Umíte si představit váš život bez prezidentství?

Mimochodem, netriviální otázka...

mám za to, ve skutečně takový 
jak se říká lakmusový papírek,

Pokud se člověk je schopen vrátit 
do běžného bytu a žít tam,

a ne existovat v palácových interiérech,

mám za to že tehdy neztratil kontakt s vnějším světem

mohu si velmi dobře představit život vně této funkce

PREZIDENT

- 7. srpna 1999 -

- 9. srpna 1999 -

/SERGEJ STĚPAŠIN, předseda vlády RF, květen-srpen 1999/

Situace v Dagestánu a na Kavkaze je dnes velmi těžká.

Právě jsem odtud přijel. Velmi těžká situace.

...velmi těžká...

Hrozí, že můžeme reálně přijít o Dagestán

Koordinace je dosud špatná, a z nějakého
důvodu všichni chtějí odstoupit.

Proto jsem byl nucen tam včera jet a oznámit,
že beru odpovědnost na sebe.

Nyní k agendě. Ráno jsem byl u prezidenta

on podepsal nařízení o mém uvolnění,
pochválil za dobrou práci

Odstupuji.

Úřadujícím premiérem prezident jmenoval Vladimíra Putina,

současného ředitele FSB a člena Rady bezpečnosti.

Důstojného a odpovědného člověka, dle mého názoru,
chtěl bych mu popřát hodně štěstí.

Právě štěstí - ostatní má.

9. srpna 1999

Člověkem, jehož Boris Jelcin vybral do čela své vlády,

se stal prakticky nikomu neznámý bývalý špion a hlava
Rady bezpečnosti, Vladimír Putin.

Ještě větším překvapením se stalo prohlášení Jelcina o tom,

že právě Putin se má stát prezidentem Ruska, když Jelcin
následující rok odejde z úřadu.

Lidé měli naprostou nedůvěru k vládě.

Probíhala válka na Kavkaze,

...a nejen na Kavkaze, šla po celé zemi, byla
série teroristických útoků

bylo to celkem nedávno, 
jak je to dlouho? Před 14-15 lety.

14. srpna 1999

Tento konflikt se stal první seriózní zkouškou pro
úřadujícího prezidenta Vladimíra Putina.

Putin prohlásil, že Rusko vezme situaci v Dagestánu
pod kontrolu za méně než dva týdny.

V ten okamžik jsem nemohl přijímat rozhodnutí,
reálně jsem se tím musel zabývat, ale

nebyly všechny potřebné pravomoce.

Bylo zřejmé, jak velká je to odpovědnost? Jistě,
to se rozumělo samo sebou

a byla jen jedna otázka, 
nyní o tom nebudu mluvit na kameru,

pokud se nepodaří to dotáhnout do konce, co dále
dělat, jak dále žít, existovat

Pro sebe jsem se rozhodl, že jiné volby není.

Je třeba jít do konce.

Jméno Putin mi tehdy ještě bylo neznámé.
To byl srpen-září roku 1999

zkušenost předchozí první čečenské války byla
ještě dostatečně traumatická,

to byl řetěz neustálých neúspěchů
a často vyloženě zrádcovství.

A v roce 99, to už byly Čebanmachi,
Karanmachi, ten útok chattábů,

na Dagestán, a tam jsem poprvé uslyšel
jméno našeho prezidenta.

Náš velitel roty, Vladimír Ivanov, řekl, -

- Objevil se u nás nový /prezident/, zašli
tam do nějakého stanu ke generálům

a pozvedli tam přípitek na vítězství...

Chce se podle ruské tradice, a podle tradice svaté
země Dagestánu, kde se dnes s vámi nacházíme,

pozvednout tuto číši a vypít na paměť za ty, kdo zahynul.

- minutku, chvilku strpení...

Chce se vypít za zdraví raněných a popřát
štěstí všem, kdo se zde nachází

Ale máme před sebou mnoho problémů
a velkých úkolů, vy o tom moc dobře víte.

Vy víte, co plánuje protivník, a my to také víme.

Jaké provokace se očekávají v nejbližší době,
v jakých oblastech a tak dále.

Nemáme právo si dovolit ani vteřinu nepozornosti.

Ani vteřinu. Protože pokud to uděláme, tehdy
ti kdo zahynuli, zahynuli zbytečně.

Proto navrhuji dnes tuto číši nevypít, my za
ně bezpochyby přípitek pozvedneme,

ale pít budeme později.

Později. Poté, co ty úkoly principiálního charakteru,
vy o nich všichni víte, budou vyřešeny.

Proto nyní navrhují po malém občerstvení jít pracovat.

Postavil sklenici na stůl a vím že to u velitele
roty vyvolalo určitý údiv, respekt

řekl, možná že to tentokrát bude jiné než v minulé
kampani, protože ta sklenice postavená na stůl

měla v chápání mužů určitý správný smyslový význam.

O několik dní později, když oddíly chattábu
letěly v bojových vrtulnících

na území Čečenska, bylo jasné, že ta sklenice
postavená na stůl měla zcela konkrétní význam.

Znamenala, že vše bude seriózní.

Teroristy budeme pronásledovat všude, na letišti,

pokud je chytneme na toaletě, omlouvám se
za výrazy, utopíme je v míse.

Otázka uzavřena!

/MADELAINE ALBRIGHT/
- Vše probíhající v Čečensku, v důsledku akcí Ruska,

je vyvoláno tím, že Rusko nechce otázku politickou cestou.

Cestou jednání s čečenskými vůdci.

/ŠAMIL BASAJEV, terorista/
-Jsou dvě kategorie ruských vojáků na území Čečenska

- v rakvích a ti, co v rakvích budou.

Nebylo možné dělat nic jiného, než terorizmus
potlačit. Dohodnout se je nemožné.

Velmi dobře si pamatuji, myslím že už jsem
o tom hovořil, jako ředitel FSB jsem četl

různé operativní dokumenty, včetně odposlechů
mezinárodních teroristů

když si navzájem psali: "Nyní máme unikátní
historickou příležitost: odervat Kavkaz od Ruska."

"Teď nebo nikdy."

Ale i nám bylo jasné, že buď nyní odoláme, nebo
už nikdy nebudeme mít šanci udržet zemi.

Vždyť v tom okamžiku prakticky všichni,
možná kromě nás, protože řadový občan

se příiš nezajímal o detaily, možná
ani moc nechápal, co se děje,

ale ve světě, a později mi mí kolegové,
prezidenti, premiéři, řekli, že

pro sebe se tehdy dávno rozhodli, že Rusko
přestává ve své stávající podobě existovat.

Otázka byla jen kdy se to stane 
a jaké to bude mít následky,

maje na vědomí, že se jedná o jadernou velmoc.

30. prosince 1999, v deset ráno,
mi zavolali z kanceláře Jelcina

a oznámili, že za půl hodiny mám být v jeho kabinetu.

Byl jsem pozván do kabinetu, stáli jsme tak
jako živí svědkové předání moci, která

mimo jiné zahrnovala i předání jaderného kufříku.

/SERGEJ ŠOJGU, ministr RF 1994-2012/
Ten den si pamatuji velmi dobře, 31. prosince
nás pozvali na snídani

k prezidentovi. Přišli jsme kolem osmé ráno

Dívám se, jak přinášejí televizor.

Tehdy jestli pamatujete, byly takové velké, 
vypouklé televizory,

přivezli ho a postavili. Přišel Boris Nikolajevič /Jelcin/
a Vladimir Vladimirovič /Putin/.

sedli si, zapnuli televizor.

/BORIS JELCIN/
Já ... odcházím

Odcházím předčasně.

Před koncem období. Pochopil jsem, že to musím udělat.

Rusko musí vejít do nového tisíciletí s novými politiky.

S novými tvářemi, s novými, chytrými, silnými,
energickými lidmi.

Tehdy jsme se dozvěděli, že Boris Nikolajevič odešel
a předal prezidentské plnomoce Vladimíru Vladimíroviči.

Poté mě Vladimír Putin pozval už do 
kremelského kabinetu a řekl, že

by nebylo špatné pozdravit naše vojska.

Morální stav ozbrojených sil byl poměrně nízký

/NIKOLAJ PATRUŠEV, ředitel FSB 1999-2008/
bylo třeba pozvednout vojáky na duchu,
aby uvěřili ve vlastní síly

Přitom bylo samozřejmě třeba zajistit bezpečnost té akce

protože jsme letěli do oblasti, kde probíhaly boje.

Samozřejmě jsme byli nervózní. Letí prezident země,
počasí špatné, vrtulníkem navíc.

Náš vrtulník se stal terčem útoku, byli jsme
nuceni vrátit se na základnu do Machačkaly.

Tehdy jsme připravili auta, na kterých jsme
se dostali do Gudermesu

/RAMZAN KADYROV, hlava Čečenské republiky/
Byl jsem v Gudermesu, můj otec věděl,
že Putin přijíždí, odkud to znal - nevím

bylo to tajné. Nikdo netušil, všude buší válka, a

pojede Putin, v civilních autech, z Dagestánu

V Gudermesu jsme byli někde v oblasti
Polpjatovo a přivítali Nový rok už spolu s vojáky.

Zdravíme vás s Novým rokem, přejeme Vám štěstí,

všechno nejlepší v novém roce, buďte zdraví,
ať je s rodinami vše v pořádku

Chci abyste věděli, že Rusko vysoce cení to, co děláte

A to co děláte naše země velmi potřebuje, velmi

řeč nejde jednoduše jen o obnovení cti a důstojnosti země,

řeč jde o mnohem vážnějších věcech,

řeč je o tom, zastavit rozpad Ruska -

To je Váš hlavní cíl.

/DMITRIJ PESKOV, tiskový mluvčí prezidenta RF/
Vytyčení cíle u Putina vždy znamenalo dosažení
výsledku během konkrétní doby.

A když Putin řekl, 
že problém bude vyřešen za dva týdny,

za dva týdny byl vyřešen.

Vedla se pečlivá práce s místními obyvateli.

Ve výsledku toho se obrovské množství
obyvatel Dagestánu, ozbrojených,

přidalo na stranu federálních sil,

a bojovali s těmi teroristy,
a ve výsledku je porazili.

To stejné proběhlo i v Čečensku.

Musíme postupovat velmi opatrně.

Musíme postupovat tak, abychom
nezpůsobili škodu místním obyvatelům.

/ČEČENSKO 20.10.1999/
kromě ozbrojených militantů jsou
tam ženy, děti, staří lidé

mimochodem, jsou tam i veteráni 2. světové války

Správně? Kterým jsme všichni zavázáni
v tom, že jsme porazili fašizmus - oni se také účastnili.

Tam toto vše je a my se k nim stavíme jako ke svým.

Proslulý Achmat Kadyrov vlastně uvěřil
Putinovi, uvěřil v tu věc,

přidal se k němu, a za ním se přidaly
stovky a tisíce dalších Čečenců...

Vznikl pocit, že se objevil konečně někdo jiný

Viděl jsem jeho otce i matku,

/GEORGIJ POLTAVČENKO, guvernér Petrohradu/
pro Vladimíra Vladimiroviče, asi podobně jako pro mě,

to není jen pojem hrdinského činu národa,
ale ještě i rodinná tragédie, která nikdy nezmizí.

Na Piskorovském hřbitově je v jedné
z bratrských mohyl pohřben jeho starší bratr

který zemřel prakticky jako batole

jeho otec byl za blokády Leningradu
těžce raněn, zázrakem přežil,

když se vracel z nemocnice domů,
zastihl matku našeho budoucího prezidenta

jak ji z bytu sanitárníci vynášeli jako mrtvou.

Krátce, odehnal je berlemi, ona byla
zesláblá, staral se o ni a zachránil ji.

Když přijel pracovat v roce 1998 do Moskvy,

rodiče už byli staří, byla nutná určitá péče,

/NIKOLAJ PATRUŠEV, sekretář Rady bezpečnosti RF/
a on prakticky při každé možnosti odjížděl,
aby se s nimi setkal

uvidět se, popovídat si, poskytnout nutnou pomoc.

/NURSULTAN NAZARBAJEV, prezident Kazachstánu/
Hovořívali jsme spolu na různá témata,
v obecně lidské rovině,

když jsme například seděli a vzpomínaly
na své mámy v dětství

... dokud je máma naživu, dokud žijeme my,
neceníme si toho,

nenacházíme čas být s ní, popovídat si,
vyslechnout, obejmout jí...

on se také pohroužil ve vzpomínky a pocítil jsem,
jak se ho to dotýká...

25. března 2000

Chladný Petrohrad byl založen 
velikým ruským carem Petrem I.

který vybudoval město na moři 
a udělal z něj hlavní město.

Od těch dob zosobňoval to nejlepší v zemi,
ale občas i to nejhorší.

Mezí vší tou velkolepostí jsme se dnes setkali
s tvrdou ruskou realitou.

Maria Semjonovová je ve svých 80 letech nucena žít
v komunálním bytě s dalšími 30 lidmi.

Je už čas aby zasedli spravedliví a pootevřeli bychom
trochu oči a žili více podle spravedlivosti, cti...

Lépe Putin, Putin je lepší.
- A čím?

Vším. Vším, vzal za spravedlnost 
a začne to, pokud ho neodstraní...

Marie se chystala hlasovat pro komunisty,
ale jako mnoho dalších, důvěřuje Putinovi.

Ve zlém snu bych si nemohl představit,
že se někdy budu účastnit voleb

protože se mi zdá, že je to absolutně nemravná věc.

Vy se smějete, ale vždy je nutné něco slibovat,
a více než vaši konkurenti.

To, jak probíhala předvolební kampaň a to,
jak se mi podařilo ji

ji vystavět, mě takové nutnosti zbavilo.

Uvádět v omyl ohromné masy obyvatel.

A to mi dělá radost.

"Zítra bude obvyklý pracovní den.
Zítra v 10 hodin bude porada s ..."

Zavolal mi a poprosil mě přijít do práce.

/DMITRIJ KOZAK, ministr RF, 1999-2000/
Já jsem mu na rovinu řekl, 
že na to nemám, že se bojím..

- Bojíš se do takové míry, že ti to
paralyzuje vůli a nemůžeš nic dělat?

Já se taky bojím...

Je to obrovská odpovědnost, 
bojím se že to nezvládnu, ale!

Někdo to všechno musí řešit, 
vznikla taková možnost,

pojď, zkusíme zvednout zemi na nohy...

/GERMAN GREF, náměstek min. státního majetku RF, 1998-2000/
Myslím že hlavní otázka, kterou jsme si pokládali,
byla - a co budeme dělat potom.

to byla pravděpodobně další vážná otázka, 
nemající odpověď -

- nikdo nechápal do konce, co je třeba dělat.

Velmi často jsem od obyčejných lidí na náměstích
a ulicích našich měst

slyšel velmi prostá, ale pro mne
velmi důležitá slova.

Říkali mi: my vám věříme.

Spoléháme se na vás.

Jen nás neoklamejte.

