GDS 2013: František Fuka - Nezávislí vývojáři, naděje lidstva

S tím, jak se zvyšují rozpočty a tržby AAA videoher, ubývá nápaditosti, originality a chuti riskovat. Pokud s tím někdo může něco udělat, tak především nezávislí vývojáři.

České hry a.s.
Games CZ

Game Developers Session

Národní tecnická knihovna
Praha 8.–10. listopadu 2013

Generální partner Google

Zlatí partneři
Partneři

František Fuka
Nezávislí vývojáři – Naděje lidstva

Dobrý den,

vítám vás tady na této úžasné konferenci

a jsem rád, že vás přišlo tolik.

protože jste se všichni hezky nachytali,

protože tenhle název tý přednášky, to je lež.

Ta přednáška se ve skutečnosti bude jmenovat takhle

Nezávislí vývojáři
Naděje Františka Fuky

protože já se vás budu snažit přesvědčit,

abyste dělali víc her, který mně se líbí,

abych já měl co hrát.

Je to tak, že já schválně jsem se nenechal představovat,

a nejdříve vám, co to nevíte, vysvětlím,

že teda jsem měl s hrama už něco společnýho před dlouhou dobou

a dokonce jsem našel opravdu náhodou před pár týdny

design dokumenty k jedné ze své z úplně prvních her

kterou jsem udělal někdy na konci 70. let

Vypadalo to takhle

Mimo jiný jsem při tom zjistil, že kupodivu

mám dodnes úplně stejnej rukopis jakko tehdy

Je to teda hra pro programovatelnou kalkulačku TI58,

která měla asi 250 bajtů paměti

a neměla grafiku a dělal jsem tam tuhletu hru,

zřejmě o střílení do UFO,

kdy střílení do UFO vypadalo tak, že

jste zadali dvě čísla, což byly souřadnice,

kam střílíte, a pak vám to napsalo

buď 0, nebo 999, abyste věděli,

jestli jste se trefili, nebo jste minuli to UFO.

Ovšem neusnul jsem na vavřínech, ale pokračoval jsem

a o pár let později jsem se dostal ke grafice

Tady zase bych vás upozornil na to,

jak obrovské jsou ty sprajty, tady mají asi 5x8 znaků,

a jak se mi je dařilo revoluční metodou tisknout v BASICU,

a ještě ta hra navíc byla multiplayer,

takže jsem četl víc jak jednu klávesu najednou.

Ani tehdy jsem neusnul na vavřínech,

a během příštích 25 let jsem se dopracoval až k tomuhle,

což je hra z předloňska, kterou jsem udělal

Všímejte si, že to má o čtyři barvy víc.

To je takové hard core RPGčko,

vidíte, že tam zrovna bojuju s nějakou příšerou level 190,

která má 600 miliard hitpointů,

takže to je hra, která vám vydržela.

Teda myslel jsem, že vám vydrží.

Já jsem to programoval pro Facebook,

protože to byl takový experiment,

jestli se mi podaří tam jako vidělat nějaké peníze na mikroplatbách na facebooku,

to se nepodařilo, takže tu hru už si teďka nezahrajete.

Bez legrace, abyste si nemysleli, já jsem nezůstal jenom osmibitový.

Hraju i novější hry.

Tady jenom ukážu, jo, abyste viděli.

Chci upozornit, že já si moc nehraju na PíSíčku.

Já si hraju na mobilu, hraju si na konzolích,

ale ve chvíli, kdy došlo k takovému tomu šílenství,

že jste si museli každýho půl roku kupovat tu novou grafickou kartu

a updatovat si nějaký drivery ve Windows,

ta v tu chvíli mě nějak to hraní na PíSíčku přestalo bavit.

I windows mě shodou okolností přestaly bavit tehdy.

Ale abych teda přešel k tomu, jaký hry bych vás chtěl požádat,

abyste pro mě programovali,

Nejdřív jsemm si myslel, že bych žekl, že vlastně chci hry pro dospělé.

Ale pak jsem si uvědomil, to je taková dost jako nepřesná definice.

Nevím co si pod tím vlastně máte představit.

Pak jsem si říkal, že lepší definice je, že bych chtěl hry, které jsou inteligentní.

Protože mi připadá, že během těch posledních desetíletí ty hry jsou dělaný čím dál víc pro blbce.

Tady máte srovnání, jak vypadala mapa střílečky před já nevim nějakým desetiletím,

v pravo vidíte jak vypadá mapa běžné střílečky dneska.

A ta inteligence… Ten pokles tý intelektualní náročnosti jsemm si říkal že je asi takk nejlíp znatelnej

ve hrách, kterým se říkalo textovky, za mého mládí, a nevím, jestli vy vlastně ještě vůbec víte, co to byly textovky.

Říká vám vůbec něco tady tenhle herní princip, že vám to textem napíše, co se děje

a vy textově napíšete co chcete udělat?

Jo? Jo, tak to je super, to jste více retro teda, než jsem doufal.

A když jsem tydlety první hry hrál, někdy před třiceti a více lety,

tak jsem se těšil na to, jaký to bude, až ty počítače budou výkonnnější

a ty… budu moct zadávat prakticky jakýkoliv věty mě napadnou

a ten počítač bude inteligentně na to odpovídat,

vytvářet tu story a budu si tam moct dělat prakticky volně co budu chtít v tom herním světě.

A pak teda jsem zjistil, v průběhu těch příštích desetiletí, že tohle asi teda nikoho jinýho nezajímá,

žádný takovídle hry nevznikaly.

a naopak došlo k tomu, že po pár letech jsme se od tohodle dostali k tomuhle,

což je super, líp to vypadá, ale všimněte si, že ten slovník těch několika desítek sloves,

který jste měli, se vám tady zredukoval na 9 sloves

a vod toho jsme zase za dalších 20 let dospěli k tommuhle,

což vypadá eště mnohem líp,

ale už tam nemáte ty slověsa vůbec a jenom klikáte na určitý hotspoty na tý obrazovce

a tím se vám přehrávají různý animace

Já proti tomu nic nemám, ale není to tak jako úplně zábavný jak já bych si představoval.

Pak mě napadla ještě lepší definice,

že mně by vlastně stačilo, kdyby ty hry byly originální.

Takže tady jsem vám přines takový jako běžnou ukázku jedný z těch originálních, originálnějších her

což je japonská hra, která, pokud to nechápete z toho obrázku,

tak je o tom, že hrajete kulturistu, kterýmu ukradli proteinovou směs.

A vy musíte pronásledovat toho zloděje

a musíte za ním běžet skrz díry který on proráží ve zdech při svém útěku

a musíte, hraje se to teda na nintendu Wii s těma pohybovejma ovladačema,

musíte správně zvedat ruce nahoru nebo dolů,

abyste přesně prošli tímm obrysem, kterej on prorazil v tý zdi.

