Po celém světě je přibližně 60 milionů lidí, kteří byli nuceni opustit své domovy, aby unikli válce, násilí a pronásledování. Většina z nich byla vnitřně vysídlena, to znamená, že utekli ze svých domovů, ale zůstali ve své vlasti. Ostatní překročili hranice a hledali útočiště mimo svou vlast. Běžně se nazývají uprchlíky. Ale co tento termín vlastně znamená? Svět zná uprchlíky po tisíce let, ale moderní definice byla vypracována až v roce 1951 v Ženevské úmluvě o právním postavení uprchlíků jako reakce na masové pronásledování a vysídlování během 2. světové války. Úmluva definuje uprchlíka jako osobu, která se nachází mimo svou vlast a nemůže se navrátit pro oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských, národnostních, příslušnosti k určité sociální skupině nebo kvůli politickému názoru, často v návaznosti na válku a násilí. V dnešní době přibližně polovina uprchlíků na světě jsou děti, některé bez doprovodu dospělého, takže mohou být využívány k dětské práci nebo sexuálně zneužívány. Příběh každého uprchlíka je jiný, mnoho z nich absolvuje nebezpečnou cestu s nejistým výsledkem. Ale ještě než se dostaneme k tomu, co jejich cesty zahrnují, měli bychom objasnit jednu věc. Existuje mnoho nejasností týkajících se rozdílu mezi termíny "migrant" a "uprchlík". Slovo "migranti" většinou označuje lidi, kteří opustili svou zemi pro důvody nesouvisející s pronásledováním, jako je hledání lepších ekonomických příležitostí nebo opuštění suchem zasažených oblastí při hledání lepších podmínek. Na světě je mnoho lidí, kteří se vystěhovali kvůli přírodním katastrofám, nedostatku potravin a jiným strádáním, ale mezinárodní právo, ať správně či nesprávně, uznává jako uprchlíky pouze ty, kdo prchají před konfliktem a násilím. Tak tedy co se stane, když někdo uteče ze své vlasti? Většina cest uprchlíků je dlouhá a riskantní, s omezeným přístupem k úkrytu, vodě nebo jídlu. Vzhledem k tomu, že odjezd může být náhlý a neočekávaný, někdy musí opustit veškerý svůj majetek, a tak lidé, kteří uniknou konfliktu, často nemají potřebné dokumenty, například víza, aby mohli nastoupit do letadla a legálně odjet do ciziny. Finanční a politické faktory jim také mohou zabránit v cestování obvyklými trasami. To znamená, že většinou mohou cestovat pouze po souši nebo po moři a můžou být nuceni svěřit své životy převaděčům, aby jim pomohli překročit hranice. Zatímco někteří utíkají do bezpečí spolu s rodinami, jiní se vydávají na cestu sami a opouštějí své bližní v naději, že se shledají později. Oddělení od rodiny může být traumatické a nesnesitelně dlouhé. I když více než polovina uprchlíků na světě je ve městech, někdy je pro takového člověka první zastávkou uprchlický tábor, obvykle vedený Agenturou pro uprchlíky OSN nebo místními vládami. Utečenecké tábory mají poskytovat krátkodobé útočiště do doby, než se jejich obyvatelé budou moci buď bezpečně vrátit domů, nebo být integrování do hostitelské země, nebo přesídleni do jiné země. Ale možnosti přesídlení a dlouhodobé integrace jsou často omezené. Příliš mnoho uprchlíků nemá jinou možnost než zůstat v táboře roky, někdy dokonce desetiletí. Po vstupu do nové země prvním právním krokem pro utečence je žádost o azyl. V tu chvíli se stávají žadateli o azyl, a dokud není jejich žádost přijata, nejsou oficiálně uznáni jako uprchlíci. Zatímco země se celkem shodují na jedné definici uprchlíka, každá hostitelská země je zodpovědná za prozkoumání všech žádostí o azyl a rozhodnutí, zda žadateli může být udělen status uprchlíka. Směrnice různých zemí se mohou podstatně lišit. Hostitelské země mají několik povinností vůči lidem, které uznaly jako uprchlíky, například záruku minimálního standardu zacházení a zákaz diskriminace. Nejzákladnější povinností vůči uprchlíkům je zákaz jejich repatriace, princip bránící hostitelské zemi navrátit osobu do země, kde její život a svoboda jsou ohroženy. Ale ve skutečnosti uprchlíci jsou často obětmi nekonzistentního a diskriminačního chování. Stále častěji jsou nuceni začít nový život tváří v tvář xenofobii a rasismu. Častokrát jim není dovoleno pracovat, a jsou tedy plně závislí na humanitární pomoci. Kromě toho příliš mnoho dětí uprchlíků nechodí do školy kvůli nedostatku peněz na vzdělávací programy. Pokud se podíváte na svou vlastní rodinnou historii, možná zjistíte, že v určitém okamžiku vaši předkové byli nuceni opustit své domovy, aby unikli válce nebo diskriminaci a pronásledování. Udělali bychom dobře, kdybychom si vzpomněli na jejich příběhy, když slyšíme o uprchlících, kteří jsou v současnosti na útěku a hledají nový domov.