Steven Pinker o mýtu násilí

Steven Pinker mapuje pokles násilí od biblických dob to současnosti a dokazuje, že přestože by to mohlo vypadat nelogicky a dokonce zvráceně při pohledu na dění v Iráku a Dárfuru, momentálně žijeme v tom nejklidnějším období existence člověka jako druhu.

Takovéto záběry z koncentračního tábora Osvětim,

se v průběhu 20. století vypálily do našeho povědomí

a daly nám nový pohled na to, co jsme zač,

odkud jdeme a kam a také o době, ve které žijeme.

V průběhu 20. století jsme byli svědky zvěrstev

v podání Stalina, Hitlera, Maa a Pol-Pota, genocidy ve Rwandě a jinde,

a dokonce i když z 21. století uplynulo pouhých 7 let,

už jsme byli svědky pokračující genocidy v Dárfuru

a každodenních horrorů v Iráku.

To vedlo k přijetí obecné představy o naší situaci,

jmenovitě, že moderní doba nám dala hrůzy násilí, a snad že

domorodí lidé žili ve stavu harmonie, kterou jsme vyměnili za současnou nejistotu.

Tady máme příklad

z poznámky na Den díkůvzdání v Boston Globe

před pár lety, kde autor napsal, "Život Indiánů byl

obtížný, ale nebyly tu problémy s nezaměstnaností,

byla silná společenská harmonie, zneužívání drog neznámé,

kriminalita takřka neexistovala, války mezi jednotlivými kmeny

byly převážně rituální a zřídkakdy vyústily v nevybíravé

nebo všeobecné zabíjení." Všichni jsme obeznámeni s takovým sladkobolným obrazem.

Učíme to naše děti, slyšíme to v televizi

čteme o tom v románech. Tedy, původně se tato relace

jmenovala "Všechno co víte je špatně." a já Vám teď předvedu důkazy

že tato část našeho obecného ponětí je špatná:

že ve skutečnosti naši předkové byli mnohem větší násilnící než jsme my,

že v průběhu dob bylo násilí dlouhodobě na ústupu,

a že momentálně žijeme v době největšího míru v historii člověka jako druhu.

Nyní, v desetiletí Dárfuru a Iráku,

by se prohlášení tohoto druhu mohlo jevit jako něco mezi halucinací

a nemravností. Já však Vás teď zkusím přesvědčit,

že ten obrázek je správný. Ústup násilí

je fraktálový fenomén. Můžete to sledovat napříč tisíciletími,

staletími, dekádami a v průběhu let,

ačkoli se zdá, že zde byly určité body zlomu na počátku

"věku rozumu" v 16. století. Někteří to tak vidí

všude po světě, i když ne rovnoměrně.

Je to zvláště patrné na Západě, a začalo to v Anglii

a v Holandsku v období osvícenství.

Dovolte mi provést Vás castou přes několik řádů času --

ze škály tisíciletí ke škále roků --

abych se pokusil Vás o tomto přesvědčit. Před 10.000 lety všichni lidé

žili jako lovci-sběrači, bez trvalého usídlení

nebo vlády. A toto je stav, který je všeobecně považován

za základní harmonii. Ale archeolog

Lawrence Keeley, sledující procenta úmrtí

mezi dnešními lovci-sběrači -- což je náš nejlepší zdroj

důkazů o tomto způsobu života -- ukázal zcela jiné souvislosti.

Zde máme jeho graf

ukazující procentní podíl úmrtí mužů v důsledku válek a bojů

v několika společenstvích lovců a sběračů.

Červené sloupce odpovídají pravděpodobnosti, že muž zemře

rukou jiného muže - jako protiklad toho, že nezemře

přirozenou smrtí, v různých společnostech sběračů

na novoguinejské vysočině a v amazonském pralese.

Pohybuje se nám to v rozsahu od takřka 60 procentní šance, že muž zemře

rukou jiného muže až k pouhým 15 procentům

u Gebusi. Ten nepatrný modrý sloupeček v levém spodním

rohu značí statistiku odpovídající Spojeným Státům

a Evropě ve 20. století, a zahrnuje všechna úmrtí v rámci

obou světových válek. Pokud by se stupeň úmrtnosti v kmenových válkách přenesl

do 20. století, měli bychom tady dvě miliardy mrtvých a ne 100 miliönů.

