Chris Anderson: Dobrý den. Vítejte u TED dialogů. Je to první ze série, kterou budeme odpovídat na současné politické otřesy. Nevím jak vy, já začínám mít celkem obavy z rostoucí rozvrácenosti této země a světa. Jedni druhým nenaslouchají, že? Neposlouchají se. Prostě si myslím, že potřebujeme nějaký jiný druh konverzace, takové založené na ‒ nevím, rozumu, naslouchání, porozumění, na širších souvislostech. Počínaje dneškem se o to alespoň pokusíme v těchto TED dialozích, A nemohli jsme tu mít nikoho povolanějšího, s kým bych to chtěl odstartovat raději. Tohle tady je člověk, kterému to myslí jako snad nikomu jinému na této planetě. Bych rychle dodal. Myslím to vážně. (Yuval Noah Harari se směje) Kombinuje dějiny se zásadními idejemi způsobem, který vás připraví o dech. Takže, někteří z vás budou znát tuto knihu jménem Sapiens. Četl někdo z přítomných Sapiens? (potlesk) Nedokázal jsem tu knihu odložit. Způsob, jakým vypráví příběh lidstva skrze velké myšlenky, které vás přinutí přemýšlet jinak, je ohromující. A zde je pokračování, jež bude v USA vydáno, tuším, příští týden. YNH: Ano, příští týden. CA: Homo Deus. A tohle tedy jsou dějiny příštího sta let. Dostal jsem příležitost si to přečíst. Je to velmi dramatické, a dovolím si tvrdit, pro některé lidi poměrně znepokojující. Musíte si to přečíst. A upřímně, těžko bychom nyní hledali člověka povolanějšího, který by tomu, co se práve teď na světě děje, mohl pomoci dát smysl. Proto prosím o vřelé uvítání: Yuval Noah Harari. (potlesk) Je skvělé, že s námi jsou naši přátelé na Facebooku a na síti. Zdravím Facebook. A všichni, zatímco já začnu pokládat otázky Yuvalovi, přijďte se svými vlastními dotazy, ne nutně o současných politických skandálech, ale o širším porozumění tomu, kam že to vlastně směřujeme. Jste připraveni? Dobře, jdeme na to. Takže, Yuvale: Město New York, rok 2017, nový prezident u moci a šokové vlny čeří dění po celém světě. Co se to proboha děje? YNH: Já si myslím, že základní věc, co nastala, je, že jsme ztratili náš příběh. Lidé myslí v dějových liniích a snažíme se dodat světu smysl vyprávěním příběhů. A několik posledních desetiletí jsme měli velmi jednoduchý, přitažlivý příběh o tom, co se na světě děje. A tento příběh říkal, že to, co se právě odehrává, je, že ekonomika se globalizuje, politika se liberalizuje a kombinace těchto dvou vytvoří ráj na zemi. A my pouze musíme pokračovat v globalizaci ekonomiky, a liberalizaci politického systému a všechno bude báječné. A rok 2016 byl tím okamžikem, kdy velká část světa, dokonce i toho západního, přestala tomuto příběhu věřit. Z dobrých či špatných důvodů, na tom nezáleží. Lidé už tomu příběhu nevěří. A když nemáte příběh, nerozumíte, co se děje. CA: Vy sám částečně věříte, že ten příběh byl velmi účinný. Fungoval. YNH: Do určité míry, ano. Podle některých měření se nyní nacházíme v nejlepších časech lidstva. Dnes, poprvé v dějinách, umírá víc lidí, kteří sní příliš mnoho, než těch, co jedí málo, což je úžasný úspěch. (smích) Poprvé v dějinách umírá víc lidí věkem, než kvůli infekčním nemocem, a násilí také pokleslo. Poprvé v dějinách víc lidí spáchá sebevraždu, než je zabito zločinci, teroristy a válkami dohromady. Podle statistik jste svým největším nepřítelem vy sami. Přinejmenším máte ze všech lidí na světě největší šanci být zabiti vámi samotnými. (smích) což je znovu velmi dobrá zpráva v porovnání... (smích) v porovnání s mírou násilí v minulých érách. CA: Ale tento proces propojování světa skončil s velkou skupinou lidí, kteří se cítili jaksi opomíjeni. A ti potom zareagovali. A tak tu teď čelíme této těžké ráně, která dělá trhliny napříč celým systémem. Tedy, co teď s tím, co se stalo? Vypadá to, jako by starý způsob smýšlení o politice, dělení na pravici a levici, byl pustošen a nahrazován. Co si o tom máme myslet? YNH: Ano, starý politický model z 20. století s levicí a pravicí je už dnes převážně irelevantní, a to opravdové rozdělení je dnes na globální a národní, globální nebo lokální. A je znovu vidět na celém světě, že to je momentálně ten hlavní boj. Potřebujeme pravděpodobně zcela nové politické modely a úplně nové způsoby uvažování o politice. V podstatě se dá říct, že to, co máme teď, je globální ekologie, globální ekonomika, ale my máme národní politiky, a to spolu dost dobře nefunguje. To činí tento politický systém neefektivním, protože nemá kontrolu nad silami, které tvarují naše životy. A existují v zasádě dvě řešení této nerovnováhy: buď ekonomiku deglobalizujeme a přeměníme zpět v národní hospodářství, anebo zglobalizujeme politický systém. CA: Takže někteří, předpokládám, mezi nimi spousta liberálů, vidí Trumpa a jeho vládu jako cosi nenapravitelně špatného, prostě příšerného ve všech směrech. Vidíte v tom nějaký zásadní příběh nebo politickou filozofii, která alespoň stojí za pochopení? Jak byste tuto filozofii formuloval? Je to jen filozofie nacionalismu? YNH: Myslím, že hlavní postoj či idea je, že na současném politickém systému se něco pokazilo. Obyčejní lidé už nemají žádnou moc. O obyčejné lidi se tento systém už tak moc nestará a já takovou diagnózu politické nemoci považuji za správnou. Co se týče odpovědí na vaše otázky, tam už si tak jistý nejsem. Domnívám se, že to, co vidíme, je bezprostřední lidská reakce: když něco nefunguje, vraťme to zpět. A je možno pozorovat napříč světem, že téměř nikdo v dnešním politickém systému nemá vize orientované na budoucnost, na to, kam lidstvo míří. Skoro všude vidíme vize zpátečnické: „Udělejme Ameriku znovu skvělou!