Můžu váš ujistit, že se ve svém konání budu
řídit výlučně státními zájmy.

Možná se nepodaří vyhnout se chybám.

Ale to co mohu slíbit a slibuji je to, že budu
pracovat otevřeně a čestně.

Tehdy jsme udělali první pokus analyzovat situaci

/GERMAN GREF/
v ekonomice, financích, sociální oblasti, v soudní
oblasti a dodržování práva

a pamatuji, že jsme se scházeli po večerech
a někdo pronesl větu, že

to vypadá, že "Čečensko" je u nás všude.

"Čečensko" ne geograficky, ale reálně
ve všech oblastech činnosti.

/VLADIMIR POTANIN, prezident holdingu INTERROS/
Slabost státu a slabost vlády v 90. letech rodila
strach, že ani nová vláda nezvládne situaci

a také bude terčem různých zájmů

včetně ze strany oligarchů...

Vy jste přišel jako prezident, ale vždyť Rusko
řídil mocný "kolchoz oligarchů"

/VLADIMIR SOLOVJOV/
dívali se na vás a přemýšleli, ihned sežerem...

... domluvíme se. Bylo přeci třeba mezi těmi vlky,
kteří celá 90. léta určovali tvář úřední moci,

toho, co probíhalo v zemi, nejen pacifikovat,

ale odervat od moci, nedat možnost 
dále dělat co chtějí...

Nu, někteří z nich, když jsem byl předsedou vlády
a když Jelcin oznámil, že

se budu ucházet o úřad prezidenta

Někteří z nich přišli ke mně do pracovy, do Bílého domu,
posadili se naproti a řekli

- Ale chápete, že prezidentem tady nebudete nikdy.

Odpověděl jsem: nu, uvidíme...

Takové scény jsem zažil, a přímo v Bílém domě...

A jak se podařilo je zvládnout?

Různě, různými prostředky.

Velmi dobře si pamatuji to letní setkání roku 2000,

to bylo prakticky první setkání Putina jako prezidenta
s představiteli mocenských kruhů v takovém širokém formátu

Pro nás bylo velmi důležité uslyšet,
jaký stát buduje Putin.

A pro Putina bylo velmi důležité objasnit nám,
jaké chování od nás čeká

jako od byznysmenů. On nám řekl - ne chlapci, tak to
nepůjde, od následků se odkázat nepůjde.

Chci hned obrátit vaši pozornost v této části,
že tentostát jste vy sami i formovali

ve velkém stupni skrze vámi kontrolované politické
a okolopolitické struktury.

proto ze všeho nejméně je třeba kývat na zrcadlo...

Putin nebyl vůbec agresivní, byl klidný:
- systém se bude nyní budovat JINÝ a vy musíte vnést svůj vklad.

V čem musí spočívat: v tom, že svůj byznys musíte vést průzračně;

v tom, že musíte platit daně; v tom, že zaměstnance
nesmíte sdírat z kůže tak říkajíc

ale platit normální platy, důstojné

jinými slovy, právo na existenci a právo na
uvážení bude třeba dokazovat

s ohledem na to, co v principu už stihli natřepat.

Větší část ekonomiky byla tehdy v šedé zóně, pokud ne v černé

výplaty obálkovou metodou, neplacení daní,

řádění banditů,

Průměrná penze v roce 2000, mnozí už také zapomněli,
byla jen něco přes 800 rublů.

Lidé dokonce tuto penzi nedostávali přes půl roku,
nedostávali plat půl roku.

Velmi mnoho lidí, pokud neříct rovnou většina obyvatel,
bylo plně zaujato holým přežitím.

Kolem roku 2000 bylo velmi mnoho podniků strategického
významu vyvedeno z pod kontroly státu.

Byla nezaměstnanost, byla velká aktivita v šedé zóně...

/ALEXEJ KUDRIN, ministr financí RF 2000-2011/
Bylo to přibližně v roce 2000

On... ta země, kterou vzal do rukou, byla ve stavu

/ZACHAR PRILEPIN, spisovatel/
nařezaného ledovce, dokonce ani ne korábu, ale ledovce

který se pomalu potápěl do nebytí.

..."KURSK" v problémech...

...Řekli nám, že ponorka "klesla na dno..."

...v Barentsově moři hyne národní idea!...

...žádná záchranná operace nebude!...

22.08.2000
Vesnice Vidjajevo, murmanská oblast

Seděli jsme v sále a čekali Putina, já jsem seděl v druhé řadě,

spolu s ženami námořníků

a na rovinu, myslel jsem si že ho roztrhají zaživa

Jedna z nich říká: nechápu, jak si mohl dovolit přijet,
copak nechápe, co s ní uděláme?

ony čekaly, že ponorku Kursk nějak zachrání, vyzvednou, a

ale pravděpodobně nějak chápaly, že to je marné,

tam byla taková energetika, taková koncentrace nenávisti,

a zoufalství, a bolesti, že jsem nikdy v životě nejspíš
nic podobného nezažil,

necítil, všechny otázky se spojily v tom jednom člověku.

Jde o to, ... o to, že bylo těžko představitelné, včetně pro mě,

země je v těžké situaci, ozbrojené síly jsou v těžké situaci,

ale jestli jsem věděl, že stav je hrozný,
ale že je natolik hrozný jsem si také nepředstavoval.

Rozházeli všechny prostředky, není nic, ani vindra!

Jedna žena vedle mě ztratila vědomí po pěti
minutách od začátku diskuse

něco křičela, zpočátku mu skákali do řeči, přerušovali

pochopitelně, jim se chtělo mnohem víc vyjádřit své mínění,
než vyslechnout co řekne

...a....

on v jeden okamžik dokonce zmlkl a jen poslouchal, co mu říkají,

a potom nakonec začal odpovídat.

Kdybych mohl, víte, kdybych mohl, sám bych tam lezl.
Už jsem se tam ponořoval, jak víte.

Ani naši, ani zahraniční specialisté se do osmého oddílu nedostanou,

Aby bylo možné vyzvednout, já mluvím zodpovědně,

nemluvím tak, abych vám něco napovídal a zdrhl odsud.
Mluvím tak, jak to je.

Je to težká pravda, ale je pravdou. Taková jaká je.

V určitý okamžik jsem nejspíš pochopil,
že všechny prekročily spolu s ním,

tu linii, která oddělovala život jejich mužů od smrti.

A oni to spolu s ním překročili a vydali se dále.

Tehdy jsme vytvořili plány spojené s, vyjádřeno
jedním slovem, se zkoncentrováním země.

Protože v ten okamžik, nebojím se toho slova,
se země rozpadala jako kaše.

Bylo v módě dívat se na federální centrum,
federální vládu s despektem,

tehdy si mohl dovolit libovolný guvernér oblasti
ignorovat výzvu prezidenta a nepřijet,

hlava republiky Sacha /Jakutsko/ prohlásil:
dáme všechno naše území pronájmu Japoncům,

ať každému Jakutovi platí tolik a tolik peněz, dolarů,
a vše bude v bavlnce.

Když byl každý region sám sobě vládou, zákonodárcem,
kontrolorem za plněním svých vlastních zákonů,

to už se jednalo o ztrátu příznaků země, suverénního státu.

Naše republika, Tatarstán, nelze říct že se tehdy
plně nacházela v právním poli Ruské federace.

A Vladimír Vladimírovič klidným hlasem povídá:
"Mintimere Šaripoviči,

Tatarstán se přece musí plně nacházet
v právním poli Ruské federace."

A říká - bylo by správné přijmout koncepci
sociálně-ekonomického rozvoje Tatarstánu

v podmínkách kompletní přítomnosti Tatarstánu
v právním poli Ruské federace.

Řekl: To je správná formulace otázky.

Musím říct, že v průběhu několika měsíců to bylo realizováno.

První zima, prezidentská zima na Dálném Východě,

kdy zůstali bez tepla najednou 250, potom 300,
400 tisíc lidí, potom celá města,

nefungují nemocnice kvůli chladu, nikde nefunguje vytápění,

Absolutní rozvzrat, vertikála moci ještě reálně neobnovena,

tak, jak to Putin potřeboval, vše se rozpadá pod rukama.

Horníci na ulicích, není práce, šachty nepracují...

Zároveň s tím v přístavech Sibiře stojí ohromné lodě s uhlím,

které je už prodáno a čeká na odeslání zákazníkům

za hranicemi Ruska a tehdy samozřejmě rozhodnutí prezidenta

ihned to vše stopnout a uhlí odeslat do kotelen v zemi

Putin nemohl neřešit ten problém v režimu ručního řízení.

Baterie ústředního topení, litinové radiátory,
vozili letadly - to je jistě absurdita

z hlediska efektivity a nákladů, ale je to absolutně
opodstatněné z hlediska toho, nenechat lidi umrznout.

24 hlav oblastí a měst bylo odvoláno příkazem prezidenta,

Zvedali je v noci z postelí a nutili
na schodech před bytem psát výpovědi.

byly zahájeny trestní stíhání,
a oni se postupně začali probouzet a něco dělat,

ti kdo zůstal, jak se říká u své funkce a zapojen.

Byl to takový velký razantní příklad a vláda demonstrovala,

prezident demonstroval že v zemi je úřední moc,

silná moc.

20. ledna 2001

Když přišel George Bush, začal velmi aktivně
apelovat na lidskoprávní tématiku,

oblíbené pasáže o demokracii,

Čečensko, svoboda médií, taková standardní kritika,

a proměnilo se to fakticky v půlroční diplomatickou
přestřelku, takový ping-pong.

Washington zvyšoval stupeň napětí...
Moskva také zvyšovala stupeň

"Dlouho dobu dával Washington na vědomí, že není
připraven jednat s Moskvou z očí do očí,

ale nyní se situace změnila.
Dnes si George Bush a Vladimir Putin

poprvé podali ruce, 40 kilometrů od
hlavního města Lublaň, na zámku Brdo."

/16. června 2001/

/16. června 2001/
Prezident vnímavě naslouchá našim argumentům,
je možné Rusku důvěřovat?

Já na tuto otázku odpovídat nebudu.

Zadám vám stejnou otázku.

- Já na tu otázku odpovím. Podíval jsem
se tomu člověku do očí a uviděl

že je to člověk upřímný, důstojný důvěry,
provedli jsme velmi produktivní dialog.

/GEORGE BUSH, prezident USA 2001-2009/
A byl jsem schopen pocítit jeho duši,
je to nejlepší člověk pro svou zemi.

To, že ta fráze nebyla předem připravená,
že to byla taková upřímná

improvizovaná reakce na první dojmy
z besedy s prezidentem Ruska,

se potvzruje tím, že během sedmi let se setkali 18x.

Lidské vztahy, osobní vztahy mezi
ním a Putinem byly výborné.

Výborné. Mnoho vtipkovali, smáli se,

ale USA v tu dobu už uvěřily, že Rusko přešlo
do režimu nějaké koloniální demokracie,

že jsme silně závislí na Mezinárodním měnovém fondu,

že tým expertů nás musí i nadále učit,
jak rozvíjet svou ekonomiku,

kam pumpovat ropu... ale vnějškově se vše projevovalo
velmi korektně, poplácávali nás po rameni,

podporovali ve stylu "jdete správným směrem"...

Všichni jsme tehdy měli iluze, zdálo se nám tehdy,
že po pádu Sovětského svazu

a poté, co Rusko dobrovolně, chci zdůraznit,
dobrovolně a vědomě

souhlasilo s absolutními historickými omezeními,

se zřeknutím se vlastních území, průmyslového potenciálu,

a tak dále a tak dále...

se nám zdálo, že s odchodem ideologické komponenty, která

rozdělovala bývalý Sovětský svaz,
a všechen ostatní civilizovaný svět,

že nyní okovy padly a u vchodu
nás radostně uvítá svoboda,

bratři nám odevzdají meč,

/bratry se má na mysli tam za hranicí/

ale bratři nijak nespěchali nejen
odevzdat nám jakýkoliv meč,

ale s radostí by sebrali pozůstatky bývalé
bojové moci, kterou disponoval Sovětský svaz,

- V tom co říkáte je slyšet velmi velké rozčarování.

- Ano, už jsem říkal, téměř 20 let jsem
pracoval v KGB, ve vnější rozvědce,

a dokonce mě se zdálo, že s pádem té ideologické hráze

v podobě monopolu komunistické strany na moc,
že se vše kardinálně změní. Nikoliv.

Nezměnilo se kardinálně.

Protože se ukazuje, takové prosté věci,
které jsou na povrchu,

jsou ještě geopolitické zájmy, obecně
nespojené s jakoukoliv ideologií,

a zde bylo nutné aby naši partneři pochopili, že

taková země jako Rusko má a nemůže nemít
geopolitické zájmy,

a je třeba respektovat se navzájem, hledat rovnováhu,
hledat navzájem přijatelná řešení,

- Ale respekt se zakládá na síle,
a na spravedlivosti pozice,

- Ano, ano,... jak jednou řekla známá osobnost,

že dobré slovo a Smith & Wesson je mnohem efektivnější,

než samotné dobré slovo.

A bohužel měl pravdu.

- Dobré slovo jste měl, a Smith & Wesson nikoliv,

bylo třeba obnovit armádu, obnovit ekonomiku,
zachránit vojenský průmyslový komplex..

- Ano to je pravda, a zde bylo samozřejmě
třeba začít s ekonomiky.

Dluhů bylo mnoho, pamatuji se nejsložitější
okamžik byl v lednu 2001,

sešli jsme se v prvních lednových dnech a posuzovali,

zda můžeme pokračovat obsluhovat vnější dluh,
zda na to máme sílu.

Dluh byl 140% HDP - jedna z nejhorších situací.

úroky pro obsluhování toho dluhu doslova
pohlcovali několik rozpočtů.

Putin dostává právě v takové
situaci takový dluh země.

Když začala být víceméně jasná situace,
že vstupujeme do zcela nové etapy,

/GERMAN GREF, ministr ekonomického rozvoje RF, 2000-2007/

a nové mechanizmy neexistují, zaprvé, a zadruhé,

že dokonce neexistuje ani dostatečný počet lidí,

kteří by v takové situaci mohli něco navrhnout.

Putin měl velmi dobré vztahy s prezidentem
Světové banky J. Wolfensohnem.

Domluvil se s Wolfensohnem, že přiveze
skupinu vedoucích světových specialistů.

Scházeli jsme se s těmi vedoucími
světovými experty a Vladimir Putin

strávil několik hodin, aby se s nimi seznámil.

Zadával mnoho otázek, měl v oblibě aby
mu říkali o zkušenostech jiných zemí,

o možnostech, které před námi stojí.

První čtyři roky jsme neměli většinu v Dumě.

Museli jsme velmi pracovat s ostatními frakcemi
v Dumě pro dosažení toho či onoho.

"Vážení poslanci..."

Dělali jsme reformy díky silné podpoře Putina.

Stačilo že jsme věděli, že ho máme
za zády a v kritický okamžik nás podrží.

