Neviditelný život ukrytý pod ledem Antarktidy

Při procházce mikroskopickým světem představuje průzkumnice a umělkyně Ariel Waldman charismatická stvoření ukrytá pod obrovskou vrstvou ledu Antarktidy, největší ledovou vrstvou na světě. Od „roztomilých“ vodních medvídků po geometrické řasy ze skla, Waldman ukazuje, jak je tato zdánlivě pustá pevnina vlastně polární oázou života – ovšem jen když víme, kam se dívat.

Uhodnete, co je tohle?

Co kdybych vám řekla, že existuje místo,
kde žijí tvorové ze skla?

Nebo že existují formy života,
které jsou pro nás neviditelné,

ale astronauti je vidí pořád?

Tito neviditelní tvorové ze skla
nejsou mimozemšťané z daleké exoplanety.

Jsou to rozsivky:

fotosyntetizující jednobuněčné řasy,
zodpovědné za produkci kyslíku

a za pomoc při setí mraků
v planetárním měřítku,

a se spletitě vytvarovaným
geometrickým exoskeletem ze –

ano, ze skla.

Z vesmíru je můžete pozorovat
ve víru barev na oceánském povrchu.

A když uhynou,

jejich skleněné schránky
klesnou do hlubin oceánů

a berou s sebou do hrobu vzdušný uhlík,
který na sebe vážou,

čímž se do značné míry podílí
na uhlíkové sekvestraci v oceánech.

Žijeme na cizí planetě.

Tady na Zemi je tolik
zvláštního života ke zkoumání

a jeho velká část žije
na okrajích našeho světa,

mimo náš dohled a naše chápání.

Jedním z těchto míst je Antarktida.

Obvykle když pomyslíme na Antarktidu,

vybaví se nám pusté místo bez života…

až na pár tučňáků.

Místo toho by měla být Antarktida známá
jako polární oáza života,

domov nespočtu tvorů,
kteří jsou naprosto úžasní.

Tak proč jsme je neviděli
v nejnovějším dokumentu o přírodě?

Ukrývají se totiž pod sněhem a ledem,

jsou pro nás prakticky neviditelní.

Jsou to mikroby:

drobné rostliny a živočichové,
kteří žijí uvnitř ledovců,

pod mořským ledem
a plavou v podledovcových jezerech.

A nejsou o nic méně charismatičtí
než megafauna,

kterou jsme zvyklí vídat
v dokumentech o přírodě.

Ale jak donutíte lidi objevovat něco,
co nemohou vidět?

Nedávno jsem vedla pětitýdenní
expedici na Antarktidu,

abych se v podstatě stala filmařkou
volné přírody na mikrobiální úrovni.

S 84 kilogramy vybavení

jsem nasedla na palubu vojenského letadla

a přinesla mikroskopy do terénu,

abych natočila a prozkoumala
tyto mikroskopické extrémofily,

abychom mohli lépe poznat ekosystém,
o němž víme velmi málo

a s kterým tady na Zemi žijeme.

Abych natočila
tyto neviditelné tvory v akci,

potřebovala jsem vidět jejich domov –

potřebovala jsem se odvážit jít pod led.

Každý rok mořský led téměř
zdvojnásobí celkovou rozlohu Antarktidy.

Abych nakoukla
pod téměř tři metry silný led,

slezla jsem dlouhou kovovou rourou
zapuštěnou do mořského ledu,

a tak jsem mohla být svědkem skrytého
ekosystému plného života,

zatímco jsem se vznášela mezi mořským dnem
a osvětleným stropem z ledu.

Takhle to vypadalo zvenku.

Bylo to absolutně magické.

Mezi havětí, kterou jsem našla,
byly krásné lasturnatky

a mnoho dalších nádherných
geometrických rozsivek.

Potom jsem zamířila dál,
kempovat na pár týdnů

do Suchých údolí.

98 % Antarktidy je pokryto ledem

a Suchá údolí jsou největší oblastí
Antarktidy, kde vlastně můžete vidět,

jak samotný kontinent
pod tím vším vypadá.

Odebrala jsem vzorky bakterií
u Krvavého vodopádu,

přírodního fenoménu podlecovcového jezera,
které chrlí oxid železitý,

o němž se ještě před více než 10 lety
myslelo, že je úplně bez života.

A vystoupala jsem na ledovec,
abych do něj vyvrtala díru,

čímž jsem odhalila nespočet stvoření,
která si užívala svůj život

zarytá mezi vrstvami ledu.

Toto jsou kryokonitové díry.

Vznikají, když jsou malé částečky
tmavého prachu

zaváté na ledovec

a začnou se rozpouštět do mokrých jamek,
které později zamrznou,

čímž se uvnitř ledovce
uchovají stovky prachových puků

jako malé ostrovní vesmíry,

každý se svým unikátním ekosystémem.

Některé z nalezených tvorů
byste mohli poznat,

třeba tuto roztomilou želvušku –
já je naprosto miluju,

jsou jako malí gumoví medvídci s drápy.

Taktéž je známe jako vodní medvídky

a jsou slavné pro své superschopnosti,

které jim umožňují přežít
v extrémních podmínkách,

a to včetně vesmírného vakua.

Ale nemusíte do vesmíru
nebo na Antarktidu, abyste je našli.

Žijí v mechu po celé naší planetě,

od prasklin v chodníku až po parky.

Pravděpodobně míjíte hromadu
takových neviditelných zvířat každý den.

Ostatní se můžou zdát povědomá,

ale stejně jsou nám cizí, jako hlístice.

Není to had ani žížala,

hlístice jsou samostatný druh.

Nemohou se regenerovat jako žížaly,
nebo se plazit jako hadi,

ale uvnitř úst mají maličké jehly
podobné dýkám,

jež některé z nich používají,

aby harpunovaly kořist
a vysály jí vnitřnosti.

Na každého člověka na této planetě

připadá 57 miliard hlístic.

A některé z těch tvorů
byste nepoznali vůbec,

i když žijí stejně fascinující životy,

například vířníky s úžasnými věnci,
které se promění ve vysávací ústa,

nálevníky s trávicí soustavou
tak průhlednou, že skoro nestojí za řeč,

a sinice, jež vypadají jako konfety,
které vybouchly na Petriho misce.

To, co často vidíme v populárních médiích,

jsou snímky mikroorganismů
z elektronových mikroskopů,

které vypadají jako strašidelné příšery.

Pokud by se nehýbaly, jejich životy
by pro nás zůstaly nezachytitelné,

ačkoliv žijí téměř všude,
kde se venku postavíte.

Jaký je jejich každodenní život?

Jak komunikují se svým prostředím?

Kdybyste viděli jen fotku tučňáka v zoo,

ale nikdy byste ho neviděli kolébat se
a pak sklouznout po ledu,

plně byste neporozuměli tučňákům.

Sledováním mikrotvorů v pohybu

získáváme lepší vhled do životů
těch jinak neviditelných.

Bez dokumentace neviditelného života
na Antarktidě a našich vlastních zahradách

bychom nemohli pochopit,
s kolika stvořeními náš svět sdílíme.

A to znamená, že ještě
nemáme ucelený obrázek

o naší zvláštní a nevyzpytatelné
mateřské planetě.

Děkuji.