It was about two years
after Hurricane Katrina
that I first saw the Louisiana flood maps.
These flood maps are used
to show land loss in the past
and land loss that is to come.
On this particular day,
at a community meeting,
these maps were used to explain
how a 30-foot tidal surge
that accompanied Hurricane Katrina
could flood communities like mine
in south Louisiana
and communities across
the Mississippi and Alabama coast.
It turns out that the land we were losing
was our buffer from the sea.
I volunteered to interact
with the graphics on the wall,
and in an instant my life changed
for the second time in two years.
The graphic showed
massive land loss in south Louisiana
and an encroaching sea,
but more specifically, the graphic showed
the disappearance of my community
and many other communities
before the end of the century.
I wasn't alone at the front of the room.
I was standing there with other members
of south Louisiana's communities --
black, Native, poor.
We thought we were just bound
by temporary disaster recovery,
but we found that we were now bound
by the impossible task
of ensuring that our communities
would not be erased by sea level rise
due to climate change.
Friends, neighbors, family, my community:
I just assumed it would always be there.
Land, trees, marsh, bayous:
I just assumed that it would be there
as it had been for thousands of years.
I was wrong.
To understand what was happening
to my community,
I had to talk to other communities
around the globe.
I started in south Louisiana
with the United Houma Nation.
I talked to youth advocates
in Shishmaref, Alaska.
I talked to fisherwomen
in coastal Vietnam,
justice fighters in Fiji,
new generations of leaders
in the ancient cultures
of the Torres Straits.
Communities that had been here
for thousands of years
were suffering the same fate,
and we were all contemplating
how we would survive the next 50.
By the end of the next century,
it's predicted that
more than 180 million people
will be displaced due to climate change,
and in south Louisiana,
those who can afford to do so
are already moving.
They're moving because
south Louisiana is losing land
at one of the fastest rates on the planet.
Disappearance is what my bayou community
has in common with
other coastal communities.
Erasure is what communities
around the globe are fighting
as we get real about
the impacts of climate change.
I've spent the last 14 years
advocating on behalf of communities
that have been directly impacted
by the climate crisis.
These communities
are fighting discrimination
within climate disaster recovery,
and they're also trying to balance
mass displacement of people
with an influx of others
who see opportunity in starting anew.
Since 2005, people
have been called "refugees"
when they leave when they're displaced
by climate disaster,
even when they don't cross
international borders.
These terms, these misused terms,
that are meant to identify the other,
the victim,
the person who is not supposed to be here,
these terms are barriers
to economic recovery,
to social integration
and to the healing required from
the climate crisis and climate trauma.
Words matter.
It also matters how we treat
people who are crossing borders.
We should care about how people
who are crossing borders today
to seek refuge and safety
are being treated,
if for no other reason than it might
be you or someone you love
who needs to exercise
their human right to migrate
in the nearby future.
We must start preparing
for global migration today.
It's a reality now.
Our cities and our communities
are not prepared.
In fact, our economic system
and our social systems
are only prepared to make profit
off of people who migrate.
This will cause rounds
of climate gentrification,
and it will also penalize
the movement of people,
usually through exploited labor
and usually through criminalization.
Climate gentrification that happens
in anticipation of sea level rise
is what we're seeing in places like Miami,
where communities
that were kept from the waterfront
are now being priced out
of the high ground
where they were placed originally
as people move away from the coast.
These folks are being moved,
forced to relocate away
from the social and economic systems
that they need to survive.
Climate gentrification also happens
in the aftermath of climate disaster.
When massive amounts
of people leave a location
for an indefinite amount of time,
we see others come in.
We also see climate gentrification happen
when damaged homes are now "green built,"
but now have a higher value,
generally outside of the reach
of black and brown and poor people
who want to return home.
The price difference in rents
or the ownership of a house
is the difference between
being able to practice your right,
your human right
to return home as a community,
or be forced to resettle somewhere else
less climate resilient,
less expensive
and alone.
The climate crisis
is a much larger conversation
than reducing CO2 emissions,
and it is a much different conversation
than just extreme weather.
We're facing a shift
in every aspect of our global reality.
And climate migration
is just one small part,
but it's going to have ripple effects
in both coastal cities
and cities in the interior.
So what do we do?
I have a few ideas.
(Laughter)
First, we must reframe
our understanding of the problem.
Climate change is not the problem.
Climate change
is the most horrible symptom
of an economic system
that has been built for a few
to extract every precious value
out of this planet and its people,
from our natural resources
to the fruits of our human labor.
This system has created this crisis.
(Applause)
We must have the courage
to admit we've taken too much.
We cannot close our eyes to the fact
that the entire world is paying a price
for the privilege and comfort
of just a few people on the planet.
It's time for us to make
society-wide changes
to a system that incentivizes consumption
to the point of global imbalance.
Our social, political and economic
systems of extraction
must be transformed into systems
that regenerate the earth
and advance human liberty globally.
It is arrogance to think
that technology will save us.
It is ego to think that we can continue
this unjust and extractive approach
to living on this planet
and survive.
(Applause)
To survive this next phase
of our human existence,
we will need to restructure
our social and economic systems
to develop our collective resilience.
The social restructuring must be
towards restoration and repair
of the earth
and the communities
that have been extracted from,
criminalized
and targeted for generations.
These are the frontlines.
This is where we start.
We must establish a new social attitude
to see migration as a benefit,
a necessity for our global survival,
not as a threat
to our individual privilege.
Collective resilience means developing
cities that can receive people
and provide housing,
food, water, health care
and the freedom from overpolicing
for everyone,
no matter who they are,
no matter where they're from.
What would it mean if we started
to plan for climate migration now?
Sprawling cities or declining cities
could see this as an opportunity
to rebuild a social infrastructure
rooted in justice and fairness.
We could actually put money
into public hospitals
and help them prepare
for what is to come
through climate migration,
including the trauma
that comes with loss and relocation.
We can invest more of our time in justice,
but it cannot be for temporary gain,
it cannot be to help budget shortfalls,
it has to be for long-term change
and it has to be to advance justice.
It's already possible, y'all.
After Hurricane Katrina,
universities and high schools
around the US took in students
to help them finish their semester
or their year without missing a beat.
Those students are now
productive assets in our community,
and this is what our communities,
our businesses and our institutions
need to get ready for now.
The time is now.
So as we reframe the problem
in a more truthful way
and we restructure our social systems
in a more just way,
all that will be left is for us
to reindigenize ourselves
and to conjure a power
of the most ancient kind.
This necessarily means
that we must learn to follow --
not tokenize, not exotify, not dismiss --
the leadership and
the traditional knowledge
of a particular local place.
It means that we must commit
to standards of ecological equity
and climate justice and human rights
as the basis, a base standard,
a starting point,
for where our new society is to go.
All of this requires us to recognize
a power greater than ourselves
and a life longer
than the ones we will live.
It requires us to believe in the things
that we are privileged enough
not to have to see.
We must honor the rights of nature.
We must advance human rights for all.
We must transform from a disposable,
individual society
into one that sees our collective,
long-term humanity,
or else we will not make it.
We must see that even the best of us
are entangled in an unjust system,
and we must acknowledge
that the only way you're going to survive
is for us to figure out
how to reach a shared liberation together.
The good news is
we come from powerful people.
We come from those who have,
in one way or another,
survived so far to be us here today.
This is reason enough to fight.
And take it from
your south Louisiana friend,
those hardest fights
are the ones to celebrate.
Let's choose to make this next phase
of our planetary existence beautiful,
and while we're at it,
let's make it just and fair for everyone.
We can do this, y'all.
We can do this,
because we must.
We must, or else we lose our planet
and we lose ourselves.
The work starts here.
The work starts together.
This is my offering.
Thank you for receiving it. Merci.
(Applause)
كان قد مر سنتان علي حادثة إعصار كاترينا
عندما رأيت لأول مرة
خرائط فيضانات لويزيانا.
تستخدم هذه الخرائط لحساب كمية
الخسائر في الأراضي التي حدثت
والتي ستحدث.
في ذلك اليوم تحديداً،
خلال الاجتماع المحلي،
استخدمت هذه الخرائط لشرح كيف استطاعت
موجة بطول 30 قدماً
والتي رافقت إعصار كاترينا
من إغراق مجتمعات مثل مجتمعي
في جنوب لويزيانا
ومجتمعات أخرى في المسيسيبي
وساحل ألاباما.
اتضح أن الأراضي التي خسرناها
كانت مصداتنا عن البحر.
تطوعت لشرح الرسومات التي كانت على الحائط،
وفي لحظة تغيرت حياتي
للمرة الثانية خلال عامين.
أظهرت الصور خسائر كبيرة
في أراضي جنوب لويزيانا
وبحر يلتهم اليابسة تدريجياً
وأوضح الرسم أيضاً اختفاء مجتمعي
ومجتمعات أخرى قبل نهاية القرن.
لم أكن وحيدة في مقدمة الغرفة.
كنت بصحبة آخرين من مجتمعات جنوب لويزيانا
كالسود والسكان الأصليين والفقراء.
اعتقدنا أن ما يجمعنا مؤقت
وهو التعافي من الكارثة،
لكنا وجدنا أن ما يجمعنا
هو المهمة المستحيلة
وهي أن نضمن أن مجتمعاتنا لن تختفي
بفعل ارتفاع مستوى البحر
بسبب تغير المناخ.
اعتقدت أن الأصدقاء، الجيران،
العائلة ومجتمعي
سيكونون هناك على الدوام.
واعتقدت أيضاً أن الأراضي والأشجار،
المراعي والمجاري المائية
ستبقي للأبد كما بقيت لآلاف السنين.
كنت مخطئة.
لكي أفهم ما يحدث لمجتمعي،
كان علي أن أتحدث الى مجتمعات أخرى
من حول العالم.
بدأت في جنوب لويزيانا
مع شعب الهوما المتحد.
تحدثت مع الشباب في ألاسكا،
في شيشماريف.
ومع صيادات سمك في ساحل فيتنام،
ومع المقاتلين من أجل العدالة في فيجي،
والأجيال الجديدة من القادة
في الثقافات القديمة في مضيق توريس.
كلها مجتمعات بقيت لآلاف السنين
وكانت تعاني أيضًا من نفس الواقع،
والتي تفكر ملياً لإيجاد حلول
للبقاء لخمسين سنة أخرى.
ومع نهاية القرن القادم،
تم التنبؤ أن أكثر من 180 مليون شخص
سيتم ترحيلهم بسبب تغير المناخ،
والموجودون في جنوب لويزيانا،
القادرون مادياً على الرحيل
بالفعل يغادرون أماكنهم.
ينتقلون لأن جنوب لويزيانا تخسر أراضيها
على نحو يعتبر من ضمن الأسرع في العالم.
الاختفاء هو القاسم المشترك بين مجتمعي
والمجتمعات الساحلية الأخرى.
الإبادة هي ما تحاربه المجتمعات
في جميع أنحاء العالم
بينما نرى تأثير تغير المناخ رأي العين.
لقد قضيت الـ14 سنة الماضية
أتحدث باسم المجتمعات
التي تأثرت بشكل مباشر بأزمة المناخ.
تحارب هذه المجتمعات التمييز
في إطار التعافي من الكوارث المناخية.
ويحاولون أيضا الموازنة بين النزوح الجماعي
مع تدفق الآخرين
ممن يَرَوْن فرصة لبدء حياة جديدة.