A to je jako základní herní princip a já vámm teda asi tady ukážu..

To bude mluvit za všechny slova.

How to play

Let's MUSCLE

NICE MUSCLE

Takže to je jeden z těch důvodů, proč mám rád Japonsko.

Taky si všiměte, že to je hra, která vyšla pro Wii Ware,

to znamená že to je jenom downloadovatelná hra,

protože i když ti Japonci jsou divní, tak jim došlo, že tohle rozhodně není něco,

co by mohli prodávat jako hru za plnou cenu na fyzickém médiu.

Tahleta hra je úplně šílená a tou šílenou prezentací se vlastně stává originální.

Ale ten herní princip je v podstatě úplně trivialní, nic originálního na něm není,

ale oni jsou i hry… I dneska se objevujou hry, který nejsou úplně jako nezávislý,

že by je dělal jeden člověk, dělá je třeba tým lidí,

a při tom to má opravdu originální herní principy.

Já zůstanu u Japonska,

tohle nechci, chci na další slajd, tak

Zústanu u své oblíbené hry, málo známé,

která se jmenouje Tokyo Jungle

Odehrává se v Tokyu po apokalypse, což není nic tak zvláštního,

to se odehrává každá druhá Japonská hra,

ale zajímavý je to, že vy…

Tam nejsou žádný lidi a vy ovládáte zvířata,

který přežily tu apokalypsu, kterejch je v tý hře přes 100 různejch druhů

a vy můžete hrát za kterýkoli z těch zvířat.

To znamená, že tam může dojít k tomu, že máte kočku,

a tou kočou potomm zabijíte slony a dynosaury, který tam choděj po tom Tokyu.

Má to opravdu spoustu různejch originálních herních principů,

který spočívají třeba v tom, že tam jakoby běží čas, který je zrychlenej,

takže já nevim asi minuta hry znamená jakoby rok herního času,

to znamená, že to vaše zvíře zákonitě po nějakejch deseti, nejpozději patnácti minutách zemře strářím.

Vy, pokud chcete hrát dál, protože tam neexistuje nic jakože byste si uložili pozici,

a běží to poměrně jako hard core v tom realným čase, protože furt stárnete,

a pořád hladovíte, takže musíte furt shánět jako novou potravu,

podle toho, jakej jste typ zvířete

a abyste ho mohli hrát víc než 10, 15 minut, tak se musíte včas rozmnožit,

s jiným zvířetem, který tam najdete, a tím si vlastně získáte…

Ty vaše děti potom jsou vaše další životy, když umřete.

A současně se tím levelujete, protože ty vaše děti získaj ty vaše shopnosti, který máte jako dospělý zvíře,

a můžete potom jako pokračovat a vylepšovvat je a dostávat se na vyší levely.

To si nedělám legraci, to opravdu existuje, je to ke stažení, zase za poměrně pár set korun

a je to teda fajnová věc.

Problém? Mám míň řvát? Raz, dva, tři… Jo.

Kdo z vás zná tohleto?

Jo, tak to je taky supr.

To je taky Japonská hra, jmenuje se Katamari Damacy a je to hra,

jejíž námět je o tom, že vy jako hráč jste lepivá koule.

Nebo teda přesněji řečeno, vy jste syn krále vesmíru, tam to s tou kladivovu hlavou vpravo dole

vy jste hrozně maličký a tlačíte před sebou lepivou kouli po světě

a ta koule na sebe nabaluje různé věci, které v tom světě jsou, vlastně všechno, co v tom světě je.

Mimořádné SLEVY!

No a pointa je v tom, že vy… to automaticky lepíte,

ta koule se neovládá úplně snadno, a nalepuje na sebe všechno, co je menší než asi polovina tý koule

a tím jak to na sebe nabaluje, tak se zvětšuje a zvětšuje

a může nabalovat větší a větší věci.

Takže vy začínáte jako na začítku když jste velkej 5 cm, kdy na sebe nabalovat špendlíky prostě a tak dále,

a potom postupně, a to vidíte, vlevo dole vám to píše seznam toho, co všechno jste nabalili,

takže ^^^ třeba podívat, jaký jste nabalili lidi, jak se ti lidi jmenovali a takhle.

A tímhle způsobem tam máte různé podmise.

Třeba máte časový limit, abyste %%% x metrů velký,

nebo musíte nasbírat co nejvíc předmětů, které mají co největší cenu,

nebo nasbírat co nejvíce krav v tom levelu a tak dále.

Taky je v tom hezký to, že tam začínáte malinkatý a potom se zvětšíte až na několik set kilommetrů

potom ještě víc, potom začnete sbírat kontinenty na tý planetě,

potom zase můžete sbírat planety, a hvězdokupy a ččč celej vesmír.

To už jsme v pokročilejší fázi hry, kdy už tam jsou několikakilometrový velryby a duhy a mraky a tak.

A stále pokračujeme.

No a tady vidíte vlevo dole ččč jakou zemi to tam sebralo a…

Funguje to? Nevypadnul zvuk teďka? Jo? V pořádku.

Takže to je Katamari Damacy a je to jedna z těch věcí,

který mi přijdou jako velice zajímavej nápad,

myslím si, že je to přesně ten,

ta grafika je velice primitivní, nebo relativně primitivní,

on to dělal víceméně jeden chvíli Japonec, kterej má takové to kulturní postavení v tom Japonsku

To je zajímavý, že v tom Japonsku jsou osobnosti, videoherní, který prostě poznávají lidi na ulici

Teď mám dojem že ale vypadl úplně zvuk.

Ne z tý hry, můj.

Udělá s tím někdo něco?

Neudělá s tím někdo něco, teda?

Další taková… Je to teda… Mám vůbec mluvit do toho mikrofonu?

Slyšítě mě někdo?

Raz, dva, tři.

Jo?

Tady jenom krátká odbočka ke hře Deamon's Souls,

kde byl takovej jeden velice originální nápad,

To je v podstatě, a teďka tady nebudu složitě popisovat, čím je ta hra zajímavá,

ale řekněmme, že je to něco, co se podobá tradičnímmu RPGčku, third person

A tam teda bojuju, zabíjímm příšery v nějakejch strašidelnejch zámkách.

Já jsem to hrál, netušil jsem, netušil jsem prostě, co mě čeká,

přišel jsem do nějaký tady rozpadlý obrazárny a tam stál tenhleten miniboss,

strašidelnej, z tou zakuklenou hlavou,

a ten mě prostě teda zabil, protože to je těžká hra.

Já jsem se tam teda vrátil znova, k tomu mini bossovi, on mě zabil znova,

překvapilo mě, že mě zabil jako trochu jino strategií.

