Jsem rád, že tu mohu být
a promlouvat k vám o tématu blízkému mému srdci,
kterým je krása.
Vlastně se zabývám filozofií umění a estetikou
v mé pracovní činnosti.
Snažím se zjistit, intelektuálně,
filozoficky, psychologicky,
jaký že je ten zážitek z krásy,
co o něm prakticky můžeme říci
a jak se lidé vychylují, když se mu snaží porozumět.
Toto je ale extrémně komplikovaná disciplína,
zčásti proto, že věci, které nazýváme krásnými,
jsou tak odlišné.
Mám na mysli tu bezpočetnou mnohotvárnost --
dětský obličej,
"Harold v Itálii" od Berlioze,
filmy jako "Kouzelník ze země Oz",
Chekhovy hry,
anebo krajina centrální Kalifornie,
pohled na horu Fuji z Hokusai,
"Rytíř růže",
anebo senzační rozhodující gól
při fotbalovém zápase světového poháru,
"Hvězdná noc" od Van Gogha,
romány Jane Austinové,
nebo Fred Astaire, tancující přes celou obrazovku.
Tento velmi stručný seznam zahrnuje lidské bytosti,
přírodní tvary a krajiny,
umělecká díla nebo dovedné lidské aktivity.
Důvod, který by ozřejmil přítomnost krásy
ve všem právě vyjmenovaném,
nebude snadné najít.
Ale mohl bych vám alespoň dát malý náznak
toho, co je z mého pohledu
tou nejsilnější teorií krásy,
kterou dosud máme.
A nemáme ji od filozofa umění,
od postmoderního uměleckého teoretika,
nebo uznávaného uměleckého kritika.
Ne, tato teorie
je od experta
na korýše, červy a pěstování holubů.
A pravděpodobně víte, koho tím myslím --
Charlese Darwina.
Samozřejmě, mnoho lidí se domnívá, že už znají
tu správnou odpověď na otázku:
"co je krása?"
Je to v oku pozorovatele.
Je to cokoli, co se vás osobně dotkne.
Nebo jak někteří lidé --
speciálně akademici -- preferují, že
krása je v kulturně vzdělaném
oku pozorovatele.
Lidé souhlasí, že obrazy, filmy nebo hudba
jsou krásné,
protože jejich kultury je formují do uniformity estetického vkusu.
Vkus pro přírodní krásy a pro umění
se posouvá napříč kulturami
s obrovskou lehkostí.
Beethovena obdivují v Japonsku.
Peruvijci milují japonské tisky na dřevo.
Sochy Inků jsou ceněnými poklady
v britských muzeích,
zatímco Shakespear už byl přeložen
do každého hlavního jazyka této Zeměkoule.
Nebo jen pomyslete na americký jazz
nebo americké filmy --
ty jsou všude.
Je zde mnoho rozdílů mezi uměními,
ale jsou tu také univerzální
mezikulturní estetické radosti
a hodnoty.
Jak můžeme vysvětlit
tuto univerzalitu?
Nejlepší odpovědí je pokusit se o rekonstrukci
Darwinovské evoluční historie
našeho uměleckého a estetického vkusu.
Musíme se pokusit dekonstruovat
naše současné umělecké chuti a preference
a vysvětlit tím, jak a proč
se zaryly do našich myslí.
V aktivitách jednak našeho prehistorického,
zejména pleistocénského prostředí,
kdy jsme se stali plně lidskými,
ale také v sociálních situacích,
ve kterých jsme se vyvinuli.
Toto reverzní inženýrství
nám také zajistí pomoc
z lidských záznamů
uchovaných z prehistorie.
Myslím tím zkameněliny, jeskynní malby a tak dále.
A mělo by vzít v úvahu to,
co už víme o estetických zájmech
izolovaných skupinek lovců-sběračů,
které přežily do 19. a 20. století.
Já osobně
nemám žádné pochyby o tom,
že náš zážitek krásy,
se svou emocionální intenzitou a potěšením,
patří do vyvinuté lidské psychologie.
Zážitek z krásy je jen jedna komponenta
v celé sérii Darwinovských adaptací.
Krása je přizpůsobivý efekt,
který rozšiřujeme
a zintenzivňujeme
při tvoření a kochání se
uměleckými díly a zábavou.
Jak mnoho z vás ví,
evoluce je založena na dvou hlavních mechanismech.
První z nich je existence přírodního výběru --
což je náhodná mutace a výběrové zachování --
společně s naší základní anatomií a fyziologií --
tedy vývojem např. slinivky, očí nebo nehtů na prstech.
Přírodní výběr také vysvětluje
mnoho základních ošklivostí,
jako např. příšerný pach kazícího se masa,
nebo strachy, např. strach z hadů
nebo postávání na kraji vysokého útesu.
