Chtěl jsem vyprávět příběh, kterým jsem byl posedlý, když jsem psal svoji poslední knihu, je to příběh o tom, co se stalo před 3000 lety, když bylo Izraelské království ještě v plenkách. Odehrává se na místě zvaném Šefela, tam, kde je dnes Izrael. Tím příběhem jsem byl posedlý proto, že jsem myslel, že mu rozumím, a pak jsem se k němu vrátil a zjistil jsem, že mu nerozumím vůbec. Ve staré Palestině, podél její východní hranice, leží pohoří. To platí i dnes pro Izrael. A v tom pohoří se nacházejí nejrůznější starobylá města toho regionu, čili Jeruzalém, Betlém, Hebron A pak je tam pobřežní planina, podél Středozemního moře, tam kde je dnes Tel Aviv. A to pohoří s pobřežní planinou spojuje místo s názvem Šefela, které tvoří několik údolí a horských hřbetů, které se táhnou z východu na západ, a můžete projít Šefelou, dostanete se z pouštní pláně do hor. A pokud jste někdy byli v Izraeli, tak víte, že Šefela je jedno z nejkrásnějších míst v Izraeli. Je tam nádherně, dubové lesy, pšeničná pole a vinice. Ale ještě důležitější je historie toho regionu, měl svůj účel, svoji strategickou funkci, tudy pochodovaly nepřátelské armády z pobřežní planiny, aby se dostali se do hor a ohrožovali ty, kteří v horách žili. A přesně to se před 3000 lety stalo. Filištíni, kteří byli největší nepřátelé Izraelského království, žili na pobřežní planině. Původně pocházeli z Kréty. Byl to námořní národ. A mohli začít s průnikem přes jedno Šefelahské údolí do hor, protože chtěli okupovat horské oblasti kousek od Betléma a rozdělit Izraelské království ve dví. Království Izraelské, kterému vládl král Saul, si toho samozřejmě byl vědom a tak povolal svoji armádu z hor a utkal se s Filištíny v Élově údolí, jednom z nejkrásnějších Šefelahských údolí. Izraelité se zabarikádovali podél severního hřbetu a Filištíni se zabarikádovali podél jižního hřbetu, a tak tam tyto dvě armády seděly celé týdny a zírali jeden na druhého, protože byli v patové situaci. Nikdo z nich nemohl útočit, protože útočit na druhého by znamenalo sestoupit z hor do údolí a potom opět vylézt nahoru, během čehož by jste byli zranitelní. Takže nakonec, aby prolomili mrtvý bod, poslali Filištíni svého nejsilnějšího bojovníka dolů do údolí, a on zakřičí a řekne Izraelitům: "Pošlete dolů svého nejsilnějšího bojovníka, a vyřídíme to mezi sebou, jen my dva." To byl tradiční postup ve starém válečnictví, souboj muže proti muži. Byl to způsob jak vyřešit spory, aniž by muselo dojít ke krveprolití ve velké bitvě. A Filištínec, který je poslán dolů, tento silný bojovník, je obr. Měří 204 cm. Je oděný od hlavy k patě v blyštivém bronzovém brnění, je opásaný mečem a v ruce má oštěp a kopí. Vypadá hrůzostrašně. Vypadá tak hrozivě, že s nim nikdo z izraelských vojáků nechce bojovat. To by byla sebevražda. Nikdo z nich nevěří, že by ho mohl porazit. A nakonec se přihlásí jediný člověk, takový mladý pasáček, jde za Saulem se slovy: "Já s ním budu bojovat." A Saul mu odpoví: "Nemůžeš s ním bojovat. To je hloupost. Jsi ještě dítě. Tohle je mocný bojovník." Ale pastevec je neoblomný. Říká: "Ne, ne, ne, nerozumíte mi, bránil jsem svoje stádo před lvy a vlky celé roky. Věřím, že to dokážu." A Saul nemá na výběr. Není nikdo další, kdo by se přihlásil. A tak řekne, že dobrá. A pak se otočí k tomu chlapci a řekne: "Ale musíš si obléct toto brnění. Nemůžeš tam jít tak jak jsi." A tak nabízí pastevci svoje brnění, ale pastevec řekne: "Ne." "Tohle já nosit nemůžu." Verš v Bibli doslova říká: "Nemůžu si to obléct, nejsem na to zvyklý," což znamená: "Nikdy jsem neměl to brnění na sobě. Zbláznili jste se?" A tak se sehne k zemi a sebere pět kamínků a vloží je do své pastýřské mošny a kráčí po horském úpatí, aby se střetl s obrem. A když obr vidí blížit se tuto postavu, zvolá: "Jen pojď, ať můžu s tvým masem nakrmit ptáky na nebesích a zvěř v lesích." Snaží se tohoto člověka vydráždit k boji. A když se pastevec přibližuje čím dál víc, obr vidí, že nese hůl. Nic jiného. Místo