Umíte si představit váš život bez prezidentství? Mimochodem, netriviální otázka... Mám za to, že ve skutečnosti je to takový, jak se říká, lakmusový papírek, Pokud je člověk schopen se vrátit do běžného bytu a žít tam, a nežít jenom v palácových interiérech. Mám za to, že tehdy neztratil kontakt s vnějším světem. Mohu si velmi dobře představit život mimo tuto funkci. PREZIDENT - 7. srpna 1999 - Basajev velí bojůvkám v Dagestánu. - 9. srpna 1999 - / SERGEJ STĚPAŠIN, předseda vlády RF / Nebudu si sedat, abych tu nezkysnul, ano? Situace v Dagestánu a na Kavkazu je dnes velmi těžká. Právě jsem odtud přijel. Velmi těžká situace. ...velmi těžká... Hrozí, že můžeme reálně přijít o Dagestán. Koordinace je dosud špatná, a z nějakého důvodu všichni žádají o politickou vůli. Proto jsem byl nucen tam včera jít a oznámit, že beru odpovědnost na sebe. Nyní k agendě. Ráno jsem byl u prezidenta On podepsal nařízení o mém uvolnění, pochválil mě za dobrou práci... A uvolnil mě z funkce. Úřadujícím premiérem prezident jmenoval Vladimira Vladimiroviče Putina, tajemníka Rady bezpečnosti a ředitele FSB. Považuji ho za důstojného a odpovědného člověka a chtěl bych mu popřát hodně štěstí. Konkrétně štěstí, protože to ostatní má. 9. srpna 1999 Člověkem, jehož Boris Jelcin vybral do čela své vlády, se stal prakticky nikomu neznámý bývalý špion a hlava Rady bezpečnosti, Vladimir Putin. Ještě větším překvapením se stalo prohlášení Jelcina o tom, že právě Putin se má stát prezidentem Ruska, až Jelcin příští rok odejde z úřadu. Lidé měli naprostou nedůvěru k vládě. Na Kavkazu probíhala válka... ...a nejen na Kavkazu, probíhala po celé zemi, určitě si na to pamatujete, došlo k řadě teroristických útoků... Bylo to celkem nedávno. Jak je to dlouho? Před 14-15 lety. 14. srpna 1999 Tento konflikt se stal první seriózní zkouškou pro úřadujícího premiéra Vladimira Putina. Putin prohlásil, že Rusko vezme situaci v Dagestánu pod kontrolu za méně než dva týdny. V té době jsem nemohl přijímat rozhodnutí, reálně jsem se tím musel zabývat, ale neměl jsem všechny potřebné pravomoci. Bylo zřejmé, jak velká je to odpovědnost. Jistě, to se rozumělo samo sebou. A mě znepokojovala jenom jedna otázka, teď o tom na kameru nebudu mluvit. Co dělat, pokud se to nepodaří dotáhnout do konce? Jak dále žít? Pro sebe jsem se rozhodl, že jiné volby není. Je třeba jít do konce. Jméno Putin bylo tehdy pro mně neznámé. Byl to srpen-září roku 1999. Zkušenost předchozí první čečenské války byla ještě dostatečně traumatická, šlo o řetězec neustálých neúspěchů a často jednoduše zrady. A v roce 1999, to už byly Čebanmachi, Karanmachi, ten útok Chattaby na Dagestán, a tam jsem poprvé uslyšel jméno našeho prezidenta. Náš velitel roty, Vladimir Ivanov, řekl: "Objevil se u nás ten nový. Zašel do nějakého stanu ke generálům a pozvedli tam přípitek na vítězství..." Velmi bych chtěl podle ruské tradice, a podle tradice svaté země Dagestánu, kde se dnes s vámi nacházíme, pozvednout tuto číši a vypít na památku těch, kteří zahynuli. Minutku, chvilku strpení... Velmi bych chtěl vypít za uzdravení raněných a popřát štěstí všem, kteří se zde nacházejí. Ale stojí před námi mnoho problémů a velkých úkolů, vy to velmi dobře víte. Vy víte, co plánuje protivník, a my to také víme. Jaké provokace se očekávají v nejbližší době, v jakých oblastech a tak dále. Nemáme právo si dovolit ani vteřinu slabosti. Ani vteřinu. Protože pokud to uděláme, potom ti kdo zahynuli, zahynuli zbytečně. Proto navrhuji dnes tuto číši nevypít, my za ně bezpochyby jednou přípitek pozvedneme. Ale pít budeme až potom! Potom, až tyto úkoly principiálního charakteru, a vy o nich všichni víte, budou vyřešeny. Proto nyní navrhují rychle se najíst a do práce. Postavil sklenici na stůl a vím, že to u velitele roty vyvolalo určitý údiv, respekt. Řekl, možná že to tentokrát bude jiné než v minulé kampani, protože ta sklenice postavená na stůl vyvolala v mužském chápání ten správný smyslový význam. O několik dní později, když Chattabovy oddíly v bojových vrtulnících bojovaly již na území Čečenska, bylo již jasné, že ta sklenice postavená na stůl měla zcela konkrétní význam. Znamenala, že do toho půjdeme doopravdy. Teroristy budeme pronásledovat všude. Když na letišti, tak na letišti! Pokud je chytneme na toaletě, omlouvám se za výrazy, utopíme je přímo v míse. Ta věc je uzavřena s konečnou platností! / MADELAINE ALBRIGHT / To co se děje v Čečensku v důsledku akcí Ruska, je vyvoláno tím, že Rusko nechce řešit otázku politickou cestou. Cestou jednání s čečenskými vůdci. / ŠAMIL BASAJEV, terorista / Jsou dvě kategorie ruských vojáků na území Čečenska Ti, co leží v rakvích a ti, co v rakvích ležet budou. Nebylo možné dělat nic jiného, než terorizmus potlačit. Dohodnout se je nemožné. Velmi dobře si pamatuji, myslím, že už jsem o tom hovořil, jako ředitel FSB jsem četl různé operativní dokumenty, včetně odposlechů mezinárodních teroristů kteří si navzájem psali: "Nyní máme unikátní historickou příležitost. Odtrhnout Kavkaz od Ruska." "Teď nebo nikdy." Ale i nám bylo jasné, že buď nyní odoláme, nebo už nikdy nebudeme mít šanci ubránit zemi. Vždyť v tom okamžiku prakticky všichni, možná kromě nás, protože řadový občan se příliš nezajímal o detaily, možná ani moc nechápal, co se děje, ale ve světě, a později mi mnozí mí kolegové, prezidenti, premiéři, říkali, že pro sebe se tehdy dávno rozhodli, že Rusko přestává ve své stávající podobě existovat. Otázka byla jen, kdy se to stane a jaké to bude mít následky, s ohledem na to, že se jedná o jadernou velmoc. 31. prosince 1999 mi v deset ráno zavolali z kanceláře Borise Nikolajeviče Jelcina a oznámili, že za půl hodiny mám být v jeho kabinetu. Byl jsem pozván do kabinetu, stáli jsme tam jako očití svědkové předání moci, která mimo jiné zahrnovala i předání jaderného kufříku. / SERGEJ ŠOJGU / Ten den si pamatuji velmi dobře, 31. prosince nás pozvali na snídani k prezidentovi. Přišli jsme asi kolem osmé ráno. Viděl jsem, jak přinášejí televizor. Tehdy jestli pamatujete, byly takové velké, vypouklé televizory. Přivezli ho a postavili. Přišel Boris Nikolajevič /Jelcin/ a Vladimir Vladimirovič /Putin/. Sedli si, zapnuli televizor. Já ... odcházím Odcházím předčasně. Před koncem období. Pochopil jsem, že to musím udělat. Rusko musí vejít do nového tisíciletí s novými politiky. S novými tvářemi, s novými, moudrými, silnými, energickými lidmi. Tehdy jsme se dozvěděli, že Boris Nikolajevič odešel a předal prezidentské pravomoci Vladimiru Vladimiroviči. Poté mě Vladimir Putin pozval už do kremelského kabinetu a řekl, že by nebylo špatné pozdravit naše vojska. / NIKOLAJ PATRUŠEV / Morální stav ozbrojených sil nebyl moc dobrý. Bylo třeba pozvednout vojáky na duchu, aby uvěřili ve vlastní síly Přitom bylo samozřejmě třeba zajistit bezpečnost té akce, protože jsme letěli do oblasti, kde probíhaly boje. Samozřejmě jsme byli nervózní. Letěl prezident země! Počasí bylo špatné, navíc vrtulníkem. Náš vrtulník se stal terčem útoku, byli jsme nuceni vrátit se na základnu do Machačkaly. Tak jsme připravili auta, na kterých jsme se dostali do Gudermesu. / RAMZAN KADYROV / Byl jsem v Gudermesu, můj otec věděl, že Putin přijíždí, odkud to znal, nevím, bylo to tajné. Nikdo nevěřil, ani já jsem nevěřil. Všude se válčilo, že přijede Putin v civilních autech z Dagestánu. V Gudermesu jsme byli asi někde v oblasti Polpjatova a Nový rok přivítali už společně s vojáky. Zdravíme vás s Novým rokem, přejeme Vám štěstí, všechno nejlepší v Novém roce, buďte zdraví, ať je s rodinami vše v pořádku. Chci, abyste věděli, že Rusko vysoce cení to, co děláte. A to co děláte, naše země velmi potřebuje, velmi to potřebuje. Nemluvím jenom o obnovení cti a důstojnosti země. Ne! Mluvím o daleko vážnějších věcech, mluvím o nutnosti zastavit rozpad Ruska. To je Váš hlavní cíl. / DMITRIJ PESKOV / Vytyčení cíle pro Putina vždy znamenalo dosažení výsledku během konkrétní doby. A když Putin řekl, že problém bude vyřešen za dva týdny, byl za dva týdny vyřešen. Vedla se pečlivá práce s místními obyvateli. Ve výsledku se obrovské množství obyvatel Dagestánu se zbraní ruce přidalo na stranu federálních sil, bojovali s těmi teroristy, a ve výsledku je porazili. Stejně tak to proběhlo i v Čečensku. Musíme postupovat velmi opatrně. Musíme postupovat tak, abychom nezpůsobili škodu místním civilistům. / ČEČENSKO 20.10.1999 / kromě ozbrojených militantů a banditů jsou tam ženy, děti, aksakalové, staří lidé, mimochodem, jsou tam i veteráni Velké vlastenecké války! Správně? Kterým jsme všichni zavázáni tím, že jsme porazili fašizmus, oni se také účastnili. Tam toto vše je a my se k nim stavíme jako ke svým. Promiňte, nemohu se dostat ke všem. Proslulý Achmat Kadyrov vlastně uvěřil Putinovi, uvěřil v tu věc. Přidal se k němu, a za ním se přidaly stovky a tisíce dalších Čečenců... Zdálo se mi, měl jsem pocit, že se objevil konečně někdo jiný. Viděl jsem jeho otce i matku. / GEORGIJ POLTAVČENKO / Pro Vladimira Vladimiroviče, asi podobně jako pro mě, to není jen pojem hrdinského činu národa, ale ještě i rodinná tragédie, která nikdy nezmizí. Na Piskorovském hřbitově je v jedné z bratrských mohyl pohřben jeho starší bratr, který zemřel prakticky jako batole. Jeho otec byl za blokády Leningradu, na Něvském pětníku těžce raněn, zázrakem přežil. Když se vrátil z nemocnice domů, zastihl matku našeho budoucího prezidenta, jak ji z bytu zdravotníci vynášeli jako mrtvou. Krátce, odehnal je berlemi, ona byla zesláblá, staral se o ni a zachránil ji. Když přijel pracovat v roce 1998 do Moskvy, rodiče už byli staří, byla nutná určitá péče, / NIKOLAJ PATRUŠEV / a on prakticky při každé možnosti odjížděl, aby je navštívil, viděl se s nimi, promluvil si, pomohl jim. / NURSULTAN NAZARBAJEV / Hovořívali jsme spolu na různá témata, v obecně lidské rovině, když jsme například seděli a vzpomínaly na své mámy v dětství Řekl jsem, že dokud je máma naživu, dokud žijeme my, neceníme si toho, nemáme čas být s ní, popovídat si, vyslechnout, obejmout ji... On se také pohroužil ve vzpomínky a pocítil jsem, jak se ho to dotýká... 25. března 2000 Chladný Petrohrad byl založen velikým ruským carem Petrem I., který vybudoval město u moře a udělal z něj hlavní město. Od těch dob zosobňoval to nejlepší v zemi, občas však i to nejhorší. Mezí veškerou tou velkolepostí jsme se dnes setkali s tvrdou ruskou realitou. Maria Semjonovová je ve svých 80 letech nucena žít v komunálním bytě s dalšími 30 lidmi. Je už načase zasít spravedlnost, abychom otevřeli oči a trochu si také užili spravedlnosti a čestnosti... - Lepší je Putin, Putin je lepší. - A čím? Vším. Vším, vzal se za spravedlnost a povede se to. Jen aby ho nechali na pokoji... Marie se chystala hlasovat pro komunisty, ale jako mnoho dalších důvěřuje Putinovi. Ve zlém snu bych si nemohl představit, že se někdy budu účastnit voleb, protože se mi zdá, že je to absolutně nemravná věc. Vy se smějete, ale vždy je nutné něco slibovat, a více než vaši konkurenti. To, jak probíhala předvolební kampaň a to, jak se mi podařilo ji uchopit mě takové nutnosti zbavilo. Klamat ohromné masy obyvatel. A to mi dělá radost. "Zítra bude obvyklý pracovní den. Zítra v 10 hodin bude porada se zástupcem ..." Zavolal mi a poprosil mě přijít do práce. / DMITRIJ KOZAK / Já jsem mu na rovinu řekl, že na to nemám, že se bojím.. Bojíš se do takové míry, že ti to paralyzuje vůli a nemůžeš dělat vůbec nic? Já se přece taky bojím... Je to obrovská odpovědnost, bojím se, že to nezvládnu, ale! Někdo to všechno musí řešit, dostali jsme takovou možnost. Pojď, zkusíme zvednout zemi na nohy... / GERMAN GREF / Myslím, že hlavní otázka, kterou jsme si pokládali, byla: A co budeme dělat, až tam budeme? To byla asi druhá nejdůležitější otázka bez odpovědi. Nikdo úplně nevěděl, co je zapotřebí udělat. Velmi často jsem od lidí, od těch nejobyčejnějších lidí na náměstích a ulicích našich měst slyšel velmi prostá, ale pro