Ne, nejsem vaše inspirace, děkuji za optání

Stella Youngová je komička a novinářka, která tak nějak celé dny tráví na vozíku. Což je něco – aby v tom podle ní bylo jasno – co ji rozhodně nezařazuje ke vznešeným inspirátorům lidstva. Ve své zábavné přednášce Youngová cupuje zvyk naší společnosti využívat postižené k „inspiračnímu pornu.“

Vyrůstala jsem
ve velmi malém městečku

ve Victorii.

Zažila jsem obyčejné,
velmi průměrné dospívání.

Chodila jsem do školy,
bývala venku s kamarády,

bojovala jsem se svými
mladšími sestrami.

Bylo to naprosto normální.

A když mi bylo 15,
jeden člen naší místní komunity

se ozval mým rodičům

a chtěl mě nominovat

na komunitní cenu za úspěch.

A rodiče na to:
„No, to je moc hezké,

ale máme s tím
jeden evidentní problém.

Ona vlastně nic nedokázala.“
(Smích)

A měli pravdu.

Chodila jsem do školy,
měla jsem dobré známky,

po škole jsem mívala
obyčejnou práci

v mámině kadeřnictví

a strávila jsem
spoustu času koukáním

na „Buffy, krotitelku upírů“
a „Dawsonův svět.“

Jo, já vím.
Moc to k sobě nejde.

Ale naši měli pravdu, víte.

Nedělala jsem nic,
co by se vymykalo normálu.

Vůbec nic.

Nedělala jsem nic,
co by se dalo považovat za úspěch,

pokud tedy z rovnice
smažete postižení.

O pár let později,
když jsem byla na své druhé učící štaci

na melbournské střední škole,

jsem tak 20 minut přednášela
právní nauku v 11. třídě,

když nějaký kluk zvedl ruku
a zeptal se:

„Hele, slečno,
kdy začnete ten svůj proslov?“

A já na to:
„Jaký proslov?“

Víte, mluvila jsem k nim

o zákonech o pomluvě
dobrých 20 minut.

A on: „No však víte,

takové ty motivační řeči.

Když někdo do školy
přijede na vozíku,

tak přece normálně říká takový
ty inspirační řeči, ne?“

(Smích)

„Většinou ve velké aule.“

A pak mi svitlo:

Tohle dítě se s postiženými lidmi

setkalo jen jako
s objekty inspirace.

Pro tohle dítě nejsme –

a není to jeho chyba,
tím myslím,

že to platí pro mnoho z nás.

Pro mnoho z nás postižení lidé
nejsou naši učitelé,

doktoři či manikérky.

Nejsme opravdoví lidé.
Jsme tu, abychom inspirovali.

I teď, jak tu sedím na pódiu

a v tom křesle vypadám
tak, jak vypadám,

ode mě asi tak trochu čekáte,

že vás budu inspirovat. Že?
(Smích)

Jo.

Tak, dámy a pánové,
obávám se,

že vás neskutečně zklamu.

Nehodlám vás inspirovat.

Jsem tu, abych vám řekla,
že nám o postižení

dlouho lhali.

Jo. Nalhávali nám,

že postižení je Špatná Věc,
s velkým Š a velkým V.

Že je to špatná věc
a že vás život s postižením

dělá výjimečnými.

Není to špatná věc

a výjimečnými vás to nedělá.

Během posledních let

jsme propagaci té lži
dotáhli ještě dál

přes sociální média.

Asi jste viděli obrázky jako tyhle:

„Jediným postižením v životě
je špatný přístup.“

Nebo tenhle:
„Vaše výmluva je mrzácká.“ Vskutku.

Anebo tento:
„Než to vzdáš, zkus to!“

Je to jen pár příkladů,

ale podobných obrázků najdete tuny.

Možná jste viděli i ten,

kde malá holčička bez rukou

kreslí obrázek
tužkou v puse.

Mohli jste vidět dítě běžící

na karbonových protézách.

A tyhlety obrázky,

kterých se všude válí mraky,

jsou to, co nazýváme
inspiračním pornem.

(Smích)

Pojem „porno“ používám schválně,

protože deklasují jednu skupinu lidí

na předmět užitku jiné skupiny lidí.

V tomto případě
deklasujeme postižené

k užitku nepostižených lidí.

