Brene Brownová: Síla zranitelnosti

Brene Brownová studuje lidské vztahy a spojení -- to, jak se dokážeme vcítit, milovat a sounáležet. Ve výstižném a zábavném projevu v TEDxHoustonu, s námi sdílí svůj výzkum, který ji vyslal na osobní tázání po poznání sebe sama a porozumění lidstvu. Projev ke sdílení.

Začala bych tímhle:

před pár lety mi zavolala jedna organizátorka akcí,

protože jsem měla mít někde řeč.

Zavolala mi a řekla:

"Zrovna zápasím s tím, jak

vás mám popsat na našem malém letáčku."

A já si pomyslela, "dobře, kde je problém?"

A ona řekla,"Viděla jsem vás mluvit

a asi vás nazvu výzkumnicí,

ale bojím se, že pokud to udělám, nikdo nepřijde,

protože si budou myslet, že jste nudná a irelevantní,"

(Smích)

OK.

A řekla: "Ale to, co se mi líbí na vašem přednášení

je, že jste vypravěčka.

Takže vás asi nazvu vypravěčkou."

A samozřejmě ta akademická, nejistá část mě samé

řekla: "Jak že mě to nazvete?"

A ona řekla,"Nazvu vás vypravěčkou."

A já odpověděla,"Proč ne rovnou kouzelným skřítkem?"

(Smích)

A potom jsem dodala, "nechte mě o tom ještě chvíli přemýšlet!"

Snažila jsem sebrat kuráž.

A pomyslila si, no tak jsem vypravěčkou.

Dělám kvalitativní výzkumy.

Shromažďuji příběhy, to je moje práce.

A příběhy jsou možná jen data s duší.

Možná jsem tedy prostě vypravěčkou.

A tak jsem řekla, "Víte co?

Proč prostě neřeknete, že jsem výzkumnice-vypravěčka."

A ona řekla, "Haha, taková věc neexistuje."

(Smích)

Takže jsem výzkumnicí-vypravěčkou

a dneska k vám budu mluvit --

mluvíme o rozšiřování obzoru a vnímání --

Takže dneska bych k vám ráda mluvila, vyprávěla pár příběhů

o části svého výzkumu,

který mi výrazně rozšířil obzory

a skutečně změnil způsob, jakým žiji a miluji,

to, jak pracuji a jakým jsem rodičem.

A tohle je začátek mého příběhu.

Když jsem byla mladou výzkumnou pracovnicí, doktorandkou,

v prvním ročníku jsem měla profesora,

který nám řekl,

"Jde o tohle.

Pokud to nejde změřit, tak to neexistuje."

A já myslela, že jsou to jen takové sladké řeči.

A řekla jsem, "Doopravdy?" a on řekl, "Rozhodně."

Musíte pochopit,

že jsem byla baklalářkou sociální práce, magistrou sociální práce,

a právě jsem dodělávala doktorát ze sociální práce,

takže v celé svojí akademické kariéře

jsem byla obklopena lidmi,

kteří věřili, že

život je bordel, který je třeba milovat.

Já uvažuji spíš takto: život je bordel,

ukliď ho, zorganizuj ho

a rožkatulkuj ho do krabic.

(Smích)

A tak myslím, že jsem našla svou cestu,

našla jsem povolání, které mě zajímá --

jedna z největších pravd v sociální práci

říká: polož se do toho nepohodlí té práce.

A já jsem typ člověka, co by vykopnul pryč to nepohodlí

přesunul ho někam jinam a dostal samé jedničky.

To bylo moje motto.

Byla jsem z toho úplně nadšená.

A řekla jsem si: tohle je přesně povolání pro mě,

protože mě zajímá tolik těch zaneřáděných témat.

A já je chci od nepořádku očistit.

Chci jim rozumět.

Chci se dostat na kloub věcem,

o kterých vím, že jsou důležité,

a zpřístupnit klíč k nim všem, aby ho mohli vidět.

Začala jsem se spojením.

Protože, pokud jste sociálním pracovníkem už 10 let,

tak si uvědomíte,

že spojení je to, proč jsme tady.

To je to, co dává naším životům význam a účel.

O něm to všechno je.