mne velmi důležitá slova. Říkali mi: My vám věříme. Spoléháme se na vás. Jen nás neoklamejte. Můžu váš ujistit, že se ve svém konání budu řídit výlučně státními zájmy. Možná se nepodaří vyhnout se chybám. Ale to co mohu opravdu slíbit a slibuji je to, že budu pracovat otevřeně a čestně. Tehdy jsme udělali první pokus analyzovat situaci v ekonomice, financích, sociální oblasti, v právní a policejní oblasti. Pamatuji si, že jak jsme se scházeli po večerech, tak někdo pronesl větu: "Vypadá to, že "Čečensko" je u nás úplně všude." "Čečensko" ne z toho zeměpisného hlediska, ale reálně z pohledu jeho tehdejšího stavu ve všech oblastech. / VLADIMIR POTANIN / Slabost státu a slabost vlády v 90. letech vzbuzovala strach, že ani nová vláda nezvládne situaci a také bude terčem různých zájmů včetně ze strany oligarchů... Vy jste přišel jako prezident, ale vždyť Rusko řídil mocný "kolchoz oligarchů". / VLADIMIR SOLOVJOV / Dívali se na vás a přemýšleli. Toho hned zmáčkneme. - Ano. - Dohodneme se. Bylo přece třeba ty vlky, kteří celá 90. léta určovali tvář úřední moci, to, co probíhalo v zemi, nejen pacifikovat, ale odervat je od moci, nedat jim dále možnost dělat si, co chtějí... Nu, někteří z nich, když jsem byl premiérem, a když Jelcin oznámil, že se budu ucházet o úřad prezidenta Někteří z nich přišli ke mně do pracovny, do Bílého domu, posadili se naproti mě a řekli: "Uvědomujete si, že tady prezidentem nebudete nikdy?" Odpověděl jsem: Nu, uvidíme... Takové scény jsem zažil, a přímo v Bílém domě... A jak se podařilo je zvládnout? Různě, různými prostředky. Velmi dobře si pamatuji to letní setkání roku 2000, to bylo prakticky první setkání Putina jako prezidenta s představiteli mocenských kruhů v takovém širokém formátu. Pro nás bylo velmi důležité uslyšet, jaký stát buduje Putin. A pro Putina bylo velmi důležité vysvětlit nám, jaké chování od nás čeká jako od byznysmenů. On hned nám řekl: "Ne chlapci, tak to nepůjde, utéct před tím dědictvím se nepovede." Chci hned obrátit vaši pozornost na tu věc, že tento stát jste i vy sami formovali, ve velkém stupni skrze vámi kontrolované politické a okolopolitické struktury. Proto ze všeho nejméně můžete obviňovat druhé... Putin nebyl vůbec agresivní, byl klidný: Systém se bude nyní budovat JINÝ a vy musíte vnést svůj vklad. V čem musí spočívat? V tom, že svůj byznys musíte vést průzračně; v tom, že musíte platit daně; v tom, že zaměstnance nesmíte, tak říkajíc, sdírat z kůže, ale dávat jim normální platy, důstojné! Jinými slovy, právo na existenci a právo na úctu bude třeba dokazovat s ohledem na to, co v principu už stihli podělat. Větší část ekonomiky byla tehdy v šedé zóně, pokud ne v černé. Výplaty obálkovou metodou, daně se neplatily, bandité řádili. Průměrná penze v roce 2000, mnozí už také zapomněli, byla jen něco přes 800 rublů. Lidé dokonce ani tuto penzi nedostávali přes půl roku, nedostávali plat půl roku. Velmi mnoho lidí, pokud ne rovnou většina obyvatel, byla plně zaujata holým přežitím. V prvních letech 21. století bylo velmi mnoho podniků strategického významu vyvedeno z pod kontroly státu. Byla nezaměstnanost, byla velká aktivita v šedé zóně... / ALEXEJ KUDRIN / Bylo to přibližně v roce 2000. On... ta země, kterou vzal do rukou, byla ve stavu / ZACHAR PRILEPIN / rozporcovaného ledovce, už to ani nebyla loď, jenom ledovec který se pomalu potápěl do nebytí. ..."KURSK" má problémy... ...Řekli nám, že ponorka "klesla na dno..." ...v Barentsově moři hyne národní idea!... ...žádná záchranná operace nebude!... 22.08.2000 Vesnice Vidjajevo, murmanská oblast Seděli jsme v sále a čekali Putina, já jsem seděl v druhé řadě společně s ženami námořníků. A na rovinu, myslel jsem si, že ho roztrhají zaživa. Jedna z nich povídá: "Nechápu, jak si mohl dovolit přijet. Copak nechápe, co s ním teď uděláme?" Ony čekaly, že ponorku Kursk nějak zachrání, vyzvednou, i když si pravděpodobně nějak uvědomovaly, že to je beznadějné. Byla tam taková energetika, taková koncentrace nenávisti, a zoufalství, a bolesti, že jsem nikdy v životě nejspíš nic podobného nezažil, necítil, všechny otázky směřovaly na toho jednoho člověka. Jde o to, ... o to, že bylo těžko představitelné, a to otevřeně i pro mě... Asi víte, že naše země je v těžké situaci, ozbrojené síly jsou v těžké situaci, že naše námořnictvo... Ale i když jsem věděl, že ten stav je hrozný, ale že je natolik hrozný jsem si také nepředstavoval. Rozházeli všechny prostředky, není nic, ani vindra! Jedna žena vedle mě ztratila vědomí po pěti minutách od začátku diskuse. Něco křičela, zpočátku mu skákali do řeči, přerušovali... Pochopitelně, mnohem víc chtěli vyjádřit své mínění, než vyslechnout co řekne. ...a.... V jednom okamžiku dokonce zmlkl a jen poslouchal, co mu říkají, a potom přece jenom začal odpovídat. Kdybych mohl, víte, kdybych mohl, sám bych se tam ponořil. Už jsem se tam potápěl, jak víte. Ani naši, ani zahraniční specialisté se do osmého oddílu nedostanou. Aby bylo možné je vyzvednout, říkám to s veškerou zodpovědností. Nemluvím jen tak, abych vám něco napovídal a utekl odsud. Říkám tak, jak to je. Je to těžká pravda, ale je to pravda. Taková jaká je. V určitý okamžik jsem nejspíš pochopil, že všechny překročily spolu s ním tu linii, která oddělovala život jejich mužů od smrti. A oni to spolu s ním překonali a vydali se dále. Tehdy jsme vytvořili plány spojené s tím, abychom tu zemi dali zase dohromady. Protože v té době, nebojím se toho slova, se země roztékala jako kaše. Bylo v módě pohlížet na federální centrum, federální vládu s despektem. Tehdy si mohl dovolit libovolný guvernér oblasti ignorovat výzvu prezidenta a nepřijet. Hlava republiky Sacha / Jakutsko/ prohlásil: "Dáme všechny naše zdroje do pronájmu Japoncům. Ať každému Jakutovi platí tolik a tolik peněz, dolarů, a budeme jako v bavlnce." Když byl každý region sám sobě vládou, zákonodárcem, kontrolorem za plněním svých vlastních zákonů, tak už se jednalo o ztrátu příznaků země jako suverénního státu. Nelze říci, že by se naše republika, Tatarstán tehdy plně nacházela v právním poli Ruské federace. A Vladimir Vladimirovič klidným hlasem povídá: "Mintimere Šaripoviči, Tatarstán se přece musí plně nacházet v právním poli Ruské federace." A řekl: "Bylo by správné přijmout speciální program sociálně-ekonomického rozvoje Tatarstánu s podmínkou, že se Tatarstán plně přizpůsobí právnímu poli Ruské federace." Řekl: "To je správné řešení té otázky." Musím říct, že v průběhu několika měsíců to bylo realizováno. První zima, prezidentská zima na Dálném Východě, kdy zůstali bez tepla najednou 250, potom 300, 400 tisíc lidí, potom celá města a obce. Kvůli zimě, mrazu nefungovaly nemocnice, nikde nefungovalo vytápění. Absolutní rozvrat, vertikála moci ještě nebyla, jemně řečeno, reálně obnovena tak, jak to Putin potřeboval, vše se rozpadalo pod rukama. Horníci v ulicích, nebyla práce, šachty stály... Současně ve střední Sibiři, v jejích přístavech stály ohromné lodě s uhlím, které již bylo prodáno a čekalo na odeslání zákazníkům za hranicemi Ruska a tehdy samozřejmě přijal prezident rozhodnutí ihned to vše stopnout a uhlí odeslat do kotelen v zemi. Putinovi nezbývalo nic jiného, než řešit ten problém v režimu ručního řízení. Baterie ústředního topení, litinové radiátory, se převážely letadly. Bylo to jistě absurdní z hlediska efektivity a nákladů, ale absolutně opodstatněné z hlediska nutnosti nenechat lidi zmrznout. 24 hlav oblastí a měst bylo na příkaz prezidenta odvoláno. Zvedali je v noci z postelí a nutili na schodech před bytem psát výpovědi. Byla zahájena trestní stíhání, a ti co zbyli, se postupně začali probouzet a něco dělat. Ti, co ve svých funkcích a ve své práci zůstali. Byl to takový velký razantní příklad a vláda demonstrovala, prezident demonstroval, že v zemi existuje úřední moc, silná moc. 20. ledna 2001 Když přišel George Bush, začal velmi aktivně apelovat na lidskoprávní tématiku, na ty oblíbené pasáže o demokracii. Čečensko, svoboda médií, taková standardní kritika, a přešlo to fakticky do půlroční diplomatické přestřelky, takový ping-pong. Washington zvyšoval stupeň napětí... Moskva také zvyšovala stupeň... "Dlouhou dobu dával Washington na vědomí, že není připraven jednat s Moskvou z očí do očí, ale nyní se situace změnila. Dnes si George Bush a Vladimir Putin poprvé podali ruce, 40 kilometrů od hlavního města Slovinska Lublaně, na zámku Brdo." / 16. června 2001 / Prezident vnímavě naslouchá našim argumentům. Je možné Rusku důvěřovat? Já na tuto otázku odpovídat nebudu. Zadám vám stejnou otázku. Já na tu otázku odpovím. Podíval jsem se tomu člověku do očí a uviděl, že je to člověk upřímný, důstojný důvěry, provedli jsme velmi produktivní dialog. / GEORGE BUSH / A byl jsem schopen pocítit jeho duši. Je to člověk oddaný své zemi, ten nejlepší člověk pro svou zemi. To, že ta fráze nebyla předem připravená, že to byla taková upřímná improvizovaná reakce na první dojmy z besedy s prezidentem Ruska, je potvrzeno tím, že během sedmi let se setkali 18x. Lidské vztahy, osobní vztahy mezi ním a Putinem byly výborné. Výborné. Mnoho vtipkovali, smáli se, ale USA v tu dobu už uvěřily, že Rusko přešlo do režimu jakési koloniální demokracie, že jsme silně závislí na Mezinárodním měnovém fondu, že tým expertů nás musí i nadále učit, jak rozvíjet svou ekonomiku, kam pumpovat ropu... ale vnějškově se vše projevovalo velmi korektně, poplácávali nás po rameni, podporovali ve stylu "Chlapci, jdete správným směrem"... Všichni jsme tehdy měli iluze, zdálo se nám tehdy, že po pádu Sovětského svazu a poté, co Rusko dobrovolně, a to chci zdůraznit, dobrovolně a vědomě souhlasilo s absolutně historickými omezeními, se zřeknutím se vlastních území, průmyslového potenciálu, a tak dále a tak podobně, se nám zdálo, že s odchodem ideologické komponenty, která rozdělovala bývalý Sovětský svaz, a všechen ostatní civilizovaný svět, že nyní okovy padly a u vchodu nás radostně uvítá svoboda. Bratři, že nám odevzdají meč, mám na mysli tam za hranicí, ale bratři nijak nespěchali nejen odevzdat nám jakýkoliv meč, ale s radostí by sebrali pozůstatky bývalé bojové moci, kterou disponoval Sovětský svaz. V tom co říkáte, je slyšet velmi velké rozčarování. Ano, už jsem říkal, téměř 20 let jsem pracoval v KGB, ve vnější rozvědce, a dokonce i mě se zdálo, že s pádem té ideologické hráze v podobě monopolu komunistické strany na moc, že se vše kardinálně změní. Vůbec ne. Kardinálně se to nezměnilo. Protože se ukazuje, že to vypadá jako úplně jednoduchá věc, nicméně jsou tu ještě geopolitické zájmy, vůbec nesouvisející s jakoukoliv ideologií, a zde bylo nutné, aby i naši partneři pochopili, že taková země jako Rusko má a nemůže nemít geopolitické zájmy, a je třeba respektovat se navzájem, hledat rovnováhu, hledat navzájem přijatelná řešení... Ale respekt se zakládá na síle, a na správnosti zastávané pozice. Ano, ano... Jak jednou řekla jedna známá osobnost, že dobré slovo a Smith & Wesson jsou mnohem efektivnější, než samotné dobré slovo. A bohužel měl pravdu. Dobré slovo jste měl, a Smith & Wesson nikoliv. Bylo třeba obnovit armádu, obnovit ekonomiku, zachránit vojenský průmyslový komplex.. Ano, to je pravda, a zde bylo samozřejmě třeba začít od ekonomiky. Dluhů bylo mnoho, pamatuji se, že nejsložitější situace byla v lednu 2001, sešli jsme se v prvních lednových dnech a posuzovali, zda můžeme pokračovat obsluhovat vnější dluh, zda je to v našich silách. Dluh byl 140% HDP - jedna z nejhorších situací. Úroky na obsluhu tohoto dluhu doslova pohlcovali několik rozpočtů. Putin převzal zemi právě v takové situaci, s takovým dluhem. Když začala být víceméně jasná situace, že vstupujeme do zcela nové etapy, / GERMAN GREF / a nové mechanizmy neexistují, to zaprvé, a zadruhé, že dokonce nemáme ani dostatečný počet lidí, kteří by v takové situaci dokázali něco navrhnout. Putin měl velmi dobré vztahy s prezidentem Světové banky J. Wolfensohnem. Domluvil se s Wolfensohnem, že přiveze skupinu vedoucích světových specialistů. Scházeli jsme se s těmi vedoucími světovými experty a Vladimir Vladimirovič si pro jednání s nimi vyčleňoval i 3-4 hodiny. Zadával mnoho otázek, byl rád, když mu vyprávěli o zkušenostech z jiných zemí, o možnostech, které máme. První čtyři roky jsme v Dumě neměli většinu. Museli jsme velmi usilovně pracovat s ostatními frakcemi v Dumě, abychom dosáhli toho či onoho rozhodnutí. "Vážení poslanci..." Dělali jsme reformy díky silné podpoře Putina. Stačilo, že jsme věděli, že ho máme za zády a v kritickém okamžiku nás podrží. Přijali jsme desetiletý program rozvoje země. Pokud se podíváte na fakta před příchodem Putina, tak nikdo nic podobného desetiletí nedělal, ani ve straně Nové Rusko. 