Účel těchto obrázků

je inspirovat vás, motivovat,

takže se na ně podíváte

a pomyslíte si: „No,
jakkoli to mám blbý,

mohlo by být i hůř.

Mohl bych být tenhle člověk.“

Ale co když tím člověkem jste?

Už ani nespočítám,

kolikrát mě zastavili cizinci,

co mi chtěli říct, jak si myslí,
že jsem statečná

nebo inspirující.

A to bylo dlouho předtím,

než se má práce stala jakkoliv známá.

Prostě mi tak nějak blahopřáli k tomu,

že jsem ráno zvládla vstát z postele

a že si pamatuju vlastní jméno.
(Smích)

A to je deklasování.

Ty obrázky, ty obrázky

deklasují postižené lidi

k užitku nepostižených.

Jsou tu k tomu,
abyste se na ně podívali

a pomysleli si,
že na tom nejste tak zle.

Dávají vaše trápení do perspektivy.

Život postižených

opravdu tak nějak těžký je.

Musíme některé věci překonávat.

Ale to, co překonáváme,

není to, co si myslíte.

Nemá to co do činění s našimi těly.

Pojem „postižení lidé“
používám záměrně,

protože zastávám to, co se nazývá
společenským modelem postižení.

Ten nám říká, že jsme více postiženi

společností, ve které žijeme,

než našimi těly či diagnózami.

Žiju v tomhle těle už nějaký čas.

Mám ho celkem ráda.

Dělá to, co od něj potřebuju,

a naučila jsem se jej využívat
na maximum jeho schopností,

tak jako vy,

stejně tak jako ty
děti na oněch obrázcích.

Nedělají nic neobvyklého.

Je prostě využívají svá těla,

jak nejlépe to dovedou.

Je tedy opravdu fér je deklasovat

způsobem, jakým to děláme,

když ty obrázky sdílíme?

Když lidé říkají:
„Jste inspirativní,“

myslí to jako kompliment.

A chápu proč se to děje.

Je to kvůli té lži,
té omílané lži,

že postižení vás dělá výjimečnými.

Řekněme si to upřímně: nedělá.

A vím, co si teď myslíte.

Já si tady nadávám na inspirování

a vy si myslíte:
„Bože, Stello,

copak tebe nikdy nic neinspirovalo?“

Ale to víte, že ano.

Od jiných postižených se učím pořád.

Ale ne to, že mám víc štěstí než oni.

Učím se, že je geniální nápad

používat kleště na grilování

ke zvedání věcí, které vám upadly.
(Smích)

A učím se ten bezva trik, jak nabíjet

baterku v telefonu z baterky ve vozíku.

Geniální.

Učíme se ze síly
a vytrvalosti ostatních,

že ne naše těla a nemoci,

ale že svět okolo nás
nás staví na piedestal

a deklasuje nás.

Opravdu věřím tomu,
že ta dokola omílaná lež

o postižení je
největší nespravedlnost.

Dělá nám to život těžší.

A ta hláška, že
„Jediným postižením v životě

je špatný přístup,“ –

důvod, proč je to kravina,

je ten, že to není pravda,

protože nás omezuje společenský model postižení.

Ani tuna úsměvu na dlouhé schody

je nepřemění na plošinu.

Nikdy.
(Smích) (Potlesk)

Usmívání se na obrazovku

nezobrazí skryté titulky

pro neslyšící.

A žádný čas postávání
uprostřed knihkupectví

a vyzařování dobré nálady

ty knížky nepřemění v Braillovo písmo.

Prostě se to nestane.

Opravdu chci žít ve světě,

kde postižení není výjimka, ale norma.

Chci žít ve světě,
kde o 15leté holce,

co sedí v ložnici

a kouká na „Buffy, krotitelku upírů“,

nemluví jako s tím,
že dosahuje něčeho výjimečného,

protože u toho musí sedět.

Chci žít ve světě,

kde od postižených lidí nemáme

tak nízká očekávání,

že jim blahopřejeme
ke vstání z postele

a zapamatování si vlastního jména.

Chci žít ve světě,
kde si od postižených

ceníme opravdových úspěchů.

A chci žít ve světě,

kde dítě v 11. třídě
na melbournské střední škole

není ani trochu překvapeno,

že jeho nová učitelka je na vozíku.

Postižení vás neudělá výjimečnými,

ale zpochybňování toho,
co o tom víte, ano.

Děkuji vám.

(Potlesk)