منذ عام 2005، أصبح يطلق على الذين تركوا
وطنهم بسبب الكوارث المناخية "لاجئين"،
حتى لو أنهم لم يعبروا حدود دولية.
هذه التعابير، التعابير المساء استخدامها،
بقصد تمييز الآخرين،
الضحايا،
الشخص الذي ليس من المفترض أن يكون هنا،
هذه المصطلحات حواجز تحول دون
الانتعاش الاقتصادي،
الاندماج الاجتماعي،
التعافي اللازم من الأزمة والصدمة المناخية.
الكلمات مهمة.
فهي لا تقل أهمية عن طرق معاملة
أولائك الذين يعبرون الحدود.
يجب أن نهتم بالأشخاص الذين يعبرون الحدود
للبحث عن ملاذ آمن،
إذا لم يكن لسبب آخر
سواء كنت أنت أو شخص تحبه
يحتاج لممارسة حقه الإنساني في الهجرة
في المستقبل القريب.
اليوم، يجب أن نستعد للهجرة العالمية.
فقد أصبحت واقعاً الآن.
إن مدننا ومجتمعاتنا غير مستعدة.
في الواقع، أن النظام الاقتصادي والاجتماعي
مستعدين لجني الأرباح من المهاجرين.
هذا سوف يسبب جولات لتحسين المناخ،
وأيضاً سوف يفرض عقوبات على حركة الناس،
عادةً من خلال استغلالهم للقيام بالأعمال
أو من خلال التجريم.
تحسين المناخ الذي يحدث
تحسباً لارتفاع مستوى سطح البحر
مثل ما نراه في أماكن مثل ميامي،
حيث المجتمعات التي تم الحفاظ عليها
من الواجهة البحرية يتم الآن تسعيرها
ضمن الأراضي المرتفعة،
حيث وضعت في الأصل
لكي يبتعد الناس عن الساحل.
يُجبر هؤلاء الناس على الرحيل،
عن النظام الاجتماعي والاقتصادي
الذي يحتاجونه للنجاة.
يحدث أيضاً التحسين المناخي
بعد كارثة المناخ.
عندما تغادر أعداد هائلة من الناس مكاناً
لفترة زمنية غير محددة،
نرى أخرين يأتون.
من إجراءات تحسين المناخ التي نراها أن
المنازل المتضررة أصبحت الآن "خضراء اللون"،
ولكنها الآن بثمن مرتفع،
عموماً خارج متناول السود والفقراء
ممن يرغبون بالعودة إلى الوطن.
اختلاف السعر لإيجار أو امتلاك منزل
هو نزاع للقدرة على ممارسة حقك،
حقك الإنساني للعودة لمجتمعك،
أو إجبارك على الاستيطان في مكان آخر
أقل قدرة على التكيف مع المناخ،
بتكلفة أقل
وبمفردك.
تعد أزمة المناخ حدثاً أكبر بكثير
من مجرد أزمة لانبعاث ثاني أكسيد الكربون،
وهي تختلف كثيراً عن كونها ظاهرة طقس قاسية.
نحن نواجه تغيراً في كل جانب
من جوانب عالمنا.
والهجرة بسبب المناخ ليست سوى جزء صغير منه،
ولكن سيكون لها تداعيات
في كل من المدن الساحلية والمدن الداخلية.
ماذا يجب أن نفعل؟
لدي بعض الأفكار.
(ضحك)
أولاً، يجب علينا إعادة صياغة
فهمنا للمشكلة.
فظاهرة تغير المناخ ليس المشكلة.
تغير المناخ هو أكثر الأعراض فظاعة
للنظام الاقتصادي
والذي بُني لعدد قليل
من الناس لاستخراج كل شيء له قيمة
من هذا الكوكب وشعبه،
بدءًا من مواردنا الطبيعية
إلى نتائج عملنا البشري.
هذا النظام هو من أوجد هذه الأزمة.
(تصفيق)
علينا الاعتراف بشجاعة بأننا أخذنا الكثير.
لا يمكننا أن نغض الطرف عن حقيقة
أن العالم بأسره يدفع الثمن
في سبيل راحة عدد قليل من الناس على كوكبنا.
لقد حان الوقت لإجراء تغييرات
على مستوى المجتمع الذي يحفز
على نظام الاستهلاك
إلى حد الخلل في التوازن العالمي.
ويجب أن تتحول أنظمتنا
الاجتماعية والسياسية والاقتصادية
للاستخراج إلى نظم تعمل على تجديد الأرض
والنهوض بالإنسان عالمياً.
من الأنانية تصور أن التكنولوجيا ستنقذنا.
من الغرور الاعتقاد بأننا قادرون على مواصلة
استخدام نظام التعدين الظالم على كوكبنا
والنجاة في الوقت ذاته.
(تصفيق)
لينجو الوجود الإنساني في المرحلة التالية،
سنحتاج إلى إعادة هيكلة الأنظمة الاجتماعية
والاقتصادية لتحسين قدرتنا
على الصمود جميعاً.
يحب أن تكون إعادة الهيكلة الاجتماعية
نحو ترميم وإصلاح
الأرض
والمجتمعات التي تم انتزاعها،
وتجريمها،
واستهدافها لعدة أجيال.
هذه هي خطوط المواجهة،
وهذا هو ما سنبدأ به.
نتبنى موقف اجتماعي جديد لنرى الهجرة كمنفعة
وضرورة لبقاء عالمنا،
وليس كتهديد لامتيازاتنا الفردية.
تعني المرونة الجماعية تطوير المدن
من أجل استقبال الأشخاص
وتوفير السكن لهم،
والطعام والماء والرعاية الصحية
وعدم التعرض للمغالاة في الأسعار
لكل فرد،
بعض النظر عن من يكونوا،
وبغض النظر عن مكان انتمائهم.
ماذا لو قمنا بالتخطيط لهجرة المناخ الآن؟
المدن العشوائية والمتدهورة قد ترى ذلك فرصة
لبناء بنية تحتية للمجتمع بعدل ونزاهة.
في الواقع يمكننا صرف المال على المستشفيات
ومساعدتهم في الاستعداد
لما سيحدث خلال الهجرة بسبب تغير المناخ،
بما في ذلك الصدمة بسبب الخسارة والانتقال.
وبوسعنا استثمار وقتنا في تحقيق العدالة،
لكن لا يمكن ذلك لتحقيق مكاسب مؤقتة،
ولا يمكن تقديم المساعدة عند عجز الميزانية،
يجب أن يكون التغيير على المدى الطويل
ويجب أن يكون للنهوض بالعدالة.
هذا ممكن بالفعل.
بعد إعصار كاترينا،
استقبلت جامعات ومدارس
الثانوية الأمريكية الطلاب
وساعدتهم على إنهاء العام الدراسي.
والآن أصبح هؤلاء أشخاص فعالين في المجتمع،
وهذا هو ما تحتاج مجتمعاتنا
وأعمالنا ومؤسساتنا
للاستعداد له.
لقد حان الوقت.
لنعيد صياغة المشكلة بطريقة أكثر صدقاً
ونعيد هيكلة النظام الاجتماعي
بطريقة أكثر عدلاً،
كل ما تبقى هو أن نستعيد أنفسنا
وأن نستحضر قوة من أكثر الأنواع قدماً.
هذا يعني بالضرورة أننا يجب أن نتعلم اتباع
- بدون رفض أو رمزية أو أعذار -
القيادة والمعرفة التقليدية
لمكان محلي محدد.
وهذا يعني أنه يجب علينا
الالتزام بمعايير العدالة البيئية
والمناخية وحقوق الإنسان
باعتبارها أساس معياري،
ونقطة انطلاق،
للمكان الذي نريده لمجتمعنا الجديد.
هذا يتطلب منا أن ندرك قوة أعظم من أنفسنا
وحياة أطول من تلك التي سوف نعيشها.
يتطلب منا أن نؤمن بالأشياء التي نمتاز بها
بما يكفي لعدم رؤيتها.
يجب علينا أن نحترم حقوق الطبيعة.
يجب علينا النهوض بحقوق الإنسان للجميع.
ويجب علينا أن نتحول من مجتمع
فردي غير مفيد،
إلى مجتمع يرى إنسانيتنا الجماعية
طويلة الأجل،
وإلا فلن ننجح.
يجب علينا أن ندرك أنه حتى الأفضل منا
متورط في نظام ظالم،
ويجب علينا أن نعترف
بأن الطريقة الوحيدة للبقاء على قيد الحياة
هي بالنسبة لنا معرفة
كيفية الوصول إلى تحرير الجميع.
الخبر السار هنا هو
أننا ننتمي لأشخاص أقوياء.
ننتمي لأولئك الذين نجوا،
بطريقة أو بأخرى،
ليكونوا هنا اليوم.
وهذا سبب كافٍ للقتال.
خذوها من صديقتكم من جنوب لويزيانا،
أصعب المعارك هي التي تستحق الاحتفال.
دعونا نختار أن تكون المرحلة القادمة
من وجودنا البشري جميلة،
بوجودنا فيه،
لنفعل ذلك ونجعلها عادلة ومنصفة للجميع.
جميعنا نستطيع القيام بذلك.
يمكننا فعل هذا،
لأنه يتعين علينا ذلك.
علينا فعل هذا، وإلا سوف نفقد كوكبنا
ونفقد حياتنا كذلك.
علينا بدأ العمل من هنا.
علينا بدأ العمل سوياً.
هذا هو اقتراحي.
شكراً لكم.
(تصفيق)
Bylo to asi dva roky po hurikánu Katrina,
kdy jsem poprvé viděla
povodňové mapy Luisiany.
Tyto mapy se používají ke znázornění
ztrát půdy v minulosti
a ztrát, které teprve nastanou.
Na setkání občanů byly onoho dne
tyto mapy použity k vysvětlení,
jak mohla devítimetrová přílivová vlna,
která doprovázela hurikán Katrina,
zaplavit obce,
jako je ta moje v jižní Louisianě
nebo obce na pobřeží
států Mississippi a Alabama.
Ukazuje se, že území, které jsme ztratili,
bylo naší ochranou před mořem.
Dobrovolně jsem se ujala
předvedení nástěnné grafiky
a můj život se najednou
už podruhé během dvou let změnil.
Na grafice byla vidět ohromná
ztráta půdy v jižní Louisianě
a rozšiřování moře,
ale především ukazovala,
jak před koncem 21. století
zmizí moje komunita a také mnoho dalších.
V přední části místnosti jsem nebyla sama.
Stála jsem tam s mnoha
obyvateli jižní Louisiany ‒
černochy, původními obyvateli, s chudými.
Mysleli jsme si, že nás spojuje jen
nynější zotavování se z katastrofy,
ale zjistili jsme, že nás
teď spojuje nemožný úkol,
abychom zajistili, že naše komunity
nebudou vyhlazeny vzestupem hladiny moře,
jež způsobuje klimatická změna.
Přátelé, sousedé, rodina, moje komunita ‒
předpokládala jsem, že tu vždy budou.
Země, stromy, bažiny, zátoky ‒
myslela jsem, že tu vždy budou,
tak jako tisíce let předtím.
Mýlila jsem se.
Abych pochopila,
co se s mojí komunitou děje,
musela jsem si promluvit
i s jinými komunitami ve světě.
