Co jsem se naučil za 100 dní odmítnutí

Jia Jiang se odvážně vydává do oblasti, které se většina z nás obává: odmítnutí. Vyhledáváním odmítnutí po dobu 100 dní -- od požádání cizího člověka o půjčení 100 dolarů, až po požadování nové náplně do burgeru v restauraci -- Jiang se stal méně citlivým k bolesti a trapnosti, kterou s sebou odmítnutí často přináší a během tohoto procesu objevil, že pouhé požádání o něco, co chceme, otevírá možnosti tam, kde jste si mysleli, že je slepá ulička.

Když mi bylo šest,

dostal jsem dárky.

Moje učitelka v první třídě
měla skvělý nápad.

Chtěla, abychom zažili na vlastní kůži
přijímání dárků,

ale také podstatu složení poklony druhému.

Nechala nás všechny předstoupit
před tabuli,

všem nám nakoupila dárky, které
naskládala do rohu místnosti.

A řekla,

"Co si stoupnout sem a říct si
navzájem něco hezkého?

Když zaslechnete své jméno,

jděte si pro dárek a pak se posaďte."

Jaký skvělý nápad, že?

Co by se mohlo pokazit?

(Smích)

No, pro začátek zmíním, že nás bylo 40

a pokaždé, když jsem zaslechl něčí jméno,

zajásal jsem.

A pak tam zůstalo 20 lidí,

10 lidí

a 5 lidí

a 3 poslední.

A já byl jeden z nich.

A obdarovávání skončilo.

Ano, v tom momentu jsem plakal.

A učitelka byla bez sebe.

Říkala něco jako: "No tak, řekl by někdo
něco pěkného o těchto lidech?"

(Smích)

"Nikdo? Dobrá, jděte si vzít dárky
a pak si sedněte na místo.

Chovejte se pěkně,

abyste příští rok slyšeli něco hezkého."

(Smích)

Z mého popisu asi chápete,

že si to velmi dobře pamatuji.

(Smích)

Ale nevím, kdo se toho dne cítil hůř.

Byl jsem to já nebo učitelka?

Musela si tehdy uvědomit,
že besídku na utužení vztahů přeměnila

v trápení před obecenstvem
pro tři šestileté děti.

Humor stranou.

Když vidíte, jak někdo podusí
lidi v televizi,

je to sranda.

Ale ten den na tom nebylo nic vtipného.

Tak to bylo jedno moje já.

A umřel bych, jen abych se vyhnul
opakování té situace --

být znovu odmítnut na veřejnosti.

To je jedna verze.

Přetočme o 8 let dopředu.

Do mého rodného města, Pekingu,

přijel Bill Gates,

kde měl projev.

A já viděl jeho poselství.

Zamiloval jsem se do toho chlápka.

Říkal jsem si: "Ty jo,
vím, co chci teď dělat."

Ten večer jsem napsal dopis své rodině

a sdělil jim: "Do 25

vybuduji největší společnost na světě

a ta společnost koupí Microsoft."

(Smích)

Myšlenka na dobytí světa mě
zcela pohltila --

posedlost, že?

A tohle jsem si nevymyslel,
ten dopis jsem napsal.

Tady je.

(Smích)

Nemusíte to celé číst.

(Smích)

Je to taky trochu nečitelné,
ale pro vaši představu jsem zvýraznil

pár klíčových slov.

(Smích).

Tak ...

tohle byla další verze mého já:

ten kdo dobude svět.

No a pak o dva roky později,

jsem byl postaven před možnost
jít do USA.

Skočil jsem po tom,

protože to je místo, kde žije
Bill Gates, že?

(Smích)

Myslel jsem, že to je začátek
mé dráhy podnikatele.

Pak, o 14 let později,

mi bylo 30.

Kdepak, nevybudoval jsem tu společnost.

Dokonce jsem ani nezačal.

Dělal jsem marketingového manažera
v jedné z 500 největších společností USA.

A cítil jsem se na mrtvém bodě;

stagnoval jsem.

Proč tomu tak bylo?

Kde je ten 14letý kluk,
který psal ten dopis?

Ne, že by se nesnažil.

Bylo to spíš tím, že pokaždé,
když jsem měl nápad,

když jsem chtěl zkusit něco nového,

i v práci --

chtěl jsem něco navrhnout,

veřejně promluvit
před lidmi ve skupině --

cítil jsem ten neustálý souboj

mezi 14letým a 6letým chlapcem.

Jeden chtěl dobýt svět --

udělat změnu --

a druhý měl strach z odmítnutí.

A pokaždé vyhrál ten 6-letý.