Napotřetí jsem ho teda konečně udolal, hrál jsem tu hru dál,

no a vo hodinu později jsem splnil nějaké podmínky, které tam byly v té hře

a najednou mi to napsalo "You are being summoned"

prostě, jste povoláváni, ččč co se děje

Tak jsem koukal, že jsem se objevil v téhleté místnost zpátky,

a omotalo mi to hlavu tím fáčem a stal jsem se minibossem pro jiného hráče,

kterej to online hrál v tu chvíli.

Aniž bych tohleto prostě jako těch 15 hodin před tím, co jsem to hrál, tušil,

že ta hra vlastně je multiplayer a později mě to teda odevřelo další věci,

jak teda může bejt multiplayer.

Což si myslím, že je jedna z věcí, který v budoucnosti budou cool,

že jsou singleplayer hry, který mají takový jaksi nevnucující se online multiplayer elementy,

čímž obzvlášť se prostě ččč ty Deamon's Souls a potom ten jejich následovník Dark Souls.

Na ty jejich ččč si rozhodně budu dávat pozor.

Aaa, jsme zpět, super.

Teď teda konečně opustíme, tohle byla taky Japonská hra, ale to je jenom shoda okolností,

teď se vrátíme k Americké hře.

Ukážu vám tyhlety recence.

A jestli někdo z vás ví, ať se přihlásí, kdo ví, co je to za hru.

S takovýmihle úžasnými recenzemi, kde se píše, jaká je to revoluce

a jak to úplně změnilo herní průmysl.

Kdo z vás ví, co je to za hru?

Ne, Journey to není.

Ne, Minecraft to taky není.

Vidíte, takovádle revoluční hra, a nikdo z vás to nezná.

Ta hra se jmenuje Sleep is Dead a vypadá takhle.

Tohle je prostě podle zkušených herních novinářů prostě nejrevolučnější hra, jakou kdy v životě hráli.

Protože ta hra, vy když ji hrajete, tak vypadá takhle,

vypadá jako v podstatě ty klikací textovky vod Lucas Arts,

s tím, že ta grafika je snad ještě hranatější,

s tím, že prostě píšete do bublin co chcete dělat,

že jo, případně na něco klknete, kliknete na dveře, napíšete Open,

nebo kliknete na postavičku, napíšete Kill

a ono vám to za pár vteřin napíše takhle reakci, co se stalo.

Zajímavý je to tím, že narozdíl od ostatních podobných her,

když to chvíli hrajete, tak zjistíte, že tam můžete dělat úplně cokoliv,

co tvůrce té grafiky a toho scénáře vůbec nepředpokládal, a ta hra na to pořád inteligentně reaguje a funguje

Máte tam naprostou volnost, narozdíl od všech ostatních podobných her.

Jak je to možný?

No je to možný tim, že na tý druhý straně není počítač, ale jinej člověk.

Ono vás to spáruje s nějakým jinýmm živýmm člověkem,

kterej vidí úplně jiný rozhraní,

a má tam velice hezky vymyšlenej editor, který mu umožňuje,

aby v realným čase tam nejen posunoval s tema sprajtama,

ale vyráběl tady úplně nový assety.

A vy se střídáte vlastně po tahách a každej má vlastně maximálně 30 vteřin na ten svůj tah.

Takže já mámm 30 vteřin na to, abych vysvětlil, co chci udělat

a on má potomm 39 vteřin na to, aby zobrazil tu reakci toho okolí,

toho prostředí a tak dále.

Najděte si tu hru, ten její tvůrce je docela zajímavej člověk

a vyrobil myslím půl tuctu poměrně zajímavejch revolučních her,

které uvidíte na jeho webu.

Já jsemm tady teďka ukazoval nějaké originální myšlenky,

ale zase, aby to nepůsobilo, že zase furt se chci jenom intelektualně stimulovat,

já si rád třeba v poslední době… v posledních měsících… v posledních týdnech

Opravdu rád si sednu k tomu PlayStationu 3 a hraju si Diabolo 3

který vyšlo na PlayStation že jo před nějakýmma dvěma měsícema

a to mi přijde jako když prostě na to mám náladu,

to mi přijde jako dnešní ekvivalent nějakýho Solitare nebo Minesweeperu.

Že prostě u toho sedím, nemmusím přemejšlet a jenom koukám, jak tam ty příšery po těch desítkách a stovkách umírají

Mimochodem je zajímmavý, já jsemm na tom PíSíčku že jo to Diabolo 3 moc nehrál,

viděl jsem ho teda jenom chvíli, ale přivádí nás to k tom témmatu PC versus konsole,

protože to Diabolo 3 je na tech konzolích vopravdu úplně jiný, než na PíSíčkách.

Jak asi víte, Diabolo 3 na PíSíčkách se ovládá myší, na konzolích se ovládá

tím analogovým dvojjoystickemm a kvůli tomuu byla opravdu zásadně překopaná ta hra

a nejen podle mě, ale i podle lidí, kteří hráli intenzivně obojí ta konzolová verze je lepší.

Je to uváděný prostě jako příklad toho, že si ty lidi opravdu dali obrovskou práci s tím vodladit to a vychytat to,

umožnit tam prostě těm postavám dělat jiný manévry, úplně, aby to prostě bylo zábavnější pro ty konzole.

Protože když se teďka vrátíme trochu do historie, tady prostě v roce 1987,

kdy už existovaly takový ty firmy, který se… první firmy, který se snažily

vytlouct co nejvíc peněz z toho, že koupí licenci na nějakej film a udělají podle toho hru

což všichni nenávidíme dneska, tak to existovalo už tehdy,

takže když koupili práva na film Cobra, to zase možná asi většina z vás už nepamatuje,

to byl takovej ne moc dobrej film se Silvestrem Stellonem,

vidíte, že ta hlavní postavička má podobně hranatej obličej jako Silvester Stellone

Tedhy samozřejmě vzhledem k výkonu těch počítačů nebylo možný,

aby měli nějakou tu souběžnou codebase pro ty všechny verze

a fungovalo to tak, že oni se tak nějak přibližně shodli na tom, že to teda bude

scrollovací hra do stran a pak vpodstatě nechali dva lidi nebo dva třičlověkové týmy,

aby každej udělal úplně podle svího pro tu danou platformu tu svou, tu její verzi té hry,

protože na ZX Spectru se dělalo scrollování obtížněji než na Commodoru 64

a zase ZX Spectrum mohlo mít víc pixelů na ten sprajt

Vznikly hry, který ne jen že graficky jinak vypadaly,

ale měly úplně, když se podíváte na ten entáž dole, zásadně jiný ty herní principy.

Jedna z nich třeba byla velmi dobrá, tady v tomhle případě ta v pravo,

a ta vlevo byla velmi špatná.

Což tohleto začalo končit někdy vokolo roku 1990, kdy ty konzole se staly natolik výonnýni,

že prostě mohly mít stejnou codebase prostě pro já nevim co to tehdy bylo,

pro PlayStation 2 a pro Nintendo Game Cube.