Začala jsem v jižní Louisianě
s United Houma Nation.
Mluvila jsem se zástupci mládeže
v Shishmaref na Aljašce.
Hovořila jsem s rybářkami
na pobřeží Vietnamu,
s bojovníky za spravedlnost na Fidži,
s novou generací vůdčích osobností
prastarých kultur v Torresově průlivu.
Komunity, jež tu žily po tisíce let,
nyní trpěly stejným osudem
a všichni jsme přemýšleli,
jak přežít následujících padesát let.
Předpokládá se,
že koncem dalšího století
přijde kvůli klimatické změně
dalších 180 milionů lidí o bydlení,
a v jižní Louisianě už se stěhují ti,
kteří si to mohou dovolit.
Stěhují se, protože jižní Louisiana
patří mezi ty země světa,
jež své území ztrácejí nejrychleji.
Mizení země je to,
co spojuje moji komunitu v zátoce
s dalšími komunitami na pobřeží.
Vymazání z mapy je to,
proti čemu bojují lidé po celém světě,
když si uvědomíme reálné dopady
klimatických změn.
Posledních 14 let jsem hájila komunity,
které byly klimatickou krizí
přímo ovlivněny.
Během zotavování se
z klimatické katastrofy
bojují tito lidé s diskriminací
a také se snaží vyrovnávat
masivní vysídlování lidí
příchodem jiných,
kteří vidí příležitost začít znovu.
Od roku 2005 jsou lidé
označováni za uprchlíky,
pokud odejdou či jsou vysídleni
kvůli klimatické katastrofě,
a to dokonce i když nepřekročí
mezinárodní hranice.
Taková nevhodně užitá pojmenování,
která mají identifikovat druhé,
oběti,
osoby, které jsou zde nežádoucí,
taková pojmenování
brání ekonomické obnově,
sociální integraci
i uzdravení, jež potřebujeme
kvůli klimatické krizí a traumatu.
Na slovech záleží.
A záleží i na tom,
jak se chováme k lidem,
kteří překračují hranice.
Mělo by nás zajímat,
jak se zachází s lidmi,
kteří dnes překračují hranice
a hledají azyl a bezpečí,
a to minimálně proto, že jednou
to můžete být vy či vaši milovaní,
kdo bude v blízké budoucnosti
potřebovat uplatnit své právo
přestěhovat se.
Už dnes se musíme začít připravovat
na globální migraci.
Dnes je to realita.
Naše města a naše komunity
na to nejsou připravené.
Nás ekonomický a sociální systém
je vlastně připraven jen na to,
aby na migrujících lidech vydělal.
Způsobí to postupnou
klimatickou gentrifikaci
a bude to také bránit pohybu lidí,
a to formou zneužívání pracovní síly
a obvykle i kriminalizací.
Klimatickou gentrifikaci, k níž dochází
v očekávání zvýšení hladiny moře,
můžeme pozorovat na místech,
jako je Miami,
kde komunity, které žily dále od pobřeží,
jsou nyní vypláceny ze své půdy,
kterou původně obývaly
a na niž se nyní stěhují lidé z pobřeží.
Tito lidé se přesouvají,
jsou nuceni se vystěhovat
ze sociálních a ekonomických systémů,
jež potřebují k přežití.
Ke klimatická gentrifikaci dochází také
v důsledku klimatické katastrofy.
Když obrovské počty lidí
na neurčitou dobu opustí nějaké místo,
jiní se tam nastěhují.
Klimatickou gentrifikaci také pozorujeme,
když jsou poničené domovy
nově vybudované,
ale tentokrát za vyšší cenu,
na kterou nedosáhnou černoši,
hnědí nebo chudí lidé,
kteří se chtějí vrátit domů.
Rozdíl v cenách nájmů
nebo v cenách domů
je rozdílem mezi tím,
když můžete uplatnit své právo,
své lidské právo vrátit se domů
ke své komunitě,
a tím, když jste nuceni
přestěhovat se někam jinam,
kde budete více vystaveni živlům,
v levnějším domě a sami.
Klimatická krize
je mnohem širším tématem,
než je omezování emisí CO2,
a hodně se liší od debat
týkajících se jen extrémního počasí.
Čelíme změně ve všech ohledech
naší globální reality.
Klimatická migrace je jen malým dílkem,
ale bude to mít dominový efekt
jak v pobřežních městech,
tak i v těch ve vnitrozemí.
Co tedy uděláme?
Mám pár nápadů.
(smích)
Zaprvé musíme pozměnit
naše chápání tohoto problému.
Problémem není klimatická změna.
Klimatická změna
je tím nejhorším projevem
ekonomického systému,
který je stavěný jen pro některé,
aby z naší planety a z našich lidí
vytěžil vše, co je cenné,
počínaje přírodními zdroji
až po plody lidské práce.
Právě tento systém vytvořil tuto krizi.
(potlesk)
Musíme mít odvahu si přiznat,
že už jsme si toho vzali příliš.
Nesmíme zavírat oči před skutečností,
že celý svět teď platí cenu
za privilegia a pohodlí
jen několika lidí na planetě.
Je na čase, abychom provedli
celospolečenské změny systému,
který vybízí ke spotřebě,
až do bodu globální nerovnováhy.
Naše sociální, politické a ekonomické
systémy zaměřené na těžení
musí být přebudovány v systémy,
které regenerují svět
a globálně prosazují naši svobodu.
Je arogantní myslet si,
že nás zachrání technologie.
Je sobecké myslet si, že můžeme pokračovat
v tomto nespravedlivém a vysávajícím
přístupu k životu na naší planetě,
a přitom přežít.
(potlesk)
Abychom přežili další fázi
naší lidské existence,
budeme muset přebudovat
naše sociální a ekonomické systémy
a rozvíjet naši společnou odolnost.
Sociální restrukturalizace musí
směřovat k obnově a nápravě světa
a komunit, které byly po generace
pouze využívané,
kriminalizované a napadané.
To je prvořadé.
Právě s tím musíme začít.
Musíme zavést nový společenský přístup,
abychom migraci vnímali jako výhodu,
jako nutnost pro naše globální přežití,
ne jako ohrožení
našich individuálních privilegií.
Společná odolnost znamená rozvoj měst,
která mohu lidi přijmout,
zajistit jim bydlení,
jídlo, vodu, zdravotní péči
a osvobození od přehnaného
policejního dohledu,
a to pro každého,
bez ohledu na to, kým jste,
bez ohledu na to, odkud jste.
Co by znamenalo, kdybychom teď
klimatickou migraci začali plánovat?
Živelně rostoucí nebo upadající města
by v tom mohla spatřit příležitost
k znovuvybudování sociální infrastruktury
založené na spravedlnosti a rovnosti.
Mohli bychom investovat
do veřejných nemocnic
a pomoci jim připravit se na to,
co nastane při klimatické migraci,
a to včetně traumat,
která přicházejí se ztrátou a přemístěním.
Můžeme věnovat více času spravedlnosti,
ale nikoli jen kvůli dočasnému zisku,
kvůli pomoci narovnat rozpočtový deficit.
Musí to být ve prospěch
dlouhodobých změn a podpoře spravedlnosti.
A už je to možné.
Po hurikánu Katrina
přijaly univerzity a střední školy
po celých Státech studenty,
aby jim pomohly bez přerušení
dokončit semestry či ročníky.
Tito studenti jsou nyní
produktivními členy naší komunity
a právě na to se musí naše komunity,
naše podniky a naše instituce připravit.
Už nastal čas.
Pokud tedy problém přeformulujeme
do pravdivější podoby
a pokud zrestrukturalizujeme náš
sociální systém, aby byl spravedlivější,
zbude jen, abychom v sobě
zase objevili svůj původ
a apelovali na svou pradávnou sílu.
To nutně znamená,
že se musíme naučit následovat ‒
nikoli rozmělňovat, idealizovat, odbývat ‒
ale následovat vedení a tradiční znalosti
konkrétního místa.
To znamená, že se musíme podřídit
normám ekologické spravedlnosti,
klimatické rovnosti a lidských práv,
jakožto k základnímu kameni
a výchozímu bodu,
k němuž musí naše nová společnost mířit.
To vše vyžaduje, abychom
uznali vyšší moc než sami sebe
a život delší než ten, který prožijeme my.
Vyžaduje to, abychom věřili ve věci,
u nichž máme to privilegium,
že je nemusíme spatřit.
Musíme ctít právo života
v přirozeném prostředí.
Musíme prosazovat
lidská práva pro všechny.
Musíme se transformovat
z jednorázové a individuální společnosti
na společnost, která chápe
společnou dlouhodobou humanitu,
jinak to nezvládneme.
Musíme vnímat, že i ti nejlepší z nás
jsou lapeni v nespravedlivém systému,
a musíme uznat,
že jiní přežijí jedině tehdy,
pokud my přijdeme na to,
jak společně dosáhnout osvobození.
Dobrou zprávou je,
že jsme potomky mocného národa.
Jsme potomky těch,
kteří se zde tak či onak
dožili až dnešních dnů.
To je dostatečný důvod, abychom bojovali.
A věřte své přítelkyni z jižní Louisiany,
že ty nejtěžší bitvy jsou právě těmi,
které oslavujeme.
Rozhodněme se, že tato další fáze
naší planetární existence bude krásnou,
a když už jsme u toho,
ať je to pro všechny spravedlivé a fér.
Společně to zvládneme.
Zvládneme to,
protože musíme.
Musíme, jinak ztratíme naši planetu
a ztratíme sami sebe.
Práce začíná právě zde.
Práce začíná nám všem společně.
To je má nabídka.
Děkuji, že jste ji vyslechli. Merci.
(potlesk)
Etwa zwei Jahre nach Hurrikan Katrina
sah ich zum ersten Mal
die Flutkarten von Louisiana.
Diese Flutkarten zeigen
bereits verlorenes Land
und Land, welches in der Zukunft
verloren gehen wird.
An diesem speziellen Tag,
bei einem Gemeindetreffen,
wurden diese Karten genutzt,
um zu erklären,
wie eine Gegend wie meine
in Süd-Louisiana
und weitere an der Küste
von Mississippi und Alabama
von einer 9 Meter hohen Flutwelle,
hervorgerufen durch Hurrikan Katarina,
überschwemmt werden kann.
Das Land, das wir verloren,
war unser Puffer zum Meer.
Ich meldete mich freiwillig,
um mit diesen Grafiken zu arbeiten.
Und in dieser Sekunde änderte sich
mein Leben zum zweiten Mal in zwei Jahren.
Die Grafik zeigte massiven Landverlust
in Süd-Louisiana
und ein sich näherndes Meer.
Die Grafik zeigte
das Verschwinden meiner Heimat
und vieler weiterer Gegenden,
vor dem Ende des Jahrhunderts.
Ich stand nicht alleine vor diesen Leuten.
Ich war dort mit anderen Vertretern
aus Gemeinden Süd-Louisianas --
Schwarze, Indigene, Arme.
Wir dachten, wir waren nur verbunden
durch die Erholung von der Katastrophe
aber wir verstanden, wir waren verbunden
durch die unmögliche Aufgabe
sicherzustellen, dass unsere Gemeinden
nicht ausgelöscht werden
vom Anstieg des Meeres,
hervorgerufen vom Klimawandel.
Freunde, Nachbarn, Familie,
meine Gemeinde:
Ich ging davon aus,
sie würden immer da sein.