“ Tak, jako to bylo skvělé ‒ co já vím ‒ v 50., 80. letech, prostě kdysi, vraťme se tam. A v Rusku, sto let po Leninovi, Putinova vize budoucnosti je v podstatě „vraťme se do dob carské říše“. A v Izraeli, odkud pocházím, je nejžhavější politickou vizí současnosti „vybudujme znovu chrám“. Tedy „vraťme se o dva tisíce let zpátky“. Lidé si tedy myslí, že někdy v minulosti jsme o něco přišli, a to je jako když se ztratíme ve městě, a řekneme si: dobře, pojďme zpět na místo, kde jsme si ještě byli jisti a začneme znovu. Já si nemyslím, že to může fungovat, ale spoustě lidí tak velí jejich vnitřní instinkt. CA: Ale proč by to nemohlo fungovat? „Amerika na prvním místě“ je v mnoha směrech velice přitažlivý slogan. Patriotismus je v mnoha směrech velmi ušlechtilá věc. Hraje roli při podpoře spolupráce mezi velkými skupinami lidí. Proč by se svět nemohl skládat ze zemí, jež všechny staví sebe na první místo? YNH: Po celá staletí, dokonce tisíciletí, fungoval patriotismus celkem dobře. Samozřejmě vedl k válkám a podobně, ale neměli bychom se příliš soustředit na to špatné. Na patriotismu je také hodně pozitivního, i jeho schopnost přimět velké množství lidí navzájem se o sebe starat, soucítit spolu a společně jednat. Když se vrátíme zpět k prvním národům, tedy tisíce let zpátky, lidé, kteří žili podél Žluté řeky v Číně, patřili k mnoha různým kmenům a všichni byli na té řece závislí kvůli přežití a blahobytu, ale všichni také byli sužováni opakujícími se povodněmi a pravidelnými suchy. A žádný z kmenů s tím nemohl nic udělat, protože každý z nich kontroloval pouze velmi malou část řeky. A pak se ty kmeny zdlouhavým a komplikovaným způsobem sloučily, aby vytvořily čínský národ, který ovládal celou Žlutou řeku a měl schopnost dát dohromady stovky tisíc lidí na výstavbu přehrad a kanálů a regulaci toku a předcházel tak nejhorším povodním a suchům a zvýšil tím úroveň blahobytu pro všechny. A tak to fungovalo na mnoha místech světa. Kdežto v 21. století mění všechno rozhodujícím způsobem technologie. Žijeme nyní ‒ všichni lidé na světě žijí ‒ podél jedné a té samé kybernetické řeky a žádný národ tu řeku nemůže usměrňovat sám. Žijeme spolu všichni na jedné planetě, která je ohrožována našimi vlastními činy. A pokud nebudeme mít nějaký druh globální spolupráce, nacionalismus prostě není na úrovni potřebné k řešení problémů, ať už jde o klimatické změny či technologické převraty. CA: Byla to tedy hezká idea ve světě, kde se většina dění, většina záležitostí, odehrávala na národní úrovni. Ale vy argumentujete tím, že nejdůležitější otázky dneška se už neřeší v národním, ale v globálním měřítku. YNH: Přesně tak, veškeré větší problémy dnešního světa jsou v podstatě globálního charakteru a nemohou být vyřešeny, pokud nedojde k nějaké formě globální spolupráce. A nejde jen o změnu klimatu, což je asi ten nejzřemější příklad, který se často uvádí. Mám spíš na mysli technologické převraty. Když se, například, zamyslíte nad umělou inteligencí, ta v příštích dvaceti, třiceti letech vytlačí z trhu práce stovky milionů lidí. Toto je problém globálního rozsahu. Naruší to ekonomiky všech zemí. A podobně, když se zamyslíte, řekněme, nad bioinženýrstvím a lidmi, kteří se bojí provádění, co já vím, výzkumů genetického inženýrství na lidech, nepomůže, pokud pouze jedna země, například USA, prohlásí genetické experimenty na lidech za nezákonné, ale Čína nebo Severní Korea v tom budou pokračovat. Spojené Státy to tedy samy nevyřeší a velmi rychle budou vystaveny enormnímu tlaku udělat to samé, protože mluvíme o vysokorizikových, vysoce ziskových technologiích. Když to dělá někdo jiný, nemůžu si dovolit zůstat pozadu. Jediným způsobem, jak mít regulace, účinné regulace, u věcí jako genetické inženýrství, je mít regulace globální. Kdyby byly jen regulace národní, nikdo by nechtěl zůstat pozadu. CA: To je skutečně zajímavé. Vypadá to, že tohle by mohl být klíč alespoň k vyvolání konstruktivní debaty mezi různými stranami. Protože asi každý by souhlasil, že ta spousta hněvu na začátku, která nás žene tam, kde se nacházíme, je způsobena oprávněnými obavami ze ztráty práce. Není práce, ten tam je tradiční způsob života a není divu, že lidi kvůli tomu popadá vztek. A obecně z toho obviňují globalismus, globální elity, jež jim tohle dělají, aniž by se jich na něco ptaly, a taková stížnost se jeví býti na místě. Ale slyším vás říkat, že klíčovou otázkou je: Co ve skutečnosti způsobuje dnešní a budoucí úbytek práce? Pokud se jedná o globální rozsah, potom ano, tou pravou odpovědí je uzavřít hranice, zakázat lidem vstup a změnit obchodní úmluvy, apod. Ale vy tedy říkáte, že tou skutečnou příčinou úbytku práce bude něco úplně jiného. Vzejde to z otázek technologických a my nemáme jinou šanci to vyřešit, než fungovat jako svět, jenž je propojený. YNH: Ano, domnívám se, že, nevím jak v přítomnosti, ale pokud se podívám do budoucna, nejsou to Mexičané nebo Číňané, kdo vezme práci lidem v Pensylvánii, nýbrž roboti a algoritmy. Takže pokud zrovna neplánujete postavit velkou zeď na hranici Kalifornie... (smích) zeď na hranici s Mexikem bude velmi neefektivní. A byl jsem překvapen, když jsem sledoval debaty před volbami. Překvapen, že Trump se ani nepokusil vystrašit lidi tvrzením, že jim roboti vezmou práci. A nezáleží na tom, jestli to je, či není pravda. Mohl to být neobyčejně účinný způsob jak lidi vyděsit a jak je vyburcovat: „Roboti vám vezmou práci!“ A nikdo tu frázi nepoužil. A to mě znepokojilo, protože to znamenalo, že nehledě na to, co se děje na univerzitách a v laboratořích ‒ a tam už se o tom vede vášnivá debata ‒ v hlavním proudu politického systému a mezi širokou veřejností si lidé prostě jen nejsou vědomi, že může dojít k ohromnému technologickému zvratu ‒ ne za 200, ale za 10, 20, 30 let ‒ a my s tím musíme něco dělat už teď, částečně proto, že to, co učíme děti ve školách a na vysokých dnes, bude na trhu práce v letech 2040, 2050 zcela nepodstatné. Takže tohle není něco, o čem budeme muset uvažovat v roce 2040. Už dnes musíme přemýšlet, co budeme mladé lidi učit. CA: No, to rozhodně. Často píšete o okamžicích dějin, kdy lidstvo vstoupilo bezděčně do nové éry. Rozhodnutí jsou vykonána, technologie vyvinuty a svět se najednou změní, třeba tak, že je to horší pro všechny. Takže jeden příklad, který dáváte v Sapiens, je právě celá