A to byla jedna z těch věcí, kdy prostě jsem viděl, že to jde do kelu všechno,

protože tímm pádem v podstatě přestaly existovat hry, který by naplno využávaly ten hardware tý daný platformy,

což u PCčka se stalo o několik let dříve a trvá to do dneška

Kdy v podstatě jim na nějaký efektivitě kódu nezáleží už vůbec a vždycky je to vaše chyba,

že jste si nekoupili dost drahej hardware a proto se vámm to trhá, že jo.

Když jsme teda u tý Cobry, v tu chvíli jsem si uvědomil, že čím dál tím víc,

a ono to bylo vždycky, ale dneska na to mají ty prostředky,

že se snažej dělat ty hry aby vypadaly jako film.

Včetně toho, že tam obsazujou ty herce,

používaj filmový hudební skladatele, a tak dále.

To není nějakej novej koncept.

Tohle je hra z roku 1992 a tam to roztečkovaný vpravo dole, to je Donald Southernland,

relativně slavný herec, který tam hrál KGB…

ducha vašeho mrtvého otce, důstojníka KGB, který vám v té hře radí.

Přičemž ta hra vypadala tak, jak vidíte vlevo nahoře.

Ta hra původně vyšla normálně na disketách, byla velice těžká,

kamkoliv jste… když jste špatně klikli, tak jste si tím třeba jako udělali game over

a dozvěděli jste se to třeba po další půlhodině nesmyslnýho hraní,

že jste si to před půlhodinou zamkli a nemůžete to vyhrát,

takže voni, když potom ta hra vyšla na CéDéčku,

to bylo takové medium, které mělo mnohem víc paměti, než bylo obvyklé tehdy

Tak když vyšla na CéDéčku, tak tam byla… v podstatě tam přidali help system,

kterej spočíval v tom, že tam byly neinteraktivní kusy filmů, který jste si mohli pustit,

jako vzpomínky na toho svýho mrtvýho otce, kterej vám tam vždycky,

Ten Southernland jako odvyprávěl na co teda máte v kterým tom levelu kliknout.

A voni už tehdy, už tehdy v těch recenzích psali

co to teda má tohlecto znamenat, že prostě já jsem si koupil hru,

a teďka musím jako polovinu toho herního času koukat na nějaký filmy. A tohle přece není hra.

Jak se mílili, tehdy.

Ta filmovost samozřejmě, furt…

Mně by se to líbilo. Já bych byl rád, kdybych prostě hrál hru, a v ní se cítil jakože jsem ve filmu.

Myslím jakože hezkej nápad je, představte si, že byste měli videohru, a ta videohra,

když ji hrajete, tak by vypadala takhle.

To vám možná může připadat jako úžasná věc, že by jednou mohly existova hry,

který když je hrajete, tak vypadají takhle, a já vás možná teďka potěším tím,

že tohle je skutečná hra, která existuje, jmenuje se Space Ace

a je z roku 1985.

A celá ta hra je normálně video, který udělal člověk, který odešel od Disneyho

a normálně naanimmoval videofilm, ten je na Laser Discu, pouští se z toho Laser Discu,

a vy vždycky, když vám v tý scéně něco zabliká, tak máte půl vteřiny na to,

abyste zmáčkli joystick správným směrem, a když ho nezmáčknete, tak je game over.

To je celej princip tý hry.

Vypadá to úžasně, zní to úžasně, taky si všichni říkali, co to je proboha divnýho,

a dneska jsme se dostali do toho stavu, kdy máme prostě drahý hry za $60

a polovinu jejich herního času koukáme na cut scény, který nemůžeme ovládat.

Já to zastavím.

Bylo to poměrně populární… To byla hra, samozřejmě,

Pozor, to byla hra, samozřejmě neměli lidi doma Laser Disky, tohle byla hra, na který jste chodili do videoheren.

Jestli víte, co jsou to videoherny, ještě. Tam jste přišli a měli jste tam takový ty bedny,

do kterých jste házeli čtvrtdolary, nebo u nás dvoukoruny.

A samozřejmě na tomhle tom, než jste se… Mimochodem, když teda už jste věděli, přesně,

kdy do kterýho směru to zmáčknout, tak celá ta hra má myslímm 9 minut,

když jste jí dohráli od začátku do konce.

Ale, nicméně, je to hra.

Ale mně, trochu… trochu jsem jako smutnej, z toho, že když čtu ty dnešní recenze,

na ty megadrahý gry, tak ve spoustě těch recenzí se píše, jako

tahle, ta hratelnost tý hry má svoje mouchy, nepřátelé se tam chovají jako idioti, děj je linearní,

ale ta grafika je jako fakt super a je to prostě jako hrozně emocionální, ty scény.

A mně to přijde jako docela nepřijemnej trend, protože si vezmětě,

že já tímhle způsobm bych prostě mohl vzít jako film Inception,

Ne hru. Prostě vezmu si ten Blue Ray s tím filmem a teď můžu ten Blue Ray s tímm filmem zrecenzovat

jako že teda má dost špatnou hratelnost, protože ho prostě můžu v podstatě jenom pauzovat a přeskakovat o pár minut dopředu dozadu,

ale zato má teda fantastickou grafiku, audio a story, takže prostě když z toho udělám průměr,

tak ten průměr dostane 80 ? a je to vlastně super videohra.

A to mi přijde… To mi přijde trochu zvrácený.

A když jsem se nad tímhle zamyslel, tak jsem si začal vzpomínat,

kolik vlastně znám her…

Já znám spoustu her, který maj prostě nějakou, který mají atmosféru.

Ale kolik znáte her, který tu atmosféru budujou pomocí vaší interaktivní hry, a ne pomocí cut scén?

Většinou v těch hrách to funguje tak, že máte cut scénu, ta vám jako vybuduje ty emoce,

a pak cut scéna skončí a z tý vaší postavy, která má prostě ty složitý emoce v těch cut scénách,

a je rozervaná a hraje ji prostě nějakej Hollywoodskej herec,

tak skončí cut scéna a stane se z ní takovej ten panák, kterej tam, že jo,

takhle stojí, a když chcete jít, tak takhle naráží do věcí a říká ty tři věty, náhodný, pořád dokola.

A uvědomil jsem si, jako možná až s překvapením, že vlastně her,

ve kterých jako budovala se atmosféra tím, že jako já jsem tam něco interaktivně ovládal,

že je vlatně dost málo a dvě z nich jsou vod stejnýho, vod stejnýho člověka,

jsou teda na PlayStation, a to jsou teda záběry ze hry,

Shadow of the Collosus nahoře, dole je jeden obrázek z ICO

A obě ty hry mají společné to, že vovládám teda nějakýho hrdinu,

kterej se pohybuje ve světě, který vypadá jakože je nepřerušovaný, neposkládaný z nějakých levelů,

to znamená, že někde stojím, vidím v dálce něco obrovského, vidím v dálce obrovského obra,

plynule k němu dojdu, plynule mu vyskočím na tu nohu, a zatímco von se hejbe

a snaží se mě setřásti, tak tři minuty lezu na jeho hlavu, abych ho prostě propích,

hlavu, mečem.

