Heather Brooke: Můj boj o odhalení vládní korupce

"Naši představitelé musí nést zodpovědnost," říká novinářka Heather Brooke. A že o tom něco ví: byla to ona, kdo odhalil finanční výdaje britského parlamentu, což vedlo k velkému politickému skandálu v roce 2009. Nabádá nás, abychom po našich představitelích žádali pomocí nových informačních platforem odpovědi na naše oprávněné otázky.

Bylo nebylo, svět byl
jedna velká rozhádaná rodina.

Řídili ji velcí a mocní rodiče.

A lidé byli bezmocné

a zoufalé zlobivé děti.

Když některé drzejší dítě

zpochybňovalo autoritu rodičů, dostalo vynadáno.

Když šlo prozkoumat pokoje rodičů,

nebo dokonce tajnou kartotéku, bylo potrestáno

a bylo mu řečeno, že ve vlastním zájmu

už tam nikdy chodit nesmí.

Pak jednoho dne přišel do města člověk

se spoustou beden plných tajných dokumentů,

ukradených z pokojů rodičů.

A řekl: "Podívejte, co před vámi skrývali."

Děti se podívaly a byly ohromeny.

Byly tam mapy a protokoly z jednání,

kde se rodiče naváželi jeden do druhého.

Chovali se úplně stejně, jako děti!

A také dělali chyby, stejně jako děti.

Jediný rozdíl byl v tom, že jejich chyby

byly schované v tajných kartotékách.

No a ve městě bylo děvče, které si myslelo,

že by neměly být schované v tajných kartotékách.

A když už budou, tak by měl existovat zákon,

který k nim dětem umožní přístup.

A tak se to rozhodla uskutečnit.

No, já jsem to děvče z toho příběhu a tajné dokumenty,

které mě zajímaly, se nacházely v této budově,

v britském parlamentu. A data,

ke kterým jsem se chtěla dostat,
byly účtenky

za služební výdaje poslanců.

Myslela jsem, že to je v demokracii úplně normální žádost. (Potlesk)

Přece jsem nežádala o odpalovací kódy k jaderným raketám

nebo tak něco. Ale podle odporu proti splnění této

žádosti o svobodný přístup k informacím byste čekali,

že jsem o něco takového žádala.

Takže jsem o to bojovala asi 5 let

a byla to jedna z mnoha set žádostí, které jsem podala.

Podívejte, vážně jsem neměla v plánu

způsobit revoluci v britském parlamentu.

To nebyl můj cíl. Podávala jsem ty žádosti

kvůli podkladům pro moji první knihu.

Jenže to skončilo táhlou právní bitvou

a po pěti letech válčení s parlamentem jsem stála

před třemi nejvýznamnějšími soudci britského nejvyššího soudu

a čekala na rozsudek, jestli parlament musí zveřejnit data.

A musím říct, že jsem si nedávala moc nadějí.

Protože znám státní moc, myslela jsem,

že vždycky drží při sobě a já mám smůlu.

A hádejte co se stalo? Já vyhrála! Hurá! (Potlesk)

No, to není tak úplně všechno. Háček byl v tom,

že parlament zveřejnění dat pořád zdržoval,

a pak se pokusil zákon retrospektivně změnit,

aby se na ně už nevztahoval.

Zákon o přístupu k informacím, který schválili a platil pro ostatní.

Snažili se ho změnit, aby pro ně neplatil.

Jenže nepočítali s digitalizací,

protože všechny papírové účtenky

se elektronicky naskenovaly

a stačilo, aby někdo celou databázi zkopíroval,

uložil ji na disk a vyšel z parlamentu,

což se přesně stalo, a pak disk prodal

nejvyšší nabídce, což byl Daily Telegraph,

a pak si všichni pamatujete, že následovaly celé týdny odhalování.

Všechno možné od pornofilmů

a špuntů do vany přes nové kuchyně,

až po nikdy nesplacené hypotéky.

Výsledkem byla demise šesti ministrů

a poprvé za 300 let byl k demisi donucen i předseda Dolní sněmovny.

Byla zvolena nová vláda s programem transparence,

před volbami odstoupilo 120 poslanců

a, prozatím, čtyři poslanci a dva lordi

šli do vězení za zpronevěru.

Díky. (Potlesk)

Ten příběh jsem vyprávěla, protože se netýká jen Británie.

Byl to příklad kulturního střetu,

který probíhá po celém světě mezi funkcionáři v parukách a punčochách,

kteří si myslí, že nám mohou vládnout,

aniž by do toho mluvila veřejnost,

a najednou proti nim stojí veřejnost,

která už s tímhle uspořádáním není spokojená.

A nejen nespokojená, dnes navíc často

vyzbrojená samotnými oficiálními daty.

