Existuje celý žánr Youtube videí zaměřených na zkušenost, kterou má určitě každý v této místnosti. Věnují se individuím, která se v domnění, že jsou o samotě, oddávájí nějakému výraznému chování, divokému zpěvu, krouživému tanci, nějaké jemnější formě sexualní aktivity - aby pak zjistili, že ve skutečnosti sami nejsou, že tam je osoba, která se schovává a pozoruje je. Toto zjištění je přinutí s hrůzou okamžitě zanechat toho, co dělali. Pocit studu a ponížení v jejich tváři je hmatatelný. Je to ve smyslu: “Tohle je něco, co jsem ochotný dělat, jen když se nikdo jiný nedívá." To je podstata práce, na niž jsem se výhradně zaměřil v uplynulých šestnácti měsících. Otázka, proč nám záleží na soukromí, otázka, která vyvstala v kontextu globální debaty, umožněné odhaleními Edwarda Snowdena, že Spojené státy a jejich spojenci bez vědomí zbytku světa přeměnili internet, kdysi prohlašovaný za bezprecedentní nástroj svobody a demokratizace, v bezprecedentní zónu masového, nevybíravého sledování. Existuje obecný názor, který se objevuje v této debatě, dokonce i u lidí, kteří masové sledování nepodporují, který říká, že k žádné újmě pramenící z takto rozsáhlé invaze nedochází, jelikož pouze lidé konající špatné činy mají důvod se schovávat, dávat si pozor na své soukromí. Tento světonázor je implicitně zakořeněn v tvrzení, že na světě jsou jen dva druhy lidí: lidé hodní a lidé zlí. Zlí lidé jsou ti, kteří plánují teroristické útoky, kteří se angažují v násilných zločinech, a tudíž mají důvody tajit, co dělají. Mají důvody starat se o své soukromí. Oproti tomu lidé hodní jsou lidé, kteří chodí do práce, pak domů, vychovávají své děti, koukají na televizi. Ti internet nepoužívají k plánování bombových útoků, nýbrž ke čtení zpráv nebo výměně receptů, nebo k plánování basebalových soutěží pro svoje děti. A tito lidé nedělají nic špatného, a proto nemají co skrývat a žádný důvod se bát vlády, která je sleduje. Lidé, kteří tohle opravdu říkají, projevují extrémní formu znevažování sebe sama. Co ve skutečnosti říkají, je: "Souhlasím, že ze sebe udělám takovou neškodnou a nezajímavou osobu, která nikoho neohrožuje, že se nebojím toho, že vláda ví, co dělám." Tento přístup objevil něco, co podle mě nejjasněji vyjádřil v inteview z roku 2009 dlouholetý ředitel společnosti Google, Eric Schmidt, který, tázán na různé způsoby používané jeho firmou způsobující vpády do soukromí stovek miliónů lidí na celém světě, řekl toto: "Jestli děláte něco, o čem nechcete, aby o tom druzí lidé věděli, možná byste to v první řadě neměli dělat." Takže, existuje celá řada věci, co by se dala říct o této mentalitě, první z nichž je, že lidé, kteří tohle říkají, kteří tvrdí, že soukromí není opravdu důležité, tomu ve skutečnosti nevěří. A způsob, jakým poznáte, že tomu vlastně nevěří, je, že zatímco svými slovy tvrdí, že soukromí není důležité, dělají zároveň všechno proto, aby si své soukromí ochránili. Používají hesla na svých emailových účtech a sociálních médiích, zamykají si ložnice, a dveře do koupelny, dělají všechno, co zabraňuje jiným lidem narušit to, co považují za sféru svého soukromí a zjistit tak, co to je, o čem nechtějí, aby druzí věděli. Ten samý Eric Schmidt, ředitel firmy Google, nařídil svým zaměstnancům přerušit kontakt s online internetovým magazínem CNET poté, co CNET zveřejnil článek plný osobních, soukromých informací o Ericu Schmidtovi, získaných výhradně prostřednictvím Google vyhledávání a jiných produktů Google. (smích) Stejný rozpor panuje také u výkonného ředitele Facebooku Marka Zuckerberga, který se v neslavném interview z roku 2010 vyslovil, že soukromí již není "společenskou