A to je, já jsem tam nedal letopočet, to je nejmíň 10 let stará hra, to vrchní.

Ty vobbrázky co vidíte vypadaj trochu líp, protože to je její HD remake pro PlayStation 3

kterej teda má pořád, má jen polovinu polygonů, ale má to trochu vyšší rozlišení,

aby jako to hráli ti lidi, dneska.

A co je zajímavý, tak ty hry spojuje i to, že vpodstatě nemají hudbu,

jsou tam vpodstatě jenom ambientní zvukový efekty, většínou.

nemají cut sceny, skoro žádný, a nemají dialogy,

že v obou těch hrách ten hrdina buď je zticha, nebo dělá nějaké abstraktní, abstraktní výkřiky

ve smyšleném jazyce, kterému nerozumíte.

Ale ten pocit z toho, najděte si dyžta nějaká videa z toho na youtube,

ten pocit, když tam prostě jdete tou obrovskou krajinou, teď vidíte,

Vono vás to nevodí za ručičku, vpodstatě nevíte, kam se vydat, prostě v tý krajině,

teď si vyjdete na nějakej vršek, tam slyšíte, jak ten vítr vám fouká kolem uší,

rozhlížíte se kolem, ptáci, ptáci tam žvatlají…

Je to velice zajímavé a shodou okolností teda ten člověk dělal tady ty dvě slavné hry

a teď posledních pět let dělá na své další hře a má s tím obrovské problémy,

neví se, jestli ji vůbec dodělá, ještě pro tuhletu… Jmenuje se to The Last Guardian.

Taky si můžete najít, jaké s tím mají problémy už pět let.

Tohle teda vypadá graficky dost zastarale.

Hru ze současné generace, videoherní, která má takovouhle atmosféru, to vopravdu mě napadly jenom ty Dark Souls,

což můžete se teda podívat na to i na, i na PíSíčku,

který je ale na tom PíSíčku obávámm se že teda to není tak úžasně atmosferický,

vizuálně, jako na těch konzolích, protože je to dělaný pro konzole,

a ṕotom převedený mechanicky na to PíSíčko.

A opět, nejen že to má atmosféru, ale ta hra je hrozně hard core.

Ta hra se v podstatě odehrává v nějakým v podstatě klasickým fantasy světě,

kde jsou jak vidíte různé dungeony, je tam zámek, jsou tam otevřené pláně, hřbitov,

kostel, všechno a tak dále, ale všechno je to, se nachází v krychli přibližně kilometr krát kilometr krát kilometr.

Vy začnete někde uprostřed a vůbec nevíte, co máte dělat.

A můžete prostě jako jít, někam, kam něco vyskočí zpoza rohu

a jednou ranou vás to zabije a jste zase na začátku.

A vy si musíte prostě jako sami rozhodnout, kterým směrem se teda vydáte,

začnete to prozkoumávat, aby tam byly příšery, který můžete proste jako dobře zabíjet,

máte na to, a tím se teda pomaloučku vylevelovali a jsou tam, mimo jiné tam jsou velice, velice originální herní mechanizy,

mmimo jiný tamm je zase ten, takový ten skrytý polomultiplayer,

a mimo jiný když vás něco zabije, nebo když si doplníte energii,

tak tím automaticky znovu oživnou všichni nepřátelé v celé hře, kdykoli tohleto uděláte.

Což mi přijde docela zajímavý, že ve většině dnešních her to funguje tak,

že ten hráč nemá cítit tu výzvu, ale má se bavit.

To znamená, že ta obtížnost je na začátku nulová, že jo.

Já jsem zjistil, jsem si dělal legraci, dneska už to ani není vtipný,

že vpodstatě po prvním kliknutí na cokoli získáte další level a nějaý bonusy,

aniž byste věděli vlastně za co.

Takže… A ta obtížnost stoupá s tím, jak se vaše postava posiluje.

Kdežto tady, v podstatě většina tý hry že je prostě brutálně stejně obtížná

a vy jste nucený tím herním principem, procházet stejný oblasti tý hry znova a znova třeba desetkrát nebo stokrát

abyste se jednak nalevelovali a jednak se zlepšujete tím, že opravdu poznáváte,

jak to tam v který tý části hry funguje, kdo se tam kde shovává za rohem

a to mi přijde jako genialní i z toho důvodu,

že oni mají samozřejmě udělaný nějaký assety, ten celej svět musel někdo vymodelovat

aby dosáhli toho, že tu hru, prostě když ji chci dohrát, tak opravdu mi to trvá přes 100 hodin,

a její, všechny ty části vidím mnohokrát a mnohokrát, aniž bych se nudil.

Samozřejmě tohle není hra pro každýho, nicméně je zajímavý, že týhle hry se

za první měsíc na konzole prodalo 2 miliony kusů, což byl vzhledem k jejímu rozpočtu velikej úspěch,

protože je to v Havoc enginu a nejsou tam Hollywoodský herci, ty postavy zase skoro nemluví,

není tam skoro hudba, jsou tam teda, je tam pár cut scén.

Nicméně prodalo se toho 2 miliony, což stačilo k tomu,

že teďka myslím v únoru nebo v březnu má vyjít Dark Souls 2,

zátím co… Je to srovnávaný s tím, že ty AAA tituly, když máte nějakou Laru Croft nebo poslední Resident Evil,

tak oni potřebujou aby se toho prodalo 5 milionů, aby vlbec se jim prostě vrátily náklady.

A pak si stěžujou, že ty lidi jsou oškliví, že jim nekoupěj 6 milionů Lary Croft.

Pritom tady těm Japoncům vychytralým stačí, aby se jim prodaly 2 miliony.

No, já jsemm… Vidíte, že tady vám vlastně furt říkám co bych já chtěl, abyste vy dělali,

vy mmožná jste chtěli slyšet ale, co máte dělat za hry, abyste,

aby vás to bavilo a přitomm abyste si vydělali nějaký penníze tímm taky.

A to vás sklamu, že to v podstatě není spolu moc kompatibilní,)

protože vy když chcete abyste si tímm jako slušně vydělali,

tak v podstatě nemusíte mít žádný nápady a nemusíte umět ani programovat, dneska už, že jo.

Tady tohle je zajímavej člověk, kterej se jmenuje Trace Smith,

doporučuju vám se podívat na jeho blog,

kterej tam mluví o tom, jak pořádně vydělávat, především teda na mobilních hrách,

a mmnohemm důležitější než to, abyste vymysleli dobrou hru, je třeba to,

že jeho napadlo vzít svoji starou existující hru, přeskinovat ji novou grafikou,

a přejmenoval ji, že se jmenovala Music, ta hra.