zbraně nese jen pastýřskou hůl, a zvolá - cítí se být uražený - "Copak jsem pes, že na mě jdeš s holí?" A pasáček vyndá jeden ze svých kamínků z kapsy, vloží ho do praku, roztočí a nechá ho letět a trefí s ním obra rovnou mezi oči - přímo zde, do jeho nezranitelnějšího místa - a obr padne k zemi buď mrtev, nebo omráčen, a pasáček přiběhne, vezme si jeho meč a usekne mu hlavu, a když to Filištíni vidí, obrátí se a dají se na útěk. Samozřejmě, ten obr se jmenoval Goliáš a ten pasáček se jmenoval David, a byl jsem posedlý tímto příběhem celou dobu, co jsem psal svoji knihu, protože všechno, co jsem si myslel, že o tom příběhu vím, se ukázalo být nepravdivé. David v tom příběhu má být ten slabší, že? Vlastně, ta jména, David a Goliáš, se přenesla do našeho jazyka jako metafora pro nepravděpodobné vítězství, když nějaká slabší strana vyhraje nad někým daleko silnějším. Ale proč si myslíme, že je David ten slabší? Ano, myslíme si to, protože je to dítě, malé dítě a Goliáš je velký silný obr. Myslíme si, že je slabší, protože Goliáš je zkušený válečník, kdežto David je jen pastevec. Ale hlavně, myslíme si, že je slabší proto, protože nemá nic jiného než - protože Goliáš má na sobě všechno to moderní brnění a zbraně, to oslnivě zářící brnění a meč a oštěp a kopí, a David má jen prak. Nuže, začněme s tou větou "David má jen prak," protože, to by byla první chyba, kterou děláme. Ve starobylém válečnictví byli tři druhy vojáků. Byla tu kavalerie, jezdci na koních a válečných vozech. Pak tu byla těžká pěchota, což jsou pěšáci, obrnění pěšáci s meči a štíty a s nějakým brněním. A pak tu byla artilerie, což byli lučištníci, ale hlavně prakovníci. A prakovník je někdo, kdo má kožený váček s dvěma dlouhými provázky, do kterého se dává projektil, buď kámen nebo olověná kulička, a takhle s ním zatočí a pustí jeden z provázků, a výsledkem toho je, že projektil vystřelí vpřed směrem ke svému cíli. Tohleto má David a je důležité pochopit, že ten prak není dětský prak. Není to tohle "Y", že? Není to dětská hračka. Ve skutečnosti je to neuvěřitelně ničivá zbraň. Když s ním David takhle zatočí, točí s ním tak, že se otočí asi šestkrát nebo sedmkrát za sekundu, a to znamená, že když se ten kamínek uvolní, letí opravdu rychle, asi 35 metrů za sekundu. To je daleko víc než baseballový míč, i kdyby jej hodil ten nejlepší nahazovač. Ba co víc, kameny v Élově údolí nebyly normální kameny. Byl to síran barnatý (baryt), což jsou kameny s dvojnásobnou hustotou oproti běžným kamenům. Pokud byste si spočítali balistiku, nárazové síly kamene, který vystřelil David z praku, tak se zhruba shoduje s nárazovou rychlostí střely z pistole ráže .45. To je neuvěřitelně ničivá zbraň. Přesnost, jak víme z historických záznamů, že prakovníci - zkušení prakovníci dokázali trefit a omráčit nebo dokonce zabít cíl až na vzdálenost 180 metrů. Ze středověkých tapiserií víme, že prakovníci dovedli trefit ptáka v letu. Byli neuvěřitelně přesní. Když se David předstoupí - a není ani 180 metrů od Goliáše, je docela blízko - když předstoupí a vystřelí na Goliáše, je v jeho úmyslu a v jeho očekávání, že dokáže trefit Goliáše do jeho nejzranitelnějšího místa mezi oči. Pokud se vrátíte do historie starověkého válečnictví, znovu a znovu se dočtete, že prakovníci byli rozhodující faktor proti pěchotě v jakékoli bitvě. Takže co Goliáš? Patří mezi těžkou pěchotu, a čeká, že když vyzve Izraelity na souboj muže proti muži, že se utká s nějakým dalším pěšákem. Když říká: "Pojď za mnou, abych mohl tvým masem nakrmit ptáky na nebesích a zvěř v lesích," klíčové je zde to "Pojď za mnou." Pojď za mnou, protože spolu budeme bojovat, tváří v tvář, takhle. Saul čeká to samé. David říká: "Chci se utkat s Goliášem," a Saul se mu snaží vnutit své brnění, protože si myslí: "No, když říkáš bojovat s Goliášem, myslíš tím souboj tváří v tvář, pěšák proti pěšákovi." Ale David nic takového neplánuje. Nechce s ním tak bojovat. A proč by měl? Je to pastevec. Celý