Jsem vážně rád, že jsem tady. Jsem rád, že jste tady i vy, protože jinak by to bylo trochu divné. Jsem rád, že jsme tady my všichni. A když říkám "tady", tak nemyslím tady. Ani tady. Ale tady. Myslím na Zemi. A když říkám "my", nemyslím nás tady v sále, ale život, veškerý život na Zemi -- (Smích) od složitých organismů po jednobuněčné, od plísně přes houby až po létající medvídky. (Smích) Zajímavé je, že Země je jediné místo, které známe, na němž je život, 8,7 milionu druhů. Hledali jsme jinde, snad ne tak usilovně, jak jsme měli či mohli, ale hledali jsme a nic jsme nenašli, Země je jediné známé místo, na němž je život. Je Země výjimečná? To je otázka, na kterou si přeji znát odpověď už od dětství, a mám podezření, že 80 procent publika tady přemýšlelo o tomtéž a také chtělo znát odpověď. Abychom poznali, zda jsou nějaké planety -- ve sluneční soustavě nebo mimo ni -- které mohou nést život, prvním krokem je poznat, co zdejší život vyžaduje. Ukazuje se, že u všech těch 8,7 milionů druhů život potřebuje jen 3 věci. Na jednu stranu, všechen život na Zemi potřebuje energii. Složitý život jako my získává energii ze slunce, ale život v hloubi země může získávat energii z věcí jako jsou chemické reakce. Existuje několik různých zdrojů energie na všech planetách. Na druhou stranu, veškerý život potřebuje jídlo nebo výživu. Tohle vypadá jako náročný požadavek, obzvláště chcete-li šťavnaté rajčátko. (Smích) Nicméně všechen život na Zemi získává výživu z pouhých šesti chemických prvků a tyto prvky lze najít na každé planetě naší sluneční soustavy. Takže nám zbývá ta věc uprostřed jako hlavní překážka, ta věc, kterou je nejtěžší obstarat. Ne ten los, ale voda. (Smích) Ačkoli los by byl prima. (Smích) Nikoli zmrzlá voda, ani voda v plynném skupenství, ale kapalná voda. Tohle život potřebuje k přežití, veškerý život. A mnohá tělesa sluneční soustavy kapalnou vodu nemají, a tak tam nehledáme. Jiná tělesa sluneční soustavy možná mají kapalné vody hojnost, dokonce víc než Země, ale je uvězněna pod ledovým příkrovem, a tak je těžko přístupná, těžko se k ní dostat, těžko dokonce i jen zjistit, jestli tam nějaký život je. Takže zbývá pár těles, která připadají v úvahu. Tak si ten problém trochu zjednodušíme. Omezme se na kapalnou vodu na povrchu planety. V naší sluneční soustavě přichází v úvahu jen tři tělesa, pokud jde o kapalnou vodu na povrchu planety, a podle vzdálenosti od slunce to jsou: Venuše, Země a Mars. Je zapotřebí atmosféra, aby voda byla kapalná. A atmosféru musíme zvolit pečlivě. Nesmí jí být příliš mnoho, nesmí být příliš hustá nebo příliš teplá, protože potom bude příliš horko, jako na Venuši, a kapalnou vodu nedostanete. Ale pokud je atmosféry příliš málo a je příliš řídká a příliš studená, bude to jako na Marsu, příiš chladno. Takže Venuše je příliš horká, Mars je příliš chladný a Země je tak akorát. Můžete si prohlédnout obrázky za mnou a hned je jasné, kde v naší sluneční soustavě může existovat život. Je to jako v pohádce o 3 medvědech a je to tak jednoduché, že to pochopí i děcko. Nicméně bych vám rád připomněl z té pohádky o třech medvědech dvě věci, o nichž se asi moc neuvažuje, ale které jsou podle mě relevantní zde. Za prvé: Jestliže je miska mámy medvědice příliš studená, když Mášenka vejde do světnice, znamená to, že byla studená vždycky? Anebo mohla být někdy dříve tak akorát? Čas, kdy Mášenka vejde do světnice, určuje odpověď, kterou v příběhu dostaneme. A stejné je to i s planetami. Nejsou to statické věci. Mění se. Mění se. Vyvíjejí se. A atmosféry dělají totéž. Dovolte mi uvést příklad. Tady je má oblíbená fotografie Marsu. Není to zrovna nejvyšší rozlišení, není to nejžhavější fotka, není to ani nejnovější fotka, ale je to fotka, která ukazuje koryta řek vyrytá do povrchu planety, koryta vyrytá tekoucí, kapalnou vodou, koryta, která