Co znamená domov?

Stále více lidí po celém světě žije v zemích, které nejsou brané jako "jejich vlastní". Spisovatel Pico Iyer – který má sám 3 až 4 "původy" – přemýšlí nad významem domova, radosti z cestování a o klidu, který nám přináší zastavení se.

Odkud pocházíte?

Je to tak prostá otázka,

ale v dnešním světě, jak se zdá,
i obyčejné otázky

vyvolávají komplikované odpovědi.

Lidé se mě věčně ptají, odkud pocházím,

a očekávají, že odpovím - z Indie.

A mají naprostou pravdu, protože moje krev

100% pochází z Indie –
stejně jako mí předci.

Až na to, že jsem tam nežil
ani jeden den mého života.

Neumím ani jedno slovo

z více než 22 000 indických dialektů.

Takže si ani nemyslím, že mám právo

nazývat se Indem.

a pokud "Odkud pocházíš?'

znamená "Kde ses narodil, kde jsi byl
vychován a vzdělán?"

pak jsem z té malé legrační země

známé jako Anglie,

až na to, že jsem
opustil Anglii hned poté,

co jsem dostudoval vysokou školu.

A během mého dospívání

jsem byl jediné dítě ve všech třídách,

které nevypadalo jako
klasický anglický hrdina

reprezentovaný v našich učebnicích.

A pokud "Odkud pocházíš?"

znamená "Kde platíš daně?

Kam chodíš za svým doktorem a zubařem?"

pak jsem tedy ze Spojených států

a to už 48 let,

od té doby co jsem byl malé dítě.

Až na to, že většinu těch let

jsem s sebou musel nosit
malou růžovou kartičku

se zelenými pruhy přes můj obličej,

která mě označovala
jako stálého mimozemšťana.

Čím déle tu žiji, tím více si opravdu
připadám jako mimozemšťan.

(smích)

A pokud "Odkud pocházíš?"

znamená "Které místo je ti nejbližší,

a kde se snažíš trávit nejvíce času?"

pak jsem Japonec.

Protože během posledních 25 let,

se snažím pobývat v Japonsku,
jak jen dokážu.

Až na to, že všechny ty roky
jsem tam na turistické vízum

a jsem si v celku jist, že ne moc Japonců

by mě považovalo za jednoho z nich.

A to vše říkám proto, abych zdůraznil,

jak strašně moc zastaralý a přímočarý

je můj původ.

Protože když jedu do Hong Kongu, Sydney,
nebo Vancouveru,

tak většina dětí, které potkám,

jsou mnohem víc mezinárodní
a multikulturní než jsem já.

A mají jeden domov spojený s rodiči,

jiný spojený s jejich partnery,

třetí je možná spojen s místem,
kde se momentálně nachází,

čtvrtý souvisí s místem, o kterém sní,

a spousty dalších domovů k tomu.

A stráví celý svůj život
sbíráním kousků domovů,

a skládáním jich dohromady

jako mozaiku.

Domov je pro ně vlastně proces.

Je to jako projekt, který neustále

opravují, přidávají a mění.

A pro stále větší množství lidí,

domov již není spojen s pozemkem,

ale, mohli bychom říct, že s duší.

Pokud se mě někdo zeptá
"Kde je tvůj domov?"

Vybavím si svou lásku,
a mé nejbližší přátele.

Nebo písně,
které se mnou všude cestují.

A takto jsem to cítil vždy.

Ale pořádně jsem si to uvědomil
před několika lety,

kdy jsem šel po schodech

v domě mých rodičů, v Kalifornii.

Podíval jsem se z okna
obývacího pokoje,

a viděl jsem, že jsme obklopeni
20 metrovými plameny.

Jednalo se o lesní požár,

které se v místech jako je Kalifornie
objevují často.

Za tři hodiny
plameny proměnily

můj domov - a každičkou věc v něm,

kromě mě - na popel.

Když jsem se příštího dne probudil,

spal jsem na podlaze u přátel.

A jediná věc, kterou jsem vlastnil,
byl kartáček na zuby,

který jsem si koupil
v nonstop supermarketu.

Samozřejmě, kdyby se mě tehdy
někdo zeptal,

"Kde je tvůj domov?"

doopravdy bych ho nemohl
odkázat k žádnému fyzickému objektu.

Můj domov byl všechno,
co jsem nosil v sobě.

A myslím, že toto je v mnoha věcech
veliké osvobození.

Protože když se mí prarodiče narodili,

bylo jim jejich vnímání domova,

komunity, ale i nepřátelství

přiřazeno při narození.

A neměli moc šanci
z přiřazených hodnot vystoupit.