A tím pádem všichni, kdo v tom Play Storu zadali Music, tak viděli mezi prvníma výsledkama tu jeho hru,

a jemu prostě stoupla prodejnost desetinásobně.

Takže když přišel na tenhle genialní nápad, tak tu hru přeskinoval znovu a nazval ji Games

a vydělal další spoustu peněz,

A opravdu, má tam, má tam… A ten je ještě jak bych to řek,

čestnějších lidí, vysvětlím, nedělá tam vyloženě jako podvody, nedoporučuje vám dávat spyware lidem,

ale nicméně tam narovinu říká, že největší výdělky z tý hry budete mít z toho,

že si ji stáhnou lidi, kteří vlastně nevěděj, co stahujou,

a z toho, že se jim tam budou hodně zobrazovat ty inline inzeráty, v tý hře,

z čehož prostě…

A samozřejmě po měsíci si to lidi přestanou stahovat, tak to přeskinujete, přejmenujete

a prodáte to znova. A von sámm myslímm ani neprogramuje, on si to nechá od někoho naprogramovat

a jenom tam prostě vymění ty grafický a zvukkový assety

A vidíte, je to prostě o tomm marketingu,

kdy dneska jsou tam takový odborníci, a je v tom tolik peněz,

že asi i vámm se stalo, že když vyjde novej Battlefield of Duty eXtreme, nebo jak se to jmenuje,

tak si to prostě jdete o půlnoci stoupnout do tý fronty, aniž byste četli jakoukoli recenzi

a aniž byste viděli jak se to vlastně hraje.

Já jsem tímmhle způsobemm byl o půlnoci stát na Grand Theft Auto V

a jako ne že bych toho litoval, ale ššš dělat nebudu,

ale když se prostě chytře to vymyslí, tak se dá prodat cokoliv komukoliv.

Tady jako takový hřebíček… Zlatý hřeb toho, jak má fungovat správný marketing,

tady někdo udělal sestřih, jak prodat Farming Simulator 2011 lidem,

který hrajou Grand Theft Auto.

Mimořádné SLEVY!

Tak a tím bych asi ukončil tu část přednášky

A teď možná jestli se chcete zeptat, jaký hry máte pro mě programovat, tak máte příležitost.

Nebo na cokoli jinýho se zeptat.

Měl jsem pocit, že tady byla ruka, nahoře, někde. Jo, byla.

Zkoušel jsi DayZ?

Jakže?

DayZ, to co má támhle plakát, je to taky jako ta Dark Souls [crosstalk]

Je to věc, která podle toho, co jsem o ní četl, mi připadá, jako že by to bylo něco,

co by se mi líbilo. Nezkoušel jsem to z toho jednoduchýho důvodu,

že nemám Windows počítač, kterej by byl určený k hraní her.

Já mám jeden Windows počítač, na kterým dělám hudbu, a na kterej mi nesmí žádnej jinej software

Vím, že to snad už i existuje pro Linux, ale… Neexistuje? Dokonce to není pro Linux, aha.

I kdyby to bylo pro Linux, tak já mám v Linuxu videokartu za 600 korun, takže asi bych si tohleto stejně nevyzkoušel.

Je to pokud se nepletu takový to, že je to vpodstatě RPG, jako když hraju živý RPG s lidma,

ale hraju to ve virtualním světě?

To je jedna z těch věcí, jak jsem mluvil o tom Sleep is Dead,

že to mě zajímá, prostě že ten počítač se stane médiem, který umožní živejm lidem,

aby spolu hráli RPG v tom stylu, v jakym se dřív hrály ty RPG hry s perem a papírem, že jo.

Protože ať ta inteligence, umělá, bude postupovat jakkoliv, tak prostě,

podlě mě, chybějí pořád desetiletí k tomu, než ta umělá inteligence vám umožní interagovat

a dát vám nějakou volnost v tý hře.

Takže tohle jako mě zajímá a myslím, že kdybych to hrál,

tak by se mi to asi líbílo. To vám řeknu.

Tak další…

Já bych se chtěl zeptat, jestli jsi našel něco podobně zajímavé na mobilních platformách.

Výpíchnout z toho nějaké hry. Prostě co hraješ.

Vidíte, to je zajímavá otázka. Já se podívám do svého mobilu, co vlastně hraju.

Musím říct, že v posledních týdnech jsem úplně nejvíc hrál ***

Je to myslím od nějakého Slováka, a není to nic jako SimCity,

je to úplně trivialní hra o jedné obrazovce,

kde máte takhle jako 4 ulice a na ně kupujete autobusový stanice a autobusy

a oni jezděj jenom zleva doprava

a vidíte tam čísla, který udávaj počet lidí na stanici a ty autobusy je nabíraj.

V podstatě je to něco, co by se udělalo v Javascriptu v browseru, asi 2 KB by to mělo,

to v podstatě hraju na tom mobilu nejvíc.

A co tam ještě mám. Slitherling, což je v podstatě takovej puzzle,

japonskej, něco jako třeba Sudoku nebo Sokoban, tak je Slitheling,

že nějakým způsobem vobkresluju čísla podle nějakejch pravidel

a vydrží mi to, to tam mám já nevim, tři roky,

a pořád mi to generuje nový náhodný levely a když mám chvíli čas, tak si s tím hraju.

Z těch složitějších her mám tady Knights of Pen and Paper,

a teďka jsem si nahrál ty StarWars Tiny Death Star

Jestli znáte, jak bylo, myslím že Tiny Tower se to jmenovalo,

takovej ten jak stavíte ty další patra a oni vám tam chodí lidičkové,

tak teďka ten samej tým udělal oficialně licencovanou hru podle StarWars,

kdy stavíte prostě Hvězdu Smrti po těch patrech a oni vám tam chodí ty postavičky z těch StarWars,

tak jenom z tohodle důvodu jsem si to nahrál,

jestě jsem si to pořádně nezahrál,

Tam je trochu myslím problém, že abych hrál cokoli jako necasual,

na tom mobilu, tak je tam trochu problém s tím, že nemůžu to prostě vytáhnout v tom metru

na ty tři minuty mezi zastávkama, kousek si odehrát, a potom pokračovat.

Protože furt, i když mám poměrně výkonej mobil, tak prostě mi trvá 20 vteřin než ta hra se pořádně

jako spustí, nalouduju pozici, začnu ji hrát,

a pak zase když ji chci nějak ukončit, aby ta pozice se uchovala, tak stejně tam musím ručně dávat nějakej save…

není to ještě úplně ono

takový co bych chtěl jako drop in drop out, na chvilku,

něco si tam vodehraju lokálně, jak vylezu z metra,

tak vono to pozná, ten mobil, automaticky mně to sesynchronizuje s nějakým cloudem

a když na to šáhnu příště, tak uvidím, jak třeba činnost ostatních hráčů měla vliv na to,

co jsem já mezi tím hrál.

