Myslím, že je v pořádku začít analýzu Faunova Labyrintu od Guilerma del Tora spoilerem. Ofélie, hlavní hrdinka, na konci zemře. Myslím, že je v pořádku to říci, protože del Toro dělá to stejné ve filmu. První záběr Faunova labyrintu je současně poslední záběr filmu. A tím del Toro konec komplikuje. Ale než se k němu dostaneme, řekněme si pár věcí o pohádkách. Pro většinu z nás je zdrojem pohádek Walt Disney. Není to náhoda. Wald Disney se pasoval králem pohádek, když natočil Sněhurku, Popelku nebo Šípkovou růženku zcela novým způsobem a k těmto adaptacím vznikla autorská práva. Avšak protože byla televize poměrně nové médium, ujmutí se královského trůnu vyžadovalo po Disneym, aby zůstal věrný původním verzím těchto příběhů, které zpopularizovali Charles Perrault a Bratři Grimmové. Přechod z knihy do kin udělal jak nejhladší to jen šlo a dokonce zašel tak daleko, že začíná filmy otevřením knížky. Disney byl chytrý. Jeho filmy jsou nyní považovány za klasiku. A přesto, že zůstal věrný předloze z 19. století, zůstal věrný a prohloubil rovněž morálnost 19. století. Konzervativní patriarchální systém hodnot, ve kterém princ vždy přijde na pomoc bezmocné hrdince. Systém hodnot, který byl i tehdy zastaralý. Tímto způsobem Disney omezil věci, které jsou v pohádkách možné. Ve Faunově Labyrintu se Guillermo del Toro pokouší zbořit tyto hranice a dělá to tak, že mění kontext těchto příběhů. Namísto čerpání z jednoho zdroje čerpá del Toro z velkého množství zdrojů a ani jednomu nepřikládá větší váhu než druhému, přičemž je nechává působit jeden proti druhému, aby tak vytvořil nový kontext. Film vypráví příběh malé holky Ofélie a její matky Karmen, která se rozhodne žít s vysoce postaveným fašistou Vidalem pět let po konci občanské války. Vidal se snaží potlačit poslední zbytky odboje v horách, zatímco očekává narození svého dítěte. Ofélie se mezitím ocitne na kouzelné výpravě poté, co jí Faun poví, že je ztracenou princeznou podzemního království. Odtud se příběh odvíjí ve dvou současných dějových liniích. Stává se kouzelnou výpravou a politickým dramatem. Důležité je, že jeden příběh nestahuje dolů ten druhý. Del Toro toho docílil kombinací těchto příběhů způsobem, který činí jakoukoliv snahu o jejich vysvětlení problematickou. Na konci filmu vidíme zdánlivě tvrdou ránu příběhu Ofélie. Vidal přijde k Ofélii mluvící s Faunem a když kamera přistoupí k jeho pohledu, Faun je pryč. To se zdá být jasným důkazem, že si Ofélie výpravu vysnila, aby se snáze vypořádala se svým smutným životem. Ale pokud se vrátíme, vidíme, jak del Toro komplikuje onu scénu tím, že Vidal vypil silnou dávku léků na spaní. Jinde jsou drogami způsobené halucinace použity k vysvětlení toho, proč lidé vidí nadpřirozené věci, ale ve Faunově labyrintu je to naopak. Del Toro využívá tohoto prostředku, aby nás přiměl věřit tomu, co Vidal vidí. Tady i jinde film odmítá uposlechnout naši touhu po vševysvětlujícím rozuzlení. Neposlušnost je samozřejmě v tomto filmu hlavním tématem. Proč jsi mě neuposlechl? Uposlechnout, jen tak, uposlechnout bez otázek je něco, čeho jsou schopni jen lidé jako vy, kapitáne. Kdežto v mnoha jiných pohádkách je neposlušnost využita pro začátek příběhu, tady je neposlušnost zobrazena jako zásadní a důležitá hodnota. Vidíme neposlušnost rebelů, kteří chtějí osvobodit Španělsko ze spáru fašismu. Neposlušnost Mercedes, která spolupracuje s rebely a samozřejmě neposlušnost Ofélie, která zpochybňuje a nedbá příkazů své matky, kapitána a Fauna. Ale nejpůsobivější neposlušnost je ta zobrazená v samém kontextu filmu. A tady se dostávají ke slovu del Torovy odkazy. Dociluje toho mnoha výklady toho, co vidíme, kterými podlamuje autoritativní postavy Vidala a obecně fašistů a vzájemně se ovlivňujícími odkazy, jejichž vyznění je čistě naší volbou. Vezměte si všechny ty odkazy v sídle Fauna. Vidíme obra, který si užívá jedení dítěte a jiné mytologie, jako Kampusy nebo odkazy na řeckého titána Kronose, který pozřel své děti, aby stejně jako fašismus ve Španělsku zabránil mladým lidem zaujmout své místo. Měl bych také zmínit, že Kronos je název prvního del Torova filmu. Je to jedna věcí, která s ním spojuje jeho práci. Stůl odkazuje na předešlou scénu a Fauna staví do stejné pozice jako Vidala, který následně zabije dítě. Hromada bot odkazuje na na Oféliiny červené boty, které dostanu v pozdější fázi filmu, které jsou samy o sobě odkazem na Čaroděje ze země Oz a film z roku 1918 od Powella a Pressburgera. Můžeme si to také vyložit jako odkaz na hromady oblečení z nacistických koncentračních táborů a samotná scéna funguje jako metafora pro způsob, jak nás krása pohádek může okouzlit a donutit nás uvažovat způsobem, který nemusí být v naše zájmu. Zde máte vytvořenou rozsáhlou síť příkazů, které zasahují do jiných částí filmu, ale i mimo něj. Tyto příkazy má divák sledovat způsobem, jakým uzná za vhodné. Del Toro proplétá tyto odkazy prací s kamerou a střihem, čímž příběh posouvá kupředu. Pokud sledujete jeho filmy, tak to nemůžete popřít. Byl Vidalův účel, jako účel všech autoritativních režimů nebo patriarchálně moralistických pohádek, omezit počet a druh příběhů, které mohou být vyprávěny a podloženy fakty nebo událostmi. Omezen na pouze jeden příběh. Jedinou cestou je neuposlechnout. Staré pohádky měly uzavřený příběh, který končil jedním slovem: konec. Genialita del Tora tkví v použití stereotypního žánru a neuposlechnout naše očekávání, jak se měl příběh rozvíjet a jak měl skončit. Rebelové zajmou a zabijí Vidala, ale Španělsko zůstane v područí autoritativního diktátorství 30 let. Ofélie je zavražděna, ale dokončí svoji výpravu a vrátí se do podzemního království. Můžete to vidět jako poetický konec pro smutný příběh, jako šťastný konec pohádky nebo jako Oféliinu poslední volbu v příběhu, který chce o sobě vyprávět. Samozřejmě si nemusí vybírat. Nemohl by na ní stát žádný samostatný příběh. Protože i když se vrátila do světa kouzel, zanechala po sobě odkazy z časů, kdy chodila mezi námi pro ty, kteří vědí kde je hledat.