A nyní, aspoň někteří z nás,
si můžeme vybrat náš smysl domova,

vytvořit svou komunitu,

navrhnout si sama sebe na míru.

A během toho možná vystoupit

z černobílého dělení světa

z dob našich prarodičů.

Není náhoda, že prezident

nejsilnějšího národa na Zemi
je z poloviny Keňan,

částečně vychován v Indonésii,

a má čínsko-kanadského švagra.

Počet lidí, kteří žijí
v zemi, ve které se nenarodili,

se nyní vyšplhal k 220 milionům.

A to je skoro nepředstavitelné číslo,

ale znamená to, že kdybychom vzali
celou populaci Kanady,

celou populaci Austrálie,

poté znovu celou populaci Austrálie,

a celou populaci Kanady,

a toto číslo zdvojnásobili -

pořád bychom měli o něco
méně lidí, než kteří náleží

k tomuto "neurčitému kmeni".

A počet těch, kteří žijí mimo
kategorie klasických států,

roste opravdu rychle.

Za posledních 12 let o 64 milionů,

to bude brzy více, než Američanů.

Již teď představujeme
pátý největší národ na Zemi.

Dokonce, v největším
městě Kanady, Torontu,

je průměrný občan ten,
koho jsme dříve nazývali

cizincem – někdo, kdo se narodil v
hodně odlišné zemi.

A vždy jsem cítil, že krása toho,
být obklopen něčím cizím,

je v tom, že vás udržuje bdělé.

Nemůžete nic brát za samozřejmost.

Cestování je pro mě trochu
jako být zamilován.

Všechny vaše smysly jsou na pozoru,

najednou vnímáte skryté modely světa.

Jak jednou řekl Marcel Proust
– opravdová cesta za poznáním

nespočívá v poznávání nových míst,

ale v poznávání novýma očima.

A samozřejmě, jakmile máte nový pohled,

i stará místa, dokonce váš domov,

se stane něčím jiným.

Mnoho z těch, kteří žijí
v cizích zemích,

jsou uprchlíci, kteří svůj domov
nikdy nechtěli opustit,

a touží se vrátit domů.

Ale pro ty šťastlivce mezi námi,

myslím, že věk pohybu přináší
vzrušující nové možnosti.

Když cestuji,

obzvláště do hlavních měst světa,

typický člověk, kterého potkám,

je dejme tomu, korejsko - německá
mladá žena

žijící v Paříži.

A jakmile potká thajsko - kanadského

mladého muže z Edinburgu,

vnímá ho jako příbuzného.

Uvědomuje si, že s ním toho má
asi společného více,

než s kýmkoliv z Koreje nebo z Německa.

Tak se spřátelí. Zamilují se.

Přestěhují se do New Yorku.

(smích)

Nebo do Edinburgu.

A malá holčička, která
vzejde z jejich spojení,

samozřejmě nebude Korejka ani Němka,

ani Francouzka, Thajka, Skotka, Kanaďanka,

dokonce ani Američanka.

Ale nádherná a neustále se vyvíjející
směsice těchto míst.

A možná, že všechno na způsobu

jakým ta mladá žena sní o světě,

píše a myslí o světě,

může být odlišné.

Protože pochází z nebývalé

směsi kultur.

Odkud pocházíte, je
o dost méně důležité

než to, kam míříte.

Více a více z nás je zakořeněno
v budoucnosti

stejně hodně, jako v přítomnosti
nebo minulosti.

A domov, jak víme, není jenom místo,

kde jste se narodili.

Je to místo, kde se stanete sami sebou.

A přesto,

existuje jeden velký problém s pohybem.

A to je, že je velmi
těžké usadit se,

když jste ve vzduchu.

Před několika lety
jsem si všiml, že jsem nasbíral

jeden milion mílí
pouze se společností United Airlines.

Všichni znáte ten bláznivý systém -

"prožij 6 dní v pekle,
7. den dostaneš zadarmo".

(Smích)

A začal jsem si uvědomovat,

že pohyb je dobrý pouze
ve světle poklidu,

který potřebujete
k uvedení věcí do perspektivy.

A osm měsíců poté, co
mi shořel náš dům,

jsem potkal přítele,
který učí na místní střední škole

a řekl mi "mám pro tebe
perfektní místo".

"Vážně?" řekl jsem.
Jsem vždy trochu skeptický,

když lidé říkají podobné věci.

"Vážně". A pokračoval,

"je to jen tři hodiny autem,

není to moc drahé,

a nejspíš jsi v něčem podobném
nikdy nebydlel."

"Hm," začalo mě to zajímat.
"Co to je?"

