V minulosti byla období zvaná
doba kamenná, doba bronzová

a teď jsme uprostřed „doby plastové“.

Protože každý rok vyrobíme
kolem 300 milionů tun plastů

a část z nich se dostává do řek nebo
jiných vodních toků a nakonec do oceánů.

Když si v dnešní době chcete koupit sušenku,

musíte si koupit sušenku v plastovém obalu,

na plastovém tácku, v lepenkové krabici

obalené plastovou fólií v plastové tašce.

Nejde přece o nebezpečný
jaderný odpad - je to sušenka.

A to jsem já. Miluju potápění.

Jenom vám ukážu
několik svých fotek z prázdnin.

Toto jsou panenské Azorské ostrovy
a takto vypadají jejich pláže.

Pokryté úlomky plastů.

Během let se vlivem slunce a vlnobití

odpad rozpadá na stále menší kousky,
ale je to pořád plast.

A, pro zajímavost, nevidíte tu
příliš mnoho červených kousků,

protože tyto se jeví ptákům jako jídlo

více než kousky jinak barevné.

A toto je výsledek.

Odpad se hromadí hlavně
v těchto pěti rotujících proudech

nazývaných oceánské víry.
Plasty v nich ničí mořský život nejen přímo,

ale díky absorpci látek, jako jsou PCB a DDT,
také dochází k otravování potravního řetězce.

Potravního řetězce
zahrnujícího nás samotné - lidi.

Když jsem se potápěl v Řecku,

narazil jsem na více
plastových sáčků než ryb

a v šoku z tohoto depresivního obrazu

se ke mně otočil
můj skotský kamarád a řekl:

„Je tu móře medúzek, čéče.
Zmerčil jsem jich mraky.“

Žádné medúzy tam ale nebyly.

Nebudu mluvit obecně
o problémech životního prostředí.

Myslím si, že běžná reakce na toto je:
„Ale to je ještě daleko.“

„To budou až starosti našich dětí.“

Tak tady mě máte!

Proč to prostě neuklidíme?

Z mnoha důvodů se vědci domnívají,

že při řešení znečištění plasty bychom
se měli v současnosti zaměřit na prevenci,

např. prostřednictvím vzdělávání,
než se pokoušet o nějaké skutečné čištění.

Musíme se totiž vypořádat s pěti obrovskými
oblastmi, které jsou neustále v pohybu.

Velikosti plastů sahají od malých molekul
až po tyto obří plastové smrtící pasti.

Dále bychom potřebovali
dostat všechen plast zpátky na pevninu.

Muselo by to být finančně zvládnutelné,

jenže ve skutečnosti ani nevíme,
kolik plastů v oceánských vírech je.

Ale asi před rokem,
když jsem se šel nechat ostříhat,

a musím přiznat, že tam nechodím moc často,
jsem si uvědomil jednu věc.

Viděl jsem i staré lidi
vyhazovat odpadky do vody,

a uvědomil jsem si:
„Někteří lidé se prostě nepoučí...“

Potřebujeme kombinaci obou přístupů

a potřebujeme ji rychle.

Takže jsem jednoduše vzal
tento seznam problémů

jako výzvu a o týden později
jsem měl vypracovat školní projekt,

kde jsem měl možnost strávit spoustu času

společně s kamarádem nad tím,
co jsem si vybral.

A to mi poskytlo skvělou příležitost

udělat nový a přelomový výzkum
týkající se znečištění plasty.

Jel jsem o prázdninách do Řecka
a vzal jsem si s sebou tuto vlečnou síť,

která se běžně používá
pro odebírání vzorků plastů z vody.

Musel jsem doma nechat všechno oblečení

kvůli váhovým limitům na zavazadla.

Síť, kterou jsme vytvořili,
je patnáctkrát jemnější,

než normálně bývá.
A zjistili jsme,

že množství drobných částeček
je ve skutečnosti čtyřicetkrát vyšší

než větších částic. Museli jsme tedy
tyto malé částečky plastu odstranit,

ale současně jsme nechtěli
odstranit i důležitý plankton.

Naštěstí můžeme plankton oddělit
užitím odstředivých sil.

Protože nikdo nevěděl,
jaké přetížení může běžný zooplankton přežít,

vzali jsme opět vlečnou síť,
tentokrát bez lodi,

plankton jsme otestovali a zjistili,
že zvládne přetížení přes 50 G,

což je víc než dost,
abychom ho oddělili.

A abychom zjistili, do jaké hloubky
bychom měli oceány čistit,

navrhli a postavili jsme něco,
čemu říkám víceúrovňová vlečná síť.