normou." Minulý rok Mark Zuckerberg se svou novou ženou koupili nejen svůj dům, ale take všechny čtyři přilehlé domy v Palo Alto za celkových 30 miliónů dolarů, aby si zajistili zónu soukromí, jež zabrání jiným lidem ve sledování toho, co dělají ve svém soukromém životě. V posledních 16 měsících, když jsem o tomto problému po celém světě debatoval, pokaždé mi někdo řekl: "Já se nikterak nebojím vpádů do soukromí, protože nemám co skrývat." Já jim vždycky řeknu to samé. Vytáhnu pero a napíšu jim svůj email. Řeknu: "Tady je můj email. Až přijdete domů, chci, abyste mi emailem poslal všechna hesla ke všem vašim emailovým účtům, ne jen k těm hezkým, slušným pracovním s vaším jménem, ale ke všem, protože chci být schopen jen tak si prohlížet, co děláte, když jste online, přečíst si, co chci a zveřejnit cokoli, co shledám zajímavým. Koneckonců, jestli nejste špatný člověk, jestli neděláte nic špatného, neměl byste mít co skrývat." Ani jediná osoba tuto nabídku nepřijala. Kontroluji to a – (potlesk) Neustále ten emailový účet svědomitě kontroluji. Je to velmi opuštěné místo. A existuje k tomu důvod, což je to, že my jako lidské bytosti i ti, kteří slovně popírají významnost vlastního soukromí, instinktivně rozumějí jeho hluboké důležitosti. Je pravda, že jako lidské bytost jsme společenští tvorové, což znamená, že potřebujeme jiné lidi, aby věděli, co děláme, říkáme a na co myslíme, což je důvod, proč o sobě na síti dobrovolně zveřejňujeme informace. Ale stejně tak důležité, pro to abychom byli svobodnou a naplněnou lidskou bytostí, je mít místo, kam můžeme jít a mít pokoj od kritických pohledů druhých lidí. Existuje důvod, proč takové místo hledáme a ten důvod je, že každý z nás, nejen teroristé a zločinci, my všichni máme co skrývat. Je celá spousta věcí, které děláme nebo si myslíme, a jsme ochotni je říci našemu lékaři, právníkovi, psychologovi nebo partnerovi nebo nejlepšímu přiteli, ale zahanbilo by nás, kdyby se o nich dozvěděl zbytek světa. Každý den rozhodujeme o věcech, které říkáme, myslíme si a děláme, u nichž nám nevadí, vědí-li o nich druzí, a o těch, které říkáme, myslíme si a děláme, u nichž nechceme, aby o nich věděl kdokoli jiný. Lidé mohou velmi snadno prohlásit, že si neváží svého soukromí, ale jejich činy popírají pravost jejich přesvědčení. Co tedy stojí za naší obecnou a instinktivní touhou po soukromí? Není to jen pudová záležitost jako dýchání nebo pití vody. Důvodem je, že pokud jsme ve stavu, kdy můžeme být sledováni nebo pozorováni, naše chování se dramaticky mění. Škála možností jak se chovat, ze které vybíráme, když se domníváme, že jsme pozorováni, je silně omezená. Toto je jen skutečný rys lidské povahy, který byl uznán ve společenských vědách, stejně tak jako v literatuře a náboženství a prakticky v každé sféře vědy. Existují tucty psychologických studií, které dokazují, že když někdo ví, že může být pozorován, chová se potom mnohem víc konformně a poddajně. Lidský stud je velmi mocný motivátor, stejně jako touha se mu vyhnout, a to je důvod, proč lidé, ve stavu, kdy jsou pozorováni, nečiní taková rozhodnutí, jenž by byla vedlejším produktem jejich vlastního uvažování, nýbrž taková, jež jsou od nich očekávána druhými, či jsou ve shodě s obecně vžitým přesvědčením. Tuto skutečnost nejvíce využil k praktickým účelům filozof z 18. století, Jeremy Bentham, který se rozhodl vyřešit závažný problém spojený s příchodem industriálního věku, kdy se instituce poprvé v historii rozrostly a centralizovaly natolik, že už nebylo možné monitorovat, a tím pádem kontrolovat každého jednotlivého člena. A řešení, jež navrhl byl architektonický design původně zamýšlený