Takže se blížíme k takové demokratizaci informací

a sama se v této oblasti už nějaký čas pohybuji.

Stydím se to přiznat, ale když jsem byla malá,

mívala jsem malý notes, dívala jsem se,

co všichni kolem dělají a zapisovala si to.

Určitě z toho muselo být jasné,

že ze mne jednou bude investigativní novinářka.

A během dlouhých let strávených v oboru přístupu k informacím

jsem si všimla, že to bývala dost minoritní záliba,

ale teď je to všude. Čím dál víc ve světě chtějí všichni

vědět, co dělají ti u moci.

Chtějí mluvit do rozhodnutí prováděných jejich jménem

a za jejich peníze. Tato demokratizace informací

je podle mě informačním osvícenstvím.

A stojí na podobných principech, jako původní osvícenství.

Je to o hledání pravdy.

Ne, že někdo říká, že to je pravda, "protože to říkám!"

Ne, je to o hledání pravdy na základě

toho, co vidíte a co se dá ověřit.

To během prvního osvícenství vedlo k pochybám

o právu králů, právu vládnout lidem z boží vůle.

Nebo o podřízenosti žen mužům

nebo že církev reprezentuje oficiální slovo boží.

Církev z toho samozřejmě nebyla nadšená

a snažila se to potlačit.

Jenže nebrali v potaz technologie.

A pak přišel knihtisk,
který najednou

umožnil šířit tyto myšlenky levně, rychle a daleko.

A lidé se scházeli v kavárnách,

diskutovali a plánovali revoluci.

Dnes tu máme digitalizaci,
která informace odpoutává od hmoty,

takže kopírování a sdílení informací je dnes prakticky zadarmo.

Naším tiskařským lisem je Internet. Naší kavárnou jsou sociální sítě.

Míříme k něčemu, co mi připadá jako plně propojený systém.

A v tomto systému musíme dělat globální rozhodnutí.

Rozhodnutí o klimatu, o finančních systémech,

o zdrojích. A uvědomte si,

že když chceme udělat důležité rozhodnutí o koupi domu,

tak jej hned nekoupíme. Totiž, nevím jak vy,

ale než do domu vrazím tolik peněz, chci jich vidět co nejvíc.

A když jde o finanční systém,

musíme vstřebat spoustu informací. Prostě není možné,

aby jedna osoba vstřebala to množství,

ten objem informací, zanalyzovala je a rozhodla dobře.

Proto dnes vidíme rostoucí zájem

o přístup k informacím.

Proto začíná vznikat víc zákonů o informační povinnosti,

tak například pro životní prostředí

platí Aarhuská úmluva,

což je evropská směrnice, která lidem dává

značné právo na informace. Třeba když váš

správce kanalizace vypouští splašky do místní řeky,

máte právo to vědět.

Ve finančním sektoru teď máte větší právo vědět,

co se děje. Takže máme různé

protikorupční zákony, peněžní regulace,

vyšší informační povinnost korporací, takže se majetek dá sledovat napříč hranicemi.

A je čím dál těžší ukrýt majetek, daňové úniky,

platovou nerovnost. A to je dobře. Začínáme

o těch systémech zjišťovat čím dál víc.

A všechny se mění na centrální systém,

který je plně propojený.

Všechny kromě jednoho. Uhodnete, který to je?

Je to systém, který podpírá všechny ostatní systémy.

Je to systém, pomocí kterého organizujeme a vykonáváme moc.

A tím myslím politiku. Protože v politice máme

tenhle systém: shora řízenou hierarchii.

A jak je možné, že se v tomhle systému dá zpracovat

ten objem informací, co je třeba?

No, prostě nedá. Tečka.

A podle mě je to hlavní příčina krize legitimity

všech našich dnešních vlád.

Takže jsem vám řekla něco o tom,

jak jsem se snažila vtáhnout parlament přes jeho kopání a křik

do 21. století, a ještě uvedu pár příkladů,

co dělá několik dalších lidí,

které znám.

Tenhle člověk se jmenuje Seb Bacon,

je to programátor a vytvořil webovou stránku jménem Alaveteli.

Je to platforma pro svobodný přístup k informacím.

Je open source, plná dokumentů a umožňuje vám

podat žádost o svobodný přístup k informacím,

položit otázku orgánům státní správy.

Tu největší námahu udělá za vás.

A můžu vám říct, že s podáváním těch žádostí je spousta námahy.

Tu námahu udělá za vás a vy jen napíšete otázku,

třeba kolik policistů má záznam v trestním rejstříku.

Otázka odfrčí k příslušné osobě, upozorní vás to

na vypršení termínu, zaznamenává to

veškerou korespondenci, zveřejňuje ji to,

a tím vytváří archiv veřejných informací.