zemědělská revoluce, kdy se lidé obdělávající půdu rozhodli pro dvanáct hodin těžké dřiny denně namísto šesti hodin v džungli a mnohem zajímavějšího životního stylu. (smích) Stojí tedy před námi možná další přechod do nové fáze a my zatím se zavřenýma očima kráčíme do budoucnosti, kterou nikdo z nás nechce? YNH: Ano, opravdu je tomu tak. Během zemědělské revoluce došlo k převratným technologickým a ekonomickým změnám, jež daly moc lidskému společenství, ale podíváme-li se na skutečné individuální životy lidí, velké zlepšení nastalo pro malou skupinu elit, kdežto životy většiny obyčejných lidí se výrazně zhoršily. A to se v 21. století může stát znovu. Není pochyb o tom, že nové technologie přinesou lidem nové možnosti. Ale může se opět přihodit, že drobné elity sklidí veškerý prospěch, všechny plody a masové populace lidí na tom budou hůř než předtím, rozhodně hůř než tyto nepočetné elity. CA: A tyto elity navíc nemusí být elity lidské. Mohou to být kybernetické organismy. YNH: Ano, mohou to být vylepšení nadlidé, mohou to být kyborgové, možná zcela anorganické elity. Nebo dokonce algoritmy bez vědomí. Co teď pozorujeme ve světě, je posun pravomocí od lidí k algoritmům. Stále více rozhodnutí, o osobních životech, ekonomických nebo politických záležitostech, je ve skutečnosti činěno algoritmy. Požádáte-li banku o půjčku, je možné, že o vašem osudu rozhodne algoritmus, a ne člověk. A obecný dojem je takový, že Homo sapiens už to právě možná prohrál. Svět je velmi komplikovaný, existuje strašná spousta dat, věci se mění tak rychle, že tahle věc, která se vyvinula na africké savaně před desítkami tisíc let, aby se vypořádala s určitým prostředím, s jistým objemem informací a dat, prostě nemá na to zvládnout realitu 21. století, a jediná věc, která si s tím schopná poradit bude, jsou algoritmy na velké objemy dat. Takže není divu, že se stále více pravomocí přesunuje od nás k algoritmům. CA: Jsme v New Yorku u prvního ze série TED dialogů s Yuvalem Harari, a celé je to živě vysíláno na Facebooku. Jsme nadšení, že jste tu s námi. Otázkám od vás a od lidí zde v sále se budeme věnovat již za několik minut, takže je nepřestávejte posílat. Yuvale, pokud se chystáte předložit argument, že se musíme přenést přes nacionalismus z důvodu nadcházející technologické ‒ svým způsobem ‒ hrozby, prezentované tím, co se nyní děje, musí o tom být vedena globální debata. Problém je, že bude těžké lidi přimět k tomu, aby věřili, dejme tomu, že umělá inteligence je bezprostřední hrozbou, atd. Věci, o které se lidé, alespoň někteří, zajímají mnohem bezprostředněji, jsou například klimatické změny, možná další problémy jako uprchlíci, nukleární zbraně, apod. Řekl byste, že jsme teď v bodě, kdy je potřeba vystupňovat debatu o těchto problémech? Mluvil jste o změně klimatu, ale Trump prohlásil, že v to nevěří. Takže vy svůj nejsilnější argument vlastně ani nemůžete použít, abyste to obhájil. YNH: Ano, že u změny klimatu to je tak, že na první pohled, což je překvapující, existuje velmi těsná korelace mezi nacionalismem a klimatickými změnami. Tím myslím, že téměř všichni lidé, kteří popírají změnu klimatu, jsou nacionalisté. A vy si nejdřív pomyslíte: Proč? Jak to spolu souvisí? Proč nemáme socialisty popírající klimatické změny? Ale když se nad tím zamyslíte, je to zřejmé, protože nacionalismus nemá na změny klimatu žádné řešení. Chcete-li být nacionalista v 21. století, musíte tento problém popřít. Pokud ten problém přijmete za skutečný, pak se musíte smířit s tím, že, ano, na světě je stále místo pro patriotismus, je prostor na speciální loajalitu a závazky vůči vlastním lidem, či zemi. Nemyslím si, že by se to kdokoli chystal zrušit. Ale chceme-li čelit klimatickým změnám, potřebujeme dodatečnou loajalitu a závazky nad rámec národa. A to by nemělo být nemožné, jelikož lidé mohou mít několik vrstev loajality. Můžete být loajální vůči rodině a ke své komunitě i ke svému národu, takže proč byste nemohli být loajální k lidstvu jako celku? Samozřejmě je čas od času obtížné rozhodnout, čemu dát přednost, ale, víte, život není lehký. Poraďte si. (smích) CA: Dobře, tak teď bych rád slyšel nějaké otázky tady z publika. Máme zde mikrofon. Mluvte do něj, a vy na Facebooku, své otázky posílejte také. Howard Morgan: Jedna z věcí, které zjevně mají obrovský vliv v této i jiných zemích, je nerovnost v distribuci příjmů, ona dramatická změna distribuce příjmů v USA proti tomu, co bylo před padesáti lety, a taktéž na celém světě. Existuje něco, čím by se to dalo ovlivnit? Protože tohle je v mnoha případech skrytou příčinou. YNH: Zatím jsem žádný dobrý návrh, co s tím dělat, neslyšel, znovu, částečně proto, že většina nápadů zůstává na národní úrovni, a ten problém je globální. Jedna idea, kterou teď často slýcháváme, je univerzální základní příjem. Ale to je problém. Tedy, je to dobrý začátek. Ale idea je to problematická, protože není jasné, co znamená „univerzální“ a není jasné, co znamená „základní“. Většina těch, kteří mluví o univerzálním základním příjmu, má ve skutečnosti na mysli základní příjem národní. Ale tento problém je globální. Řekněme, že AI a 3D tiskárny vezmou práci milionům lidí v Bangladéši, všem těm, co vyrábí moje trička a boty. Co se potom stane? Vláda USA uvalí daně na Google a Apple v Kalifornii a peníze použije na základní příjem nezaměstnaných v Bangladéši? Jestli věříte tomuhle, můžete stejně tak věřit, že přijde Santa Claus a problém vyřeší. Takže, dokud nebude opravdu univerzální, ale pouze národní základní příjem, ony hluboké problémy to nevyřeší. A taktéž není jasné, co je základní, protože jaké jsou základní lidské potřeby? Před tisíci lety stačilo jídlo a úkryt. Ale dnes lidé řeknou, že vzdělání je základní lidská potřeba, mělo by být součástí balíčku. Ale jak moc? Šest let? Dvanáct let? PhD? Podobně, ve zdravotní péči, řekněme za 20, 30, 40 let, budeme mít nákladné léčby, které mohou prodloužit lidský život třeba