se vytvářela stovky, tisíce, desetitisíce či statisíce let. To se dnes na Marsu stát nemůže. Atmosféra na Marsu je dnes moc řídká a studená na to, aby zde byla voda stabilně kapalná. Tato jedna fotka vám prozradí, že atmosféra Marsu se změnila, a to zcela zásadně. A změnila se ze stavu, který můžeme označit jako obyvatelný, protože ony tři požadavky na život zde byly - kdysi dávno. Kam se poděla ta atmosféra, která umožnila vodě, aby byla na povrchu kapalná? No, jeden názor je, že unikla do vesmíru. Atmosférické částice získaly dost energie, aby unikly gravitaci planety, unikly do vesmíru a už se nikdy nevrátily. A tohle se děje všem tělesům s atmosférou. Komety mají chvosty, které jsou neuvěřitelně názornou připomínkou úniku atmosféry. Ale Venuše má také atmosféru, která časem uniká, a Mars i Země též. Je to jen otázka stupně a otázka míry. A tak bychom rádi přišli na to, kolik jí uniklo postupem času, abychom vysvětlili tento přechod. Jak atmosféry získávají energii pro únik? Jak částice získávají dost energie na únik? Jsou dva způsoby, pokud věci trochu zjednodušíme. Za prvé: sluneční svit. Světlo vydávané sluncem může být pohlceno atmosférickými částicemi a tyto částice zahřát. Ano, teď tančím, ale ony -- (Smích) Probůh, dokonce ani na vlastní svatbě. (Smích) Ony získají dost energie na to, aby unikly a dostaly se z gravitačního pole planety jen tím, že se zahřejí. Druhý způsob, jak můžou získat energii, je ze slunečního větru. To jsou částice, hmota, materiál, vyplivnutý z povrchu slunce a svištící sluneční soustavou rychlostí 400 kilometrů za sekundu, občas rychleji během slunečních bouří, a řítí se meziplanetárním prostorem k planetám a jejich atmosférám a mohou poskytnout energii atmosférickým částicím, aby unikly také. Tohle je něco, co mě zajímá, protože to souvisí s obyvatelností. Říkal jsem, že v příběhu o třech medvědech jsou dvě věci, na které vás chci upozornit a připomenout vám je, a ta druhá je trochu rafinovanější. Jestli je miska táty medvěda příliš horká, a miska mámy medvědice příliš studená, neměla by být miska medvíďátka ještě studenější, pokud budeme pokračovat takto dál? Tato skutečnost, již jste přijímali celý život, když se nad ní trochu víc zamyslíte, není možná tak jednoduchá. A samozřejmě: vzdálenost planety od slunce určuje její teplotu. To se musí promítnout do obyvatelnosti. Ale jsou možná i další věci, nad nimiž je třeba se zamyslet. Možná jsou to samotné misky, které spolurozhodují o výsledku příběhu, o tom, co je tak akorát. Mohl bych vám vyprávět o mnoha odlišných vlastnostech těchto tří planet, jež mohou ovlivnit jejich obyvatelnost, ale ze sobeckých důvodů, souvisejících s mým výzkumem, a protože tu stojím a držím tohle ovládání, a vy ne -- (Smích) -- bych chtěl mluvit minutku či dvě o magnetických polích. Země ho má, Venuše ani Mars ne. Magnetická pole vznikají hluboko v nitru planety z převalujícího se elektricky vodivého tekutého materiálu, který vytváří to velké magnetické pole, které obklopuje Zemi. A když máte kompas, víte, kde je sever. Venuše ani Mars to nemají. Když máte kompas na Venuši nebo Marsu, bezva, jste ztraceni. (Smích) Ovlivňuje to obyvatelnost? Jak by mohlo? Mnoho vědců si myslí, že magnetické pole planety slouží jako štít pro atmosféru, odklání částice slunečního větru kolem planety, trochu jako silové pole, související s elektrickým nábojem těch částic. Já to spíš vidím jako protikýchací sklo v salátovém baru, jenže pro planety. (Smích) A vážně, mým kolegům, kteří toto později uvidí, dojde, že je to poprvé v historii našeho společenství, kdy byl sluneční vítr ztotožněn s hlenem. (Smích) Dobrá, takže výsledek tedy je, že Země možná byla chráněna miliardy let, protože máme magnetické pole. Atmosféra nemohla uniknout. Mars byl naopak nechráněný, neboť postrádá magnetické