S virtuální realitou jsem
začal neobvykle.
Bylo to v 70. letech.
Začal jsem brzy,
bylo mi sedm.
Ke vstupu do virtuální reality
mi pomohly hračky
ze série kaskadéra
Evela Knievela.
Takhle jednu z nich
představovali v reklamě.
"To byl panečku skok!
Evel předvádí skvělé kousky."
"V maximální rychlosti
uletěl přes 30 metrů."
S tímhle jsem si
tehdy hrál.
S touhle motorkou
jsem jezdil všude možně.
Skákal jsem s Evelem Knievelem
přes Snake River Canyon.
Chtěl jsem jako on mít raketu,
ale měl jsem jenom tu motorku.
Úplně jsem tím žil.
Nechtěl jsem být filmař,
ale kaskadér, až vyrostu.
Evel Knievel byl můj přítel
a já byl s ním.
Byl jsem z něho nadšený.
Ale nevyšlo to.
Vystudoval jsem umění.
Začal jsem dělat
hudební videa.
Tohle bylo jedno z prvních.
(Kanye West: "Touch the Sky")
Možná si všimnete
jisté návaznosti.
(Smích.)
A měl jsem i raketu.
(Smích.)
Teď dělám filmy,
nebo s tím aspoň začínám.
Užívám prostředky
filmového média,
abych divákům vyprávěl
co nejpůsobivější příběhy.
Film nám skvěle umožňuje
vciťovat se do jiných lidí
a porozumět odlišným světům.
Evel Knievel z nás bohužel nebyl
tak nadšený jako my z něj.
Za to video nás zažaloval.
(Smích.)
Krátce po jeho vzniku.
Mělo to i světlou stránku.
Můj dětský idol,
muž, kterým jsem
se chtěl jednou stát,
mi konečně věnoval autogram.
(Potlesk.)
Ale teď už o filmu.
Film je úžasné médium,
ale v zásadě se
od svého vzniku nezměnil.
Jsou to obdélníčky,
které pustíte za sebou.
S těmi obdélníčky
jdou dělat skvělé věci.
Ale já se začal ptát,
jestli nám zdokonalující se
moderní technologie
neumožňuje vyprávět
jiné příběhy
a vyprávět je jinak.
Třeba nemusím používat
tradiční filmařské nástroje,
které používáme už 100 let.
Začal jsem experimentovat.
Snažil jsem se vytvořit nástroj,
který by co nejlépe předal emoce.
Tohle je jeden z prvních experimentů.
(Hudba.)
"Divočina velkoměsta" vznikla
ve spolupráci s kapelou
"Arcade Fire".
Je to webová stránka, kam vložíte
adresu místa, kde jste vyrostli.
Potom se vám v prohlížeči
objevují tahle okénka.
Ulicí běží kluk
a do toho jdou záběry
Google Street a Google Maps.
Ten kluk běží vaší ulicí.
Pak zastaví před nějakým
domem, a je to váš dům.
Lidé na to reagovali
mnohem emotivněji
než na mé příběhy
v obdélníčcích.
Vlastně tady beru
kousek vaší minulosti
a vkomponuju ho do příběhu.
Jenže tohle je
jenom kousek vás.
Jak vás dostat
do záběru úplně?
Zkoušel jsem to
uměleckými instalacemi.
Tahle se jmenuje
"Zrádné útočiště".
Je to triptych.
Tohle je třetí panel.
(Hudba.)
Vkomponoval jsem
do záběru celého člověka
a v lidech to vyvolávalo ještě
niternější citovou odezvu,
než má dřívější díla.
Jenže pak jsem začal
přemítat, co je to záběr.
Záběr je vlastně jen okno.
Vizuální média jako
televize či kino
jsou okna do jiných světů.
Ale mě nestačilo, že jsem
vás dostal do okna.
Chci vás oknem
dostat na druhou stranu.
Abyste byli přímo
v tom druhém světě.
A tak jsem se vrátil
k virtuální realitě.
