Pokud byste se za něco pokusili zaplatit kusem papíru, asi by s tím byl trochu problém. Samozřejmě, pokud by tím kusem papíru nebyla stodolarová bankovka. Co ale dělá bankovku o tolik zajímavější a hodnotnější než jiné kusy papíru? Konec konců, moc se toho s ní dělat nedá. Nemůžete ji sníst. Nemůžete s ní nic postavit a spálit ji je nelegální. Takže co je na ní tak zvláštního? Samozřejmě, odpověď asi znáte. Stodolarové bankovky vytiskla vláda a ustanovila je oficiální měnou, zatímco jiné kusy papíru ne. Ale to je právě to, co je legalizuje. Na druhou stranu to, co určuje hodnotu stodolarové bankovky, je, jak hodně nebo málo je jich v oběhu. V průběhu historie byla hodnota většiny měn včetně dolaru, svázána s hodnotou cenných komodit a jejich množství v oběhu záviselo na vládních zlatých a stříbrných rezervách. Ale poté, co v roce 1971 tento systém v USA zrušili, se stal dolar tím, co dnes známe jako nekryté peníze, tedy nekryté žádným vnějším zdrojem a závislé čistě na měnové politice vlády a jejím rozhodnutí, kolik peněz vytiskne. A který vládní odbor tuto politiku stanovuje? Výkonný, legislativní či soudní? Překvapující odpověď zní: žádný! Měnovou politiku vlastně ustanovuje nezávislý Federální rezervní systém neboli Fed, tvořený 12 regionálními bankami ve velkých městech po celé zemi. Jeho rada guvernérů, jež je jmenována prezidentem a schvalována Senátem, podává zprávy Kongresu a všechny výnosy z Fed jdou do Státní pokladny USA. A aby nemohly Fed ze dne na den ovlivňovat náhlé změny politiky, není pod přímým dohledem žádného z vládních odborů. A proč Fed prostě netiskne stodolarové bankovky do nekonečna, aby byl každý šťastný a bohatý? Protože potom by ty bankovky neměly žádnou hodnotu. Zamyslete se nad účelem peněz, kterým je směňování za zboží a služby. Pokud se celková hodnota peněz v oběhu zvyšuje rychleji než celková hodnota zboží a služeb v ekonomice, potom si za každou bankovku budeme moci koupit čím dál tím méně věcí a služeb. Říká se tomu inflace. Na druhou stranu, pokud by zůstávaly zásoby peněz stejné, zatímco by výroba zboží a poskytování služeb rostly, zvyšovala by se hodnota každého dolaru v procesu známém jako deflace. Takže co je horší? Příliš vysoká inflace znamená, že peníze ve vaší peněžence budou mít zítra menší hodnotu a vy je budete chtít rychle utratit. I když by to povzbudilo růst obchodu, nabádalo by to i k nadměrné spotřebě a k předzásobení se komoditami jako jsou potraviny a paliva, k růstu jejich cen, a to by vedlo k omezování spotřeby a k ještě větší inflaci. Ale deflace by způsobila, že by se lidé svých peněz drželi. A menší útraty spotřebitelů by snižovaly zisky obchodníků, to by zvyšovalo nezaměstnanost a další nevůli utrácet, což by vedlo k propadu ekonomiky. Proto se většina ekonomů domnívá, že ač příliš obojího škodí, je nízká a trvalá inflace nezbytná k podpoře ekonomického růstu. K určování množství peněz, které by měly být v oběhu, využívá Fed obrovský objem ekonomických dat, včetně míry inflace z minulých období, mezinárodních trendů a míry nezaměstnanosti. Jako v Mášence a třech medvědech potřebují mít peněz tak akorát, aby stimulovali růst a udržovali zaměstnanost a nedovolili inflaci dosáhnout ničivých úrovní. Fed nerozhoduje pouze o tom, jak vysokou hodnotu má papír ve vaší peněžence, ale také o vaší šanci získat a udržet si zaměstnání, kde si peníze vyděláte.