Land, Bäume, Moore, Sumpfgebiete:
Ich ging davon aus, sie sind immer da,
genau wie Jahrtausende vorher.
Ich lag falsch.
Um zu verstehen,
was mit meiner Gemeine passierte,
musste ich mit anderen Gemeinden,
überall auf der Welt, sprechen.
Ich begann mit der United Houma Nation
in Süd-Louisiana.
Ich sprach mit jungen Engagierten
in Shishmaref, Alaska.
Ich sprach mit Fischerinnen
von der Küste Vietnams,
mit Gerechtigkeitskämpfern in Fidschi,
neuen Generationen von Führern
der uralten Kulturen
der Torres-Strait-Inseln.
Gemeinden, die hier seit
Jahrtausenden lebten,
erlitten das gleiche Schicksal
und wir überlegten alle,
wie wir die nächsten 50 Jahre
überleben können.
Es wird vorausgesagt,
dass Ende des Jahrhunderts,
mehr als 180 Millionen Menschen
wegen des Klimawandels umziehen müssen.
Und in Süd-Louisiana,
ziehen die bereits weg,
die es sich leisten können.
Sie ziehen um, weil
Süd-Louisiana Land verliert,
schneller als viele andere
Gegenden der Welt.
Das Verschwinden ist es,
was meine Sumpfgegend am Flussarm
mit anderen Küstengegenden gemeinsam hat.
Gemeinden überall auf der Welt
kämpfen gegen die Auslöschung,
eine reale Folge der Auswirkungen
des Klimawandels.
In den letzten 14 Jahren, habe ich mich
für Gemeinden eingesetzt,
die unmittelbar von
der Klimakrise betroffen sind.
Diese Gemeinden kämpfen
gegen Diskriminierung
beim Wiederaufbau nach Klimakatastrophen.
Sie versuchen außerdem,
einen Ausgleich zu erreichen,
zwischen der massiven
Umsiedlung von Menschen
und dem Zuzug von anderen Menschen,
die neu anfangen wollen.
Seit 2005 werden Menschen
"Flüchtlinge" genannt,
wenn sie wegen des Klimawandels
umziehen mussten,
auch wenn sie keine internationale
Grenze übertreten haben.
Diese falsch verwendeten Begriffe
sollen den Anderen identifizieren,
als das Opfer,
die Person, die nicht hier sein sollte.
Diese Begriffe sind Barrieren
gegen wirtschaftliche Erholung
gegen soziale Integration
und gegen die nötige Heilung
von Schäden durch die Klimakrise.
Wörter spielen eine Rolle.
Es ist relevant, wie wir Menschen
behandeln, die Grenzen überwinden.
Es sollte uns wichtig sein,
wie Menschen behandelt werden,
die Grenzen überwinden, um
Zuflucht und Sicherheit zu suchen.
Sei es nur aus dem einen Grund,
dass Sie oder Ihre Lieben eines Tages
von ihrem Menschenrecht der Freizügigkeit
Gebrauch machen müssen.
Wir müssen anfangen, uns auf
eine globale Umsiedlung vorzubereiten.
Das ist die Realität heute.
Unsere Städte und Gemeinden
sind nicht vorbereitet.
Unsere Wirtschaft und unser Sozialsystem
sind nur darauf vorbereitet,
Profite zu machen,
mit Menschen, die umsiedeln müssen.
Dies wird zu einer
Klima-Gentrifizierung führen.
Es wird Menschen benachteiligen,
die umsiedeln müssen,
normalerweise durch ausbeuterische Arbeit
und häufig durch Kriminalisierung.
Wir sehen Klima-Gentrifizierung
in Städten wie Miami,
wo in Erwartung
des steigenden Meeresspiegels,
Menschen von der Küste wegziehen,
und jene Menschen vertreiben,
die sich die nun steigenden Preise
der höher gelegenen Gebiete,
in die sie einst vertrieben wurden,
nicht mehr leisten können.
Diese Leute sind gezwungen wegzuziehen,
sie verlassen das soziale
und wirtschaftliche Umfeld,
das sie zum überleben brauchen.
Klima-Gentrifizierung entsteht auch
als Folge von Klima-Katastrophen.
Wenn eine große Anzahl von Menschen
für unbestimmte Zeit
eine Gegend verlässt,
ziehen andere Menschen dorthin.
Klima-Gentrifizierung entsteht auch,
wenn beschädigte Häuser
nachhaltig wieder aufgebaut werden
und nun hochwertiger sind
und somit unbezahlbar für schwarze,
braune und arme Menschen,
die zurück nach Hause möchten.
Der Preisunterschied in Mieten oder
Wohneigentum ist der Maßstab dafür,
ob man von seinem Recht
Gebrauch machen kann.
Dem Menschenrecht, als Gemeinschaft
nach Hause zurückzukehren
oder gezwungen zu sein, umzusiedeln,
in klima-gefährdetere Gebiete,
die günstiger sind,
und wo man allein ist.
Die Klimakrise ist viel mehr als
die Reduzierung von CO2
und es geht um etwas ganz anderes
als nur extremes Wetter.
Wir sehen eine globale Veränderung
in allen Aspekten des täglichen Lebens.
Und die Umsiedlung aus Klimagründen
ist nur ein kleiner Teil davon.
Aber er erzeugt Domino-Effekte
sowohl in Küstenstädten,
als auch im Inland.
Was können wir dagegen tun?
Ich habe ein paar Ideen.
(Gelächter)
Zuerst müssen wir unseren Blick
auf das Problem ändern.
Der Klimawandel ist nicht das Problem.
Der Klimawandel ist das schlimmste Symptom
eines Wirtschaftssystems,
welches für einige Wenige gemacht wurde,
um die wertvollen Schätze des Planeten
und der Menschen auszubeuten.
Von unseren natürlichen Ressourcen,
bis zu den Früchten menschlicher Arbeit.
Dieses System hat diese Krise
hervorgebracht.
(Applaus)
Wir müssen den Mut haben, zuzugeben,
dass wir zu viel genommen haben.
Wir können nicht die Augen
davor verschließen,
dass die ganze Welt dafür bezahlt,
dass einige wenige Menschen
mit Privilegien und Komfort leben.
Es ist an der Zeit,
die gesamte Gesellschaft zu verändern.
Ein System, das Konsum ausreizt,
bis es zu globalem Ungleichgewicht führt.
Unsere sozialen, politischen und
ökonomischen Systeme der Ausbeutung
müssen umgeformt werden,
zu Systemen, die den Planeten regenerieren
und weltweit menschliche Freiheit fördern.
Es ist arrogant zu glauben,
dass Technologie uns retten wird.
Es ist egoistisch, zu denken,
wir könnten so weitermachen,
auf diese ungerechte und
ausbeuterische Weise
und auf diesem Planeten überleben.
(Applaus)
Um die nächste Phase der
menschlichen Existenz zu überleben,
müssen wir unser Sozialsystem
und die Wirtschaft umstrukturieren,
um unsere gemeinsame
Widerstandsfähigkeit zu erhöhen.
Die soziale Umstrukturierung
muss sicherstellen,
dass der Planet und die Gemeinden,
die wir ausgebeutet haben,
kriminalisiert haben,
und für Generationen geschädigt haben,
repariert und wiederaufgebaut werden.
Das steht an erster Stelle.
Hier fangen wir an.
Wir müssen eine Einstellung etablieren,
die Umsiedlung als Vorteil sieht,
als Notwendigkeit für
unser globales Überleben.
Nicht als Bedrohung
unserer individuellen Privilegien.
Gemeinschaftliche Widerstandsfähigkeit
heisst, Städte zu entwickeln,
die Menschen aufnehmen
und Wohnraum bereitstellen können,
sowie Wasser und Krankenversicherung
und ein Leben ohne
massive Polizeiüberwachung.
Dies gilt für alle Menschen,
egal wer sie sind,
egal woher sie kommen.
Wie können wir heute schon
für die Klima-Umsiedlung vorauszuplanen?
Wachsende und schrumpfende Städte
könnten die Gelegenheit nutzen,
eine soziale Infrastruktur zu entwickeln,
die auf Gerechtigkeit und Fairness baut.
Wir könnten öffentliche Krankenhäuser
mit Geld ausstatten,
um sich auf Veränderungen vorzubereiten
die durch Klima-Umsiedlungen entstehen,
inklusive psychologischer Schäden
durch Verlust und Entwurzelung.
Wir können uns mehr
für Gerechtigkeit einsetzen,
aber nicht für einen kurzfristigen Nutzen,
nicht, um Budgetkürzungen abzufedern,
sondern für einen langfristigen Wandel
und für den Ausbau von Gerechtigkeit.
Das ist jetzt schon möglich, Leute.
Nach Hurrikan Katrina,
haben überall in den USA
Universitäten und Gymnasien
Studenten aufgenommen,
damit sie ohne Unterbrechung
die Ausbildung fortsetzen konnten.
Diese Studenten sind jetzt
nützliche Mitglieder unserer Gemeinden,
und das ist es, was die Gemeinden,
unsere Unternehmen und Einrichtungen
benötigen, um jetzt bereit zu sein.
Es ist jetzt soweit.
Wenn wir also das Problem
korrekt umformulieren,
und unser Sozialsystem
gerechter umstrukturieren,
müssen wir nur noch neu heimisch werden
und eine ganz ursprüngliche
Macht heraufbeschwören.
Das bedeutet notwendigerweise,
dass wir lernen, einer Führung
und traditionellem Wissen zu folgen,
die einer bestimmten Gegend entsprechen,
ohne es zu banalisieren,
ohne es als exotisch zu sehen
und ohne es abzuwerten.
Wir müssen uns zu Standards für
ökologische Gerechtigkeit verpflichten,
sowie für Klima-Gerechtigkeit
und Menschenrechte,
als Basis, als Grund-Standard,
als Ausgangspunkt dafür
wie unsere neue Gesellschaft
aussehen soll.
Wir müssen erkennen, dass es eine
größere Macht als uns selbst gibt
und ein Leben, das länger ist als unseres.
Wir müssen an Dinge glauben,
die wir privilegiert genug sind,
nicht sehen zu müssen.
Wir müssen die Gesetze
der Natur anerkennen.
Wir müssen Menschrechte für Alle fördern.
Wir müssen von einer Wegwerfgesellschaft,
die das Individuum zum Mittelpunkt hat,
zu einer gemeinschaftlichen,
lange währenden Menschlichkeit finden,
oder wir werden aussterben.
Wir müssen verstehen, dass auch die Besten
von uns in einem ungerechten System leben,
und wir müssen zugeben,
dass die einzige Chance zu überleben,
darin besteht,
eine gemeinsame Befreiung zu erreichen.
Die gute Nachricht ist,
wir sind widerstandsfähige Menschen.
Wir stammen von Menschen ab,
die überlebt haben,
so dass wir heute hier sein können.
Das ist Grund genug, um zu kämpfen.
Glauben Sie Ihrer
Freundin aus Süd-Louisiana:
die schwersten Kämpfe sind die,
die gefeiert werden müssen.
Lassen Sie uns die nächste Phase
unserer Existenz wunderschön gestalten,
und wenn wir schon dabei sind,
machen wir sie gerecht und fair für alle.
Wir können es schaffen, Leute.
Wir können es,
weil wir es müssen.
