Sedm let jsem záchranářem v Suffolku, NY. Byl jsem jako první u řady nehod od autohavárií po hurikán Sandy. Jestli jste jako většina lidí, smrt je asi jednou z vašich největších obav. Někteří z nás ji uvidí přicházet. Někteří ne. Existuje málo známý lékařský termín nazývaný předtucha smrti. Je to skoro symptom. Byl jsem vyškolen reagovat na něj jako na kterýkoli jiný symptom, takže když se na mě pacient s infarktem podívá a řekne: "Dnes zemřu," jsme školeni pacientův stav přehodnotit. Během své kariéry jsem asistoval u mnoha případů, kde pacientovi zbývaly poslední minuty života a nemohl jsem pro něho nic udělat. V tu chvíli jsem stál před dilematem: říct umírajícímu, že ho čeká smrt, nebo lhát a utěšovat ho? Dříve jsem čelil tomuto dilematu tím, že jsem prostě lhal. Bál jsem se. Bál jsem se, že kdybych řekl pravdu, zemřel by v hrůze, ve strachu, držel se křečovitě posledních chvil života. Všechno se změnilo s jedním případem. Před pěti lety jsem byl u motocyklové nehody. Řidič utrpěl vážná, velmi vážná zranění. Když jsem ho viděl, uvědomil jsem si, že se pro něj nedá nic udělat. A jako už mnohokrát, i on se mi podíval do očí a položil tu otázku: "Zemřu?" Tehdy jsem se rozhodl udělat něco jiného. Rozhodl jsem se, že mu řeknu pravdu. Rozhodl jsem se mu říct, že umírá a že pro něj nemůžu nic udělat. Jeho reakce mě šokuje ještě dnes. Uklidnil se a ve tváři měl výraz přijetí. Nebyl zasažen hrůzou nebo strachem, jak jsem si myslel. Prostě tam ležel a v jeho očích jsem viděl vnitřní mír a přijetí. Od toho okamžiku jsem se rozhodl, že můj úkol není utěšovat umírající lhaním. Od té doby jsem asistoval u mnoha případů, kde pacienti prožívali poslední okamžiky a nemohl jsem pro ně nic udělat. Skoro vždycky reagovali na pravdu stejným způsobem: vnitřním smířením a přijetím. Uvědomil jsem si, že jsou tři věci, které jsem pozoroval ve všech těchto případech. Ta první mě vždycky šokovala. Bez ohledu na náboženství nebo kulturu je tu potřeba odpuštění. Jestli to nazývají hřích, nebo jednoduše řeknou, že něčeho litují, pocit viny je všeobecný. Jednou jsem ošetřoval starého pána s rozsáhlým infarktem. Když jsem připravoval sebe a své věci na hrozící zástavu srdce, začal jsem pacientovi říkat o hrozící smrti. Už to věděl z tónu mého hlasu a z řeči těla. Když jsem mu umístil defibrilační podložky na hruď a chystal se na to, co se stane, podíval se mi do očí a řekl: "Kéž jsem strávil víc času se svými dětmi a vnoučaty a neužíval čas sobecky pro sebe." Tváří v tvář hrozící smrti vše, co chtěl, bylo odpuštění. Druhá věc, kterou pozoruji, je potřeba být pamatován. Ať to budu já, nebo jejich drazí, potřebovali cítit, že budou žít dál. Je tam potřeba nesmrtelnosti v srdcích a myšlenkách jejich milovaných, mě, mé posádky, nebo kohokoliv nablízku. Nesčetněkrát se mi pacient podíval do očí a řekl: "Budete si mě pamatovat?" Poslední věc, kterou pozoruji, se mě vždy dotkla nejhlouběji, až v duši. Umírající potřebují vědět, že jejich život měl smysl. Potřebují vědět, že nepromarnili svůj život na nesmyslných úkolech. Na to jsem přišel ve své práci velmi, velmi brzy. Zavolali mě k případu. Byla tam žena skoro šedesátiletá, ošklivě zaklíněná ve voze. Dostala velmi silný náraz z boku auta, byla v kritickém stavu. Zatímco ji hasiči vyprošťovali, vlezl jsem dovnitř, abych se o ni staral. Jak jsme mluvili, řekla mi: "Chtěla jsem v životě zvládnout o tolik víc." Cítila, že na zemi nezanechala svůj otisk. Jak jsme mluvili dál, ukázalo se, že má dvě adoptivní děti, které se chystaly jít na medicínu. Díky ní měly dvě děti šanci, kterou by jinak nikdy nedostaly, aby zachraňovaly lidské životy jako lékaři. Vyprostit ji z vozu by bylo trvalo 45 minut, ale ona zemřela ještě předtím. Věřil jsem tomu, co znáte z filmů: že v posledních chvílích je jenom hrůza a strach. Uvědomil jsem si, bez ohledu na okolnosti, že je to většinou smír a přijetí a že to jsou ty nejmenší okamžiky, nejmenší věci, které jste přinesli do světa, které vám dají mír v těchto posledních chvílích. Děkuji. (Potlesk)