Budu vám vyprávět o optimismu, přesněji, o sklonu k optimismu. Jedná se o kognitivní iluzi, kterou jsme v mé laboratoři studovali několik posledních let. Tuto iluzi má 80 % z nás. Je to naše tendence přeceňovat pravděpodobnost, že během našeho života zažijeme pozitivní události a podceňování pravděpodobnosti, že zažijeme události špatné. Tudíž podceňujeme možnost, že dostaneme rakovinu nebo že se nám stane autonehoda. Přeceňujeme naši dlouhověkost, vyhlídky na kariéru. Jsme tedy mnohem více optimističtí než realističtí, ale nechceme si to přiznat. Vezměte si například manželství. V západním světě činí míra rozvodovosti asi 40 %. To znamená, že z pěti manželských párů skončí dva tak, že si budou muset rozdělit majetek. Ale když se zeptáte novomanželů, jaká je pravděpodobnost jejich rozvodu, odhadnou tuto pravděpodobnost na 0 %. Dokonce rozvodoví právníci, kteří by o tom měli něco vědět, velmi podceňují pravděpodobnost svého vlastního rozvodu. Takže se ukazuje, že optimisté se nikoliv spíše rozvedou, ale spíše se znovu vdají či ožení. Slovy Samuela Johnsona: „Opětovný sňatek je vítězstvím naděje nad zkušeností.“ (Smích) Pokud žijeme v manželství, je pravděpodobnější, že budeme mít děti. A všichni si myslíme, že naše děti budou výjimečně talentované. Mimochodem, tohle je můj dvouletý synovec Guy. A chci, aby bylo úplně jasné, že on je opravdu špatným příkladem sklonu k optimismu, protože je vskutku výjimečně talentovaný. (Smích) V tomhle nejsem sama. Tři ze čtyř Britů říkají, že jsou optimističtí, co se týče budoucnosti svých rodin. To je 75 %. Avšak jen 30 % si myslí, že rodinám se obecně daří lépe, než před několika generacemi. Tohle je velmi důležitý poznatek, protože jsme optimističtí ohledně sebe samých, ohledně našich dětí a našich rodin, ale nejsme tak optimističtí, co se týče člověka sedícího vedle nás, a jsme poněkud pesimističtí, pokud se jedná o osud našich spoluobčanů a naší země. Ovšem osobní optimismus týkající se naší vlastní budoucnosti, se nemění. Neznamená to, že si myslíme, že se věci kouzlem spraví, ale spíše to, že máme výjimečnou schopnost tohoto sami dosáhnout. Já jsem vědec, provádím experimenty. Takže abych vám ukázala, co mám na mysli, provedu tu s vámi experiment. Dám vám seznam schopností a vlastností a chci, abyste u každé z těchto schopností přemýšleli, kde se nacházíte v poměru ke zbytku populace. První z nich je schopnost dobře vycházet s ostatními. Kdo z vás věří, že jsou ve spodních 25 %? Dobře, to je asi 10 lidí z 1 500. Kdo věří, že jsou v horních 25 %? To je většina z nás tady. Dobře, teď to samé s vaší schopností řídit. Nakolik jste zajímaví? Atraktivní? Upřímní? A konečně, nakolik jste skromní? Většina z nás vidí sama sebe nad průměrem ve většině z těchto schopností. Toto je ovšem statisticky nemožné. Nemůžeme být všichni lepší než ostatní. (Smích) Ale když věříme, že jsme lepší než někdo jiný, znamená to, že je pravděpodobnější, že budeme povýšeni, zůstaneme v manželství, protože jsme více společenští, zajímavější. A tohle je celosvětový fenomén. Sklon k optimismu je sledován v mnoha různých zemích -- v západních kulturách, v jiných než západních kulturách, u mužů i žen, dětí, starých lidí. Je to celkem rozšířené. Otázkou však je, zda je to pro nás dobré. Někteří říkají, že ne. Někteří lidé říkají, že tajnou cestou ke štěstí jsou nízká očekávání. Myslím, že logika tu pracuje asi takto: Pokud neočekáváme