Wir müssen, weil wir sonst
unseren Planeten verlieren,
und uns selbst.
Die Arbeit beginnt jetzt.
Beginnen wir die Arbeit gemeinsam.
Das ist mein Angebot.
Danke, dass Sie es
angenommen haben. Merci.
(Applaus)
Fue dos años después del huracán Katrina
que vi por primera vez
los mapas de la inundación de Luisiana.
Estos mapas de inundaciones se usan para
ver la pérdida de tierras en el tiempo
y la pérdida de tierra que está por venir.
En este día particular,
en una reunión de la comunidad,
estos mapas se utilizaron para explicar
cómo una marejada de 9 m que
acompañó el huracán Katrina
pudo inundar comunidades
como la mía en el sur de Louisiana
y las comunidades de la costa
de Mississippi y Alabama.
La tierra que estábamos perdiendo
era nuestro amortiguador del mar.
Me ofrecí para interactuar
con los gráficos de la pared,
y en un instante mi vida cambió
por segunda vez en dos años.
La gráfica mostraba una pérdida masiva
de tierras en el sur de Louisiana
y un mar invasor,
pero más específicamente, el gráfico
mostraba la desaparición de mi comunidad
y muchas otras comunidades
antes del final del siglo.
No estaba sola
en la parte delantera de la sala.
Estaba allí con otros miembros
de las comunidades al sur de Louisiana,
negros, nativos, pobres.
Pensamos que estábamos unidos
por la recuperación de desastres temporal,
pero vimos que ahora
nos unía la tarea imposible
de asegurar que nuestras comunidades
no desparecieran
debido al aumento del nivel del mar
provocado por cambio climático.
Amigos, vecinos, familiares, mi comunidad:
yo supuse que siempre estaría allí.
Tierra, árboles, marismas, pantanos;
supuse que siempre estarían allí,
por haber estado allí miles de años.
Estaba equivocada.
Para entender lo que le
pasaba a mi comunidad,
tenía que hablar
con otras comunidades en todo el mundo.
Empecé en el sur de Louisiana
con la Nación Unida de los Houma.
Hablé con defensores de los jóvenes
en Shishmaref, Alaska.
Hablé con pescadoras
en la costa de Vietnam,
con defensores de justicia en Fiji,
con nuevas generaciones de líderes
de las culturas antiguas del
Estrecho de Torres.
Las comunidades que habían estado
ahí durante miles de años
estaban sufriendo el mismo destino,
y todos contemplábamos
cómo íbamos a sobrevivir los próximos 50.
A finales del siglo siguiente,
se predice que más de
180 millones de personas
se verán desplazadas por cambio climático,
y en el sur de Louisiana,
aquellos que pueden permitirse el lujo
de hacerlo, ya se están marchando.
Se están marchando porque
el sur de Louisiana se pierde tierra
a una de las velocidades
más altas del planeta.
La desaparición es lo que
mi comunidad pantano
tiene en común
con otras comunidades costeras.
Contra la desaparición están luchando
las comunidades de todo el mundo
a medida que somos conscientes
del impacto real del cambio climático.
He pasado los últimos 14 años
abogando a favor de las comunidades
afectadas directamente
por la crisis climática.
Estas comunidades están luchando
contra la discriminación
mientras se recuperan de
los desastres del clima,
y también tratan de equilibrar
el desplazamiento masivo de personas
con un influjo en los demás
que ven la oportunidad
de comenzar de nuevo.
Desde 2005 a las personas las
han llamado "refugiadas"
cuando se ven desplazadas
por el desastre climático,
incluso cuando no cruzan
las fronteras internacionales.
Estos términos se usan de manera abusiva,
destinados a identificar al otro,
a la víctima,
a la persona que
se supone que no debe estar ahí.
Estos términos son barreras
para la recuperación económica,
para la integración social
y para la curación requerida de
la crisis climática y trauma climático.
Las palabras importan.
También importa la forma como tratamos a
las personas que cruzan fronteras.
Hay que preocuparse por
cómo las personas que cruzan fronteras hoy
son tratadas al buscar refugio y seguridad
por ninguna otra razón que la que
podrían tener Uds. o alguien que amen
que necesite ejercer
su derecho humano a migrar
en un futuro cercano.
Hay que empezar a prepararse
para la migración global de hoy.
Es una realidad ahora.
Nuestras ciudades y comunidades
no están preparadas.
De hecho, nuestros sistemas
económico y social
solo se preparan para hacer beneficio
fuera de las personas que migran.
Esto causará fases
de gentrificación climática,
y también penalizará
el movimiento de personas,
generalmente
mediante la explotación de la mano de obra
y por lo general mediante la penalización.
La gentrificación climática que ocurre
en previsión de aumento del nivel del mar
es lo que estamos viendo
en lugares como Miami,
donde las comunidades
que se mantenían en la línea de costa
ahora están ante un precio desfasado
del terreno elevado
donde se habían asentado originalmente
conforme la gente se marcha
lejos de la costa.
Estas personas se mudan
obligadas a trasladarse lejos,
lejos de los sistemas sociales y
económicos que necesitan para sobrevivir.
La gentrificación climática también sucede
en las secuelas de un desastre climático.
Cuando grandes cantidades de
personas dejen una ubicación
durante un tiempo indefinido,
veremos a los demás entrando en juego.
También vemos que sucede
la gentrificación climática
cuando las viviendas dañadas
son ahora "verde construido",
pero ahora tienen un valor más alto,
generalmente fuera del alcance de
los negros, mulatos y pobres
que quieren volver a casa.
La diferencia de precio de los alquileres
o la propiedad de una casa
es la diferencia
entre ser capaz de ejercer tu derecho,
tu derecho a volver a casa
como comunidad,
o ser forzado
a ser reasentarse en otra parte
más resistente al clima,
menos costosa
y solo.
La crisis climática es
un tema mucho más grande
que la reducción de las emisiones de CO2,
y es una conversación que no se reduce
al tiempo atmosférico extremo.
Nos enfrentamos a un cambio en todos
los aspectos de nuestra realidad global.
Y la migración climática es
solo una pequeña parte,
pero va a generar un efecto dominó
en ambas ciudades costeras
y en las ciudades del interior.
¿Así que qué hacemos?
Tengo algunas ideas.
(Risas)
En primer lugar, hay que replantear
nuestra comprensión del problema.
El cambio climático no es el problema.
El cambio climático es
el síntoma más horrible
de un sistema económico
que se ha construido para unos pocos
para extraer todos los valores preciosos
de este planeta y a su gente,
desde nuestros recursos naturales
a los frutos de nuestro trabajo humano.
Este sistema ha creado esta crisis.
(Aplausos)
Debemos tener el valor de admitir
que hemos usurpado demasiado.
No podemos cerrar los ojos ante el hecho
de que el mundo entero
está pagando un precio
por el privilegio y la comodidad de
solo unas pocas personas en el planeta.
Es hora de que hagamos cambios
a nivel de la sociedad
de un sistema que incentiva el consumo
hasta el punto de desequilibrio global.
Nuestros sistemas de extracción
sociales, políticos y económicos
debe transformarse
en sistemas que regeneren la tierra
y avancen en la libertad humana
a nivel mundial.
Es la arrogancia de pensar
que la tecnología nos salvará.
Es el ego que nos hace pensar
que podemos seguir
en este enfoque injusto y extractivo
viviendo en este planeta
y sobrevivir.
(Aplausos)
Para sobrevivir a la siguiente fase
de nuestra existencia humana,
tendremos que reestructurar nuestros
sistemas sociales y económicos
para desarrollar nuestra capacidad
de recuperación colectiva.
La reestructuración social debe ser
hacia la restauración y reparación
de la tierra y de las comunidades
que han sido desplazadas
criminalizadas por las generaciones.
Estas son las primeras líneas.
Aquí es donde empezamos.
Hay que crear una nueva actitud social
para ver la migración como beneficio,
una necesidad
para nuestra supervivencia global,
no como una amenaza
para nuestro privilegio individual.
Resiliencia colectiva significa que
ciudades en desarrollo puedan
recibir personas y
proporcionar una vivienda,
alimentos, agua, atención sanitaria
y la libertad
ante la excesiva intervención policial
para todo el mundo,
No importa quiénes sean,
no importa de dónde sean.
¿Qué pasaría si comenzamos
con el plan de migración climática ahora?
Extendiéndose a ciudades en peligro
que podrían ver esto como una oportunidad
de reconstruir una infraestructura social
enraizada en la justicia y la equidad.
De hecho, podríamos poner dinero
en los hospitales públicos
y prepararse
para lo que está por venir
debido a la migración climática,
incluyendo el trauma que viene
con la pérdida y la reubicación.
Podemos invertir más
de nuestro tiempo en la justicia,
pero no puede hacerse
para una ganancia temporal,
no puede ser de ayuda
a los déficits presupuestarios,
tienen que ser
para el cambio a largo plazo
y que tienen que ser
como adelanto a la justicia.
Ya es posible, todos Uds.,
después del huracán Katrina,
universidades y escuelas secundarias de
todo EE. UU. tomaron a los estudiantes
para ayudarles a terminar su semestre
o su año sin perder el ritmo.
Aquellos estudiantes son ahora activos
productivos en nuestra comunidad,
y esto es lo que nuestras comunidades,
nuestras empresas y nuestras instituciones
necesitan para estar preparados por ahora.
El tiempo es ahora.
Así que a medida que replanteamos
el problema de manera más veraz
y reestructuramos nuestros sistemas
sociales de manera más justa,
todo lo que queda es
para reindigenizarnos nosotros mismos
y para evocar un poder de
la clase más antigua.
Esto necesariamente significa que
debemos aprender a seguir,
no a fracturar,
no a romantizar, no a descartar
el liderazgo y
los conocimientos tradicionales
de un lugar local en particular.
Significa que debemos comprometernos
con las normas de equidad ecológica,
la justicia climática y
los derechos humanos
como base, un estándar de base,
un punto de partida,
para que nuestra nueva sociedad
pueda seguir.
Todo esto nos obliga a reconocer
un poder mayor que nosotros mismos
y una vida más larga
que la que vamos a vivir.
Nos obliga a creer en las cosas que
por ser lo suficientemente privilegiados
no tenemos que vivirlas.
Hay que respetar
los derechos de la naturaleza.
Hay que avanzar
en los derechos humanos para todos.
Debemos transformar
la sociedad individualista de un solo uso,
en una humanidad colectiva a largo plazo,
o de lo contrario no vamos a logarlo.
Debemos ver que incluso
el mejor de nosotros está enredado
en un sistema injusto.
Y hay que reconocer
que la única forma
en que vamos a sobrevivir
es imaginando
cómo llegar
a una liberación compartida juntos.
La buena noticia es que
descendemos de gente poderosa.
Descendemos de aquellos que,
de una forma u otra,
han sobrevivido hasta ahora
para estar aquí presentes.
Esta es una razón suficiente para luchar.
Y aprendan de su amiga
del sur de Louisiana,
que esas peleas más difíciles
son los que celebrarán.
Elijamos hacer hermosa esta nueva fase
de nuestra existencia planetaria,
y mientras lo hacemos,
hagamos que sea justo
y equitativo para todos.
Podemos hacer esto, todos nosotros.
Podemos hacerlo,
porque debemos hacerlo.
Debemos, pues de lo contrario
perderemos nuestro planeta
y nos perderemos.
