Tak pojďme na to: přehlídka hry. Musí na tom něco být, když má New York Times článek o hře na titulní straně nedělního magazínu. Zde dole stojí: „Přesahuje to gender. Vážně, ale nebezpečně zábavné. Dílna nových evolučních nápadů.“ To nezní špatně, ale nechybí na té stránce něco? Vidíte nějaké dospělé? Vraťme se do 15. století. Tohle je nádvoří v Evropě, ukázka 124 různých druhů her. Lidé různého věku, hrají si sami, cvičí, soutěží, škádlí se. Tady to máme. Myslím, že je to typická ukázka, jak to tehdy na dvorcích vypadalo. Myslím, že naší kultuře nejspíš něco chybí. Nyní vám předvedu něco pozoruhodného. Severně od Churchillu v Manitobě v říjnu a listopadu, není v Hudsonském zálivu žádný led. Vidíme ledního medvěda, samce o váze přes půl tuny, je divoký a docela hladový. Na scéně je Norbert Rosing, německý fotograf, a pořizuje fotky těchto psů husky, jsou přivázaní. Zleva se objeví tento samec polárního medvěda, divoká šelma s upřeným pohledem. Pokud jste někdy byli v Africe nebo vás honil divoký pes, tento upřený pohled šelmy znamená, že máte problém. Tomuto pohledu čelí fenka huskyho v hravém postoji, vrtí ocasem. Nastává něco neočekávaného. Zažité chování -- ustálené, stereotypní a vedoucí k uchvácení kořisti -- se mění. Tento lední medvěd se naklání nad huskym, prohlíží si ho, neukazuje drápy ani tesáky. Začíná neuvěřitelný balet. Hravý balet. Toto je příroda: je potlačen instinkt masožravce, který by jinak vedl ke krátkému, smrtelnému zápasu. Při bližším pohledu vidíme, že husky nastavuje svůj krk medvědovi. Vidíme, že jsou povzneseni. Jsou povzneseni hrou. Tento stav dovoluje oběma stvořením objevit hranice možného. Pustili se do něčeho, co by ani jeden z nich neudělal bez výzvy ke hře. Nádherná ukázka toho, jak je možné překonat rozdíl v síle přirozeným chováním, které je nám všem vlastní. Jak jsem se k tomu všemu dostal? John zmínil mou práci s vrahy. Zpětně nahlédnuto, vrah z Texas Tower mě přivedl na důležitost hry, když jsme se zabývali jeho tragickou masovou vraždou, protože jsme zjistili, že tento jedinec trpěl vážnou herní deprivací. Jmenoval se Charles Whitman. Naše komise složená z mnoha vědců na konci studie viděla, že absence a postupné omezení vývojově odpovídající hry způsobily jeho vyšší sklon k tragédii, kterou spáchal. Toto zjištění prošlo testem času -- bohužel v nedávné době na Virginia Tech. V dalším studiu rizikových populací jsem si uvědomil důležitost hry, ale souvislosti jsem ne zcela chápal. A po mnoha letech zkoumání hry ve vývoji jedinců jsem si začal uvědomovat, že jsem to dosud úplně nepochopil. Myslím, že ani nikdo jiný to dosud nechápe, rozhodně ne. Ale máme způsoby zkoumání, které nám poskytují řád a strukturu, jak o tom přemýšlet. Tento obrázek ukazuje počáteční bod lidské hry, kdy na sebe hledí matka a dítě, dítě dost staré na to, aby se vědomě usmálo, což vyvolá spontánní a radostnou matčinu reakci. Matka začne broukat, žvatlat a usmívat se a dítě také. Pokud bychom je napojili na EKG, jejich pravé mozky by ukázaly sladění. Začínáme chápat fyziologii těchto radostných projevů nejranější hry. Chtěl bych, abyste si uvědomili, že každičká trochu složitější hra je u nás lidí takto založena. Ukážu vám nyní způsoby nahlížení na hru, ale nikdy to není jedinečná věc. Podíváme se na tělesnou hru, spontánní touhu uniknout gravitaci. Tohle je horská koza. Pokud máte někdy špatný den, zkuste toto: poskočte nahoru a dolů, zavrťte se -- hned vám bude líp. Budete