k implementaci ve vězeňských zařízeních, jemuž dal jméno panopticon, a jehož základní rysem byla konstrukce ohromné věže upostřed instituce, odkud kdokoli, kdo měl nad institucí kontrolu, mohl kdykoli pozorovat kteréhokoli vězně, i když neustále pozorovat všechny nebylo možné. A klíčové pro tuto koncepci bylo, že vězňové nemohli vidět do panoptikonu, dovnitř věže, a tak nikdy nevěděli, kdy, či jestli vůbec jsou pozorováni. A co bylo pro něj na tomto objevu vzrušující, bylo, že pro vězně to znamenalo, že museli předpokládat, že jsou pozorováni v jakýkoli moment, což byl dokonalý prostředek nutící k poslušnosti a dodržování pravidel. Francouzský filozof 20. století, Michel Foucalt, si uvědomil, že tento model by mohl být používán nejen ve vězení, ale ve všech institucích, které požadují kontrolu lidského chování: ve školách, nemocnicích, továrnách, na pracovišti. A co tvrdil, bylo, že tento způsob uvažování, tento rámec objevený Benthamem, byl klíčem ke kontrole společnosti pro moderní, západní společnosti, které už nadále nepotřebovaly otevřené zbraně tyranie - trestání, věznění či zabíjení disidentů, nebo zákonné vynucování loajality konkrétní politické straně, protože masové sledování vytváří vězení v mysli, jež je mnohem nenápadnější, ale zároveň mnohem efektivnější při pěstování poddajnosti společenským normám, či obecně přijímaným společenským názorům. Mnohem účinnější, než by kdy hrubá síla mohla být. Nejkultovnějším literárním dílem o dohledu a soukromí je kniha George Orwella, 1984, o níž jsme se všichni učili ve škole, tudíž se z ní stalo téměř klišé. Vlastně, kdykoli to nadnesete v debatě o sledování, lidé to okamžitě zavrhnou jako nepoužitelné, a co řeknou, je: "No, ale v knize 1984 byly monitory v lidských domovech, byli sledováni v jakémkoli daném momentu, a to nemá nic společného se sledováním, kterému čelíme my." To je ale skutečně zásadní nepochopení varování, které Orwell v 1984 znázornil. Toto jeho varování bylo o státním dohledu, který nesledoval každého v kterýkoli moment, nýbrž kde si lidé byli vědomi, že mohou být sledováni v jakýkoli daný moment. Winston Smith, Orwellův vypravěč, popsal systém dohledu, kterému čelili následujícím způsobem: "Nebylo samozřejmě možné vědět, jestli jste byli sledováni v kterýkoli daný moment." Pokračuje tvrzením: "V každém případě se na vás mohli napíchnout, kdykoli chtěli. Museli jste žít, žili jste ze zvyku, jež se stal pudem, v předpokladu, že každý váš zvuk byl odposloucháván a každý váš pohyb, kromě těch za tmy, byl zkoumán. Abrahámovská náboženství podobně předpokládají existenci neviditelné vševědoucí autority, která,díky své vševědoucnosti vždycky vidí, co děláte, což znamená, že nikdy nemáte chvíli soukromí. Vrcholný vynucovač poslušnosti ke svým nařízením. Co všechna tato zdánlivě nesourodá díla rozpoznávají, závěr, k němuž všechna dospívají, je, že společnost, v níž lidé mohou být neustále sledováni, je společnost, která pěstuje konformitu, poslušnost a podvolení se. Což je důvod, proč každý tyran, od těch nejzjevnějších až po ty nejméně patrné, po tomto systému dychtí. Naopak, což je ještě důležitějsí, je to sféra soukromí, možnost jít někam, kde můžeme myslet a usuzovat a spolupracovat a mluvit, aniž bychom byli sledováni kritickým pohledem druhých, v čem výhradně spočívá schopnost tvořit, bádat a klást odpor. A to je důvod, proč tím, že připustíme existenci společnosti, ve které jsme předmětem nepřetržitého sledování, umožňujeme vážné poškozování samotné podstaty svobody člověka. Poslední, co chci poznamenat k tomuto způsobu uvažování, je, že myšlenka, že pouze lidé, co dělají něco špatného, mají co