Myslím, že je v pořádku začít analýzu
Faunova Labyrintu od Guilerma del Tora spoilerem.
Ofélie, hlavní hrdinka,
na konci zemře.
Myslím, že je v pořádku to říci,
protože del Toro dělá to stejné ve filmu.
První záběr Faunova labyrintu
je současně poslední záběr filmu.
A tím del Toro konec komplikuje.
Ale než se k němu dostaneme,
řekněme si pár věcí o pohádkách.
Pro většinu z nás
je zdrojem pohádek Walt Disney.
Není to náhoda.
Wald Disney se pasoval králem pohádek,
když natočil Sněhurku,
Popelku nebo Šípkovou růženku
zcela novým způsobem
a k těmto adaptacím vznikla autorská práva.
Avšak protože byla
televize poměrně nové médium,
ujmutí se královského trůnu
vyžadovalo po Disneym,
aby zůstal věrný původním
verzím těchto příběhů,
které zpopularizovali
Charles Perrault a Bratři Grimmové.
Přechod z knihy do kin
udělal jak nejhladší to jen šlo
a dokonce zašel tak daleko,
že začíná filmy otevřením knížky.
Disney byl chytrý.
Jeho filmy jsou nyní považovány za klasiku.
A přesto, že zůstal
věrný předloze z 19. století,
zůstal věrný a prohloubil
rovněž morálnost 19. století.
Konzervativní
patriarchální systém hodnot,
ve kterém princ vždy
přijde na pomoc bezmocné hrdince.
Systém hodnot,
který byl i tehdy zastaralý.
Tímto způsobem Disney
omezil věci, které jsou v pohádkách možné.
Ve Faunově Labyrintu
se Guillermo del Toro pokouší
zbořit tyto hranice a dělá to tak,
že mění kontext těchto příběhů.
Namísto čerpání z jednoho zdroje
čerpá del Toro z velkého množství zdrojů
a ani jednomu nepřikládá
větší váhu než druhému,
přičemž je nechává
působit jeden proti druhému,
aby tak vytvořil nový kontext.
Film vypráví příběh
malé holky Ofélie a její matky Karmen,
která se rozhodne žít
s vysoce postaveným fašistou Vidalem
pět let po konci občanské války.
Vidal se snaží potlačit
poslední zbytky odboje v horách,
zatímco očekává narození svého dítěte.
Ofélie se mezitím ocitne
na kouzelné výpravě poté,
co jí Faun poví,
že je ztracenou princeznou podzemního království.
Odtud se příběh odvíjí
ve dvou současných dějových liniích.
Stává se kouzelnou výpravou
a politickým dramatem.
Důležité je, že jeden
příběh nestahuje dolů ten druhý.
Del Toro toho docílil kombinací
těchto příběhů způsobem,
který činí jakoukoliv
snahu o jejich vysvětlení problematickou.
Na konci filmu vidíme
zdánlivě tvrdou ránu příběhu Ofélie.
Vidal přijde k Ofélii mluvící s Faunem
a když kamera přistoupí k jeho pohledu,
Faun je pryč.
To se zdá být jasným důkazem,
že si Ofélie výpravu vysnila,
aby se snáze vypořádala
se svým smutným životem.
Ale pokud se vrátíme,
vidíme, jak del Toro komplikuje
onu scénu tím,
že Vidal vypil silnou dávku léků na spaní.
Jinde jsou drogami způsobené
halucinace použity k vysvětlení toho,
proč lidé vidí nadpřirozené věci,
ale ve Faunově labyrintu je to naopak.
Del Toro využívá tohoto prostředku,
aby nás přiměl věřit tomu, co Vidal vidí.
Tady i jinde film odmítá
uposlechnout naši touhu
po vševysvětlujícím rozuzlení.
Neposlušnost je samozřejmě
v tomto filmu hlavním tématem.
Proč jsi mě neuposlechl?
Uposlechnout, jen tak,
uposlechnout bez otázek
je něco, čeho jsou
schopni jen lidé jako vy, kapitáne.
Kdežto v mnoha jiných pohádkách
je neposlušnost využita pro začátek příběhu,
tady je neposlušnost
zobrazena jako zásadní a důležitá hodnota.
Vidíme neposlušnost rebelů,
kteří chtějí osvobodit Španělsko
ze spáru fašismu.
Neposlušnost Mercedes,
která spolupracuje s rebely
a samozřejmě neposlušnost Ofélie,
která zpochybňuje a nedbá příkazů
své matky, kapitána a Fauna.
Ale nejpůsobivější neposlušnost
je ta zobrazená v samém kontextu filmu.
A tady se dostávají
ke slovu del Torovy odkazy.
Dociluje toho mnoha výklady toho, co vidíme,
kterými podlamuje autoritativní postavy
Vidala a obecně fašistů
a vzájemně se ovlivňujícími odkazy,
jejichž vyznění je čistě naší volbou.
Vezměte si všechny
ty odkazy v sídle Fauna.
Vidíme obra,
který si užívá jedení dítěte
a jiné mytologie,
jako Kampusy
nebo odkazy na řeckého titána Kronose,
který pozřel své děti,
aby stejně jako fašismus ve Španělsku
zabránil mladým lidem zaujmout své místo.
Měl bych také zmínit,
že Kronos je název prvního del Torova filmu.
Je to jedna věcí,
která s ním spojuje jeho práci.
Stůl odkazuje na předešlou scénu
a Fauna staví do stejné pozice jako Vidala,
který následně zabije dítě.
Hromada bot odkazuje na
na Oféliiny červené boty,
které dostanu v pozdější fázi filmu,
které jsou samy o sobě odkazem
na Čaroděje ze země Oz
a film z roku 1918 od Powella a Pressburgera.
Můžeme si to také vyložit
jako odkaz na hromady oblečení
z nacistických koncentračních táborů
a samotná scéna funguje jako metafora
pro způsob,
jak nás krása pohádek
může okouzlit
a donutit nás uvažovat způsobem,
který nemusí být v naše zájmu.
Zde máte vytvořenou rozsáhlou
síť příkazů, které zasahují do jiných částí filmu,
ale i mimo něj.
Tyto příkazy má divák sledovat
způsobem, jakým uzná za vhodné.
Del Toro proplétá tyto odkazy
prací s kamerou a střihem,
čímž příběh posouvá kupředu.
Pokud sledujete jeho filmy,
tak to nemůžete popřít.
Byl Vidalův účel,
jako účel všech autoritativních režimů
nebo patriarchálně moralistických pohádek,
omezit počet a druh příběhů,
které mohou být vyprávěny
a podloženy fakty nebo událostmi.
Omezen na pouze jeden příběh.
Jedinou cestou je neuposlechnout.
Staré pohádky měly uzavřený příběh,
který končil jedním slovem: konec.
Genialita del Tora tkví
v použití stereotypního žánru
a neuposlechnout naše očekávání,
jak se měl příběh rozvíjet a jak měl skončit.
Rebelové zajmou a zabijí Vidala,
ale Španělsko zůstane v područí
autoritativního diktátorství 30 let.
Ofélie je zavražděna,
ale dokončí svoji výpravu
a vrátí se do podzemního království.
Můžete to vidět jako poetický
konec pro smutný příběh,
jako šťastný konec pohádky
nebo jako Oféliinu poslední volbu v příběhu,
který chce o sobě vyprávět.
Samozřejmě si nemusí vybírat.
Nemohl by na ní stát
žádný samostatný příběh.
Protože i když se vrátila
do světa kouzel,
zanechala po sobě odkazy
z časů, kdy chodila mezi námi pro ty,
kteří vědí kde je hledat.