na 120 let, co já vím. Bude tohle součástí koše základního příjmu, nebo ne? Je to velmi složitý problém, protože ve světě, kde lidé ztratí schopnost být zaměstnaní, bude jedinou věcí, kterou dostanou, právě tento základní příjem. Takže, co bude jeho součástí je opravdu velmi složitá etická otázka. CA: Je zde i spousta otázek o tom, jak si to svět může dovolit, kdo to zaplatí. Tady je otázka od Lisy Larson z Facebooku: Jak vychází dnešní nacionalismus v USA ve srovnání s tím mezi světovými válkami v minulém století? YNH: No, dobrá zráva je, že s ohledem na nebezpečí nacionalismu jsme v mnohem lepší pozici než před sto lety. Před sto lety, v roce 1917, se Evropané navzájem zabíjeli po milionech. V roce 2016 při Brexitu, pokud si vzpomínám, přišla o život jediná osoba, poslankyně, kterou zavraždil nějaký extremista. Pouze jedna osoba. Tím myslím, že pokud byl Brexit o britské nezávislosti, je to ta nejmírumilovnější válka o nezávislost v dějinách lidstva. A řekněme, že Skotsko se nyní rozhodne opustit Spojené království po Brexitu. V 18. století, když se Skotsko chtělo ‒ a Skotové chtěli několikrát ‒ vymanit z područí Londýna, reakcí vlády v Londýně bylo poslat na sever armádu, vypálit Edinburgh a zmasakrovat kmeny na vysočině. Hádám, že když budou Skotové v roce 2018 hlasovat o nezávislosti, Londýnská vláda nepošle na sever armádu, aby vypálila Edinburgh. Jen velmi málo lidí je dnes ochotno zabíjet nebo být zabiti pro skotskou nebo britskou nezávislost. Takže při vší diskuzi o vzestupu nacionalismu a návratu zpět do třicátých let, do 19. století, alespoň na západě, síla národního sentimentu je dnes mnohem, mnohem menší než byla před sto lety. CA: I když někteří lidé dnes veřejně sdílí své obavy z toho, jestli se to náhodou nemění, zda nebude v USA docházet k výbuchům násilí, v závislosti na tom, jak se věci vyvinou. Měli bychom se toho obávat, či si myslíte, že se věci mění? YNH: Ne, obávat bychom se měli. Uvědomme si dvě věci. V prvé řadě, nebuďme hysteričtí. Ještě nejsme zpět v První světové válce. Ale na druhou stranu nebuďme samolibí. Roku 2017 jsme od roku 1917 dosáhli, ne nějakým božím zázrakem, ale jednoduše díky lidským rozhodnutím, a jestli nyní začneme činit rozhodnutí špatná, můžeme se do situace analogické k té z roku 1917 dostat během několika let. Jednu z věcí, kterou jako historik znám, je, že nikdy není radno podceňovat lidskou hloupost. (smích) Je to jedna z nejmocnějších sil v dějinách. Lidská hloupost a lidské násilí. Lidé dělají šílenosti bez jakéhokoli zjevného důvodu, avšak zároveň existuje další velmi mocná síla lidských dějin, a tou je lidská moudrost. Máme obojí. CA: Máme tu experta na morálku, Jonathana Haidta, který má dotaz. Jonathan Haidt: Díky, Yuvale. Takže, zdá se, že jste fanouškem globálního řízení, ale podíváte-li se na mapu světa podle Transparency International, která hodnotí úroveň korupce politických institucí, je to obrovské moře červené, tu a tam s ostrůvky žluté u těch, kteří mají zdravé instituce. Takže, kdybychom měli mít nějaký druh globální správy, proč si myslíte, že bychom se měli více blížit Dánsku spíš než třeba Rusku či Hondurasu? A neexistují alternativy, jako byly Kombinované federální kampaně? Máme způsoby, jak řešit globální problémy s pomocí národních vlád. Jak by světová vláda vlastně vypadala, a proč si myslíte, že by fungovala? YNH: No, já nevím, jak by vypadala. Předloha na to ještě neexistuje. Hlavním důvodem, proč to potřebujeme, je, že hodně těchto problémů jsou situace ztrátové pro všechny zúčastněné. U situací výhodných pro všechny jako je obchod, kde obě strany mohou z obchodní smlouvy profitovat, je to potom něco, co jde vyřešit. I bez něčeho, jako je globální vláda, na tom má každá národní vláda svůj zájem. Ale u situací všeobecně nevýhodných jako u změny klimatu, je to mnohem složitější bez nějaké jednotící, opravdové autority. Avšak jak se k tomu dopracovat a jak by to mělo vypadat, to nevím. A rozhodně nemáme zjevný důvod si myslet, že by to vypadalo jako v Dánsku nebo že by to byla demokracie. Nejspíš ne. Nemáme životaschopné demokratické modely pro globální vládu. Takže možná by to vypadalo spíš jako starověká Čína, než jako moderní Dánsko. Ale stejně, vzhledem k nebezpečí, kterému nyní čelíme, si myslím, že nezbytná nutnost být skutečně schopni prosadit těžká rozhodnutí na globální úrovni je důležitější, než téměř cokoli jiného. CA: Máme tu otázku z Facebooku a potom dáme mikrofon Andrewovi. Takže, Kate Hebron na Facebooku se hlásí z Vailu: „Jak vyspělé země zvládnou ony miliony klimatických migrantů?“ YNH: To nevím. CA: Zde máte odpověď, Kat. YNH: A nemyslím si, že oni sami vědí. Možná ten problém prostě popřou. CA: Ale imigrace je další problém, který je velmi těžké vyřešit na úrovni národů. Jeden národ může zavřít dveře, ale to možná jen nahromadí problémy do budoucna. YNH: Ano, tedy, je to další velmi dobrý případ, obzvlášť protože migrovat je dnes o tolik jednodušší, než tomu bylo ve středověku nebo v dávných dobách. CA: Yuvale, mezi mnoha technology je rozšířeno přesvědčení, že politické obavy jsou tak trochu nafouknuté, protože ve skutečnosti političtí lídři nemají ve světě tolik vlivu, že tím skutečným určujícím prvkem pro lidstvo je momentálně věda, objevy, firmy, spousta jiných věcí než politické vedení, a pro lídry je vlastně velmi těžké s tím něco dělat, takže ve skutečnosti jsou naše obavy liché. YNH: No, nejdřív by se mělo zdůraznit, že schopnost politických lídrů konat dobro je skutečně značně omezená, ale schopnost konat zlo je bez omezení. To je elementární nerovnováha. Stále můžete zmáčknout tlačítko a vyhodit všechny do povětří. Takovou schopnost máte. Ale chcete-li například snížit nerovnost, je to velmi, velmi složité. Ale začít válku stále můžete velmi snadno. V dnešním politickém systému existuje zabudovaná nerovnováha, což je hodně frustrující, kdy nemůžete vykonat moc dobra, ale můžete napáchat spoustu