A nezáleží na tom, jestli mluvíte s lidmi,

kteří se angažují v sociální spravedlnosti, duševním zdraví, zneužívání a zanedbávání,

to, co víme, je, že spojení

schopnost cítit se spojen, je --

neurobiologicky to, jak jsme sestrojeni --

to, proč jsme tady.

Takže jsem si pomyslela, víte co, začnu u spojení.

Znáte přeci tu situaci,

kdy dostanete hodnocení od své šéfky

a ona vám řekne 37 věcí, které děláte opravdu skvěle

a jednu věc jako -- příležitost k růstu?

(Smích)

Vše, nad čím pak přemýšlíte, je ta příležitost k růstu, že?

Takže, ve skutečnosti to je cesta, kterou se má práce ubírala,

protože, když se zeptáte lidí na lásku,

tak vám řeknou o zranění v lásce.

Když se lidí zeptáte na sounáležitost a na to, kam patří,

tak vám poví o svých nejnesnesitelnějších zkušenostech

s tím, kdy byli vyloučeni.

A když se lidí zeptáte na spojení,

tak příběhy, které říkají, jsou o opaku - o odpojení.

Velmi rychle -- asi v šestém týdnu tohoto výzkumu --

jsem narazila tuto nepojmenovanou věc,

která totálně ničila spojení

ve smyslu, kterému jsem vůbec nerozuměla a který jsem nikdy neviděla.

Takže jsem si dala od výzkumu pauzu

a přemýšlela o tom, že musím vyřešit to, co to je.

A vyšlo mi, že to je stud.

Stud je skutečně snáz pochopitelný

jako strach z odpojení.

Něco se mnou je takové,

že když to ostatní lidé uvidí,

tak nebudu hodna spojení.

Můžu vám o tom říct jedno:

je to universální; my všichni to máme.

Jediní lidé, kteří neprožívají stud,

jsou ti, kteří nemají kapacitu spojit se s ostatními.

Nikdo o tom nechce mluvit,

a čím méně o tom mluvíte, tím víc to na vás sedá.

Co podpořilo tuto hanbu,

ten pocit, že "Nejsem dost dobrý," --

který všichni známe:

"Nejsem dost zajímavý. Nejsem dost hubený,

dost bohatý, hezký, nebo chytrý

dost vysoko postavený."

Věc, která to celé podmiňuje,

je nesmírná zranitelnost,

vědomí toho,

že aby se mohl určitý vztah nebo spojení stát,

musíme dovolit, abychom byli viděni,

doopravdy viděni.

Tušíte, jak jsem na tom se zranitelností já. Nesnáším ji.

A tak jsem si pomyslela, že je to má poslední šance

abych ji zahnala pryč svým pravítkem.

Řekla jsem si, jdu do toho a tuhle věc vyřeším,

strávím tím jeden rok a uplně zpochybním stud,

budu se snažit porozumět tomu, na jakém principu zranitelnost funguje,

a tak ji přechytračím.

Byla jsem připravená a skutečně nadšená.

A jak asi víte, nedopadlo to moc dobře.

(Smích)

Víte to.

Mohla bych vám toho říct hodně o hanbě,

ale musela bych si půjčit čas od všech ostatních.

Ale tady je to, do čeho se to dá shrnout --

asi jedna z nejdůležitějších věcí, kterým jsem se naučila

za deset let toho výzkumu.

Můj jeden rok

se změnil v šest let,

tisíce příběhů,

stovky dlouhých rozhovoru, cílové skupiny.

V jednu chvíli mi lidé dokonce posílali stránky svých deníčků,

posílali mi své příběhy --

tísíce kousků dat během šesti let.

A tak jsem na to jakž takž přišla.

Porozuměla jsem tomu, o čem je stud.

Tohle je způsob, jakým to funguje.

Napsala jsem knihu,

publikovala jsem teorii,

ale něco nebylo v pořádku --

a to tohle:

pokud bych vzala lidi, se kterými jsem dělala rozhovory

a rozdělila je na ty,

kteří mají pocit, že jsou hodnotní --

a to je to, o co skutečně jde,

sebeúcta --

mají silný pocit lásky a sounáležitosti --

a na lidi, kteří o něj usilují,

lidi, kteří se zamýšlejí nad tím, jestli jsou dostatečně dobří.

