(Hudba)

Dobré odpoledne.

Jak všichni víme, žijeme v ekonomicky těžkých časech.

Mám pro vás skromný návrh,

jak zmírnit finanční zátěž.

Napadlo mě to, když jsem mluvil

se svým kamarádem fyzikem na vysoké škole MIT.

Snažil se mi něco vysvětlit:

nádherný experiment, který používá lasery pro zchlazování hmoty.

To mě zmátlo hned na začátku,

protože světlo nic neochladí.

Světlo ohřívá. Třeba i právě teď.

Můžete mě tady vidět proto, že tato místnost

je naplněna více než stovkou quintilionů fotonů,

které se náhodně pohybují prostorem přibližně rychlostí světla.

Mají různé barvy,

pohybují se na různých vlnových délkách

a odrážejí se od každého povrchu, a to i ode mne.

Některé z nich letí přímo do vašich očí,

a to je důvod proč váš mozek vytváří můj obraz, jak tady stojím.

Laser je ovšem jiný.

Taky používá fotony, ale ty jsou synchronizované

a pokud je soustředíte do jednoho paprsku,

získáte neuvěřitelně užitečný nástroj.

Laser je tak přesný,

že s jeho pomocí můžete provádět operace oka,

můžete ho využít k ukládání ohromného množství dat

a můžete ho využít i k tomuto nádhernému experimentu,

který se mi můj kamarád snažil vysvětlit.

Nejdřív chytíte atomy do speciální láhve.

Ta používá elektromagnetické pole k izolaci atomů

od hluku okolního prostředí.

Atomy jsou vůči sobě poměrně agresívní,

ale pokud na ně namíříte lasery, které jsou přesně vyladěny na správnou frekvenci,

atom ty fotony brzy absorbuje

a má tendenci zpomalit.

Pomalu se zchlazuje,

až nakonec dosáhne hodnotu absolutní nuly.

Pokud použijete správný druh atomů a dostatečně je zchladíte,

stane se něco opravdu zvláštního.

Není to už pevné, tekuté či plynné skupenství.

Tomuto novému skupenství se říká supratekutost.

Atomy ztratí svou individuální identitu

a začnou platit pravidla kvantového světa,

a to právě dává supratekutosti takové strašidelné vlastnosti.

Například, pokud svítíte skrz supratekutinu,

je schopná zpomalit fotony

na rychlost 60 kilometrů za hodinu.

Další děsivou vlastností je, že supratekutina teče

bez absolutně jakékoliv viskozity nebo tření,

to znamená, pokud byste sundali víčko z té lahve,

nezůstane supratekutá látka uvnitř.

Po vnitřní stěně se vyplazí vzhůru tenký film

a vyteče přes okraj ven z lahve.

Samozřejmě v okamžiku, kdy se střetne s vnějším prostředím

a její teplota stoupne třeba jen o zlomek stupně,

stane se z ní okamžitě normální hmota.

Supratekutiny jsou jednou z nejkřehčích věcí, které jsme kdy objevili.

A to je největší potěšení vědy:

porazit naší intuici prostřednictvím experimentu.

Ale experimentem to nekončí,

protože ještě musíte předat svoje poznatky ostatním lidem.

Já mám doktorát z molekulární biologie.

A stejně skoro nerozumím tomu, o čem hovoří většína vědců.

Takže, když se můj kamarád snažil vysvětlit mi ten experiment,

zdálo se, že čím víc toho řekne,

tím míň tomu rozumím.

Protože, když se snažíte přiblížit někomu velký obraz

nebo komplexní myšlenku, když chcete opravdu zachytit podstatu.

čím méně slov použijete, tím je to účinnější.

Vlastně ideální by bylo nepoužívat slova žádná.

Pamatuju si, jak jsem si říkal, že by můj kamarád mohl

vysvětlit celý experiment tancem.

Samozřejmě, když potřebujete, nejsou v okolí žádní tanečníci.

Ta myšlenka není tak šílená, jak vypadá.

Před čtyřmi lety jsem zavedl soutěž nazvanou Vytancujte váš doktorát.

Misto toho, aby vědci vysvětlovali své pokusy slovy,

musí je vysvětlit tancem.

Zdá se, překvapivě, že to funguje.

Tanec skutečně může ulehčit chápání vědy.

Ale nemusíte se spoléhat jen na to, co říkám.

Zadejte si na internetu "Dance Your Ph.D." - vytanči svůj doktorát.

Čekají tam na vás stovky tančících vědců.

Když jsem se zabýval tou soutěží, překvapilo mě nejvíc, že

někteří vědci teď spolupracují při svých výzkumech přímo s tanečníky.

Například na Minnesotské univerzitě

je inženýr biomedicíny David Odde,

který spolupracuje s tanečníky při výzkumu pohybu buněk.