Byl přijat desetiletý program rozvoje země,

pokud se podívat na fakta, do příchodu Putina

v novém Rusku nikdo nic podobného desetiletí nedělal.

11. září 2001

- Uslyšela jsem výbuch, vyletěla okna,
lidé se pokoušeli zachránit, vyskakovali z oken...

/SERGEJ IVANOV, ministr obrany RF 2001-2007/
11. září 2001 si pamatuji, jako by to bylo včera,

přibíhá asistent abych rychle zapnul televizi, zapínám,

vidím ty hrozné záběry.

Prezident Putin byl prvním,
kdo zavolal prezidentu Bushovi,

a ten telefon byl přirozenou reakcí prezidenta

který velmi dobře znal a chápal,
co je to mezinárodní terorizmus.

Rusko zná nejen z doslechu, co je to teror.

/Telemost ohledně teroristických útoků v USA/

A my proto velmi dobře chápeme pocity amerického národa.

Obraceje se jménem Ruska k národu Spojených států,
chci říct - jsme s vámi.

Volám prezidentovi a říká mí: jaké máš první návrhy.

Říkám, že jako první mě napadá toto: na 12. září bylo

dopředu naplánováno cvičení našich
strategických jaderných sil.

On říká: Co navrhuješ?
- Rozhodnutí je na vás, ale to
cvičení by stálo za to odvolat.

- Dobrá, podporuji váš návrh. Nenervovat Američany,

z jakého důvodu je nervovat v takový okamžik..

A to za okolností, připomenu, v ten okamžik
probíhaly v Čečensku aktivní bojové operace

a teroristé kteří tam bojovali,
teroristé z mnoha zemí světa,

byli nazýváni Američany "bojovníci za svobodu".

Nebo přinejmenším "povstalci".

Jednou naše zvláštní služby
podchytily přímé kontakty mezi

militanty se Severního Kavkazu a představiteli
tajných služeb Spojených států v Ázerbajdžánu.

Tam jim reálně pomáhali,
dokonce například s transportem,

a když jsem o tom řekl tehdejšímu prezidentu USA

odpověděl mi, prosím o prominutí,
řeknu narovinu: "Já jim nakopu zadek".

A za deset dní dostali mí podřízení, vedení FSB,
od svých kolegů z Washingtonu dopis:

"Udržovali jsme a budeme udržovat vztahy
se všemi opozičními silami v Rusku.

Máme za to že jsme v právu to
dělat a budeme to dělat i nadále."

V žádném případě, nikdy a nikde, se nelze
dokonce jen pokoušet využívat teroristy pro

řešení svých pomíjivých politickou
nebo dokonce geopolitických cílů.

Protože pokud je podpořit v jednom místě,
oni pozvednou hlavu

v jiném místě a zákonitě udeří po těm,

kdo je včera podpořil.

- Vy jste západní partnery přece varoval:
"Proč podporujete teroristy, vrátí se vám to.."

- Ano, jistě. Jednoduše někto měl za to,
zvláště v tajných službách západních zemí,

že pokud někdo podniká akce k vyvolání
nestability hlavního geopolitického soupeře,

a tak, jak nyní chápeme, v jejich vědomí
vždy bylo Rusko chápáno,

že celkově je to pro ně výhodné.
Ukázalo se, že to tak není.

25. září 2001, Bundestag

Dosud žijeme ve starém systému hodnot,
hovoříme o partnerství,

ale ve skutečnosti jsme se dosud nenaučili
důvěřovat si navzájem

Nehledě na množství sladkých řečí,
dosud se potají navzájem protivíme

Dnes jsme dlužní jednou provždy prohlásit:
studená válka skončila.

Dnes máme povinnost říct, že se zříkáme
našich stereotypů a ambicí,

a ode dneška budeme společně zabezpečovat
bezpečnost obyvatel Evropy i světa celkově.

Dnes se rozhodnutí často přijímají bez naší účasti,

a poté nás tvrdohlavě prosí ta rozhodnutí podpořit,

a poté znovu hovoří a loajálnosti ve vztahu k NATO.

Říkají dokonce, že bez Ruska není
možné ty rozhodnutí realizovat,

položme si otázku: je to normální?

Je to skutečně skutečné partnerství?

Po 11. září 2001 začaly Spojené státy
mnohé akce na mezinárodní aréně

/IGOR IVANOV, ministr zahraničí RF, 1998 - 2004/
ospravedlňovat bojem s terorizmem,
mezinárodním terorizmem.

Nejzřetelněji se to projevilo v případě Iráku.

Bok po boku působí premiér a prezident na
zahradní dače dostatečně uvolněně,

počasí je mrazivé, ale setkání bylo vřelé.

"... doufám že ne, velmi pěkné místo, děkuji."

Dobrodušný tón v rozhovoru dvou vůdců
nemohl vyřešit rozpory v otázce Iráku.

Ruský prezident odmítl anglický dokument
o zbraních hromadného ničení,

který ruské ministerstvo zahraniční
nazvalo propagandistickým.

premiér zdůraznil, že lídři byli zajedno
v otázce nutnosti provést prověrku zbraní.

Je možný i jiný úhel pohledu ohledně toho,
nakolik si můžeme být jistí svědectvími

/TONY BLAIR, premiér Británie 1997-2007/
týkajícími se zbraní hromadného ničení v Iráku.

Ale existuje jeden spolehlivý způsob, jak se to dozvědět -

- dovolit pozorovatelům dělat svou práci.

Podpora nové rezoluce OSN o Iráku ze strany Ruska,

stálého člena Rady bezpečnosti OSN,

se stane významným úspěchem, ale postup jde velmi pomalu.

Rusko usiluje o ochranu svých zájmů v Iráku,
diplomaty čeká ještě mnoho práce.

Všichni chápali, že je to odpovědný okamžik vyššího stupně,

i pro Irák, i pro region, i pro mezinárodní systém celkově.

Státní sekretář USA znovu obvinil Bagdád,
že ten stejně jako dříve

má ve výzbroji celý arzenál biologických
a chemických zbraní a prostředků dopravy do cíle.

Aby ještě více zdůraznil nebezpečí plynoucí z Iráku,

Collin Powell sebou dokonce vzal materiální důkazy.

/COLLIN POWELL, státní sekretář USA 2001-2005/
Jedna čajová lžička anthraxu stačila na jaře 2001
k tomu, aby byl uzavřen Senát USA.

/KANÁL TF1, Francie/
Dostali jsme informaci od našich amerických kolegů,

a takovém spojení mezi vládou Iráku a Al-kajdou,

teprve nedávno v Radě bezpečnosti OSN,

kdy byly provedeny odpovídající prohlášení
našich amerických přátel.

V politice nejsem dlouho, předtím jak víte
jsem pracoval ve zvláštních orgánech,

orgánech rozvědky, a měl jsem za to,
že vše znám zevnitř.

Ale když jsem přišel do politiky pochopil jsem,
že i já, i moji ruští kolegové

i moji francouzští a další kolegové, kteří

pracují ve zvláštních orgánech,
jsou ve srovnání s politiky děti.

Takovou trasu - Moskva, Berlín, Paříž - mnozí
považují za symbolickou.

Tři země mají zatím jediný přístup
k řešení Iráckého problému.

S Německem, s Francií a s drtivou

- to chci zdůrazni - většinou účastníků
mezinárodního společenství, máme za to,

že problém Iráku může a měl by být
řešen diplomatickými prostředky.

Ve výsledku, nehledě na aktivní odpor
mezinárodního společenství,

Spojené státy se přece jen odhodlaly k té válečné akci.

Mně zavolal prezident Putin.
Již probíhalo bombardování.

/JEVGENIJ PRIMAKOV, člen Ruské akademie věd/
- V té době tam pracovalo 3,5 tisíce našich odborníků,

které nám nechtěli dovolit evakuovat.

Když jsem se naléhavě obrátil na Saddáma Husajna
a odvolal se na pokyn svého prezidenta,

tak nám to Saddám povolil a dokonce
jsme sestavili harmonogram,

podle kterého byli naši odborníci odváženi.
Ani jednomu z nich se nic nestalo.

Na těch schůzkách, kde se setkávali,
a které začaly být pravidelné,

prezident Putin, prezident Chirac a kancléř Schröder

projednávali otázky globálního charakteru, protože
bylo zcela očividné, že světová konfigurace se mění.

Pokud chce mít Evropa v tom novém velkém světě
svůj hlas a chce prosazovat své názory,

tak by v mnohém vyhrála, kdyby byla
jednotnou, velkou Evropou.

Proto se ty plány velké Evropy
od Vladivostoku po Lisabon

mohly stát důležitým mechanismem
vzájemné součinnosti,

který by odpovídal požadavkům
21. století. Bohužel.

Bohužel tento mechanismus nebyl po
odchodu francouzského prezidenta Chiraca

a následně i kancléře
Schrödera dále rozvíjen.

Myslím si, že byl velmi slibný.

Já jsem tak výkonného
člověka nikde jinde neviděl.

Velmi pozdě chodí spát. Vím třeba, že večer
šel pozdě spát a hned ráno mi již volá.

Kdy vlastně spí?

Má schopnost se koncentrovat
na určité téma

a hned vzápětí opět na úplně jiné.

Má vlastnost, o kterou do dnešního dne nepřišel,
a tou je schopnost naslouchat.

Vyslechne všechny, všem dá možnost se vyjádřit.
Někdy i déle, než by bylo nutné.

Schůze se potom protahují o několik hodin
a to velmi často bortí harmonogram.

Velmi mnoho se mluví o jeho zpožděních.
Ten problém opravdu existuje.

Samozřejmě i pro novináře, kteří o Putinovi píší.
Co my jsme kvůli tomu už zakusili.

Párkrát jsem byl svědkem toho,
čím jsou ta zpoždění vyvolána.

Tak například jednou měl setkání s novináři.
Já jsem měl nějaké doplňující otázky.

Jednu z těch otázek jsem mu již při odchodu položil
a on mi řekl: "Andreji, vy tu zůstaňte."

A potom jsem pochopil, jak to u něj
chodí v reálném životě.

Probíhají jakési nekonečné telefonní rozhovory.
Viděl jsem jak mluví, a jak ho to zdržuje,

pokud to tak mohu říci,
od rozhovoru se mnou.

Byl to ministr financí Alexej Kudrin.

Asi 20 minut s ním celkem
napjatě o něčem diskutoval.

A potom kvůli takovým věcem opět
zcela určitě někam přijde pozdě.

Kudrin považoval za nutné zaplatit
11 miliard USD Pařížskému klubu

a to je mírně řečeno dost složité rozhodnutí
a do určité míry i historické.

Já se zeptal: "Tak jste se rozhodnul?"
"Asi jim to zaplatíme."

Asi za týden, bum, novinka.

Rusko vrací dluhy Pařížskému klubu.

Putin byl toho mínění, že by Rusko mělo žít
ve větší jistotě a platit méně dluhů.

/ALEXEJ KUDRIN, ministr financí 2000-2011/
Tedy i dělat méně nových dluhů.

A aby také v budoucnu bylo méně závislé
na takových strukturách jako MMF.

Uvědomoval si, že Rusko musí být
v dostatečné míře samostatné,

a že v kritické situaci by bylo
složité k někomu jít s nataženou rukou.

Do roku 1998 jsme byli státem
absolutně závislým na importu.

/ALEXEJ PETROV, podnikatel/
Já si pamatuji na dobu, kdy v Krasnoufimsku
stálo 2 tisíce lidí a křičelo: "Dejte nám inzulín!"

To znamená, že ho někdo potřeboval.

Nový prezident mi dal naději na to, že už bylo
dost toho podnikání typu "nakup-prodej"

a je načase zase začít vyrábět!

Tak náš kolektiv jako
první přijal rozhodnutí:

"Pojďte, postavíme farmaceutický
závod podle evropských norem."

Laťku jsme si tehdy postavili
hodně vysoko.

Tehdy se jednalo o přímý zásah Vladimira Vladimiroviče
proti té zahraniční lobby, která vyvíjela nátlak...

Všichni mi říkali: "Pět týmů neuspělo,
o co se to snažíš? Čeho chceš dosáhnout?

Já jsem obyčejný člověk, na kterém Putin předvedl,
že pokud má člověk ideu, tak mu prostě pomůže.

Vytvořili jsme 300 pracovních míst
pro mladá děvčata, která byla nezaměstnaná.

A věděli jsme, že kromě ekonomických otázek
jsme dokázali vyřešit daleko více.

Inzulínu teď máme tolik, že dokážeme v tomto
ohledu zajistit bezpečnost Ruska.

Dokonce dodáváme i do jiných zemí
a připravujeme dodávky i do EU.

Copak toto není vítězství?

Jaké okamžiky máte v paměti jako ty nejtragičtější, nejtěžší?

Byly to zcela určitě ty strašné teroristické útoky.
Beslan, Divadlo na Dubrovce

Pokud se ptáte na ty tragické okamžiky,
tak tyto byly opravdu ty nejtěžší,

kterými si museli naši...
...celý národ musel projít.

/22. října 2002/
Pamatujete si na ten
"NORD-OST"?

Šlo o mimořádný teroristický čin,

/NIKOLAJ PATRUŠEV/
o obsazení budovy plné rukojmích.

Informoval jsem Putina nepřetržitě,
prakticky dnem a nocí.

Putin tehdy svoje pracovní
místo vůbec neopouštěl.

Mnozí si mysleli, že hlavním úkolem
byla likvidace teroristů.

Ne! Hlavním úkolem
bylo zachránit lidi.

Bylo to již v noci, moji ochranku odřízli,

mně pustili dovnitř a já se setkal s velitelem
té teroristické skupiny Barajevem,

který sám masku neměl, jeho lidé se
samopaly však maskovaní byli.

/JEVGENIJ PRIMAKOV, akademik/
Řekl jsem mu: "Pusťte ženy a děti. Nikde v Koránu se nepíše,
že je povoleno bojovat se ženami a dětmi."

Odpověděl mi: "Pokud nebude vydán příkaz
ke stažení armády z Čečenska..."

Měl na mysli ruskou armádu.

...tak od deseti hodin ráno každou půlhodinu
zastřelím jedno rukojmí.

Potom jsem odjel
k Vladimiru Vladimiroviči.

On to samozřejmě prožíval. Měl přece všechny...
...samozřejmě, že to prožíval, samozřejmě.

Neřekl mi nic o tom, že ve
čtyři hodiny ráno bude útok.

Opatrně, nedotýkejte se těch drátů.
Drátů se nedotýkejte.

Byla to těžká zkouška.

/SERGEJ ŠOJGU, ministr pro mimořádné situace, 1994-2012/
Za tak krátkou dobu bylo
těch zkoušek opravdu hodně.

Žádný prezident žádného státu
neprošel tolika těžkými zkouškami.

Ani jeden.

Každá z těch zkoušek samozřejmě leží na ramenou, v duši,
na srdci jako těžké břemeno, kámen.

Byl to pro mě ten nejstrašnější den.

/RAMZAN KADYROV, hlava Čečenské republiky/
Vůbec jsem si nedokázal představit,
že by Achmat-hadži...