Byla tam jenom jedna neznámá

která oddělovala lidi, kteří mají

silný pocit lásky a sounáležitosti,

od lidi, kteří o to bojují.

A to, že lidé, kteří mají

silný pocit lásky a sounáležitosti

věří, že jsou hodni lásky a sounáležitosti.

To je ono.

Oni věří, že jsou hodnotní.

A pro mě, ta těžká část

téhle věci, která nám brání ve vztazích a spojení

je strach z toho, že nejsme vztahu hodni.

A to bylo něco, čemu jsem osobně a profesionálně

potřebovala porozumět lépe.

Takže jsem udělala to,

že jsem vzala všechny rozhovory,

kde jsem spatřila vědomí své hodnoty a viděla žít lidi tímto způsobem

a podívala se na ně.

Co mají tihle lidé společného?

Mám lehkou závislost na jedné kancelářské potřebě,

ale to je na jiné povídání.

Měla jsem složku a měla jsem fix,

a tak jsem si řekla, jak asi nazvu tento výzkum?

První slova, která mi přišla na mysl

byla "upřímní a srdeční".

Byli to dobrosrdeční lidé, kteří žili z hluboké vnitřní sebeúcty.

Takže jsem to napsala nahoru na tu složku

a začala jsem se dívat na data

Ve skutečnosti, udělala jsem to prvně

ve čtyřdenní

velmi intezivní analýze dat,

kdy jsem procházela materiály, rozhovory, vytahovala jsem příběhy a události.

Kde je to téma? Kde je ten vzorec?

Můj manžel opustil město i s dětmi

protože já se vždycky dostanu do bláznivého, pollockovského stavu,

kdy jenom píšu

a jsem ve výzkumném režimu.

A zde je to, na co jsem přišla.

To, co měli společné

je pocit odvahy.

A ráda bych na chvíli oddělila odvahu od hrdinství.

Odvaha, původní definice odvahy,

když to slovo poprvé přišlo do angličtiny --

je z latinského cor, tedy srdce --

a ta původní definice

byla, říci příběh o tom, kým jsi, celým srdcem.

Takže tihle lidé

měli jednoduše odvahu

být nedokonalí.

Měli soucit,

byli laskaví nejdřív k sobě a pak také k ostatním,

protože, jak se ukazuje, nemůžeme mít soucit s ostatními lidmi,

pokud neumíme jednat laskavě sami se sebou.

A ta poslední věc byla, že měli spojení,

a - což byla ta těžká část --

jako výsledek vlastní autentičnosti,

byli schopni nechat plavat to, o čem si mysleli, že by se tím měli stát,

aby byli tím, čím skutečně byli,

což je nezbytné pro dosažení

vztahů a spojení.

Ta další věc, kterou měli společnou,

bylo toto.

Oni plně přijali zranitelnost.

Věřili,

že to, co je činí zranitelnými,

je činí také krásnými.

Nemluvili o zranitelnosti

jako o něčem pohodlném,

ani o ní nemluvili jako o něčem nesnesitelném --

jak jsem to slyšela dříve, když jsem dělala rozhovory o studu.

Mluvili o ní jako o nečem nezbytném.

Mluvili o ochotě

říct "Miluju tě" jako první,

o ochotě

udělat něco

bez jakýchkoliv záruk,

ochotě

vydýchat čekání na doktorův telefonát

po testu na mamogramu.

Jsou ochotni investovat to vztahu,

který může i nemusí vyjít.

Sami považovali právě tohle za stěžejní.

Já osobně jsem to považovala za zradu.

Nemohla jsem uvěřit, že jsem byla věrná

výzkumu --

definice výzkumu

je kontrolovat a předvídat, studovat určitý fenomén,

pro předem daný důvod,

kontrolovat a předvídat.

A teď moje mise

kontrolovat a předvídat

ukázala, že žít se má se zranitelností,

bez kontroly a předvídání.

Toto vedlo k malému kolapsu --

(Smích)

-- což ve skutečnosti vypadalo spíš jako tohle.

(Smích)

A stalo se tak.

Já to nazvala kolapsem, můj terapeut duchovním probuzením.

Duchovní probuzení zní líp než kolaps,

ale ujišťuji vás, že to byl kolaps.

Musela jsem odložit svá data, a musela jsem hledat terapeuta.