Takže je to open source a dá se to nasadit v kterékoliv zemi,

kde platí nějaký zákon o svobodném přístupu k informacím.

Támhle je seznam několika zemí, kde už to běží,

a pár dalších, co se brzy přidají.

Takže jestli to někoho z vás zaujalo

a ve vaší zemi platí podobný zákon,

vím jistě, že Seb bude nadšený, když se mu ozvete

ohledně spolupráce při nasazení ve vaší zemi.

Tohle je Birgitta Jónsdóttirová, islandská poslankyně.

Dost neobvyklá poslankyně. Na Islandu byla

jedním z demonstrantů, kteří přišli před parlament,

když ekonomika státu zkolabovala,

a pak byla zvolena s reformním programem.

A teď prosazuje tento projekt --

Islandskou iniciativu pro moderní média --

a nedávno získali finance na vybudování mezinárodního

projektu pro moderní média. Vybírají ty nejlepší

zákony z celého světa o svobodě projevu,

ochraně whistleblowerů, ochraně před žalobami pro pomluvu,

ochraně informátorů a snaží se z Islandu udělat novinářský ráj.

Je to místo, kde vaše data budou svobodná. Když si vezmeme,

jak vlády chtějí čím dál větší přístup k uživatelským datům,

na Islandu se snaží vytvořit bezpečný přístav,

kde můžete svobodně psát.

V mém oboru investigativní novinařiny

musíme také začít myslet globálně, takže tohle je stránka

nazvaná Investigative Dashboard. A když se snažíte sledovat

majetek diktátora, třeba Husního Mubáraka,

když mu začne téct do bot,

začne ze země vyvádět peníze. A když to

chcete prošetřovat, potřebujete přístup

do co nejvíc databází

obchodních rejstříků po celém světě.

No a tahle stránka se snaží shromáždit všechny ty

databáze na jednom místě, abyste mohli hledat

třeba jeho příbuzné, přátele, šéfa tajné služby.

Můžete tak zjistit,

jak vyvádí majetek ze země.

Ale opět, když jde o rozhodnutí,
která se nás

asi dotýkají nejvíce, ta nejdůležitější rozhodnutí

o válkách a podobně, opět je podávání

žádosti o přístup k informacím k ničemu.

Je to vážně těžké. Tak pořád musíme spoléhat

na protiprávní cestičky, jako úniky informací.

Takže když Guardian připravoval reportáž

o válce v Afghánistánu, nemohli prostě

přijít na Ministerstvo obrany a požádat

o všechny informace. Nikdo by jim je nedal.

Takže tohle pochází z úniku desítek tisíc hlášení

o válce v Afghánistánu napsaných

americkými vojáky a pak vyzrazených.

Tak mohla vzniknout tahle reportáž.

Další velká reportáž se týká světové diplomacie.

Opět všechno stojí na úniku informací.

251 000 amerických diplomatických depeší. A já se na té

reportáži podílela, protože jsem se k těm dokumentům dostala

přes únik od naštvaného člena WikiLeaks

a nakonec jsem dostala práci v Guardianu.

Takže vám můžu říct, jaký to byl pocit, mít v ruce

ty uniklé dokumenty. Bylo to úžasné.

Připomnělo mi to scénu ve filmu "Čaroděj ze země Oz".

Víte, kterou myslím? Jak pejsek Toto

přiběhne k čaroději

a odtáhne závěs a --

"Nedívejte se za závěs! Nedívejte se na muže za závěsem!"

Bylo to přesně takové, protože jste zjistili,

že všichni ti velcí státníci, všichni ti pompézní politici

byli úplně stejní, jako my.

Všichni si navzájem nadávali. Totiž ty depeše byly

samé drby. Podle mě si musíme uvědomit

jednu důležitou věc: Jsou to lidské bytosti

stejně jako my. Nemají zvláštní schopnosti,

neumějí čarovat, nejsou to naši rodiče.

Dále co mi připadalo nejvíc fascinující,

byla rozbujelost systémové korupce

ve všech zemích a zvláště soustředěné

kolem centra moci, kolem státních funkcionářů,

kteří zpronevěřovali veřejné peníze

pro vlastní obohacení a procházelo jim to

kvůli úřednímu tajemství.

Takže jsem zmínila WikiLeaks,
protože co by mohlo být

otevřenější než zveřejnění všech materiálů?

Protože přesně to Julian Assange udělal.

Nelíbilo se mu, jak to otiskly noviny,

aby byly právně z obliga, tak to vypustil všechno.