Poté, kdy zahynul Achmat-hadži,
mě prezident pozval a přijal u sebe.

Prezident Čečenské republiky
Achmat-hadži Kadyrov

důstojně a statečně plnil své
povinnosti vůči svému lidu.

Celé ty roky svým vlastním tělem
kryl Čečensko i Čečence.

S jistotou vedl svou republiku k míru.

Achmat-hadži Kadyrov odešel ze života
9. května v den našeho celostátního svátku, v Den vítězství!

Odešel neporažen!

V První čečenské válce jsem bojoval proti 
federálnímu centru. To není tajemství.

Všichni si pamatujeme,
jak byl převzat Groznyj.

Groznyj jednoduše vydali. Všichni si pamatujeme, 
jakou pozici zastávalo federální centrum,

proto jsme mu nedůvěřovali.

Většina mladých odešla do lesa, do hor...

V roce 1994 mi bylo 17 let,
byl jsem mladý.

Všechny povolávali do války, tak jsem šel také.

Byli mezi námi různí lidé: Arabové, Jordánci
i lidé z Afriky, byli to žoldáci.

Přišli bojovat za peníze.

Nám nic neplatili. My jsme si mysleli,
že bojujeme za svou vlast, za svobodu.

V roce 1999 začala druhá válka.

Já jsem byl na federálním seznamu,
takže jsem nemohl být doma.

Zase jsem odešel do lesa.

Měli jsme amnestované kluky a po smrti Achmata-hadžiho
se hned rozneslo, že je budou pronásledovat.

V republice se začala zvedat panika.

Když jsem byl v Moskvě, tak jsem zašel za prezidentem
a vysvětlil mu, jaká je u nás situace.

Požádal jsem ho, aby mi dal možnost je nějak legalizovat,

že jsou připraveni bojovat za náš lid,
za Rusko. Všechno si to pamatuji.

Také to, jak nelehce bylo
to rozhodnutí přijímáno,

ale nakonec to dopadlo tak,
že více než 7 000 lidí dostalo amnestii.

Prezidente Putine,
my jsme s vámi a s lidem.

Nebylo tak zachráněno
jenom 7 000 životů, ale 70 000.

Dnes je naše Čečenská republika mírovou,
prosperující zemí.

Lidé žijí jinak, mají jiný pohled na život.

Já bych teď chtěl říci jednu věc,
možná poněkud neočekávanou.

/PATRIARCHA KIRILL/
Pravoslavní, muslimové, židé, budhisté, lidé,
kteří patří k tradičním náboženstvím,

tedy k těm náboženstvím, která vždy
na ruském území existovala,

patří k jedné civilizaci,

která se mezi jiným vyznačuje tím, že přijímá lidi
jiného náboženství jako své vlastní.

Prezident jako pravoslavný člověk, který
navštěvuje pravoslavné kostely,

se současně k zástupcům jiných náboženství
chová jako ke svým bratrům.

Zdraví je u příležitosti jejich
svátků, napomáhá k tomu,

aby jim v mnoha věcech, o které ho požádají,
byla poskytnuta podpora.

V našem Velkém divadle se konal slavnostní večer
u příležitosti tisíciletého výročí Kazaně.

/MINTIMER ŠAJMIJEV, prezident Tatarstánu 1991-2010/
Vladimir Vladimirovič šel pronést svůj projev
a najednou začal mluvit tatarsky.

Kdybyste viděli, jaký to okamžitě vyvolalo poryv ovací,
jak se lidé tvářili, jak tleskali.

Nenechali ho vůbec domluvit,
ale on se nedal vyvést z míry a řekl:

"Počkejte, to ještě není všechno."

"To není všechno, co chci říci."

A zase pokračoval v tatarštině.
Lidé začali tleskat ještě více.

Pro ty...

Pro začátečníky učící se tatarský jazyk, kteří
třeba nepochopili všechno, co jsem řekl,

bych se ještě jednou vrátil k jedné
myšlence z toho, co tu právě zaznělo.

Kazaň sehrála vskutku neopakovatelnou historickou roli
při formování jednotného ruského národa,

při utváření jednotného a semknutého ruského národa.

Umět se naladit, najít
společný jazyk s diváky,

to vám musím říci, že je pro řídící pracovníky jakékoliv
úrovně, i pro hlavu státu, prostě dar.

Není to tak jednoduché.

Nedá se říci, že by udělal
nějakou konkrétní věc.

/GEORGIJ POLTAVČENKO, zplnomocněnec prezidenta RF, 2000-2011/
Udělal asi to hlavní. Přišel a začal řídit stát.

Já si pamatuji na regiony, které se dnes možná nepovažují
za ty úplně nejpřednější, ale za dobře prosperující.

Například Kurská,
Tambovská oblast,

Voroněžská oblast,
které byly prakticky na dně.

V každém případě ještě města jakž takž přežívala.
Hlavní města v roce 2000, kamkoliv jste přijel...

Všude egyptská tma, louže, špína, rozbité cesty...
a dnes? Jen se podívejte.

Lidé, kteří bydlí na vesnici, vydělávají slušné,
velmi slušné peníze. Uživí sami sebe.

Navíc uživí i Moskvu a půl Ruska.
Minimálně půl Ruska.

Chtěl jsem po vysoké vyzkoušet, jak si
poradím a začít pracovat ve svém oboru.

Když jsem to tu poprvé všechno uviděl,
tak jsem byl nadšený.

Všechny naše krávy
tu máme velice rádi.

V takových podmínkách musí žít dlouho,
šťastně a dávat nám své mléko.

Přijel jsem sem před dvěma roky.
Mám bydlení a stabilní práci se stabilní výplatou.

Pokud každý bude dělat to, co zvládne,
to, co umí, tak bude lépe prospívat celý náš stát.

Všechno to závisí jenom na nás.

Potravinová soběstačnost státu
je velice důležitá.

Okolo nás jsou státy s vysoce
rozvinutou ekonomikou.

/16.5.2003, poselství Federálnímu shromáždění RF/
Je třeba říci přímo, že kde to jde, vytlačují
Rusko z perspektivních světových trhů.

Jejich viditelná ekonomická převaha podněcuje
růst jejich geopolitických ambicí.

Všechna naše rozhodnutí, všechny naše
činy je třeba podřídit tomu,

aby již v blízké budoucnosti
Rusko pevně zaujalo své místo

mezi opravdu silnými, ekonomicky vyspělými
a vlivnými světovými státy.

Za deset let musíme minimálně zdvojnásobit
náš hrubý domácí produkt.

Mnozí pochybovali,
že je to vůbec možné.

Někteří se tomu dokonce smáli
a říkali: "Vždyť nulu není těžké zdvojnásobit."

Především jsme zavedli průzračné a čitelné
zdanění těžby nerostných surovin.

Stát tak začal získávat
příjmy z ropy a plynu.

Do té doby byly ty příjmy daleko nižší, systém byl
neprůzračný, maximálně neprůzračný,

/DMITRIJ KOZAK, kancelář prezidenta RF, 2000-2003/
a také maximálně nespravedlivý.

V roce 2003 došlo k tomu
problému s Jukosem.

Ohledně Chodorkovského?

Byl to náš kolega, a jak se to stalo,
že to došlo tak daleko, je dnes těžko říci.

Abych pravdu řekl, tak kromě čistě lidského soucitu
k Chodorkovskému, který deset let...

Možná nejlepších let svého života
strávil tam, kde je strávil.

Je to jako v rodině, když dětem vysvětlujete, že se něco
nesmí a oni to na vás začnou zkoušet.

Opravdu to nejde?
Možná by to trochu přece jenom šlo?

Nejenom Jukos šel tou cestou snižování daní,
vyhýbání se jejich placení, jiné společnosti také.

Jukos to dělal víc než ostatní. Poté, kdy se daňový
úřad tak vypořádal s Jukosem,

mnohé další společnosti také zaplatily
podstatné prostředky do státního rozpočtu

/ALEXEJ KUDRIN, ministr financí/
podle výpočtů daňových
doplatků uvedených v soudním rozsudku.

Všichni vaši přátelé říkají, že hlavním vaším
problémem je vaše právnické vzdělání,

že velice lpíte na zákonech, že vždy jednáte v rámci zákona,

a že donutit vás překročit zákon je nemožné.

To je pravda. Já jsem měl velice dobré učitele.
Velice dobré a jsem jim velice vděčný.

Vtloukli nám do hlavy některé postuláty, některé základní věci,

které považuji za správné nejenom podle knih,
ale za správné a potřebné i pro život.

Nevím, zda jsem to již vyprávěl nebo ne, ale když
jsem nastoupil do práce u leningradské KGB,

tak jsme jednou plánovali, už si nepamatuji,
nějakou drobnou operaci.

Jeden z našich veteránů navrhl určité řešení a řekl,
že je třeba jednat tak a tak.

Bylo tam celkem hodně lidí a já jsem jim řekl:
"Poslyšte, podle mě je to nezákonné."

Na což... a to je další zajímavá věc.
Podíval se na mě tak divně, s údivem a řekl:
"Jak to? Na to je předpis."

A řekl číslo toho předpisu KGB SSSR.

Já jsem odpověděl: "Pokud takový předpis existuje,
tak je potřeba jej zrušit, protože je nezákonný.

Je v rozporu s tím a tím zákonem i s ústavou.
To není vtip, nevymýšlím si, opravdu se to stalo.

Já jsem byl úplně mladý,
zrovna jsem nastoupil po vysoké.

Oni se mi prostě jenom vysmáli,
byl to už naštěstí rok 76, rok 1976

a bylo dávno po době represí.
Byly to již úplně jiné časy.

Toto místo se nazývá ruskou Golgotou,
Butovský polygon, polygon smrti.

Tady vláda likvidovala vlastní
lidi bez vyšetřování a soudu.

Bratrská mohyla je dlouhá více než kilometr,
těla jsou zde uložena v několika vrstvách.

Většina těch mrtvých byli obyčejnými lidmi, kteří
byli zatčeni za pozdní příchod do práce,

náhodné zničení továrenského majetku nebo za
nesplnění normy odpracovaných dnů.

V souvislosti s Butovským polygonem jsem byl otřesen.
Tenkrát jsem prošel celou tu trasu společně s ním.

A viděl jsem, jak to na něho působí. Slyšel jsem ho říkat:
"Bože, co že oni napáchali.."

Popravdě řečeno jsem dosud ani
o všem, co tenkrát řekl, nenapsal.

Protože se mi v určitém okamžiku
začalo zdát, že je to příliš osobní.

Viděl seznamy těch, kteří zahynuli,
náhrobky a hlavně chodil po té zemi,

/ANDREJ KOLESNIKOV, novinář/
kde ti lidé byli pohřbeni, na které stříleli.

Mně se zdálo, jako by mu začala ta zem
hořet pod nohama a vůbec nepřeháním.

Prezident Putin. Při setkání s ním,
po rozhovoru s ním jsem pochopil,

že může vypadat jako velice chladný,
vyrovnaný a chladnokrevný člověk.

On se tak chová, ale já jsem si pomyslel,
že v srdci je přívětivý a laskavý.

Je to člověk, který nechce žít
nepravdivě a neupřímně.

Tedy takový člověk, který pokud by měl například kvůli
získání nějakého prospěchu, peněz, zisku,

jednat pro něj nepřijatelně,
tak to nikdy neudělá.

Měl skvělého trenéra Rachlina, který když prezidenta učil
judo, tak nemyslel na to, že učí prezidenta.

Prostřednictvím juda se snažil
vychovávat dalšího muže.

Člověka, který by pevně
stál na svých nohou.

Já jsem vždy říkal... Víte, člověka ovlivňují dvě věci.
Je to jeho osobnostní energie,

osobnostní základ - emocionální, intelektuální apod.
a tou druhou je energie funkce, energie židle.

Tyto dvě energie se neustále střetávají,
a pokud je energie funkce silnější,

tak velice silně chování člověka ovlivňuje. A pokud je ta
lidská podstata silnější než energie funkce,

energie peněz a tak dále,
tak člověk zůstává sám sebou.

Zdá se mi, že Putin má tak
silnou osobnostní energii,

že se při překonávání různých etap své
kariéry jako člověk prakticky nemění.

Pozval si nás do Zavidova, pamatuji si, že to bylo v srpnu.
Sedli jsme si v nevelkém pavilónu.

Bylo nás tam několik a on nám
předložil ideu národních projektů,

které se týkaly vzdělání, zdravotnictví,
zemědělství a programů na bydlení.

Když začala v Rusku fungovat prenatální střediska, prenatální
středisko v Jaroslavli, tak jsme to pocítili.

Porodů jsme zde začali
mít daleko více.

Andrej a Alexandr, to jsou mí druhorození,
ještě mám tříroční dcerku.

Podívejte, právě se usmívá,
teď si jí natočte.

Každý rok se počet porodů v našem prenatálním středisku zvyšuje.

V posledním roce jsme měli o 500 porodů více než v tom minulém.

Vezměte si třeba jenom téma "mateřského kapitálu",
to přece není jenom propagování rodinných hodnot,

/PATRIARCHA KIRILL/
není to jenom propagování toho,
že je správné mít velkou rodinu.

Je to reálná státní politika zaměřená
na podporování porodnosti.

Jde o světonázor,
a to je to nejdůležitější.

Víte, prezidenti musí umět řešit různorodé úkoly, ať už
ekonomické, politické, z oblasti zdravotnictví, vzdělání,

týkající se infrastruktury,
ropy, plynu, prostě všechny.

Také mezinárodní vztahy a na to je nikdo nepřipraví,
musí to zvládnout sami.

Putin má výjimečnou schopnost
vniknout do tématu.

Jak sám říká: "Napřed se do toho zanořím,
a potom si o tom promluvíme."

Pořád se chce učit něčemu
novému a jde mu to.

/SERGEJ ŠOJGU, ministr obrany RF/
Všichni si všimli, že se naučil anglicky.
Hop, a už uměl anglicky.

Are you ready to come out in English?
My English is very bad.

Nikdy nezapomínejte na to, že nikdy nemá
volné dny ani dovolenou, již velice dlouho ne.

Může se učit od jedné hodiny v noci do dvou, nebo
od sedmi ráno do osmi, jindy na to čas nemá.

Stejně to dělá.
Nikdy dříve třeba nejezdil na bruslích.

Teď hraje hokej.

Nemluví hlasitě, na nikoho nekřičí
a svůj temperament ukrývá v sobě.

Pro Putina bylo lyžování ze začátku velice
intenzivním tréninkem.

Když ho potom vidíš na kopci,
jak hodiny jezdí nahoru a dolů...

Pokud přijede na dvě a půl, tři hodiny,

tak nevypije ani šálek čaje, nezastaví se na kus řeči,
jenom nahoru a dolů, nahoru a dolů...

Nevím, kdy a kde se učil hrát na klavír.

Jenom vím, že to dělal usilovně.

A když poprvé... Napřed jsme všichni byli svědky toho,
jak hrál jedním prstem, jednou rukou.

