Máme historické záznamy, díky kterým víme, jak se staří Řekové oblékali, jak žili, jak bojovali... ale jak přemýšleli? Jedním přirozeným nápadem je, že nejhlubší vlastnosti lidského myšlení, naše představivost, vědomí, schopnost snít, byly vždy stejné. Další možností je, že změny společnosti, které utvářejí naši kulturu, mohly také od základů změnit lidské myšlení. Názory se liší. Jedná se totiž o dlouhodobou filozofickou debatu. Ale je tato otázka vůbec součástí vědy? Rád bych zde navrhl, že tak jak dokážeme zrekonstruovat to, jak vypadala starověká řecká města na základě pár cihel, tak také texty dané kultury jsou archeologickými nálezy, fosílie lidského myšlení. A právě prováděním jistého druhu psychoanalýzy některých z nejstarších knih lidské kultury, se Julian Jaynes v 70. letech dopracoval k divoké a radikální hypotéze: před pouhými 3000 lety, měli lidé takovou povahu, že bychom je dnes nazvali schizofreniky. A prohlásil, na základě toho, že první lidé popsáni v těchto knihách jednali stále, podle různých tradic a v různých místech na světě, jako by slyšeli a poslouchali hlasy, které vnímali jako přicházející od Boha, nebo Múz... Dnes bychom to nazvali halucinace. A pak, postupem času, si začali uvědomovat, že oni jsou tvůrci, vlastníci těchto vnitřních hlasů. A tímto objevili introspekci, schopnost přemýšlet o vlastních myšlenkách. Takže Jaynesova teorie je, že vědomí, alespoň tak, jak ho vnímáme dnes, kdy považujeme sami sebe za ty, co řídí svou vlastní existenci -- je docela novým kulturním vývojem. A tato teorie je docela působivá, ale je zde zřejmý problém a to ten, že tato teorie je postavena jen na pár velmi specifických příkladech. Takže otázkou je, zda teorie o tom, že introspekce byla objevena před pouhými 3000 lety, může být objektivně a kvantitativně zkoumána. Je v tom ale očividný háček. Není to tak, že by se Platón jednoho dne probudil a napsal: "Ahoj, já jsem Platón a ode dneška mám plně introspektivní vědomí." (Smích) A to je přesně podstata toho problému. Musíme najít vznik myšlenky, která nebyla nikdy vyslovena. Slovo introspekce se ani jednou neobjevuje v knihách, které chceme analyzovat. Takže naše řešení je vybudování slovního prostoru. Jedná se o obrovský prostor, který obsahuje všechna slova tak, že vzdálenost mezi jakýmikoliv dvěma z nich určuje, jak moc spolu souvisí. Takže například, slova "pes" a "kočka" jsou velmi blízko u sebe, zatímco "grapefruit" a "logaritmus" jsou od sebe velmi daleko. A toto musí platit pro jakákoliv dvě slova v prostoru. Existuje několik způsobů, jak můžeme vytvořit slovní prostor. Jednou možností je ptát se expertů podobně jako při vytváření slovníků. Dalším způsobem je řídit se předpokladem, že když jsou si dvě slova blízká, obvykle se objevují ve stejných větách, ve stejných odstavcích, ve stejných dokumentech, a to častěji, než aby to byla čistá náhoda. A tato jednoduchá hypotéza, tato jednoduchá metoda, s několika počítačovými triky, které se týkají toho, že jde o velmi komplexní a vysoce rozměrný prostor, se ukázala být velmi efektivní. Jen pro ukázku toho, jak to funguje tohle je výsledek, kterého dosáhneme, když analyzujeme některá známá slova. Jak můžete vidět, slova se automaticky sdružují do sémantických okruhů. Takže dostaneme ovoce, části těla, součásti počítače, vědecké termíny a tak dále. Tento algoritmus dokáže také rozeznat, že uspořádáváme pojmy hierarchicky. Například, všimněte si, že vědecké termíny jsou dále rozděleny do dvou podskupin a to astronomické a fyzické termíny. Najdeme zde i velmi drobné detaily. Tak třeba slovo astronomie, které se zdá být na docela zvláštním místě, je ve skutečnosti přesně tam, kde má být, mezi tím, co to je, tedy vědou, a tím, co popisuje, astronomické termíny. A takhle bychom mohli pokračovat. Pokud se na to pořádně podíváte a náhodně pospojujete slova, uvidíte, že je to podobné jako psaní poezie. A je to proto, že svým způsobem procházení tímto prostorem je jako procházení se myslí. A jako poslední, tento algoritmus také rozezná naše instinkty o tom, která slova by se měla objevovat poblíž introspekce. Například, slova jako "sebe", "vina", "důvod", "emoce" jsou velmi blízká slovu introspekce, ale jiná slova, jako "červená", "fotbal", "svíčka", "banán", jsou velmi daleko. Když jsme tedy tento prostor vytvořili, otázka o historii introspekce nebo o historii jakéhokoliv pojmu, který dříve mohl být považován za abstraktní a nejasný, se stává konkrétním -- začíná podléhat kvantitativní vědě. Vše, co je potřeba udělat je vzít knihy, zdigitalizovat je a vzít celý proud slov jako linii a tu vykreslit do prostoru, a pak se můžeme zamyslet na tím, zdali tato linie podstatnou dobu