velké věci, pokud neočekáváme, že najdeme lásku, budeme zdraví a úspěšní, nebudeme pak zklamaní, pokud k tomu nakonec nedojde. Pokud nejsme zklamaní, když se nám nedějí dobré věci, a jsme příjemně překvapeni, když naopak ano, jsme šťastní. To je velmi dobrá teorie, ale je chybná ze tří důvodů. Důvod č. 1: Cokoliv se stane, ať už jste úspěšní či ne, lidé s vysokými očekáváními se vždy cítí lépe. Protože to, jak se cítíme, když dostaneme vyhazov nebo jsme zvoleni zaměstnancem měsíce, závisí na tom, jak tuto událost interpretujeme. Psychologové Margaret Marshall a John Brown studovali studenty s vysokými a nízkými očekáváními. Zjistili, že když jsou lidé s vysokými očekáváními úspěšní, připisují tento úspěch svému vlastnímu charakteru. „Jsem geniální a tak jsem dostal jedničku, tudíž dostanu jedničku znovu a znovu i v budoucnu.“ Pokud neuspěli, nebylo to proto, že jsou hloupí, ale protože zkouška nebyla férová. Příště si povedou lépe. Lidé s nízkým očekáváním dělají pravý opak. Takže když propadnou, je to proto, že jsou hloupí, a když se setkají s úspěchem je to jenom proto, že zkouška byla prostě snadná. Příště už jim realita ukáže, zač je toho loket. Takže se cítí hůř. Důvod č. 2: Bez ohledu na výsledek, samotný akt očekávání nám přináší pocit štěstí. Behaviorální ekonom George Lowenstein požádal studenty na své univerzitě, aby si představili, jak je vášnivě líbá nějaká celebrita. Pak řekl: „Kolik jste ochotní zaplatit za polibek této celebrity, pokud vás políbí okamžitě, za 3 hodiny, za 24 hodin, za 3 dny, za rok, za 10 let?“ Zjistil, že studenti byli ochotni zaplatit nejvíce ne za okamžité políbení, ale za polibek za 3 dny. Byli ochotni zaplatit více, aby si mohli počkat. Nebyli ale ochotni čekat rok nebo 10 let, o stárnoucí celebritu nikdo nestojí. Ale 3 dny se zdají být optimální. Proč je tomu tak? Jestliže dostanete polibek nyní, je to hned hotovo a šmytec. Ale když máte dostat polibek za 3 dny, znamená to 3 dny neklidných předtuch a vzrušeného čekání. Studenti chtěli mít čas a představovat si, co se stane, jak se to stane. Očekávání jim přinášelo radost. Mimochodem, proto mají lidé raději pátek než neděli. Je to opravdu zajímavý fakt, protože pátek je pracovní den a neděle je den volna. takže by se dalo čekat, že lidé budou mít raději neděli, ale není to tak. Není to proto, že by tak strašně rádi seděli v kanceláři a nesnášeli procházky v parku ani lenošivé pozdní snídaně. Víme to, protože když se lidí ptáme, který den v týdnu mají nejraději, překvapivě je na prvním místě sobota, pak pátek a pak neděle. Lidé mají raději pátek, protože s pátkem přichází očekávání víkendu a plány, jak jej strávit. V neděli se můžete těšit tak leda na další pracovní týden. Optimisté jsou lidé, kteří očekávají v budoucnu více polibků, více procházek v parku. A toto očekávání posiluje jejich pocit štěstí. V podstatě bychom bez záliby v optimismu byli všichni lehce deprimování. Lidé s lehkou depresí nemají očekávání ohledně budoucnosti. Jsou ve skutečnosti realističtější než zdraví jedinci. Ale lidé s těžkou depresí mají zálibu v pesimismu. Mají sklon očekávat, že v budoucnu bude hůř, než jak to ve skutečnosti dopadne. Takže optimismus mění subjektivní realitu. To, jaký svět očekáváme, mění způsob, jak svět vidíme. Mění ale také objektivní realitu. Funguje jako sebenaplňující předpověď. Což je třetí důvod, proč snížení vašich očekávání nepřináší pocit