škod. A to činí politický systém stále velmi obávaným. CA: Když sledujete, co se dnes děje, a podíváte se na to očima historika, vidíte v minulosti momenty, kdy šlo všechno dobře a konkrétní lídr opravdu vrátil svět nebo svou zemi nazpět? YNH: Existuje několik příkladů, ale měl bych zdůraznit, že to nikdy není jednotlivec. Tím myslím, že ho tam někdo dosadil a někdo mu umožnil, aby tam setrval. Takže ve skutečnosti to nikdy není pouze chyba jednotlivce. Za takovým jedincem stojí spousta lidí. CA: Můžeme, prosím, dostat ten mikrofon zde k Andrewovi? Andrew Solomon: Hovořil jste hodně o globálním versus národním, ale já mám čím dál větší pocit, že situace ve světě je v rukou uskupení identit. Vidíme lidi v USA, kteří byli naverbováni ISIS. Pozorujeme i další skupiny, jež se zformovaly a přesahují národní hranice, ale stále představují významné autority. Jak budou tyto integrovány do systému a jak učinit různorodý soubor identit koherentním, ať už pod národním, nebo globálním vedením? YNH: Víte, problém takových různorodých identit je také problémem pramenícím z nacionalismu. Nacionalismus věří v jedinou jednolitou identitu a výhradní, nebo alespoň radikálnější verze nacionalismu věří ve výhradní oddanost jediné identitě. A proto má nacionalismus hodně problémů s lidmi, kteří chtějí své identity dělit mezi různé skupiny. Takže to není pouze problém, řekněme, globální vize. A já si opět myslím, že dějiny ukazují, že by se nemělo nutně uvažovat v takto výlučných termínech. Když si myslíte, že pro osobu existuje pouze jedna identita: „Já jsem X, tak to je, nemůžu být zároveň někdo jiný, můžu být pouze tohle,“ tak to je počátek onoho problému. Máme náboženství, národy, které někdy vyžadují výhradní oddanost. Ale to není jediná možnost. Je spousta náboženství a národů, které vám umožní mít různé identity najednou. CA: Ale není jedním z vysvětlení toho, co se za poslední rok událo, že určitá skupina lidí začala mít plné zuby, chcete-li, liberálních elit, které žádají lepší podmínky, posedlých mnoha různými identitami, a tito lidé si potom říkají: „Ale co moje identita? O mě se tu nikdo nezajímá. A to jsem si mimochodem myslel, že patřím k většině?“ A to ve skutečnosti vyvolalo hodně hněvu. YNH: Ano. Identita je vždy problematická, protože je vždycky založená na smyšlených příbězích, které se dříve či později dostanou do rozporu se skutečností. Téměř všechny identity, tedy nad rámec základní komunity pár desítek lidí, jsou založeny na smyšleném příběhu. Nejsou pravdivé. Nejsou skutečné. Je to pouze příběh, který vymysleli lidé a řekli jeden druhému, aby mu začali věřit. Proto jsou všechny identity nesmírně nestálé. Nejsou biologickou skutečností. Někdy si nacionalisté například myslí, že národ je biologická entita. Že kombinace půdy a krve utváří národ. Ale to je pouze fiktivní příběh. CA: Půda a krev vytváří tak trochu sentimentální zmatek. (smích) YNH: To vytváří, a také to trochu dělá zmatek v hlavě, když moc přemýšlíte o tom, že jste kombinací půdy a krve. Podíváte-li se na to z pohledu biologie, žádný z národů, které dnes existují, zjevně neexistoval před pěti tisíci lety. Homo sapiens je tvor společenský, to je jisté. Ale po miliony let žil Homo sapiens a naši hominidní předkové v malých komunitách několika desítek jedinců. Každý znal každého. Kdežto moderní národy jsou pouze představami o komunitě ve smyslu „vždyť všechny ty lidi ani neznám“. Já pocházím z poměrně malého národa Izrael a z oněch osmi milionů Izraelců jsem většinu nikdy nepotkal. Většinu z nich ani nikdy nepotkám. Prostě existují v mé hlavě. CA: Ale co se týče identity, ta skupina, která se cítí být opomenutá a možná jí vezmou práci, v Homo Deus ve skutečnosti říkáte, že se rozrůstá tak, že tolik lidí může nějakým způsobem přijít díky technologii o práci, že můžeme skončit s opravdu velkou ‒ myslím, že je nazýváte „třídou zbytečných“ ‒ třídou, kde tradičně z pohledu ekonomiky, jsou tito lidé nepoužitelní. YNH: Ano. CA: Jak pravděpodobné je, že k tomu dojde? Je to něco, co by nás mělo strašit? A můžeme se k tomu nějak postavit? YNH: Měli bychom o tom přemýšlet velmi opatrně, protože nikdo vlastně neví, jak bude trh práce vypadat v letech 2040, 2050. Existuje šance, že se objeví spousta nových pracovních míst, ale není to jisté. A i kdyby se nová místa objevila, nebude nezbytně jednoduché pro padesátiletého nezaměstnaného řidiče kamionu, který přišel o práci kvůli autonomním vozidlům, nebude jednoduché pro nezaměstnané řidiče kamionu předělat se na designéry virtuálních světů. Dříve, podíváme-li se na trajektorii průmyslové revoluce, když stroje nahradily člověka v určitém druhu práce, řešení většinou přišlo v podobě nenáročných pozic v nových oborech podnikání. Tudíž, nebylo-li už potřeba zemědělských pracovníků, lidé odešli vykonávat nenáročná průmyslová povolání, a když i odtud byli víc a víc vytlačováni stroji, přesunuli se na nižší pozice ve službách. A pokud lidé říkají, že se v budoucnu objeví nové pozice, že lidé umí víc než umělá inteligence, že jsou lepší než roboti, většinou mají na mysli vysoce kvalifikované profese, jako softwarové inženýrství projektující virtuální realitu. A já si nedovedu představit, jak se nezaměstnaní pokladní z Walmartu budou v 50 letech předělávat na designéry virtuálních světů, a rozhodně nevidím miliony nezaměstnaných textilních pracovníků z Bangladéše schopných udělat to samé. Tedy, má-li se tak stát, musíme už dnes začít Bangladéšany učit, jak být softwarovými designéry, ale my to neděláme. Co tedy budou dělat za 20 let? CA: Cítím, že opravdu poukazujete na problém, který mi v posledních měsících vrtá hlavou víc a víc. Je dost obtížné ptát se takto veřejně, ale může-li se tady někdo podělit o nějaké moudro, možná vy sám, tak se vás ptám: K čemu jsou lidé? YNH: Pokud víme, tak k ničemu. (smích) Prostě není žádné velké kosmické drama, nějaký velký kosmický plán, ve kterém hrajeme nějakou roli. A musíme