Dějiny civilizace jsou
do jisté míry dějinami map.

Jak se nám podařilo porozumět
světu kolem nás?

Jedna z nejslavnějších map funguje,
protože to vlastně mapa ani není.

[Malá věc. Velká idea.]

[Michael Bierut - Mapa londýnského metra]

Londýnské metro začalo
fungovat v roce 1908,

kdy se 8 na sobě 
nezávislých železnic

spojilo v jeden systém.

Následně bylo potřeba mapy 
tohoto systému,

aby lidé věděli, 
jak se kam mohou dostat.

Mapa, kterou vytvořili, byla komplikovaná.

Jsou tam řeky, vodní plochy, 
stromy a parky -

a všechny stanice byly namačkané
ve středu mapy.

A předměstích se některé stanice
do mapy nevešly.

Takže mapa byla zeměpisně v pořádku,
ale téměř nepoužitelná.

Pak přišel Harry Back.

Harry Back byl 29letý 
strojírenský kreslič,

který občas pracoval pro londýnské metro.

On pochopil,

že lidi, jezdící metrem v podzemí,

až tak nezajímá to, co je na povrchu.

Oni se jen potřebovali přepravit
mezi stanicemi -

"Kde mám nastoupit? A kde vystoupit?"

Není podstatný zeměpis, 
ale systém.

Harry vzal tu změť špaget,

a rozmotal ji.

Trasy jezdí jen třemi směry:

horizontálně, vertiklálně 
nebo pod úhlem 45 °.

Stejně tak, všechny stanice 
byly stejně velké

a měly barvu podle linky.

Tohle všechno opravil.
A to už nebyla ani tak mapa.

Byl to spíše diagram,

jako elektrické obvody,

s tím rozdílem, že místo elektronů,

se linkami prohánějí vlaky s lidmi.

V roce 1933, se správa londýnského metra
rozhodla vyzkoušet mapu Harryho Becka.

Zkusili to prve s 1000 kapesních map.

A za hodinu byly všechny pryč.

Došlo jim, že na to kápli

a vytiskli dalších 750 000.

A to jsou ty mapy, které znáte z dneška.

Beckův design se stal vzorem

pro to, jak o metru dnes smýšlíme.

Tokyo, Paříž, Berlín, São Paulo,
Sydney, Washington, D.C. --

všichni ti přešli od zeměpisu

k čisté geometrii.

Všichni používají jiné barvy
pro jiné linky metra,

všichni používají jednoduché symboly
pro různé typy stanic.

Očividně jsou všechny součástí
univerzálního jazyka.

Vsadím se, že Harry Beck tenkrát netušil,
co to je uživatelské rozhraní,

nicméně on ho vskutku vytvořil.

K této výzvě se postavil čelem,
a rozhraní rozdělil do třech principů,

které se dají použít, myslím,
téměř na každou otázku designu.

Za prvé je to soustředění.

Soustřeďte se na to, pro koho to má být.

Za druhé je to jednoduchost.

Jaký je nejrychlejší způsob sdělení?

Závěrem, princip poslední:

Myšlení napříč disciplínami.

Kdo by jen pomyslel, 
že elektroinženýr bude tím,

kdo přijde na řešení toho,

co bylo považováno za jeden 
z nejkomplikovanějších systémů na světě.

A to vše začalo jedním člověkem,
který měl tužku a nápad.