Povím vám o Oliveru Sacksovi,
slavném lékaři, profesorovi

a autorovi podivných
neurologických případových studií.

Některé jeho úžasné výzkumy
probereme později,

ale teď si promluvme jen o něm.

I když má vynikající
a zvídavou mysl,

dr. Sacks nezvládne jednu věc,
kterou umí i obyčejné batole.

Nedokáže v zrcadle rozeznat
svou vlastní tvář.

Sacks má formu prosopagnosie,
neurologickou poruchu,

kvůli které člověk hůře
vnímá nebo rozeznává tváře.

Viz obličejová slepota.

Víte, že funkce mozku
je lokalizovaná,

a toto je další obzvláště
povedený příklad.

Sacks rozezná
svůj šálek kávy na polici,

ale nepozná v davu
svého nejstaršího kamaráda,

protože část jeho mozku odpovědná
za rozpoznávání obličeje je mimo.

Se zrakem nic nemá.
Smysl má v pořádku.

Problém má s vnímáním,
tedy pokud jde o rozeznávání tváří.

Prosopagnosie nám ukazuje,

jak jsou čití a vnímání propojeny,
ale odlišné.

Čití je proces zdola nahoru,
díky kterému zrak, sluch a čich

přijímají a předávají
vnější podněty.

Vnímání je zase proces shora dolů,

kdy naše mozky informace organizují,
tlumočí a uvádí do kontextu.

Právě teď pravděpodobně přijímáte
světlo z obrazovky vašima očima,

které pošlou data
o tomto čití do mozku.

U vnímání vám mozek říká,
že to, co vidíte,

je diagram vysvětlující rozdíl
mezi čitím a vnímáním,

což je dost psycho.

Váš mozek chápe toto světlo
jako mluvícího člověka,

kterého by poté
mohl poznat jako Hanka.

ČITÍ A VNÍMÁNÍ

Neustále nás zaplavují podněty,

i když víme jen o těch,
které naše smysly zachytí.

Například vidím, slyším,
vnímám i cítím tohohle corgiho,

ale nelovím sonarem jako netopýr,

neslyším krtka pod zemí jako sova

ani nevidím ultrafialové
a infračervené světlo jako strašek.

Možná necítím
ani půlku toho co ty.

Ne, ne.

Máme různé smysly.

Na světě je hodně smyslů
a ne každý musí cítit to samé,

takže každé zvíře má své meze,

které lépe pochopíme, pokud určíme
absolutní podnětový práh počitku.

Minimální stimulaci nutnou k zachycení
konkrétního podnětu 50 % času.

Pokud vám pustím do ucha slabé pípání
a uslyšíte ho 50 % přehrávaného času,

zjistíte absolutní
podnětový práh počitku.

Musíme používat procenta,
protože někdy pípání uslyšíte

a někdy zase ne,
i když se nic nezmění.

Proč? Protože mozky jsou složité.

Zachycení slabého smyslového signálu
jako pípání není jen o síle podnětu,

je to i o vašem psychickém stavu,

bdělosti a očekávání v dané chvíli.

To souvisí s teorií zachycení signálu,
modelem pro předvídání

jak a kdy bude osoba zachycovat
slabé podněty částečně podle kontextu.

Vyčerpaní rodiče mohou slyšet
slabý nářek svého dítěte,

ale nevšimnou si troubení
projíždějícího vlaku.

Jejich paranoidní rodičovské mozky
jsou tak navyklé na dítě,

že se jim nakopnou smysly,
ale jen k předmětu jejich pozornosti.

A pokud naopak pociťujete
neustálé podněty,

vaše smysly se přizpůsobí
během procesu smyslové adaptace.

Proto si vždy musím zkontrolovat,
jestli mám v pravé kapse peněženku,

ale jestli si ji dám do levé,
bude mě tam tlačit.

Také se hodí zmínit naši schopnost
zachycení rozdílu mezi dvěma podněty.

Můžu jít v noci ven a dívat se na nebe
a svým objektivním vědeckým mozkem vím,

že každá hvězda je jinak jasná.