Po několika dnech přidal druhou ruku.

Pochází z obyčejné rodiny pracujících, stejně jako
milióny ostatních, milióny jeho spoluobčanů.

Jako já, jako vy.

Potřebuji vaši pomoc.
Zatkli mého syna...

Prosím pomozte,
vyšetřete to.

Vyrůstal v obecním bytě
a to ho velice ovlivnilo.

Je to hrozné, navíc jsme byli v zimě vytopeni...

Vezměte si, že v podstatě,
i když je to paradoxní,

tak mu 80% obyvatel často naslouchá a rozumí
lépe, než 20% úředníků a inteligence.

Zdá se mi, že chápe svoji roli v první řadě
jako roli ochránce obyčejných lidí.

Lidé mu neustále posílají nějaké dopisy, nějaké papírky,
kam občas velice kostrbatým rukopisem píšou své vzkazy.

On si je bere, a když má již plné ruce, tak je
předává někomu ze svých pomocníků,

pro které je potom nejhorší, když se po dvou
hodinách po těch papírcích začne shánět.

- Jaké papírky? - Ty, co mi dala ta starší
paní na ulici, jak jsme se zastavili.

Zazvoní telefon a on říká: "Tak a tak, když jsem
byl u vás, tak ke mně přišla ta a ta starší paní,

obrátila se na mně taková a taková rodina,
byl sem mnou ten a ten úředník,

/ALEXEJ MILLER, předseda představenstva Gazpromu/
všechny údaje, jak ty lidi najít má k dispozici,
zavolej mu a vyřešte tu věc.

- Začala zima...
- Ano, ano

- Vítáme vás.
-Děkuji.

Rozhodli jsme se s Jevgenijem Stěpanovičem podívat se,
jak tu u vás funguje zdravotnictví, kultura...

Vás zajímá, co vám lidé říkají.

Vy se díváte na ty, se kterými mluvíte,
a opravdu je posloucháte.

Proč? Protože se snažíte
najít jiný zdroj informací?

Ladička?

Ne, já se vůbec nepokouším najít nějaké
doplňkové zdroje informací, ani ladičky.

Já je nepotřebuji hledat,
já to všechno mám.

Ani nevím jak, je těžké
to vyjádřit, chápete?

Já to teď neříkám, abych se předvedl,
prostě se cítím být součástí...

... součástí naší země, jejího lidu.

Pro mě je samozřejmě důležité,
když se setkávám s lidmi...

Já ty signály vycítím okamžitě.

Já cítím, že lidé jsou s něčím nespokojeni,
mají starosti, něco je znepokojuje.

Taková zpětná vazba je
také samozřejmě potřebná,

ale mohlo by to dopadnout i tak, jako by někdo
hrách o stěnu házel, nebo také ne...

A já jsem, sláva Bohu, o ten cit zatím nepřišel
a zatím se mi daří to vše vždy vycítit.

Možná právě proto, že jsem nikdy
nepatřil mezi takzvané elity.

A to je v podstatě velice dobře, protože když lidé
žijí v jiné sociální vrstvě, ve které se narodí...

Tak to také není špatné, sláva Bohu, má to i své
výhody, když se lidé rodí, žijí a jsou vychováváni

v nějakém elitářském prostředí,
tak to také má své plusy.

Ale již dávno pozoruji...

Mám k těm lidem respekt,
dokonce jim trochu závidím,

protože měli od samého začátku,
od prvních životních krůčků,

možnost vstřebávat velice mnoho důležitých,
užitečných věcí,

které napomáhají k dosahování dobrých
výsledků v různých oblastech.

Ale pro člověka, který se zabývá takovou
prací jako já teď i v minulosti,

je to spojení, ten cit vzájemného propojení
s lidmi, s obyčejnými lidmi,

mimořádně důležitý
a velice mi při práci pomáhá.

Máma mi říkala, musíš se bát lidí,
kteří touží po moci

a jít za těmi, pro které
moc znamená kříž, který musí nést.

Přišel jsem k němu a říkám mu: "Vladimire Vladimiroviči,
musíme přenést Iljinův hrob."

Iljin byl geniální ruský filozof.

/NIKITA MICHALKOV, národní umělec RSFSR/
Člověk, který se celý svůj život pokoušel
vysvětlit sobě i jiným

a pochopit, co se děje
a proč se to děje v Rusku.

Iljin zemřel v zahraničí, ve Švýcarsku 
a problém spočíval v tom,

že končila doba pronájmu
země pod Iljinovou hrobkou.

Podle švýcarských zákonů by bylo možné do
jeho hrobky po určité době,

pokud by se o ni nikdo, žádní příbuzní nestarali,
pohřbít někoho jiného.

Vladimir Vladimirovič mě vyslechl, vzal si to za své.

Bylo přijato rozhodnutí o opětovném pohřbení
Iljina na hřbitově Donského kláštera.

Bratři a sestry, dnes jsme účastníky historické události.

/PATRIARCHA ALEXEJ II., 1990-2008/
Do rodné země se navracejí
synové Ruska hodní naší paměti:

generál Anton Ivanovič Děnikin
a filozof Ivan Alexandrovič Iljin

společně se svými manželkami.

Nejedná se o prosté fyzické přenesení prachu
dvou velikých lidí do naší země.

Doufám, že to je začátek
konce hrozné občanské války.

Opětovné pohřbení Iljina a Děnikina a před nimi
přenesení hrobu našeho geniálního spisovatele Šmeljeva,

to všechno jsou fragmenty směřující ke konsolidaci,
k ukončení občanské války v myslích lidí.

Je to hnutí zaměřené na shromáždění té duchovní síly,
kterou v sobě nesli tito úžasní ruští lidé,

kteří celý svůj život zasvětili myšlenkám
a činům spojených s Ruskem.

Když při ohromných rozměrech naší země
dokážete její atmosféru sjednotit,

tak pouze tehdy 80% lidí potom může říci:
"Ano, my jsme s tebou."

Přičemž lidí, kterým se nežije právě lehce
a jednoduše, kteří mají své problémy,

kteří mají mnoho námitek jak k místním úřadům,
tak i k těm nejvyšším,

ale kteří, když vidí, že je vede člověk, pro kterého
je moc kříž, který nese, který společnost konsoliduje,

a kterému jde jenom o národní zájmy,
které přijímá za své vlastní,

když nese odpovědnost
za všechny, za celou zemi,

tak pouze tehdy mohou říci lidé s nelehkým životem:
"My jsme s tebou, my to vydržíme."

Mladé Rusko tehdy nedosahovalo žádných velkých
vítězství, nemělo velké projekty,

/DMITRIJ ČERNYŠENKO, generální ředitel výboru Soči-2014/
které by umožnily demonstrovat celému světu,
že nejsme úlomek velkého impéria,

že jsme samostatná, velká a důstojná země se svými
vymoženostmi, se svými ambicemi.

V roce 2005 jsme podali žádost
o možnost uspořádat zimní olympiádu.

Já sám jsem hříšník, který moc nevěřil, že nám to
právo uspořádat olympijské hry přenechají.

Bezprostředně před začátkem zasedání
mezinárodního olympijského výboru v Guatemale,

kdy se řešila otázka, zda Putin do Guatemaly pojede
nebo ne... Protože co kdybychom prohráli?

Tak jsem mu řekl: "Vladimire Vladimiroviči, pokud
nepojedete, tak vám ručím za to, že prohrajeme.

Ale pokud pojedete, tak tu je riziko, že stejně prohrajeme,
ale bez vaší přítomnosti jsme bez šancí."

Když Vladimir Vladimirovič přiletěl do Guatemaly, 
tak za dva dny

absolvoval asi 30-40 schůzek s klíčovými členy
mezinárodního olympijského výboru.

Trvalo to non-stop, ve dne v noci.

Přijel i na zkoušku, kde se
trénovaly příchody a odchody

a on se toho velice disciplinovaně účastnil.
Pro nás bylo nejdůležitější změřit čas.

Vytáhnul své pověstné poznámky na
listech papíru a já jsem nastražil uši.

Zeptal se: "Připraven?"
Já odpověděl: "Ano."

"Tak začni." Já, cvak, a dál se nic nedělo,
četl si to sám pro sebe.

Pak řekl: "Konec"
A já, cvak.

Pane prezidente! Členové mezinárodního
olympijského výboru! Dámy a pánové!

Prosím vás, abyste podpořili olympijský
sen miliónů ruských občanů,

kteří s nadějí čekají
na vaše rozhodnutí.

Děkuji!

Bylo to jako výbuch, jako bomba.

Bylo třeba předvést, jak se dnes říká, poklonu
mezinárodnímu olympijskému výboru.

Aby pochopili, že se jim dostalo
gesta vyjadřujícího reálnou úctu.

Dvě věty ve francouzštině
a lusknutím prstů to bylo naše.

Olympiáda byla naše a hotovo.

Jeho země je pro něho
asi tou nejvyšší hodnotou.

/GERMAN GREF, předseda představenstva SBERBANK/
Potom následuje rodina
a osobní vztahy, přátelství.

Vždy dával najevo, že jsou přátelské
vztahy pro něho důležité.

Já velmi dobře vím,
jak těžce nese osobní zradu.

Znám lidi, se kterými udržoval
velice přátelské vztahy a poté,

kdy se dopustili nějakých činů, které se
neshodovaly s jeho měřítkem čestnosti,

je jednoduše odříznul a
víckrát se s nimi nesetkal.

Osobní vztahy? Proto jsou osobní, aby se o nich
moc nemluvilo, ale mohu říci několik věcí.

Kdysi dávno byla nahrána taková disketa, asi v roce 1999,
která se jmenovala Písně země, která již není.

Byly to velice pěkné písně, které zpívali dobří zpěváci.
Bylo tam všechno - výborná slova, pěkné melodie.

Takže někdy si i zazpíváme.

/NURSULTAN NAZARBAJEV, prezident Kazachstánu/
Říká se, že nepřátele a přátele si vybíráme sami
a soused že je od Boha.

Takže my jsme sousedy z boží vůle.

Myslím si, že natolik blízké, dobré sousedské a spojenecké
vztahy, jaké panují mezi Ruskem a Kazachstánem,

nemá nikdo jiný,
to je objektivní skutečnost.

Ať se nikdo neuráží,
ale naše státy jsou si nejbližší.

Teď se mluví o Eurasijském ekonomickém svazu.
Ten projekt jsem navrhl já.

Všichni tvrdí, že Rusko chce obnovit Sovětský svaz,
a všechny tam zve. To já jsem to navrhl!

Takže když vznikne Evropská unie, je to v pořádku, ale
když se o něco pokusíme my, tak je to špatně.

To je obvyklý přístup k těmto věcem.

Zoufalé pokusy některých zemí, které si asi chtějí
uchovat svoji roli toho jediného střediska rozvoje,

jediného centra světové kontroly, vedly k tomu,
že se začalo hroutit mezinárodní právo,

že začalo být nejasné pojetí mezinárodní bezpečnosti,
evropské bezpečnosti.

Začala eroze Jaltského systému.

Dějiny lidstva samozřejmě znají také období
unipolárního světa i snahy o dosažení světové nadvlády.

Co všechno již dějiny lidstva zažily!

Co však vlastně znamená
- unipolární svět?

Marné jsou snahy vylepšit tento pojem, svou podstatou
to bude vždy prakticky znamenat pouze jedno,

že existuje jedno centrum moci, jedno centrum síly,
jedno centrum pro přijímání rozhodnutí.

Je to svět jednoho pána,
jednoho panovníka.

Udivila mě reakce německých
a ostatních zahraničních novinářů,

kteří prostě zapomněli,
že mají pracovat.

Úplně si přestali něco zapisovat
a jenom seděli s otevřenou pusou.

Dívali se a poslouchali,
co Vladimir Vladimirovič říká.

Jednostranným a často nelegitimním jednáním nebyl
vyřešen ani jediný problém.

A co víc, takové jednání se stalo generátorem nových
lidských tragédií a ohnisek napětí.

Z jedné strany šok, z druhé skrytá nelibost.
Přicházeli ke mně a ptali se: "Proč tak stroze?"

Odpovídal jsem:
"A co na tom bylo strohého?"

Jako starý voják studené války bych chtěl poznamenat,
že jedno z vystoupení

/ROBERT GATES, ministr obrany USA 2006-2011/
ve mně téměř vzbudilo nostalgii po těch časech,
které, řekl bych, byly daleko jednodušší.

Téměř.

Mnozí z vás mají velké diplomatické 
nebo politické zkušenosti.

Já, stejně jako jeden ze zde vystupujících,
mám úplně jiné zkušenosti.

Zkušenosti z práce v rozvědce.

Myslím si, že staří špioni mají
ve zvyku mluvit zpříma.

Tak tedy dobře. Odpovím na to,
co sám po sobě dokážu přečíst...

A pokud snad na něco neodpovím,
tak mi své otázky připomenete.

Co bude s Kosovem a Srbskem?
To mohou vědět pouze Kosované a Srbové.

A víte co? Nebudeme rozhodovat za ně,
jak mají naložit se svým životem.

Není třeba hrát si na Boha a řešit za
všechny národy všechny jejich problémy.

Můžeme společně pouze vytvořit podmínky
a pomoci lidem, aby si své problémy sami vyřešili.

S Putinem jsme se seznámili v jednom velice
malém útvaru jedné velice velké organizace.

Tou velkou organizací byla
samozřejmě KGB SSSR

a ten malý útvar byl opravdu velmi
malý útvar vnější rozvědky.

Byli jsme mladými důstojníky a sloužili
v hodnosti nadporučíků, potom kapitánů.

V našem útvaru jsme se setkali i s ilegály.

S těmi, kteří se vrátili do vlasti po dvaceti
letech ilegální práce na Západě.

Někdy, když máme volnou chvilku, tak na ně
s Vladimirem Vladimirovičem vzpomínáme.

Jistě chápete, že takoví
lidé nesloužili za peníze.

Strašně riskovali.

Cokoliv by se jim stalo...
Byli to ilegálové.

Oni nám byli živým vzorem.
Pracovali pro stát, pro svou vlast.

V tom spočívá ta podstata bez jakéhokoliv
politického přikrašlování, ideologie a podobně.

Po službě v KGB, v rozvědce, vstoupil
do demokratického života

a seznamoval se s novými životními pravidly,
s novými možnostmi při své práci u Sobčaka.

Právě Sobčak, který byl výraznou figurou
a jedním z předních činitelů,

urychlil jeho zorientování
se v tom, jak všechno probíhá.

My jsme všichni přišli ze státních funkcí a měli jsme
za to, že stát musí vždy nad vším převažovat.

Zdá se mi, že nás Sobčak všechny naučil,
jak se to všechno dá vyvážit.

Kde můžeme uvidět nové možnosti
demokratického státu, demokratického zřízení:

ve svobodě vyjadřování názoru, v diskusích,
v obhajování svého mínění, v politické konkurenci.

V roce 2008, když mu končila jeho dvě prezidentská
období, měl Putin nezvykle vysoký rating.