pouze zjistit, jaká role to je, a potom ji hrát, jak nejlépe dovedeme. Tohle je příběh všech náboženství a ideologií a podobně, ale jako vědec, to nejlepší, co můžu říct, je, že to není pravda. Neexistuje žádné vesmírné drama kde měl Homo sapiens hrát nějakou roli. CA: Já s vámi teď budu na chvilku nesouhlasit, právě kvůli vaší nové knize, protože v Homo Deus podáváte skutečně jeden z nejsouvislejších a nejsrozumitelnějších popisů vnímání a vědomí, této jedinečné lidské schopnosti. Poukazujete na to, že se liší od inteligence, té inteligence, kterou vkládáme do strojů, a že je kolem toho vlastně spousta záhad. Jak si můžete být jistý, že neexistuje žádný smysl života, když ani nerozumíme tomu, co je to vnímající bytost? Není tedy, podle vašeho vlastního uvažování, šance, že lidé jsou tu proto, aby vesmíru sloužili jako vnímající bytosti, aby byli středobodem radosti a lásky a štěstí a naděje? A možná můžeme postavit stroje, které to mohou ještě umocnit, i když samy nebudou vnímat. Je to bláznivé? Přistihl jsem se, že v to při čtení vaší knihy tak trochu doufám. YNH: No, já si rozhodně myslím, že nejzajímavější vědeckou otázkou dneška je otázka vědomí a mysli. Lépe a lépe začínáme rozumět mozku a inteligenci, ale nikam se moc neposunujeme v porozumění mysli a vědomí. Lidé často zaměňují inteligenci a vědomí, především na místech jako Silicon Valley, což je pochopitelné, protože v lidech patří jedno k druhému. Tedy, inteligence je v podstatě schopnost řešit problémy. Vědomí je schopnost věci cítit, pociťovat radost a smutek a nudu a bolest a tak podobně. U Homo sapiens i všech ostatních savců ‒ to není vlastní pouze lidem ‒ u všech savců a ptáků a některých jiných zvířat, inteligence a vědomí patří k sobě. Často řešíme problémy skrze pocity. Takže máme sklon je zaměňovat. Ale jsou to dvě různé věci. Co se dnes děje na místech jako Silicon Valley, je, že vytváříme umělou inteligenci, ale ne umělé vědomí. Ve vývoji počítačové inteligence došlo v posledních padesáti letech k úžasnému rozvoji, kdežto přesně k nulovému rozvoji došlo v oblasti počítačového vědomí a neexistuje náznak, že by počítače v nejbližší době měly ke svému vlastnímu vědomí přijít. Takže ze všeho nejdřív, pokud existuje nějaká kosmická role pro vědomí, netýká se to jen Homo sapiens. Krávy mají vědomí, prasata mají vědomí, šimpanzi mají vědomí, slepice mají vědomí, takže jestli se chceme vydat touto cestou, musíme si nejdřív rozšířit obzory a jasně si zapamatovat, že nejsme jediné vnímající bytosti na Zemi, a když dojde na vnímání ‒ co se týče inteligence, máme dobrý důvod se domnívat, že jsme nejinteligentnější v celé této skupině ‒ ale pokud vezmeme vnímání, říkat, že lidé jsou vnímavější než velryby nebo vnímavější než paviáni, nebo vnímavější než kočky, pro to nevidím jediný důkaz. Takže, jdete-li tímto směrem, prvním krokem je rozšířit si horizont. A co se týče druhé otázky, k čemu to je, já bych to obrátil a řekl, že si nemyslím, že vnímání k něčemu je. Nemyslím si, že bychom měli najít svou roli ve vesmíru. Co je opravdu důležité, je osvobodit sami sebe od utrpení. Co je pro vnímavé bytosti příznačné v kontrastu k robotům, ke kamení, k čemukoli, je, že vnímavé bytosti trpí, mohou trpět, a na co by se měly zaměřit, není hledání svého místa v nějakém kosmickém dramatu. Měly by se zaměřit na porozumění tomu, co to je utrpení, co ho způsobuje a jak se od něj osvobodit. CA: Vím, že tohle je pro vás velká věc, a bylo to velmi výmluvné. Čeká nás teď smršť otázek z publika a možná i z Facebooku, možná i pár komentářů. Takže v rychlosti. Tady máme jednu. Vy vzadu držte své ruce nahoře, jestli chcete mikrofon, a my se k vám dostaneme. Otázka: Ve vaší práci hovoříte hodně o fiktivních příbězích, které přijímáme za pravdivé, a žijeme podle nich své životy. Pokud si to jako jedinec uvědomujete, jaký to má vliv na příběhy, které se sám rozhodujete prožít, a pletete si je s pravdou, tak jako my všichni? YNH: Snažím se to nedělat. Možná nejdůležitější otázkou pro mě jako vědce i jako člověka je, jak rozpoznat fikci od skutečnosti, protože skutečnost je to, co existuje. Neříkám, že všechno je fikce. Jen je velmi obtížné pro lidské bytosti poznat rozdíl mezi fikcí a skutečností, a jak dějiny pokročily, stalo se to těžším a těžším, protože fikce, jež jsme stvořili ‒ národy a bohové a peníze a korporace ‒ ty nyní vládnou světu. Takže už jen si říct: „Tohle všechno jsou jen fiktivní entity, které jsme vytvořili,“ je velmi obtížné. Ale skutečnost existuje. Pro mě nejlepší je... Existuje několik testů jak zjistit rozdíl mezi fikcí a realitou. Nejjednodušší z nich, ten který mohu nejlépe v krátkosti popsat, je test utrpení. Může-li něco trpět, je to skutečné. Jestliže ne, není to skutečné. Národ nemůže trpět. To je naprosto jasné. I když národ prohraje válku a my říkáme "Německo utrpělo porážku v První světové válce," je to metafora. Německo nemůže trpět. Německo nemá mysl. Německo nemá vědomí. Němci mohou trpět, ano, ale Německo nemůže. Podobně, pokud zkrachuje banka, tato banka trpět nemůže. Když dolar ztratí na hodnotě, není to dolar, který trpí. Lidé mohou trpět. Zvířata mohou trpět. To je skutečné. Takže začal bych tak, že pokud opravdu chcete vidět skutečnost, nejdřív bych otevřel dveře utrpení. Jestli opravdu rozumíte tomu, co je to utrpení, držíte v ruce klíč k porozumění tomu, co je skutečnost. CA: Je tu otázka z Facebooku, která se k tomu váže, od někoho ze světa, v jazyce, který nepřečtu. YNH: To je hebrejsky. CA: Hebrejština. Tady to máte. Můžete přečíst to jméno? YNH: Or Lauterbach Goren. CA: Dobře, díky, že jste napsal. Otázka zní: „Je postfaktická éra opravdu zbrusu nová, nebo je jen dalším vrcholem či momentem nikdy nekončícího trendu?