Přírodní výběr také vysvětluje potěšení --
sexuální potěšení,
naši touhu po sladkém, tučném a proteinech,
což na oplátku ozřejmuje existenci oblíbené potravy,
od zralého ovoce přes čokoládové krémy
až po grilovaná žebírka.
Ten druhý skvělý evoluční princip
je sexuální výběr,
a ten funguje velmi rozdílně.
Třeba pávův nádherný ocas
je toho dobrým příkladem.
Nevyvinul se pro přežití v přírodě.
Vlastně přímo odporuje přežití v přírodě.
Ocas páva
vznikl k výběru druha k páření,
který dělají páví samičky.
Je to docela známý příběh.
Jsou to vlastně ženy, které posouvají historii dál dopředu.
Mimochodem, samotný Darwin,
neměl žádné pochybnosti, že ocas páva
je pro páví samičky krásný.
On dokonce použil toto slovo.
Takže teď, zohledňujíce vyslovené podněty,
můžeme říct, že zážitek z krásy
je jeden ze způsobů, jaký evoluce používá
pro nabuzení a udržení
zájmu nebo fascinace,
dokonce posedlosti,
aby nás podpořila
za účelem udělat to nejsprávnější rozhodnutí
k přežití a reprodukci.
Krása je přírodní způsob
jak na dálku ovlivnit chod věcí,
tak řečeno.
Samozřejmě nemůžete očekávat, že sníte
adaptivně prospěšnou krajinu.
Těžko byste to udělali vašim dětem
nebo vašemu milenci.
Ten trik evoluce
spočívá v dělání věcí krásnými,
aby na vás působily jistým magnetismem
aby vás těšily jen při pouhém pohledu na ně.
Zamyslete se krátce nad tím důležitým zdrojem estetického potěšení,
tou magentickou přitažlivostí
krásných krajin.
Lidé z velmi odlišných kultur
po celém světě
mají rádi určitý druh krajiny.
Druh krajiny, který se ne úplně náhodou podobá
savanám z pleistocénu, ve kterých jsme se vyvinuli.
Taková krajina se objevuje dnes a denně
na kalendářích, pohlednicích,
v návrhu golfových hřišť a veřejných parků
a v těch zlatě orámovaných obrazech,
které visí v obývacích místnostech
od New yorku až po Nový Zéland.
To je krajina malíře Hudsona Rivera Schoola,
která ukazuje otevřené prostory
nízkých travin
posetá jednotlivými kmeny stromů.
Stromy jsou, mimochodem, často preferovány,
pokud se větví nízko nad zemí,
což znamená, že to jsou stromy, na které byste mohli vylézt
pokud byste zrovna byli v úzkých.
Krajina často ukazuje přítomnost
vody přímo v hlavním pohledu,
nebo náznak vody někde v modravé dálce,
znaky zvířecího a ptačího života,
nebo také nejroztodivnější zeleň,
a nakonec -- samozřejmě --
cestu
nebo silnici,
nebo možná břeh řeky nebo pobřeží,
které pokračuje do dálky,
jako by vás zvalo k rozběhnutí se po něm.
Taková konstrukce krajiny je považována za krásnou
i lidmi v zemích,
které ji nemají.
Tato ideální krajina savany
je jedním z nejzřetelnějších příkladů,
jak lidské bytosti kdekoli
nachází krásu
v podobných vizuálních zážitcích.
Ale někdo by mohl argumentovat,
že to je jen přírodní krása.
Jak je to s uměleckou krásou?
Není to vyčerpávajícně kulturní?
Já si nemyslím, že by bylo.
A znovu bych se rád podíval do prehistorie,
abych o tom mohl něco říci.
Všeobecně se věří,
že nejrannější lidská umělecká díla
jsou ty opravdu vyvinuté nástěnné jeskynní malby,
které všichni známe z Lascaux
nebo ze Chauvet.
Jeskyně Chauvet
jsou staré zhruba 32 tis. let,
podobně jako pár malých, realistických soch
žen a zvířat z toho samého období.
Ale umělecké a ozdobné dovednosti
jsou výrazně starší než toto.
Krásné lasturové náhrdelníky,
které vypadají jako něco, co vidíte na každé výstavce rukodělné výroby,
podobně, jako třeba okrové tělové barvy,
byly nalezeny
zhruba před 100 tisíci lety.
Ale ty nejvíce úchvatné prehistorické artefakty
jsou ještě starší než toto.
Myslím tím
tak zvané Acheulénské ruční sekery.
Nejstarší kamenné nástroje jsou pěstní klíny
od Olduvai Gorge ve východní Africe.
Ty se datují do doby zhruba před 2,5 milionem let.
Tyto velmi hrubé nástroje
se vyskytovaly po několik tísíc století,
až do doby zhruba před 1,4 mil. let,
kdy Homo erectus
začal formovat
jednoduché, úzké kamenné pláty,
někdy obroušené ovály,
formované do často, našim očím
velmi příjemným tvarům symetricky směrovaného listu
nebo kapky slzy.