El trabajo comienza aquí.
El trabajo comienza juntos.
Esta es mi oferta.
Gracias por tenerme con Uds.
(Aplausos)
حدودا دوسال بعد از طوفان کاترینا بود
که من برای اولین بار
نقشههای سیل لوئیزیانا را دیدم.
این نقشهها برای نمایش
از دست رفتن زمین در گذشته
و پیشبینی آینده از دست رفتن زمین است.
در این روز خاص،
در یک جلسه جمعیت محلی،
این نقشهها توضیح میدهند که
چطور افزایش ۱۰ متری سطح جزر و مد
که همراه طوفان کاترینا پیش آمد
میتواند محلههایی مثل مال من
را در لوئیزیانای جنوبی
و دیگر مکانها در میسیسیپی
و سواحل آلاباما را غرق کند.
مشخص شد که زمینی که از دست میدهیم
حائل ما از دریا بود.
من داوطلب شدم تا روی
نقشههای دیواری کار کنم،
و در یک لحظه زندگی من
برای دومین بار در دو سال تغییر کرد.
نقشهها مقدار زیادی از دست رفتن زمین
در لوئیزیانای جنوبی
و پیشروی دریا را نشان میدادند،
اما خصوصا، نقشهها
نشان میدادند که محله من
و خیلی محلههای دیگر چطور
تا پایان این قرن از میان خواهند رفت.
من در مقابل آن اتاق تنها نبودم.
من آنجا همراه دیگر اعضای جمعیتهای
محلی لوئیزیانای جنوبی ایستاده بودم --
سیاهپوست، بومی، فقیر.
فکر میکردیم که ارتباط ما
بخاطر جبران موقت خسارات است،
اما فهمیدیم که ارتباط ما
در انجام کاری غیر ممکن است
از اینکه مطمئن شویم که اجتماعاتمان
بخاطر افزلیش سطح آب محو نمیشوند
بخاطر تغییرات آب و هوایی.
دوستان، همسایهها، خانواده، جامعه من:
فرضم این بود که همیشه آنجا هستند.
زمین، درخت، مرداب، رودخانه:
تنها فرض کرده بودم که آنجا خواهد ماند
همانطور که هزاران سال بودهاند.
اشتباه میکردم.
برای فهمیدن اینکه چه
برای جامعه من اتفاق میافتد،
باید با دیگر جمعیتهای
اطراف جهان صحبت میکردم.
من با جمعیت متحد هوما
از لوئیزیانای جنوبی شروع کردم.
با مدافعین جوان شیشمارِف
از آلاسکا صحبت کردم.
با زنان ماهیگیر سواحل ویتنام صحبت کردم،
مبارزان صلح در فیجی،
با نسل جدید رهبران
در فرهنگِ باستانی تنگه تورِز.
جمعیتهایی که برای
هزاران سال اینجا بودهاند
ما دچار همان سرنوشتیم،
و همگی در این اندیشهایم
که چطور ۵۰ سال بعد را دوام آوریم.
در انتهای قرن آینده،
پیشبینی میشود که بیش از ۱۸۰ میلیون نفر
به دلیل تغییرات آب و هوایی
جابجا خواهند شد،
و در لوئیزیانای جنوبی،
آنهایی که توان مالیاش را دارند
همین حالا در حال جابجا شدند.
جابجا میشوند چون لوئیزیانای جنوبی
در از دست دادن زمین
یکی از پر سرعتترین محلهای کره زمین است.
ناپدید شدن چیزی است
که جامعه کنار رودخانهای من
با دیگر جوامع ساحلی مشترک است.
جمعیتهای اطراف جهان
در حال مبارزه با محو شدن هستند
وقتی که تاثیر تغییرات
آب و هوا را باور میکنیم.
من ۱۴ سال گذشته را
به دفاع از جوامعی پرداختهام
که مستقیما از بحران
آب و هوایی تاثیر گرفتهاند.
این جوامع با تبعیضی که
در جبران فاجعههای
آب و هوایی است مبارزه میکنند،
و همچنین تلاش میکنند
تا بین مهاجرت جمعی مردم
با هجوم دیگرانی که
فرصتی در یک آغاز
دوباره میبینند، تعادلی ایجاد کنند.
از ۲۰۰۵، به این افراد «پناهجو» میگویند
وقتی که بخاطر فاجعههای آب و هوایی
رها میکنند و جابجا میشوند،
حتی وقتی از مرزهای
بینالمللی هم عبور نمیکنند.
این عبارات، عباراتی
که بد استفاده شدهاند،
منظور این بوده که دیگران را مشخص کند،
قربانی را،
کسی که قرار نبوده اینجا باشد،
این عبارات مانعی هستند
برای بهبود اقتصادی،
برای ترکیب اجتماعی
و برای التیامی که در بحران و ضربه روحی
ناشی از تغییرات آب و هوا لازم است.
کلمات مهمند.
و مهم است که با آنهایی که از مرزها
عبور میکنند چه برخوردی میکنیم.
باید توجه کنیم با کسانی که امروز
از مرزها عبور میکنند
به دنبال پناه و امنیت، چه برخوردی میشود،
اگر بدون هیچ دلیل دیگری
شما یا کسی که دوستش دارید
که نیازمند استفاده از
حقوق انسانیشان در مهاجرت
در آینده نزدیک باشند.
ما امروز باید خود را برای
مهاجرتهای جهانی آماده کنیم.
حالا این واقعیتی است.
شهرها و اجتماعات ما آماده نیستند.
در واقع، ساختار اقتصادی
و ساختارهای اجتماعی ما
تنها برای کسب سود از کسانی
که مهاجرت میکنند آمادهاند.
که موجب ایجاد دورانهایی
از نوسازیهای شهری آب و هوایی باشیم،
که مانع از حرکت مردم خواهد شد،
معمولا از راه استثمار نیروی کار
و معمولا از راه مجرم پروری.
نوسازی آب و هوایی که به دنبال
توقع افزایش سطح آب دریا پیش میآید
چیزی است که در محلهایی
مانند میامی میبینیم،
که محلههایی که دور از اسکله هستند
حالا با افزایش بهایشان از قیمت بالایی
که از ابتدا داشتهاند مواجهاند
چون مردم از ساحل دور میشوند.
اینها جابجا میشوند،
مجبور به تغییر محل میشوند
از ساختار اقتصادی و اجتماعی
که برای بقا به آن نیاز دارند.
نوسازی آب و هوایی پس از وقوع
یک فاجعه آب و هوایی هم پیش میآید.
وقتی که تعداد زیادی از مردم
محلی را ترک میکنند
برای مدتی نامعلوم،
میبینیم که دیگرانی میآیند.
و همینطور میبینیم که نوسازی
آب و هوایی وقتی انجام میشود
که خانههای تخریب شده حالا با
« فناوری سبز» ساخته میشوند،
ولی حالا ارزششان بالا رفته،
معمولا خارج از توان
سیاه پوستان و دورگهها و افراد فقیری است
که بخواهند به خانه بازگردند.
اختلاف بهای اجاره یا خرید یک خانه
تفاوت میان توان شما در گرفتن حق خود،
حقوق انسانیتان برای
بازگشت به اجتماع خانگیتان،
یا اجبار به سکونت در محلی دیگر است
کمتر مقاوم در برابر آب و هوا
ارزانتر
و تنها.
بحران آب و هوا موضوع خیلی بزرگتری
از کاهش انتشار گاز کربنیک است،
و گفتگوی کاملا متفاوتی
به نسبت آب و هوای غیرعادی است.
ما مواجه با تغییر در تمامی
جنبههای واقعیتهای جهانیمان هستیم.
اگرچه مهاجرتهای آب و هوایی
تنها بخش کوچکی است،
اما پیامدهای گستردهای
در شهرهای ساحلی و دیگر شهرهای داخلی
هر دو از خود بجا خواهد گذاشت.
خوب پس ما چه میکنیم؟
پیشنهاداتی دارم.
(خنده حضار)
ابتدا، باید تعریفمان
از مشکل را تغییر دهیم.
تغییرات آب و هوایی مشکل نیست.
تغییرات آب و هوایی وحشتناکترین علامت
یک سیستم اقتصادی است
که برای اقلیتی ساخته شده
تا هر چیز ارزشمندی را از این
سیاره و مردمش بیرون کشند،
از منابع طبیعی
تا بهرهکشی از نیروی کار انسانی.
این ساختار منجر به این بحران شده.
(تشویق حضار)
ما باید با شجاعت قبول کنیم
که زیادی برداشت کردهایم.
نمیتوانیم چشمانمان را
بر روی این حقیقت ببندیم
که تمامی جهان بهای
امتیازات و راحتی طلبی تعداد اندکی را
روی این سیاره میپردازد.
زمان آن است که تغییراتی اجتماعی ایجاد کنیم
در ساختاری که مصرفگرایی را تشویق میکند
تا حد برهم زدن تعادل جهانی.
ساختارهای اجتماعی، سیاسی
و اقتصادی ما در استخراج
باید تبدیل به ساختارهایی گردند
که زمین را بازسازی کنند
و موجب پیشبرد آزادی انسان شوند.
این خودخواهی است که
فکر کنیم فناوری نجاتمان میدهد.
این غرور است که فکر کنیم میتوانیم
این شیوه ناعادلانهی استخراج
را برای زندگی روی این سیاره
انتخاب کنیم و زنده بمانیم.
(تشویق حضار)
برای بقا در فاز بعدی وجود انسان،
باید ساختارهای اجتماعی و
اقتصادیمان را بازسازی کنیم
تا مقاومت جمعیمان بیشتر شود.
بازسازی اجتماعی باید
در جهت و ترمیم و اصلاح
زمین و اجتماعاتی باشد
که از آن استخراج میکنند،
مجرم پروری میکنند
و برای نسلها هدف گذاری شود.
اینها خطوط مقدماند.
از اینجا باید شروع کنیم.
باید نگرش اجتماعی جدیدی ایجاد کنیم
تا مهاجرت را به عنوان یک مزیت ببینیم.
یک نیاز برای بقای جهانی ما،
نه یک تهدید برای امتیازات شخصیمان.
مقاومت جمعی یعنی ایجاد
شهرهایی که مردم را میپذیرند
و مسکن فراهم میکنند،
غذا، آب، بهداشت
و آزادی از نظارت بیش از حد
برای همه،
مهم نیست که چه کسانی هستند،
مهم نیست که از کجا آمدهاند.
منظورمان از اینکه مهاجرتهای آب و هوایی
را حالا شروع کنیم، چیست؟
شهرهای پراکنده و در حال افول
میتوانند این را به عنوان فرصتی ببینند
تا ساختاری اجتماعی که در عدالت
و درستی ریشه دارد را دوباره بسازند.
ما واقعا میتوانیم در بیمارستانهای
عمومی سرمایهگذاری کنیم
به آنها کمک کنیم تا
برای عواقب مهاجرتهای
آب و هوایی آماده شوند،
موضوعاتی مانند فشارهای روحی
ناشی از از دست دادن و جابجایی.
میتوانیم زمان بیشتری را
برای عدالت صرف کنیم،
اما دیگر نباید برای فایدههای موقتی باشد،
نباید برای کمک به کسری بودجهها باشد،
باید برای تغییرات دراز مدت باشد
و باید برای توسعه عدالت باشد.
