Zdravím vás, jmenuji se Frank

a sbírám tajemství.

Všechno to začalo bláznivým nápadem

v listopadu roku 2004.

Vytiskl jsem 3000 pohlednic se svojí adresou,

zrovna jako tahle.

Na jedné straně byly prázdné

a na druhou stranu

jsem napsal pár jednoduchých instrukcí.

Žádal jsem lidi, aby anonymně sdíleli tajemství,

které ještě nikdy nikomu neřekli.

Tyto pohlednice jsem náhodně rozdával

v ulicích Washingtonu D.C

a netušil, co čekat.

Ale brzy se ten nápad začal šířit jako lavina.

Lidé si začali kupovat vlastní pohlednice

a vyrábět vlastní pohlednice.

Začal jsem do své schránky dostávat tajemství

nejenom s razítky z Washingtonu D.C.,

ale také z Texasu, Kalifornie,

Vancouveru, Nového Zélandu, Iráku.

Brzy můj bláznivý nápad nevypadal tak bláznivě.

PostSecret.com

je nejnavštěvovanějším blogem bez reklam na světě.

A toto je sbírka mých pohlednic dnes.

Můžete vidět moji ženu,

jak se snaží dát cihličku pohlednic

na pyramidu více než půl milionu tajemství.

Rád bych s vámi teď

sdílel pár velmi speciálních tajemství

z této sbírky,

počínaje tímto.

"Našel jsem tyto známky jako dítě

a celý svůj život jsem čekal,

až budu mít někoho, komu bych je poslal.

Nikdy jsem nikoho takového neměl."

Tajemství mají mnoho podob.

Mohou být šokující

nebo hloupá nebo dojemná.

Mohou nás spojit s naší nejhlubší lidskostí

či s lidmi, které nikdy nepotkáme.

(Zákazníkům, kteří jsou na mě sprostí, dávám kávu bez kofeinu.)
(Smích)

Možná to poslal někdo z vás.

Nevím.

Tahle pohlednice skvěle ukazuje

kreativitu, kterou lidé mají,

když vyrábějí a posílají mi pohlednici.

Tato je zjevně udělaná z poloviny šálku ze Starbucks

se známkou a mojí adresou napsanou na druhé straně.

"Milá biologická mámo, mám úžasné rodiče.

Našel jsem lásku. Jsem šťastný."

Tajemství nám mohou připomínat bezpočet lidských dramat,

slabost a hrdinství,

odehrávající se tiše

v životech lidí všude okolo nás,

i teď.

"Každý, kdo mě znal před 11. zářím

si myslí, že jsem mrtvý."

"Pracovala jsem se skupinou upjatých nábožných lidí

a tak jsem někdy nenosila kalhotky

a usmívala se od ucha k uchu a sama pro sebe se smála."

(Smích)

Další potřebuje malé vysvětlení, než se o něj s vámi podělím.

Hrozně rád přednáším na vysokoškolských kampusech

a sdílím příběhy se studenty.

A potom občas ještě chvíli zůstanu

a podepisuji knížky a fotím se se studenty.

A tato další pohlednice byla udělaná

z jedné z takových fotek.

A také bych měl zmínit, že, stejně jako dnes,

na akci PostSecret

jsem používal bezdrátový mikrofon.

"Tvůj mikrofon nebyl během zvukové zkoušky vypnutý.

Všichni jsme tě slyšeli čůrat."

(Smích)

To bylo opravdu trapné, když se to stalo,

dokud mi nedošlo, že to mohlo být horší.

Dobře. Víte, co myslím.

(Smích)

"Uvnitř této obálky

jsou roztrhané zbytky

mého sebevražedného dopisu, který jsem nepoužil.

Cítím se jako nejšťastnější člověk na světě (teď)."

"Jeden z těchto mužů je otcem mého syna.

Platí mi hodně za to, aby to zůstalo tajemstvím."

(Smích)

"Tu sobotu, kdy ses divila, kde jsem byl,

pořizoval jsem ti prstýnek.

Právě teď je v mé kapse."

Měl jsem tuto pohlednici zveřejněnou na PostSecret blogu

před dvěma lety na Valentýna.

Byla úplně dole, poslední tajemství v dlouhé řadě.

A nebyla tam déle než pár hodin,

když jsem dostal tenhle radostný email

od chlapíka, který mi poslal tuto pohlednici.

A řekl: „Franku, musím se s tebou podělit

o tenhle příběh, který se právě odehrál v mém životě."

Řekl: "Moje kolena se ještě třesou."

Řekl: "Tři roky jsme, má přítelkyně a já,

udělali naším nedělním ranním rituálem,

že navštívíme PostSecret blog společně

a nahlas si čteme tajemství.

Já čtu nějaká jí, ona čte nějaká mně.

Říká: "Opravdu nás to přivedlo během těch let

blíže k sobě."

A tak když jsem zjistil,

že jsi zveřejnil

moji žádost o ruku mé přítelkyně na samý spodek stránky,

byl jsem bez sebe.

Snažil jsem se chovat klidně, nedat nic najevo.

A jako každou neděli,

začali jsme jeden druhému číst tajemství."

