Publikovala jsem článek v lednových New York Times, ve sloupku Moderní láska. "Abyste se do někoho zamilovali, udělejte tohle." Článek je o psychologické studii, díky které má vzniknout romantická láska v laboratoři, a o tom, jak jsem to v loňském roce sama testovala během jedné letní noci. Procedura je poměrně jednoduchá: dva cizinci si navzájem kladou 36 stále osobnějších otázek a potom se bez mluvení dívají jeden druhému do očí po dobu 4 minut. Tady je pár otázek na ukázku. 12: Kdybyste se mohli zítra ráno probudit s jakoukoli vlastností nebo zkušeností co by to bylo? 28: Kdy naposled jste brečeli před jiným člověkem? Sami od sebe? Jak vidíte, otázky se postupně stávají více osobními. ČÍslo 30, tu mám velmi ráda: Řekněte partnerovi, co se vám na něm líbí; tentokrát buďte velmi upřímní, řekněte věci, které by jste pravděpodobně neřekli někomu, koho jste právě potkali. Když jsem před pár lety poprvé narazila na tuto studii, jeden detail mě vážně upoutal, a to byl drb, že dva účastníci se za 6 měsíců vzali a na obřad pozvali celou laboratoř. Samozřejmě jsem byla velice skeptická o procesu vytváření romantické lásky, ale pochopitelně mě to fascinovalo. A když jsem měla šanci sama vyzkoušet tuto studii s někým, koho jsem znala, ale ne moc dobře, nečekala jsem, že se zamiluji. Ale zamilovali jsme se a ... (smích) Myslela jsem si, že to bude dobrý příběh, tak jsem to poslala o pár měsíců později do sloupku Moderní láska. Tenhle článek byl publikován v lednu a teď je srpen, takže hádám, že někteří z vás přemýšlí, jestli jsme pořád spolu. A myslím si, že důvod, proč vás to zajímá, je ten, že i já sama si kladu tuto otázku posledních 7 měsíců pořád dokola. A o této otázce chci dnes mluvit. Vrátíme se k tomu. (smích) Týden před tím, než článek vyšel, jsem byla velmi nervózní. Už pár let jsem pracovala na knize o milostných příbězích, takže jsem si zvykla psát o svých vlastních zkušenostech s romantickou láskou. Ale příspěvek na blogu přečte nanejvýš pár stovek lidí, a to většinou přátel z Facebooku. Pak mi došlo, že článek v New York Times si pravděpodobně přečte několik tisíc. A to mi připadalo jako velká pozornost pro tak relativně nový vztah. Ukázalo se, že jsem o tom neměla ani ponětí. Článek byl publikovaný online v pátek večer a tohle se stalo v sobotu s návštěvností mého blogu. A v neděli mi volali z Today Show a z Good Morning America. Během měsíce měl článek více než 8 milionů přečtení a já jsem přinejmenším nebyla připravená na takovou pozornost. Jedna věc je vypracovat se k upřímnému psaní o vašich zkušenostech s láskou, ale druhá věc je zjistit, že se váš milostný život objeví v mezinárodních zprávách -- (smích) a uvědomit si, že lidi po celém světě skutečně zajímá, jak je na tom váš nový vztah. (smích) A když mi lidé volali nebo mailovali, což dělali několik týdnů každý den, vždycky se nejdřív ptali: Jste pořád spolu? Když jsem si připravovala tuto přednášku, udělala jsem si rychlý průzkum svého mailu a hledala jsem frázi "Jste pořád spolu?" a několik zpráv mi hned vyskočilo. Byly od studentů, novinářů a milých neznámých jako tento mail. Dělala jsem rozhovor pro rádia a ptali se mě na to. Dokonce jsem dělala přednášku a jedna žena na mě zakřičela: "Hej Mandy, kde je tvůj přítel?" A já jsem hned zrudla. Chápu, že tohle je součástí toho všeho. Když píšete o svém vztahu v mezinárodních novinách, měli byste čekat, že lidem nebude vadit ptát se vás na to. Nebyla jsem však připravená na rozsah té odezvy. 36 otázek začalo žít vlastním životem. New York Times publikoval na Svatého Valentýna článek, který navazoval na můj a obsahoval vlastní zkušenosti čtenářů, kteří studii sami vyzkoušeli, s různými stupni úspěchu. Díky této velké pozornosti byl můj první reflex stát se ke svému vztahu velmi ochranitelskou. Odmítla jsem všechny pozvánky na rozhovory, kde bychom byli oba dva. Odmítla jsem všechny rozhovory v TV a odmítla jsem každou žádost o fotku nás dvou. Myslím, že jsem se bála, že se staneme bezděčnými ikonami zamilovávání se. To byla pozice, na kterou jsem se vůbec necítila. Chápu to, lidé nechtějí vědět jen to, jestli ta studie funguje, ale jestli opravdu zabírá: jestli je schopná vytvořit trvalou lásku – ne jen tak něco, ale pravou, udržitelnou lásku. Ale tohle byla otázka, na kterou jsem nebyla schopná odpovědět. Můj vlastní vztah trval jen pár měsíců a cítila jsem, že se lidé ptají špatně. Na co by jim bylo vědět, jestli jsme nebo nejsme pořád spolu? Kdyby odpověď byla ne, učinilo by to zkušenost s 36 otázkami méně hodnotnou? První, kdo zmínil tyto otázky, byl Dr. Arthur Aron ve své studii v roce 1997. V ní nebylo cílem vytvořit romantickou lásku. Místo toho chtěl rozvinout blízkost mezi vysokoškolskými studenty použitím toho, čemu Aron říkal "trvale stupňující se reciproční osobní