schovávat, a tím pádem důvod pečovat o své soukromí, zakořeňuje dvě velmi destruktivní sdělení, dvě ničivé lekce. První z nich je, že pouze lidé starající se o své soukromí, pouze lidé, co budou soukromí vyhledávat, jsou a priori lidé zlí. Toto je závěr, kterému bychom měli mít celou řadu důvodů se vyhnout, z nichž ten nejdůležitější je ten, že když řeknete: "někdo, kdo dělá špatné věci", máte pravděpodobně na mysli věci jako plánování teroristického útoku, podílení se na trestné činnosti, tedy mnohem užší koncepci toho, co lidé u moci myslí, když říkají "dělat špatné věci". Pro ně "dělat špatné věci" obvykle znamená dělat něco, co představuje smysluplné zpochybnění výkonu jejich vlastní moci. Ta druhá opravdu destruktivní a, domnívám se, ještě zákeřnější lekce, jež přichází s přijetím tohoto přístupu, je, že existuje skrytá dohoda, již lidé, co přemýšlí tímto způsobem, akceptovali. A ta dohoda je následující: Pokud jste ochotni odevzdat se dostatečně neškodní, dostatečně neohrožující těm, kteří jsou u moci, potom a jedině potom můžete být osvobozeni od nebezpečí sledování. Pouze disidenti, ti kteří se moci umí postavit, se mají čeho obávat. Je celá spousta důvodů, proč bychom se takové lekci měli také vyhnout. Možná jste osoba, která se momentálně nechce takového jednání účastnit, ale někdy v budoucnu možná budete. I když jste někdo, kdo se rozhodne, že nikdy chtít nebude, skutečnost, že jsou jiní lidé, kteří jsou ochotni a schopni vzdorovat a být oponenty těm u moci, disidenti, žurnalisté, aktivisté a celá škála dalších, je něco, co nám všem přináší kolektivní dobro, které bychom si měli chtít zachovat. Stejně tak kritické je, že to, že míra svobody společnosti se neodvíjí od toho, jak zachází se svými hodnými, poslušnými a poddajnými občany, nýbrž od toho, jak se chová ke svým disidentům a těm, kteří vzdorují vládnoucí doktríně. Ale nejdůležitějším důvodem je, že systém masového sledování utlačuje naši vlastní svobodu ve všech směrech. Vyřazuje to z našich možností celou řadu vzorců chování, aniž bychom si toho byli vůbec vědomi. Slavná společenská aktivistka Rosa Luxemburg jednou řekla: "Kdo se nehýbe, nevšimne si svých řetězů." Můžeme se pokusit učinit tato pouta masového dohledu neviditelnými nebo nezaznamenatelnými, ale to, jak silně nás omezují, to nikterak neovlivní. Děkuji mnohokrát. (potlesk) Děkuji. (potlesk) Děkuji. (potlesk) Bruno Giussani: Děkuji, Glenne. Musím říct, že argumenty jsou to poměrně přesvědčivé, ale já se s Vámi chci vrátit k posledním 16 měsícům a Edwardu Snowdenovi, jestli Vám nevadí pár otázek. Ta první je osobního rázu. Všichni víme o zatčení Vašeho partnera Davida Mirandy v Londýně a jiných obtížích, ale předpokládám, že, co se týče osobní účasti a rizika, tak tlak na Vás vyvíjený jistě není malý, když jste se postavil největší svrchované organizaci světa. Povězte nám o tom něco málo. GG: Víte, jedna z věcí, která se, myslím, děje, je, že lidská odvaha se v tomto ohledu stává nakažlivou, a tak, i když já i ostatní žurnalisté, s nimiž jsem pracoval, jsme si rizika vědomi byli - Spojené Státy zůstávájí nejmocnější zemí světa a neoceňují, když svévolně odhalíte tisíce jejich tajemství na internetu - vidět někoho, komu je 29 let, obyčejného člověka, který vyrostl ve velmi běžném prostředí, prokázat takovou kuráž a zásadovost, s jakou Edward Snowden riskoval, a přitom věděl, že za to půjde do konce života do vězení nebo že se jeho život ocitne v troskách, inspirovalo mě a ostatní novináře, a inspirovalo, myslím, lidi z celého světa, včetně budoucích whistleblowerů, tak, že si uvědomili, že se v takové činnosti mohou také angažovat. BG: Zajímá mě