[ hudba ]

Cesta bez návratu:

Ledovce Západní Antarktidy nevratně ubývají --

Presented by Science@NASA

Během let,

jak teploty po světě šplhaly vzhůru,

badatelé v oboru klimatické změny s obavami hleděli na jedno místo

asi víc než na jakékoliv jiné:

Na Západoantartktický ledový štít,

a zejména na jeho část, která taje nejrychleji,

na ledovce, které ústí do Amundsenova moře.

V této oblasti

se nachází šestice ledovců ve vratké rovnováze,

částečně podporované kontaktem s horninami kontinentu

a částečně tím, že jejich konce plovou na vodě u pobřeží.

Led té části Západoantarktického štítu,

která napájí tyto obří ledovce,

obsahuje tolik vody, že by zvedl hladinu oceánů o dobrý 1 m,

pokud by roztál.

To je znepokojivé, neboť ty ledovce opravdu tají.

Navíc nová studie ukazuje, že

jejich rozpad je zřejmě nezvratný.

"Minuli jsme bod, odkud už není návratu,"

říká Eric Rignot,

glaciolog pracující současně v Jet Propulsion Laboratory NASA

a na Kalifornské Univerzitě v Irvine.

Rignot a jeho kolegové

použili 19 let satelitních radarových dat

aby mapovali rychle tající ledovce.

Ve své práci,

která byla přijata pro publikaci

v Geophysical Research Letters,

došli k závěru že

"tento sektor Západní Antarktidy

podléhá nestabilitě mořského ledového štítu,

která významně přispěje ke zvyšování hladiny moře"

v dalších stoletích.

Klíčový pojem v Rignotově studii je

"čára uzemnění" -

linie, kde se ledovec odpoutává od podloží a začíná plavat na vodě.

Protože prakticky celé tání probíhá tam,

kde se spodek ledovce dotýká oceánu,

je nutné zjistit, kudy čára uzemnění probíh

aby šlo odhadnout tempo tání.

Problém je v tom,

že čáry uzemnění leží pod kilometrem ledu.

"Pro člověka je to výzva,

odhalit, kudy takové čáry probíhají", vysvětluje Rignot.

"Na povrchu není zřejmé nic, co by signalizovalo:

'Tady ledovec začíná plavat.'"

Aby našli skryté linie uzemnění,

zkoumali radarové obrazy ledovců

pořízené satelity dálkového průzkumu Země Evropské vesmírné agentury

od roku 1992 do 2011.

Ledovce se ohýbají v reakci na dmutí moře (příliv a odliv).

Rozborem pohybů odpovídajícíh průhybům

byli schopni vystopovat průběh čar uzemnění.

To vedlo ke klíčovému objevu.

U všech ledovců, které studovali,

se čáry uzemnění rychle vzdalovaly pryč od volného moře.

"V tomto sektoru

pozorujeme tempa ústupu,

jaká nevidíme nikde jinde na Zemi," říká Rignot.

Čára uzemnění Smithova ledovce se posunula nejrychleji,

celých 35 kilometrů proti proudu.

U ostatních ledovců to bylo od 10 do 30 kilometrů.

Jak ledovce tají a ztrácejí na hmotnosti,

začínají plavat nade dnem, na němž dříve spočívaly.

Voda se dostává pod ledovec

a posouvá čáru uzemnění do vnitrozemí.

To pak zase

snižuje tření mezi ledovcem a jeho podložím.

Ledovec se zrychluje,

protahuje do dálky a ztenčuje,

což vede k tomu, že se čára uzemnění posouvá dál od moře.

Je to pozitivní zpětnovazební smyčka,

jejímž výsledkem je tání "utržené ze řetězu".

Jediný přírodní vliv, který může onen proces zbrzdit či zastavit,

by bylo "přišpendlení" k podloží --

nějaký kopec na dně, který by zasahoval zespoda až do ledovce

a bránil by mu v klouzání směrem k moři.

Aby prozkoumali takovou možnost,

pořídili badatelé novou mapu horninového podloží ledovců

za použití radaru a dalších dat ze satelitů

a z výzkumného letadla NASA IceBridge.

Mapa odhalila že ledovce se už odpoutaly

od mnoha takových malých vyvýšenin dna.

Zkrátka, vypadá to, že už není žádné cesty zpět.

"Za současných temp tání," říká závěrem Rignot,

budou tyto ledovce během pár set let už jen historií."

Další novinky o klimatické změně a jiných žhavých tématech

najdete vždy na Science.nasa.gov.