Mapy, které nám ukazují, kým jsme (nejen kde jsme)

Jak vypadá svět, když ho zmapujete pomocí dat? Sociální geograf Danny Dorling nás zve k novému pohledu na svět, a to pomocí svých uchvacujících a pronikavých map, které nám ukazují Zemi, jaká skutečně je - propojená, neustále se měnící a fascinující místo, kam všichni patříme. Již nikdy se nepodíváte na mapu stejně.

Chci, abyste si představili svět jinak.

Rád bych vám ukázal několik map,
které nakreslil Ben Hennig,

map planety zobrazené způsobem,
který většina z vás nikdy neviděla.

Tady je obrázek, který znáte;

jsem natolik starý, že jsem se narodil
předtím, než jsme tento obrázek viděli.

Jedny z mých prvních slov byly "moona,
moona" (moon zn. měsíc v aj),

ale myslím si, že to byla jen
fantazie mojí mámy o tom,

co asi vidí její chlapeček na blikající
černobílé televizní obrazovce.

Je to jen několik století,

co si vlastně většina z nás
myslí, že planeta je sférická.

Když jsme poprvé v 60. letech
viděli tyto obrázky,

svět se neuvěřitelným tempem měnil.

V mé malé disciplíně lidské geografie

kreslil kartograf Waldo Tobler
nové mapy planety,

které se nyní rozšířily
a nyní vám jednu z nich ukážu.

Tato mapa je mapa světa,

ale je to mapa, která vám připadá
trochu zvláštní.

Je to mapa, na které jsme roztáhli místa,

aby oblasti, které obsahují
hodně lidí, byly nakresleny větší

a oblasti jako Sahara a Himálaj,

ve kterých je málo lidí,
byly zmenšené.

Každý na planetě má stejné
množství prostoru.

Města jsou zobrazena jasně zářící.

Čáry vám ukazují ponorkové kabely
a obchodní trasy.

A je tu jedna konkrétní čára, která
jde z čínského přístavu Dalian

skrze Singapur, skrze Suezský průplav,
přes Středozemí a kolem do Rotterdamu.

A ukazuje vám loňskou trasu
největší lodi na světě,

která převážela takové množství zboží,
že když bylo vyloženo,

nákladní auta seřazená do kolony by
zabrala 100 kilometrů.

Takto je náš svět nyní propojen.

Takové je množství věcí, které
přesunujeme po světě,

jen na jedné lodi, během jedné
plavby, během 5 týdnů.

Už dlouho dobu žijeme ve městech,
ale většina z nás dříve nežila ve městech.

Toto je Çatalhöyük, jedno
z prvních měst na světě.

V době jeho vrcholu, před 9.000 lety,

museli lidé chodit přes střechy jiných
domů, aby se dostali domů.

Když se pozorně podíváte na mapu
města, uvidíte, že nemá ulice,

protože ulice jsme museli vynalézt.

Svět se mění.

Mění se metodou pokus-omyl.

Pomalu a postupně zjišťujeme,
jak žít lépe.

A v poslední době se svět
změnil velmi rychle.

Teprve během posledních šesti,
sedmi nebo osmi generací

jsme si uvědomili, že jsme druh.

Teprve během posledních pár dekád
mohla být nakreslena takováto mapa.

Opět, podklad tvoří mapa
světové populace,

ale na ní vidíte šipky, které ukazují,
jak jsme se rozšířili z Afriky;

s daty, které ukazují, kam si myslíme,
že jsme v určitou dobu dorazili.

Každých několik měsíců musím
tuto mapu překreslit,

protože někdo učiní objev,
že některé datum bylo špatně.

Neuvěřitelně rychle
se o sobě učíme.

A měníme se.

Mnoho změn je postupných.
Je to rozrůstání.

Změny si nevšimneme,

protože žijeme krátce,
70, 80, kdo má štěstí 90 let.