11. září 2001 Uslyšela jsem výbuch, vyletěla okna, lidé se rozutekli, vyskakovali z oken v pokusu o záchranu... / SERGEJ IVANOV / 11. září 2001 si pamatuji, jako by to bylo včera, přiběhl asistent, abych si rychle zapnul televizi, zapnul jsem ji, zapnul jsem CNN, viděl ty hrozné záběry. Prezident Putin byl prvním, kdo prezidentovi Bushovi zavolal, a ten telefon byl přirozenou reakcí prezidenta, který velmi dobře znal a chápal, co je to mezinárodní terorizmus. Rusko ví nejen z doslechu, co je to teror. / Telemost ohledně teroristických útoků v USA / A my proto velmi dobře chápeme pocity amerického národa. Obracím se jménem Ruska k národu Spojených států a chci Vám říci, že jsme s vámi. Zavolal jsem prezidentovi a ten mi řekl: "Jaké máš první návrhy?" Řekl jsem, že jako první mě napadá, že na 12. září bylo dopředu naplánováno cvičení našich strategických jaderných sil. Řekl: "Co navrhuješ?" Rozhodnutí je na vás, ale to cvičení by stálo za to odvolat. Dobrá, podporuji tvůj návrh neznervózňovat Američany. Proč je nervovat v takovém okamžiku? A připomenu, že to bylo za okolností, kdy ve stejné době probíhaly v Čečensku aktivní bojové operace a teroristy, kteří tam bojovali, teroristy z mnoha zemí světa, Američané nazývali "bojovníky za svobodu". Nebo přinejlepším "povstalci". Jednou naše zvláštní služby podchytily přímé kontakty mezi militanty se Severního Kavkazu a představiteli tajných služeb Spojených států v Ázerbájdžánu. Tam jim reálně pomáhali, dokonce například s transportem, a když jsem o tom řekl tehdejšímu prezidentu USA, tak mi odpověděl... Prosím o prominutí, řeknu to na rovinu, řekl: "Já jim nakopu zadek". A za deset dnů dostali mí podřízení, vedení FSB, od svých kolegů z Washingtonu dopis: "Udržovali jsme a budeme udržovat vztahy se všemi opozičními silami v Rusku. Máme za to, že na to máme právo, a budeme to dělat i nadále." V žádném případě, nikdy a nikde, se nelze dokonce i jen pokoušet využívat teroristy k řešení svých okamžitých politických nebo dokonce geopolitických cílů. Protože pokud je podpoříte na jednom místě, oni pozvednou hlavu na jiném a zákonitě udeří po těch, kdo je včera podporoval. Vy jste západní partnery přece varoval: "Proč podporujete teroristy, vrátí se vám to.." Ano, jistě. Jednoduše někdo měl za to, zvláště v tajných službách západních zemí, že pokud někdo podniká akce k destabilizaci hlavního geopolitického soupeře, protože tím, jak si nyní uvědomujeme, Rusko v jejich očích vždy zůstávalo, tak že celkově je to pro ně výhodné. Ukázalo se, že to tak není. 25. září 2001, Bundestag Dosud žijeme ve starém systému hodnot, hovoříme o partnerství, ale ve skutečnosti jsme se dosud nenaučili navzájem si důvěřovat. Nehledě na množství sladkých řečí, dále tajně stojíme proti sobě. Dnes musíme jednou provždy prohlásit: "Studená válka skončila." Dnes jsme povinni říci, že se zříkáme našich stereotypů a ambicí, a že ode dneška budeme společně zajišťovat bezpečnost obyvatel Evropy i celého světa. Dnes se rozhodnutí často přijímají bez naší účasti, a následně nás důrazně žádají ta rozhodnutí podpořit, a poté nás opět utvrzují, že máme být ve vztahu k NATO loajálními. Dokonce nám tvrdí, že prý bez Ruska není možné ta rozhodnutí realizovat. Položme si otázku: Je to normální? Je to opravdu skutečné partnerství? Po 11. září 2001 začaly Spojené státy mnohé akce na mezinárodní aréně / IGOR IVANOV / ospravedlňovat bojem s terorizmem, s mezinárodním terorizmem. Nejzřetelněji se to projevilo v případě Iráku. Bok po boku v letní vile vypadají premiér i ruský prezident celkem uvolněně. Počasí je mrazivé, ale setkání bylo vřelé. "... doufám že ne, velmi pěkné místo, děkuji." Přívětivý tón v rozhovoru dvou vůdců nemohl vyřešit rozpory v otázce Iráku. Ruský prezident odmítl anglický dokument o zbraních hromadného ničení, který ruský ministr zahraniční nazval propagandistickým. Premiér zdůraznil, že lídři byli zajedno v otázce nutnosti provést revizi zbraní. Je možný i jiný úhel pohledu ohledně toho, nakolik si můžeme být jistí svědectvími / TONY BLAIR / o zbraních hromadného ničení v Iráku. Ale existuje jeden spolehlivý způsob, jak se to dozvědět. Dovolit pozorovatelům dělat svou práci. Podpora nové důležité rezoluce OSN o Iráku ze strany Ruska, stálého člena Rady bezpečnosti OSN, bude velkým úspěchem, ale její stvrzení postupuje velmi pomalu. Rusko usiluje o ochranu svých zájmů v Iráku, diplomaty čeká ještě mnoho práce. Všichni chápali, že jde o nanejvýš odpovědný okamžik jak pro Irák, tak i pro region, i pro mezinárodní systém celkově. Státní tajemník USA znovu obvinil Bagdád, že má stejně jako dříve ve výzbroji celý arzenál chemických a biologických zbraní a prostředků jejich dopravy do cíle. Aby ještě více zdůraznil nebezpečí plynoucí z Iráku, přinesl Collin Powell dokonce i věcné důkazy. / COLLIN POWELL / Jedna čajová lžička antraxu stačila na jaře 2001 k tomu, aby byl uzavřen Senát USA. / KANÁL TF1, Francie / Dostali jsme informaci od našich amerických kolegů o takovém spojení mezi vládou Iráku a Al-Káidou teprve nedávno v Radě bezpečnosti OSN. Kde zazněla ta příslušná prohlášení našich amerických přátel. V politice nejsem dlouho, předtím jak víte, jsem pracoval ve zvláštních službách, v orgánech rozvědky, a měl jsem za to, že vše znám zevnitř. Ale když jsem přišel do politiky, pochopil jsem, že jak já, tak i moji ruští kolegové stejně jako moji francouzští a další kolegové, kteří pracují ve zvláštních službách, jsou ve srovnání s politiky děti. Takovou trasu - Moskva, Berlín, Paříž - mnozí považují za symbolickou. Tři země sdílejí zatím jediný způsob řešení Iráckého problému. S Francií, s Německem, a s drtivou většinou to chci zdůraznit, drtivou většinou účastníků mezinárodního společenství máme za to, že problém Iráku může a měl by být řešen diplomatickými prostředky. Ve výsledku, nehledě na aktivní odpor mezinárodního společenství, se Spojené státy přece jen odhodlaly k té válečné akci. Zavolal mi prezident Putin. Již probíhalo bombardování. / JEVGENIJ PRIMAKOV / V té době tam pracovalo 3,5 tisíce našich odborníků, které nám nechtěli dovolit evakuovat. Když jsem se naléhavě obrátil na Saddáma Husajna a odvolal se na pokyn svého prezidenta, tak nám to Saddám povolil a dokonce jsme sestavili harmonogram, podle kterého byli naši odborníci odváženi. Ani jednomu z nich se nic nestalo. Na těch schůzkách, kde se setkávali, a které začaly být pravidelné, prezident Putin, prezident Chirac a kancléř Schröder projednávali otázky globálního charakteru, protože bylo zcela očividné, že světová konfigurace se mění. Pokud chce mít Evropa v tom novém velkém světě svůj hlas a chce prosazovat své názory, tak by v mnohém vyhrála, kdyby byla jednotnou, velkou Evropou. Proto se ty plány velké Evropy od Vladivostoku po Lisabon mohly stát důležitým mechanismem vzájemné součinnosti, který by odpovídal požadavkům 21. století. Bohužel. Bohužel tento mechanismus nebyl po odchodu francouzského prezidenta Chiraca a následně i kancléře Schrödera dále rozvíjen. Myslím si, že byl velmi slibný. Já jsem tak výkonného člověka nikde jinde neviděl. Velmi pozdě chodí spát. Vím třeba, že večer šel pozdě spát a hned ráno mi již volá. Kdy vlastně spí? Má schopnost se koncentrovat na určité téma a hned vzápětí opět na úplně jiné. Má vlastnost, o kterou do dnešního dne nepřišel, a tou je schopnost naslouchat. Vyslechne všechny, všem dá možnost se vyjádřit. Někdy i déle, než by bylo nutné. Schůze se potom protahují o několik hodin a to velmi často bortí harmonogram. Velmi mnoho se mluví o jeho zpožděních. Ten problém opravdu existuje. Samozřejmě i pro novináře, kteří o Putinovi píší. Co my jsme kvůli tomu už zakusili. Párkrát jsem byl svědkem toho, čím jsou ta zpoždění vyvolána. Tak například jednou měl setkání s novináři. Já jsem měl nějaké doplňující otázky. Jednu z těch otázek jsem mu již při odchodu položil a on mi řekl: "Andreji, vy tu zůstaňte." A potom jsem pochopil, jak to u něj chodí v reálném životě. Probíhají jakési nekonečné telefonní rozhovory. Viděl jsem, jak mluví, a jak ho to zdržuje, pokud to tak mohu říci, od rozhovoru se mnou. Byl to ministr financí Alexej Kudrin. Asi 20 minut s ním celkem napjatě o něčem diskutoval. A potom kvůli takovým věcem opět zcela určitě někam přijde pozdě. Kudrin považoval za nutné zaplatit 11 miliard USD Pařížskému klubu a to je mírně řečeno dost složité rozhodnutí a do určité míry i historické. Já se zeptal: "Tak jste se rozhodnul?" "Asi jim to zaplatíme." Asi za týden, bum, novinka. Rusko vrací dluhy Pařížskému klubu. Putin byl toho mínění, že by Rusko mělo žít ve větší jistotě a platit méně dluhů. / ALEXEJ KUDRIN, ministr financí 2000-2011 / Tedy i dělat méně nových dluhů. A aby také v budoucnu bylo méně závislé na takových strukturách jako MMF. Uvědomoval si, že Rusko musí být v dostatečné míře samostatné, a že v kritické situaci by bylo složité k někomu jít s nataženou rukou. Do roku 1998 jsme byli státem absolutně závislým na importu. / ALEXEJ PETROV, podnikatel / Já si pamatuji na dobu, kdy v Krasnoufimsku stálo 2 tisíce lidí a křičelo: "Dejte nám inzulín!" To znamená, že ho někdo potřeboval. Nový prezident mi dal naději na to, že už bylo dost toho podnikání typu "nakup-prodej" a je načase zase začít vyrábět! Tak náš kolektiv jako první přijal rozhodnutí: "Pojďte, postavíme farmaceutický závod podle evropských norem." Laťku jsme si tehdy postavili hodně vysoko. Tehdy se jednalo o přímý zásah Vladimira Vladimiroviče proti té zahraniční lobby, která vyvíjela nátlak... Všichni mi říkali: "Pět týmů neuspělo, o co se to snažíš? Čeho chceš dosáhnout? Já jsem obyčejný člověk, na kterém Putin předvedl, že pokud má člověk ideu, tak mu prostě pomůže. Vytvořili jsme 300 pracovních míst pro mladá děvčata, která byla nezaměstnaná. A věděli jsme, že kromě ekonomických otázek jsme dokázali vyřešit daleko více. Inzulínu teď máme tolik, že dokážeme v tomto ohledu zajistit bezpečnost Ruska. Dokonce dodáváme i do jiných zemí a připravujeme dodávky i do EU. Copak toto není vítězství? Jaké okamžiky máte v paměti jako ty nejtragičtější, nejtěžší? Byly to zcela určitě ty strašné teroristické útoky. Beslan, Divadlo na Dubrovce Pokud se ptáte na ty tragické okamžiky, tak tyto byly opravdu ty nejtěžší, kterými si museli naši... ...celý národ musel projít. / 22. října 2002 / Pamatujete si na ten "NORD-OST"? Šlo o mimořádný teroristický čin, / NIKOLAJ PATRUŠEV / o obsazení budovy plné rukojmích. Informoval jsem Putina nepřetržitě, prakticky dnem a nocí. Putin tehdy svoje pracovní místo vůbec neopouštěl. Mnozí si mysleli, že hlavním úkolem byla likvidace teroristů. Ne! Hlavním úkolem bylo zachránit lidi. Bylo to již v noci, moji ochranku odřízli, mně pustili dovnitř a já se setkal s velitelem té teroristické skupiny Barajevem, který sám masku neměl, jeho lidé se samopaly však maskovaní byli. / JEVGENIJ PRIMAKOV / Řekl jsem mu: "Pusťte ženy a děti. Nikde v Koránu se neříká, že je povoleno bojovat se ženami a dětmi." Odpověděl mi: "Pokud nebude vydán příkaz ke stažení armády z Čečenska..." Měl na mysli ruskou armádu. ...tak od deseti hodin ráno každou půlhodinu zastřelím jedno rukojmí. Potom