Nedavno jsem někam jel vlakem a

strojvedoucí udělal jednu z těch nečekaných

zastávek uprostřed ničeho. Zastavili jsme

u nějaké aleje stromů. „Úúú“

„Co tu budem dělat?“ „Sbírat třešně...“

„Pro vnoučata, že?“

Ale o to tady nejde. Víte, když ve vlaku

něco hlásí, ani se neobtěžujeme to

poslouchat. Můžou hlásit cokoliv, ale my

to prostě nevnímáme, je to takové šumění

v našich hlavách.

I kdyby hlásili :

„Omlouváme se za spoždění, nějaký bordel

ze Saturnu se dostal strojvedoucímu do

mozku a brání mu v ovládání vlaku.

Snažíme se to vyndat co nejrychleji...“

„Zdá se, že jsme vjeli do dračího břicha,

asi se schovával v tunelu, za to se

omlouváme. Doufejme, že nás vyhodí někde

poblíž nádraží.“

„Strojvedoucí právě hraje Tetris na jeho

Gameboyi, do tohoto levelu se ještě

nikdy nedostal, takže přejeme hodně

štěstí Dave...“

Ale náš vlak zastavil kvůli tomu, že

vagon s občerstvením byl v plamenech...

Titulky : Pavel Ottl