Co je to skvělý TED talk? Co je základem skvělého vystoupení? Jak se dělá vystoupení vhodné pro TED.com? (smích) Pokud byste rádi dostali některé vystoupení z vašich akcí až na portál TED.com, přes jaká síta je prosíváme, než se rozhodneme je publikovat? Naštěstí jde o stejná kritéria jak pro živé vystoupení na TED, tak i pro video na TED.com. Projdeme si to spolu, abyste měli na paměti obojí, když domlouváte řečníky a pracujete s nimi. To první, co je potřeba, je: "říct něco nového". Mnozí z nás na TEDu jsme původem novináři a na TED se můžete dívat i jako na on-line pololetní magazín. Uvažujeme nad tím, co je ve světě nového. O jakých nových, jiných nápadech jsme nikdy dřív neslyšeli? Někdy jde o téma. Letos jsou na TEDGlobal řečníci, kteří tvrdí, že rostliny mají mozky. S tím jsem se zatím nesetkala. Je to dost zajímavá představa. Někdy jde o nový úhel pohledu na staré téma. Změna klimatu, například. Před čtyřmi lety tu Al Gore mluvil o tom, že změna klimatu je faktem, že je to problém. Dnes už o klimatu musíte mluvit z jiného úhlu. Zamyslete se nad vědcem, který zkoumá materiály, nebo nad fotografem, který fotí ledovce. Nad někým, kdo to podá novým způsobem. Stejně uvažujeme i o TED.com: je to nové, čerstvé, relevantní? Jedna z úžasných věcí při práci s TEDxovou komunitou je, že znáte své prostředí, ve kterém je tolik příběhů, myšlenek, problémů, lidí, které jsou místní, a přitom mohou být předneseny před mezinárodním publikem způsobem, o jakém jsme ještě neslyšeli. Jste očima a ušima ve svých regionech a my jsme nadšeni těmito novými myšlenkami. To druhé, co je potřeba, je: "probouzení nakažlivých emocí". U vystoupení pro TED, zvažujeme, mimo jiné, zda "se tohle video šíří"? Sdílí je lidé mezi sebou? Má "virální" povahu? Když se řekne "virální video", lidé si asi nejdřív představí koťátka a blbůstky, které sdílíte, protože vás překvapí nebo rozesmějí. Ale existují i jiné typy nakažlivých emocí. Lidé chtějí něco sdílet, když je to emotivní. Když jim něco způsobí knedlík v krku, nebo se jim z toho stáhne žaludek, potřebují to sdílet s někým blízkým. Ale také sdílí věci, které je něco nového naučily. Když si při sledování řeknete "aha!", tak o tom chcete dát vědět ostatním. Nebo chcete poslat dál, když se dozvíte něco důležitého, něco, co vám přijde naléhavé. Ne každé vystoupení nutně inspiruje tuhle touhu po sdílení, ale mnoho z těch skvělých ano. Dále je potřeba zvážit vyprávění příběhu. To je moc důležité pro každý skvělý TED talk. Nejde jen o předkládání faktů. Není to jen přednáška. Skvělí řečníci vás vezmou na výlet, vypráví vám příběh, a táhnou vás s sebou. Je jedno, jestli mluví o bakteriích nebo architektuře, o rybách nebo změně klimatu. Vtáhne vás to a vy postupujete s nimi. To neznamená, že každý musí své vystoupení pojmout jako cestu, ale měli byste se díky němu někam dostat. Skvělý příběh je také osobní. Poví vám něco o řečníkovi. Nemusí jít o vyznání, nechcete vědět všechno. Ale chcete v tom povídání cítit je osobně. Skvělé vystoupení má v jádru osobní příběh. Může to být příběh o lásce ke konkrétnímu druhu ryby, nebo něco z dětství, co později vyústí v pochopení. Ten osobní příběh je to, jaký vztah k TED talku máme my sami. Možná nevíme nic o vlastním předmětu vystoupení, nebo ani nevíme, proč by nás mělo zajímat, ale dokážeme se vztáhnout k osobně pojatému příběhu. Můžete o tom uvažovat také jako o příběhu s myšlenkou uvnitř, nebo jako o myšlence, která má vprostřed osobní část. Je trochu zvláštní to říkat, ale... moje švagrová je rabínka a tvrdí, že neustále používá TED talks jako "inspiraci pro kázání". Věří, že každý TED talk je tak trochu světským kázáním. Něco vás učí, dává vám lekci. Ukazuje vám způsob, jak se zamyslet nad vlastním životem a svou cestou. To je velmi delikátní, řečníkům to takhle neříkám, není to součástí naší práce, ale je zajímavé se takhle na vystoupení podívat. Ještě něco o tom "osobním". Měli byste dávat pozor, aby to nezašlo moc