Když mi byly tři nebo čtyři roky,

pamatuji si, jak maminka četla příběh mně

a mým dvěma starším bratrům,

a také si pamatuji, jak jsem zvedal ruce,

abych se dotkl knihy a cítil její stránky,

abych cítil obrázek, o kterém se bavili.

Moje maminka mi řekla: „Drahoušku,

vzpomeň si, že nevidíš,

a obrázek nemůžeš cítit,

protože inkoust na papíře nejde nahmatat."

A já si pomyslel:

„Ale přesně tohle chci udělat.

Miluji příběhy. Chci číst."

To jsem ještě nevěděl,

že budu součástí technologické revoluce,

která tento můj sen udělá skutečností.

Narodil jsem se předčasně o nějakých 10 týdnů,

což vyústilo v mou slepotu, před nějakými 64 lety.

Tento stav je znám jako retrolentální fibroplazie,

a v současnosti je ve vyspělém světě velmi vzácná.

Tehdy jsem ještě netušil, když jsem ležel

ve své dětské postýlce v roce 1948,

že jsem se narodil na správném místě

a ve správný čas,

že jsem byl v té správné zemi, kde se můžu zúčastnit

technologické revoluce.

Po celé planetě je na 37 milionů zcela slepých lidí,

ale ti z nich, kdo se podíleli na této technologické revoluci,

pocházejí převážně ze Severní Ameriky, Evropy,

Japonska a dalších vyspělých částí světa.

Počítače změnily životy jak nás všech, kdo jsme v této místnosti,

tak i lidí po celém světě,

ale myslím si, že změnily životy

slepých lidí podstatně více než jakékoli jiné skupiny.

Chci vám proto povědět o interakci

mezi přizpůsobivými technologiemi založenými na počítačích

a množstvím dobrovolníků, kteří mi v průběhu let pomáhali,

abych se stal osobou, kterou dnes jsem.

Je to interakce mezi dobrovolníky,

nadšenými vynálezci a technikou,

je to příběh, který může vyprávět mnoho slepých lidí.

Dovolte mi proto, abych vám o tom dnes něco pověděl.

Když mi bylo pět, chodil jsem do školy, 
kde jsem se naučil Braillovo písmo.

Je to geniální systém šesti teček,

které jsou vyraženy do papíru,

takže je mohu cítit svými prsty.

Myslím, že do prezentace dali mé vysvědčení z šesté třídy.

Nevím, kde se k němu Julian Morrow dostal.

(Smích)

Byl jsem ve čtení velmi dobrý,

ale náboženství a hudební výchova si žádaly 
trochu usilovnější práci.

(Smích)

Když budete opouštět budovu opery,

všimněte si, že na výtazích jsou znaky v Braillově písmu.

Podívejte se na ně. Všimli jste si jich někdy?

Já ano. Vždycky je hledám.

(Smích)

Když jsem byl ve škole,

knihy byly přepisovány přepisovateli,

dobrovolníky, kteří přepisovali knihy do Braillova písma,

takže jsem měl knihy ke čtení,

a tohle dělaly z velké části ženy,

což bylo v této zemi od konce 19. století,

ale byl to jediný způsob, jak číst.

Když jsem byl na střední škole,

dostal jsem svůj první páskový magnetofon,

takže páskové magnetofony se staly mým předpočítačovým

médiem učení.

Moje rodina a přátelé mi mohli přečíst nějaký spis

a já jsem si jej pak mohl poslechnout

tolikrát, kolikrát jsem chtěl.

A přivedlo mě to do kontaktu

s dobrovolníky a pomocníky.

Když jsem například studoval na vysoké škole

v Kanadě, na Královské univerzitě,

vězni z věznice v Collinsově zátoce souhlasili, že mi pomůžou.

Dal jsem jim magnetofon a oni do něj četli.

Jak mi jeden z nich řekl:

„Rone, my s ním nikam neutečeme."

(Smích)

Ale přemýšlejte o tom. Tito muži,

kteří neměli takové příležitosti ke vzdělání, jako jsem měl já,

mi pomáhali získat kvalifikaci v právu,

svou odhodlanou pomocí.

Pak jsem se vrátil a stal se akademikem

na univerzitě Monash v Melbourne,

a po dobu 25 let

pro mě byly magnetofony vším.

V mé pracovně v roce 1990

bylo dohromady 18 mil pásek (cca 29 km).

Studenti, rodina a přátelé, ti všichni mi četli materiály.

Paní Lois Doery,

které jsem později říkal má náhradní matka,

namluvila mnoho tisíc hodin na pásku.

Jeden z důvodů, proč jsem souhlasil s touto dnešní přednáškou,

byl ten, že jsem doufal, že Lois by tu mohla být,

a tak bych vám ji zde mohl představit a veřejně jí poděkovat.