Také v měřítku tisíciletí můžeme sledovat,

způsob života prvních civilizací, jak to bylo napsáno

v Bibli. A v tomto předpokládaném zdroji morálních hodnot

lze číst popis toho, co se očekávalo ve válce,

jako je následující úryvek z knihy Numeri 31: "A oni bojovali

proti Midianitům jak Pán přikázal Mojžíšovi

a zabili všechny muže. A Mojžíš k nim promluvil,

"Ponechali jste všechny ženy naživu? Teď, tedy, zabte všechny jejich

mužské potomky, a zabte všechny ženy které již poznaly muže

a líhaly s ním, ale všechny nedospělé ženy které nepoznaly muže

a nelíhaly s ním, ponechte naživu pro sebe." Jinak řečeno,

zabijte muže, zabijte děti a najdete-li panny,

můžete je nechat naživu, abyste je mohli znásilnit.

V Bibli byste našli čtyři až pět pasáží tohoto druhu.

V Bibli také stojí, že poprava

byla přijatelným trestem za zločiny, jako je homosexualita,

cizoložství, rouhání, modloslužebnictví, odmlouvání rodičům --

(Smích) -- a pozdvihnutí hole na bližního o Sabatu.

Fajn, klikněme na přibližovací lupu

o řád dolů a podívejme se na dobu v měřítku staletí.

Přestože nemáme statistiky válčení od

středověku po moderní dobu,

čerpáme pouze z tradiční historie -- důkazy

jež máme přímo pod nosem vypovídají, že docházelo ke snižování

společensky odsouzeníhodných forem násilí.

Tak například, jakákoli sociální historie odhalí, že mrzačení a mučení

bylo rutinní formou trestu za kriminalitu. Takové porušení zákona,

za které byste dnes dostali pokutu, mohlo tehdy vést

k uříznutí jazyka, uší, k oslepení,

useknutí ruky, atd.

Byly známy mnohé důmyslné způsoby sadistického provedení trestu smrti:

upálení na hranici, vyjmutí vnitřností, lámání kolem,

rozčtvrcení koňmi, atd.

Trest smrti byl sankcí za nenásilné kriminální činy, jejichž seznam by byl dlouhý:

kritizování krále, krádež bochníku chleba. Otroctví, jak známo,

bylo preferovaným prostředkem úspory pracovních sil, a krutost

byla oblíbenou formou zábavy. Snad nejnázornějšmí příkladem

bylo pálení kočky, kdy kočku vyzvedli na jeviště

a ji uvázanou na smyčce spouštěli do ohně,

a diváci se svíjeli smíchy, zatímco kočka, skučící bolestí,

byla upalována k smrti.

A co takhle zabití jednoho druhým? Dobře, k tomu máme pěkné statistiky,

protože mnohé obce zaznamenávaly příčinu smrti.

Kriminalista Manuel Eisner

probral historické záznamy napříč Evropou

ohledně statistik vražd v libovolné vesnici, vesničce, městě, okrese

vše co mohl najít, a doplnil je o

národní data, jakmile se zavedly národní statistiky.

Vynesl to v logaritmickém měřítku, počínaje 100 úmrtími

na 100.000 obyvatel ročně, což odpovídalo zhruba úrovni

vražd ve středověku. A to číslo klesá

k méně než jedné vraždě na 100.000 obyvatel za rok

v sedmi nebo osmi evropských zemích. Pak je tady menší nárůst

v šedesátých letech 20. st. V tom, jak se tvrdilo, že rokenrol povede

ke znevažování morálních hodnot, skutečně bylo kus pravdy.

Došlo však k poklesu nejméně o dva řády

v počtu vražd od středověku do současnosti,

a zlom se objevil na začátku 16. století.

Kliknutím přejděme k měřítku desetiletí.