حالا هم ممکن است، برای همه شما.
بعد از طوفان کاترینا،
دانشگاهها و دبیرستانهای سراسر
آمریکا دانشآموزانی را پذیرفتند
تا به آنها کمک کنند نیمسال
تحصیلیشان را بدون مشکل تمام کنند.
آن دانش آموزان حالا سرمایههای
مولدی در جوامع ما هستند،
و این چیزی است که جوامع ما،
کسب و کارهای ما و سازمانهای ما
باید حالا فراهم کنند.
زمانش حالاست.
پس همانطور که ما مسئله را به شیوهای
صادقانهتر تغییر میدهیم
و ساختارهای اجتماعیمان را به شکلی
عادلانهتر بازسازی میکنیم
تنها چیزی که باقی میماند
این است که دوباره محلی شویم
و یکی از کهنترین
تواناییهایمان را فرا خوانیم.
و این لزوما به این معنی
است که باید یاد بگیریم --
نه آنکه علامتگذاریاش کنیم،
نه غیرعادیاش کنیم، نه کنارش گذاریم --
که از رهبری و دانش محلی
یک جای خاص پیروی کنیم.
این یعنی که باید به استانداردهای
تساوی زیست محیطی
و عدالت آب و هوایی و حقوق بشر متعهد شویم
به عنوان پایه، استاندارد،
یک نقطه شروع،
برای جایی که اجتماعمان قرار است برود.
همه اینها نیازمند آن است که
پذیرای قدرتی بزرگتر از خود شویم
و حیاتی طولانیتر آنچه ما زندگی میکنیم.
نیازمند آن است تا به چیزهایی باور
داشته باشیم که آنقدر ارزندهایم
که نیازی به دیدنش نداریم.
ما باید به حقوق طبیعت احترام بگذاریم.
ما باید حقوق بشر را برای همه توسعه دهیم.
باید خود را از یک،
جامعه مُفرد مصرفی،
به نوعی که انسانیت همه ما را
در بلند مدت میبیند تبدیل کنیم،
یا چیز دیگری که آن را نمیسازیم.
باید بفهمیم که حتی بهترینهای ما درگیر
در یک ساختار ناعادلانه هستند،
و باید قبول کنیم
که تنها راه بقای ما
این است که بفهمیم
چگونه با هم به یک آزادی اشتراکی برسیم.
خبر خوب این است که
ما از سوی افرادی قدرتمند آمدهایم.
ما از طرف آنهایی آمدهایم
که به هر شیوهای،
تا کنون باقی ماندهاند که امروز، ما باشند.
این دلیلی کافی برای مبارزه است.
و این را از دوست اهل
لوئیزیانای جنوبیتان بپذیرید،
که سختترین مبارزهها
ارزش پیروز شدن را دارند.
بیایید تا مرحله بعدی حضورمان
روی سیارهمان را زیبا انتخاب کنیم،
و تا وقتی در آن هستیم،
آن را برای همگی درست و عادلانه کنیم.
میتوانیم انجامش دهیم، همگی شما.
میتوانیم انجامش دهیم،
چون مجبوریم.
مجبوریم، وگرنه سیارهمان را از دست میدهیم
و خودمان را از دست میدهیم.
این کار همین جا شروع میشود.
این کار با هم شروع میشود.
این پیشنهاد من است.
ممنون از اینکه شنونده حرفم بودید.
(تشویق حضار)
Environ deux ans après l'ouragan Katrina,
j'ai vu la carte
des inondations en Louisiane.
Ces cartes montrent
les pertes de terre passées
et celles à venir.
Ce jour-là, lors d'une réunion,
elles ont été utilisées pour expliquer
comment un raz-de-marée de 9 mètres
apporté par l'ouragan Katrina
aurait pu inonder des communautés
comme la mienne au Sud de la Louisiane
ainsi que des communautés de l'autre côté
du Mississippi et de la côte de l'Alabama.
Les terres que nous perdons
sont notre rempart contre la mer.
Je me suis portée volontaire pour
présenter les graphiques affichés
et ma vie a soudainement changé
pour la deuxième fois en deux ans.
Le graphique montrait d'immense pertes
de terres dans le Sud de la Louisiane
et la mer gagnant toujours plus de terrain
Mais surtout, le graphique montrait
la disparition de ma communauté
et de beaucoup d'autres avant 2050.
Je n'étais pas seule devant cette salle.
J'étais avec d'autres membres
des communautés du sud de la Louisiane :
noirs, amérindiens, pauvres.
Nous croyons que nous étions unis
par la catastrophe récente
mais nous avons compris que nous étions
désormais unis par la mission impossible
de s'assurer que nos villes ne seraient
pas englouties par la montée des eaux
causée par le changement climatique.
Amis, voisins, famille, ma ville,
je croyais qu'ils seraient toujours là.
La terre, les arbres, les marais et bayous
je croyais qu'ils seraient là comme ils
l'ont été pendant des milliers d'années.
J'avais tort.
Pour comprendre ce qui arrivait
à ma communauté,
j'ai dû parler à d'autres communautés
autour du monde.
J'ai commencé en Louisiane du Sud avec
la Nation Unie Houma.
J'ai parlé à des défenseurs de la
jeunesse à Shishmaref en Alaska,
à des femmes pêcheurs
sur les côtes du Vietnam,
à des défenseurs de la justice aux Fidji,
aux nouvelles générations de dirigeants
des civilisations anciennes
du Détroit de Torrès.
Des communautés, présentes
depuis des milliers d'années,
subissaient le même sort
et toutes se demandaient comment
survivre aux cinquante prochaines années.
D'ici la fin du siècle,
plus de 180 millions de personnes
seront déplacées à cause
du changement climatique,
et dans le sud de la Louisiane,
ceux qui en ont les moyens partent déjà.
Ils partent parce que
la Louisiane du Sud perd du terrain
à un taux les plus rapides au monde.
La disparition est le point commun
entre ma communauté du bayou
et les autres communautés côtières.
L'effacement. Voici ce contre quoi les
communautés du monde se battent
car les conséquences du changement
climatique commencent à se faire sentir.
J'ai passé 14 ans à défendre ces sociétés
déjà touchées par la crise du climat.
Elles se battent contre la discrimination
qui a lieu lors du relèvement après
une catastrophe naturelle
et elles essaient de compenser
les déplacements de populations
et l'arrivée d'autres personnes
qui voient l'opportunité
de recommencer à zéro.
Depuis 2005, on appelle « réfugiés »
ceux qui partent ou sont déplacés
à cause de la crise du climat,
même quand ils ne franchissent
aucune frontière internationale.
Ce terme, mal utilisé,
qui devrait définir quelqu'un d'autre :
la victime,
la personne qui ne devrait pas être là,
ce terme est une barrière
à la récupération économique,
à l'intégration sociale
et à la guérison nécessaire après
la crise et les traumatismes climatiques.
Les mots sont importants.
La façon dont on traite ceux qui passent
des frontières est aussi importante.
Nous devons faire attention à comment ceux
qui passent des frontières aujourd'hui
pour chercher refuge et sécurité
sont traités
pour la simple raison que ça pourrait être
vous ou un proche
qui aura besoin d'user de
son droit humain à la migration
dans un futur proche.
Nous devons nous préparer
pour une migration mondiale aujourd'hui.
C'est une réalité désormais.
Nos villes et nos communautés
ne sont pas prêtes.
En fait, notre système
économique et social
est simplement prêt à faire du profit
sur le dos de ceux qui migrent.
Cela entraînera des périodes
de gentrification climatique,
et ça pénalisera aussi
les mouvements de population
souvent à travers le travail forcé
et souvent de façon illégale.
La gentrification climatique anticipant
la montée des eaux
est visible dans des endroits comme Miami
où des communautés qui
n'avaient pas accès au bord de mer
sont financièrement chassées
des terrains élevés
où ils avaient été placés au départ
car les gens s'éloignent des côtes.
Ces gens sont déplacés,
forcés de partir loin
du système économique et social
nécessaire à leur survie.
La gentrification climatique se produit
aussi après une catastrophe naturelle.
Quand beaucoup de gens quittent un endroit
pour une période de temps indéterminée,
d'autres arrivent.
On constate aussi
la gentrification climatique
quand des bâtiments abîmés
sont rénovés « écologiquement »
mais sont maintenant plus chers
et souvent trop chers pour la population
noire, hispanique ou pauvre
qui veut rentrer chez elle.
La différence de loyer
ou le fait de posséder une maison
est la différence entre
pouvoir user votre droit,
votre droit humain de rentrer chez soi
dans sa communauté
ou de devoir de s'installer autre part
moins adapté au climat,
moins cher
et seul.
La crise du climat, c'est bien plus
que simplement réduire
nos émissions de CO2
et le débat n'est pas seulement autour
des conditions météo extrêmes.
Nous sommes face à un basculement
de notre réalité dans tous ses aspects.
Et la migration climatique en est
une infime partie
mais elle aura un effet ricochet
sur les villes côtières
et à l'intérieur des terres.
Que devons-nous faire ?
J'ai quelques idées.
(Rires)
D'abord nous devons repenser le problème.
Le changement climatique
n'est pas le problème.
Le changement climatique
est le symptôme le plus horrible
d'un système économique,
construit pour une minorité
afin d'extraire tout ce qu'il y a de
précieux de cette planète et ses habitants
que ce soit nos ressources naturelles
ou le fruit du travail humain.
Ce système a créé cette crise.
(Applaudissements)
Nous devons trouver le courage
d'admettre que nous avons trop pris.
Nous ne pouvons pas ignorer
que le monde entier paie le prix
des privilèges et du confort de seulement
quelques personnes sur cette planète.
Il est temps pour nous
de changer au niveau sociétal
un système qui encourage la consommation
jusqu'à atteindre un déséquilibre mondial.
Notre système social, politique
et économique d'extraction
doit se transformer en un système
qui régénère la terre
et fait avancer la liberté humaine
autour du monde.
C'est de l'arrogance de penser
que la technologie nous sauvera.
C'est de l'égoïsme de penser
que nous pouvons continuer
cette approche injuste et d'extraction
de la vie sur cette planète
et survivre.
(Applaudissements)
Pour survivre à la prochaine phase
de notre existence humaine,
nous devons repenser
notre système social et économique
pour développer une résilience collective.
La reconstruction sociale doit être axée
autour de la restauration et la réparation
de la Terre
et autour des communautés
qui en furent retirées,
criminalisées
et prises pour cibles
pendant des générations.
Voici le plus important.
C'est par là que nous devons commencer.
Nous devons établir
une nouvelle attitude sociale
qui voit l'immigration
comme un point positif,
une nécessité pour la survie mondiale
et non une menace
pour nos privilèges individuels.
La résistance collective signifie fonder
des villes capables d'accueillir les gens
et de fournir logements,
nourriture, eau, couverture médicale
et être libéré de contrôles excessifs
et ce pour tout le monde,
peu importe qui ils sont
et d'où ils viennent.
Que se passerait-il si on commençait déjà
à planifier la migration climatique ?
Les villes étalées ou en déclin pourraient
utiliser cette opportunité
pour reconstruire une infrastructure
sociale basée sur la justice et l'équité.
Nous pourrions donner
de l'argent aux hôpitaux publics
et les aider à se préparer
face à la migration climatique,
et aux traumatismes du sentiment
de perte et d'exil.