štěstí. Řízené experimenty ukázaly, že optimismus je s úspěchem nejen spojen, ale že k němu vede. Optimismus vede k úspěchu ve škole, sportu i politice. Asi nejpřekvapivějším přínosem optimismu je zdraví. Pokud očekáváme šťastnou budoucnost, snižuje se stres a strach. Takže optimismus má nakonec spoustu přínosů. Ale opravdu mě trápila otázka, jak si uchováváme optimismus tváří v tvář realitě? Mátlo mě to obzvláště jako neurovědce, protože podle veškerých teorií bychom měli svá očekávání změnit, když se nenaplňují. Ale zjišťujeme, že je to jinak. Pozvali jsme lidi do naší laboratoře, abychom zjistili, jak to funguje. Požádali jsme je o odhad pravděpodobnosti, že zažijí během svého života strašné věci. Například jaká je pravděpodobnost, že dostanete rakovinu? Pak jsme jim řekli, jaká je průměrná pravděpodobnost, že se někomu jako oni toto neštěstí přihodí. Například pro rakovinu je to asi 30 %. Pak jsme se znovu zeptali: „Jaká je pravděpodobnost, že dostanete rakovinu?“ Chtěli jsme zjistit, zda lidé přijmou informace, které jsme jim podali a změní své přesvědčení. Což se stalo -- ale většinou tehdy, pokud informace, které jsme jim dali, byly lepší, než jejich očekávání. Například když někdo řekl: „Pravděpodobnost, že budu mít rakovinu, je asi 50 %,“ a my jsme řekli: „Máme dobrou zprávu. Průměrná pravděpodobnost je jen 30 %,“ příště by řekl: „No, má pravděpodobnost je asi 35 %.“ Takže se rychle a efektivně poučili. Ale když někdo začal takto: „Pravděpodobnost, že budu mít rakovinu, je asi 10 %,“ a my na to: „Máme špatnou zprávu. Průměrná pravděpodobnost je asi 30 %,“ příště by řekl: „Ano, ale přesto si myslím, že je to asi 11 %.“ (Smích) Takže není to tak, že by se nepoučili -- poučili -- ale mnohem méně, než když jsme jim dali pozitivní výhled do budoucnosti. Ne že by si nepamatovali čísla, která jsme udali, každý si zapamatuje, že průměrná pravděpodobnost onemocnění rakovinou je asi 30 % a průměrná pravděpodobnost rozvodu je asi 40 %. Ale mysleli si, že pro ně ta čísla neplatí. Což znamená, že taková varování mají možná jen omezený dopad. Ano, kouření zabíjí, ale většinou jen ty druhé. Chtěla jsem vědět, co v lidském mozku brání tomu, abychom tato varování vztáhli na sebe. Ale když slyšíme, že ceny nemovitostí porostou, myslíme si: „Cena mého domu se určitě zdvojnásobí.“ Abych na to přišla, požádala jsem účastníky experimentu, aby si lehli do skeneru, který snímá obrázky mozku. Takto to vypadá. Použitím metody funkční magnetické rezonance jsme v mozku identifikovali oblasti, které reagovaly na pozitivní informace. Jedna z těchto oblastí se jmenuje levý dolní čelní závit. Takže když někdo řekl: „Pravděpodobnost, že dostanu rakovinu, je 50 %,“ a my na to: „Máme dobrou zprávu. Průměrná pravděpodobnost je 30 %,“ levý dolní čelní závit by prudce reagoval. Bez ohledu na to, zda jste extrémní optimista, mírný optimista či spíše pesimista, levý dolní čelní závit u všech lidí perfektně fungoval, ať už jste Barack Obama nebo Woody Allen. Na opačné straně mozku je pravý dolní čelní závit reagující na špatné zprávy. A tady to máme: nefunguje úplně dobře. Čím větší jste optimista, tím hůře tato oblast reaguje na neočekávané negativní informace. A pokud se vašemu mozku nedaří zpracovat špatné vyhlídky do budoucnosti, budete mít stále nasazeny růžové brýle. Chtěli jsme vědět, zda to lze změnit. Mohli bychom změnit sklon lidí k optimismu ovlivněním mozkové