Před dvanácti lety jsem poprvé vzala do rukou kameru, abych natočila sklizeň oliv v palestinské vesnici na Západním břehu. Myslela jsem, že tam udělám jeden dokument a pak se přesunu do jiné části světa. Ale něco mě táhlo zpátky. Většinou, když slyší mezinárodní publikum o této části světa, často prostě chtějí, aby ten konflikt zmizel. Izraelsko - palestinský konflikt je špatný a přejeme si, aby prostě zmizel. Stejně se cítíme i ohledně jiných konfliktů po světě. Ale pokaždé, když obrátíme svou pozornost na zprávy, zdá se, že vzplála další země. Tak jsem přemýšlela, zda bychom se neměli začít dívat na konflikt jinak - jestli místo přání, aby konflikt skončil, jsme se neměli zaměřit na to, jak vést konflikt. To je pro mě velká otázka, kterou jsem se zabývala se svým týmem v neziskovce Just Vision. Po zhlédnutí nejrůznějších bojů na Středním východě, jsem si začala u těch úspěšnějších všímat některých vzorců. Přemýšlela jsem, zda jsou tyto proměnné stejné napříč případy a pokud ano, jaká poučení bychom mohli shromáždit o konstruktivním vedení konfliktu, v Palestině, Izraeli i jinde. Existují o tom nějaké poznatky. Ve studii 323 velkých politických konfliktů, z let 1900 až 2006, našly Maria Stephan a Erica Chenoweth, že nenásilné kampaně byly téměř o 100 % úspěšnější než násilné kampaně. Nenásilné kampaně také způsobí méně fyzických škod vůdcům kampaně i jejich oponentům. A hlavně obvykle vedou k pokojnějším a více demokratickým společnostem. Jinými slovy, nenásilný odpor je efektivnější a konstruktivnější způsob vedení konfliktu. Ale když je to tak jednoduchá volba, proč ji nevolí více skupin? Politický vědec Victor Asal a jeho kolegové se podívali na několik faktorů, které utvářejí výběr taktiky politické skupiny. A ukázalo se, že nejlepším ukazatelem rozhodnutí hnutí přijmout nenásilí nebo násilí není, zda je skupina více levicová nebo pravicová, ani zda je skupina více či méně ovlivněna náboženstvím, ani zda stojí proti demokracii nebo diktátorství, a ani stupeň represe, kterému čelí. Nejlepším ukazatelem rozhodnutí hnutí přijmout nenásilí je jeho ideologie spojena s rolí žen ve veřejném životě. (Potlesk) Když hnutí zahrnuje do svého jednání jazyk o rovnosti pohlaví, dramaticky tím narůstá šance, že přijme nenásilí, a tím i pravděpodobnost, že uspěje. Tento výzkum odpovídal mé dokumentaci o politické organizaci v Izraeli a Palestině. Všimla jsem si, že hnutí, která vítají ženy ve vedoucích postaveních, jako například to, které jsem dokumentovala ve vesnici Budrus, mnohem pravděpodobněji dosahovala svých cílů. Tato vesnice byla pod hrozbou vymazání z mapy, když Izraelci začali stavět oddělovací bariéru. Navrhovaná trasa by znamenala zničení tamních olivových hájů, hřbitovů a v důsledku by odřízla vesnici ze všech stran. Díky místnímu zanícenému vedení zahájili nenásilnou kampaň odporu, aby toto odvrátili. Všechno stálo proti nim. Ale měli tajnou zbraň: 15 letou dívku, která odvážně skočila před buldozer, který měl právě porazit olivovník a zastavila ho. V ten moment si komunita Budrusu uvědomila, co je možné, když uvítají a podpoří ženy v účasti na veřejném dění. A tak se stalo, že ženy z Budrusu chodily den co den do předních linií a používaly svou kreativitu a důvtip k překonání mnohých překážek, kterým čelily v 10 měsíčním neozbrojeném boji. V tuto chvíli už asi víte, že nakonec vyhrály. Oddělovací bariéra byla kompletně změněna na mezinárodně uznávanou zelenou linii a ženy z Budrusu se staly známé po Západním břehu svou nezdolnou energii. (Potlesk) Děkuji. Chci se na chvilku pozastavit, v čemž jste mi pomohli, protože se chci pustit do dvou vážných nedorozumění, ke kterým by teď mohlo dojít. Prvním je, že nevěřím, že ženy jsou vrozeně nebo ve své podstatě mírumilovnější než muži. Ale věřím, že v dnešním světě zakoušejí ženy moc odlišně. Protože musely ze své slabší pozice navigovat různé aspekty svých životů, ženy jsou často zdatnější v nenápadném tlaku pro změnu proti velkým, mocným aktérům. Termín "manipulativní", často užívaný proti ženám v hanlivém duchu, odráží realitu, ve které musely ženy často hledat jiné způsoby, než přímou konfrontaci, k dosažení svých cílů. A hledání alternativ k přímé konfrontaci je jádrem