Tento graf vám ukazuje
roční nárůst světové populace.

Nárůst byl velmi malý
až zhruba do roku 1850,

a poté se tempo narůstání
populace začalo zvyšovat,

takže okolo doby, kdy jsem se narodil,

kdy jsme poprvé viděli tamty obrázky
naší planety z Měsíce,

naše globální populace rostla
o dvě procenta za rok.

Kdyby se dále zvyšovala o dvě procenta
ročně ještě několik století,

celá planeta by byla pokryta
hemžící se masou lidských těl,

která by se vzájemně dotýkala.

Lidé se báli.

Báli se nárůstu populace a čemu
v roce 1968 říkali "populační bomba".

Ale když se podíváte na konec grafu,
nárůst se začal zpomalovat.

Dekáda --

sedmdesátá, osmdesátá, devadesátá
léta, počátek tohoto století,

a dokonce rychleji v současné dekádě --

náš populační nárůst se snižuje.

Naše planeta se stabilizuje.

Směřujeme k 9, 10 nebo 11
miliardám lidí na konci století.

Během té změny vidíte zmatek.

Vidíte II. světovou válku.

Vidíte pandemické chřipkové
onemocnění v roce 1918.

Vidíte velký čínský hladomor.

Na tyto události máme
tendenci se soustředit.

Máme tendenci se ve zprávách
soustředit na hrozné zprávy.

Nemáme tendenci se soustředit
na postupnou změnu a dobré zprávy.

Máme obavu o lidi.

Máme obavu o to, kolik je lidí.
Máme obavu, jak uniknout lidem.

Toto je mapa světa změněná tak,
aby byly zvětšené oblasti,

kde jsou si lidé navzájem nejdále.

Takže pokud chcete vědět, kam jet, abyste
unikli ostatním, zde jsou nejlepší místa.

A každým rokem se tyto oblasti zvětšují,

protože každým rokem se globálně
stahujeme z venkova.

Stěhujeme se do měst.
Stahujeme se hustěji k sobě.

V Evropě jsou opět vlci
a stěhují se na západ kontinentu.

Náš svět se mění.

Máte obavy.

Toto je mapa, která ukazuje
srážky na planetě.

To víme.

A můžete se podívat, kde byl Çatalhöyük,

v místě styku tří kontinentů
Afriky, Asie a Evropy

a vidíte, že tam žije velké množství lidí,
v oblastech s velmi málo vody.

A vidíte také oblasti, kde padá
velmi mnoho srážek.

A můžeme to brát i více
sofistikovaně.

Místo aby se mapa tvarovala podle lidí,

můžeme ji tvarovat podle vody
a můžeme ji měnit každý měsíc,

abychom ukázali množství vody,
která padá na každý kousek glóbu.

Vidíte monzuny, jak se
pohybují po planetě,

která skoro vypadá, jakoby
měla srdeční tep.

A tohle vše se stalo možným
během mého života,

abychom viděli, kde žijeme.

Máme dost vody.

Toto je mapa ukazující,
kde na světě pěstujeme své jídlo.

Na tyto oblasti spoléháme nejvíce
s rýží a kukuřicí a zrním.

Lidé se obávají, že nebude
dost jídla, ale víme,

že by stačilo jíst méně masa
a krmit zvířata méně zrním,

a měli bychom jídlo pro každého,

pokud se na sebe tedy díváme jako
na jednu skupinu lidí.

A také víme o tom, co dnes
děláme velmi špatně.

Už jste asi dříve viděli
tuto mapu.

Toto je mapa vytvořená
satelitními snímky;

pokud si vzpomenete na ty satelity
okolo naší planety

na prvním snímku,
který jsem vám ukázal;

mapa vytvořená tak,
jak vypadá Země v noci.

Když běžně vidíte tuto mapu,

na normální mapě, takové,
na kterou je většina z vás zvyklá,

myslíte si, že se díváte na mapu
toho, kde žijí lidé.