“ YNH: Osobně se s myšlenkou postfaktu neztotožňuji. Moje základní reakce jako historika je: Jestli tohle je postfaktická éra, kdy tedy k čertu byla éra faktu? CA: Jasně. (smích) YNH: Bylo to v 80. nebo 50. letech, ve středověku? Myslím, že jsme vždycky žili v tak nějak postfaktické éře. CA: Ale já bych s tím nesouhlasil, protože lidé mluví o tom, že existoval svět, kde bylo méně novinářských kanálů, kde byly tradice, že se u věcí ověřovala pravdivost. Do charakteru takových organizací bylo zabudováno, že na pravdě záleží. Takže, pokud věříte v realitu, pak to, co píšete, jsou informace. Věřilo se, že informace se mají k realitě opravdu vztahovat, a když jste napsali titulek, šlo o seriózní, upřímný pokus reflektovat něco, co se skutečně stalo. A lidé to nepochopili vždy správně. Ale myslím, že teď panuje obava z toho, že máme neuvěřitelně mocný technologický systém, který alespoň na nějakou dobu, ohromně umocnil cokoli, nehledě na to, pojí-li se to ke skutečnosti, jen aby to přitáhlo pozornost a klikání myší, a to bylo zřejmě toxické. Taková obava je opodstatněná, ne? YNH: Ano, to je. Tedy, technologie se mění a dnes je mnohem snazší šířit jak pravdu, tak fikci a klam. Jde to na obě strany. Šířit pravdu je také mnohem jednodušší než kdykoli dřív. Ale nemyslím si, že by bylo cokoli zásadně nového na šíření fikce a omylů. Není nic, co by, co já vím, Joseph Goebbels nevěděl o celé této ideji falešných zpráv a postfaktu. Jsou proslulá jeho slova, že pokud lež opakujete dostatečně často, budou si lidé myslet, že to je pravda, a čím větší lež, tím lépe, protože lidé si ani nepomyslí, že něco tak velkého může být lež. Myslím si, že falešné zprávy jsou s námi tisíce let. Vezměte si například Bibli. (smích) CA: Ale jsou obavy, že falešné zprávy jsou spojeny s tyranskými režimy, a když pozorujete nárůst falešných zpráv, že to je kanárek v uhelném dole signalizující možný příchod temných časů. YNH: Ano. Záměrné užívání falešných zpráv je znepokojivé znamení. Ale já neříkám, že to není špatné, jen říkám, že to není nové. CA: Na Facebooku je hodně zájmu o otázku globální vláda versus nacionalismus. Tady se ptá Phil Dennis: „Jak přimějeme, lidi, vlády, aby se vzdali moci?“ Popravdě, text je tak velký, že nemohu přečíst celou otázku. Ale je to opravdu potřeba? Je třeba války, abychom toho dosáhli? Omlouvám se, Phile. Zkomolil jsem vaši otázku, ale viním z toho ten text. YNH: Jedna možnost, o které lidé mluví, je, že jedině nějaká katastrofa může zatřást lidstvem a otevřít cestu opravdovému systému globální správy, a říkají, že to nemůžeme udělat před tou katastrofou, ale musíme začít pokládat základy, abychom mohli reagovat rychle, až pohroma udeří. Ale lidé prostě nebudou mít motivaci tohle udělat, než ta pohroma přijde. Další věc, kterou bych zdůraznil, je, že každý, kdo se opravdu zajímá o globální správu, by měl vždy jasně porozumět tomu, že to nenahrazuje ani neruší lokální identity a komunity, a že by to obojí mělo přijít jako... mělo by to být součástí jednoho balíčku. CA: O tomhle chci slyšet víc, protože přesně ta slova „globálni správa“ jsou dnes téměř zosobněním zla v myslích mnoha lidí z alternativní pravice. Prostě vypadá hrozivě, vzdáleně, nepřístupně a nechává je na holičkách, tudíž, globalisté, globální správo ‒ ne, pryč s vámi! A mnozí nahlíží na ty volby jako na ono závěrečné dloubnutí do oka každému, kdo v to věří. Takže, jak tento příběh změníme tak, aby nepůsobil tak hrozivě a nepřístupně? Více stavět na oné myšlence, že to je slučitelné s lokální identitou, lokálními komunitami. YNH: No, já si znovu myslím, že bychom opravdu měli začít s biologickými skutečnostmi týkajícími se Homo sapiens. A biologie nám o Homo sapiens říká dvě věci, jež jsou pro tuto věc velmi podstatné: zaprvé, že jsme zcela závislí na ekologickém systému kolem nás a že se dnes mluví o globálním systému. Tomu neuniknete. Zároveň nám biologie o Homo sapiens říká, že jsme společenští tvorové, ale jsme společenští na velmi, velmi lokální úrovni. Je to prostý fakt lidství, že nemůžeme udržovat intimní blízkost s více než 150 jedinci. Velikost přirozené skupiny, přirozené komunity Homo sapiens, není víc než 150 jedinců, a všechno mimo to je opravdu založeno na všech možných smyšlených příbězích a velmi rozsáhlých institucích, a já si myslím, že můžeme najít způsob ‒ znovu, založený na porozumění biologii našeho druhu ‒ jak tyto dvě věci spojit dohromady a rozumět tomu, že dnes v 21. století potřebujeme jak globální úroveň, tak lokální komunity. A šel bych ještě dál a řekl, že to začíná u samotného těla. Pocity odcizení a samoty, jež dnes lidé mají, když nenachází své místo v tomto světě, bych nesvaloval především na globální kapitalismus. Hlavním problémem je, že v průběhu posledních sta let se lidé odtělesňují, vzdalují se svým tělům. Abyste přežil jako lovec či rolník, musíte být neustále propojen se svým tělem a svými smysly, v každém okamžiku. Když jdete do lesa hledat houby a nedáváte pozor na to, co slyšíte, co cítíte, co chutnáte, tak je po vás. Takže musíte být velmi propojeni. V posledních sto letech lidé ztrácejí svou schopnost být propojeni se svými těly a smysly, slyšet, čichat, cítit. Víc a víc pozornosti věnují obrazovkám, tomu, co se děje jinde, v nějakou jinou dobu. Tohle je, myslím, ten pravý důvod pocitů odcizení a samoty apod., a proto součástí řešení není přivést nazpět nějaký masový nacionalismus, ale také se znovu propojit se svými těly, a až budete opět spojeni se svým tělem, budete se cítit mnohem více doma i na světě jako takovém. CA: Možná, že podle toho, jak to půjde, budeme brzy zpátky v lese všichni. Dáme si ještě jednu otázku zde v sále a jednu na Facebooku. Ama Adi-Dako: Ahoj, já jsem z Ghany v západní Africe a moje otázka zní: Zajímá mě, jak představíte a odůvodníte ideu globální správy v zemích, které byly historicky zbaveny hlasovacího práva prostřednictvím efektů globalizace a také, pokud mluvíme o globální správě, zní to, jako že to zcela určitě vzejde z velmi pozápadněné představy o tom, jak by „globální“ mělo vypadat. Takže jak předložíme o obhájíme ideu globálního proti naprostému nacionalismu