daleko. Jen rychlý příklad. Jeden z trendů, se kterými na TEDu bojujeme, je, že každý řečník chce napodobit Jill Bolte Taylor. Bolte Taylor je neuroložka, která pozorovala mrtvici zevnitř. Neuvěřitelné vystoupení, nejpopulárnější ze všech. Ale je unikátní, a lidé občas dezinterpretují, co na něm je tak skvělé. Je skvělé, protože je v něm věda spojená s emocemi, přitahuje vaši levou i pravou hemisféru. Je to neuvěřitelný příběh. Jill ukazuje lidský mozek, málem se rozpláče. Celá její cesta je neuvěřitelná, ale lidé to často interpretují jen z pohledu toho že na konci pláče. Zapomenou na všechny ostatní části, které do toho byly zapojeny. Hlídejte to. (smích) Další rada je: neztraťte své publikum. Tuhle fotku jsem našla na Flickru při hledání "honičky". Ale jde tu o to, že někteří řečníci jsou takoví odborníci ve svých vlastních oborech, že publiku doslova utečou. Mnoho z našich řečníků je experty ve svých oborech, a jsou také zvyklí mluvit k lidem z branže. Vědci mluví k vědcům, podnikatelé k podnikatelům. S architekty a umělci to je někdy vůbec nejtěžší. Všichni používají oborový žargon a to je publiku hrozně odcizí. Promluvte si se svými řečníky o tom, že budou hovořit k obecnému, inteligentnímu publiku. To je něco, s čím jim můžete pomoci. Když se pohybujete v oboru, nepoznáte, co už je žargon. Nechápete, že výrazy jako "postmoderní struktura" nejsou zrovna pochopitelné průměrnému publiku. S tím můžete svým řečníkům pomoci, když revidujete jejich vystoupení – pomozte jim to pochopit. "Jsem sice vysokoškolák, ale tomuhle slovu nerozumím." Nebo "Sleduju vás, ale tady jsem se opravdu ztratil. Mohli bychom vymyslet, jak to vysvětlit jinak?" To jim opravdu pomůže. Vystoupení mají častokrát moc zajímavé téma, ale jsou podaná tak, že obecné publikum nezvládne držet krok. Je to pro nás příliš specifické. Další věc: silný začátek. Na naší straně je to jak věc střihu, tak samotného vystoupení. Snad všichni víte, že všechna vystoupení z TEDu před zveřejněním na TED.com editujeme. Žádné nebylo na jevišti tak dokonalé, jako se jeví, když je on-line. Dáváme si velkou práci s tím, abychom z řečníků dostali to nejlepší, a přitom zůstali věrní tomu, co skutečně předali. Ale vystříháme všechna "hmm", nebo chvíle, kdy klopýtnou nebo na sebe vylijí vodu. To všechno už se stalo, a na TED.com se to neobjeví. A také, což je velmi podstatné pro úspěch TED talks, editujeme začátky. Nezačínáme úvodními poznámkami, "Dobrý den" ani "Je to velká čest, ...". Ani úvodními vtipy. Někteří je rádi používají, ale většinou působí rušivě. Sestříháme vystoupení tak, aby začalo tam, kde se skutečně dá do pohybu. Děláme to proto, že lidé v on-line světě jsou velmi náchylní k rozptýlení. To všichni víme. Začnete se dívat na video, na začátku je uvedení moderátora, něco pomalého, a i když nechcete, začnete se zabývat něčím jiným. Otevřete si e-mail, prohlížeč, a už jste pryč. Proto naše vystoupení začínají takto, proto je tak sestříháváme, ale je dobré na to myslet už tehdy, když se vystoupení připravuje a zkouší. I na TEDu jsme měli řečníky, kteří chtěli začít své vystoupení čtením dvou odstavců z dopisu. Nebo začali něčím, co nebylo chytlavé, ale po dvou minutách se dostali k něčemu zajímavému. Přemýšlejte nad tím, abyste pomohli řečníkům začít něčím opravdu akčním a zajímavým. Další věc k zamyšlení je koncentrace. Víte, že 18 minut je velmi krátký čas. Některá vystoupení jsou i kratší. Máte čas na jednu myšlenku. Jen jednu myšlenku. Pro většinu řečníků je to dost těžké a i mě to dělá problémy. Chtějí sdělit všechno. Nebo mají několik myšlenek a všechny je chtějí vměstnat do 18 minut. A buď všechno uspěchají, nebo části vynechávají, nebo jim to dohromady nedává smysl. A nebo jen nenaplní potenciál, který vystoupení mohlo mít. Čím úžeji se můžete zaměřit, tím lépe. Toto je připomínka zejména pro vystoupení z TEDxů, která míří na TED.com. Pro většinu svých vystoupení potřebujete směs lokálních i globálních myšlenek. Problém