Následkem toho byly vyzrazeny zranitelné osoby

v Afghánistánu. Navíc tím běloruský diktátor

dostal kompletní seznam všech prodemokratických

aktivistů v zemi, kteří komunikovali s americkou vládou.

Je tohle radikální otevřenost? Podle mě ne,

protože to neznamená vzdát se moci,

povinností, zodpovědnosti, ve skutečnosti to znamená být

partnerem moci. Radikální otevřenost je o sdílení povinnosti,

zodpovědnosti. Assange mi navíc vyhrožoval žalobou,

protože ke mně unikly jeho uniklé dokumenty,

to mi připadalo jako pořádná nekonzistence

v uvažování, abych byla upřímná. (Smích)

Další věc je, že moc je neuvěřitelně opojná.

A podle mě když u jednacího stolu

řešíte moc, mluvíte o moci,

musíte mít dvě důležité vlastnosti

kvůli její opojnosti.

Musíte být skeptičtí a pokorní.

Skeptičtí, protože musíte neustále zpochybňovat.

Chci vědět proč -- protože to říkáte? To nestačí.

Chci vidět důkaz, proč to tak je.

A pokorní, protože jsme jen lidé. Všichni děláme chyby.

A když nebudete skeptičtí a pokorní,

tak stačí jen malý krok,
aby se z reformátora

stal autokrat. A podle mě si stačí jen přečíst Farmu zvířat,

abyste si uvědomili, jak moc korumpuje lidi.

Takže jak to vyřešit? Podle mě je třeba

v zákonech zakotvit právo na informace.

Teď jsou naše práva hrozně slabá.

Ve spoustě zemí platí zákon o státním tajemství.

I tady v Británii máme zákon o státním tajemství

bez výjimek pro veřejný zájem. To znamená,

že lidé jsou trestáni, v mnoha případech dost tvrdě,

za zveřejnění nebo prozrazení úředních informací.

No nebylo by úžasné, a vážně chci,

abyste se nad tím zamysleli, kdyby platil zákon o státní informační povinnosti,

který by trestal státní funkcionáře,

kteří se snažili zamlčet nebo skrýt informace,

které jsou ve veřejném zájmu?

Tohle ano. Ano! Můj vítězný postoj! (Potlesk) (Smích)

Chtěla bych, abychom o to usilovali.

Není to zas tak černé. Rozhodně tu je

určitý pokrok. Jenže zjišťujeme,

že čím víc se blížíme přímo k centru moci,

tím je to neprůhlednější a uzavřenější.

Před pár týdny jsem poslouchala komisaře

londýnské Metropolitní policie když vysvětloval,

proč policie potřebuje přístup k veškeré naší komunikaci,

špehovat nás bez soudního příkazu.

A řekl, že je to otázka života smrti.

Doslova to řekl, otázka života a smrti.

Úplně bez důkazů. Nepředložil jediný důkaz,
že to tak je.

Bylo to prostě "protože to říkám".

"Musíte mi věřit, musíte mít víru."

No to pardon, ale to jsme zpátky

u církve před nástupem osvícenství.

A proti tomu musíme bojovat.

Komisař mluvil o britském zákonu

Communications Data Bill, což je naprosto nehorázný legislativní zmetek.

V Americe je teď Cyber Intelligence Sharing and Protection Act.

Uvažuje se o bezpilotních letounech pro vnitrostátní hlídky.

Národní bezpečnostní agentura tam staví

největší špionážní centrum na světě. Je to kolosální --

pětkrát větší než budova Kongresu.

A budou tam zachytávat a analyzovat

komunikaci, provoz a osobní data,

aby zjistili, kdo ve společnosti dělá potíže.

Ale vraťme se k původnímu tématu, rodiče zpanikařili.

Pozamykali všechny dveře.

Po celém domě zabudovali bezpečnostní kamery.

Všechny nás sledují. Rozšířili sklep

a postavili tam špionážní centrum, aby mohli pomocí algoritmů

zjišťovat, kdo z nás dělá problémy.

A když si na to někdo z nás bude stěžovat, zatknou ho za terorismus.

Tak je to pohádka, nebo živá noční můra?

Některé pohádky končí šťastně, některé ne.

Myslím, že jsme všichni četli pohádky bratří Grimmů,

které jsou dost ponuré.

Jenže svět není pohádka a mohl by být brutálnější,

než si chceme připustit.

Stejně tak by mohl být lepší, než nám slibovali.

Tak či tak musíme svět začít vidět takový, jaký je,

se všemi jeho problémy. Protože problémy

dokážeme napravit jedině tehdy, když je budeme vnímat,

a pak můžeme žít ve světě, kde všichni budeme žít

šťastně až do smrti. (Smích) Díky za pozornost.

(Potlesk)

Děkuji. (Potlesk)