aktivity v těchto oblastech? Existuje způsob, jak to udělat. Toto je můj kolega Ryota Kanai. Pouští malý magnetický impuls lebkou účastníka naší studie do jeho levého dolního čelního závitu. Takto ovlivní aktivitu této mozkové oblasti asi na půl hodiny. Pak se vše vrátí k normálu, nebojte se. (Smích) Takže se podívejme, co se děje. Nejprve vám ukážu průměrnou velikost očekávání. Kdybych nyní otestovala vás všechny, bude toto číslo znamenat, nakolik jste se poučili více z dobrých zpráv v poměru ke zprávám špatným. Nyní ovlivníme oblast, o které víme, že integruje negativní informace v tomto úkolu a sklon k optimismu vzroste ještě více. Ovlivnili jsme způsob, jakým lidé zpracovávají informace. Pak jsme působili na mozkovou oblast, o které víme, že zpracovává dobré zprávy v tomto úkolu a sklon k optimismu zmizel. Tyto výsledky nás velmi překvapily, protože se nám povedlo odstranit hluboce zakořeněnou lidskou tendenci. Zde jsme se zastavili a ptali se sami sebe, zda opravdu chceme rozbít iluzi optimismu na tisíc kousků. Pokud bychom toho byli schopni, chceme lidi připravit o sklon k optimismu? Už jsem vám říkala o přínosech sklonu k optimismu, které byste si asi za každou cenu rádi ponechali. Ale má to i háčky, a bylo by opravdu hloupé je ignorovat. Například tento email jsem dostala od hasiče z Kalifornie. Píše: „Vyšetřování nehod požárníků často zmiňuje: Netušili jsme, že oheň se tak rozhoří, i když byly k dispozici veškeré informace, abychom udělali bezpečné rozhodnutí. Tento velitel využije naše zjištění o sklonech k optimismu a pokusí se svým hasičům vysvětlit, proč přemýšlejí tak, jak přemýšlejí, aby si uvědomili existenci této lidské záliby v optimismu. Nerealistický optimismus může vést k rizikovému jednání, finančnímu kolapsu, chybnému plánování. Například britská vláda uznala, že díky náklonnosti k optimismu mohou lidé spíše podcenit náklady a trvání projektů. Proto upravili rozpočet olympijských her 2012 s ohledem na optimistická očekávání. Můj přítel se za pár týdnů žení a provedl to stejné se svým svatebním rozpočtem. Mimochodem, když jsem se ho zeptala, jak vidí pravděpodobnost svého rozvodu, odpověděl, že je to určitě 0 %. Takže bychom se velice rádi ochránili před nebezpečím optimismu a zároveň si uchovali naději a užívali si jeho prospěšných plodů. Věřím, že je to možné. Klíčem je znalost. Nerodíme se s přirozeným pochopením našich sklonů. Je třeba je poznat vědeckým zkoumáním. Dobrá zpráva je, že pochopení sklonu k optimismu nerozbíjí iluzi. Je to jako vizuální iluze, i když je pochopíme, stále existují. Což je dobře, protože to znamená, že bychom mohli docílit rovnováhy, nastavit plány a pravidla, abychom se ochránili před nereálným optimismem, ale zároveň si uchovali naději. Myslím, že to dobře vystihuje tento kreslený vtip. Protože pokud jste jedním z těchto pesimistických tučňáků, kteří prostě nevěří, že mohou létat, určitě nikdy nevzlétnete. Abychom dosáhli jakéhokoliv pokroku, musíme si umět představit jinou skutečnost a pak uvěřit, že tato skutečnost je možná. Ale jste-li extrémně optimistický tučňák, který prostě skočí dolů a doufá, že to dobře dopadne, mohli byste skončit docela špatně, až dopadnete na zem. Ale jste-li optimistický tučňák, který věří, že může létat a pak si připevní padák, jen pro případ, že by plán tak úplně nevyšel, budete se vznášet jako orel, i když jste jen obyčejný tučňák. Děkuji vám. (Potlesk)