Podle nevládních organizací

které takové statistiky vytvářejí, od roku 1945 v Evropě a v Americe

došlo ke skokovému potlačení válek mezi státy,

poklesu počtu etnických nepokojů, pogromů a vojenských převratů,

dokonce i v Jižní Americe. Celosvětově došlo ke skokovému snížení

počtu mrtvých ve válkách mezi státy. Žluté sloupce ukazují počet

mrtvých na jednu válku za rok, od roku 1950 do současnosti.

A, jak můžete vidět, stupeň úmrtnosti jde dolů od 65.000 úmrtí

na konflikt a rok v padesátých letech k méně než 2.000 mrtvým

na konflikt a rok s tomto desetiletí, tak hrozná doba to je.

Dokonce i v měřítku let lze vidět pokles násilí.

Od konce Studené války zde proběhlo méně občanských válek,

méně genocid -- skutečně, 90% snížení od vrcholů po 2. světové válce --

a dokonce zvrat v nárůstu násilí a vražd v šedesátých letech 20. stol.

Je to z kriminálních statistik FBI Uniform: můžete vidět

že máme slušně nízkou míru násilí v padesátých a šedesátých letech,

pak to vyletí nahoru na několik dekád a začne

strmě klesat od devadesátých let, aby se to dostalo zpátky

na úroveň, kterou jsme si užívali v šedesátých letech.

Pane prezidente Clintone, jste-li tu, děkuji Vám.

(Smích)

Takže otázkou je: proč se tak mnoho lidí tak moc mýlí

v něčem tak důležitém? Myslím, že to má mnoho příčin.

Jednou z nich je lepší zpravodajství: "Associated Press

je lepší v zaznamenávání válek po celé Zemi

než byli mnichové 16. století."

Máme tu kognitivní iluzi: psychologové poznání vědí, že je snazší

si vzpomenutí si na určité příklady něčeho,

čemu přiřadíte vyšší pravděpodobnost.

Věci s krvavou stopou, o kterých čteme v novinách,

se vpálí do paměti více než zprávy o tom, že mnohem více lidí umírá

stářím doma v posteli. Je jistá dynamika

na trhu obhajoby: nikdo nikdy nezískal pozorovatele, advokáty

a sponzory výrokem

"zdá se, že se věci neustále zlepšují."

(Smích)

V naší starosti o původní obyvatelstvo je jistá vina

moderního intelektuálního života, a neochota připustit

že by snad mohlo být něco pozitivního na západní kultuře.

A ovšem, naše změna ve standardech by mohla předstihnout změnu

v chování. Jedna z příčin poklesu násilí

je, že lidem začala být odporná ta krveprolití a krutosti v jejich době.

Je to proces, který, jak se zdá, pokračuje.

pokud se ale jednou překročí současné standardy chování,

věci vždy vypadají barbarštější než když byly posuzovány

podle historických standardů. Takže dnes si děláme starosti -- a právem --

když je pár vrahů popraveno smrtící injekcí

v Texasu, po 15-ti letech odvolacích procesů. Nebereme v úvahu

že před pár staletími by je nejspíš upálili

na hranici, za kritiku krále, po procesu

trvajícím deset minut -- a samozřejmě, že něco takového by se dělo opakovaně

znova a znova. Dnes se díváme na trest smrti

jako na důkaz toho, kam až může klesnout naše chování,

spíše než, jak vysokých standardů jsme dosáhli.

Dobře, proč tedy násilí klesalo? Ve skutečnosti to nikdo neví,

ale zaznamenal jsem, že existují čtyři vysvětlení a v každém z nich, dle mě,

je kus pravdy. To první: snad měl

Thomas Hobbes pravdu. Byl to on, kdo řekl,

že přirozený život byl "osamocený, chudý, sprostý, krutý

a krátký." Ne snad, jak vyvozoval,

že by lidé byli od přírody krvežízniví,

měli agresivní instinkty nebo územní a diktátorské sklony,

ale z logiky anarchie. Ve společnosti ovládané anarchií

je trvalá tendence napadnout své bližní preventivně,

předtím, než oni napadnou Vás. Ještě dříve Thomas Schelling

přišel s podobenstvím domácího, jenž naslouchá šramotu

přicházejícímu ze sklepa. Jako dobrý Američan sáhne po pistoli

ležící na nočním stolku, natáhne kohoutek a začne sestupovat po schodech.