jsem odjel k Vladimiru Vladimiroviči. On to samozřejmě prožíval. Měl přece všechny... ...samozřejmě, že to prožíval, samozřejmě. Neřekl mi nic o tom, že ve čtyři hodiny ráno bude útok. Opatrně, nedotýkejte se těch drátů. Drátů se nedotýkejte. Byla to těžká zkouška. / SERGEJ ŠOJGU / Za tak krátkou dobu bylo těch zkoušek opravdu hodně. Žádný prezident žádného státu neprošel tolika těžkými zkouškami. Ani jeden. Každá z těch zkoušek samozřejmě leží na ramenou, v duši, na srdci jako těžké břemeno, kámen. Byl to pro mě ten nejstrašnější den. / RAMZAN KADYROV / Vůbec jsem si nedokázal představit, že by Achmat-hadži... Poté, kdy zahynul Achmat-hadži, mě prezident pozval a přijal u sebe. Prezident Čečenské republiky Achmat-hadži Kadyrov důstojně a statečně plnil své povinnosti vůči svému lidu. Celé ty roky svým vlastním tělem kryl Čečensko i Čečence. S jistotou vedl svou republiku k míru. Achmat-hadži Kadyrov odešel ze života 9. května v den našeho celostátního svátku, v Den vítězství! Odešel neporažen! V První čečenské válce jsem bojoval proti federálnímu centru. To není tajemství. Všichni si pamatujeme, jak byl převzat Groznyj. Groznyj jednoduše vydali. Všichni si pamatujeme, jakou pozici zastávalo federální centrum, proto jsme mu nedůvěřovali. Většina mladých odešla do lesa, do hor... V roce 1994 mi bylo 17 let, byl jsem mladý. Všechny povolávali do války, tak jsem šel také. Byli mezi námi různí lidé: Arabové, Jordánci i lidé z Afriky, byli to žoldáci. Přišli bojovat za peníze. Nám nic neplatili. My jsme si mysleli, že bojujeme za svou vlast, za svobodu. V roce 1999 začala druhá válka. Já jsem byl na federálním seznamu, takže jsem nemohl být doma. Zase jsem odešel do lesa. Měli jsme amnestované kluky a po smrti Achmata-hadžiho se hned rozneslo, že je budou pronásledovat. V republice se začala zvedat panika. Když jsem byl v Moskvě, tak jsem zašel za prezidentem a vysvětlil mu, jaká je u nás situace. Požádal jsem ho, aby mi dal možnost je nějak legalizovat, že jsou připraveni bojovat za náš lid, za Rusko. Všechno si to pamatuji. Také to, jak nelehce bylo to rozhodnutí přijímáno, ale nakonec to dopadlo tak, že více než 7 000 lidí dostalo amnestii. Prezidente Putine, my jsme s vámi a s lidem. Nebylo tak zachráněno jenom 7 000 životů, ale 70 000. Dnes je naše Čečenská republika mírovou, prosperující zemí. Lidé žijí jinak, mají jiný pohled na život. Já bych teď chtěl říci jednu věc, možná poněkud neočekávanou. / PATRIARCHA KIRILL / Pravoslavní, muslimové, židé, budhisté, lidé, kteří patří k tradičním náboženstvím, tedy k těm náboženstvím, která vždy na ruském území existovala, patří k jedné civilizaci, která se mezi jiným vyznačuje tím, že přijímá lidi jiného náboženství jako své vlastní. Prezident jako pravoslavný člověk, který navštěvuje pravoslavné kostely, se současně k zástupcům jiných náboženství chová jako ke svým bratrům. Zdraví je u příležitosti jejich svátků, napomáhá k tomu, aby jim v mnoha věcech, o které ho požádají, byla poskytnuta podpora. V našem Velkém divadle se konal slavnostní večer u příležitosti tisíciletého výročí Kazaně. / MINTIMER ŠAJMIJEV / Vladimir Vladimirovič šel pronést svůj projev a najednou začal mluvit tatarsky. Kdybyste viděli, jaký to okamžitě vyvolalo poryv ovací, jak se lidé tvářili, jak tleskali. Nenechali ho vůbec domluvit, ale on se nedal vyvést z míry a řekl: "Počkejte, to ještě není všechno." "To není všechno, co chci říci." A zase pokračoval v tatarštině. Lidé začali tleskat ještě více. Pro ty... Pro začátečníky učící se tatarský jazyk, kteří třeba nepochopili všechno, co jsem řekl, bych se ještě jednou vrátil k jedné myšlence z toho, co tu právě zaznělo. Kazaň sehrála vskutku neopakovatelnou historickou roli při formování jednotného ruského národa, při utváření jednotného a semknutého ruského národa. Umět se naladit, najít společný jazyk s diváky, to vám musím říci, že je pro řídící pracovníky jakékoliv úrovně, i pro hlavu státu, prostě dar. Není to tak jednoduché. Nedá se říci, že by udělal nějakou konkrétní věc. / GEORGIJ POLTAVČENKO / Udělal asi to hlavní. Přišel a začal řídit stát. Já si pamatuji na regiony, které se dnes možná nepovažují za ty úplně nejpřednější, ale za dobře prosperující. Například Kurská, Tambovská oblast, Voroněžská oblast, které byly prakticky na dně. V každém případě ještě města jakž takž přežívala. Hlavní města v roce 2000, kamkoliv jste přijel... Všude egyptská tma, louže, špína, rozbité cesty... a dnes? Jen se podívejte. Lidé, kteří bydlí na vesnici, vydělávají slušné, velmi slušné peníze. Uživí sami sebe. Navíc uživí i Moskvu a půl Ruska. Minimálně půl Ruska. Chtěl jsem po vysoké vyzkoušet, jak si poradím a začít pracovat ve svém oboru. Když jsem to tu poprvé všechno uviděl, tak jsem byl nadšený. Všechny naše krávy tu máme velice rádi. V takových podmínkách musí žít dlouho, šťastně a dávat nám své mléko. Přijel jsem sem před dvěma roky. Mám bydlení a stabilní práci se stabilní výplatou. Pokud každý bude dělat to, co zvládne, to, co umí, tak bude lépe prospívat celý náš stát. Všechno to závisí jenom na nás. Potravinová soběstačnost státu je velice důležitá. Okolo nás jsou státy s vysoce rozvinutou ekonomikou. / 16.5.2003, poselství Federálnímu shromáždění RF / Je třeba říci přímo, že kde to jde, vytlačují Rusko z perspektivních světových trhů. Jejich viditelná ekonomická převaha podněcuje růst jejich geopolitických ambicí. Všechna naše rozhodnutí, všechny naše činy je třeba podřídit tomu, aby již v blízké budoucnosti Rusko pevně zaujalo své místo mezi opravdu silnými, ekonomicky vyspělými a vlivnými světovými státy. Za deset let musíme minimálně zdvojnásobit náš hrubý domácí produkt. Mnozí pochybovali, že je to vůbec možné. Někteří se tomu dokonce smáli a říkali: "Vždyť nulu není těžké zdvojnásobit." Především jsme zavedli průzračné a čitelné zdanění těžby nerostných surovin. Stát tak začal získávat příjmy z ropy a plynu. Do té doby byly ty příjmy daleko nižší, systém byl neprůzračný, maximálně neprůzračný, / DMITRIJ KOZAK / a také maximálně nespravedlivý. V roce 2003 došlo k tomu problému s Jukosem. Ohledně Chodorkovského? Byl to náš kolega, a jak se to stalo, že to došlo tak daleko, je dnes těžko říci. Abych pravdu řekl, tak kromě čistě lidského soucitu k Chodorkovskému, který deset let... Možná nejlepších let svého života strávil tam, kde je strávil. Je to jako v rodině, když dětem vysvětlujete, že se něco nesmí a oni to na vás začnou zkoušet. Opravdu to nejde? Možná by to trochu přece jenom šlo? Nejenom Jukos šel tou cestou snižování daní, vyhýbání se jejich placení, jiné společnosti také. Jukos to dělal víc než ostatní. Poté, kdy se daňový úřad tak vypořádal s Jukosem, mnohé další společnosti také zaplatily podstatné prostředky do státního rozpočtu / ALEXEJ KUDRIN / podle výpočtů daňových doplatků uvedených v soudním rozsudku. Všichni vaši přátelé říkají, že hlavním vaším problémem je vaše právnické vzdělání, že velice lpíte na zákonech, že vždy jednáte v rámci zákona, a že donutit vás překročit zákon je nemožné. To je pravda. Já jsem měl velice dobré učitele. Velice dobré a jsem jim velice vděčný. Vtloukli nám do hlavy některé postuláty, některé základní věci, které považuji za správné nejenom podle knih, ale za správné a potřebné i pro život. Nevím, zda jsem to již vyprávěl nebo ne, ale když jsem nastoupil do práce u leningradské KGB, tak jsme jednou plánovali, už si nepamatuji, nějakou drobnou operaci. Jeden z našich veteránů navrhl určité řešení a řekl, že je třeba jednat tak a tak. Bylo tam celkem hodně lidí a já jsem jim řekl: "Poslyšte, podle mě je to nezákonné." Na což... a to je další zajímavá věc. Podíval se na mě tak divně, s údivem a řekl: "Jak to? Na to je předpis." A řekl číslo toho předpisu KGB SSSR. Já jsem odpověděl: "Pokud takový předpis existuje, tak je potřeba jej zrušit, protože je nezákonný. Je v rozporu s tím a tím zákonem i s ústavou. To není vtip, nevymýšlím si, opravdu se to stalo. Já jsem byl úplně mladý, zrovna jsem nastoupil po vysoké. Oni se mi prostě jenom vysmáli, byl to už naštěstí rok 76, rok 1976 a bylo dávno po době represí. Byly to již úplně jiné časy. Toto místo se nazývá ruskou Golgotou, Butovský polygon, polygon smrti. Tady vláda likvidovala vlastní lidi bez vyšetřování a soudu. Bratrská mohyla je dlouhá více než kilometr, těla jsou zde uložena v několika vrstvách. Většina těch mrtvých byli obyčejní lidé, kteří byli zatčeni za pozdní příchod do práce, náhodné zničení továrenského majetku nebo za nesplnění normy odpracovaných dnů. V souvislosti s Butovským polygonem jsem byl otřesen. Tenkrát jsem prošel celou tu trasu společně s ním. A viděl jsem, jak to na něho působí. Slyšel jsem ho říkat: "Bože, co že oni napáchali.." Popravdě řečeno jsem dosud ani o všem, co tenkrát řekl, nenapsal. Protože se mi v určitém okamžiku začalo zdát, že je to příliš osobní. Viděl seznamy těch, kteří zahynuli, náhrobky a hlavně chodil po té zemi, / ANDREJ KOLESNIKOV / kde ti lidé byli pohřbeni, na které stříleli. Mně se zdálo, jako by mu začala ta zem hořet pod nohama a vůbec nepřeháním. Prezident Putin. Při setkání s ním, po rozhovoru s ním jsem pochopil, že může vypadat jako velice chladný, vyrovnaný a chladnokrevný člověk. On se tak chová, ale já jsem si pomyslel, že v srdci je přívětivý a laskavý. Je to člověk, který nechce žít nepravdivě a neupřímně. Tedy takový člověk, který pokud by měl například kvůli získání nějakého prospěchu, peněz, zisku, jednat pro něj nepřijatelně, tak to nikdy neudělá. Měl skvělého trenéra Rachlina, který když prezidenta učil judo, tak nemyslel na to, že učí prezidenta. Prostřednictvím juda se snažil vychovávat dalšího muže. Člověka, který by pevně stál na svých nohou. Já jsem vždy říkal... Víte, člověka ovlivňují dvě věci. Je to jeho osobnostní energie, osobnostní základ - emocionální, intelektuální apod. a tou druhou je energie funkce, energie židle. Tyto dvě energie se neustále střetávají, a pokud je energie funkce silnější, tak velice silně chování člověka ovlivňuje. A pokud je ta lidská podstata silnější než energie funkce, energie peněz a tak dále, tak člověk zůstává sám sebou. Zdá se mi, že Putin má tak silnou osobnostní energii, že se při překonávání různých etap své kariéry jako člověk prakticky nemění. Pozval si nás do Zavidova, pamatuji si, že to bylo v srpnu. Sedli jsme si v nevelkém pavilónu. Bylo nás tam několik a on nám předložil ideu národních projektů, které se týkaly vzdělání, zdravotnictví, zemědělství a programů na bydlení. Když začala v Rusku fungovat prenatální střediska, prenatální středisko v Jaroslavli, tak jsme to pocítili. Porodů jsme zde začali mít daleko více. Andrej a Alexandr, to jsou mí druhorození, ještě mám tříroční dcerku. Podívejte, právě se usmívá, teď si jí natočte. Každý rok se počet porodů v našem prenatálním středisku zvyšuje. V posledním roce jsme měli o 500 porodů více než v tom minulém. Vezměte si třeba jenom téma "mateřského kapitálu", to přece není jenom propagování rodinných hodnot, / PATRIARCHA KIRILL / není to jenom propagování toho, že je správné mít velkou rodinu. Je to reálná státní politika zaměřená na podporování porodnosti. Jde o světonázor, a to je to nejdůležitější. Víte, prezidenti musí umět řešit různorodé úkoly, ať už ekonomické, politické, z oblasti zdravotnictví, vzdělání, týkající se infrastruktury, ropy, plynu, prostě všechny. Také mezinárodní vztahy a na to je nikdo nepřipraví, musí to zvládnout sami. Putin má výjimečnou schopnost vniknout do tématu. Jak sám říká: "Napřed se do toho zanořím, a potom si o tom promluvíme." Pořád se chce učit něčemu novému a jde mu to. Všichni si všimli, že se naučil anglicky. Hop, a už uměl anglicky. Are you ready to come out in English? My English is very bad. Nikdy nezapomínejte na to, že nikdy nemá volné dny ani dovolenou, již velice dlouho ne. Může se učit od jedné hodiny v noci do dvou, nebo od sedmi ráno do osmi, jindy na to