Hitler and the Nazis come to power

V posledním videu
jsme skončili v roce 1924.

Hitler je ve vězení. Jeho slavný
mnichovský pivní puč z roku 1923 selhal.

Sedí ve vězení a píše Mein Kampf.

Když se dostane z vězení,
nacistická strana je zakázána.

Velká část ekonomických problémů,
díky kterým bylo svržení vlády možné,

konkrétně hyperinflace
ve Výmarské republice,

už byla v době, kdy Hitler
opouštěl vězení, pod kontrolou.

Byla vydána nová měna,
která byla mnohem stabilnější.

Do jisté míry tak nacisti
a Hitler začínali od píky.

I v této době se ale
Hitler těší rostoucímu vlivu.

Je to slavný řečník. Čím dál
víc lidí o něm ví a následuje ho.

Během několika dalších
let je vydána jeho kniha

a v průběhu několika let
se jí prodají desítky tisíc výtisků.

Z větší části je to ale v německé
politice stále relativně malý aktér.

Nyní se posuneme do konce 20. let.

Nacisti získávají víc vlivu.

V roce 1929 dochází ke
globální změně světového hospodářství.

Začíná velká hospodářská krize.

Jako první znak toho, že se
blíží velká hospodářská krize,

je často brán krach na burze
v říjnu 1929. Slavný Černý pátek.

Značí začátek nejen americké,
ale i globální hospodářské krize.

Celý svět zachvátila krize.

Kdykoliv dojde ke krizi hospodářství,
extremistické strany nabývají na síle.

Ať už to jsou strany jako nacisté,
které často považujeme za krajní pravici

nebo za velmi nacionalistickou stranu,

nebo strany extrémní levice, které stojí
proti kapitalistickým systémům a podobně.

Do voleb v roce 1930… Tím mám
na mysli volby do parlamentu.

V Německu se parlament nazývá Reichstag.

Reichstag. Já vím, že to vyslovuju špatně.

Ve volbách do Reichstagu nacisté
poprvé získávají významnou část hlasů.

Získávají zhruba 18 procent hlasů
a tomu úměrné zastoupení v parlamentu.

To značí začátek toho, že se nacisté v
německé politice stávají důležitými hráči.

Pak se dostáváme do roku 1932.
Hospodářská situace se nezlepšuje.

Naopak se stále zhoršuje. 1932.

Adolf Hitler dokonce
kandiduje na prezidenta.

Tehdejším prezidentem
byl Paul von Hindenburg,

kterého proslavila Hindenburgova linie
a později výbuch vzducholodě Zeppelin.

S Ludendorffem byl v 1. svět. válce jedním
ze dvou velitelů něm. vojenských sil.

Prezidentem Výmarské
republiky je od roku 1925.

V roce 1932 sice dosáhne znovuzvolení,
ale Hitler také zaznamenal úspěch.

Hitler získává 35 procent hlasů.

Hitler v prezidentských volbách
získává 35 procent hlasů.

Výmarská republika měla zvláštní systém.
Nebyl to prezidentský systém jako v USA,

a nebyl to ani čistý parlamentární
systém, jako v současném Německu.

Prezident byl nezávisle volen
a měl jisté pravomoci.

Parlament byl také nezávisle volen.

Snažili se sestavit koalici,
aby mohli zformovat vládu.

Není třeba připomínat, že v roce
1932 už byl Hitler významným aktérem.

Nacisté také měli mnoho
křesel v parlamentu.

V roce 1932 bylo voleb
do parlamentu hned několik.

My jsme právě mluvili o dvou z nich.

Aby mohli zformovat vládu…

Aby našli kabinet a kancléře,
což je v podstatě předseda vlády…

Máte volby a různé strany
získají různé množství hlasů.

Pokud žádná strana nezíská většinu,

tak strany musí sestavit
koalici, která většinu mít bude.

Takže během vyjednávání mezi
stranami probíhá spousta handrkování.

„Nesestavíme spolu koalici?

Pokud to uděláme, někdo z mojí strany
může být třeba ministrem zahraničí.

Někdo z vaší strany může být kancléř
a mohli bychom zformovat koalici,

abychom se zhostili vlády.“

Ani po dvou volbách do parlamentu
ale není sestavena koalice.

Dvoje volby. Jsou to volby
do parlamentu, ne ty prezidentské.

Hindenburg je stále prezidentem,
ale Hitler vykazuje dobré výsledky.

Ale máte dvoje volby do Reichstagu,
ve kterých nikdo nezískává většinu.

Není většinová koalice.

A nacisté jsou nadále důležitými aktéry.
Získávají v Reichstagu na síle.

V roce 1933 tu máme menší krizi.

Jak se dostáváme do roku 1933,
máme tu menší krizi,

Nemáme žádnou vládu. Nemáme kancléře,
kabinet, kteří by se starali o exekutivu,

kteří by fungovali jako vláda země,
protože nedošlo ke zformování koalice.

Výmarská ústava
umožňovala jednu zvláštní věc.

Umožňovala prezidentovi
jmenovat vládu, kabinet a kancléře,

kteří by ani nemuseli reprezentovat to,
co se děje v parlamentu.

Paul von Hindenburg je přesvědčen, že…
Sice moc Hitlerovi nefandí,

ale je přesvědčen,
že Hitler je jeho protivníkem

a pokud udělá z Hitlera
hlavu přechodné vlády,

může pomoci alespoň trochu
národ uklidnit a sjednotit.