A co to nevidí? Domovního zloděje se zbraní v ruce.

Každý z těch dvou si myslí,

"Opravdu toho chlapíka nechci zabít, ale on se chystá zabít mě.

Snad bych ho měl zastřelit dřív, než on střelí mě,

hlavně být první. A pokud snad nechce zabít on mě,

zřejmě se bojí, že teď snad zabiju já jeho

předtím, než on mě." A tak dále.

Příslušníci kmenů lovců a sběračů, poté, co si prošli uvedeným sledem úvah,

často raději sami podniknou nájezd na své sousedy, aby předešli napadeni.

Jedna z cest, jak tento problém vyřešit je zastrašování:

Vy neútočíte jako první, ale veřejně dáte najevo,

že se zuřivě pomstíte, pokud napadnou Vás.

Jediný problém je, že tato politiku je

náchylná býti považována za blufování, takže aby fungovala,

musí být přesvědčivá. Abyste dodali přesvědčivosti, musíte pomstít všechna napadení

a vyrovnávat všechna skóre, což roztáčí kruhy krvavé vendety.

Život se stává epizodou z TV show. Hobbesovo řešení,

"Leviathan," bylo: pokud autorita pro legitimní užití násilí

bude svěřena jedinomu demokratickému orgánu -- leviathanu--

pak takové uspořádání může omezit pokušení k přepadení,

protože jakýkoli druh agrese bude potrestán,

a její výnosnost se přiblíží k nule. To by odstranilo pokušení

k preventivním invazím ze strachu být sám napaden jako první.

A odstraňuje to potřebu hyperaktivní odplaty

aby se odstrašující akci dodal kredit. A proto by toto vedlo

k mírovému uspořádání. Eisner -- ten, kdo sestavil statistiky zabití

které jste neviděli u předchozího slajdu --

dokazoval, že údobí poklesu počtu zabití v Evropě

je totožné s nástupem centralizovaných států.

Tedy něco ve prospěch teorie leviathan.

Rovněž na podporu tohoto faktu lze uvést, že v dnešní době dochází k explozím násilí

v oblastech anarchie: zkolabovaných státech, zhroucených říších,

pohraničních oblastech, v bojích mafií a pouličních gangů, atd.

Druhé vysvětlení je, že v mnoha dobách a na mnoha místech

se široce rozmohl názor, že život nemá valnou cenu.

V minulých dobách, kdy utrpení a časná smrt byly běžné

v životě jednotlivce, měl každý méně výčitek svědomí, když je způsobil

druhým. Ale jak technologie a ekonomická efektivita činí život

delší a příjemnější, člověk obecně dává životu větší hodnotu.

Toto byl argument politologa Jamese Payna.

Třetí vysvětlení je uplatněním konceptu "hry s nenulovým součtem,"

jak to bylo rozpracováno v knize Non-Zero novinářem

Robertem Wrightem. Ten poukázal na to, že v jistých situacích

spolupráce, včetně ne-násilí, může přinášet prospěch oběma stranám

při vzájemném jednání, jako je zisk z obchodu kde obě strany

nabídnou své přebytky a obě odejdou se ziskem, nebo pokud dvě strany

odloží zbraně a rozdělí si tzv. mírové dividendy

což má za následek, že nebojují po celou dobu.

Wright argumentuje, že technický pokrok zvýšil množství

her s kladným součtem, což vede lidi k zapojení se

prostřednictvím obchodu se zbožím, službami a myšlenkami

na velké vzdálenosti a v rámci velkých skupin lidí.

Výsledkem je, že hodnota ostatních lidé se zvyšuje, zůstanou-li naživu,

a násilí se snižuje ze sobeckých důvodů. Jak řekl Wright,

"Z mnoha důvodů, proč nebombardovat Japonce bych rád uvedl tento:

byli to oni, kdo vyrobili moji malou dodávku."