čas nemá. Stejně to dělá. Nikdy dříve třeba nejezdil na bruslích. Teď hraje hokej. Nemluví hlasitě, na nikoho nekřičí a svůj temperament ukrývá v sobě. Pro Putina bylo lyžování ze začátku velice intenzivním tréninkem. Když ho potom vidíš na kopci, jak hodiny jezdí nahoru a dolů... Pokud přijede na dvě a půl, tři hodiny, tak nevypije ani šálek čaje, nezastaví se na kus řeči, jenom nahoru a dolů, nahoru a dolů... Nevím, kdy a kde se učil hrát na klavír. Jenom vím, že to dělal usilovně. A když poprvé... Napřed jsme všichni byli svědky toho, jak hrál jedním prstem, jednou rukou. Po několika dnech přidal druhou ruku. Pochází z obyčejné rodiny pracujících, stejně jako milióny ostatních, milióny jeho spoluobčanů. Jako já, jako vy. Potřebuji vaši pomoc. Zatkli mého syna... Prosím pomozte, vyšetřete to. Vyrůstal v obecním bytě a to ho velice ovlivnilo. Je to hrozné, navíc jsme byli v zimě vytopeni... Vezměte si, že v podstatě, i když je to paradoxní, tak mu 80% obyvatel často naslouchá a rozumí lépe, než 20% úředníků a inteligence. Zdá se mi, že chápe svoji roli v první řadě jako roli ochránce obyčejných lidí. Lidé mu neustále posílají nějaké dopisy, nějaké papírky, kam občas velice kostrbatým rukopisem píšou své vzkazy. On si je bere, a když má již plné ruce, tak je předává někomu ze svých pomocníků, pro které je potom nejhorší, když se po dvou hodinách po těch papírcích začne shánět. - Jaké papírky? - Ty, co mi dala ta starší paní na ulici, jak jsme se zastavili. Zazvoní telefon a on říká: "Tak a tak, když jsem byl u vás, tak ke mně přišla ta a ta starší paní, obrátila se na mně taková a taková rodina, byl sem mnou ten a ten úředník, / ALEXEJ MILLER / všechny údaje, jak ty lidi najít má k dispozici, zavolej mu a vyřešte tu věc. - Začala zima... - Ano, ano - Vítáme vás. -Děkuji. Rozhodli jsme se s Jevgenijem Stěpanovičem podívat se, jak tu u vás funguje zdravotnictví, kultura... Vás zajímá, co vám lidé říkají. Vy se díváte na ty, se kterými mluvíte, a opravdu je posloucháte. Proč? Protože se snažíte najít jiný zdroj informací? Ladička? Ne, já se vůbec nepokouším najít nějaké doplňkové zdroje informací, ani ladičky. Já je nepotřebuji hledat, já to všechno mám. Ani nevím jak, je těžké to vyjádřit, chápete? Já to teď neříkám, abych se předvedl, prostě se cítím být součástí... ... součástí naší země, jejího lidu. Pro mě je samozřejmě důležité, když se setkávám s lidmi... Já ty signály vycítím okamžitě. Já cítím, že lidé jsou s něčím nespokojeni, mají starosti, něco je znepokojuje. Taková zpětná vazba je také samozřejmě potřebná, ale mohlo by to dopadnout i tak, jako by někdo hrách o stěnu házel, nebo také ne... A já jsem, sláva Bohu, o ten cit zatím nepřišel a zatím se mi daří to vše vždy vycítit. Možná právě proto, že jsem nikdy nepatřil mezi takzvané elity. A to je v podstatě velice dobře, protože když lidé žijí v jiné sociální vrstvě, ve které se narodí... Tak to také není špatné, sláva Bohu, má to i své výhody, když se lidé rodí, žijí a jsou vychováváni v nějakém elitářském prostředí, tak to také má své plusy. Ale již dávno pozoruji... Mám k těm lidem respekt, dokonce jim trochu závidím, protože měli od samého začátku, od prvních životních krůčků, možnost vstřebávat velice mnoho důležitých, užitečných věcí, které napomáhají k dosahování dobrých výsledků v různých oblastech. Ale pro člověka, který se zabývá takovou prací jako já teď i v minulosti, je to spojení, ten cit vzájemného propojení s lidmi, s obyčejnými lidmi, mimořádně důležitý a velice mi při práci pomáhá. Máma mi říkala, musíš se bát lidí, kteří touží po moci a jít za těmi, pro které moc znamená kříž, který musí nést. Přišel jsem k němu a říkám mu: "Vladimire Vladimiroviči, musíme přenést Iljinův hrob." Iljin byl geniální ruský filozof. / NIKITA MICHALKOV, národní umělec RSFSR / Člověk, který se celý svůj život pokoušel vysvětlit sobě i jiným a pochopit, co se děje a proč se to děje v Rusku. Iljin zemřel v zahraničí, ve Švýcarsku a problém spočíval v tom, že končila doba pronájmu země pod Iljinovou hrobkou. Podle švýcarských zákonů by bylo možné do jeho hrobky po určité době, pokud by se o ni nikdo, žádní příbuzní nestarali, pohřbít někoho jiného. Vladimir Vladimirovič mě vyslechl, vzal si to za své. Bylo přijato rozhodnutí o opětovném pohřbení Iljina na hřbitově Donského kláštera. Bratři a sestry, dnes jsme účastníky historické události. / PATRIARCHA ALEXEJ II., 1990-2008 / Do rodné země se navracejí synové Ruska hodní naší paměti: generál Anton Ivanovič Děnikin a filozof Ivan Alexandrovič Iljin společně se svými manželkami. Nejedná se o prosté fyzické přenesení prachu dvou velikých lidí do naší země. Doufám, že to je začátek konce hrozné občanské války. Opětovné pohřbení Iljina a Děnikina a před nimi přenesení hrobu našeho geniálního spisovatele Šmeljeva, to všechno jsou fragmenty směřující ke konsolidaci, k ukončení občanské války v myslích lidí. Je to hnutí zaměřené na shromáždění té duchovní síly, kterou v sobě nesli tito úžasní ruští lidé, kteří celý svůj život zasvětili myšlenkám a činům spojených s Ruskem. Když při ohromných rozměrech naší země dokážete její atmosféru sjednotit, tak pouze tehdy 80% lidí potom může říci: "Ano, my jsme s tebou." Přičemž lidí, kterým se nežije právě lehce a jednoduše, kteří mají své problémy, kteří mají mnoho námitek jak k místním úřadům, tak i k těm nejvyšším, ale kteří, když vidí, že je vede člověk, pro kterého je moc kříž, který nese, který společnost konsoliduje, a kterému jde jenom o národní zájmy, které přijímá za své vlastní, když nese odpovědnost za všechny, za celou zemi, tak pouze tehdy mohou říci lidé s nelehkým životem: "My jsme s tebou, my to vydržíme." Mladé Rusko tehdy nedosahovalo žádných velkých vítězství, nemělo velké projekty, / DMITRIJ ČERNYŠENKO / které by umožnily demonstrovat celému světu, že nejsme úlomek velkého impéria, že jsme samostatná, velká a důstojná země se svými vymoženostmi, se svými ambicemi. V roce 2005 jsme podali žádost o možnost uspořádat zimní olympiádu. Já sám jsem hříšník, který moc nevěřil, že nám to právo uspořádat olympijské hry přenechají. Bezprostředně před začátkem zasedání mezinárodního olympijského výboru v Guatemale, kdy se řešila otázka, zda Putin do Guatemaly pojede nebo ne... Protože co kdybychom prohráli? Tak jsem mu řekl: "Vladimire Vladimiroviči, pokud nepojedete, tak vám ručím za to, že prohrajeme. Ale pokud pojedete, tak tu je riziko, že stejně prohrajeme, ale bez vaší přítomnosti jsme bez šancí." Když Vladimir Vladimirovič přiletěl do Guatemaly, tak za dva dny absolvoval asi 30-40 schůzek s klíčovými členy mezinárodního olympijského výboru. Trvalo to non-stop, ve dne v noci. Přijel i na zkoušku, kde se trénovaly příchody a odchody a on se toho velice disciplinovaně účastnil. Pro nás bylo nejdůležitější změřit čas. Vytáhnul své pověstné poznámky na listech papíru a já jsem nastražil uši. Zeptal se: "Připraven?" Já odpověděl: "Ano." "Tak začni." Já, cvak, a dál se nic nedělo, četl si to sám pro sebe. Pak řekl: "Konec" A já, cvak. Pane prezidente! Členové mezinárodního olympijského výboru! Dámy a pánové! Prosím vás, abyste podpořili olympijský sen miliónů ruských občanů, kteří s nadějí čekají na vaše rozhodnutí. Děkuji! Bylo to jako výbuch, jako bomba. Bylo třeba předvést, jak se dnes říká, poklonu mezinárodnímu olympijskému výboru. Aby pochopili, že se jim dostalo gesta vyjadřujícího reálnou úctu. Dvě věty ve francouzštině a lusknutím prstů to bylo naše. Olympiáda byla naše a hotovo. Jeho země je pro něho asi tou nejvyšší hodnotou. / GERMAN GREF / Potom následuje rodina a osobní vztahy, přátelství. Vždy dával najevo, že jsou přátelské vztahy pro něho důležité. Já velmi dobře vím, jak těžce nese osobní zradu. Znám lidi, se kterými udržoval velice přátelské vztahy a poté, kdy se dopustili nějakých činů, které se neshodovaly s jeho měřítkem čestnosti, je jednoduše odříznul a víckrát se s nimi nesetkal. Osobní vztahy? Proto jsou osobní, aby se o nich moc nemluvilo, ale mohu říci několik věcí. Kdysi dávno byla nahrána taková disketa, asi v roce 1999, která se jmenovala Písně země, která již není. Byly to velice pěkné písně, které zpívali dobří zpěváci. Bylo tam všechno - výborná slova, pěkné melodie. Takže někdy si i zazpíváme. Říká se, že nepřátele a přátele si vybíráme sami a soused že je od Boha. Takže my jsme sousedy z boží vůle. Myslím si, že natolik blízké, dobré sousedské a spojenecké vztahy, jaké panují mezi Ruskem a Kazachstánem, nemá nikdo jiný, to je objektivní skutečnost. Ať se nikdo neuráží, ale naše státy jsou si nejbližší. Teď se mluví o Eurasijském ekonomickém svazu. Ten projekt jsem navrhl já. Všichni tvrdí, že Rusko chce obnovit Sovětský svaz, a všechny tam zve. To já jsem to navrhl! Takže když vznikne Evropská unie, je to v pořádku, ale když se o něco pokusíme my, tak je to špatně. To je obvyklý přístup k těmto věcem. Zoufalé pokusy některých zemí, které si asi chtějí uchovat svoji roli toho jediného střediska rozvoje, jediného centra světové kontroly, vedly k tomu, že se začalo hroutit mezinárodní právo, že začalo být nejasné pojetí mezinárodní bezpečnosti, evropské bezpečnosti. Začala eroze Jaltského systému. Dějiny lidstva samozřejmě znají také období unipolárního světa i snahy o dosažení světové nadvlády. Co všechno již dějiny lidstva zažily! Co však vlastně znamená - unipolární svět? Marné jsou snahy vylepšit tento pojem, svou podstatou to bude vždy prakticky znamenat pouze jedno, že existuje jedno centrum moci, jedno centrum síly, jedno centrum pro přijímání rozhodnutí. Je to svět jednoho pána, jednoho panovníka. Udivila mě reakce německých a ostatních zahraničních novinářů, kteří prostě zapomněli, že mají pracovat. Úplně si přestali něco zapisovat a jenom seděli s otevřenou pusou. Dívali se a poslouchali, co Vladimir Vladimirovič říká. Jednostranným a často nelegitimním jednáním nebyl vyřešen ani jediný problém. A co víc, takové jednání se stalo generátorem nových lidských tragédií a ohnisek napětí. Z jedné strany šok, z druhé skrytá nelibost. Přicházeli ke mně a ptali se: "Proč tak stroze?" Odpovídal jsem: "A co na tom bylo strohého?" Jako starý voják studené války bych chtěl poznamenat, že jedno z vystoupení / ROBERT GATES / ve mně téměř vzbudilo nostalgii po těch časech, které, řekl bych, byly daleko jednodušší. Téměř. Mnozí z vás mají velké diplomatické nebo politické zkušenosti. Já, stejně jako jeden ze zde vystupujících, mám úplně jiné zkušenosti. Zkušenosti z práce v rozvědce. Myslím si, že staří špioni mají ve zvyku mluvit zpříma. Tak tedy dobře. Odpovím na to, co sám po sobě dokážu přečíst... A pokud snad na něco neodpovím, tak mi své otázky připomenete. Co bude s Kosovem a Srbskem? To mohou vědět pouze Kosované a Srbové. A víte co? Nebudeme rozhodovat za ně, jak mají naložit se svým životem. Není třeba hrát si na Boha a řešit za všechny národy všechny jejich problémy. Můžeme společně pouze vytvořit podmínky a pomoci lidem, aby si své problémy sami vyřešili. S Putinem jsme se seznámili v jednom velice malém útvaru jedné velice velké organizace. Tou velkou organizací byla samozřejmě KGB SSSR a ten malý útvar byl opravdu velmi malý útvar vnější rozvědky. Byli jsme mladými důstojníky a sloužili v hodnosti nadporučíků, potom kapitánů. V našem útvaru jsme se setkali i s ilegály. S těmi, kteří se vrátili do vlasti po dvaceti letech ilegální práce na Západě. Někdy, když máme volnou chvilku, tak na ně s Vladimirem Vladimirovičem vzpomínáme. Jistě chápete, že takoví lidé nesloužili za peníze. Strašně riskovali. Cokoliv by se jim stalo... Byli to ilegálové. Oni nám byli živým vzorem. Pracovali pro stát, pro svou vlast. V tom spočívá ta podstata bez jakéhokoliv politického přikrašlování, ideologie a podobně. Po službě v KGB, v rozvědce, vstoupil do demokratického života a seznamoval se s novými životními pravidly, s novými možnostmi při své práci u Sobčaka. Právě Sobčak, který