Možná takový hry existujou, ale mám dojem, že jsem na tom mobilu na žádný nenarazil.

Nebo teda, jsou tam ambiciozní hry, který jsou multiplayer,

ale většinou chvíli hraju, a po chvíli se dostanu k tomu,

že dojde k tomu, že tam nechám postavit dům, a teď mi to napíše "Počkejte 3 minuty,

než se ten dům postaví a nebo zaplaťte 99 centů.

V tu chíli tu hru mažu, že jo. Takže možná se nedostanu třeba k nějakým zajímavým nápadům,

který tam potom následujou.

Eště nějaké dotazy? ***

Opravdu ne?

Á! Výborně.

Co říkáte na Journey?

Jo, vidíte, to je výborná, výborná otázka, to je vlastně něco o čem jsem se chtěl v tý přednášce zmínit,

pak jsem na to zapomněl, že tyhledy polonezávislý vývojářský týmy občas udělají takovouhle věc,

která je, vždycky se říká, to už je na hranici umění, jako třeba ta Journey,

a většinou to vypadá tak, že je to prostě nějaká teda vizualně velmi originální,

je to nějakej poloabstraktní příběh, kde nejsou dialogy, jenom je tam velice dojemná hudba,

nějaká hlavní postava, která většinou v průběhu toho děje musí zemřít,

nebo případně několikát, aby to bylo smutný.

A ono to jako emocionálně funguje, podobná, vy možná spíš než Journey, který je jenom na konzole,

myslím tak třeba znáte, většina z vás zná Limbo, to je něco velmi podobnýho

je to fajn a rád si to zahraju, protože to stojí já nevím 199 korun, když si to chci koupit,

ale myslím si, že u většiny těchhle her naprosto neexistuje důvod k tomu,

abych to hrál podruhý, když to jednou dohraju.

Protože mi tam unikly nějaký ukrytý kouty v těch levelech, kde můžu nějaký collectables sebrat,

to prostě pro mě není motivace, abych znova prožíval ty úplně stejný emoce,

který jsem prožíval, že jo, prožíval poprve.

Ale jistě, má to svoje místo, a pokud prostě tenhle model s těmahle hrama bude fungovat že budou stát stovku nebo dvě,

tak ano, já si je budu kupovat a budu si je hrát, protože je to zajímavý.

Ale já jinak dávám přednost hrám…

Když teda jsem byl mladší a hry byly jednodušší, tak jsem to měl nadefinovaný,

že bych chtěl vymyslet hru, kterou potom mě bude bavit hrát déle, než mi trvalo ji naprogramovat.

Což asi jako dneska, dneska je už dost nereálný, ale vono jako vopravdu v těch dřevních dobách to fungovalo,

že jako někdo vymyslel Tetris, já jsem si v kapitalistickém časopise přečet vo tom, co to je Tetris,

ten nápad se mi zalíbil a než bych čekal, až se ta hra sem dostane, tak jsem šel domů a tam jsem si ji naprogramoval,

že jo, to jako dneska dost dobře nefunguje.

Ale pořád oceňuju to, kdy buď ta hra má takovej herní princip, kterej mě nutí opakovaně poznávat ty její assety,

který v tý hře jsou a není to nudný, že to má nějakej originální princip,

kdy prostě má svoji logiku, abych se tam vracel,

nebo kdy ta hra má nějakým způsobem procedurálně generovanej obsah.

Což si taky myslím, že je… není to originální, že jo,

prostě byla Elite, nebo Elajt, já nevím, jak se správně čte Elite,

tak prostě která měla generovanej vesmír s nějakejma tisícema planet

a jsou takovýhle… ono mimochodem it to Diablo III, polovina těch dungeonů je dynamicky generovaná,

když se v nich vracíte, tak jsou pokaždý jiný.

A tohle taky je podle mě dobrá cesta, který jako v budoucnosti bychom si měli všímat,

protože tím jak se pořád zlepšuje ta grafika, tak dneska už, když hrajete Grand Theft Auto V,

tak to vypadá nádherně. Tam si stoupnete někde na kopec, koukáte na to město a ono to fakt vypadá víceméně jako realný město

protože měli dost peněz a času na to, aby nějakejch tisíc lidí pět let na tom sedělo a modelovalo,

modelovali ručně barák po baráku a sloup po sloupu,

ale pak prostě k těm barákům přijdete a zjistíte, že z 99 % těch domů se nedá dělat nic.

Nemůžete vodevřít jejich dveře, nemůžete svou bazukou prostřelit jejich skleněná okna,

je to prostě, na mě to působí jako až strašidelně.

A čím víc jako ty hry na první pohled vypadají realističtějc, tím víc mě vytrhává z tý zábavnosti to,

když vidím že to je vlastně čím dál míň a míň interaktivní,

to všechno, co tam vidím.

A jaký je řešení tohodle problému?

Rešení tohodle problému není v tom, že těch polygonů…

že jo, zachvíli tu máme PlayStation 4, novej XBox, tam těch polygonů zase bude desetkrát tolik,

takže to všechno se bude muset modelovat ještě složitějc,

a bude to mít víc paměti, takže ten ostrov nebude mít 10x10 km, ale 50x50 km

a to prostě, to by znamenalo, že by to muselo dělat buď 10x víc lidí, nebo 10x tak dlouho a ta hra bude 10x dražší.

Takže tohle prostě podle mě není udržitelný, a musej buď vymejšlet nějaký…

takovou vizualní podobu té hry, která bude strašně stylizovaná na to, aby nevadilo,

že se nedá realně interagovat s těma věcma v tý hře, nebo se budou muset víc zaměřit na to proceduralní generování,

což mě jako opravdu překvapuje, že pořád…

Já jsem o tomhle přemejšlel před 30 lety, jaký to bude hezký, až to bude,

a ono to furt v podstatě neexistuje, že tam jako třeba přibližně se vygenerujou,

kde má být který barák a ten barák se nějak proceduralně už potom vygeneruje sám,

čili že bude mít prostě nějaký místnotsi, bude mít záchod, kuchyň,

tam to náhodně rozhází nějaký nádobí a já s tím budu moct dělat alespoň nějaký základní věci,

Vím, že ti lidi, kteří dělali Frozen Synapse tak nějak pracoval na nějaký hře,

která měla obsahovat generátor celejch měst s budovama, se stovkama pater a místností

a nějak myslím, že jim to skončilo špatně a nedodělali to,

takže asi tam jsou jako ještě mouchy, ale zase je to jedna z věcí, který já bedlivě sleduju

a koukám, co se tam bude kolem toho dít.

Další dotaz?

Jo.