A ano, pouhým okem můžu zjistit,
že některé hvězdy jsou jasnější.

Ale ostatní hvězdy? Ty mi přijdou stejné.
Žádný rozdíl v jejich jasu nevidím.

Tak co? Už se ti chce jít?

Dej mi pusinku.

Bezva.

Hodná.

Hranice poznání rozdílu je podnětový
práh rozdílu, ale není lineární.

Třeba poznám, když je malá hvězda
o něco jasnější než jiná malá hvězda,

ale už nepoznám, když je velká hvězda
o trošku jasnější než jiná velká hvězda.

Právě proto jsme muži,
který na to přišel, přiřkli zákon.

Weberův zákon říká, že rozdíly
vnímáme logaritmicky, nikoli lineárně.

Nezáleží na množství změn,
ale na změně procentuální.

Dobře, co si takhle posvítit na funkci
jednoho z našich nejmocnějších smyslů?

Zraku.

To, že vidíte váš obličej
v zrcadle, je výsledkem dlouhé,

ale bleskurychlé sekvence událostí.

Světlo se odrazí od tváře,
pak od zrcadla a poté do vašich očí,

které přijímají všechnu možnou energii
a přeměňují ji v nervové zprávy,

jež váš mozek zpracovává a třídí do toho,
co vidíte, což je vaše tvář.

Ale jinde třeba vidíte kávu, corgiho
nebo děsivého klauna s koláčkem.

A jak se změní světelné vlny
na smysluplné informace?

Začněme se světlem.

Světlo, které vidíme, je jen malý zlomek
celého spektra elektromagnetického záření

s rozpětím od gama po radiové vlny.

Světlo má různé fascinující vlastnosti,
které určují, jak ho vnímáme,

ale v rámci tohoto tématu
chápejme světlo šířící se vlnami.

Vlnová délka a frekvence
určují jeho odstín

a amplituda zase
jeho intenzitu neboli jas.

Například krátká vlna
má vysokou frekvenci.

Naše oči vidí nízké vysokofrekvenční vlny
jako namodralé barvy,

ale dlouhé nízkofrekvenční
jako načervenalé barvy.

Jaký vidíme jas barvy,

kontrast mezi oranžovou šerbetu
a oranžovou kuželu,

souvisí s intenzitou neboli množstvím
energie v dané světelné vlně,

což, jak jsme řekli,
je určeno jeho amplitudou.

Větší amplituda znamená
vyšší intenzitu a ta jasnější barvu.

Někdo mi teď řekl, že šerbet
není slovo, které existuje.

Říká si Michael Aranda
a je to pako.

Díval ses do slovníku?

Napiš to do Googlu.

Zeptej se Googlu na šerbet.
Takže šerbet existuje.

Když světlo proletí
rohovkou a zornicí,

zasáhne průhledný disk
za zornicí – čočku,

což zaměřuje paprsky světla
na konkrétní snímky.

A jak je u čoček běžné,
promítají tyto obrazy na sítnici,

vnitřní povrch oční bulvy
s receptorovými buňkami,

které tuto vizuální
informaci pociťují.

Vaše sítnice nevidí celý obraz,
jako když se díváte na film.

Je to spíš soubor pixelů
světelné energie,

které milióny receptorů
přeloží do nervových podnětů

a odsviští zpět do mozku.

Tyto sítnicové receptory
jsou tyčinky a čípky.

Tyčinky detekují stupnici šedi,
souvisí s periferním viděním

a díky nim si v noci neukopáváme palce,
když nevidíme barvy.

Čípky detekují
jemné detaily a barvy.

Nachází se blízko středu
ohniska sítnice zvané fovea.

Tyčinky fungují pouze
při dobrém světle,

díky čemuž můžete ocenit
babiččin vzor na porcelánu

nebo strejdovu kérku.

A lidské oko je neskutečné,
když přijde na barvy.

Naše rozpoznávání barev
je tak výjimečné,

že průměrný člověk dokáže
rozlišit milión různých odstínů.

Probíhá mnoho výzkumů na to,
jak naše barevné vidění funguje,

ale dvě teorie
nám ho pomáhají chápat.