A tenhle strach přetrval i v době,
kdy jsem založil svou firmu.

Založil jsem svou vlastní firmu,
když mi bylo 30.

Abyste byli jako Bill Gates,

musíte dřív nebo později začít, že ano?

V době mého podnikání

mi byla představena investiční příležitost

a pak jsem byl odmítnut.

To odmítnutí mě zranilo.

Zranilo mě tak moc,
že jsem chtěl rovnou skončit.

Ale pak jsem si říkal,

hele, skončil by Bill Gates po jednom
jediném zamítnutí investice?

Skončil by takhle nějaký
úspěšný podnikatel?

V žádném případě.

A v tom momentě mi to došlo.

Jasně, můžu vybudovat lepší firmu.

Můžu sestavit lepší tým anebo produkt,

ale jedna věc je jistá:

Musím být lepší leader.

Musím být lepší člověk.

Nemůžu nechat toho 6letého kluka,
aby mi nadále dirigoval život.

Musím ho vrátit na svoje místo.

A to je chvíle, kdy jsem šel na internet
hledat pomoc.

Google byl můj přítel.

(Smích)

Hledal jsem:
"Jak překonám strach z odmítnutí?"

Objevil jsem pár psychologických článků

o tom, odkud se strach a bolest berou.

Pak jsem našel pár "hurá"
inspirujících článků

na téma "Neberte to osobně,
prostě to překonejte."

Kdo by tohle nevěděl?

(Smích)

Ale proč jsem byl pořád tak vyděšený?

Pak jsem našel jistou
webovou stránku.

Jmenuje se rejectiontherapy.com.

(Smích)

"Terapie odmítnutím" byla
hra vymyšlená kanadským podnikatelem.

Jeho jméno je Jason Comely.

A podstata tkví v tom, že 30 dni
chodíte s kůží na trh a hledáte odmítnutí.

Každý den jste odmítnuti

a na konci jste vůči bolesti necitliví.

Tu myšlenku jsem si zamiloval.

(Smích)

Řekl jsem si: "Víš co? Jdu do toho.

A budu prožívat odmítnutí 100 dní."

Vymyslel jsem si vlastní
nápady k zamítnutí

a udělal z toho video blog.

A tady je, co jsem vytvořil.

Takhle ten blog vypadal.

Den první ...

(Smích)

Půjč si 100 dolarů od neznámého člověka.

A tady je, jak jsem šel na místo,
kde jsem pracoval.

Šel jsem dolů

a viděl velkého chlapa
sedícího za stolem.

Vypadal jako někdo z ochranky.

Tak jsem ho oslovil.

Kráčel jsem k němu

a bylo to nejdelších pár kroků
v mém životě --

chlupy vzadu na krku mi vstávaly,

potil jsem se a bušilo mi srdce.

Došel jsem k němu a řekl:

"Pane, můžu si od vás půjčit 100 dolarů?"

(Smích)

Vzhlédl ke mně, odvětil: "Ne.

Proč?"

A já prostě řekl: "Ne? To je mi líto."

Pak jsem se otočil a utekl.

(Smích)

Cítil jsem se tak trapně.

Ale protože jsem se natáčel --

tak jsem ten večer mohl vidět,
jak jsem byl odmítnutý

a viděl jsem, jak moc jsem se bál.

Vypadal jsem jako to dítě
v Šestém smyslu.

Viděl jsem mrtvé.

(Smích)

Pak jsem si všiml toho chlapa.

Víte, on nebyl tak hrozivý.

Byl trochu při těle, docela milý chlap,

dokonce se mě zeptal: "Proč?"

Ve skutečnosti mě požádal o vysvětlení.

A já mohl říct mnoho věcí.

Mohl jsem vysvětlovat,
mohl jsem vyjednávat.

Neudělal jsem nic z toho.

Vše, co jsem udělal, byl úprk.

Cítil jsem, že tohle je jako mikrokosmus
mého života.

Pokaždé, když jsem cítil to
nejmenší odmítnutí,

utíkal jsem rychle, jak jen to šlo.

A víte co?

Další den, ať už se stane cokoliv,

nebudu utíkat.

Setrvám.

Den druhý:
Žádost o znovu naplnění burgeru.

(Smích)

Šel jsem do podniku s burgery,

dojedl jsem svůj oběd
a šel jsem k pokladně a řekl,

"Můžete mi doplnit burger?"

(Smích)

Obsluha byla zmatená:
"Co je nová náplň burgeru?"

(Smích)

Řekl jsem: "No, je to jako dolití nápoje,
jen tady jde o burger."

A on: "Promiňte, nedáváme nové
náplně do burgerů."