(Smích)

Čtvrté vysvětlení je zachyceno v titulu knihy zvané

The Expanding Circle (Rozšiřující se kruh) od filosofa Petera Singera,

jenž argumentuje, že evoluce předává lidem pocit

empatie: schopnosti cenit si zájmů ostatních jedinců

na úrovni svých vlastních. Naneštěstí, implicitně

aplikujeme toto pravidlo pouze na velmi úzký kruh přátel a rodiny.

Lidé mimo kruh jsou ohodnoceni jako podlidé,

a lze je beztrestně zneužívat. Ale v průběhu historie,

se kruhy rozšiřovaly. Na historických záznamech lze pozorovat,

jak se rozšiřují z vesnice na klan, na kmen,

na národ, na ostatní rasy, na obě pohlaví

a, dle Singerovy argumentace, něco, co bychom měli rozšířit

na všechny pociťující bytosti. Otázkou je,

pokud se to děje, co bylo hnací silou této expanze?

A zde máme celou řadu možností. Zvětšující se kruhy

reciprocity ve smyslu, který uvedl Robert Wright.

Logika zlatého pravidla: čím více na druhé myslíte a vzájemně na sebe

působíte, tím více chápete, že je neudržitelné

preferovat vlastní zájmy nad jejich,

přinejmenším pokud chcete, aby Vás poslouchali. Nemůžete říci,

že moje zájmy jsou vyjímečné ve srovnání s Vašimi,

o nic víc, než můžete říci, že ten určitý bod

na němá stojím, je jedinečný díl vesmíru

protože se mi přihodilo zaujmout zrovna tuhle minutu.

Snad je hnací silou i kosmopolitismus: historie

žurnalistika, vzpomínky, realistické knižní příběhy a cestování,

gramotnost, díky níž si promítáme sami sebe do životů

jiných lidí, které bychom dříve mohli povaovat za méněcenné,

a také uvědomění si, jak nahodilá je vyjímečnost Vašeho vlastního postavení

v životě; ve smyslu "takhle, nebýt štěstí, bych dopadl i já."

Ať už je to čímkoli, pokles násilí

má hluboké důsledky. Mělo by nás to nutit ptát se ne pouze "Proč

se válčí?" ale také "Proč máme mír?" Ne pouze

"Co děláme špatně?" ale také "Co jsme to dělali dobře?"

Protože něco jsme správně museli dělat,

a skutečně by bylo dobré zjistit, co to bylo.

Děkuji mnohokrát.

(Potlesk).

Chris Anderson: tento talk se mi líbil. Myslím, že mnoho lidí v této místnosti by řeklo

že v šíření toho -- jak jste o tom mluvil,

jak o tom mluvil i Peter Singer, je hnané i technickým pokrokem,

lepší viditelností ostatních, a vědomí toho, že svět

se proto stává menším. Co myslíte, je na tom něco pravdy?

Steven Pinker: Velmi mnoho. Je to v souladu s Wrightovou teorií,

že nám to umožňuje užívat si výhod spolupráce

v rámci větších a větších kruhů. Ale též, dle mě, nám to pomáhá

představit si, jaké to je být v kůži někoho jiného. Myslím, že když čtete

jak hrozná mučení byla běžná za středověku, napadne Vás,

jak je možné, že toho byli schopni,

jakto, že se v nich neprojevil soucit s osobou

odsouzenou k vyjmutí vnitřností? Evidentně však

byli přesvědčeni, že se jedná o nepřátelskou bytost

která nemá city podobné jejich vlastním. Cokoli, myslím,

co usnadňuje představu vyménit si místo

s někým jiným znamená, že to zvětšuje morální respekt

k těm jiným lidem.

ChA: Skvělé, Steve, byl bych rád, kdyby si každý vydavatel poslechl Tvůj talk

při nějaké příležitosti příští rok. Myslím, že je to skutečně důležité. Děkuji mnohokrát.

SP: Bylo mi potěšením.