Před deseti tisíci lety se v severovýchodní Africe vyvinul smrtelný virus. Virus se rozšířil vzduchem, napadal buňky kůže, kostní dřeně, sleziny, a lymfatické uzliny svých obětí. Nešťastníci dostali horečku, zvracení a vyrážku. 30 % nemocných zemřelo během druhého týdne infekce. Přeživší si nesli jizvy a strupy po zbytek života. Tak vznikly neštovice. 1350 let před Kristem udeřila epidemie neštovice během Egyptsko-Chetitské války. Egyptští zajatci rozšířili neštovice mezi Chetity, což způsobilo smrt krále a zdevastovalo jejich civilizaci. Neštovice se rozšířily po světě prostřednictvím egyptských obchodníků a následně se roznesly křížovými výpravami po arabském světě a nakonec do Ameriky prostřednictvím španělských a portugalských objevitelů. Od té doby jim za oběť padly miliardy lidí s odhadovaným počtem 300 až 500 milionů obětí jen za 20. století. Ale neštovice nejsou neporazitelné. Ve skutečnosti začal pád neštovic dlouho před moderní medicínou. Začalo to kdysi dávno v roce 1022 našeho letopočtu. Podle malé knihy nazvané "Správná léčba neštovic" budhistická jeptiška žijící ve slavných horách zvaných O Mei Shan v jižní provincii Sečuán mlela strupy neštovic a vzniklý prášek foukala do nosních dírek zdravých lidí. To dělala po zjištění, že kdo přežil neštovice je nedostane podruhé a její podivná léčba fungovala. Léčebná metoda zvaná variolace se postupně vyvíjela a na počátku 18. století doktoři odebírali materiál z boláků a dávali jej do těla zdravým prostřednictvím čtyř či pěti škrábnutí na paži. Fungovalo to dobře a naočkovaní lidé nemohli nemoc znovu chytit, ale nebylo to stoprocentní. Až tři procenta lidí stále umírala po zasažení hnisem. Tak tomu bylo dokud anglický lékař Edvard Jenner nezjistil zajímavou věc o dojičkách krav, což vedlo k modernímu řešení. Ve třinácti, když byl Jenner v učení u místního chirurga a lékárníka v Sodbury nedaleko Bristolu, slyšel dojičku říct: "Nikdy nebudu mít neštovice, protože jsem měla kravské neštovice. Nebudu mít škaredý obličej s jizvami od neštovic." Kravské neštovice jsou kožní onemocnění, které připomíná neštovice a postihuje krávy. Později, jako lékař, zjistil, že měla pravdu. Ženy, které prodělaly kravské neštovice neonemocněly smrtelnými neštovicemi. Oba viry jsou příbuzné. Ale když virus napadne netypického hostitele, v tomto případě virus kravských neštovic napadne člověka, tak je méně nebezpečný. Jenner se tedy rozhodl vyzkoušet, zda by šel virus kravských neštovic použít jako prevence neštovic. V květnu roku 1796 Jenner našel dojičku jménem Sarah Nelmes, která měla čerstvé vyrážky kravských neštovic na ruce a paži, které chytila z vemena krávy jménem Blossom. Materiálem z jejích puchýřů naočkoval Jamese Phippse osmiletého syna svého zahradníka. Po pár dnech horeček a nepříjemností se chlapec zdál být v pořádku. O dva měsíce později Jenner zopakoval očkování tentokrát s materiálem z vředu normálních neštovic. Nemoc se neprojevila a Jenner zhodnotil, že prevence byla účinná. Jeho plán fungoval. Jenner pozděli použil virus kravských neštovic u dalších lidí a opakovaně je vystavoval neštovicím, což dokázalo, že jsou imunní. Tímto způsobem Jenner vyvinul vakcinaci proti neštovicím. Narozdíl od variolace, která využívala virus normálních neštovic ve snaze ochránit, vakcinace využívala mnohem méně nebezpečný virus kravských neštovic. Představitelé medicíny, ostražití tehdy jako dnes, dlouze zvažovali jeho objev, než ho začali akceptovat. Následně byla vakcinace postupně přijata a variolace byla zakázána v Anglii v roce 1840. Po velikých vakcinačních kampaních v 19. a 20. století Světová zdravotnická organizace potvrdila vymýcení neštovic v roce 1979. Jenner je navždy zapsán jako otec imunologie, ale nezapomeňme na dojičku Sarah Nelmesovou, krávu Blossom, a Jamese Phippse, všechny hrdiny velkého dobrodružství vakcinace, kteří pomohli vymýtit neštovice.