Dovolte mi něco říct; zjistíte, kdo jste

když zavoláte přátelům a řeknete, "Myslím, že potřebuju pomoc.

Máte nějaká doporučení?"

Protože asi tak pět mých přátel reagovalo:

"Teeda. Já bych něchtěl být tvůj terapeut."

(Smích)

A já řekla,"Co tím chcete říct?"

O oni odpověděli, "Jenom takové řeči, však víš.

Nenos to svoje pravítko."

A já řekla,"OK."

Tak jsem si našla terapeuta.

Na své první setkání s ní, Diana se jmenovala,

jsem si přinesla svůj seznam toho

jak žijí mí dobrosrdeční lidé, a posadila jsem se.

A ona řekla, "Jak se cítíte?"

A já odpověděla, "Skvěle. Jde to."

A ona se zeptala,"Co se děje?"

Byla to terapeutka, která léčí terapeuty,

my musíme chodit k takovým,

protože jejich detektory lži jsou kvalitní.

(Smích)

A tak jsem řekla,

"Tady je ta věc, se kterou bojuji."

A ona se zeptala, "S čím bojujete?"

A já řekla," No, mám určitý problém se zranitelností.

A vím, že zranitelnost je základem

hanby a strachu

a našeho boje o sebeúctu.

Ale zároveň se zdá, že je rodištěm

radosti a kreativity,

sounáležitosti a lásky.

A myslím, že mám problém

a potřebuji pomoc."

A ještě jsem řekla, "Tady je ta věc.

Nemá to nic do činění s rodinou,

žádné hnusy z dětství."

(Smích)

"Prostě potřebuju nějaké strategie."

(Smích)

(Potlesk)

Děkuji vám.

A ona se tváří asi takhle.

(Smích)

A potom jsem řekla, "Je to asi špatné, že?"

A ona řekla, "Není to ani špatné, ani dobré."

(Smích)

"Je to to, co to je."

A já si řekla," Panebože, tohle bude děs."

(Smích)

A byl. A zároveň nebyl.

A trvalo to asi rok.

Jak víte, jsou lidé,

kteří, když si uvědomí že zranitelnost a něha jsou důležité,

tak se jim oddají a poddají.

Za A: to není můj případ

a za B: s takovými lidmi se ani nebavím.

(Smích)

Pro mě to byla roční pouliční rvačka.

Naprostá řezničina.

Zranitelnost do mě vrazila, já vrazila do ní.

Prohrála jsem,

ale asi znovu získala svůj život.

Pak jsem se vrhla zpátky na svůj výzkum

a strávila jsem dalších pár let

tím, abych opravdu pochopila, kdo jsou ti dobrosrdeční lidé,

jaká rozhodnutí dělají

a co děláme my

se zranitelností.

Proč s ní tolik bojujeme.

A jsem v boji se zranitelností sama?

Ne.

Tohle jsem se naučila.

Ochromujeme zranitelnost --

když čekáme na ten telefonát.

Vtipná věc, dala jsem na Twitter a Facebook

otázku "Jak byste definovali zranitelnost?

Co vás činí zranitelnými?"

A během hodiny a půl jsem měla přes 150 odpovědí.

Protože jsem chtěla vědět

jak to mají ostatní:

To, když musím svého manžela žádat o pomoc,

protože jsem nemocná a jsme čerstvě svoji;

když chci po svém muži sex;

když chci sex po svojí ženě;

když mě odmítnou; když zvu někoho na rande;

při čekání, až doktor zavolá zpátky;

když mě propouštějí; když propouštím lidi --

to je svět, ve kterém žijeme.

Žijeme ve zranitelném světě.

A jeden ze způsobů, jak s tím jednáme

je to, že se tu zranitelnost snažíme ochromit.

Myslím, že je pro to důkaz --

není to jediná příčina

ale myslím si, že je obrovská --

jsme ta nejzadluženější,

nejtlustší,

nejzávislejší a nejléčenější

generace dospělých v historii USA.

Ten problém je -- a to jsem se naučila z výzkumu --

že nemůžete výběrově umrtvit emoce.

Nemůžete říct, tady jsou ty špatné věci.

Tady je zranitelnost, tady je žal, tady je hanba,

tady je strach, tady je zklamání,

a tyhle pocity já nechci cítit.