Model jménem Young-Helmholtzova
trichromatická teorie říká,

že na sítnici jsou tři barevné tyčinky,
které vnímají červenou, zelenou a modrou,

a když se stimulují,
oko díky nim vidí jakoukoliv barvu.

Pokud ale nejste barvoslepí.

Asi jeden člověk z 50 trpí
nějakou formou barvosleposti.

Jde hlavně o chlapy,
protože to souvisí s pohlavím.

Pokud zde nevidíte
logo Rychlokurzu,

je možné, že vám červené a zelené
tyčinky chybí nebo nefungují,

takže máte dichromatické vidění
místo trichromatického

a nerozlišujete
mezi odstíny červené a zelené.

Dalším modelem
je teorie protikladných barev,

jež říká, že vidíme barvu skrze procesy,
které pracují proti sobě.

Některé receptorové buňky může
stimulovat červená, ale tlumí je zelená.

A jiné dělají opak.

A z těchto kombinací vidíme barvy.
Ale zpět k bulvám.

Tyčinky a čípky spustí chemické změny,
které vyvolají nervové signály,

které zase aktivují buňky za nimi
zvané bipolární buňky,

jejichž úkolem je zapnout
sousední gangliové buňky.

Dlouhé axony ganglionů se vzájemně spojují
a vytvářejí podlouhlý optický nerv,

který přenáší nervové vzruchy
z oční bulvy do mozku.

Tato vizuální informace poté prosviští
řetězcem velmi složitých úrovní

a pak putuje z optického nervu do thalamu
a do mozkové zrakové kůry.

Zraková kůra leží vzadu
v týlním laloku,

kde pravá kůra zpracovává vstup
z levého oka a naopak.

Tato kůra má specializované nervové buňky
zvané detektory rysů,

které reagují na určité rysy,
jako jsou tvary, úhly a pohyby.

Různé části vaší zrakové kůry zodpovídají
za identifikaci různých aspektů věcí.

Osoba, která nerozezná lidské tváře,
si z hromádky správně vybere svazek klíčů.

To proto, že vnímání objektů
je v mozku jinde než vnímání tváře.

U dr. Sackse ovlivňuje jeho stav
oblast mozku zvaná vřetenovitý závit,

která se spustí, když vidí tváře.

Jeho obličejová slepota je vrozená,

ale může vzniknout z nemoci
nebo zraněním téže oblasti mozku.

A některé tamější buňky
reagují jen na jeden typ podnětu,

třeba držení těla,
pohyb, výraz obličeje,

ale jiné shluky buněk všechny
tyto jednotné informace spojují

během rychlého vyhodnocování.

Ten klaun se kaboní
a jde po mně s krémovým koláčkem.

Dám si to dohromady,
možná bych měl vypadnout.

Tomuto zpracování a vyhodnocení
mnoha aspektů situace najednou

se říká paralelní zpracování.

U zrakového zpracování to znamená,
že mozek si dává dohromady

tvar, hloubku, pohyb a barvu.

A zde vstupujeme do světa vnímání,
který se zkomplikuje natotata

a může skončit u filozofie.

To prozkoumáme do hloubky příště,
ale pokud jste dávali pozor,

znáte rozdíl mezi
čitím a vnímáním,

různými prahy,
které omezují smysly,

a něco z neurologie, biologie
a psychologie lidského zraku.

Díky za zhlédnutí svými bulvami

a díky našim štědrým sponzorům,
kteří tuto epizodu umožnili.

Albertu Costovi,
Alpaně Agrawal PhD.,

Franku Zeglerovi,
Philippu Detmerovi a Kurzgesagtu.

Pokud nás chcete podpořit
a být zmíněni,

zjistíte o těchto bonusech
pro naše Subbale odběratele

na subbable.com/crashcourse.

Tento díl napsala Katleen Yale,
upravil Blake de Pastino,

odborným poradcem byl dr. Ranjit Bhagwat,
režisérem a střihačem Nicolas Jenkins,

skriptem a zvukovým designérem
Michael Aranda

a výtvarným týmem Thought Café.

Překlad: Kara Mikešová