Tak tedy k virtuální realitě.
Mluvit o virtuální realitě je jako
vyjadřovat architekturu tancem.
Což tenhle člověk skutečně dělá.
S pomocí virtuální reality.
(Smích.)
Proč je tak těžké virtuální
realitu uchopit?
Protože je to vysoce
prožitkové médium.
Něco v ní prožíváte.
Je to přístroj,
ale dává pocit skutečnosti.
Jako byste skutečně
byli jinde
a cítili tam i ostatní lidi.
Tohle je demo filmu
ve virtuální realitě.
Celoplošná verze všeho,
co jsme zachytili.
Natáčeli jsme
ze všech směrů.
Vytvořili jsme kamerový systém,
který má 3D kamery
a stereofonní mikrofony
namířené všemi směry.
Natáčíme tím každodenní realitu
jako jakousi kouli kolem vás.
Takže teď vám neukážu
pohled do jiného světa,
ale celý ten svět roztažený
na 2D plátno.
Tenhle film se jmenuje
"Mraky nad Sidrou".
Naše společnost pro virtuální
realitu, VRSE,
na něm spolupracovala s OSN
a s člověkem jménem
Gabo Arora.
V prosinci jsme v syrském
uprchlickém táboře v Jordánsku
natáčeli příběh 12leté
dívenky jménem Sidra.
Sidra uprchla s rodinou
přes poušť do Jordánska
a žije poslední rok a půl
v uprchlickém táboře.
"Jmenuju se Sidra."
"Je mi 12."
"Chodím do 5. třídy."
"Jsem ze Syrie, z guvernorátu Darraa,
z města Inkhil."
"Poslední rok a půl žiju tady,
v táboře Zaatari v Jordánsku."
"Mám velkou rodinu."
"Mám tři bratry
a ten poslední je miminko."
"Často pláče."
"Táta říká,
že já jsem tak často neplakala."
"Asi jsem jako miminko
vydržela víc než bráška."
S helmou pro virtuální realitu
to nevidíte takhle.
Můžete se rozhlížet.
Vidíte všechno v 360 stupních,
ve všech směrech.
Sedíte se Sindrou v pokoji,
nevidíte ji jako v televizi,
nevidíte ji jako v okně.
Jste tam s ní.
Sedíte na té samé podlaze.
A díky tomu
se ve vás vaše lidskost
probouzí intenzivněji.
Vcítíte se do Sidry hlouběji.
Věřím, že s tímhle přístrojem
můžeme měnit pohled na svět.
Už jsme to u pár
lidí pokusili.
Vzali jsme ten film v lednu do Davosu
na Světové ekonomické fórum.
A ukázali ho lidem,
jejichž rozhodnutí ovlivňuje
životy milionů lidí.
Ti lidé v Davosu
by normálně nejspíš neseděli
ve stanu uprchlického tábora.
Ale během toho lednového
odpoledne ve Švýcarsku
se tam najednou
všichni ocitli.
(Potlesk.)
A zapůsobilo to na ně.
Takže uděláme takových
filmů víc.
Právě teď pracujeme s OSN
na celé sérii.
Právě jsme natočili
příběh v Liberii.
Chystáme se natáčet
příběh v Indii.
Ty filmy pak
pouštíme v OSN
jejím zaměstnancům
a návštěvníkům.
A lidem,
kteří mohou skutečně změnit
životy lidí, které filmujeme.
A tím teprve začínáme
odhalovat skutečný potenciál
virtuální reality.
Nejde jen o periferii videoher.
Virtuální realita sbližuje
lidi tak hluboce,
že jsem to u jiných
médií nezažil.
Může ovlivnit naše
vzájemné porozumění.
A právě tím
může virtuální realita
skutečně měnit svět.
Je to přístroj,
ale ten přístroj v nás
probouzí více soucitu,
více mezilidského pochopení.
Sbližuje nás.
A tím nás činí lidštějšími.
Děkuji.
(Potlesk.)