Dám si radši pár piv a banánovo-oříškový muffin.

(Smích)

Nechci prožívat takové věci.

Vím, že moc dobře víte, čemu se smějete.

Vrtám se vám do života za peníze.

Bože.

(Smích)

Nemůžete umrtvit tyhle těžké city

bez umrtvování těch dalších emocí.

Nemůžete výběrově umrtvovat.

Takže když se snažíme umrtvovat,

tak taky umrtvujeme radost,

umrtvujeme vděčnost,

umrtvujeme štěstí.

A potom jsme trosky,

které se snaží nají smysl a význam,

a cítíme se zranitelní,

takže pak si dáme pár piv a banánovo-oříškový muffin.

A stává se z toho nebezpečný kruh.

Jedna z věcí, o které bychom měli přemýšlet,

je, proč a jak umrtvujeme.

A nemusí to být jenom závislost.

Další věc, kterou děláme,

je, že se snažíme činit ze všeho nejistého jistoty.

Náboženství se stalo z důvěry ve víru a tajemství

jistotou.

Já mám pravdu, ty se mýlíš, tak sklapni.

To je ono.

Jenom jistota.

Čím víc se bojíme, tím zranitelnější jsme,

a tím víc se bojíme.

Tak vypadá dnešní politika.

Už tam není žádná diskuze.

Žádná debata.

Všechno je to o vině.

Víte, jak vinu popisuje výzkum?

Jako způsob odstranění bolesti a nepohodlí.

My dokonalí.

Pokud někdo chce, aby jeho život vypadal takhle, jsem to já.

Ale nefunguje to.

Protože my bereme tuk ze svých zadků

a dáváme si ho do tváří.

(Smích)

Doufám, že za sto let

se na to lidé ohlédnou a řeknou si "Vau!"

(Smích)

Zdokonalujeme, a to je ta největší hrozba,

své děti.

Řeknu vám, jak se díváme na děti.

Oni jsou uzpůsobené pro boj, když se tu ocitnou.

A když držíte ta dokonalá malá miminka v rukou,

naše práce není říct,"Podívej se na ni, je perfektní.

Na mě je udržovat ji perfektní --

zajistit, že se dostane v páté třídě do tenisového týmu a v sedmé na Yale."

To není náš úkol.

Náš úkol je podívat se a říct,

"Víš co? Jsi nedokonalá, a jsi uzpůsobena k boji,

ale jsi hodna lásky a sounáležitosti."

To je naše práce.

Ukažte mi generaci dětí vychovaných v takovém prostředí

a skončíme s problémy, které dnes vidíme.

Předstíráme, že to, co děláme,

nemá žádný efekt na lidi.

Ale máme ho v osobních životech.

Máme ho ve společnosti --

když pomáháme, u naftové katastrofy,

když vypovídáme u soudu --

předstíráme, že to, co děláme,

nemá žádný znatelný dopad na ostatní lidi.

Firmám bych řekla, tohle nejsou naši první lidé na rodeo.

Potřebujeme, abyste byli autentičtí a reální

a řekli, "Omlouváme se.

My to spravíme."

A ještě je jeden způsob, a tím to tu zakončím.

Tohle jsem zjistila:

abychom byli viditelni,

opravdu viditelni,

viditelní ve své zranitelnosti,

abychom milovali celým svým srdcem,

i když nemáme žádnou záruku --

a to je skutečně těžké.

Jako rodič vám můžu říct, že to je nesmírně těžké --

praktikovat vděčnost a radost

v momentech hrůzy,

když se ptáme, "Můžu skutečně tak moc milovat?

Můžu tak nadšeně věřit?

Dokážu mít dost vášně?"

prostě být schopný se zastavit a místo hroucení se ze všeho, co by se mohlo stát,

říci, "Jsem tak vděčná,

protože má zranitelnost znamená, že žiju."

A to poslední, což považuji za to nejdůležitější,

je věřit, že jsme dostateční.

Protože pokud pracujeme z místa,

které říká, "Jsem dostatečný,"

pak přestaneme řvát a začneme poslouchat,

jsme laskavější a milejší k lidem okolo sebe,

a jsme laskavější a milejší k sobě navzájem.

To je vše, co mám. Děkuji.

(Potlesk)