jsou někde jinde,

slouží něčemu jinému.

Dost často našim představám,

ty nás oslepují.

Nemusíme se
přespříliš připravovat

na nějakou kalamitu.

Jen setrvávejte jako čiré Bytí.

Nic není tak čerstvé jako Já, jako Bytí.

Ale zatímco neseme

dech celé naší mysli,

říkáme si: „Ale víš,

ty nic neděláš, jen tu tak sedíš,

jen tak ubíjíš čas.“

A tak se každý ocitne na běžícím pásu,

běháme dokola...
nedokážeme se zastavit.

Nepřikládáme žádnou hodnotu tichu,

spočinutí v prostoru.

Hm?

Takže ano, citlivost je tu,

je to součást té sladké vůně Já,

ale nemůže být tím nejpřednějším.

Vnímáš to a pokud v tom zůstaneš,
vtáhne tě to

a potom začneš cítit:

„O čem to všechno je?
Jak to může Bůh dopustit?“

a to se může stát,
pokud to zajde moc daleko.

Zůstaň tady.

Je toho tolik, co nikdy nepochopíš,

ne úsilím.

Je to jako když Nejvyšší říká:

„Můžete shromáždit všechny
své největší myslitele,

aby mě pochopili,

ale ani tak se nedokážete
ke mně byť jen přiblížit.

Ale pokud mě milujete, jsem váš.

Nikdo není dost chytrý,

aby pochopil slávu Boží.

Pokud jsi dost chytrý,

odevzdej se u nohou Nejvyššího.

Ani neurčuj, co si myslet,

že je pro tebe dobré.

Buď tak úplný

v sebeodevzdání,

jak jen můžeš.

I tam hraje největší
roli milost.

I to, že si představujeme,

že jsme nástrojem boží vůle,

to je stále arogance.

Je to stále arogance.

Stále to vyžaduje oddělenost.

Jsme jeden,

smějeme se spolu, trpíme spolu,

žijeme spolu, umíráme spolu,

a všechno za tím vším,

společně, jako jeden.

[Hudba]

„To, jak potkáváš to, co vidíš,
je určováno tím, kdo si myslíš, že jsi

a mírou moudrosti, kterou jsi dosáhl,

jak hluboko tvé porozumění
přebývá uvnitř samotného Bytí.“

„Zůstaň jako Bytí
a nechť tvé oči pozorují činy nejvyššího"

www.mooji.org