nenásilného odporu. Teď k druhému možnému nedorozumění. Hodně mluvím o své zkušenosti na Středním východě a někteří z vás si možná teď myslí, že řešením je, abychom vzdělali muslimské a arabské společnosti, aby více zahrnovaly ženy. Pokud bychom to udělali, byli by úspěšnější. Takovouto pomoc nepotřebují. Ženy jsou součástí nejvýznamnějších hnutí vycházejících ze Středního východu, ale nejsou viditelné mezinárodní komunitě. Naše kamery jsou zaměřeny na muže, kteří se často zaplétají do kontroverzních scén, které shledávají naše zprávy neodolatelnými. Takže skončíme s příběhem, který nejen vymaže ženy z nepokojů v oblasti, ale často mylně reprezentuje samy nepokoje. Na konci 80. let vypuklo v Gaze povstání, které se rychle rozšířilo na Západní břeh a Východní Jeruzalém. Vešlo do známosti jako První intifáda a lidé, kteří z ní mají v paměti nějaké obrázky, obyčejně vymyslí něco podobného: Palestinci házejí kameny na izraelské tanky. Ze zpravodajství v té době se zdá, že kameny, Molotovovy koktejly a hořící pneumatiky byly jediné aktivity odehrávající se v intifádě. Toto období bylo ale také výrazné rozsáhlým nenásilným organizováním formou stávek, protestů a vytvářením paralelních institucí. Během první intifády se mobilizovaly celé sektory palestinské civilní populace, napříč generacemi, frakcemi a třídami. Dělali to skrze sítě oblíbených komisí a jejich užití přímé akce a komunálních svépomocných projektů zpochybnilo samotnou schopnost Izraelců pokračovat ve vládě nad Západním břehem a Gazou. Podle samotné Izraelské armádě, 97 % aktivit během první intifády bylo neozbrojených. A tady je další věc, která není součástí našeho vyprávění o této době. 18 měsíců během intifády rozhodovaly o dění ženy: Palestinské ženy ze všech oblastí života byly v čele mobilizace stovek tisíců lidí ve společné snaze odebrat souhlas okupaci. Naela Ayyash, která usilovala o vybudování soběstačné palestinské ekonomiky podporováním žen v Gaze, aby pěstovaly zeleninu na zahradě, což byla podle izraelských autorit ilegální aktivita. Rabeha Diab, která převzala autoritu nad rozhodováním za celé povstání, když muži v jeho čele byli deportováni. Fatima Al Jaafari, která spolykala letáky s pokyny povstání, aby je rozšiřovala napříč oblastmi, aniž by ji chytili. A Zahira Kamal, která zajistila dlouhé trvání povstání tím, že vedla organizaci, která v jediném roce vzrostla z 25 na 3 000 žen. Přes jejich neobyčejné úspěchy se nedostala žádná z těchto žen do našeho vyprávění o první intifádě. Tohle děláme i v jiných částech světa. Třeba v našich učebnicích dějepisu nebo v našem kolektivním vědomí, muži jsou veřejné tváře a mluvčí pro boje o rasovou spravedlnost v 60. letech v USA. Ženy ale také byly zásadní řídící silou, mobilizovaly, organizovaly, šly do ulic. Kolik z nás napadne Septima Clark, když pomyslíme na období bojů za občanská práva v USA? Podivuhodně málo. Hrála ale zásadní roli v každé fázi boje, zejména zdůrazněním gramotnosti, vzdělání. Byla vynechána, ignorována, jako tolik jiných žen, které hrály zásadní role v hnutí za lidská práva v USA. To není o tom, získat dobré jméno. Je to hlubší. Příběhy, které vyprávíme silně ovlivňují, jak se vidíme a jak věříme, že se vedou hnutí a jak se vyhrávají. Příběhy, které vyprávíme o hnutí jako je první intifáda nebo období bojů za občanská práva v USA jsou velmi důležitá a mají zásadní vliv na to, jaká rozhodnutí Palestinci, Američané a lidé po celém světě udělají, až příště narazí na nespravedlnost a najdou odvahu ji konfrontovat. Pokud nevyzdvihneme ženy, které hrály zásadní role v těchto bojích, selžeme v nabídnutí vzorů budoucím generacím. Bez vzorů je těžší, aby si ženy zabraly své právoplatné místo ve veřejném životě. Jak jsme viděli dříve, jednou ze zásadních proměnných v určování, zda bude hnutí úspěšné nebo ne, je ideologie tohoto hnutí, týkající se role žen ve veřejném životě. Toto je otázka, zda se pohybujeme směrem k více demokratickým, poklidným společnostem. Ve světě, kde se odehrávají takové změny a kde ke změnám bude docházet ve stále rychlejším tempu, není otázkou, zda budeme čelit konfliktům, ale otázkou je, jaké příběhy budou utvářet, jak se rozhodneme vést konflikt. Děkuji. (Potlesk)