Váš vztah s Edem Snowdenem, protože vy jste toho s ním namluvil hodně a určitě v tom pokračujete, ale ve své knize mu nikdy neříkáte Edward, nebo Ed, říkáte "Snowden". Jak je to možné? GG: Víte, jsem si jistý, že tohle je něco, co by mohl posoudit tým psychologů. (smích) Já vlastně nevím. Důvodem je asi to, že jedním z hlavních cílů, které ve skutečnosti měl, jednou z jeho, myslím, nejdůležitějších taktik bylo, že věděl, že jedním ze způsobů jak odvrátit pozornost od podstaty těchto odhalení, by bylo pokusit se soustředit zájem na něj osobně, a z toho důvodu se držel z dosahu médií. Snažil se, aby jeho osobní život nebyl předmětem zkoumání, a tak se domnívám, že oslovení Snowden je způsob, jak ho identifikovat jako důležitou postavu historie, spíše než se zaměřovat na jeho osobu způsobem, který může odvést pozornost od podstaty. BG: Takže jeho odhalení, Vaše analýza a práce jiných novinářů opravdu rozvinuly debatu a mnoho vlád, například, reagovalo, včetně té v Brazílii, se svými projekty a programy, aby trochu přetvarovaly koncepci internetu, atd. V tomto smyslu se děje spousta věcí. Ale mě zajímá, pro vás osobně, co je cílem? V jakém bodě si řeknete, tak se nám skutečně podařilo pootočit regulátorem? GG: No, víte, cíl pro mě jako novináře je velmi prostý, což je ujistit se, že každý jednotlivý dokument, který stojí za zvěřejnění a měl by být odhalen, nakonec odhalen je a tajemství, která v prvé řadě nikdy neměla být tajemstvími, jakbysmet. To je pro mě podstatou žurnalismu, a to je to, co jsem odhodlán dělat. Jako někdo, kdo shledává masové sledování odporným ze všech důvodů, o nichž jsem mluvil a mnoha dalších, koukám se na to jako na práci, která nikdy neskončí, dokud vlády po celém světě již nebudou mít možnost vystavit celé populace sledování a dohledu, aniž přesvědčí nějaký soud či jinou entitu o tom, že osoba, na kterou se zaměřili, ve skutečnosti provedla něco špatného. To je pro mě způsob, jak znovu oživit soukromí. BG: Takže Snowden je, jak jsme tady na TEDu viděli, velmi výmluvný v představování a líčení sebe sama jako obránce demokratických hodnot a demokratických zásad. Ale spousta lidí shledává obtížným uvěřit, že to jsou jeho jediné motivace. Těžko veří tomu, že v tom nehrají roli peníze, že neprodal některá z těchto tajemství Číně nebo Rusku, což v současné době očividně nejsou nejlepší přátelé Spojených Států. A jsem si jistý, že hodně lidí tady v sále si klade tu samou otázku. Považujete za možné, že tuto Snowdenovu stránku jsme ještě neměli tu čest poznat? GG: Ne, já to považuji za absurdní a hloupé. (smích) Kdybyste chtěl, a já vím, že jen hrajete ďáblova advokáta, ale kdybyste chtěl prodat tajemství jiné zemi, a on tu možnost měl a mohl tak nesmírně zbohatnout, poslední věc, co byste udělal, by bylo vzít tato tajemství, dát je novinářům a žádat je o zveřejnění, neboť to učiní tato tajemství bezcennými. Lidé, kteří se chtějí obohatit to dělají tak, že tajně prodají tajemství vládě. Ale je podstatné zmínit jednu věc. A to, že obvinění pocházejí od lidí z vlády Spojených Států, od lidí z médií, kteří jsou stoupenci těchto vlád a já si mnohokrát pomyslím, když lidé obviňují druhé: "On to nemůže dělat jen tak ze zásady, musí mít nějaký zkažený, nekalý důvod." Říkají tím mnohem více o sobě, než o terči svých obvinění, protože – (potlesk) - tito lidé, ti, kteří činí tato obvinění, ti osobně nikdy nejednají z jiného než morálně zkaženého důvodu. Takže předpokládají, že všichni jsou nakaženi stejnou chorobou bezcitnosti jako oni sami, a z toho pramení jejich domněnka. (potlesk) BG: Mnohokrát děkuji, Glenne. GG: Děkuji mnohokrát. BG: Glenn Greenwald (potlesk)