A byla tu otázka, která se stala tou hlavní.
Zůstane Putin na třetí funkční období?

/VALERIJ GERGIJEV, umělecký ředitel Mariinského divadla/
Nebo přece jen v souladu s ústavou postoupí
toto místo, tak důležité pro stát,

který se ještě plně
nezotavil, jinému lídrovi.

Ta otázka zajímala všechny, spekulovalo se
a mluvilo jenom o tom.

Vladimire Vladimiroviči, poslední dva tři roky
na vaši adresu stále častěji zněly výzvy,

abyste zůstal na třetí volební období.

/NATÁLIE GALIMOVA/
Asi se vás v tomto smyslu snažilo ovlivnit
i vaše okolí, část vašeho okolí.

Jak velké bylo pokušení nechat se přemluvit a přece jen
zůstat na třetí volební období? Děkuji.

Neměl jsem žádné pokušení
zůstat na třetí volební období.

Nikdy!

Od prvního dne mé práce ve funkci prezidenta Ruské
federace jsem se pro sebe ihned rozhodl,

že nebudu porušovat
platnou ústavu.

Očkování proti tomu jsem dostal ještě
při své práci s Anatolijem Sobčakem.

Myslím si, že jde o velmi jasný signál pro celou společnost,
že všichni musí dodržovat platnou právní úpravu.

Hlavou státu počínaje!

Co bylo podle vás vaším největším úspěchem,
kterého jste dosáhl ve funkci hlavy státu,

a co se vám nepovedlo, co považujete za ty roky
za svůj hlavní neúspěch. Děkuji.

Nevidím žádné vážné neúspěchy. Všech
vytyčených cílů bylo dosaženo, úkoly byly splněny.

Nestydím se před občany, kteří pro mne dvakrát hlasovali
a zvolili mne prezidentem Ruské federace.

Celých těch osm let jsem dřel 
jako otrok na galéře od rána do noci

a věnoval jsem tomu všechny své síly.

S výsledky své práce jsem spokojený.

/PETROHRAD/
Stovky tisíc turistů a přítomnost 40ti hlav států,
to je třísetleté výročí Sankt Petěrburgu...

Tento válečný veterán dostal 
jako jeden z prvních doporučení

/BESLAN/
do nově otevřeného víceprofilového
zdravotnického zařízení.

Máme zde unikátní zařízení...

Na vodu byl spuštěn tanker ledové třídy...

Minarety jsou vidět ze všech čtvrtí
Grozného dokonce i v noci.

Srdce Čečenska si teď činí nárok na titul
největší mešity v Evropě...

Severní pól je náš.

/BARENTSOVO MOŘE/
Je tam brácho? Už letí, letí.

/2.3.2008/
Dělostřelecká palba nás drtí, ale my přežíváme
a do dalšího útoku se znova vrháme.

Za život kamaráde,
pojď bojovat až do konce...

Zdravím Rusko,
zdravím Moskvu.

Máme šanci rozvíjet se dále tak, jak se
nám to dařilo v posledních letech.

Jsem si jistý, že si musíme vybrat právě
tuto cestu. Máme všechny šance uspět.

Je vám zima? Ne..Ano..

Dáte mi jednu minutu?
Anooooo!

Volba prezidenta Ruské federace je u konce.

Když v roce 2008 Putin začal
pracovat ve funkci premiéra,

tak se zdálo, že to bude takový
jeho odpočinek na vavřínech.

Byl hlavou státu.
Zachránil stát před rozpadem.

Dostal ho na cestu stabilního rozvoje,
zaplatil dluhy, vnější i vnitřní.

Zvýšil životní úroveň obyvatelstva, současné
generace, ne až výhledově pro ty budoucí.

To se v dějinách naší
země nikdy nepovedlo.

Takže vlastně měl vstoupit do toho překrásného
bílého domu na Krasnopresnenském nábřeží,

sednout si do kanceláře a říci:
"Sláva Bohu" ...a začala světová krize.

Všichni byli vylekaní, nikdo nezažil podobnou
silnou krizi světového měřítka.

A opět, co udělal Putin? Vyšel a prohásil:

Nesu odpovědnost za to,
že se u nás nebude opakovat rok 1998.

Nesu personální odpovědnost.

Vykasal si rukávy, pracoval dnem i nocí
a dál nesl svůj úděl.

Řešily se osudy desítek ticís lidí,

/ALEXANDR ŽUKOV, místopředseda vlády 2004-2011/
pokud by nepomohl stát, oni by putovali na ulici a...

byli by nezaměstnaní.

- Kolik zde pracovalo lidí do odstavení?

- Před těmito událostmi kolem 3000 lidí.

- Kolik nyní?
- Nyní 2345.

- V pracovním poměru?

- Ano. A z nich 2/3 jsou v nucené dovolené.

Tam byly na jednom místě tři akciové společnosti,

/OLEG DĚRIPASKA, prezident společnosti RUSAL/
a my jsme se v tom v určitý okamžik natolik zamotali,

že jsme nebyli schopni najít řešení,
které by zabezpečilo fungování podniku.

Nějak nevidím vaše podpisy, pojďte podepsat...

Mám za to, že vy jste udělali rukojmím

svých ambicí, neprofesionalizmu, 
a možná i triviální nenasytnosti,

tisíce lidí.

To je absolutně nepřijatelné.

A ... kde je ona sociální odpovědnost byznysu?

Kde je?

Chápete, zde není zakopán pes v urážce,
zde je možné dlouho mluvit,

je možné nacházet se řekněme tak, 
v strnulosti, řešíc nějaké věci,

on chápe, že je poslední člověk, který musí
udělat nějaké rozhodnutí, nebo popostrčit,

aby se ty otázky už neprobíraly 
a začaly konkrétní kroky.

Nyní ohledně administrativy.

Nikdo mě nepřesvědčí o tom, 
že vedení oblasti, a dalších úrovní,

udělali vše co na nich závisí,
aby pomohli lidem.

Když jsem řekl, že se chystám sem přijet,
co jste mi řekli?

- Není třeba, ukážu vám jiný podnik, 
který byl nedávno dokončen.

Jistě, jste chlapíci že jste postavili nový podnik.

Proč se ale zde všichni rozutekli jak švábi
těsně před mým příjezdem?

Proč zde nebyli dříve lidé,
schopní přijímat rozhodnutí?

Veškeré dluhy na výplatách musí být urovnány.

To je 41,242,000 rublů.

Termín DNES.

Děkuji za pozornost, ať se daří.

Během krize, když bylo propouštění, 
kdy podnik spustil takový masivní projekt,

jako "STAN 5000",

zachránil mnoho lidí před nezaměstnaností.

Dnes potrubí, které vyrábíme, 
putují na složité projekty jako

Nord Stream, plynovod "Síla Sibiře", 
na stavbu ponorek.

/ANDREJ TIŠKIN, Magnitogorský metalurgický závod/
To se přirozeně projevuje i na výplatách, 
za poslední dobu se životní úroveň velmi zvýšila.

Reálně vidíme reálné změny,

a Rusku je přijato co?

Veřit lidem podle skutků a ne podle slov.

/NURSULTAN NAZARBAJEV, prezident Kazachstánu/
8. srpna 2008, pokud si vzpomínáte,
byl to den záhájení olympiády v Pekingu,

jsme se spolu ocitli v jedné rezidenci
a v jedné místnosti, kde žil.

Seděli jsme a povídali si a tehdy zazvonil telefon.

Já říkám: "Vladimíre Vladimíroviči, já půjdu."
"Ne", řekl, "zůstaň."

To ho zrovna informovali o událostech,
které se v tu dobu děly v Osetii,

a on poslouchal, poslouchal, 
zavěsil a byl velmi roztrpčený.

"Co se stalo?"

Pomyslel jsem si, možná se stalo něco u něho doma.

Nebo něco takového. Nikdy jsem ho takhle neviděl.

A on řekl: "Představ si, že napadli na naše mírotvorce
a zabili takové a takové vojáky.

Co dělají? Co dělají?..."

Situace se dramatickým způsobem vyvíjela už 17 let.

17 let Ruská federace zastávala mírotvornou funkci,

/DMITRIJ MEDVĚDĚV, prezident RF 2008-2012/
napomáhala tam k zachování míru a klidu,

bránila zabíjení, které se tam
odehrávalo už od devadesátých let

a snažila se zachovat jednotu Gruzie.

Nicméně, po agresi a genocidě,
kterou rozpoutal režim Saakašviliho,

se situace změnila.

A naším hlavním úkolem bylo
zabránit humanitární katastrofě,

zachránit lidské životy

za které jsme odpovědní.

On se hned rozhodl, že poletí z Pekingu do Osetie.

A samozřejmě, že šel přímo mezi lidi,

to je pro něho charakteristické.

To jest, o všem, co se týkalo vojenských
záležitostí, ho informovali během letu

a on šel hned přímo k lidem.

/SERGEJ ŠOJGU, šéf Ministerstva pro zvláštní situace, 1994- 2012/
Do uprchlických táborů, do nemocnic, kde leželi ranění.

To je genocida. - Správně, to je genocida, 
když zabíjejí i raněné.

Zůstalo mi dítě, pětiměsíční, které se ještě
nenarodilo a nevidělo svého otce. Já nevím.....

Doprovázeli ho osobní fotograf a osobní kameraman.

Nevím, co je s mým tchánem, který zůstal ve vesnici.
Je to nemocný stařec.

/DMITRIJ PESKOV, mluvčí prezidenta RF/
A on tehdy dal dost...dost striktní příkaz,
aby přestali natáčet.

protože ty ženy měly opravdu příliš velký žal.

A kameran fakticky, protože byla černočerná tma,

tak tím světlem od kamery osvětloval cestu,
aby nikdo nezakopl.

Vy máte takové prezidentování plné zkoušek.

Sotva se s něčím vypořádáte, už se valí něco jiného.

Čečensko, terorostické útoky, krize, Osetie.

A donekonečna se to opakuje.

A když se zdá, že už je konec, tak je to znova a znova.

Vy se jako vůdce cítíte lépe v jaký moment?

Když je válka? Nebo když je mír
a vykonáváte každodenní náročnou práci?

Když jsem byl předsedou vlády,

mně se ta práce moc líbila. Je konkrétní,
jasná....no, ani ne jasná....

je... více koncentrováná na konkrétní otázky

a hned je vidět zpětná vazba. 
Co jsi udělal dobře, co ne,

kde jsi udělal chybu.

Když ta úloha nábírá globálnější charakter,

tak výsledek je takový ne hned jasný.

Jaký bude, jak se na něho bude za nějaký čas pohlížet.

Ve skutečnosti nad tím moc nepřemýšlím.

Vždycky vycházím z toho, co mám.

Řeším ty úkoly, které přede mnou stojí.

/VLADIMÍR POTANIN, prezident holdingové společnosti InterRos/
Na začátku roku 2009 jsem byl na jednání u Putina v Soči,

když se jednalo o osudu olympijských objektů.

Během porady Putin mnohokrát vyzýval k tomu,

abychom šetřili penězmi z rozpočtu.

Že na jednu stranu je potřeba stavět,
aby to vypadalo hezky, luxusně,

a z druhé strany je krize, peněz v rozpočtu je málo

a je potřeba šetřit.

V jeden moment, když po několikáté
upozorňoval na šetření,

tak řekl: "Ty peníze patří národu."

A víte, řekl to tak tiše, bez patosu,

a hlas se mu zatřásl a bylo vidět,
jak to osobně prožívá.

On je opavdu přesvědčen, že peníze jsou lidí,
to jest, že je vydělala celá země.

A proto se musí utrácet s rozumem.

Takové množství služebních cest, jako tehdy,

/ANDREJ KOLESNIKOV, novinář/
do podniků, do závodů jako Rostselmaš,
Avtovaz nikdy neabsolvoval.

Kromě toho, to bylo v létě,
kdy byly hrozné požáry.

A my jsme jezdili skoro ob den
do těch hořících vesnic,

setkávali jsme se s lidmi, kteří byli, 
tak to působilo,

byli schopni roztrhat jakéhokoliv 
vládního představitele,

který se tam objeví.

Pomozte nám Vladimíre Vladimíroviči!

Pomozte! /Nižnegorodská oblast/

Proč nikdo nic nedělal?!
Proč jste od všeho dali ruce pryč?!

Z těch ruin nic rekonstruovat nebudeme.
Budeme stavět nové domy.

Ať nám to Putin řekne!

Tak já vám to říkám. Já vám to říkám.
Jen malý moment...Malý moment.

Takže.....ano.....a za druhé...

Chci, aby mě všichni poslouchali, ano?

Slyšíte mě dobře?

Do zimy budou stát všechny domy.

Naše vesnice bude znovu postavena?
Slibujete nám to?

Ano, já vám slibuji, že vaše vesnice
bude unovu postavena.

Tyhle slušební cesty, zahalené do dýmu a plamenů,

z toho premiérského období, to je to,
co se mi jako první vybavuje.

Tehdy to opravdu byla, jak se říká opravdová dřina.

Každodenní, ponořená do hloubi země.
Byla to práce v terénu.

Pak si vzpomínám, jak jsme jezdili na ta samá místa,

jen už tam byly nově postavené domy.

Já jsem Vás k sobě pozvala do novostavby.
Pojďte dál.

Radiátor je na minimum.

Co se týká plynu, byly nějaké nedostaky.
Myslel jsem, že to nestihneme.

Ale stihli. - Stihli. - Ano.

/24. září 2011, sjezd strany Jednotné Rusko/
S ohledem na nabídku stát v čele stranické kandidátky,

vykonávat stranickou práci

a v případě úspěchu ve volbách

být připraven začít pracovat ve vládě,

považuji za správné, aby sjezd podpořil kandidaturu

předsedy strany Vladimíra Putina
na funkci prezidenta země.

Když Medvěděv doporučil Putina a Putin Medvěděva,

tehdy se všem zdálo, že je to docela,
jak to říct, povýšené

ve vztahu k voličům.

Že vlastně neproběhly ani reálné volby.

Jsme tu kvůli státu!

A ti, kteří nevolili ve prospěch Putina

v prezidenstkých vobách, ti přišli na Bolotnoje náměstí
/"Já jsem vás nevolil"/

aby řekli, ano, my máme jiný názor.

Šel jsem na Bolotnoje, 
abych se na to všechno podíval.

Zabrali tribunu, a hned začali určovat,
koho připouští a koho ne.

/ZACHAR PRILEPIN, spisovatel/
Potom jsem seděl v baru, tam nedaleko,
a poslouchal jejich rozhovory,

zcela přihlouplé, že oni teď svrhnou vládu v Rusku,

že vyhráli, že demonstrují a mně to
tehdy přišlo strašně směšné.

/ALEXEJ KUDRIN, předseda výboru občanských iniciativ/
Já jsem s Putinem velmi podrobně mluvil.

Řekl jsem, že možná půjdu na prospekt Sacharova.

Nebudu říkat, co mi řekl, ale přinejmenším
nebyly žádné zákazy.