s mnoha vystoupeními z TEDxů je, že jsou často velmi úzce lokální, aniž by v nich bylo něco, co by oslovilo publikum i za hranicemi akce. Potýkáme se s tím i při přípravě řečníků pro TED. Na mnoha vašich akcích zazní věci opravdu zajímavé pro ty, kteří se jich účastní na místě, kteří jsou místní. Taková vystoupení se moc nehodí pro TED.com. Po těch, která tam zveřejníme, chceme širší působnost. Zkuste podat lokální myšlenkou tak, aby i širšímu publiku došla její platnost. K tomu je potřeba znát regionální kontext. Pokud mluvíte o něčem lokálním, jako problém v Houstonu nebo nová budova v Sao Paulu, tak všichni v sále nejspíš vědí, že se to děje, ale když pomůžete řečníkovi, aby jednou větou uvedl kontext toho, o čem zrovna mluví, pomáháte tak vystoupení překonat hranice sálu a získat použitelnost dále ve světě. To neznamená, že byste se neměli zabývat konkrétními lokálními záležitostmi, ale měli byste se na ně podívat očima těch, kteří nejsou v sále. I my na TEDu jsme se v tomhle museli opravdu cvičit. Už neděláme vystoupení pro tisíc boháčů v jedné místnosti v Kalifornii. Už ne. Teď oslovujeme svět. Díky tomu se dost mění způsob, jakým o programu přemýšlíme. Máme závazek obsáhnout širokého záběr, různorodost. A musíme o věcech přemýšlet mnohem hlouběji. Dám vám příklad jednoho vystoupení, díky kterému jsme museli věci nanovo promyslet. Na TEDu bývalo dost vystoupení samotných účastníků, jak na TEDUniverzity, tak na pódiu. Jedno vystoupení bylo v sále skvělé. Lidé rádi ukazují fotky z dovolené, takových už bylo pár. Jedno z nich bylo o výletě, který někdo podnikl do Severní Koreje, o jeho perspektivě a o tom, co se během cesty naučil. Pro skupinu lidí, která to sledovala v Kalifornii, to bylo fascinující. Ale před globálním publikem by vyznělo nedobře. Nebylo v něm nic zvlášť špatného... V kontextu, v němž povídání zaznělo, bylo všechno v pořádku, ale pro vyslání do celého světa by mělo prostě špatné vyznění. I na tohle je potřeba dbát, když uvažujete o tom, co z TEDxů se může dostat na TED.com. Publikum pak bude mnohem širší. A konečně, největší tajemství úspěchu kteréhokoli vystoupení z TEDu je zkoušení. Procvičování. Práce s řečníkem od prvního momentu. Musíte s nimi mluvit a připravit je na to, že budou muset cvičit a zkoušet, aby všechno dobře dopadlo. Jak TED, tak TEDx znají tuhle bolest: "Je to dobré vystoupení, ale nějak to není to nejlepší, co v řečníkovi bylo." Někde v sobě měli skvělou myšlenku, ale nedostala se tak úplně ven. Vážně, často je rozdíl mezi průměrným a skvělým vystoupením jen v procvičování, tréninku. Jde o to, aby se řečník vážně zavázal k tréninku. Tomu se někdy řečníci brání. I ti naši. A rozhodně jsem si jistá, že i ti vaši. Mají pocit, že jsou nad věcí, nebo že to je trochu hloupé. Nebo si myslí, že to nepotřebují. Každý potřebuje zkoušet. Moc zajímavé bylo, když jsme se chystali na festival reklamy v Cannes. V jedné sekci o TEDu mluvil Hans Rosling, švédský profesor. Problémy světového zdravotnictví, statistiky na plátně, mluví jako zběsilý a je fantastický řečník. Už pět jeho vystoupení je on-line. Myslím, že celkem má víc shlédnutí než jakýkoli jiný řečník na TED.com. Ostatní řečníci se na mě zlobili, protože jsem ho zařadila jako prvního. Všichni ho museli sledovat. Ale jedné věci s všimli, a říkali mi o ní: jak moc zkoušel. Od první vteřiny, kdy jsme otevřeli sál, a začali vše připravovat, byl u svého stolku s rekvizitami po celé hodiny. Neustále si všechno opakoval a stopoval si při tom čas. Přemisťoval věci, zkoušel, upravoval si frázování. Je jedním z nejúspěšnějších řečníků TEDu. I tuhle histroku byste měli zahrnout do vlastní praxe organizátorů TEDx. Pokuste se svým řečníkům vštípit, že nejlepší vystoupení vznikají cvičením. A o to jsem se s vámi chtěla podělit. Opravdu na mě dělá veliký dojem všechna ta práce, kterou děláte. A těším se na všechna vystoupení, která k nám doputují. A těším se na rozhovory v příštím týdnu. Děkuji. (potlesk)