V podstatě jsme spojili
deset vlečných sítí dohromady nad sebe.

Tady nás můžete vidět
při jejím testování v Severním moři.

Byl to skvělý den (byl jsem jediný,
komu nebylo špatně),

ale potom se ta parádně fungující
vlečná síť rozbila.

Samozřejmě, že jsme to v té chvíli nevzdali,
věřím totiž tomu, že nemůžete vyčistit něco,

u čeho neznáte velikost.

Doslechl jsem se o odhadech
sahajících od několika stovek tisíců tun

až ke stovce milionů tun.

Věděl jsem, že potřebujeme lepší odhad,
nějaká vědecky podložená data.

Takže jsem jednoduše kontaktoval
několik profesorů na univerzitách

v Delftu, Utrechtu a na Havaji,
aby nám pomohli s určením

množství plastů
ve vrchních vrstvách oceánských vírů.

Výsledek: nepředstavitelných 7,25 milionů tun
vytěžitelného plastu do roku 2020.

To odpovídá váze jednoho tisíce Eiffelovek
plovoucích v oceánských vírech.

Charles Moore, výzkumník a objevitel
Velké tichomořské odpadkové skvrny,

odhaduje, že by náprava současného stavu
zabrala 79 000 let.

Ale já si myslím,
že vír odpadků v Severním Pacifiku

se může sám zcela vyčistit
za pouhých pět let.

A to dělá rozdíl 78 995 let!

Konvenční metody
extrakce odpadků představují

použití plavidla a sítě,
do níž se plasty chytají.

Samozřejmě na pokrytí větší oblasti
může být použito více plavidel,

ale natažením bariéry mezi tato plavidla

bude najednou pokryta mnohem větší oblast,

protože základní myšlenka nespočívá v tom
odpad zachytit, ale přesměrovat.

Protože bariéra nemá oka,
neuniknou nám ani ty nejmenší částečky.

A protože všechny organismy
můžou zábrany jednoduše podplavat,

můžeme snížit počet nechtěně
zachycených živočichů o 99,98 %.

Ale pokud chceme udělat něco skutečně jinak,

neměli bychom taky jinak uvažovat?

Například to, že plasty pohlcují PCB
nakonec není tak špatné,

vlastně je to dobře.

Odebráním veškerého plastu
z moře současně odebereme tuny a tuny

perzistentních organických
znečišťujících látek.

Ale jak bychom mohli minimalizovat
environmentální, finanční a přepravní náklady?

Udělejme z našeho nepřítele spojence.

Pohyb oceánských proudů není překážka -
je to řešení problému.

Proč křižovat oceán,
když oceán může proudit kolem vás?

Stačí ukotvit „lodě“ k mořskému dnu
a nechat rotující proudy

dělat svou práci. Ušetří se tím ohromné
množství peněz, pracovní síly a emisí.

Tyto plošiny budou, samozřejmě,
zcela soběstačné.

Budou získávat energii ze slunce,
oceánských proudů a vlnobití.

A díky mému potápění na Azorech
jsme přišli na to,

že nejlepším tvarem pro tyto plošiny
by mohl být tvar rejnoka.

Tím, že může nechat svá křídla
volně se vlnit jako skutečný rejnok,

můžeme zajistit stálý kontakt
průtokových ramen s hladinou

i v tom nejhorším počasí.

Představte si, že klikaté pole
24 takových plošin může vyčistit celý oceán.

Proveďme srovnání.

Toto jsou hongkongské pláže
na začátku roku 2012.

Největší únik plastů v historii.
A toto je příčina.

Jen šest kontejnerů.

Kolik toho můžeme vlastně vyčistit?

Přes 55 takovýchto kontejnerů denně.

Plasty jsou zodpovědné za škody na plavidlech
ve výši jedné miliardy dolarů ročně.

Ale největším překvapením pro mě bylo,

že prodejem plastů z těchto pěti vírů,
vyděláme přes 500 milionů amerických dolarů.

A to je víc než by stálo
celý plán realizovat.

Jinými slovy - tento projekt je ziskový.

Ale já věřím tomu,
že nejdůležitější je si uvědomit,

že jenom tehdy, když pro nás bude změna
důležitější než peníze, peníze přijdou samy.

Bude to jedna z největších záchranných operací
životního prostředí, ale je to náš nepořádek.

Dokonce jsme tento nový materiál vynalezli,
než jsme s ním planetu zaneřádili,

tak mi, prosím, netvrďte,
že to společnými silami nezvládneme uklidit.

Děkuji mnohokrát.

(Potlesk)