byl výraznou figurou a jedním z předních činitelů, urychlil jeho zorientování se v tom, jak všechno probíhá. My jsme všichni přišli ze státních funkcí a měli jsme za to, že stát musí vždy nad vším převažovat. Zdá se mi, že nás Sobčak všechny naučil, jak se to všechno dá vyvážit. Kde můžeme uvidět nové možnosti demokratického státu, demokratického zřízení: ve svobodě vyjadřování názoru, v diskusích, v obhajování svého mínění, v politické konkurenci. V roce 2008, když mu končila jeho dvě prezidentská období, měl Putin nezvykle vysoký rating. A byla tu otázka, která se stala tou hlavní. Zůstane Putin na třetí funkční období? / VALERIJ GERGIJEV / Nebo přece jen v souladu s ústavou postoupí toto místo, tak důležité pro stát, který se ještě plně nezotavil, jinému lídrovi. Ta otázka zajímala všechny, spekulovalo se a mluvilo jenom o tom. Vladimire Vladimiroviči, poslední dva tři roky na vaši adresu stále častěji zněly výzvy, abyste zůstal na třetí volební období. / NATÁLIE GALIMOVA / Asi se vás v tomto smyslu snažilo ovlivnit i vaše okolí, část vašeho okolí. Jak velké bylo pokušení nechat se přemluvit a přece jen zůstat na třetí volební období? Děkuji. Neměl jsem žádné pokušení zůstat na třetí volební období. Nikdy! Od prvního dne mé práce ve funkci prezidenta Ruské federace jsem se pro sebe ihned rozhodl, že nebudu porušovat platnou ústavu. Očkování proti tomu jsem dostal ještě při své práci s Anatolijem Sobčakem. Myslím si, že jde o velmi jasný signál pro celou společnost, že všichni musí dodržovat platnou právní úpravu. Hlavou státu počínaje! Co bylo podle vás vaším největším úspěchem, kterého jste dosáhl ve funkci hlavy státu, a co se vám nepovedlo, co považujete za ty roky za svůj hlavní neúspěch. Děkuji. Nevidím žádné vážné neúspěchy. Všech vytyčených cílů bylo dosaženo, úkoly byly splněny. Nestydím se před občany, kteří pro mne dvakrát hlasovali a zvolili mne prezidentem Ruské federace. Celých těch osm let jsem dřel jako otrok na galéře od rána do noci a věnoval jsem tomu všechny své síly. S výsledky své práce jsem spokojený. Stovky tisíc turistů a přítomnost 40ti hlav států, to je třísetleté výročí Sankt Petěrburgu... Tento válečný veterán dostal jako jeden z prvních doporučení do nově otevřeného víceprofilového zdravotnického zařízení. Máme zde unikátní zařízení... Na vodu byl spuštěn tanker ledové třídy... Minarety jsou vidět ze všech čtvrtí Grozného dokonce i v noci. Srdce Čečenska si teď činí nárok na titul největší mešity v Evropě... Severní pól je náš. Je tam brácho? Už letí, letí. / 2.3.2008 / Dělostřelecká palba nás drtí, ale my přežíváme a do dalšího útoku se znova vrháme. Za život kamaráde, pojď bojovat až do konce... Zdravím Rusko, zdravím Moskvu. Máme šanci rozvíjet se dále tak, jak se nám to dařilo v posledních letech. Jsem si jistý, že si musíme vybrat právě tuto cestu. Máme všechny šance uspět. Je vám zima? Ne..Ano.. Dáte mi jednu minutu? Anooooo! Volba prezidenta Ruské federace je u konce. Když v roce 2008 Putin začal pracovat ve funkci premiéra, tak se zdálo, že to bude takový jeho odpočinek na vavřínech. Byl hlavou státu. Zachránil stát před rozpadem. Dostal ho na cestu stabilního rozvoje, zaplatil dluhy, vnější i vnitřní. Zvýšil životní úroveň obyvatelstva, současné generace, ne až výhledově pro ty budoucí. To se v dějinách naší země nikdy nepovedlo. Takže vlastně měl vstoupit do toho překrásného bílého domu na Krasnopresnenském nábřeží, sednout si do kanceláře a říci: "Sláva Bohu" ...a začala světová krize. Všichni byli vyděšení, nikdo nezažil tak velkou krizi světového měřítka. A opět, co udělal Putin? Vyšel a prohlásil: Nesu odpovědnost za to, že se u nás nebude opakovat rok 1998. Nesu osobní zodpovědnost. Vykasal si rukávy, pracoval dnem i nocí a dál nesl svůj úděl. Řešily se osudy desítek tisíc lidí, / ALEXANDR ŽUKOV / pokud by nepomohl stát, oni by putovali na ulici a... byli by nezaměstnaní. Kolik zde pracovalo lidí do odstavení? Před těmito událostmi kolem 3000 lidí. - Kolik nyní? - Nyní 2345. V pracovním poměru? Ano. A z nich 2/ 3 jsou v nucené dovolené. Byly tam na jednom místě tři akciové společnosti, / OLEG DĚRIPASKA / a my jsme se v tom v určitý okamžik natolik zamotali, že jsme nebyli schopni najít řešení, které by zabezpečilo fungování podniku. Nějak nevidím vaše podpisy, pojďte sem a podepište to, tak prosím... Mám za to, že jste udělali rukojmím svých ambicí, neprofesionalizmu, a možná i triviální nenasytnosti, tisíce lidí. To je absolutně nepřijatelné. A ... kde je ona sociální odpovědnost byznysu? Kde je? Chápete, tady vůbec nejde o nějakou urážku, je možné o tom dlouho mluvit. Je možné takříkajíc ustrnout při řešení nějakých věcí. On chápe, že je poslední člověk, který musí udělat nějaké rozhodnutí, nebo něco popostrčit, aby se ty otázky už neprobíraly a začaly se přijímat konkrétní kroky. Nyní ohledně administrativy. Nikdo mě nepřesvědčí o tom, že vedení oblasti, a dalších úrovní, udělalo vše, co od něho záviselo, aby pomohlo lidem. Když jsem řekl, že se chystám sem přijet, co jste mi odpověděli? Není třeba, ukážu vám jiný podnik, který byl nedávno dokončen. Jistě, jste chlapíci, že jste postavili nový podnik. Proč se ale zde všichni rozutekli jako švábi těsně před mým příjezdem? Proč zde nebyli dříve lidé, schopní přijímat rozhodnutí? Veškeré dluhy na výplatách musí být urovnány. To je 41,242,000 rublů. Termín DNES. Děkuji za pozornost, ať se daří. Během krize, když se začalo propouštět, tak podnik spustil takový velký projekt, jako "STAN 5000". Zachránilo to mnoho lidí od nezaměstnanosti. Dnes potrubí, které vyrábíme, putuje na složité projekty jako Nord Stream, plynovod "Síla Sibiře", na stavbu ponorek. / ANDREJ TIŠKIN / To se přirozeně projevuje i na výplatách, za poslední dobu se životní úroveň velmi zvýšila. Reálně pozorujeme reálné změny, a co je v Rusku zvykem? Věřit lidem podle skutků a ne podle slov. 8. srpna 2008, pokud si vzpomínáte, byl to den zahájení olympiády v Pekingu, jsme se spolu ocitli v jedné rezidenci a v jedné místnosti, kde byl ubytovaný. Seděli jsme, povídali a najednou zazvonil telefon. Řekl jsem: "Vladimire Vladimiroviči, já půjdu." Odpověděl: "Ne, zůstaň." Informovali ho o událostech, které v tu dobu probíhaly v Osetii. On poslouchal, poslouchal, potom zavěsil a byl velmi roztrpčený. Co se stalo? Pomyslel jsem si, že se možná stalo něco u něho doma. Nebo něco takového. Nikdy jsem ho takhle neviděl. A on řekl: "Představ si, že zaútočili na naše mírotvorce a zabili ty a ty vojáky. Co to dělají? Co to dělají?..." Situace se dramatickým způsobem vyvíjela už 17 let. 17 let Ruská federace plnila mírotvorné funkce, napomáhala tam k zachování míru a klidu. Bránila zabíjení, které se tam odehrávalo už od devadesátých let a snažila se zachovat jednotu Gruzie. Nicméně, po agresi a genocidě, kterou rozpoutal režim Saakašviliho, se situace změnila. A naším hlavním úkolem bylo zabránit humanitární katastrofě, zachránit lidské životy za které jsme byli odpovědní. Putin se hned rozhodl, že z Pekingu odletí do Osetie. A samozřejmě že šel hned přímo mezi lidi, to je pro něho typické. O všem, co se týkalo vojenských záležitostí, ho informovali během letu a on šel tedy hned přímo k lidem. Do uprchlických táborů, do nemocnic, kde leželi ranění. - To je genocida. - Správně, to je genocida, když dobíjejí i raněné. Zůstalo mi dítě, jsem v pátém měsíci. Ještě se nenarodilo, nevidělo svého otce. Já nevím... Doprovázel ho osobní fotograf a osobní kameraman. Nevím, co je s mým tchánem, který zůstal ve vesnici. Je to nemocný stařec. A on tehdy dal dost...dost striktní příkaz, aby přestali natáčet, protože žal těch žen byl příliš veliký. A kameraman fakticky, protože byla černočerná tma, tak tím světlem od kamery jenom osvětloval cestu, aby nikdo nezakopl. Vaše prezidentství je plné zkoušek. Sotva se s něčím vypořádáte, už se valí něco jiného. Čečensko, teroristické útoky, krize, Osetie. A donekonečna se to opakuje. A když už se zdá, že je konec, tak je to tu znova a zas. V jakém okamžiku se jako vůdce cítíte nejlépe? Když je válka? Nebo když je mír a vykonáváte každodenní náročnou práci? Když jsem byl předsedou vlády, tak se mi ta práce moc líbila. Je konkrétní, jasná...no, ani ne tak jasná... je... více soustředěná na konkrétní otázky a hned je vidět zpětná vazba. Co jste udělal dobře, co ne, kde jste udělal chybu. Když je ten úkol globálnějšího charakteru, tak výsledek není hned zřejmý. Jaký vlastně bude, jak bude po nějaké době vypadat. Ve skutečnosti nad tím moc nepřemýšlím. Vždycky vycházím z toho, co se děje. Řeším ty úkoly, které přede mnou stojí. / VLADIMIR POTANIN / Na začátku roku 2009 jsem byl na jednání u Putina v Soči, když se jednalo o osudu olympijských objektů. Během porady Putin mnohokrát vyzýval k tomu, abychom šetřili penězi z rozpočtu. Že na jednu stranu je potřeba stavět, aby to vypadalo hezky, luxusně, a z druhé strany je krize a peněz v rozpočtu je málo, je potřeba šetřit. V jednom okamžiku, když už po několikáté upozorňoval na potřebu šetřit, tak řekl: "Ty peníze patří lidu." A víte, řekl to tak tiše, bez patosu, hlas se mu zatřásl a bylo vidět, jak to osobně prožívá. On je opravdu přesvědčen, že peníze jsou lidí, to jest, že je vydělala celá země, a proto se musí utrácet s rozumem. Takové množství služebních cest jako tehdy, do podniků, do závodů jako Rostselmaš, Avtovaz nikdy neabsolvoval. Kromě toho, to bylo v létě, kdy řádily ty hrozné požáry. A my jsme jezdili skoro obden do těch hořících vesnic. Setkávali jsme se s lidmi, kteří byli, takový to dělalo dojem, byli schopni roztrhat jakéhokoliv vládního představitele, který se tam objeví. Pomozte nám Vladimire Vladimiroviči! Pomozte! / Nižněgorodská oblast / Proč nikdo nic nedělal?! Proč jste od všeho dali ruce pryč?! Z těch ruin nic rekonstruovat nebudeme. Budeme stavět nové domy. Ať nám to Putin řekne! Tak já vám to říkám. Já vám to říkám. Jen malý moment...Malý moment. Takže.....ano.....a za druhé... Chci, aby mě všichni slyšeli, ano? Slyšíte mě dobře? Do zimy budou stát všechny domy. Naše vesnice bude znovu postavena? Slibujete nám to? Ano, já vám slibuji, že vaše vesnice bude znovu postavena. Tyhle služební cesty, zahalené do dýmu a plamenů, z toho premiérského období, to je to, co se mi vybavuje jako první. Tehdy to opravdu byla, jak se říká opravdová dřina. Každodenní, prováděná v hloubi země. Byla to práce v terénu. Pak si vzpomínám, jak jsme jezdili na ta samá místa, jen už tam byly nově postavené domy. Já jsem vás pozvala k sobě do novostavby. Pojďte dál. Radiátor je na minimu a je tu teplo. Co se týká plynu, guvernér mi řekl: "To nestihneme." - Ale stihli. - Stihli. - Ano. / 24. září 2011, sjezd strany Jednotné Rusko / S ohledem na nabídku stát v čele stranické kandidátky, vykonávat stranickou práci a v případě úspěchu ve volbách být připraven začít pracovat ve vládě, považuji za správné, aby sjezd podpořil kandidaturu předsedy strany Vladimira Putina na funkci prezidenta země. Když Medvěděv doporučil Putina a Putin Medvěděva, tehdy se všem zdálo, že je to docela, jak to říct, povýšené ve vztahu k voličům. Že vlastně neproběhly ani reálné volby. Jsme tu kvůli státu! A ti, kteří v prezidentských volbách nevolili Putina ti přišli na Bolotnoje náměstí / "Já jsem vás nevolil" / aby řekli, ano, my máme jiný názor. Šel jsem na Bolotnoje, abych se na to všechno podíval. Zabrali tribunu, a hned začali určovat, koho na ní pustí a koho ne. Potom jsem seděl v baru, tam nedaleko, a poslouchal jejich rozhovory, zcela přihlouplé, že oni teď svrhnou vládu v Rusku, že vyhráli, že demonstrují a mně to tehdy přišlo strašně směšné. Mluvil jsem o tom s Putinem velmi podrobně. Řekl jsem, že možná půjdu na prospekt Sacharova. Nebudu říkat, co mi odpověděl, ale přinejmenším žádné zákazy u nás neplatily. Já jsem myslel, že na Sacharovo poprvé přijdou ty vrstvy střední třídy, které nikdy před tím neprotestovaly. Je potřeba zorganizovat