se možná cítit jako tato postava, která to také dělá jen tak pro nic zanic. Nemá to nějaký zvláštní účel, to je na hře skvělé. Pokud je účel důležitější než samotný akt hry, pak to asi hra není. Zde je úplně jiný druh hry, hra s objekty. Tento japonský makak vytvořil sněhovou kouli a skutálí ji ze svahu dolů. Neházejí s nimi po sobě, ale je to podstatná součást hravosti. Lidská ruka při manipulací s objekty je ruka, která hledá mozek, mozek hledá ruku; hra je prostředkem, jak tyto dva prvky nejlépe spojit. JPL, jak jsme ráno slyšeli, je skvělé místo. Objevili dva konzultanty, Franka Wilsona a Natea Johnsona, Frank Wilson je neurolog, Nate Johnson je mechanik. Vyučoval mechaniku na střední kole na Long Beach a zjistil, že jeho studenti nedokážou řešit problémy. Snažil se zjistit proč. Došel k závěru, docela sám, že studenti, kteří nedokázali řešit problémy, třeba opravit auto, předtím manuálně nepracovali. Frank Wilson napsal knihu Ruka. Ti dva se setkali v práci pro JPL. Nyní JPL, NASA a Boeing, než zaměstnají někoho na řešení problémů ve výzkumu a vývoji -- i kdyby absolvoval Harvard nebo Cal Tech s červeným diplomem -- pokud někdy neopravovali auta, nepracovali manuálně v raném dětství, nehráli si s rukama, tak ani nedokážou řešit problémy. Proto je hra praktická a velmi důležitá. Hra je poháněna zvědavostí a snahou o zkoumání. (Smích) Ale musí to být bezpečný průzkum. Zdá se, že toto je v pořádku -- malý chlapec se zajímá o anatomii a to je jeho máma. V jiných situacích by to úplně dobře nebylo. Ale zvědavost a zkoumání jsou součástí hry. Pokud se chcete začlenit, potřebujete sociální hru. Sociální hra je součástí našeho současného bytí, další krok ve hře. Hra na strkání a válení. Zdálky se zdá, že se lvice perou. Při bližším pohledu vidíme, že je to jako s ledním medvědem a huskym: žádné drápy, žádná naježená srst, mírný pohled, tlamy otevřené, ale bez vyceněných tesáků, jemné, ladné pohyby - všechny příznaky hry. Divoká hra je pro nás všechny skvělým výukovým prostředkem. Například předškolním dětem by se mělo dovolit skákat, házet, pískat, křičet a pobíhat, aby tak mohly rozvíjet kontrolu emocí a spoustu dalších vedlejších sociálních schopností -- poznávacích, emočních a tělesných -- které jsou součástí divoké hry. Hra pro diváky, rituály -- týká se nás všech. Kdo jste z Bostonu, tak si vzpomínáte na tuto vzácnou chvíli, kdy Red Sox vyhráli Světovou sérii. Díváte se na řeč těla a tváří na tomto nejasném obrázku a chápete, že všichni se účastní hry. Hry ve svých představách. Mám rád tuto fotku, protože je na ní má dcera, nyní je jí téměř 40 let, ale připomíná mi to její vyprávěnky a fantazii, její schopnost si vymýšlet v tomto předškolním věku. Velmi důležitou součástí hráče je samostatná, nápaditá hra. A tento mám velmi rád, je to také o nás. Všichni máme vnitřní příběh, vlastní vyprávěnku. Příběh je jednotkou srozumitelnosti ve většině našich mozků. Dnes vám vyprávím příběh o hře. Tento křovák vypráví o takhle velké rybě, která mu unikla, ale je to podstatnou částí hry. Co znamená hra pro mozek? Velmi mnoho. Neznáme ještě všechno, co pro mozek hra znamená, protože do výzkumu hry neproudí příliš mnoho peněz. Šel jsem do Carnegie požádat o grant. Dali mi velký grant, když jsem se podílel na univerzitním výzkumu zločinů opilých řidičů, a myslel jsem, že mám dobré jméno, ale po půlhodině strávené vyprávěním o hře bylo jasné, že si oni nemyslí, že hra je seriózní téma. Myslím, že -- tohle bylo před pár lety -- už je to minulost, téma hry je v popředí, protože se objevily dobré studie. Nic nerozjasní mozek tolik jako hra. Třídimenzionální hra rozehřeje mozeček, přivádí hodně impulsů do čelního laloku -- do výkonné části -- pomáhá rozvíjet kontextovou paměť a -- a tak dále. Pro mě to je velmi prospěšné vědecké dobrodružství, zabývat se neurovědou hry a navzájem propojovat lidi, kteří o tom podobně nepřemýšleli ve svých vlastních oborech. To je mimo jiné podstatou Národního ústavu pro hru. Jeden ze způsobů, jak studovat hru -- je EKG z 256 elektrod. Nemám bohužel hravě vyhlížející subjekt, ale umožňuje mobilitu, což omezilo skutečnou studii hry. Nyní máme scénář hry matka-dítě, který hodláme realizovat. Ukazuji to zde proto, abych seřadil své myšlenky o tom, co hra zhmotňuje. Svět zvířat hru zhmotnil. Vezměme potkany ze světa zvířat, kteří jsou naprogramováni ke hře v určitém období svého dospívání, a hru potlačíte -- potkani piští, bojují, kousají jeden druhého, to je jejich hra. Pokud v jedné pokusné skupině zamezíte tomuto chování a umožníte ho v druhé pokusné skupině, když pak potkanům ukážete obojek nasáklý kočičím pachem, instinktivně prchají a schovávají se. Je to chytré -- nechtějí, aby je kočka zabila. Takže co se stane? Obě skupiny se schovají. Skupina, co si nehrála, nikdy nevyleze -- a umře. Hráči zvolna prozkoumávají okolí a zkoušejí, co se stane. Což mi říká, že alespoň u potkanů -- -- a myslím, že mají stejné neuropřenašeče jako my a podobnou stavbu kortexu -- že hra může být důležitá pro naše přežití. A -- mohl bych hovořit o mnoha dalších studiích na zvířatech. Tohle je důsledek herní deprivace. (Smích) Tohle zabralo čas -- musel jsem Homera dostat k nám a udělat fMRI a SPECT a několik EEG, ale je to domácí povaleč a jeho mozek se zmenšil. Víme, že u domácích i jiných zvířat, pokud je jim odepřena hra, jejich mozek -- ani u potkanů -- se mozek nevyvine normálně. Program říká, že opakem hry není práce, ale deprese. A když si představíte život bez hry -- žádný humor, flirtování ani kino, žádné hry ani fantazie, a tak dále. Zkuste si představit kulturu nebo život, dospělého nebo jiného člověka, bez hry. Na našem druhu je jedinečné, že jsme nastaveni k hraní si po celý život. Všichni máme schopnost herních signálů. Tohoto psa jsem vyfotil před pár týdny na pláži Carmel. Po tomto chování následuje hra. Je to úplně jasné. Základy lidské důvěry jsou založeny na signálech hry. V dospělosti tyto signály ztrácíme, kulturně i jinak. To je škoda. Myslím, že máme co dohánět. Zde je Jane Goodall se svým oblíbeným šimpanzem, tvář signalizuje hru. Část signálního systému pro hru je založena na hlase, tváři, těle, gestech. Poznáme -- myslím, že když se dostáváme ke kolektivní hře, pro skupiny je velice důležité získat pocit bezpečí sdílením herních signálů. Možná toto slovo neznáte, ale mělo by to být vaše biologické jméno a příjmení. Protože neotenie znamená zachování juvenilních vlastností do dospělosti. Podle lékařských antropologů a podle mnoha studií jsme nejvíce neoteničtí, nejvíce mladiství, nejpružnější a nejtvárnější ze všech stvoření. A z toho důvodu i nejhravější, což nám napomáhá v přizpůsobivosti. Rád bych zde zdůraznil způsob pohledu na hru, což je historie hry. Vaše osobní herní historie je jedinečná, často na to nemyslíme. Tuhle knihu napsal dokonalý hráč jménem Kevin Carroll. Kevin Carroll vyrostl ve velmi deprivovaném prostředí: matka