svůj život strávil bráněním svého stáda proti lvům a vlkům s prakem v ruce. To je jeho silná stránka. A tak tu stojí, tento pastevec, mistr v používání této ničivé zbraně, proti tomuto dřevorubeckému obrovi, kterého tíží desítky kil brnění a jeho neuvěřitelně těžké zbraně, které jsou použitelné pouze v boji nablízko. Goliáš je snadný cíl. Nemá šanci. Proč tedy mluvíme Davidovi, jako o tom slabším, proč o jeho vítězství mluvíme jako o nepravděpodobném? Je tu ještě druhá část, která je důležitá. Není to proto, že bychom nepochopili Davida a jeho volbu zbraně. Je to proto, že jsme naprosto nepochopili Goliáše. Goliáš není tím, kým se zdá být. V Bibli jsou nejrůznější narážky, věci, které zpětně jsou celkem matoucí a nejsou ve shodě s jeho obrazem mocného bojovníka. Začněme s tím, že se v Bibli říká, že Goliáše do údolí vede jeho štítonoš. To je zvláštní, že? Před námi stojí tento silný válečník, který vyzývá Izraelity k souboji jeden na jednoho. Proč ho vede za ruku nějaký kluk, pravděpodobně, na místo souboje? Zadruhé, biblický příběh se přímo zmiňuje o tom, jak pomalu se Goliáš pohybuje, další podivná věc, kterou byste při popisu nejsilnějšího válečníka na zemi použili. A pak je tu celá ta podivná věc o tom, jak dlouho Goliášovi trvá aby reagoval na Davida. David slézá dolů z hory, a zcela jasně není připraven na blízký souboj. Nic na něm neříká, "Chci s tebou bojovat právě takto." Dokonce si ani nenese meč. Proč na to Goliáš nereaguje? Jako by byl lhostejný k tomu, co se děje. A pak je tu tak podivná poznámka k Davidovi: "Copak jsem pes, že na mě jdeš s holemi?" Holemi? David má jenom jednu hůl. Zdá se, že v lékařské komunitě mnoho let kolují spekulace o tom, jestli s Goliášem nebylo něco v nepořádku, pokus vnést smysl do těchto zjevných anomálií. Bylo o tom napsáno mnoho článků. První z nich vyšel v roce 1960 v Lékařském žurnálu v Indianě, a zahájil řetězec spekulací který začíná s vysvětlením Goliášovy výšky. Goliáš je o dvě hlavy větší než jeho tehdejší spolubojovníci, a když se někdo tak výrazně odlišuje od normy, je pro to i vysvětlení. Nejznámější formou gigantismu je porucha zvaná akromegalie, která je způsobena nezhoubným nádorem v hypofýze která způsobuje nadprodukci růstového hormonu. V historii mnoho z nejznámějších obrů trpělo akromegalií. Nejvyšší člověk všech dob se jmenoval Robert Wadlow, a zemřel ve věku 24 let, kdy stále rostl, měřil 2,72 metru. Trpěl akromegalií. Pamatujete si na wrestlera Obra Andrého? Je známý. Měl akromegalii. Dokonce se spekuluje jestli i Abraham Lincoln měl akromegalii. Pro každého, kdo je neobvykle vysoký, je to první možné vysvětlení. Akromegalie má velice specifické vedlejší příznaky s ní spojené, které se ponejvíce týkají zraku. Hypofýzní nádor, jak roste, často začíná tlačit na zrakové nervy v mozku, následkem čehož lidé s akromegalií mají buď zdvojený zrak, nebo jsou silně krátkozrací. A tak když lidé začali spekulovat o tom, co bylo s Goliášem, řekli: "Počkat, vypadá to a zní to velmi podobně, jako někdo, kdo má akromegalii." A to by vysvětlovalo mnoho podivného na jeho chování. Proč se pohyboval tak pomalu a musel být doveden do údolí svým štítonošem? Protože sejít sám nedokázal. Proč je tak podivně lhostejný k Davidovi, copak nerozumí tomu, že se s ním David nechystá bojovat až do poslední chvíle? Protože ho nevidí. Když říká: "Pojď za mnou, abych mohl tvým masem nakrmit ptáky na nebesích a zvěř v lesích," věta "pojď za mnou" je také náznakem jeho zranitelnosti. Pojď za mnou, protože tě nevidím. A když říká: "Copak jsem pes, že na mě jdeš s holemi?" Vidí dvě hole, i když David nese jenom jednu. Takže Izraelité na horském hřebeni se dívají dolů na něj a myslí si, že je to neuvěřitelně silný chlap. Nerozumí tomu, že jediný zdroj jeho zjevné síly je zároveň jeho největší slabinou. A v tom je, myslím si, důležitá lekce pro nás pro všechny. Obři nejsou tak silní a mocní, jak se zdají být. A někdy má pasáček v kapse prak. Děkuji. (Potlesk)