Ahoj, já jsem Tony
a toto je Every Frame a Painting.

Nedávno se mě někdo zeptal,
jak vypadá můj proces stříhání videa.

Začal jsem mluvit o organizaci stopáže,
o užším výběru a ona mě přerušila:

"Ne, jak vypadá přímo ten proces?
Jak víš, kdy udělat střih?"

A já to vůbec neuměl popsat.

Tak jako mnoho střihačů
to dělám instinktivně.

Do stříhání se nesmí nic míchat.
Je to jako vaše myšlení.

Nestříhám podle vědomostí,
jak já tomu říkám.

Musím se do toho dostat a cítit to.

Pro mě je to stejné.
Musím se stříháním promyslet a procítit.

Dnes bych rád mluvil o tomto procesu.

Jak přemýšlí a cítí filmový střihač?

Zaprvé, u střihu záleží hlavně na očích.
Oči, víc než cokoli jiného, vám řeknou,

jakou emoci má ta scéna.

A dobří herci chápou,
že očima řeknou více než dialogem.

Povídám: "Ale já nemám co říct."
"Jak to myslíte?

Samozřejmě máte co říct.
Krásné věci, ale sedíte tam a posloucháte,

přemýšlíte nad těmi úžasnými věcmi,
které byste mohl říct..."

Elliote, drahoušku,
ochutnal jsi to? Je to výborné.

"...a potom se rozhodnete je neříct.
To je to, co děláte."

Když sleduju stopáž, hledám tohle.
Chvíle, kdy uvidím změnu v očích herce.

Třeba když se rozhoduje.

Takové záběry jsou silné,
protože se doplňují s jinými záběry.

Když je střih 
z jeho očí k tomu, na co se dívá,

dozvíme se beze slov, na co myslí.

Další koncept bylo pro mě těžké se naučit.

Emoce potřebují čas.
Když sledujeme lidi na plátně,

máme k nim vztah,
protože máme čas sledovat jejich obličeje,

než promluví,

a také potom.

Střihači se musí rozhodnout,
kolik času té emoci dají.

Zkusíme si jedno cvičení.

Podívejte se na tento záběr.
Co při sledování cítíte?

Zkusíme to znovu.
Co cítíte při sledování tohoto?

Byla to jiná emoce?

Stříhání je takových rozhodnutí plné
a čtyři vteřiny znamenají velký rozdíl.

A jsou to těžká rozhodnutí,
neexistují správné odpovědi.

Některé emoce fungují lépe
v jednom souvislém záběru.

Ale jiné emoce
fungují lépe ve více záběrech,

kde je můžete vystavět
a zase nechat odeznít.

Vezměme si tuhle scénu,
kde Luke Skywalker zkouší své schopnosti.

Abychom to zjednodušili,
podívejme se, jak dlouho každý záběr trvá.

Všimněte si, že během výstavby
jsou záběry stále kratší směrem k vrcholu.

Ale ten přijde po pěti záběrech
a následuje zase klesání.

Nejen, že jsou záběry stále delší,
ale trvají i déle, než na začátku.

Ten úsek stráví 15 vteřin výstavbou,
ale dvakrát tolik sestupem,

abychom jako diváci
měli čas pocítit Lukovo selhání.

Nejde to. Je moc velká.

Ale co když to načasování zkrátíte?
Podívejme se na velice podobnou scénu

z novějšího filmu.
Schválně, jestli ucítíte rozdíl.

Ty to zvládneš, Scotte, no tak.

Neposlouchají mě.

Věřili jste té emoci?
V této scéně trvá Scottovo selhání

30 snímků.

Pro srovnání, selhání Luka Skywalkera

trvalo 30 sekund.

Lidé nejsou stroje,
potřebujeme čas, abychom emoci pocítili.

A pokud nám ho film nedá, nevěříme tomu.

Ve filmech které jsem
v poslední době viděla,

jsem našla hodně věcí, kterým nevěřím.

Lidé tam něco prostě dají
a chtějí po vás, abyste tomu věřili,

ale nepřimějí vás tomu uvěřit.

Udělat něco uvěřitelného je těžké.

Nech Reda jít.

Protože časování není vědomé.

Je to jen odpověď na to,
že každý záběr má přirozený rytmus.

Existuje vztah mezi samotným příběhem,
způsobem vyprávění a rytmem vyprávění.

A u střihu jde ze 70 % o rytmus.

Někdy je rytmus očividný,
třeba když herec dělá něco fyického.

Ale jindy je docela nenápadný.

Třeba rytmus lidí, kteří chodí sem a tam.

Nebo rytmus restaurace
s kuchaři, zákazníky, číšnicemi.

Takový rytmus
je blíže každodennímu životu

a řekl bych, že je těžší
něco takového stříhat.

Ale když se na něco díváte znova a znova,
nakonec ucítíte chvíli,

kdy ten záběr chce střih.

V Hollywoodu
se klasicky stříhá podle rytmu.

A to je myšleno tím,
že střih je neviditelný.

Je to tak přirozené,

Chtěla byste o mně vědět ještě něco?

že si toho nevšimnete.

Nechcete zajít ke mně?

Ale nemusíte být vždy neviditelní.
Některé emoce fungují lépe,

když je střih proti rytmu.
Třeba když je někdo znepokojený.

A některé chvíle fungují lépe,
když je střih pro diváky nepříjemný.

Jedna z věcí,
ve kterých nás Martin podporoval,

bylo držet ten záběr
o kousek příliš dlouho

a až potom udělat střih.
Pokud to bylo na místě.

Je opravdu důležité,
jakou reakci chcete v lidech vzbudit.

Protože někdy toho dosáhnete
jenom nezvyklým střihem.

A to mě přivádí k poslednímu bodu.
Pokud je stříhání tak instinktivní,

jak se to naučíte?

Znám jenom jeden způsob,

cvičení.

Stříhání je podobné tanci.
Můžete vysvětlit základy tance,

ale abyste se to opravdu naučili,
musíte tančit.

Musíte stříhat.

A během toho si vyvinete smysl
pro rytmus a emoci, který bude jedinečný.

Já to dělám už deset let
a ještě tak daleko nejsem.

Ale když mě stříhání frustruje,
vzpomenu si, co řekl Michaela Kahn:

Na stříhání je krásné,
a možná to mají spisovatelé stejně,

že vidím před sebou celý ten film,
ale to není důležité.

Dělám to kousek po kousku,
scénu po scéně, střih po střihu.

Je tam spousta filmu,
ale dělám vždycky jen jednu věc.

Takže se do toho pusťte záběr po záběru,

protože ať vidíte jakýkoli obraz,

Vážně ti na tom záleží?

najdete v něm emoci a rytmus.

A musíte cítit, kdy--

Překlad: jesterka
www.videacesky.cz