Bohužel ale, její zdraví jí nedovolilo, 
aby sem dnes přišla.

Ale děkuji Ti, Lois, z tohoto místa.

(Potlesk)

Svůj první počítač Apple jsem spatřil v roce 1984,

a pomyslel jsem si:

„Tahle věc má skleněnou obrazovku, kterou moc nevyužiji."

Jak moc jsem se mýlil.

V roce 1987, stejný měsíc, kdy se narodil náš nejstarší syn Gerard,

jsem dostal svůj první slepý počítač,

a mám jej zde.

Vidíte jej?

Jak vidíte, nemá nic takového, čemu říkáte obrazovka.

(Smích)

Je to slepý počítač.

(Smích)

Je to Keynote Gold 84k,

přičemž to 84k znamená, že má 84 kilobajtů paměti.

(Smích)

Nesmějte se, tehdy mě stál 4 000 dolarů. (Smích)

Myslím, že větší paměť mají moje hodinky.

Vynalezl jej Russell Smith, nadšený vynálezce

z Nového Zélandu, který se snažil pomáhat slepým lidem.

Bohužel zemřel v roce 2005 při pádu ultralajtu,

ale jeho vzpomínka žije v mém srdci.

Poprvé to znamenalo,

že jsem si mohl přečíst to, co jsem do něj zapsal.

Měl syntetizátor řeči.

Napsal jsem svoji první knihu o právu coby spoluautor

na psacím stroji v roce 1979 kompletně zpaměti.

Tohle mi dovolilo přečíst si to, co jsem už napsal,

a vstoupit do světa počítačů,

i když s pouze 84 kilobajty paměti.

V roce 1974 skvělý Ray Kurzweil, americký vynálezce,

pracoval na stroji, který by mohl skenovat knížky

a číst je pomocí syntetického hlasu.

Optické rozpoznávání znaků tehdy

fungovalo jen pro jeden font,

ale spojením plochých skenerů

a syntetizátorů řeči

vyvinul stroj, který byl schopný číst jakýkoli font.

A tento stroj, který byl velký jako pračka,

byl představen 13. ledna 1976.

Svůj první komerčně dostupný Kurzweilův stroj

jsem viděl v březnu 1989 a naprosto mě ohromil,

a v září 1989,

v měsíci, kdy bylo ohlášeno

mé jmenování profesorem na univerzitě Monash,

právnická fakulta jeden z nich získala, 
abych jej mohl používat.

Poprvé jsem tak mohl číst to, co jsem číst chtěl,

a to položením knihy na skener.

Už jsem nemusel být na lidi milý!

(Smích)

Už nikdy nebudu cenzurován.

Například, tehdy jsem byl příliš plachý,

a vlastně jsem příliš plachý i dnes, abych někoho požádal,

aby mi nahlas četl nějaký sexuálně explicitní materiál.

(Smích)

Ale víte, mohl jsem teď zvednout knihu uprostřed noci a --

(Smích) (Potlesk)

V současnosti je Kurzweilova čtečka

jednoduše programem na mém počítači.

Takhle se zmenšil.

Můžu si naskenovat nejnovější román

a nemusím čekat, až jej někdo namluví.

Držím krok se svými přáteli.

Je mnoho lidí, kteří mi v mém životě pomohli,

mnohé z nich jsem ani nepotkal.

Jedním z takových je americký vynálezce Ted Henter.

Ted byl motocyklovým závodníkem,

ale v roce 1978 při automobilové nehodě ztratil zrak,

což je zničující, pokud se snažíte řídit motorky.

Stal se z něj vodní lyžař

a byl postiženým šampionem ve vodním lyžování.

Ale v roce 1989 se spojil s Billem Joycem,

aby vyvinuli program, který by četl to,

co je na monitoru počítače,

z internetu či čehokoli dalšího, co je na monitoru.

Nazývá se JAWS (Přístup k práci s řečí)

a zní nějak takhle.

(Hovoří JAWS)

Ron McCallum: Není to pomalé?

(Smích)

Jak vidíte, pokud bych takhle četl, usnul bych.

Zpomalil jsem jej ale pro vás.

Požádám, aby to přehráli rychlostí, kterou čtu já.

Můžete to přehrát?

(Hovoří JAWS)

(Smích)

RM: Víte, když známkujete eseje studentů,

chcete je projít co nejrychleji.

(Smích) (Potlesk)

Tato technika, která mě fascinovala v roce 1987,

je v současnosti v mém iPhonu, stejně tak ve vašem.

Ale zjistil jsem, že čtení se stroji

je velmi osamělý proces.

