Představme si sochaře tvořícího sochu,

jak se pilně ohání svým dlátem.

Michelangelo to dokázal krásně vyjádřit:

„Každý kus kamene má uvnitř sochu

a je úkolem sochaře, aby ji objevil.“

Co kdybychom ale postupovali naopak?

Ne od celistvého kusu kamene,

ale z hromady prachu,

miliony částic bychom poslepovali tak,
aby vznikla socha.

Vím, že je to absurdní nápad.

Je to pravděpodobně nemožné.

Sochu z hromady prachu
byste získali jedině tehdy,

kdyby se sestavila sama,

kdybychom dokázali přimět 
miliony částic k tomu, aby se spojily

a vytvořily sochu.

Jakkoliv se to zdá nepravděpodobné,

něčím velmi podobným
se zabývám ve své laboratoři.

Nestavím z kamene,

používám nanomateriály.

Jsou to takové hrozně malilinkaté
fascinující věcičky.

Jsou tak malé,
že kdyby tenhle ovladač byl nanočásticí,

lidský vlas by měl rozměry
celé téhle místnosti.

Nanomateriály jsou podstatou oboru
nazývaného nanotechnologie,

určitě jste o něm všichni slyšeli,

a taky o tom,
jak se díky němu všechno změní.

Doba mých postgraduálních studií

byla tím nejskvělejším obdobím
pro práci v nanotechnologii.

Neustále docházelo k vědeckým průlomům.

Na konferencích vládlo vzrušení,

z grantových agentur
se tam valila spousta peněz.

A to z tohoto důvodu:

když jsou věci opravdu maličké,

podléhají jiným pravidlům fyziky
než normální předměty,

s nimiž na sebe vzájemně působíme.

Té fyzice říkáme kvantová mechanika.

Z ní vyplývá, že k přesnému nastavení
jejich chování stačí,

když je nepatrně pozměníte,

například přidáním
nebo odebráním pár atomů,

nebo zkroucením materiálu.

Je to jako dokonalá souprava nástrojů.

Bylo to povzbuzující;
měli jste pocit, že dokážete cokoliv.

A taky jsme to dokázali,

mluvím o postgraduálních studentech
celé své generace.

S nanomateriály jsme se snažili
vytvořit bleskově rychlé počítače.

Sestavovali jsme kvantové body,

které by jednou dokázaly nemoc
uvnitř vašeho těla najít a bojovat s ní.

Byly tu dokonce skupiny, které se snažily
zbudovat výtah do vesmíru

s využitím uhlíkových nanotrubic.

Opravdu, můžete si to dohledat.

Mysleli jsme, že to ovlivní

všechny vědní i technické obory,
od výpočetní techniky po lékařství.

A musím se přiznat,

všechno jsem to baštil,

všechno do posledního drobečku.

To bylo ale před 15 lety

a byla odvedena úžasná
a důležitá vědecká práce.

Zjistili jsme spoustu věcí.

Nanotechnologii se nám nikdy nepodařilo
převést do nových technologií,

které by dokázaly člověka
skutečně ovlivnit.

Je to proto, že tyto nanomateriály

jsou jako dvousečná zbraň.

Kvůli jejich vlastnosti,
pro niž jsou pro nás zajímavé,

jejich malým rozměrům,

s nimi není možné pracovat.

Je to doslova jako snaha postavit sochu
z hromady prachu.

Prostě nemáme dostatečně malé nástroje,
abychom s nimi mohli pracovat.

Ale i kdybychom je měli,
nebylo by to nic platné,

protože bychom nedokázali
spojit miliony částic,

abychom sestavili technologii.

Takže proto,

veškerá naděje a to velké haló

zůstalo přesně tím, čím jsou:
nadějí a popraskem.

Nemáme žádné nanoboty pro boj s nemocemi,

nemáme výtahy do vesmíru,

a o co mi šlo nejvíc,
žádný nový typ výpočetní techniky.

Poslední zmíněné,
je skutečně důležité.

Zvykli jsme si na to,

že se tempo ve vývoji
výpočetní techniky nezmění.

Na této myšlence
jsme vystavěli celé ekonomiky.

A toto tempo trvá,

díky naší schopnosti
napěchovat co počítačového čipu

stále více součástek.

Čím jsou tyto součástky menší,

tím jsou rychlejší,
spotřebují méně energie,

a jejich cena se sníží.

A tento trend je to, co tu neuvěritelnou
rychlost vývoje udržuje.

Uvedu příklad:

Kdybych vzal obří počítač,
který dostal 3 muže na měsíc a zpátky,

a nějakým způsobem ho stěsnal tak,

stlačil tehdy největší počítač na světě,