(Smích)

V tom momentu odmítnutí jsem se zase mohl
dát na útěk, ale tentokrát jsem zůstal.

Řekl jsem: "Fajn, zbožňuju vaše burgery,

mám rád váš podnik

a když začnete dělat i doplňování burgerů,

budu vás mít ještě radši."

(Smích)

A on řekl:
"Dobře, řeknu o tom manažerovi

a možná to někdy zavedeme, ale
dnes to udělat nemůžeme."

Pak jsem odešel.

A mimochodem,

nemyslím, že by někdy
začali doplňovat burgery.

(Smích)

Myslím, že pořád fungují.

Ale ta otázka života a smrti, kterou jsem
cítil poprvé,

už tam nebyla,

protože jsem v té situaci setrval --

protože jsem neutekl.

Říkal jsem si:
"Super, už se ty věci učím.

Skvělé."

A pak den třetí:
Dostat olympijské koblížky.

Tady se můj život otočil vzhůru nohama.

Šel jsem do Krispy Kreme.

Je to obchod s koblihami

převážně v jihovýchodní části USA.

Určitě jsou nějaké obchody i tady.

Šel jsem dovnitř

a řekl jsem: "Můžete mi udělat koblihy
v podobě olympijských kruhů?

V zásadě propojíte
pět koblih dohromady ..."

Říkám si, není možné, aby na to kývli, že?

Cukrářka mě vzala vážně.

(Smích)

Vyndala papír,

poznamenala si barvy a kruhy

a přemýšlela: "Jak to můžu udělat?"

O 15 minut později

vyšla s krabičkou, která vypadala jako
Olympijské kruhy.

Dojalo mě to.

Nevěřil jsem vlastním očím.

Tohle video si získalo přes
5 milionů zhlédnutí.

Svět tomu taky nemohl uvěřit.

(Smích)

Kvůli tomu jsem se ocitl v novinách,

talk show, všude možně.

Stal jsem se slavným.

Spousta lidí mi začala psát maily

a říkali: "To, co děláš, je skvělé."

Ale sláva a proslulost
mi nic nedávaly.

Co jsem opravdu chtěl, bylo učit se

a změnit se.

Tak jsem předělal zbylých
100 dní odmítnutí

na toto hřiště --

na tento výzkumný projekt.

Chtěl jsem vědět, co se můžu naučit.

A naučil jsem se spoustu věcí.

Odhalil jsem mnoho tajemství.

Třeba jsem zjistil, že když při odmítnutí

neuteču,

můžu změnit "ne" na "ano".

A to kouzelné slůvko je "proč."

Jednoho dne jsem šel do neznámého domu a
v ruce držel tuhle květinu.

Zaklepal jsem a řekl:

"Zdravím, můžu u vás
zasadit tuhle květinu?"

(Smích)

A ten člověk řekl: "Ne."

Ale než stihl odejít, řekl jsem:

"Můžu vědět proč?"

A on odvětil: "Mám totiž psa,

který vyhrabe cokoliv, co dám na zahradu.

Nechci, abyste plýtval květinou.

Jestli budete chtít, jděte naproti
přes ulici a zeptejte se Connie.

Miluje květiny."

A to jsem taky udělal.

Šel jsem naproti a zaklepal u Connie.

Byla tak ráda, že mě vidí.

(Smích)

A pak o půl hodiny později

byla květina zasazená
u Connie na zahradě.

Určitě teď vypadá lépe.

(Smích)

Kdybych odešel po
počátečním odmítnutí,

myslel bych si,

že to je proto, že mi ten muž nedůvěřuje,

protože jsem blázen,

že jsem se dobře neoblékl,
nevypadal tak dobře.

Nic z toho to nebylo.

Bylo to proto, že nechtěl nic z toho,
co jsem nabídl.

Ale důvěřoval mi natolik, že
mi dal doporučení,

za určitých obchodních podmínek.

Využil jsem doporučení.

Potom jednoho dne --

jsem se také naučil, že mohu
říct určité věci

a zvýšit si tak šanci na získání "ano".

Tak například,
jednou jsem šel do Starbucks

a zeptal se manažera:
"Zdravím, můžu vítat zákazníky Starbucks?"

On řekl:
"Co myslíte tím vítat zákazníky?"

Řekl jsem: "Znáte ty vítače ve Walmart?

Ty lidi, co vás pozdraví,
když přicházíte do obchodu

a v zásadě kontrolují, že nekradete?

Chci umožnit zážitek z Walmart i
zákazníkům Starbucks."

(Smích)

No, nejsem si jistý, že to je dobrá věc --

vlastně, jsem si dost jistý,
že to je špatný nápad.