Jak bylo před tím těch cut scén a tady těchhle věcí. Unfinished Swan, jestli ti něco říká?

Jo, Unfinished Swan bych zařadil k tomu Limbu nebo k tý Journey,

že je to zajímavý si to jednou zahrát,

a já jsem to potom zkoušel i podruhý, když se to dá hrát znova, abych tam našel ten zbytek těch balónů,

a vpodstatě jediná motivace je že tam někde jsou nějaký poschovávaný balónky, který musím najít.

Unfinished Swan možná asi neznáte, protože je jenom pro konzole, a je to hra, která začíná,

opět velice originálně, tím, že začne hra, ono je to vpodstatě ovládání jako klasickej First Person Shooter,

že těma se rozhlížíte, chodíte do stran… Na začátku vidíte jenom souvislou bílou plochu.

Tam není nic. A pak zjistíte, že když vystřelíte, tak před sebe házíte koule,

flusance černý barvy.

A jak házíte tu černou barvu, tak vona ulpívá na tom okolí, který je jenom bílý,

takže nic nevidíte, ale tím, jak tam ulpívá ta bbarva, tak před vámi teprv začnou vystupovat ty kontůry toho světa.

Takhle vypadá první level.

Ve druhým levelu potom nějak začnete myslím jako tou barvou obarvovat ten svět,

prostě jako každej ten level se mění, co tam…

Pak vodou, vodou stříkáte na kytky, tím ten svět začne porůstat rostlinama, po kterých můžete lízt a dostat se zase dál,

a skončí to tím, že najdete nějakej jako krále,

který je mrtvý, a vy zjistíte, že jste v jeho snu,

něco takového velmi bizarního.

Toho krále mluví *** myslém.

Takže je to jako opravdu zajímavej projekt, kterej prostě,

když jako ke mě někdo přijde na návštěvu,

ptá se, co jako novýho, tak mu rozhodně ukážu prostě Unifihished Swan

"něco takovýho jsi ještě neviděl"

Ale prostě není to tak zábavný, jako…

Pro mě zábavnost opravdu spočívá v tom, že se k tý hře vrátím znovu,

abych se ocitl v místech, který už jsem v tý hře viděl a dají mi novou porci zábavy,

což třeba platí pro to Diablo III, který mě opravdu až jako překvapilo,

jak se mně tahle hnusná drahá komerční hra,

jak se mně to moc líbí.

Nebo to platí pro ty, myslím, že tady má bejt dneska přednáška o Rogue-like hrách,

což jsou, že jo, vpodstatě RPGčka ve kterejch vpodstatě vůbec nění grafika,

nebo dneska tam už tu grafiku dávají, ale je primitivní,

a jsou založený na tom, že teda to jako není v realným čase,

chodíte po tahách po dungeonech a většina těch dungeonů je dynamicky generovaná,

takže jako tam vidíte novej a novej content a většinou to funguje tak,

že když vás tam něco zabije, tak máte totální okamžitej konec,

nemůžete si uložit pozici, takže tam prostě je to napětí,

že prostě zvažujete, jestli tohle risknout, jestli ne,

což mi mimochodem, myslím se výborně podařilo přenést jako do lepší,

zajímavější grafiky zase těm Dark Souls,

kdy opravdu tam cejtíte ten pocit, že jste půl hodiny hráli, a tedka se musíte rozhodnout,

jestli se teda vrátit zpátky, a tím jako nezískat úplně tak velkej poklad,

nebo zkusit ještě jít o kousek dál s rizikem, že vás tam něco zabije a vy přijdete úplně o všecko.

Prostě hry, kde bych jako cejtil tohleto, tenhleten strach a následně potom taky no nadšení

z toho, že jsem toho bose teda porazil, potom, co jsem se k němu po dvacátý dostal,

tak prostě těchhletěch her mi přijde že je strašně málo, prostě.

Tak máme čas asi ještě na jednu otázku.

Tak se nesty… no?

Já bych se zeptal, teda, když už je to o těch nezávislejch vývojářích,

tak, co kdybych se zeptal třeba na Terárii, nebo na Minecraft?

Terária super, naprosto.

Terárie, tohle je přesně to, co si představuju, jako že může vymyslet jeden člověk,

nebo prostě tým několika málo lidí

Já jsem teda hrál i Minecraft, tam mi připadalo až jako prostě zbytečný to že je to v tom 3D.

Ta Terárie se mi líbí z jistých důvodů víc.

Ale v podstatě platí to i pro ten Minecraft, že ta hra je vymyšlená tak, že nepotřebujou profi výtvarníky

na to, aby ji vyrobili, ta hra je vymyšlená tak, že je v podstatě krátká,

jako její kód je víceméně jako, nebudu říkat trivialní, ale prostě nesrovnatelně jednodušší, než je zvykem,

že jo, Terária, celá, včetně hudby a grafiky má nějakých 40 MB, ne GB, ale MB, jo?

Myslím, že je to dost něuvěřitelný, dneska, pro jako velkou hru

Je tam právě zajímavý to, že každej ten svět je jinej, takže místo,

abyste měli 100 designérů, kteří vám tam kreslej já nevím, 5x5 km nějakýho podzemí,

tak prostě máte jednoho člověka, kterej si půl roku hraje s algoritmem,

aby byl tak chytrej, že to bude generovat světy, který jsou zábavný.

Tyhle sandboxový hry mi pripadají jako něco, co bude velice zábavný,

ale v současný době tam pořád cejtím ten konflikt,

mezi tím sand boxem a mezi těma misema a scriptovanejma věcma, který tam pořád máte.

Typickej příklad, zase to Grand Theft Auto V, kdy ten sandbox je prostě hrozně zábavnej

a můžete se tam, nebo v podstatě s tím hrát, velice hezky

a pak vždycky začne nějaká mise a každá ta mise vám vpodstatě brutálně omezí,

co vlastně můžete dělat a jak to můžete dělat

a když to jako náhodou vyřešíte jako nápaditěji a elegantněji, než to ti tvůrci zamýšleli,

tak vás to za to potrestá a musíte ji dělat znova, tu misi.

To je do jistý míry i v tý Terárii, kdy tam vidím místy jako konflikt mezi tou open sandboxovostí,

a mezi tím, když se třeba dostanete k těm bosům,

kdy najednou vpodstatě některý pravidla tý hry se jako měněj, nebo nutí vás to dělat nějaký konkrétní věci,

a když tam jste poprve a toho bose neznáte, tak v podstatě netušíte, co se děje

a zabije vás to, aniž byste věděli proč.

Ale rozhodně ta Terária, je něco, co mě jako nadchlo velmi hodně,

v posledních měsících.

A myslím, že tím jste se dověděli všechno, co jste potřebovali vědět.

Tak, já myslím, že Franta si za to krásný povídání a exkurz do historie zaslouží ještě jeden potlesk