Dělají to tak, že mění svůj tvar.

Když chemický signál opláchne jednu stranu,

dostane tak buňka signál, že se má na té straně rozšířit,

protože buňka se neustále cuká v okolním prostředí a dotýká se ho.

To umožňuje buňce pomalu se posouvat správným směrem.

To, co se zdá zvenku tak pomalé a elegantní,

je ovšem ve skutečnosti zvnitřku spíše chaotické.

Buňky totiž ovládají svůj tvar nezbytnou sestavou pevných proteinových vláken

a tato vlákna se neustále rozpadají.

Stejně rychle jako tato vlákna explodují,

se proteiny na konci připojují a prodlužují

takže se to celé neustále mění,

aby to zůstalo přesně stejné.

David pro to sestavil matematické modely, které pak testuje v laboratoři,

ale předtím ještě pracuje s tanečníky,

aby zjistil, jaké typy modelů má sestavit nejdříve.

Je to v podstatě efektivní brainstorming.

Když jsem navštívil Davida, abych se něco o tomto výzkumu dozvěděl,

vysvětlil mi to raději s pomocí tanečníků,

než aby použil obvyklou metodu, tj. PowerPoint.

A z toho plyne můj skromný návrh.

Myslím si, že špatné prezentace v PowerPointu

vážně ohrožují globální ekonomiku.

(Smích) (Potlesk)

Záleží samozřejmě na tom, jak to poměřujete,

ale jeden odhad vyčíslil škody na 250 milionů USD za den.

Předpokládá to, že půlhodinová prezentace

pro průměrně čtyři diváky

s platem 35 tisíc USD,

a konzervativní odhad je, že

čtvrtina prezentace je totální ztráta času

a vezmeme-li v úvahu, že každý den je zřejmě

vytvořeno asi 30 milionů PowerPointových prezentací,

tak by to skutečně představovalo roční škodu

ve výši 100 miliard dolarů.

Samozřejmě, to je jen čas, který ztrácíme,

vysedáváním na těch prezentacích.

Jsou s tím spojené ještě další náklady, protože PowerPoint je nástroj

a jako každý jiný nástroj může být a bude zneužit.

Abys si vypůjčil koncept od naší CIA,

pomůže vám obměkčit diváky.

Rozptýlí je hezkými obrázky, nepodstatnými daty.

Umožní vám vytvořit iluzi kompetentnosti,

iluzi jednoduchosti, a co je obzvláště škodlivé,

iluzi srozumitelnosti.

Dluh mojí země dosahuje 15 bilionů dolarů.

Naši vůdci se neúnavně snaží najít způsob, jak ušetřit peníze.

Jedním z nápadů je drasticky omezit státní podporu umění.

Například náš Národní úřad pro podporu umění

se svým rozpočtem 150 milionů USD.

Seříznutí tohoto programu by okamžitě snížilo státní dluh

asi o jednu tisícinu procenta.

Proti těmto číslům jistě nemůžete nic namítat.

Ovšem, jakmile jednou omezíme státní financování umění,

přinese to i negativní stránky.

Umělci na ulici rozšíří řady nezaměstnaných.

Mnoho z nich se začne s drogami a prostitucí

a to nevyhnutelně sníží hodnotu nemovitostí v městských čtvrtích.

To všechno smete úspory, kterých chceme dosáhnout především.

Proto bych zde rád skromně nabídl své vlastní nápady,

proti kterým, jak doufám, nebude nikdo nic namítat.

Jakmile snížíme státní granty pro umělce,

zaměstnáme je tak,

že je použijeme místo PowerPointu.

Na zkoušku navrhuji začít s americkými tanečníky.

Koneckonců mají v této kategorii nejkratší trvanlivost,

jelikož jsou náchylní k úrazům a pomalu se uzdravují,

což je způsobeno naším systémem zdravotní péče.

Než aby vytančili naše doktorandské výzkumy,

mohli by tanečníci raději vyjádřit tancem naše komplexní problémy.

Představte si, že by politici použili tanec

k vysvětlení toho, proč musíme napadnout cizí zemi

nebo zachránit investiční banku ze státních peněz.

Jsem si jist, že by to pomohlo.

Jednoho dne, v hluboké budoucnosti, by samozřejmě

byla vynalezena technologie přesvědčování

ještě mnohem mocnější než PowerPoint

která by tanečníkům propůjčila nezbytné nástroje rétoriky.

Věřím však, že do té doby,

bude překonána tato současná finanční kalamita.

Možná bychom si pak už mohli dovolit ten luxus

a být pouhými diváky,

kteří pouze chtějí

vidět lidské tělo v pohybu.

(Hudba)

(Potlesk)