A on říkal: "Hm" --

Jo, tak nějak vypadal,
jmenoval se Eric --

řekl: "Nejsem si jistý."

Tak takhle mě vyslyšel. "Nejsem si jistý."

Tak jsem se zeptal:
"Je to divné?"

A on: "Jo, je to opravdu divné."

Ale jakmile to řekl, jeho
celé chování se změnilo.

Jako by odložil všechny pochyby.

A řekl: "Klidně to udělejte,

jen to nepřehánějte."

(Smích)

A tak jsem hodinu
vítal lidi ve Starbucks.

Řekl jsem "dobrý den" každému,
kdo vešel,

a svátečně ho uvítal.

Mimochodem, nevím, kam se
ubírá vaše kariéra,

ale tohle nedělejte.

(Smích)

Bylo to opravdu nudné.

Pak jsem zjistil, že tohle můžu dělat,
protože jsem zmínil: "Je to divné?"

Zmínil jsem obavu, kterou měl on sám.

A protože jsem zmínil: "Je to divné?",
znamenalo to, že já nejsem divný.

To znamená, že jsem vlastně
myslel stejně jako on,

nahlížel na tohle jako na něco divného.

A znovu a znovu

jsem se učil, že když zmíním obavu,
kterou mohou lidé mít,

předtím než se zeptám,

získám jejich důvěru.

Lidé měli tendenci mi říct spíše ano.

Naučil jsem se, že
si můžu splnit životní sen --

tím, že se zeptám.

Víte, pocházím ze čtyř
generací učitelů

a moje babička mi vždy říkala

"Jio, můžeš dělat cokoliv chceš,

ale byla bych šťastná,
kdybys byl učitel."

(Smích)

Ale já chtěl podnikat a
učitelem jsem se nestal.

Mým snem vždy bylo něco vyučovat.

Řekl jsem si: "Co kdybych se zeptal

a vyučoval něco na vysoké škole?"

V té době jsem žil v Austinu,

šel jsem na Texaskou Univerzitu v Austinu,

zaklepal na dveře profesorovi a řekl:
"Můžu učit váš předmět?"

Prvních pár pokusů nikam nevedlo.

Ale protože jsem neutekl --
snažil se dál --

na třetí pokus
jsem udělal na profesora dojem.

Řekl: "Nikdo nikdy nic takového neudělal."

A já přišel připraven s prezentací.

Řekl: "Výborně, tohle můžu použit.

Proč nepřijdete za dva měsíce?
Dám vás do svých osnov."

A o dva měsíce později
jsem předmět vyučoval.

Tohle jsem já -- pravděpodobně
mě nevidíte, je to špatná fotka.

Někdy dostanete
zamítnutí bleskem, víte co myslím?

(Smích)

Ale ty jo --

když jsem dopřednášel, odcházel
jsem v slzách,

protože jsem myslel,

že si můžu splnit sen jen pouhým dotazem.

Myslel jsem si, že musím --

být skvělý podnikatel, získat PhD,
abych mohl učit --

ale ne, pouze jsem se zeptal,

a mohl jsem učit.

A na té fotce,
kterou pořádně nevidíte,

jsem citoval Martina Luthera Kinga
Juniora.

Proč? Protože v mém průzkumu jsem zjistil,
že lidé, kteří opravdu mění svět,

kteří mění způsob, jakým žijeme
a jakým myslíme,

jsou lidé, kteří se na počátku setkali
s hrubým odmítnutím.

Lidé jako Martin Luther King, Jr.,

jako Mahatma Gandhi, Nelson Mandela,

nebo třeba Ježíš Kristus.

Tihle lidé nenechali, aby
odmítnutí určilo, kým jsou.

Nechali svou vlastní reakci po odmítnutí,
aby určila, to, kým jsou.

Dokázali se s odmítnutím sžít.

Nemusíme být těmito lidmi,
abychom se naučili o odmítnutí.

V mém případě,

odmítnutí byla moje kletba,

můj strašák.

Obtěžovalo mě to celý můj život,
protože jsem od toho utíkal.

Pak jsem to začal přijímat.

Otočil jsem to ve svůj největší dar.

Začal jsem učit lidi, jak
změnit odmítnutí v příležitost.

Používám k tomu blog, přednášku,

knihu, kterou jsem právě publikoval,

a dokonce vyvíjím technologii, která
pomůže lidem překonat strach z odmítnutí.

Když jste v životě odmítnuti,

když čelíte další překážce

nebo dalšímu selhání,

zvažujte možnosti.

Neutíkejte.

Pokud je přijmete,

můžou se stát zrovna tak vašimi dary.

Děkuji vám.

(Potlesk)