sebeodhalení". To zní romanticky, že? Jeho studie fungovala. Účastníci se po absolvování cítili jeden druhému blíž, a následně několik dalších studií použilo Aronův protokol rychlých přátel jako způsob vytvoření důvěry a intimity mezi cizinci. Studie byla použita mezi policisty a lidmi z jejich okrsků, a také mezi lidmi s opačnými politickými názory. Původní verze toho příběhu, který jsem zažila minulé léto, který kombinuje osobní otázky a oční kontakt po dobu 4 minut, byla odkazována v tomto článku, ale bohužel nikdy nebyla publikována. O pár měsíců později jsem měla přednášku na jedné malé filosofické fakultě a po skončení za mnou přišel jeden student a se studem mi řekl: "Vyzkoušel jsem vaši studii a nefungovala." Vypadal trochu zmatený. "Tvrdíte, že jste se nezamiloval do osoby, se kterou jste to zkoušel?" ptala jsem se. "Vlastně..." odmlčel se. "Myslím, že ona chce být jen kamarádka." "Stali jste se lepšími přáteli?" Zeptala jsem se. "Cítil jste, že opravdu znáte jeden druhého po vyzkoušení téhle studie?" Přikývl. "Takže to fungovalo." řekla jsem. Myslím, že to nebyla odpověď, kterou čekal. Vlastně si nemyslím, že tohle je odpověď , kterou by čekal kdokoli z nás, když jde o lásku. Poprvé jsem na tuto studii narazila, když mi bylo 29 a měla jsem za sebou velmi těžký rozchod. Byla jsem ve vztahu od svých 20 let, což vlastně bylo celý můj dospělý život. Byl moje první láska a já jsem neměla ponětí, jak nebo jestli bez něho můžu žít. Tak jsem se obrátila na vědu. Hledala jsem všechno o vědě o romantické lásce, doufala jsem, že mi to pomůže od zlomeného srdce. Nevím, jestli jsem si to tenkrát uvědomovala -- myslela jsem si, že dělám výzkum pro svou knihu, ale zpětně už to vidím. Doufala jsem, že když se vyzbrojím vědou o romantické lásce, možná se pak už nikdy nebudu cítit tak hrozně a osamocená jako tehdy. A všechno tohle vědění bylo v určitém směru užitečné. S láskou jsem trpělivější. Uvolněnější. Jsem jistější, když žádám o to, co chci. Také vidím sama sebe jasněji a vidím, že někdy chci víc, než co je rozumné žádat. To, co žádám od lásky, je záruka, že jsem nejen milovaná dnes a budu milovaná zítra, ale že ten, koho miluji, bude navždy milovat mne. Zřejmě po téhle možné záruce se vlastně lidé ptali, když chtěli vědět, jestli jsme stále s přítelem spolu. Příběh, který média vyprávěla o 36 otázkách byl, že možná existuje zkratka k zamilování se. Může tady být způsob, jak zmírnit risk, a to je velmi lákavá představa, protože zamilovat se je úžasné, ale taky strašidelné. V ten moment, kdy si přiznáte, že někoho milujete, přiznáváte i to, že máte co ztratit. Je pravda, že tyto otázky poskytují prostředek k tomu, abyste někoho rychle poznali, což je zároveň způsob, jak se sám nechat poznat. A myslím, že právě tohle většina z nás očekává od lásky: být poznaný, viděný, pochopený. Když přijde na lásku, jsme příliš ochotní přijmout zkrácenou verzi příběhu. Verzi, která se ptá: "Jste stále spolu?" a je spojena s odpovědí ANO/NE. Raději než se ptát takto, bychom si klást složitější otázky jako: Jak se rozhodnout, kdo si mou lásku zaslouží, a kdo ne? Jak zůstat zamilovaný, když se věci ztíží, a jak poznat, kdy to zabalit a utéct? Jak žít s pochybnostmi, které se vkrádají do každého vztahu, nebo ještě hůře, jak žít s pochybnostmi vašeho partnera? Já odpověď na tyto otázky neznám, ale myslím, že jsou dobrým začátkem pro vážný rozhovor o tom, co to znamená někoho milovat. Takže, jestli vás to zajímá, zkrácená verze příběhu o mém vztahu je: před rokem jsem já a jeden známý vyzkoušeli studii navrženou pro vytvoření romantické lásky, zamilovali jsme se, jsme stále spolu a já jsem za to moc ráda. Ale zamilovat se není totéž jako milovat. Zamilovat se je ta jednodušší část. V závěru svého článku jsem napsala: "Láska se nám nepřihodila. Milujeme se, protože jsme se pro to rozhodli." Trochu mě mrazí, když to teď čtu. Ne protože to není pravda, ale protože tehdy jsem opravdu nezvážila, co všechno znamenala ta volba. Nezvážila jsem, kolikrát budeme muset to rozhodnutí udělat, kolikrát si sama budu muset vybrat, aniž bych věděla, jestli si on vždy vybere mě. Přála bych si, aby stačilo, že jsem položila a zodpověděla 36 otázek, že jsem se rozhodla milovat někoho tak velkorysého a laskavého a zábavného, a že jsem zveřejnila toho rozhodnutí v největších novinách v Americe. Místo toho jsem svůj vztah přetvořila v jakýsi mýtus, na který ani sama nevěřím. Nicméně chci, a asi budu chtít celý život, aby ten můj mýtus byl pravdivý. Chci ten šťastný konec, který naznačuje nadpis mého článku. Mimochodem, ten nadpis je to jediné, co jsem vlastně sama nenapsala. (smích) Místo toho mám možnost rozhodnout se někoho milovat a naději, že on se rozhodne mě milovat také. Je to děsivé, ale tak už to s láskou chodí. Děkuji vám.