lidem v zemích jako Ghana a Nigérie a Togo a dalších podobných? YNH: Začal bych tím, že dějiny jsou krajně nespravedlivé, a to bychom si měli uvědomit. Mnoho z těch zemí, které za posledních 200 let globalizace, imperialismu a industrializace trpěly nejvíce, jsou přesně ty země, které asi budou trpět nejvíce i v další vlně. A o tom bychom měli mít zcela jasno. Pokud nebudeme mít globální správu, budeme-li trpět klimatickými změnami, technologickými převraty, nejhůř nebudou trpět v USA. Nejhorší utrpení bude v Ghaně, v Súdanu, v Sýrii, v Bangladéši, na takových místech. Takže si myslím, že tyto země mají ještě větší motivaci něco dělat s další vlnou převratů, ať už ekologických nebo technologických. Pokud se zamyslíte nad technologickým převratem, kdy AI a 3D tiskárny a roboti vezmou práci miliardám lidí, mám mnohem menší obavy o Švédy, než o lidi v Ghaně nebo Bangladéši. A tím pádem, protože dějiny jsou tak nespravedlivé a důsledky pohromy nebudou rovnoměrně sdíleny všemi, jako obvykle, bohatí lidé budou schopni uniknout nejhorším následkům změn klimatu, kdežto ti chudí ne. CA: A tady máme výbornou otázku od Camerona Taylora z Facebooku: Na konci Sapiens říkáte, že bychom se měli ptát: „Co máme chtít?“ Co si myslíte, že bychom měli chtít? YNH: Já si myslím, že bychom měli chtít znát pravdu, rozumět skutečnosti. Většinou chceme realitu měnit tak, aby to vyhovovalo našim vlastním touhám, našim vlastním přáním, a já si myslím, že nejdřív bychom jí měli chtít porozumět. Pokud se podíváte na dlouhodobou trajektorii dějin, vidíte, že po tisíce let my lidé získáváme kontrolu nad světem kolem nás a snažíme se ho upravit podle svých představ. Získali jsme kontrolu nad jinými zvířaty, nad řekami, lesy, a zcela je přetvořili a způsobili tak ekologickou destrukci, aniž bychom sami sebe uspokojili. Takže dalším krokem je obrátit náš zrak směrem dovnitř, a říct, dobře, získat kontrolu nad světem kolem nás nás příliš neuspokojilo. Zkusme teď získat kontrolu nad světem v nás samotných. To je opravdu velký projekt vědy a technologie a průmyslu 21. století: pokusit se získat kontrolu nad světem v nás, naučit se, jak konstruovat a vyrábět těla a mozky a mysli. To budou pravděpodobně hlavní produkty ekonomiky 21. století. Když lidé přemýšlí o budoucnosti, velmi často tak činí ve smyslu „ach, chci získat kontrolu nad svým tělem a mozkem“. A to, se domnívám, je velmi nebezpečné. Kdybychom se trochu poučili z předchozích dějin, potom ano, získáváme moc ovládat, ale protože jsme ne zcela porozuměli složitosti ekologického systému, čelíme nyní ekologickému kolapsu. A pokud se teď pokusíme přeorganizovat svět v nás, aniž bychom mu skutečně porozuměli, především bez pochopení složitosti našeho psychického systému, můžeme způsobit určitou formu vnitřní ekologické pohromy a budeme čelit psychickému kolapsu uvnitř nás samotných. CA: Poskládám-li si to všechno dohromady ‒ současná politika, přicházející technologie, obavy jako ta, kterou jste právě nastínil ‒ vypadá to, jako že vy sám jste v poměrně bezútěšné pozici, když uvažujete nad budoucností. Máte z ní docela obavy. Je to tak? A kdyby existoval jeden důvod k naději, jak byste ho formuloval? YNH: Já se zaměřuji na ty nejnebezpečnější scénáře zčásti proto, že v tom spočívá má práce nebo zodpovědnost jako historika či sociálního kritika. Myslím tím, že průmysl se zaměřuje hlavně na ty pozitivní stránky, takže je to práce historiků a filozofů a sociologů poukázat na ten nebezpečnější potenciál všech těchto nových technologií. Nemyslím si, že by cokoli z toho bylo nevyhnutelné. Technologie není nikdy deterministická. S tou samou technologii lze vytvořit velmi odlišné druhy společnosti. Podíváte-li se na 20. století, technologie Průmyslové revoluce, vlaky a elektřina a vše ostatní, mohly být použity k vytvoření komunistické diktatury nebo fašistického režimu nebo liberální demokracie. Ty vlaky nám neříkaly, co s nimi máme dělat. Podobně nám teď umělá inteligence a bioinženýrství a všechno tohle nepředurčují jediný výsledek. Lidstvo se může této výzvě postavit. A nejlepší příklad, který máme, kdy se lidstvo postavilo výzvě nových technologií, jsou jaderné zbraně. Ve 40. a 50. letech bylo mnoho lidí přesvědčeno, že dříve či později skončí Studená válka nukleární katastrofou, která zničí lidskou civilizaci. A to se nestalo. Ve skutečnosti jaderné zbraně dohnaly lidi na celém světě k tomu, aby změnili způsob, jakým dělají mezinárodní politiku a omezili tak násilí. A mnohé země prakticky vyřadily válku ze své sady politických nástrojů. Nadále už se nepokoušely dosahovat svých cílů válčením. Všechny země tak neučinily, ale mnohé ano. A to je možná ten nejdůležitější důvod, proč mezinárodní násilí po roce 1945 dramaticky pokleslo, a dnes, jak jsem již řekl, více lidí páchá sebevraždu, než je zabito ve válce. A to nám, domnívám se, dává dobrý příklad, že i u nejhrozivějších technologií se lidé mohou výzvě postavit a může z toho ve skutečnosti vzejít něco dobrého. Problémem je, že máme velmi malou toleranci k chybám. Jestli to neuděláme správně, druhou šanci už mít nemusíme. CA: To je velmi silný vzkaz, kterým bychom tuto diskuzi, myslím, měli uzavřít. Ještě než to zakončím, chtěl bych říct jednu věc lidem zde a celé globální komunitě TED, která nás sleduje online, komukoli online: Pomozte nám s těmito dialogy. Jestli stejně jako my věříte, že je potřeba najít jiný druh debaty, dnes víc než kdy jindy, pomozte nám to udělat. Oslovte jiné lidi, vyzkoušejte konverzovat s lidmi, se kterými nesouhlasíte, porozumějte jim, skládejte dílky dohromady a pomozte nám vymyslet, jak tyto konverzace posunout vpřed tak, abychom opravdu přispěli k tomu, co se teď ve světě děje. Myslím, že všichni se cítí víc činní, víc zúčastnění, víc zapojení do současné politické situace. Vypadá to, že v sázce je poměrně hodně, tak nám pomozte na to zareagovat rozumným, moudrým způsobem. Yuvale Harari, děkuji vám. (potlesk)