Kde svítí světla, tam žijí lidé.

Ale tady, na tomto obrázku světa,

vzpomínáte si, mapu jsme
opět roztáhli.

Všude na mapě je stejná hustota lidí.

Pokud oblast nemá obyvatele,
zmenšili jsme ji, aby zmizela.

Takže každého ukazujeme
se stejnou důležitostí.

Světla vám už neukazují,
kde jsou lidé, protože jsou všude.

Světla na té mapě,

světla v Londýně, světla v Káhiře,
světla v Tokyu,

světla na východním pobřeží
Spojených států,

světla vám ukazují, kde žijí lidé,
kteří jsou tak rozhazovační s energií,

že si mohou dovolit utrácet peníze tím,

že napájejí světla, která září do oblohy,

takže je satelity mohou takto snímat.

A oblasti, které jsou na mapě tmavé,

jsou buď oblasti, kde lidé nemají přístup
k takovému množství energie,

nebo mají, ale naučili se nesvítit
světlo do oblohy.

A pokud vám můžu ukázat tuto mapu
animovanou v průběhu času,

uvidíte, že Tokyo ztmavlo,
protože od tsunami v Japonsku

musí spoléhat na o čtvrtinu
méně elektřiny,

protože vypnulo nukleární elektrárny.

A svět neskončil.

Jen svítí méně světla do oblohy.

Na světě je obrovské množství
dobrých nových zpráv.

Klesá novorozenecká úmrtnost
a klesá úžasnou rychlostí.

Před několika lety

klesl na světě počet dětí umírajících
během prvního roku života

o pět procent za pouhý rok.

Více dětí než kdykoli předtím
chodí do škol a učí se číst a psát

a připojují se na internet
a chodí na vysokou; úžasným tempem.

A nejvyšší počet mladých lidí
na světě na vysoké

jsou ženy, ne muži.

Můžu vám říkat dobrou zprávu
za dobrou zprávou o tom,

co se zlepšuje na naší planetě,

ale máme tendenci se soustředit
na okamžité špatné zprávy.

Dokonale to dle mého řekla
Rebecca Solnit,

když vysvětlovala: "Nárůst postupných
a nepatrných změn,

které znamenají pokrok a které
vystihují naši dobu,

dramaticky odlišnou od minulosti" --

minulost byla mnohem stabilnější --

"kontrast zahalený nevýraznou
povahou postupné změny

přerušované občasným rozruchem."

Občas se dějí hrozné věci.

Tyto hrozné věci vám ukazují
každý večer ve zprávách.

Neříkají vám o zpomalování růstu populace.

Neříkají vám o stále větší
propojenosti světa.

Neříkají vám o úžasných
pokrocích v porozumění.

Neříkají vám o tom, jak se učíme
méně plýtvat a méně konzumovat.

Tohle je moje poslední mapa.

Na této mapě jsme
odstranili moře a oceány.

Teď se díváte na asi 7.4 miliard lidí,

mapa je nakreslena proporčně
k těmto lidem.

Díváte se asi na miliardu v Číně

a vidíte největší město na světě,
ale neznáte jeho jméno.

Vidíte, že Indie je ve středu světa.

Vidíte, že Evropa je na okraji.

A my, dnes v Exeteru,
jsme na dalekém okraji planety.

Jsme na maličkém kousku kamene u Evropy,

který obsahuje méně než jedno procento

dospělých na světě a méně
než půl procenta dětí na světě.

Žijeme ve stabilizujícím se světě,
urbanizujícím se světě,

stárnoucím světě,
propojujícím se světě.

Existuje mnoho, mnoho věcí,
kterých se můžeme obávat,

ale není důvod se bát sebe navzájem
tolik, jako se bojíme

a musíme vidět, že nyní
žijeme v novém světě.

Děkuji vám mnohokrát.

(Potlesk)