Hovoříme-li o angličtině,
myslíme tím často jeden jazyk,

ale co mají dialekty, používané
v mnohých zemích na celém světě,

společného jeden s druhým

a s Chaucerovými spisy?

A jak souvisí s podivnými slovy
ze staroanglického eposu Beowulf?

Odpovědí je, že jako mnohé jazyky

se angličtina vyvíjela
skrze generace mluvčích

a prodělala časem velké změny.

Ale díky těmto změnám

můžeme jazyk vysledovat
od dnešních dnů zpět

k jeho starověkým kořenům.

Moderní angličtina sice
sdílí podobná slova

s románskými jazyky
založenými na latině,

jako francouzština a španělština,

mnoho těchto slov však
původně neobsahovala.

Ta do ní začala pronikat

až s normanskou invazí
Anglie v roce 1066.

Když francouzsky hovořící
Normané dobyli Anglii,

a stali se její vládnoucí třídou,

přinesli s sebou svou řeč

a přidali obrovské množství
francouzských a latinských slov

do anglického jazyka,
kterým se zde již mluvilo.

Dnes tomuto jazyku říkáme
staroangličtina.

Je to jazyk Beowulfa.

Asi nevypadá moc povědomě,

ale může být rozpoznatelnější,
znáte-li trochu němčinu.

Je to proto, že staroangličtina
patří do germánské jazykové rodiny,

kterou prvně na Britské ostrovy
v 5. a 6. století přinesli

Anglové, Sasové a Jutové.

Německý dialekt, kterým mluvili,
se stal známým jako anglosaština.

Vikingští nájezdníci
v 8. až 11. století

přidali další vypůjčená slova
ze staré norštiny.

Nemusí být snadné vidět
kořeny moderní angličtiny

pod všemi těmito vypůjčenými slovy

z francouzštiny, latiny,
staré norštiny a dalších jazyků.

Ale může nám pomoci srovnávací lingvistika
sledováním gramatické struktury,

vzorců posouvání hlásek

a jádra slovní zásoby.

Například po 6. století

se německá slova začínající na "p"
změnila na "pf",

zatímco staroangličtina
si udržela "p" nezměněné.

Nebo se švédská slova
s hláskami "sk"

vyvinula v angličtině na "sh".

Některá anglická slova
mají stále "sk"

jako "skirt" a "skull",

ale to jsou slova
vypůjčená ze staré norštiny,

která přišla až po posunu
z "sk" na "sh".

Tyto příklady nám ukazují,

že tak jako románské jazyky
pocházejí z latiny,

angličtina, švédština, němčina
a mnoho dalších jazyků

pocházejí z jejich společného
předka, pragermánštiny,

používaného okolo roku 500 př.n.l.

Protože tento historický jazyk
nebyl nikdy zaznamenán,

můžeme jej pouze zrekonstruovat
porovnáním jeho potomků,

což je možné díky důslednosti
v jejich proměnách.

Stejný proces můžeme využít,
chceme-li jít ještě o krok dále

a sledovat původ pragermánštiny
v jazyku zvaném praindoevropština,

užívaném přibližně před 6 000 lety

na Pontských stepích
v dnešní Ukrajině a Rusku.

Je to zrekonstruovaný předek
indoevropské jazykové rodiny

zahrnující téměř všechny
historicky užívané jazyky v Evropě

i velké části jižní a západní Asie.

A ačkoliv je to trochu pracnější,

můžeme najít stejné systematické
podobnosti nebo shody

mezi souvisejícími slovy
z různých větví indoevropských jazyků.

Při porovnávání angličtiny s latinou

vidíme v angličtině "t",
kde má latina "d",

a "f", kde je v latině "p"
na začátku slov.

Některé ze vzdálenějších příbuzných
angličtiny, včetně hindštiny, perštiny

a keltských jazyků, byly z území
dnešní Británie vytlačeny.

Praindoevropština sama pochází
z mnohem staršího jazyka,

ale naneštěstí je to tak dávno,
že nám historické a archeologické důkazy

nedovolí jít tak daleko.

Mnoho záhad tak zůstává utajeno

- zda může být
spojení mezi indoevropštinou

a dalšími velkými jazykovými rodinami,

či jakými jazyky se v Evropě mluvilo 
před jejím příchodem.

Avšak je tu jeden úžasný fakt,
že téměř 3 miliardy lidí na světě,

kteří si mnohdy vzájemně nerozumí,

užívají stejná slova
pozměněná 6 000 let historie.