Tyto Acheulénské ruční sekery --
pojmenované podle St. Acheuleénu ve Francii,
kde byly poprvé nalezeny v 19. století --
byly vykopány v množstvích tisíců
roztroušené po Asii, Evropě a Africe,
téměř všude, kde se potuloval
Homo erectus a Homo ergaster.
Jen to pouhé množství těchto ručních seker
ukazuje, že nemohly být vyráběny
na zabíjení zvířat.
A ta zápletka se skutečně zahustí jakmile si uvědomíme,
narozdíl od ostatních nástrojů z pleistocénu,
že ruční sekery často neukazují
žádné znaky opotřebení
na jejich křehkých ostřích.
A některé jsou dokonce příliš velké
na zabíjení zvířat.
Jejich symetrie, jejich atraktivní materiály
a především
jejich pedantské zpracování
jsou jednoduše krásné
pro naše oko i dnes.
Takže co byly tyto starodávné --
myslím tím, že jsou starodávné a cizí,
ale současně jsou nám
velice povědomé.
K čemu sloužily tyto artefakty?
Nejlepší možná odpověď je,
že to byly doslova
nejrannější známé formy umění,
praktické nástroje, které se proměnily
v úchvatné estetické objekty,
vysoce hodnocené pro jejich elegantní tvar
a jejich vytříbené zhotovení.
Ruční sekery znamenají
evoluční krok v lidské historii --
nástroje zhotovené proto, aby fungovaly
k něčemu, co Darwinisté nazývají fitness signály --
což, dá se říci, ukazuje
na podobný jev
jako u pávího ocasu,
jen s tím rozdílem, že od ochlupení a peří
se ruční sekery úmyslně odlišují
dokonalým zpracováním.
Kvalitně vyrobená ruční sekera
má naznačovat kýžené osobní kvality --
inteligenci, jemnou motoriku,
schopnost plánovat,
svědomitost
a někdy také přístup ke vzácným materiálům.
Přes desítky tisíc generací
tyto schopnosti zvyšovaly status
těm, kteří je dokázali dát na odiv,
a zvyšovaly jejich reprodukční výhodu
oproti těm méně schopným.
Tohle je velmi starý způsob oslovení,
ale jak se ukázalo, tak funguje --
"Proč se mnou nejdeš do mé jeskyně, kde ti ukážu svojí sbírku seker."
(smích)
S tím rozdílem, samozřejmě, a to je na tom to zajímavé,
že si nejsme úplně jistí, jak toto bylo sdělováno,
protože Homo erectus,
který tyto předměty vyráběl,
neměl vyvinutý jazyk.
Je to obtížné uchopit,
ale je to neuvěřitelný fakt.
Tento předmět byl vyroben
předchůdcem člověka --
Homo erectus nebo Homo ergaster --
mezi 50 a 100 tisíci lety
před vývojem jazyka.
Trvajíc přes milion let,
tradice ručních seker
je nejdelší uměleckou tradicí
v lidské a pračlověčí historii.
V závěru této báje o ručních sekerách, Homo sapiens --
jak se pak tito lidé jmenovali --
měli potiže s nalezením nových způsobů
pobavení a ohromení druhých,
takže si vymysleli vyprávění vtipů,
příběhů, tancování a úpravování vlasů.
Ano, upravování vlasů -- na tom trvám.
Pro nás modernisty,
je brilatní technika
použita k vytváření imaginárních světů
v románech a ve filmech,
k vyjádření intenzívních emocí
hudbou, obrazy a tancem.
Ale stále zůstává
jeden velice základní rys
té po předcích zděděné osobnosti
v našich estetických touhách:
je to krása, kterou nacházíme
v kvalitním a vytříbeném výkonu.
Z Lascaux až do Louvre
a Carnegie Hall,
lidské bytosti
mají neustálou přirozenou chuť
na kvalitní ukázku umělecké práce.
Nacházíme krásu
ve všem dobře odvedeném.
Takže příště, až projdete kolem výlohy klenotnictví,
kde bude nádherně vybroušený
kámen tvaru kapky slzy,
nebuďte si tak jistí,
je to jen vaše kultura, která vám říká,
že ten blyštivý šperk je krásný.
Vaši vzdálení předkové ten tvar milovali
a nacházeli krásu v dovednosti potřebné k jeho výrobě,
ještě před tím,
než dokázali vyjádřit lásku mluveným slovem.
Takže je krása v oku pozorovatele?
Ne, je hluboko v našem vědomí.
Je to dar, za který vděčíme inteligentním dovednostem
a bohatému emočnímu životu
našich velice starých předků.
Naše silná reakce na obrázky,
na výrazy emocí v umění,
na krásu hudby nebo nočního nebe,
bude s námi a našimi potomky
tak dlouho, dokud bude lidská rasa existovat.
Děkuji vám.
(potlesk)