alkoholička, otec chyběl, život v centru Filadelfie, černoch, musel se starat o mladšího bratra. Uvědomil si, že při pohledu z okna na hřiště tam venku se cítí nějak jinak. Následoval svůj pocit. A jeho život -- proměna jeho života od deprivace a jak by se dalo čekat -- případně vězení nebo smrt -- stal se lingvistou, trenérem týmu 76ers a nyní je motivační řečník. Hře přičítá sílu transformace celého svého života. Nyní k jiné herní historii, která právě probíhá. Kdo si pamatujete na Al Gorea v jeho prvním období a pak během jeho úspěšné, ale nenaplněné kandidatury na prezidenta, možná si ho pamatujete jako poněkud toporného a málo sebejistou osobnost, alespoň na veřejnosti. Při pohledu na jeho historii, v tisku široce dostupnou, se mi zdá, že alespoň z pohledu psychologa -- že většina jeho života byla nalinkovaná. Léto znamenalo tvrdou práci v horkém Tennessee. Ze strany svého otce, senátora a z Washingtonu čelil očekáváním. Ačkoli si myslím, že určitě byl schopen hry -- protože o tom já něco vím -- nebyl tehdy schopen, tak jak umí dnes věnovat pozornost svému vlastnímu nadšení a své vlastní vnitřní touze, což má podle mě základ v naší vnitřní hravé minulosti. Rád bych vás povzbudil, abyste individuálně pohlédli co nejdál do své minulosti, až k nejjasnější, nejradostnější dochované vzpomínce na hru, ať už je to hračka, narozeniny nebo prázdniny. Začněte na té emoci stavět, jak je nyní spojena s vaším životem. Možná zjistíte, že snad změníte profesi -- což se pár lidem stalo, když mou radu následovali -- aby cítili více síly díky své hře. Nebo budete moci obohatit svůj život tak, že hru upřednostníte a budete jí věnovat pozornost. Většina z nás pracuje se skupinami, tuhle jsem dal dohromady, protože „d.school", škola designu ve Stanfordu, díky Davidu Kelleymu a mnoha dalším vizionářům této instituce, nám umožnila sestavit tuto skupinu a vytvořit kurs „Od hry k inovaci“. Uvidíte, že tento kurs má zkoumat lidské pojetí hry, něco jako pojetí ledního medvěda a huskyho a její důležitost pro kreativní myšlení: „zkoumat herní chování, jeho vývoj a biologické základy; aplikovat tyto zásady na designové myšlení, podporovat inovace ve firmách; studenti budou pracovat se skutečnými partnery na designových projektech s rozšířeným použitím.“ Děláme něco takového poprvé. Asi tak 2 - 3 měsíce, a je to opravdu zábava. Zde je náš hlavní hrdina, tento labrador, který nás naučil hodně o pojetí hry, a velmi starý a vetchý profesor zde v čele. A Brendan Boyle, Rich Crandall -- a úplně napravo je Stuart Thompson myslím, že bude společně s Georgem Smootem nominován na Nobelovu cenu, za neurovědu. Také tam byl Brendan z IDEO, a my ostatní jsme seděli opodál a sledovali studenty, jak ve třídě aplikují herní principy do praxe. Jedním z projektů bylo přijít na to, proč jsou schůze a jednání nudné a zkusit s tím něco udělat. Následuje studentský film přesně o tomto. Vypravěč: Flow je duševní stav zjevení, kdy je člověk plně zaujat tím, co dělá. Je charakteristický pocitem vybuzeného soustředění, plného zapojení a úspěchu v průběhu aktivity. O schůzích jsme zjistili důležitý poznatek, totiž že si je lidé plánují jeden za druhým a narušují si tak svůj den. Účastníci schůze nevědí, kdy se dostanou zpět k úkolu, na kterém pracovali předtím. Ale nemusí to probíhat takto. (Hudba) Důstojní, vousatí mniši v tomto místě zvaném „d.school“ vytvořili mítink, ze kterého po jeho skončení doslova vylezete. Svlékněte si ho a můžete