Já jsem si spočítal, že na Sacharovo
poprvé příjdou ty vrstvy střední třídy,

které nikdy před tím neprotestovaly.

Je potřeba zorganizovat prostor pro dialog.

Jinak bude revoluce. Jinak ztratíme tu
šanci, kterou dneska máme.

Já jsem se snažil přimět i vládu i Putina
najít nějakou formu dialogu

s lidmi, kteří upřímně prožívají situaci v zemi.

Ale nakolik se ti lidé velmi promíchali
i s radikálnějšími strukturami

i s nacionalisty... Proto jsem později pochopil,

že Putin nechce, přesněji řečeno, nevidí
tam vlastně partnera pro dialog.

Podle Putina, oni tenkrát překročili červenou čáru.

Začali bít policisty.

Bylo rozhodnuto, že bude probíhat trestní stíhání,

jestli se potvrdí informace, že ten člověk
udeřil policistu, půjde sedět.

A to se taky začalo dít.

Hlavní je to, že nejen, že to odpovídalo
zákonům Ruské federace,

ale taky to souhlasilo s vnitřním Putinovým zákonem.

Předehnali rogalo.

Předhánějí ho a přiblížují se ke křídlu zleva,
zprava, zvrchu.

Šikulové. Krásní kluci. Sympaťáci.

/ALEXANDR GAMOV/
Následně oponentka Xenia Sobčak, tak ta vůbec naprojektovala
celou tu situaci do volební statistiky.

Nevím, jestli ji znáte, nebo ne.

Tak tedy, 63 procent volavek letělo za Putinem,

jak se ukazuje, ostatní dali přednost letu na jih

a jenom nevelká část zůstala stavět
hnízda na náměstích a bulvárech.

Přece jen ne všichni jeřábi se rozletěli za Putinem.

Dokonce slyším i potlesk.

Skutečně, ne všichni jeřábi letěli hned.

Neletěli jen slabí jeřábi.

A to jenom na první pokus. Na druhý letěly všechny.

Pravda...pravda, musím a říct a přiznat čestně to,

že ne všichni jeřábi letěli hned,

to má za vinu i lídr, pilot

Prostě, v určité momenty, mám na mysli
špatné počasí a silný boční vítr,

je pilot nucen nabrat rychle výšku a rychlost,

jinak se systém může převrátit.

Co ještě dodat?

Ano, jsou samozřejmě i ptáčci,
kteří vůbec nelétají v hejnu.

Dávají přednost tomu,
mít hnízdo někde odděleně.

Co s tím naděláme? To už je jiný problém.

Dokonce pokud nejsou součástí hejna,
tak jsou součástí naší populace

a musíme se k nim chovat ohleduplně.

Byli lidé, ten samý Chodorkovský, Berezovský,

kteří ve vztahu k němu zaujali absolutně
nesmířlivou, agresivní pozici.

/Velká tisková konference prezidenta RF/
Vladimíre Vladimiroviči, před rokem jste
udělil milost Chodorkovskému.

On vám tehdy slíbil, že nevstoupí do politiky.

/ALEXANDR JUNAŠEV/
Teď promluvil snad i o svých prezidentských ambicích.

A v souvislosti s tím mám otázku. Nelitujete....

A kde...kde bude kandidovat na prezidenta?

Pan Chodorkovský se na mě obrátil s žádostí o milost.

V každém případě poslal odpovídající papíry.

A údajně neměl v plánu vstup do politiky.

Ale když jsem rozhodoval o milosti,

nevycházel jsem z toho, jestli se může nebo nemůže,
bude nebo nebude v politice.

To je jeho volba. Já jsem se rozhodoval
z humanitárních pohnutek.

Tehdy psal o tom, že má nemocnou matku, težce,

a víte, máma, to je svatá záležitost.

A já vám to teď říkám bez jakékoliv ironie.

On si odbyl většinu trestu v nápravném zařízení

a jaký smysl by mělo tam člověka držet

s tím, že se nebude mít možnost se rozloučit s matkou.

Matka tam samozřejmě sehrála roli, protože
to člověčenství je velmi důležité.

Berezovskij se chtěl vrátit do vlasti a mluvil

o své lásce k zemi a tak dále.

Ano, on píše o tom, že předpokládá, že udělal hodně chyb,

způsobil ztráty. Prosil o odpuštění
a o možnost vrátit se do vlasti.

On byl rozhodnutý dovolit mu vrátit se do země.

On je dostatečně silný člověk, aby odpustil těm,

kdo je k němu nesmiřitelný.

5. září 2013

V noci Barack Obama přeletěl Atlantik,

aby přešel k diplomatického útoku.

/BARACK OBAMA, prezident USA/
Doufám v diskusi o otázce situace v Sýrii.

Já se domnívám, že bychom měli obrátit
svou pozornost k na to,

co společně uznáváme, že použití
chemických zbraní v Sýrii

to není jen tragedíe, 
ale porušení mezinárodního práva.

Ze Stokholmu se Barack Obama vydá do Petrohradu

na summit G20, i když jeho osobní schůzka
s Vladimírem Putinem

není v jeho rozvrhu.

6. září, Petrohrad

Předtím byli rozhodnuti, co se týká Sýrie,
asi jenom k opačným názorům.

Pokud pan Obama nemůže přesvědčit světové lídry o tom,

že odpověď pomocí vojenských prostředků
je jediné správné řešení,

tak přesvědčit Kongres a Američany během
základního hlasování v příštím týdnu,

pro něho bude ještě složitější.

/SERGEJ LAVROV, ministr zahraničních věcí/
Několik dní před tím, kdy se čekalo na rozhodnutí,
zda začne bombardování Damašku

s cílem svrhnout režim pod záminkou jakoby
použitých syrskou vládou chemických zbraní,

důkazy stejně nikdo nikdy nepředložil.

Putin měl na summitu "dvacítky" v Petrohradu návrh,

kdy prostě řekl: 
"Když už vás tak znepokojují chemické zbraně,

tak pojďme docílit toho, aby Sýrie podepsala konvenci
o zákazu chemických zbraní

a zavázala se je zlikvidovat.

Není potřeba bombardování,
pokud mluvíte pouze o chemických zbraních

a o ničem jiném.
My jsme připraveni využít svého vlivu,

aby se Sýrie připojila ke konvenci 
o zákazu chemických zbraní

a podepsala dohodu o jejich likvidaci 
s příslušnou organizací.

Připomínám, že použítí síly proti suverennímu
státu je možné výlučně případě,

pokud se tak děje v sebeobraně a jak je známo,
Sýrie na Spojené státy neutočí.

A za druhé, z rozhodnutí Rady bezpečnosti při OSN.

Jak řekla včera jedna z účastnic naší diskuse,

ti, kteří jednají opačně, se sami staví mimo zákon.

Ze začátku prakticky žádný dialog neprobíhal.
Podali si ruce při ceremonii.

Někdo ho nazval chladným, někdo plachým,
někdo agresivním.

A následující ráno, naprosto neplánovaně,
došlo ke kontaktu.

Všichni účastníci dvacítky tenkrat byli svědky toho,

že spolu začali Putin a Obama mluvit.

Poté, co tuto besedu započali ve stoje,

si sedli do rohu nevelkého sálu.

A nejdříve to trvalo několik minut

ostatní hlavy států zatím stáli a čekali.

Potom to trvalo pět minut, deset minut...

Oni si přirozeně nevšímali toho, co se děje.

Možná, že z hlediska protokolu
vznikla taková trapná pauza,

ale nijak nepřekážela, protože všechny
hlavy států pošilhávaly do toho rohu,

kde seděli dva prezidenti,

a bylo cítit naprosté pochopení
důležitosti této besedy pro celý svět.

Samozřejmě, že Putinovi a Obamovi
se nepodařilo vyřešit otázku Sýrie.

Ale likvidace zásob chemických zbraní,
které tenkrát Sýrie měla,

proběhla a je dokončena.

A kdo ví? Jestli by se tehdy nedomluvili
na likvidaci chemických zbraní,

co by se teď mohlo stát,
kdyby se dostalo do rukou ISIL.

Do rukou těchto lidí, kteří uřezávají hlavy,
upalují lidi zaživa atd.

A on svým partnerům navrhuje domlouvat se
ne jen na půl kroku dopředu,

ne na období dvou, tří let,

kdy budou následovat další volby a bude potřeba voličům
předložit nějaké hlasité, zvučné vítězství,

ale kousek dál. Podívat se za horizont.

Pochopte, tímhle se velmi liší
naši západní kolegové od Putina.

Takže vy předkládáte světu tuto koncepci
spravedlivého uspořádání

a najednou se ukazuje, že svět vás nechce slyšet.

O bílé říká, že je černá, o černé, že bílá.

Začala být hrozbou ta role,
kterou Rusko začalo ve světě hrát,

kdy se prakticky z mizející velmoci
najednou změnila ve velkého politického hráče.

Když jste se vy, pokud chcete, stal lídrem konzervativní
části jak evropské, tak i americké společnosti.

Vy jste kopnul docela hluboko.

Já mám někdy takový pocit, že oni nás mají rádi,
jen když potřebujeme zaslat humanitární pomoc.

Tak tehdy je vše v pořádku. To nám posílají brambory.
A patří jim za to dík, to bez legrace.

Mnozí lidé to dělali opravdu upřímně,
zejména obyčejní občané.

Ale tak zvané vládnoucí kruhy, elity politické,
ekonomické z těch zemí ,

oni nás mají rádí když jsme chudí žebráci
a stojíme s protaženou rukou.

Jakmile začínáme upozorňovat na své zájmy,

tak pociťují jakýsi element geopolitického soupeření.

A komu by se to líbilo? Vám by se líbilo,

kdyby k vám do televize přišel nový člověk,
odolný, silný, mladý a dobře vychovaný

s encyklopedickým vzděláním 
a začal vás pomalu vytěsňovat.

Budete se také bránit a začnete s ním bojovat.

Víte, v přírodě se to tak děje všude a v
mezinárodních vztazích je to stejné.

Jsem hluboce přesvědčen, že my
neporušujeme žádná pravidla hry.

Když říkám pravidla hry, má na mysli
především veřejné mezinárodní právo,

Chartu Organizace spojených národů
a vše, co k tomu náleží.

To se týká našich vztahů s Ukrajinou.
To se týká situace na Krymu.

To se týká naší pozice, kterou zastáváme
v dalších světových regionech

v souvislosti s bojem s mezinárodním terorizmem.

To se týká našich problémů
v oblasti globální bezpečnosti,

tím je míněn například náš postoj k
odstoupení USA od klíčové dohody

o omezení systémů protiraketové obrany.

Takže, když o tom všem začínáme mluvit,

když říkáme, že nás ohrožuje 
třeba rozšíření NATO na východ

přiblížení vojenské infrastruktury k našim hranicím,

pak ... vzniká přání nám překážet.

A k dnešnímu dni je to v takové podobě, kterou vidíme.

To jsou takzvané sankce.

To není nic jiného, myslím,
že už jsem o tom mluvil v poselství,

není to nic jiného než pokus zdržovat rozvoj Ruska.

A takové pokusy můžeme vidět napříč celou ruskou historií.

Počínaje už carským obdobím.

Tento pokus zabrzdit Rusko,
to je politika známá už dávno, po staletí.

To není nic nového.

Ale my se nemusíme nijak zvlášť strachovat.

Vlajka stoupala vzhůru a já jsem hodně nahlas zpívala.

Možná jsem až křičela.

Protože jsem pod svou vlajkou zvítězila
a chtělo se mi právě hodně nahlas zpívat

a křičet.

Když byla olympiáda a když
se odehrávalo to všechno v Kyjevě

/ZACHAR PRILEPIN, spisovatel/
a odehrávalo se to všechno na Ukrajině,

když začala antiputinovská ani ne
propaganda, ale hysterie v Kyjevě

že Putin už přišel, Putin zabíjí Majdan,
Putin střílí naše děti,

to všechno se dělo a soukromý příběh se začal
měnit v celospolečenský a celostátní

a v neschopnost zvládnout situaci a také
chování zapadních partnerů.

A tahle uzlinka na bílé Putinově čelisti se zachvěla

a já jsem najednou pochopil,
že se rozehraje nějaký nový příběh

tím zachvěním, protože nic nebylo vyřčeno, žádné
pohárky se tentokrát nepozvedávaly

všechno bylo velmi mírumilovné a klidné,

ale bylo jasné, že se cítil jako
představitel Ruska jako subjektu,

kterého si neváží, o který se otírají 
a snaží se ho ponížit.

To je uvědomění si velikosti státnosti země,
historie země, to je uvědomění si určité mise.

Začneš si uvědomovat, že tohle je historie.

Nejdůležitější pro nás bylo pochopit, co chtějí lidé,
kteří na Krymu žijí.

Co chtějí? Chtějí zůstat na Ukrajině
nebo chtějí být s Ruskem?

A jestli se lidé chtějí vrátit do Ruska
a nechtějí být pod vládou neonacistů

extrémních nacionalistů a banderovců,

tak nemáme právo je opustit

A to je absolutně principiální věc.

A to jsem taky tenkrát říkal svým partnerům.

Já jsem jim řekl, že pro nás je to životně
důležitá otázka. - Lidé.

Já nevím, jaké zájmy budete hájit vy,

ale my budeme hájit svoje až do konce.

A to je mimořádně závažná věc.

Ne, protože bychom si chtěli něco odkousnout a urvat.

Dokonce ani ne proto,
že Krym má strategický význam v Černém moři.

Ale protože je to prvek historické spravedlivosti.

Domnívám se, že jsme postupovali správně

a ničeho nelituji.

Přiletěli jsme na Krym v den referenda.

/NIKOLAJ RASTORGUJEV, zasloužilý umělec Ruska/
Byl to neuvěřitelný pocit.

Viděli jsme lidi jak s celou rodinou jdou s balónky,
s vlajkami Ruské federace.

Děti držely vlaječky a všichni šli k volbám
se šťastným výrazem na tváři.

Viděl jsem, jak střízliví chlapi plakali na náměstí.
Střízliví!

Od nějakého neuvěřitelného pocitu štěstí,
že se nakonec vrátili domů.

Měli jsme vystoupení, tak najednou za pochodu,
a zpívali jsme.

Od Krymu až po Jenisej... Oni byli prostě
neuvěřitelně šťastní.

Všichni, které jsem viděl.

Po těžké, dlouhé, únavné plavbě se Krym a
Sevastopol vracejí do domovského přístavu,

k domovským břehům, do přístavu trvalého
pobytu, do Ruska!

Rusko! Rusko! Rusko!

/AKŽANA ABDIKARIMOVOVÁ, účastnice paralympijských her v Soči 2014/
Je super. Je skromný, skvělý. Mně se líbí.

Ja si myslím, že je samozřejmě přiměřeně přísný,
ale nicméně si myslím,

že když jsi prezident takové země,

velké, obrovské, silné, musíš být taky takový

jako země - velký a silný.