prostor pro dialog. Jinak bude revoluce. Jinak ztratíme tu šanci, kterou dneska máme. Snažil jsem se přimět vládu i Putina najít nějakou formu dialogu s lidmi kteří upřímně prožívají situaci v zemi. Ale vzhledem k tomu, že se ti lidé velmi promíchali s radikálnějšími strukturami i s nacionalisty... Proto jsem později pochopil, že Putin nechce, přesněji řečeno, nevidí tam vlastně partnera pro dialog. Podle Putina tenkrát ti lidé překročili červenou čáru. Začali bít policisty. Bylo rozhodnuto, že bude probíhat trestní stíhání, a pokud se potvrdí informace, že ten člověk udeřil policistu, půjde sedět. A to se taky začalo dít. Hlavní na tom je, že to nejen bylo v souladu se zákony Ruské federace, ale také to odpovídalo vnitřnímu Putinovu zákonu. Předehnali rogalo. Předhánějí ho a přibližují se ke křídlu zleva, zprava, svrchu. Šikulové. Dobří kluci. Sympaťáci. / ALEXANDR GAMOV / Následně oponentka Xenia Sobčak, tak ta vůbec promítla celou tu situaci do volební statistiky. Nevím, jestli ji znáte, nebo ne. Tak tedy, 63 procent jeřábů letělo za Putinem, a jak se ukazuje, ostatní dali přednost letu na jih a jenom nevelká část tu zůstala a udělala si hnízda na náměstích a bulvárech. Přece jen ne všichni jeřábi se rozletěli za Putinem. Dokonce slyším i potlesk. Skutečně, ne všichni jeřábi letěli hned. Neletěli jen slabí jeřábi. A to jenom na první pokus. Na druhý letěli všichni. Pravda...pravda, musím říct a přiznat čestně to, že za to, že všichni jeřábi neletěli hned, nese vinu lídr, pilot Prostě v určitých okamžicích, mám na mysli špatné počasí a silný boční vítr, je pilot nucen nabrat rychle výšku a rychlost, jinak se systém může převrátit. Co ještě dodat? Ano, jsou samozřejmě i ptáčci, kteří vůbec nelétají v hejnu. Dávají přednost tomu, mít hnízdo někde odděleně. Co s tím naděláme? To už je jiný problém. I tehdy, když nejsou v hejnu, jsou součástí naší populace a musíme se k nim chovat ohleduplně. Byli lidé, ten samý Chodorkovský, Berezovský, kteří ve vztahu k němu zaujali absolutně nesmířlivou, agresivní pozici. / Velká tisková konference prezidenta RF / Vladimire Vladimiroviči, před rokem jste udělil milost Chodorkovskému. On vám tehdy slíbil, že nevstoupí do politiky. / ALEXANDR JUNAŠEV / Teď promluvil snad i o svých prezidentských ambicích. A v souvislosti s tím mám otázku. Nelitujete.... A kde...kde bude kandidovat na prezidenta? Pan Chodorkovský se na mě obrátil s žádostí o milost. V každém případě poslal odpovídající papíry. A údajně neměl v plánu vstoupit do politiky. Ale když jsem rozhodoval o milosti, nevycházel jsem z toho, jestli se může nebo nemůže, bude nebo nebude v politice. To je jeho volba. Já jsem se rozhodoval z humanitárních pohnutek. Tehdy psal o tom, že má nemocnou matku, těžce. A víte, máma, to je svatá záležitost. A já vám to teď říkám bez jakékoliv ironie. On si odbyl většinu trestu v nápravném zařízení a jaký smysl by mělo tam člověka držet s tím, že se nebude mít možnost rozloučit s matkou. Matka tam samozřejmě sehrála roli, protože lidskost je velmi důležitá. Berezovskij se chtěl vrátit do vlasti a mluvil o své lásce k zemi a tak dále. Ano, on píše o tom, že předpokládá, že udělal hodně chyb, způsobil škodu. Prosil o odpuštění a o možnost vrátit se do vlasti. Byl rozhodnutý dovolit mu vrátit se do země. Putin je dostatečně silný člověk, aby odpustil těm, kdo je k němu nesmiřitelný. 5. září 2013 V noci Barack Obama přeletěl Atlantik, aby přešel k diplomatického útoku. Doufám, že prodiskutujeme situaci v Sýrii. Domnívám se, že bychom měli zaujmout vážný postoj k tomu, že všichni souhlasíme s tím, že použití chemických zbraní v Sýrii, to není jen tragédie, ale také porušení mezinárodního práva. Ze Stockholmu se Barack Obama vydá do Petrohradu na summit G20, i když jeho osobní schůzka s Vladimirem Putinem v jeho rozvrhu není. 6. září, Petrohrad Předtím byli rozhodnuti, co se týká Sýrie, zaujímat pouze nesouhlasné postoje. Pokud pan Obama nedokáže přesvědčit světové lídry o tom, že odpověď pomocí vojenských prostředků je jediné správné řešení, tak přesvědčit Kongres a Američany v příštím týdnu během hlavního hlasování, pro něho bude ještě složitější. Několik dní před tím, než mělo být rozhodnuto, zda začne bombardování Damašku s cílem svrhnout režim pod záminkou jakoby použití chemických zbraní syrskou vládou, neboť důkazy stejně nikdo nikdy nepředložil, předložil Putin na summitu "dvacítky" v Petrohradu návrh. Jednoduše prohlásil: "Když už vás tak znepokojují chemické zbraně, tak pojďme docílit toho, aby Sýrie podepsala konvenci o zákazu chemických zbraní a zavázala se je zlikvidovat. Není potřeba bombardování, pokud mluvíte pouze o chemických zbraních a o ničem jiném. My jsme připraveni využít svého vlivu, aby se Sýrie připojila ke konvenci o zákazu chemických zbraní a podepsala dohodu o jejich likvidaci s příslušnou organizací. Připomínám, že použití síly proti suverénnímu státu je možné výlučně případě, pokud se tak děje v sebeobraně a jak je známo, Sýrie na Spojené státy neútočí. A za druhé, z rozhodnutí Rady bezpečnosti při OSN. Jak řekla včera jedna z účastnic naší diskuse, ti, kteří jednají opačně, se sami staví mimo zákon. Ze začátku prakticky žádný dialog neprobíhal. Podali si ruce při ceremonii. Někdo ho nazval chladným, někdo bázlivým, někdo agresivním. A následující ráno, naprosto neplánovaně, došlo ke kontaktu. Všichni účastníci dvacítky tenkrát byli svědky toho, že spolu začali Putin a Obama mluvit. Poté, co tuto besedu započali ve stoje, si sedli do rohu nevelkého sálu. A nejdříve to trvalo několik minut... Ostatní hlavy států zatím stáli a čekali. Potom to trvalo pět minut, deset minut... Oni si přirozeně nevšímali toho, co se děje. Možná, že z hlediska protokolu vznikla taková trapná pauza, ale nijak nevadila, protože všechny hlavy států pošilhávaly do toho rohu, kde seděli ti dva prezidenti, a bylo cítit naprosté pochopení důležitosti této besedy pro celý svět. Samozřejmě, že se Putinovi a Obamovi nepodařilo vyřešit syrskou otázku. Ale likvidace zásob chemických zbraní, které tenkrát Sýrie měla, proběhla a je dokončena. A kdo ví? Jestli by se tehdy nedomluvili na likvidaci chemických zbraní, co by se teď mohlo stát, kdyby se dostalo do rukou ISIL. Do rukou těchto lidí, kteří uřezávají hlavy, upalují lidi zaživa atd. A on svým partnerům navrhuje domlouvat se ne jen na půl kroku dopředu, ne na období dvou, tří let, kdy budou následovat další volby a bude potřeba voličům předložit nějaké hlasité, zvučné vítězství, ale kousek dál. Podívat se za horizont. Pochopte, v tomto se naši západní kolegové od Putina velmi liší. Takže vy předkládáte světu tuto koncepci spravedlivého uspořádání a najednou se ukazuje, že svět vás nechce slyšet. O bílé říká, že je černá, o černé, že bílá. Začala být hrozbou ta role, kterou Rusko začalo ve světě hrát, kdy se prakticky z mizející velmoci najednou změnila ve velkého politického hráče. Když jste se vy, pokud chcete, stal lídrem konzervativní části jak evropské, tak i americké společnosti. Vy jste kopnul docela hluboko. Já mám někdy takový pocit, že oni nás mají rádi, jen když potřebujeme zaslat humanitární pomoc. Potom je vše v pořádku. To nám posílají brambory. A patří jim za to dík, to bez legrace. Mnozí lidé to dělali opravdu upřímně, zejména obyčejní občané. Ale tak zvané vládnoucí kruhy, politické a ekonomické elity těch zemí... Ty nás mají rádi, pokud jsme chudí žebráci a stojíme s nataženou rukou. Jakmile začínáme upozorňovat na nějaké své zájmy, tak pociťují jakýsi element geopolitického soupeření. A komu by se to líbilo? Vám by se líbilo, kdyby k vám do televize přišel nový člověk, odolný, silný, mladý a dobře vychovaný s encyklopedickým vzděláním a začal vás pomalu vytěsňovat. Budete se také bránit a začnete s ním bojovat. Víte, v přírodě se to tak děje všude a v mezinárodních vztazích je to stejné. Jsem hluboce přesvědčen, že my neporušujeme žádná pravidla hry. Když říkám pravidla hry, má na mysli především veřejné mezinárodní právo, Chartu Organizace spojených národů a vše, co k tomu náleží. To se týká našich vztahů s Ukrajinou. To se týká situace na Krymu. To se týká naší pozice, kterou zastáváme v dalších světových regionech v souvislosti s bojem s mezinárodním terorizmem. To se týká našich problémů v oblasti globální bezpečnosti, tím je míněn například náš postoj k odstoupení USA od klíčové dohody o omezení systémů protiraketové obrany. Takže, když o tom všem začínáme mluvit, když říkáme, že nás ohrožuje třeba rozšíření NATO na východ, přiblížení vojenské infrastruktury k našim hranicím, pak ... vzniká přání nám čelit. A k dnes to probíhá v takové formě, jakou pozorujeme. Jsou to takzvané sankce. To není nic jiného, myslím, že už jsem o tom mluvil v poselství. Není to nic jiného než pokus zdržovat rozvoj Ruska. A takové pokusy můžeme vidět napříč celou ruskou historií. Počínaje už carským obdobím. Tento pokus zabrzdit Rusko, to je politika známá už dávno, po staletí. To není nic nového. Ale ani my to nemusíme nijak zvlášť prožívat. Vlajka stoupala vzhůru a já jsem hodně nahlas zpívala. Možná jsem až křičela. Protože jsem pod svou vlajkou zvítězila a chtělo se mi právě hodně nahlas zpívat a křičet. Když byla olympiáda a v Kyjevě probíhalo, to co probíhalo, když se začaly dít ty věci na Ukrajině, když v Kyjevě začala antiputinovská ani ne propaganda, ale hysterie že Putin už přišel, Putin zabíjí Majdan, Putin střílí naše děti... To všechno se dělo a z maličkostí to začalo nabírat celospolečenský a celostátní charakter, přecházelo to do neschopnosti zvládnout situaci, a také to chování západních partnerů. A tenhle sval na bílé Putinově čelisti se zachvěl a já jsem najednou pochopil, že se rozehraje nějaký nový příběh. Jenom to zachvění, protože nic nebylo vyřčeno, žádné pohárky se tentokrát nestavěly na stůl, všechno bylo velmi mírumilovné a klidné. Bylo ale jasné, že se cítil jako představitel Ruska jako subjektu, kterého si neváží, o který se otírají a snaží se ho ponížit. To je uvědomění si velikosti státnosti země, historie země, to je uvědomění si určité mise. Začneš si uvědomovat, že tohle je historie. Nejdůležitější pro nás bylo pochopit, co chtějí lidé, kteří na Krymu žijí. Co chtějí? Chtějí zůstat na Ukrajině nebo chtějí být s Ruskem? A jestli se lidé chtějí vrátit do Ruska a nechtějí být pod vládou neonacistů, extrémních nacionalistů a banderovců, tak nemáme právo je opustit. A to je absolutně principiální věc. A to jsem taky tenkrát říkal svým partnerům. Já jsem jim řekl, že pro nás je to životně důležitá otázka. Ti lidé. Já nevím, jaké zájmy budete hájit vy, ale my budeme hájit svoje až do konce. A to je mimořádně závažná věc. Ne, protože bychom si chtěli něco odkousnout a urvat. Dokonce ani ne proto, že Krym má strategický význam v Černém moři. Ale protože je to prvek historické spravedlivosti. Domnívám se, že jsme postupovali správně a ničeho nelituji. Přiletěli jsme na Krym v den referenda. / NIKOLAJ RASTORGUJEV / Byl to neuvěřitelný pocit. Viděli jsme lidi, jak s celou rodinou jdou s balónky, s vlajkami Ruské federace. Děti držely vlaječky a všichni šli k volbám se šťastným výrazem na tváři. Viděl jsem, jak střízliví chlapi plakali na náměstí. Střízliví! Od nějakého neuvěřitelného pocitu štěstí, že se nakonec vrátili domů. Měli jsme vystoupení, tak najednou za pochodu, a zpívali jsme. Od Krymu až po Jenisej... Oni byli prostě neuvěřitelně šťastní. Všichni, které jsem viděl. Po těžké, dlouhé, únavné plavbě se Krym a Sevastopol vracejí do domovského přístavu, k domovským břehům, do přístavu trvalého pobytu, do Ruska! Rusko! Rusko! Rusko! / AKŽANA ABDIKARIMOVOVÁ / Je super. Je skromný, skvělý. Mně se líbí. Já si myslím, že je samozřejmě přiměřeně přísný, ale nicméně si myslím, že když jsi prezident takové země, velké, obrovské, silné, musíš být taky takový, jako ta země, velký a silný. Kolikrát se přitáhneš? - 50x - Vážně? To jsou naši lidi. To