se ke mně vracet s klidnou myslí. Protože až ho budete znovu potřebovat, mítink bude viset ve vaší skříni, doslova. Nositelný mítink. Když si ho oblečete, okamžitě máte k dispozici vše potřebné pro zábavný, produktivní a užitečný mítink. Ale když ho sundáte -- tehdy se začnou dít věci. (Hudba) (Smích) (Potlesk) Stuart Brown: Rád bych vás všechny povzbudil, abyste se zaměřili ne na rozdíl mezi hrou a zábavou -- kdy se hře věnujete ve volném čase -- ale aby se váš život naplnil, minutu po minutě, hodinu za hodinou, tělesnými, objektovými, sociálními, fantazijními, transformativními druhy her. Myslím, že váš život bude lepší a plnější. Děkuji vám. (Potlesk) John Hockenberry: Podle toho, co říkáte, se mi zdá, že by někdo mohl soudit vaši práci jako -- Myslím, že už jsem to slyšel, v populárních psychologických interpretacích hry, že pro zvířata a lidi je hra jakýmsi způsobem nácviku na aktivity v dospělosti. Zdá se, že vaše práce ukazuje, že toto je úplně špatně. SB: Ano, nemyslím, že by to tak bylo, protože to vidíme na zvířatech. Pokud zabráníte kočkám ve hře -- což je možné, všichni víme, jak se kočky jen tak poflakují-- byly by pak stejně dobrými šelmami, i kdyby si nehrály. Představte si dítě, které si hraje na King Konga, na automobilového závodníka, hasiče, ne ze všech se stanou závodníci nebo hasiči. Také není souvislost mezi přípravou na budoucnost -- což většině lidí postačuje jako poznatek o hře -- a chápání hry jako samostatné biologické entity. Čtyři nebo pět let jsem sledoval zvířata, což opravdu změnilo můj pohled klinického lékaře a nyní chápu, že hra má biologický význam, stejně jako spánek a sny. Z biologického pohledu na spánek a sny, zvířata spí a mají sny, a procvičují a dělají další věci, které pomáhají paměti a jsou velmi důležitou součástí spánku a snění. Dalším krokem v evoluci savců a stvoření s „božsky nadbytečnými“ neurony bude hra. Fakt, že lední medvěd a husky nebo straka a medvěd nebo vy a já nebo já a naši psi můžeme mít tento společný zážitek, ukazuje, že hra je něco odlišného. A že je velmi důležitá v učení a formování mozku. Takže to není něco určeného jen pro volný čas. JH: Jak děláte -- jste součástí vědecké komunity, a musíte obhajovat svou existenci na grantech a žádostech jako všichni ostatní -- jak zabraňujete -- a s některými vašimi daty, s tou důkladnou vědou, může být obtížné nakládat. Jak se bráníte mediální interpretaci vaší práce, nebo vědecké interpretaci jejích aspektů jako v mozartovské metafoře, třeba: „Á, MRI ukazuje, že hraní rozvíjí inteligenci. Vezmeme děti, zavřeme je do ohrádek a přinutíme je hrát celé měsíce; ze všech budou géniové a půjdou na Harvard.“ Jak zabráníte lidem, aby takto jednali podle vámi získaných dat? SB: Myslím, že jedinou cestou je shromáždit poradce z řad praktiků -- kteří dokáží improvizací nebo šaškováním -- navodit stav hry. Takže víme, že jde o hru. No a pak přijde expert na fMRI a Frank Wilson a další typy vědců včetně neuroendokrinologů. Když se tato skupina zaměří na hru, není lehké je nebrat v potaz. Bohužel se to dostatečně neprovádělo pro Národní vědeckou nadaci, Národní ústav duševního zdraví, ani nikdo další se na to takto vážně nezaměřil. Chci říci, že neslýcháme o rakovině a nemocích srdce a jejich souvislostech se hrou. A přesto vidíme, že pro přežití je to něco tak základního -- z dlouhodobého hlediska -- jako bádání o základních faktech veřejného zdraví. JH: Stuarte Browne, děkuji vám. (Potlesk)