Nedavno jsem někam jel vlakem a
strojvedoucí udělal jednu z těch nečekaných
zastávek uprostřed ničeho. Zastavili jsme
u nějaké aleje stromů. „Úúú“
„Co tu budem dělat?“ „Sbírat třešně...“
„Pro vnoučata, že?“
Ale o to tady nejde. Víte, když ve vlaku
něco hlásí, ani se neobtěžujeme to
poslouchat. Můžou hlásit cokoliv, ale my
to prostě nevnímáme, je to takové šumění
v našich hlavách.
I kdyby hlásili :
„Omlouváme se za spoždění, nějaký bordel
ze Saturnu se dostal strojvedoucímu do
mozku a brání mu v ovládání vlaku.
Snažíme se to vyndat co nejrychleji...“
„Zdá se, že jsme vjeli do dračího břicha,
asi se schovával v tunelu, za to se
omlouváme. Doufejme, že nás vyhodí někde
poblíž nádraží.“
„Strojvedoucí právě hraje Tetris na jeho
Gameboyi, do tohoto levelu se ještě
nikdy nedostal, takže přejeme hodně
štěstí Dave...“
Ale náš vlak zastavil kvůli tomu, že
vagon s občerstvením byl v plamenech...
Titulky : Pavel Ottl