pokolení, které vyrostlo za Putina, to je většina naší společnosti, která dál povede Rusko dalších 50 let. To je pokolení, které se postupně naučilo vyslovovat slovo "patriotismus". To je pokolení, které se naučilo nosit oblečení s ruskou vlajkou. A je na to hrdé. To je pokolení, které ví, že v naší zemi to, tamto a tohle je dvakrát lepší než kdekoliv na světě. Co bylo před 15 lety, byla nedůvěra a zpustošení mysli. / ALEXANDR PETROV / Pak naděje a dneska nekonečná víra v to, že správně budujeme nový stát. Nejen, že se za těch 15 let mnohé změnilo, ale my jsme se úplně změnili. Naše společnost je jiná. Vidíme před sebou nové, velké, soběstačné Rusko, které se umí bránit. Byl jsem ve Vladimiru a Suzdali podívat se po památkách a v jednom ze suzdalských klášterů jsem psal modlitby za zdraví a poznali mě tam. Přišla ke mně Matka představená a říká: "Alexeji Borisoviči, víte, že za poslední rok se velmi zvýšil počet modliteb za zdraví prezidenta Ruské federace, Vladimira Putina?" Ona řekla: "Takhle to v té modlitbě za zdraví jednoduše napíšou: Prezident Ruské federace." / Poloostrov Athos, Řecko / Vladimir Vladimirovič Putin navštívil náš klášter 9. září 2005. / Mnich ZOSIMA, ruský klášter sv.Pantelejmona na Athosu / To byla za celou historii Athosu první návštěva hlavního představitele Ruska. Po slavnostním přivítaní v hlavním městě Athosu Karyés, se Vladimir Vladimirovič sám posadil za volant rozjel se do kláštera a přímo na výjezdu napravo stála athoská mula. / HIERODIAKON JEVSTAFIJ, klášter Simona Petra / První projíždělo policejní auto, za ním jsem jel já svým autem a za mnou jel prezident a přímo před ním ta mula z nějakého důvodu vskočila na cestu a běžela přímo uprostřed cesty před prezidentem. On se snažil uhnout doleva, mula také uhnula doleva. Když napravo, tak ona také napravo. Taková situace. Bylo mi jasné, že prezident pochopil, že to je něco zvláštního a jel za tím oslem. Můžu vám říct, že tohle se na Athosu ještě nestalo, aby mula někde ve vesnici běžela před jakýmkoliv dopravním prostředkem a schválně ho nenechala projet jako tahle. To se nikdy nestalo. A na zpáteční cestě, když jsme se vraceli, projelo nejdřív policejní auto, a potom jsem projel já. Viděli jsme, že osel stojí na tom samém místě a dívá se na nás, jakoby na nás čekal. Tak jsme projeli. On nás bez problému pustil jako by se nechumelilo. My jsme projeli, zastavili jsme se a dívali se, co bude dál. A tu se za zatáčkou objevilo auto Vladimira Vladimiroviče a ta mula, jak tam čekala, tak najednou vyběhla na cestu, otočila se, to jsme pozorovali já i policie, a začala utíkat na opačnou stranu do kopce do stoupání a stále uprostřed cesty před prezidentovým autem. Když osel ve stoupání patrně únavou zpomalil, také Vladimir Vladimirovič zpomaloval. On ji nepředjel. Mula šla krokem. A už bylo vidět, že se zadýchala, tak k ní Vladimir Vladimirovič zleva plynule přijel, srovnal se s ní, to jsme točili z auta, a zastavil se. A ona se taky zastavila. Několik minut, nemohu to říct přesně, neměřil jsem to, stáli. Tohle jsme viděli, že se zastavili. Říkám čestně, že si netroufám to soudit. Chci poznamenat jen jedno. Když se to stalo, myslím, že to bylo nějaké znamení Matky Boží jako patronky Athosu. Bylo to pro prezidenta nějaké znamení. Ale myslím si, že si tu věc nejlépe vyloží sám. Nikdy nechodí na takové akce nepřipravený. A když jde na takové jako je tisková konference, nebo přímá linka, připravuje se mnoho, mnoho dní. Je stoprocentně soustředěný. Stoprocentně. Pokaždé je napjatý. Patrně je to spojeno s odhodláním, vnitřním odhodláním. Protože je to o tom, že když mluví takový prezident jako je Putin, je cena jeho slova příliš vysoká. / 18. prosince 2014, Velká tisková konference prezidenta RF / Vladimire Vladimiroviči, to se teď děje s naší ekonomikou, to je odplata za Krym? Možná je čas to čestně přiznat. Ne, to není odplata za Krym. To je odplata, nebo přesněji daň, za naše přirozené přání zachovat sebe sama jako národ, jako civilizaci, jako stát. Já jsem na tzv. Valdajském klubu uváděl příklad a zmínil jsem náš nejvíce uznávaný symbol, medvěda, který ochraňuje svou tajgu. Víte, v čem to spočívá? Když budeme pokračovat v těchto analogiích, mně samého někdy napadá, možná by měl náš méďa klidně sedět, nenahánět divočáky po tajze živit se jenom jahůdkami, medem... Možná by ho nechali na pokoji. NENECHAJÍ! Protože se vždycky budou snažit ho přivázat na řetěz, a jakmile se jim to podaří, přivázat ho na řetěz, vyrvou i zuby, i drápy. A poté, co mu vyrvou zuby a drápy, toho méďu vůbec nebudou potřebovat, udělají z něj vycpávku a konec. Problém není v Krymu. Problém je v tom, že bráníme svou samostatnost, svou suverenitu a právo na existenci. Tohle si musíme všichni uvědomit. Když to začalo s Krymem, a když se objevil takový duch patriotismu, najednou se ukázalo, že máme armádu. Najednou se ukázalo, že máme zbrojní průmysl. Najednou se ukázalo, že bez ohledu na všechna vyjádření včetně těch od liberálních úředníků z vašeho týmu, že není potřeba utrácet peníze na obranu, se nějak zpoza rohu, nenápadně zformoval zbrojní průmysl, na který můžeme být opět hrdí. Kdybychom neměli zbrojní průmysl a armádu, nemohli bychom předejít všem problémům spojeným s bojem proti mezinárodnímu terorismu. Dokonce i v těch nejtěžších časech, z pohledu ekonomiky na začátku nového tisíciletí, jsme nejenom armádu dali dohromady... Já už jsem o tom mluvil, tehdy jsem při celkovém počtu 1 300 000 lidí, dal s námahou dohromady 50 000. Dotáhnul jsem armádu z Dálného Východu, námořní pěchotu od severní flotily. Dali jsme dohromady 50 000 bojeschopných jedinců. Ale teď je to úplně jiný příběh. Předtím byl materiální stav ozbrojených sil prostě k pláči. I morální i materiální. Víte, v této souvislosti bych chtěl, jak se v takových případech říká, využít situace a ještě jednou poděkovat všem našim vojákům, kteří v tu pro naši zemi velmi těžkou dobu, nesli na svých ramenou tíhu, v podmínkách nedostatečného financování a já bych řekl, ponižujícího stavu ozbrojených sil přesto zachránili zemi. Hluboce se před nimi klaním. / SERGEJ IVANOV / Proslulá 6. rota, 76. letecké výsadkářské divize. V roce 2000, to byla stovka našich výsadkářů proti 1000-1200 mužů. Tehdy byly v Čečensku takovéhle bandy. Boj to byl absolutně nerovný. / LIDIA JEVTUCHINA, matka Hrdiny Ruska, pplk. Marka Jevtuchina / Můj syn byl velitel a kluci říkali, že slyšeli všechny rozhovory. Jeho poslední slova byla: "Navedu palbu na sebe. Sbohem, chlapi." Jejich boj trval skoro celý den a skončil tak, že z 90 kluků zůstalo na živu 6. A 84 jich padlo. / 14. dubna 2001, Kóta 776, Čečensko / My jsme se rozhodli i prezident se rozhodl to místo navštívit. Tehdy jsme tu oblast neměli pod kontrolou. Když odlétal prezident, byl ještě klid. / NIKOLAJ PATRUŠČEV / Ale když opouštěl to místo, speciální složky už se k té kótě vydali. Není to vaše vina, že se země ocitla v tom stavu, ve kterém se teď nachází. Ale máme štěstí v tom, že existují lidé, objevili se lidé, které jste vychovali, se kterými jste žili, kteří zabránili dalšímu rozpadu země. Stejně by to musel někdo udělat. Po desátém výročí jsem všechny obvolala, našla jsem všechny adresy. Zjistila jsem u všech, kdo má jaké problémy, co kdo potřebuje. Byla z toho takováhle složka dokumentů. Za 10 dní mi volali. Ta složka se dostala k Vladimirovi Vladimiroviči. Prý, chce se s vámi setkat. A každý guvernér osobně navštívil každou rodinu, zjistil, jaké mají problémy, aby do té schůzky, kterou jsme měli dohodnutou s prezidentem, bylo všechno hotovo. Víte, zdá se mi, že vztah k těm rodičům, kteří ztratili své děti, všechny naše děti přece přísahali, takže věděli, jak to může dopadnout. Podle mého názoru, byl ten proslulý boj už v mnohém přelomový, co se týká čečenské kampaně, protože militanti-teroristé, kteří proti nám bojovali... Myslím, že po tom boji pochopili, že zlomit bojového ducha a vůli naší armády se jim už nepodaří. Dnešní armáda, to je zcela něco jiného než před 15 lety. Když prezident dá nečekaně rozkaz zkontrolovat Východní vojenský okruh, tak během několika hodin postavíme na nohy tak 156 000 lidí. To jsou tisíce jednotek obrněné techniky, stovky letadel a lodí. Naše cvičení jsou několikanásobně větší. Jedním slovem mohu říct: střela vyletěla. Armáda se začala cítit jako armáda. Důstojníci si sami sebe začali vážit. Služba na kontrakt se stala zajímavou a prestižní. Pokud by nebyla armáda, silná armáda, všechno ostatní by už možná ani nebylo potřeba. To by pak už nebyla naše země. Momenty absolutního štěstí? Och, to je pro mě těžké říci. Mohu říct, že v celku se to podařilo, a všechno pohromadě to může vyvolávat víceméně pocit uspokojení. Když si uvědomíte, kde jsme byli a co jsme dokázali. Začneme státem. Přece jen zemi jsme zachovali, HDP zdvojnásobili. Výdaje federálního rozpočtu ve srovnání s rokem 1999 k roku 2014 vzrostly 22x. Reálný příjem obyvatelstva je trojnásobný. Množství lidí, kteří žijí pod hranicí chudoby, bylo to téměř 42 000 000 lidí. A teď máme téměř trojnásobně, 2,8x méně lidí žijících pod hranicí chudoby. Všechno to v souhrnu nám dalo možnost vyřešit ještě jeden úkol. Podívejte se, v roce 1999 a v roce 2000 byl přirozený úbytek obyvatelstva 929 000 lidí, mám ten pocit. To jest skoro milión. Umíralo o milión více lidí, než se rodilo. A jestli bychom v Rusku ztráceli ročně milión lidí, to by prostě byla katastrofa. Rusko by postupně přestalo existovat. My jsme nejenom stabilizovali, nejenom změnili trend, ale už dva roky za sebou máme přirozený přírůstek. V což už nikdo nevěřil. To není jen díky programu mateřskému kapitálu a jiným systémům podpory mateřství a dětství. To je díky celkové situaci. Opakuji, která přináší větší důvěra lidí v to, že mohou rodit děti, vychovávat je, nechat je vyrůstat a tak dále. A to je ve skutečnosti takový multiplikátor toho, co bylo uděláno. To všechno dohromady, když o tom přemýšlíte, když to analyzujete, tak to samozřejmě ani nemůže nepřinášet uspokojení. / Severní Osetie / Pro obyvatele severo-osetské obce Nogir bylo otevření nového sportovního areálu opravdovým svátkem. / Sachalin / Plošina se nachází 130 metrů nad hladinou moře. To je jako dvě Spaské věže. Rozlohou je o trošku větší než standardní fotbalové hřiště. / Moskva / Specialisté s dlouholetou praxí říkají: "Centrum s takovým zařízením není nikde v Evropě." / Krasnojarský kraj / Nová hydroelektrárna na Angaru je nejmodernější v ruské hydroenergetice. Přitom veškeré vybavení je domácí výroby. / Ostrov Ruskij / Od dnešního dne ostrov Ruskij nenazývají jinak, než studentským hlavním městem Dálného Východu. / Jamal / Z tohoto místa začíná Severní proud. Odsud začíná dlouhá cesta ruského plynu na Západ. / Soči / Rusko v olympijském Soči na olympijské dráze vítá Formuli 1. Poprvé legendární závod probíhá v Rusku. Dnes jsou tady všichni nejlepší závodníci planety. / PATRIARCHA KIRILL / Církev má svou představu a tom, jaká by měla být vláda. Přitom ta představa není dána ani mými předchůdci, ani mnou. Ta existuje po celou historii církve. Církev spojuje moc, a zvláště vyšší představitele moci, s nezbytnou potřebou plného odevzdání sebe sama službě té věci, pro kterou byli vybráni. Nejde říct, že ten člověk pracuje jako prezident. On slouží své zemi ve funkci prezidenta. Já myslím, že tím je řečeno vše. Vladimire Vladimiroviči, 15 let prezidentství. Čeho se musí vzdát člověk, který se stane prezidentem? Takového normálního běžného života. To je nevyhnutelné. Není možné žít tak jako žije normální člověk. Nemůžete jít do kina, nemůžete jít jen tak do divadla, nemůžete chodit po obchodech. Ale také to nepostrádá určitý smysl a radost. Ale to nejsou velké ztráty ve srovnání s tím, co osud a národ dávají těm lidem, kteří se ocitnou na mém místě. Přinést maximální vklad, udělat vše, co závisí na mně či na nás, kteří pracujeme v takových funkcích, pro svou zemi a pro svůj národ, to vynahrazuje úplně všechno.