Za těchto podmínek by snad šlo
udělat volby do parlamentu,

ze kterých by vzešla většinová koalice

a moc by převzala,
řekněme, legitimnější vláda.

Takový je názor Paula Von Hindenburga
a podle něj i koná,

ačkoliv nacisté stále
tvoří pouze menšinovou stranu.

I když nebyli součástí žádné
větší koalice, Paul Von Hindenburg,

který nemá Hitlera
v oblibě, ho jmenuje kancléřem.

V lednu je tedy Hitler jmenován kancléřem,

což je v zásadě předseda
německého Reichstagu.

Pak přichází únor a začínají se
dít velmi velmi velmi zajímavé věci.

V únoru 1933 vypukl požár
v budově Reichstagu v Berlíně.

Takže tady vidíme budovu
Reichstagu, která je v plamenech.

Tohoto pána našli přímo na místě činu.

Jmenuje se Marinus van der Lubbe
a je holandským komunistou.

Vina padne na něho, jako by šlo
o jakýsi počátek komunistické revoluce.

To poslouží Hitlerovi jako záminka.

Radí Paulu von Hindenburgovi použít nějaké
své mimořádné prezidentské pravomoci,

což je další zvláštnost, kterou
Výmarská ústava umožňovala.

Umožňovala prezidentovi ve výjimečném
stavu omezovat občanská práva.

Tady se jednalo o krizovou situaci,
a tak to Paul von Hindenburg udělá.

Po tom, co k požáru došlo,
ho nacisté přesvědčili,

aby schválil Dekret o požáru Reichstagu.

Ten dává vládě mimořádné
pravomoci omezit občanská práva.

Vše se do této chvíle
odehrávalo v mezích zákona.

Takovýto proces
Výmarská ústava dovolovala.

Občanská práva jsou tedy omezena.

Vzhledem k tomu,
že neexistuje žádná koalice,

komplikuje se nám situace, kdy
Hitlerova vláda má být pouze přechodnou.

V březnu se nám blíží
další parlamentní volby,

u kterých lze doufat,
že se snad utvoří většinová koalice.

Jenže za situace, kdy jsou občanská
práva potlačena, si dokážete představit,

že nacisté se svými polovojenskými
útvary začnou ostatní strany zastrašovat.

Začnou ve svůj prospěch ovlivňovat
průzkumy veřejného mínění

a zastrašovat své protikandidáty.

Březnové volby se tudíž začnou
vyvíjet masivně ve prospěch nacistů.

Ve volbách se jim tak
podaří získat 44 procent hlasů.

To pořád nestačí, aby mohli sami
vytvořit vládu, stále nejde o většinu.

Jsou ale tou největší stranou v Reichstagu
a mohou utvořit většinovou koalici.

A dá se asi říci, že i když šlo
o volby plné zastrašování,

tak mohou nyní legitimně vytvořit
vládu na základě většinové koalice

a Hitler zůstane kancléřem.

Ale pak tento nový parlament
schvaluje Zmocňovací zákon,

který je v podstatě
dodatkem k Výmarské ústavě.

Ten dává kabinetu, přesněji
kancléři, který je hlavou kabinetu,

neomezenou zákonodárnou
moc na následující 4 roky.

Poskytuje tedy zákonodárnou moc…

Nesmíme zapomenout,
že občanská práva jsou omezena,

takže Reichstag v podstatě
přenechává zákonodárnou moc kancléři,

kterým je náhodou Hitler.

Prezident na něho byl
schopen do určité míry dohlížet,

pak ale Hindenburg
následujícího roku umírá.

Tak má po omezení občanských práv a po
Zmocňovacím zákonu Hitler neomezenou moc.

Hitler a nacisté v podstatě
úplně ovládají německou vládu.

Od této chvíle je Hitler diktátorem
a nacisté začínají urychleně jednat.

Vyhrožují ostatním stranám,
používají násilí, posílají lidi do vězení.

A v červenci 1933… Jednají tedy
skutečně velmi velmi rychle,

v červenci 1933 jsou pouze nacisté zákonem
povolená strana a víceméně ovládají vše.

Když se Hitler dostal k moci, asi si
kladete otázku, kdo způsobil ten požár.

Hitler už byl kancléřem, takže by stejně
asi našel jinou cestu, jak uchvátit moc.

Ačkoliv existovaly
důkazy, které naznačovaly,

že za požárem stál
Marinus van dar Lubbe,

obviněni byli komunisté

a celý incident sloužil jako záminka k
udělení větší moci vládě, hlavně nacistům.

Jde o jednu z těch velkých
otázek historie s nejasnou odpovědí.

Najdou se lidé, kteří si myslí, že šlo
prostě jen o komunistické spiknutí.

Možná Marinus van der Lubbe
opravdu jednal na vlastní pěst

a jen náhodou padl do rukou
Hitlerovi, který ho dokázal využít.

Jiní historici tvrdí,

že ve skutečnosti to udělali nacisté
za účelem vytvoření výjimečného stavu.

A Marinus van der Lubbe byl
zkrátka v téhle záležitosti loutkou.

Jde tedy o nejasnou historickou
otázku, ale neoddiskutovatelné je,

že mezi 1919 a 1933 se Hitler změnil
z nevýznamné osoby v diktátora Německa.