Kolikrát se přitáhneš?

50x. - Vážně?

To jsou naši lidi.

To pokolení, které vyrostlo za Putina,

to je většina naší společnosti,

která dál povede Rusko dalších 50 let.

To je pokolení, které se postupně naučilo
vyslovovat slovo "patriotismus".

To je pokolení, které se naučilo nosit
oblečení s ruskou vlajkou.

A je na to hrdé.

To je pokolení, které ví,

že v naší zemí to, tamto a tohle je dvakrát
lepší než kdekoliv na světě.

Co bylo před 15 lety, byla nedůvěra a zpustošení mysli.

/ALEXANDR PETROV, účastník Celoruské národní fronty/
Pak naděje a dneska nekonečná víra v to,

že správně budujeme nový stát.

Nejen, že se za těch 15 let mnohé změnilo,

ale my jsme se úplně změnili.

Naše společnost je jiná.

Vidíme před sebou nové, velké,
soběstačné Rusko, které se umí bránit.

Byl jsem ve Vladimiru a Suzdali 
podívat se po památkách

/ALEXEJ MILLER, předseda představenstva Gazpromu/
a v jednom ze suzdalských klášterů

jsem psal motlitby za zdraví a poznali mě tam.

Přišla ke mně Matka představená a říká:

"Alexeji Borisoviči, víte, že za poslední rok 
se velmi zvětčil počet motliteb za zdraví 
prezidenta Ruské federace, Vladimíra Putina?"

Ona říká: "Takhle to píší na motlitbu za zdraví.
Prostě Prezident ruské federace."

/Poloostrov Athos, Řecko/

Vladimir Vladimirovič Putin navštívil náš klášter 9. září 2005.

/Mnich ZOSIMA, ruský klášter sv.Pantelejmona na Athosu/
To byla za celou historii Athosu první
návštěva prvního představitele Ruska.

Po slavnostním přivítaní
v hlavním městě Athosu Karyés,

se Vladimír Vladimirovič sám posadil za volant

a rozjel se do kláštera a přímo na výjezdu
napravo stála athoská mula.

/HIERODIAKON JEVSTAFIJ, obyvatel kláštera Simona Petra/
První projiždělo policejní auto,
za ním jsem jel já svým autem

za mnou jel prezident a přímo před ním

ta mula z nějakého důvodu vskočila na cestu

a běžela přímo uprostřed cesty před prezidentem.

On se snažil uhnout doleva a i mula uhnula doleva.

Když napravo, tak i ona napravo. Taková vznikla situace.

Bylo mi jasné, že prezident pochopil, že tu něco nehraje

a jel za tím oslem.

Můžu vám říct, že tohle se na Athosu ještě nestalo,

aby mula někde ve vesnici běžela před
jakýmkoliv dopravním prostředkem

a schválně ho nenechala projet jako tahle.
To se nikdy nestalo.

A na zpáteční cestě, když jsme se vraceli,
projelo nejdřív policejní auto,

potom jsem projel já,

viděli jsme, že osel stojí na tom samém místě

a dívá se na nás a jakoby na nás čeká.

A tehdy jsme projeli. On nás bez problému
pustil jako by se nechumelilo.

My jsme projeli, zastavili jsme se
a dívali se, co bude dál.

A tu se za zatáčkou objevilo
auto Vladimíra Vladimiroviče

a ta mula, jak tam čekala,
tak najednou vyběhla na cestu,

otočila se, to jsme pozorovali já i policie,

a začala utíkala na opačnou stranu

do kopce do stoupání a stále uprostřed cesty

před prezidentovým autem.

Když osel ve stoupání patrně únavou zpomalil,

také Vladimir Vladimirovič zpomaloval.

On ji nepředjel. Mula šla krokem.

A už bylo vidět, že oddychuje, tak Vladimir
Vladimirovič k ní zleva plynule najel,

srovnal se s ní, to jsme točili z auta,

a zastavil se. A ona se taky zastavila.

A několik minut, nemohu to říct přesně,
neměřil jsme to, stáli.

Tohle jsme viděli, že se zastavili.

Říkám čestně, že si netroufám to soudit.

Chci poznamenat jen jedno. Když se to stalo,
myslím, že to bylo nějaké znamení

Matky Boží jako patronky Athosu.
Bylo to pro prezidenta nějaké znamení.

Ale myslím si, že je to pro něj na posouzení.

Nikdy nechodí na takové akce nepřipravený.

A když jde na takové jako je tisková konference,

nebo přímá linka, připravuje se mnoho, mnoho dní.

Je stoprocentně soustředěný. Stoprocentně.

Pokaždé je napjatý. Patrně je to svázáno s
odhodláním, vnitřním odhodláním.

Protože je to o tom, že když mluví prezident jako
Putin, cena jeho slova je příliš vysoká.

/18. prosince 2014, Velká tisková konference prezidenta RF/

/ANTON VERNICKIJ, novinář/
Vladímire Vladímiroviči, to se teď děje s naší ekonomikou,
to je odplata za Krym? Možná je čas to čestně přiznat.

Ne, to není odplata za Krym. To je odplata, nebo
přesněji daň, za naše přirozené přání

zachovat sebe sama jako národ, jako civilizaci, jako stát.

Já jsem na tzv. Valdajském klubu uváděl příklad
a vzpomněl jsem náš nejvíce uznávaný symbol,

medvěda, který ochraňuje svou tajgu.

Víte, v čem to spočívá? Když budeme
pokračovat v těchto analogiích,

mně samého někdy napadá, možná by
měl náš méďa klidně sedět

nenahánět divočáky po tajze
a živit se jahůdkami, medem...

Možná by ho nechali na pokoji. NENECHAJÍ.

Protože se vždycky budou snažit ho přivázat na řetěz,

a jakmile se jim to podaří, přivázat na řetěz,

vyrvou i zuby, i drápy.

A poté, co mu vyrvou zuby a drápy,

tak méďu nebudou potřebovat,

udělají z něj vycpávku a konec.

Problém není v Krymu. Problém je v tom, že bráníme
svou samostatnost, svou suverenitu

a právo na existenci.

Toto jsme dlužní všichni pochopit.

/VLADIMÍR SOLOVJOV/
Když to začalo s Krymem a když se
objevil takový duch patriotismu

najednou se ukázalo, že máme armádu.

Najednou se ukázalo, že máme zbrojní průmysl.

Najednou se ukázalo, že bez ohledu na všechna vyjádření
včetně těch od liberálních úředníků z vašeho týmu,

že není potřeba utrácet peníze na obranu,

se nějak zpoza rohu, nenápadně sformoval zbrojní průmysl,

na který můžeme být opět hrdí.

Kdybychom neměli zbrojní průmysl a armádu,

nemohli bychom předejít všem problémům spojeným
s bojem s mezinárodním terorismem.

Dokonce i v těch nejtěžších časech,

z pohledu ekonomiky na začátku nového tisicíletí,

jsme těžko budovali armádu.

Já už jsem o tom mluvil,
tehdy při celkovém počtu 1 300 000

jsem s námahou dal dohromady 50 000.

Přitáhnul jsem armádu z Dálného Východu, námořní
pěchotu ze severní flotily.

Sehnali jsme dohromady 50 000 bojeschopných jedinců.

Ale teď je to úplně jiný příběh.

Předtím byl materiální stav ozbrojených sil prostě k pláči.

I morální i materiální.

Víte, v této souvislosti bych chtěl, jak se
v takových případech říká, využít situace

a ještě jednou poděkovat všem našim vojákům,

kteří v tu pro naši zemi velmi těžkou dobu,

nesli na svých ramenou tíhu, v podmínkách bez financí
a já bych řekl, ponižujícího stavu ozbrojených sil

stejně zachránili zemi. Hluboce se před nimi klaním.

/SERGEJ IVANOV, tajemník Rady bezpečnosti RF 2000-2001/
Znamenitá 6. rota, 76. letecké výsadkařské divize

v r. 2000, to byla stovka našich
výsadkařů proti 1000-1200 mužů.

Tehdy byly v Čečensku takovéhle bandy.

Boj byl absolutně nevyrovnaný.

/LIDIA JEVTJUCHINA, matka Hrdiny Ruska, pplk. Marka Jevtuchina/
Můj syn byl velitel a kluci říkali,
že slyšeli všechny rozhovory.

Jeho poslední slova byla: 
"Navedu palbu na sebe. Sbohem, chlapi."

Jejich boj trval skoro celý den

a skončil tak, že z 90 kluků zůstalo na živu 6.

A 84 padlo.

/14. dubna 2001, Kóta 776, Čečensko/

My jsme se rozhodli a prezident se rozhodl
to místo navštívit.

Tehdy jsme tu oblast nekontrolovali.

Když odlétal prezident, byl ještě klid.

/NIKOLAJ PATRUŠČEV, ředitel FSB 1999-2008/
Ale když opouštěl to místo, speciální složky
už se k té kótě vydali.

Není to vaše vina, že se země ocitla v tom stavu,
ve kterém se teď nachází.

Ale máme štěstí v tom, že existují lidé,
objevili se lidé,

které jste vychovali, se kterými jste žili, kteří
zabránili dalšímu rozpadu země.

Stejně by to musel někdo udělat.

Po desátém výročí jsem všechny obvolala,
našla jsem všechny adresy.

Zjistila jsem u všech, kdo má jaké problémy,

co kdo potřebuje.

Byla z toho takováhle složka dokumentů.

Za 10 dní mi volali.

Ta složka se dostala k Vladimírovi Vladimíroviči.

On se chce s vámi setkat.

A každý gubernátor osobně navštívil každou rodinu,
řešil všechny problémy,

aby do té schůzky, kterou jsme
měli dohodnutou s prezidentem,

bylo všechno hotovo.

Víte, zdá se mi, že chování k těm rodičům,
kteří ztratili své děti,

všechny naše děti přece přísahali,

proto oni věděli, jak to může dopadnout.

Podle mého názoru, byl ten znamenitý boj
už v mnohém přelomový,

co se týká čečenských skupin, protože
militanti-teroristé, kteří proti nám bojovali,

myslím, že po tom boji pochopili,

že zlomit bojového ducha
a vůli naší armády se nemusí podařit.

/SERGEJ ŠOJGU, ministr obrany RF/
Dnešní armáda, to je zcela něco
jiného než před 15 lety.

Když prezident dá rozkaz zkontrolovat
Východní vojenský okruh,

během několika hodin postavíme na nohy tak 156 000 lidí.

To jsou tisíce jednotek obrněné techniky,
stovky letadel a lodí.

Naše cvičení jsou několikanásobně větší.

Jedním slovem mohu říct: střela vyletěla.

Armáda se začala cítit jako armáda.

Důstojníci si sami sebe začali vážit.

Služba na kontrakt se stala zajímavou a prestižní.

Jestli nebude armáda, silná armáda,
všechno ostaní už možná nebude potřeba.

A to už pak nebude naše země.

Momenty absolutního štěstí?

Je pro mě těžké říct.

Mohu říct, že v celku se to podařilo, a všechno to
dohromady může vyzývat víceméně uspokojení.

Když si uvědomuješ, kde jsme byli a co jsme dokázali.

Začneme státem. Přece jen zemi jsme zachovali,
HDP zdvojnásobili.

Výdaje federálního rozpočtu ve srovnání s rokem 1999

k roku 2014 vzrostly 22x.

Realný příjem obyvatelstva je trojnásobný.

Množství lidí, kteří žijí pod hranicí chudoby,

bylo to téměř 42 000 000 lidí.

A teď máme téměř trojnásobně, 2,8x
méně lidí žijících pod hranicí chudoby.

Všechno to v souhrnu nám dalo možnost
vyřešit ještě jeden úkol.

Podívejte se, v roce 1999 a v roce 2000 byl přirozený
úbytek obyvatelstva 929 000 lidí, mám pocit.

To jest skoro milión.

Umíralo o milión více lidí než se rodilo.

A jestli bychom v Rusku ztráceli ročně milión lidí,

to je prostě katastrofa.

Rusko by postupně přestalo existovat.

My jsme nejenom stabilizovali, nejenom změnili trend,
ale už dva roky za sebou máme přirozený přírůstek.

V což už nikdo nevěřil.

To není jen díky programu mateřskému kapitálu
a jiným systémům podpory mateřství a dětství.

To je díky celkové situaci. Opakuji, to
přináší větší důvěra lidí k tomu,

že mohou rodit děti, vychovávat je,
nechat je vyrůstat a tak dále.

A to je ve skutečnosti takový multiplikátor

toho, co bylo uděláno.

To všechno dohromady, když o tom přemýšlíš, když to analyzuješ,
tak to samozřejmě ani nemůže nepřinášet uspokojení.

/Severní Osetie/
Pro obyvatele severo-osetské obce Nogir bylo otevření
nového sportovního areálu opravdovým svátkem.

/Sachalin/
Plošina se nachází 130 metrů nad
hladinou moře. To je jako dvě Spaské věže.

Rozlohou je trošku větší než standardní fotbalové hřiště.

/Moskva/
Specialisté s dlouholetou praxí říkají:
"Centrum s takovým zařízením není nikde v Evropě."

/Krasnojarský kraj/
Nová hydroelektrárna na Angaru je
nejmodernější v ruské hydroenergetice.

Přitom veškeré vybavení je domácí výroby.

/Ostrov Ruskij/
Od dnešního dne ostrov Ruskij nenazývají jinak,
než studentským hlavním městem Dálného Východu.

/Jamal/
Z tohoto místa začíná Severní proud.
Odsud začíná dlouhá cesta ruského plynu na Západ.

/Soči/
Rusko v olympijském Soči na olympijské dráze vítá Formuli 1.
Poprvé legendární závod probíhá v Rusku.

Dnes jsou tady všichni nejlepší závodníci planety.

/PATRIARCHA KIRILL/
Církev má svou představu a tom, jaká by měla být vláda.

Přitom ta představa není dána ani mými předchůdci, ani mnou.

A ta existuje po celou historii církve.

Církev spojuje moc, zvláště vyšší představitele moci,

s nezbytnou potřebou plného odevzdání sebe sama
službě té věci, pro kterou byli vybráni.

Nejde říct, že ten člověk pracuje jako prezident.

On slouží své zemi ve funkci prezidenta.

Já myslím, že tím je řečeno vše.

Vladimíre Vladimíroviči, 15 let prezidentství.

Čeho se musí vzdát člověk, který se stane prezidentem?

Takového normálního konzumního života.

To je nevyhnutelné.

Není možné žít tak, jako žije normální člověk.

Nemůžeš jít do kina, nemůžeš jít jen tak do divadla,

nemůžeš chodit po obchodech.

Ale taky to není ochuzeno o určitý smysl a radosti.

Ale to nejsou velké ztráty ve srovnání s tím,
co osud a národ davají těm lidem,

kteří se ocitají na mém místě.

Přinést maximální vklad, udělat vše,
co závisí na mně či na nás,

kteří pracujeme v takových funkcích,

pro svou zemi a pro svůj národ,
to kompenzuje vše.