pole a za miliardy let bylo možná odstraněno dost atmosféry na to, aby to vysvětlilo přerod z obyvatelné planety v planetu, kterou vidíme dnes. Jiní vědci se domnívají, že magnetická pole fungují spíše jako plachty na lodi umožňující planetě zachytit více energie ze slunečního větru, než kolik by jí byla schopna zachytit sama o sobě. Tyto plachty mohou shromažďovat energii ze slunečního větru. Magnetické pole může shromažďovat energii ze solárního větru, která umožňuje ještě větší únik atmosféry. Je to myšlenka, kterou je třeba prověřit, ale výsledek a způsob fungování se zdají být zřejmé. To proto, že víme, že energie ze solárního větru je skladována v naší atmosféře tady na Zemi. Tato energie je vedena po čárách magnetického pole až do polárních oblastí, kde vytváří neuvěřitelně krásnou polární zář, jestli jste ji někdy zažili, je velkolepá. Víme, že energie se dostává dovnitř. Snažíme se změřit, kolik částic se dostává ven a jestli na to má magnetické pole nějaký vliv. Takže jsem vám zde předložil problém, ale zatím pro něj nemám řešení. Nemáme řešení. Ale pracujeme na něm. Jak na něm pracujeme? Inu, poslali jsme sondy na všechny tři planety. Některé z nich nyní obíhají, včetně sondy MAVEN, které v současnosti obíhá kolem Marsu, na které se podílím a která je vedena odsud, z Coloradské university. Je navržena tak, aby měřila unikání atmosféry. Máme podobná měření z Venuše i Země. Jakmile budeme mít naše měření, můžeme je skloubit a pochopit, jak všechny tři planety interagují s vesmírným prostředím, se svým okolím. A budeme moct určit, zda jsou magnetická pole důležitá pro obyvatelnost, nebo ne. Až dostaneme odpověď, proč by vás to mělo zajímat? Mě to tedy zajímá hluboce... Také finančně, ale hluboce. (Smích) Zaprvé, odpověď na tuto otázku nás naučí více o těchto třech planetách, Venuši, Zemi a Marsu, nejen o tom, jak interagují se svým prostředím dnes, ale i tom, jaké byly před miliardami let, jestli byly kdysi obyvatelné, nebo ne. Poučí nás to o atmosférách, které nás obklopují a jsou blízko. Ale navíc to, co se naučíme od těchto planet, můžeme aplikovat na atmosféru všude, včetně planet, které nyní pozorujeme kolem jiných hvězd. Například sonda Kepler, která byla postavena a je ovládána tady v Boulderu, pozoruje oblast nebe o velikosti poštovní známky už pár let a nalezla tisíce planet -- v oblasti nebe o velikosti poštovní známky, kterou nepovažujeme za odlišnou od jakékoli jiné části oblohy. Dostali jsme se za 20 let od žádné známé planety mimo sluneční soustavu k tolika, že nevíme, kterou prozkoumat první. Jakýkoli nástroj se hodí. Vlastně na základě pozorování provedených Keplerem a dalších podobných pozorování, se nyní domníváme, že z 200 miliard hvězd jen v galaxii Mléčné dráhy, má každá hvězda průměrně alespoň jednu planetu. Navíc odhady naznačují, že něco mezi 40 a 100 miliardami těchto planet můžeme označit za obyvatelné, a to jen v naší galaxii. Máme pozorování těchto planet, ale zatím nevíme, které jsou obyvatelné. Je to trochu jako být uvězněný na červeném plácku -- (Smích) na jevišti a vědět, že tam venku jsou jiné světy a zoufale chtít o nich vědět více, toužit po tom se jich zeptat a zjistit, jestli aspoň jeden nebo dva z nich jsou trochu jako vy. Nejde to. Nemůžete tam jet, ještě ne. A tak musíte používat nástroje, které jste si vytvořili tady pro Venuši, Zemi a Mars a musíte je aplikovat na tyto další situace a doufat, že vaše závěry z dat jsou rozumné a že budete schopni určit nejlepší kandidáty na obyvatelné planety, a na ty, které nejsou. Nakonec tedy, alespoň prozatím, tohle je ten náš červený plácek, přímo tady. Toto je jediná planeta, o níž víme, že je obyvatelná, ačkoli velmi brzy můžeme poznat další. Ale prozatím je to jediná obyvatelná planeta a je to náš červený plácek. Jsem rád, že jsme tady. Děkuji. (Potlesk)