Řekl: "Ale tentokrát se zdálo, že jí trvá celou věčnost,

než se přes každé dostane."

Ale nakonec to zvládla.

Dostala se k tomu spodnímu tajemství, jeho žádosti o ruku.

A on řekl: "Četla to jednou a pak to četla znovu."

A otočila se k němu a řekla:

"To je naše kočka?"

(Smích)

A když ho uviděla,

klečel na jednom koleni a měl vytažený prstýnek.

Položil jí tu otázku a ona odpověděla ano. Byl to velmi šťastný konec.

Napsal jsem mu zpátky

a řekl: "Prosím, poděl se se mnou o fotku, něco,

co můžu sdílet s celou PostSecret komunitou,

aby se každý dozvěděl váš pohádkový konec."

A on mi poslal tuhle fotku.

(Smích)

"Našel jsem toto léto v Lollapalooze foťák.

Konečně jsem nechal fotky vyvolat

a moc rád bych ti je dal."

Tato fotka nebyla nikdy vrácena

lidem, kteří ji ztratili,

ale toto tajemství mělo vliv na mnoho životů

počínaje kanadským studentem

jménem Matty.

Mattyho toto tajemství inspirovalo

k založení jeho vlastní webové stránky,

stránky nazvané IFoundYourCamera (NašelJsemTvůjFoťák).

Matt vybízí lidi,

aby mu poslali digitální foťáky, které našli,

paměťové karty, které byly ztraceny

s osiřelými fotkami.

A Matty bere snímky z těchto foťáků

a zveřejňuje je každý týden na svůj web.

A lidé ho navštěvují,

aby viděli, jestli tam nenajdou fotku, kterou ztratili,

nebo jestli nebudou schopní pomoct někomu jinému, aby získal zpět fotky,

po kterých možná zoufale pátrá.

Tato je má nejoblíbenější.
(Vypadáš sexy.)

(Smích)

Matty našel tento chytrý způsob,

jak využít dobroty cizích lidí.

A může to vypadat jako jednoduchý nápad, a je jednoduchý,

ale dopad, který může mít na lidské životy, může být obrovský.

Matty se se mnou podělil

o dojemný příběh, který dostal

od matky na této fotce.

"To jsem já, můj manžel a syn.

Na těch dalších fotkách je má velmi nemocná babička.

Děkuji ti za vytvoření tvé stránky.

Tyhle fotky pro mě znamenají víc než tušíš.

Na tomto foťáku je narození mého syna.

Zítra mu budou čtyři."

Každá fotka, kterou tu vidíte,

a tisíce dalších

byly vráceny zpět lidem, kteří je ztratili -

někdy putovaly přes oceány,

někdy překonávaly jazykové bariéry.

Toto je poslední pohlednice, kterou s vámi dnes budu sdílet.

"Když lidé, které miluji,

nechají hlasové zprávy na mém telefonu,

vždycky si je uložím pro případ, že zítra zemřou

a já nebudu mít žádný jiný způsob,

jak znovu slyšet jejich hlas."

Když jsem zveřejnil toto tajemství,

desítky lidí

poslali hlasové zprávy ze svých telefonů,

někdy takové, které uchovávali celé roky,

zprávy od členů rodiny či přátel,

kteří zemřeli.

Řekli, že zachovávání těchto hlasů

a jejich sdílení

jim pomohlo udržet ducha jejich milovaných naživu.

Jedna mladá dívka

poslala poslední zprávu,

kterou slyšela od své babičky.

Tajemství mohou mít mnoho podob.

Mohou být šokující nebo hloupá

či dojemná.

Mohou nás spojit s naší nejhlubší lidskostí

nebo s lidmi, které nikdy znovu nepotkáme.

Hlasový záznam: První uložená hlasová zpráva.

Babička: ♫ Někdo má dnes narozeniny ♫

♫ Dnes jsou něčí narozeniny ♫

♫ Svíčky jsou zapálené ♫

♫ na něčím dortu ♫

♫ A my jsme všichni pozvaní ♫

♫ kvůli někomu ♫

Dnes ti je 21 let.

Ať máš opravdu veselé narozeniny, miluji tě.

Prozatím ahoj.

FW: Děkuji vám.

(Potlesk)

Děkuji vám.

(Potlesk)

June Cohen: Franku, to bylo krásné,

tak dojemné.

Poslal jsi někdy sám sobě pohlednici?

Zveřejnil jsi někdy své tajemství na PostSecret?

FW: V každé knížce mám jedno ze svých tajemství.

Myslím, že svým způsobem to, proč jsem začal s tímto projektem,

i když jsem to tehdy netušil,

bylo, protože jsem zápasil se svými vlastními tajemstvími.

Bylo to díky mnoha lidem,

díky dobrotě těch cizích lidí, kterou mi prokazovali,

že jsem mohl odkrýt

části mé minulosti, které mě pronásledovaly.

JC: A objevil někdy někdo,

které tajemství v té knížce bylo tvoje?

Byl v tvém životě někdo, kdo byl schopný to poznat?

FW: Někdy se o tu informaci dělím s ostatnimi, jo.

(Smích)

(Potlesk)