"No" – můj přítel
se trochu ošil a začervenal –

"no, vlastně je to
katolická poustevna."

To byla špatná odpověď.

Strávil jsem 15 let v
anglikánských školách,

takže jsem měl dost chorálů
a křížů na celý život.

Několik životů, upřímně.

Ale můj přítel mě ujistil,
že on není katolík,

ani většina jeho studentů.

Ale bere tam své třídy
každé jaro.

I tomu nejvíc neklidnému, rozptýlenému

testosteronem ovládanému
15letému chlapci z Kalifornie,

stačilo strávit 3 dny v tichu,

a něco v něm se uklidnilo
a vyčistilo,

Našel sám sebe.

A já si pomyslel:
"Co pomůže 15letému chlapci,

bude fungovat i pro mě".

Tak jsem nasedl do auta,
a jel jsem 3 hodiny na sever,

podél pobřeží,

a cesty byly stále
prázdnější a užší.

Poté jsem zatočil na ještě
užší cestu,

bez asfaltu, která se táhla
2 míle

na vrchol hory.

A když jsem vystoupil z auta,

vzduch pulsoval.

Celé místo bylo naprosto tiché.

Ale to ticho nebylo způsobeno
absencí hluku.

Bylo to přítomností jisté
energie zrychlení.

A u svých nohou jsem viděl
klidnou, modrou plochu

Tichého oceánu.

Okolo mě bylo 800 akrů
divokého suchého křoví.

A poté jsem šel do místnosti,
ve které jsem měl spát.

Malá, ale neobyčejně
pohodlná.

Měla postel a houpací křeslo,

velký stůl a ještě větší
okna

s výhledem na malou,
soukromou zahradu.

A poté 1 200 stop
zlatavé pampy,

sbíhající dolů k moři.

Posadil jsem se,
a začal jsem psát.

A psal jsem, a psal jsem,

i když jsem tam přijel, abych
se dostal pryč od stolu.

A vstal jsem od něj až
po 4 hodinách.

Noc přišla

a já jsem vyšel ven pod
oblohu plnou hvězd,

a viděl jsem světla aut,

mizející v kopcích
12 mil jižně.

A cítil jsem, jak se
obavy předchozího dne

rozplývají.

A od druhého dne,
kdy jsem se vzbudil

bez telefonů, televizí a
laptopů,

se dny protáhly na tisíc hodin.

Byla to svoboda, kterou
cítím při cestování,

ale upřímně jsem se cítil
jako doma.

A nejsem věřící,

takže jsem nechodil
na bohoslužby.

Nekonzultoval jsem nic s
mnichy.

Jen jsem se procházel
klášterem,

a posílal pohlednice blízkým.

Pozoroval jsem mraky,

a dělal to, co je pro mě
obvykle to nejtěžší.

Což je nic.

A začal jsem se na tohle místo vracet.

A postřehl jsem, že tady
dělám svou nejdůležitější práci.

Navenek jen sezením v klidu,

jsem přicházel na svá
nejdůležitější rozhodnutí,

tak, jak jsem nikdy
nebyl schopen,

když jsem pobíhal mezi
emaily a schůzkami.

A začal jsem přemýšlet,
že něco ve mě

zoufale volalo po klidu,

ale samozřejmě jsem
to nemohl slyšet,

protože jsem pořád pobíhal.

Byl jsem jako nějaký blázen,
který si nasadí pásku přes oči

a stěžuje si, že nic nevidí.

A vzpomněl jsem si
na krásnou větu

od Senecy, kterou jsem se naučil
jako kluk.

"Chudý není ten,
kdo má málo,

ale ten, kdo touží mít víc."

Ale samozřejmě,
nenavrhuji,

aby kdokoli z vás šel
do kláštera.

O to nejde.

Věřím, že pouze zastavením se v pohybu

uvidíte, kam jdete.

A pouze vystoupením
ze svého života a světa

uvidíte, na čem vám nejvíce záleží,

a najdete domov.

A všiml jsem si, že mnoho lidí,

nyní vynakládá vědomou snahu, a každé ráno

sedí nehybně 30 minut.

Pouze si sbírají myšlenky,
bez elektronických zařízení.

Nebo chodí každý večer běhat,

nebo odloží své telefony,

během dlouhé konverzace s přítelem.

Pohyb je úžasné privilegium,

a dává nám tolik možnosti,

o jakých se našim prarodičům ani nezdálo.

Ale pohyb má nezbytně smysl

pouze, pokud se máte kam vracet.

A domov, je nejen

místo kde spíte.

Je to místo, kde stojíte.

Děkuji.