krouží poblíž pojmu introspekce. A s tímto bychom mohli analyzovat historii introspekce v antickém Řecku, pro kterou máme nejlepší dostupné psané záznamy. Takže jsme vzali všechny knihy -- chronologicky je seřadili -- vytáhli z nich všechna slova a vykreslili je do prostoru, a pak jsme zkoumali, jak blízko má každé z těchto slov ke slovu introspekce, a zprůměrovali to. Potom jsme se zaměřili na to, jestli se postupem času tyto knihy dostávají čím dál tím blíže k pojmu introspekce. A přesně to se ve starověkém Řecku stalo. Takže můžete vidět, že v nejstarších knihách z Homérského období existuje malý růst knih, které se přibližují introspekci. Ale asi 400 let před Kristem, se toto začíná rychle stupňovat, téměř pětinásobek knih se dostává blíže a blíže a blíže k objevení konceptu introspekce. A hezké na tom je to, že se teď můžeme zeptat, zdali je to tak i v jiné, nezávislé tradici. A tak jsme provedli stejnou analýzu také židokřesťanské tradice a získali jsme prakticky stejný vzor. Znova, je vidět malý růst v nejstarších knihách Starého Zákona, poté ale rychle stoupá v nových knihách Nového Zákona. A pak se dostáváme ke špici introspekce v knize "Přiznání Svatého Augustina", kolem roku 400 našeho letopočtu. A to je velmi důležité, protože Svatý Augustin je uznáván odborníky, filology, historiky, jako jeden ze zakladatelů introspekce. Někteří ho dokonce považují za otce moderní psychologie. Takže náš algoritmus, jehož výhoda je v tom, že je kvantitativní, že je objektivní a samozřejmě velmi rychlý -- tyto texty projede ve zlomku vteřiny -- dokáže zachytit některé z nejdůležitějších závěrů této dlouhé tradice zkoumání. A to je jedna z krás vědy, že teď tato myšlenka může být přenesena do všech možných dalších oborů. Takže stejně jako jsme se zeptali na minulost lidského vědomí, možná nejvyzývavější otázkou, kterou si můžeme položit, je jestli dokážeme říct něco o budoucnosti našeho vědomí. Přesněji řečeno, jestli nám slova, která říkáme dnes, mohou říct něco o tom, kde naše myšlení bude za několik dní, za několik měsíců, nebo za několik let. A stejným způsobem, jako teď spousta z nás nosí senzory, které měří náš tep, náš dech, naše geny, s nadějí, že bychom mohli předejít nemocem, můžeme se zeptat, jestli sledování a analyzování slov, která říkáme, tweetujeme, emailujeme, píšeme, nám mohou dopředu říct, jestli se může něco špatného stát s naší myslí. A s Guillermem Cecchim, který mi byl bratrem v tomto dobrodružství, jsme se chopili tohoto úkolu. Analyzovali jsme tedy nahrávky promluv 34 mladých lidí, u kterých bylo značné riziko vývoje schizofrenie. Takže jsme změřili jejich promluvy v den jedna, a pak jsme zjišťovali, zdali vlastnosti promluvy mohou předpovědět, v rozmezí téměř tří let, budoucí vývoj psychózy. Ale přes všechny naděje, neúspěch střídal neúspěch. Zkrátka jsme neměli dostatek informací o sémantice, abychom mohli předpovědět budoucí uspořádání mysli. Stačilo to pouze k rozlišení mezi skupinou trpící schizofrenií a kontrolní skupinou, tak jako se starověkými texty, ale ne k předpovědi propuknutí nemoci. Ale pak jsme si uvědomili, že to nejdůležitější není ani tak to, co říkají, ale to, jak to říkají. Přesněji řečeno, nejednalo se o to, v jakém sémantickém poli se slova vyskytovala, ale o to, jak rychle slova skákala z jednoho sémantického pole do druhého. A tak jsme vymysleli měření, které jsme pojmenovali sémantická koherence, které v zásadě měří stálost promluvy v rámci jedné sémantické kategorie, jednoho tématu. A ukázalo se, že pro tuto skupinu 34 lidí, algoritmus založený na sémantické koherenci mohl předpovědět se 100 procentní přesností, u koho se psychóza vyvine a u koho ne. Něčeho takového dosud nebylo možné dosáhnout, ani se přiblížit, pomocí žádné jiné existující klinické metody. A živě si pamatuji, když jsme na tomto pracovali, a já jsem seděl u počítače a četl několik tweetů od Pola -- Polo byl můj první student v Buenos Aires, a v té době bydlel v New Yorku. A v jeho tweetech bylo něco -- Nemohl jsem říct přesně co, protože nic nebylo řečeno přímo -- ale měl jsem silné tušení, měl jsem pocit, že něco je špatně. A tak jsem zvedl telefon, zavolal Polovi a opravdu se necítil dobře. A tato skutečnost, že čtením mezi řádky, jsem prostřednictvím slov vycítil, že se něco děje, byla jednoduchým, ale velmi efektivním způsobem pomoci. Dnes můžu říct, že se dostáváme blíže k porozumění, jak lze proměnit tuhle intuici, kterou všichni máme, kterou všichni sdílíme, v algoritmus. A díky tomu budeme moci v budoucnu vidět různé formy duševního zdraví, na základě objektivní, kvantitativní a zautomatizované analýzy slov, která napíšeme, a která řekneme. Děkuji. (Potlesk)