Vyrůstal jsem s rodinou, přáteli, kteří mi četli,

a miloval jsem teplo a dech

a blízkost lidí, kteří mi četli.

Také milujete, když vám někdo čte?

A jedna z mých nejtrvalejších vzpomínek

je z roku 1999, kdy Mary četla mně a našim dětem

dole na pláži

„Harry Potter a kámen mudrců".

No není to skvělá kniha?

Stále miluji, když je někdo blízko mě a čte mi.

Ale nemohl bych se vzdát techniky,

protože mi dovolila vést fantastický život.

Samozřejmě, namlouvání knih pro slepé

předcházelo technice.

Nakonec, dlouhohrající nahrávky byly vyvinuty

na začátku 30. let 20. století,

a v současnosti máme namluvené knihy na CD,

pomocí systému digitálního přístupu zvaného DAISY.

Ale když čtu se syntetickými hlasy,

zbožňuji, když se vrátím domů a čtu duchaplný román

s lidskými hlasy.

Jsou zde stále bariéry

před lidmi s omezeními.

Mnoho internetových stránek nelze s JAWS číst,

ani s jinými technologiemi.

Webové stránky jsou často velmi grafické,

je zde mnoho druhů grafik,

které nejsou označené a tlačítka, která nejsou pojmenována,

a to je důvod, proč World Wide Web Konsorcium 3,

známé jako W3C vyvíjí celosvětové standardy

pro internet.

Chceme, aby všichni uživatelé internetu či majitelé stránek

vytvořili své stránky kompatibilní,

abychom my, lidé bez zraku, měli rovné podmínky.

Jsou zde ale i další překážky, které vytváří zákony.

Například v Austrálii,

podobně jako v jedné třetině všech světových zemích,

existuje výjimka z autorských práv, která dovoluje, aby byly knihy přepsány do Braillova písma,

případně čteny slepým lidem.

Ale tyto knihy nesmí být přenášeny přes hranice.

Tak například ve Španělsku je 100 000

dostupných knih ve španělštině.

V Argentině jich je 50 000.

V žádné další zemi Jižní Ameriky

jich není více než několik tisíc.

Ale není legální přenášet knihy

ze Španělska do Jižní Ameriky.

Jsou zde stovky tisíc dostupných knih

ve Spojených státech, Británii, Kanadě, Austrálii atd.,

ale nemohou být přenášeny do žádné z 60 zemí světa,

kde je angličtina prvním nebo druhým jazykem.

A vzpomeňte si, říkal jsem vám o Harry Potterovi.

Protože nemůžeme přenášet knihy přes hranice,

musí zde přirozeně být odlišné verze

načtené v různých anglicky mluvících zemích:

Británii, Spojených státech, Kanadě, Austrálli

a Novém Zélandu, všechny tyto země musí mít

odlišné čtení Harryho Pottera.

A to je důvod, proč příští měsíc bude v Maroku

setkání všech zemí.

Jde o něco, co skupina zemí

a Světová slepecká unice obhajují,

dohoda o přemostění hranic,

tedy že pokud jsou knihy dostupné pod výjimkou z autorského zákona,

a další země přijímá tu samou výjimku,

můžeme přenášet tyto knihy přes hranice,

a přinést tak k životu lidi, především v rozvojovém světě,

slepé lidi, kteří nemají žádné knihy ke čtení.

Chci, aby k tomu došlo.

(Potlesk)

Můj život byl mimořádně požehnaný,

manželstvím, dětmi,

zajímavou prací,

ať už to bylo na Právnické fakultě Univerzity v Sydney,

kde jsem sloužil období jako děkan,

či nyní, kdy zasedám v radě Spojených národů,

za práva osob s omezeními, v Ženevě.

Byl jsem vážně velmi šťastná lidská bytost.

Jsem zvědav, co se bude dít v budoucnu.

Technika pokročí mnohem dále,

ale stále si pamatuji, jak mi maminka říkala, 60 let zpátky,

„Vzpomeň si, drahoušku,

nikdy nebudeš moct číst tisk svými prsty."

Jsem tak šťastný, že interakce mezi přepisovateli Braillova písma,

dobrovolnými čtenáři a nadšenými vynálezci,

dovolila uskutečnit tento sen o čtení jak mně,

tak slepým lidem napříč světem.

Rád bych poděkoval badatelce Hannah Martin,

která ve skrytu posouvá mé slidy,

a mé ženě, profesorce Mary Crock, která je světlem mého života,

přichází, aby mě doplnila.

Chci jí také poděkovat.

Myslím, že bych se měl nyní rozloučit.

Bůh vám žehnej. Děkuji mnohokrát.

(Potlesk)

Ach. (Potlesk)

Díky. Díky. Díky. Díky. Díky. (Potlesk)