Nous pouvons donner plus
de notre temps à la justice,
mais pas pour des bénéfices temporaires,
ni pour compenser des déficits budgétaires
Cela doit créer des changements
sur la durée
et contribuer à
faire progresser la justice.
Un tel changement est déjà possible.
Après l'ouragan Katrina,
des universités et lycées aux États-Unis
ont accueilli des élèves
pour les aider à finir le semestre
ou l'année sans hésiter.
Ces étudiants sont maintenant des
atouts performants pour notre communauté,
et c'est à ça que nos communautés,
nos entreprises et institutions
devraient se préparer désormais.
C'est le moment.
Ainsi en repensant le problème
de façon plus honnête
et en restructurant nos systèmes sociaux
de façon plus juste,
tout ce qu'il nous reste à faire,
c'est de nous « réindigéniser »
et de faire appel à un pouvoir ancien.
Ceci signifie forcément que
nous devons apprendre à suivre
- et non à en faire des symboles, ou des
clichés exotiques, ni à les ignorer -
le commandement et
les connaissances traditionnelles
spécifiques aux régions.
Ça signifie que nous devons nous
faire des critères d'équité écologique,
de justice climatique
et de droits de l'homme
la base, le socle,
le point de départ,
de la direction que notre
nouvelle société doit prendre.
Tout ceci exige que nous admettions qu'il
existe un pouvoir plus grand que nous
et une vie plus longue que celle
que nous allons vivre.
Ça exige que nous croyions à des choses,
même si nos privilèges
font que nous ne les voyons pas.
Nous devons rendre hommage
aux droits de la nature.
Nous devons faire progresser
les droits humains pour tous.
Nous devons transformer notre société
à usage unique
et individuelle
en une société qui voit le collectif,
l'humanité sur le long terme,
car sinon nous ne survivrons pas.
Nous devons comprendre que même
les meilleurs d'entre nous
sont prisonniers d'un système injuste,
et nous devons admettre
que la seule façon pour vous de survivre
est que nous trouvions une solution
pour atteindre une libération commune
ensemble.
La bonne nouvelle est que
nous sommes issus d'un peuple puissant.
Nous descendons de ceux qui ont,
d'une façon ou d'une autre,
survécu jusqu'à que nous soyons en vie
ici et aujourd'hui.
C'est une raison suffisante
pour nous battre.
Et croyez votre amie de Louisiane du Sud,
les combats les plus durs
sont ceux qu'il faut fêter.
Choisissons de rendre la prochaine phase
de notre existence sur Terre belle,
et tant qu'on y est,
rendons-là aussi juste et équitable
pour tous.
Nous pouvons le faire.
Nous pouvons le faire,
car c'est notre devoir.
C'est notre devoir car sinon
nous perdrons notre planète
et nous nous perdrons nous-mêmes.
Notre mission commence ici.
Notre mission commence ensemble.
Voici ce que je vous offre.
Merci à vous de l'accepter. Merci.
(Applaudissements)
Két év telt el a Katrina hurrikán óta,
amikor először láttam
Louisiana állam elöntési térképét.
Az ilyen térképek feltüntetik
a már elöntött területeket,
és azokat, amelyek a jövőben
kerülnek víz alá.
Azon a bizonyos napon
egy lakossági fórumon
ilyen térképek segítségével
magyarázták el,
hogy áraszthat el egy tízméteres hullám –
a Katrina hurrikán kísérőjelenségeként –
a miénkhez hasonló településrészeket
Louisiana déli részén,
valamint Mississippi
és Alabama partvidékén.
Mint kiderült, az elöntött területek
fogták fel idáig az árhullámokat.
Amikor értelmeztem
a falra vetített grafikont,
két éven belül másodszor változott meg
az életem egy pillanat alatt.
Az ábra hatalmas területveszteséget
jelzett Louisiana déli részén,
és fenyegető tengert mutatott;
még pontosabban azt vetítette előre,
hogy saját közösségem
és sok más közösség lakóhelye
még az évszázad vége előtt eltűnik.
Nem egyedül voltam a terem elejében.
Ott álltak mellettem Dél-Louisiana
közösségeinek más tagjai is:
feketék, őslakosok, szegények.
Azt hittük, csak a katasztrófát követő
helyreállítás köt össze minket,
de rájöttünk, azt a lehetetlen
feladatot kell megoldanunk,
hogy a klímaváltozással együtt járó
tengerszint-emelkedés
ne söpörje el közösségeinket.
Barátok, szomszédok, család, a közösségem:
azt gondoltam, mindig is ott élnek majd.
Földek, fák, mocsarak, a lápvidék:
azt gondoltam, fennmaradnak,
mint előtte több ezer éven át.
Tévedtem.
Ahhoz, hogy megértsem, mi történik velünk,
beszélnem kellett a világ más részein élő
őslakos közösségekkel.
Dél-Louisianában kezdtem
a houma indián törzzsel.
Beszéltem fiatal jogvédőkkel
az alaszkai Shishmaref településen.
Beszéltem halásznőkkel
Vietnam partvidékén,
igazságharcosokkal a Fidzsi-szigeteken,
vezetők új generációival
az ősi kultúrát őrző
Torres-szorosi-szigeteken.
Ezekre a közösségekre,
melyek több ezer éve élnek földjükön,
ugyanaz a sors vár,
és mind azon tanakodtunk,
hogyan fogjuk túlélni a következő 50 évet.
Becslések szerint az évszázad végére
több mint 180 millió embernek
kell elhagynia lakóhelyét
a klímaváltozás miatt,
és Dél-Louisianában
akik megtehetik, már most elköltöznek.
Azért mennek el, mert Dél-Louisiana
az elöntésnek egyik leginkább
kitett térség a bolygón.
Az eltűnés veszélye fenyegeti
lápvidéki népemet
és a többi part menti közösséget.
A megsemmisülés ellen küzdünk világszerte,
ahogy saját bőrünkön érezzük
a klímaváltozás hatásait.
Az elmúlt 14 évben védelmembe vettem
a klímaválság által közvetlenül
sújtott közösségeket,
amelyeknek diszkriminációval
kell szembe nézniük
a katasztrófa utáni helyreállítás során.
Másrészt próbálják ellensúlyozni
a tömeges lakóhelyelhagyást
olyanok befogadásával,
akik lehetőséget látnak az újrakezdésre.
2005 óta menekülteknek nevezik azokat,
akik klímakatasztrófa miatt
hagyják el lakóhelyüket,
akkor is, ha nem lépnek át
nemzetközi határt.
Ezek a fogalmak, ezek a tévesen
használt fogalmak –
melyek arra szolgálnak,
hogy azonosítsák a másikat,
az áldozatot,
a személyt, akinek nem itt lenne a helye –
ezek a fogalmak gátolják
a gazdasági kilábalást,
a társadalmi integrációt,
a klímaválságból és traumából
való gyógyulást.
A szavak fontosak.
És sokat számít az is, hogyan bánunk
a határon átkelő emberekkel.
Ügyelnünk kell arra,
hogyan kezeljük azokat,
akik menedéket, biztonságot keresve
kelnek át határokon,
ha másért nem, azért, mert előfordulhat,
hogy a közeljövőben nekünk
vagy szeretteinknek kell gyakorolnunk
az elvándorláshoz való emberi jogot.
Már most el kell kezdenünk felkészülni
a világméretű vándorlásra.
A jelenség itt van a nyakunkon.
Városaink, közösségeink
azonban nincsenek felkészülve.
Gazdasági rendszerünk,
társadalmi rendszereink
csak arra vannak felkészülve,
hogy hasznot húzzanak az elvándorlókból.
Ez több fázisban lezajló dzsentrifikációt,
azaz lakosságcserélődést okoz,
emellett bünteti az emberek elköltözését
munkaerejük kizsákmányolása
és kriminalizálás révén.
A tengerszint várható emelkedése miatt
végbemenő dzsentrifikációt láthatunk
például Miamiban:
a vízparttól távol tartott közösségeket
most a környék megdrágításával
kiszorítják a magasan fekvő negyedekből,
ahová eredetileg elhelyezték őket,
mivel a parton élő emberek költöznek oda.
Az ott lakóknak menniük kell,
el kell hagyniuk
társadalmi és gazdasági környezetüket,
melyre szükségük lenne a túléléshez.
Dzsentrifikáció megy végbe
egy éghajlati katasztrófa után is,
amikor tömegek hagynak el egy környéket
meghatározatlan időre,
majd azt látjuk, hogy mások költöznek oda.
Klímaváltozással összefüggő
dzsentrifikáció az is,
amikor a megrongálódott házakat
"környezetbarát" módon állítják helyre –
így viszont drágábbak,
és általában megfizethetetlenek
a visszatérni kívánó fekete, színes bőrű,
szegény rétegek számára.
A bérleti díjakban vagy a lakásárakban
bekövetkező árkülönbség
azt a különbséget jelenti,
hogy valaki gyakorolhatja-e a jogát,
emberi jogát, hogy visszaköltözzön
lakóhelyére saját közösségével,
vagy kénytelen
a klímahatásoknak erősebben kitett,
olcsóbb helyre költözni,
egyedül.
A klímaválság sokkal súlyosabb téma,
mint a szén-dioxid-kibocsátás csökkentése,
és merőben más jellegű,
mint a szélsőséges időjárás.
Jelenlegi világunk
minden tekintetben átalakul.
A klímavándorlás csak egy kis
szelete a valóságnak,
de továbbgyűrűző hatást fog előidézni
a partvidéki és a beljebb fekvő
városokban egyaránt.
Mit tegyünk hát?
Van néhány ötletem.
(Nevetés)
Először is újra kell értelmeznünk,
hogy mi a probléma.
A probléma nem a klímaváltozás.
A klímaváltozás egy gazdasági rendszer
legborzasztóbb tünete.
Ez a rendszer úgy épült fel,
hogy néhányan rátehessék a kezüket
bolygónk és az emberiség minden kincsére,
a természeti erőforrásoktól kezdve
munkánk gyümölcséig.
Ez a rendszer idézte elő ezt a válságot.
(Taps)
Kellő bátorsággal el kell ismernünk,
hogy túl sokat vettünk már el.
Nem hunyhatunk szemet afelett,
hogy az egész világnak kell megfizetnie
bolygónk szűk elitjének
kiváltságos és kényelmes helyzetét.
Itt az ideje, hogy széles
társadalmi rétegeket érintően
megreformáljuk a rendszert,
melyben a túlzott fogyasztásösztönzés
globális egyenlőtlenséget okoz.
A kizsákmányoló társadalmi,
politikai, gazdasági rendszereket
a Földet regeneráló,
az emberek szabadságát világszerte
előmozdító rendszerekké kell átalakítani.
Arrogáns azt gondolni,
hogy a technológia majd megment minket.
Önzés azt gondolni,
hogy ezt az igazságtalan
és kizsákmányoló megközelítést
tovább folytathatjuk ezen a bolygón,
és túl fogjuk élni.
(Taps)
Ahhoz, hogy túléljük emberi létezésünk
következő időszakát,
át kell alakítanunk társadalmi
és gazdasági rendszereinket
a kollektív ellenálló képesség
növelése céljával.
A társadalmi átalakításának
helyre kell állítania
a földeket
és az onnan eltávolított közösségeket,
melyeket generációk óta kriminalizálnak
és célpontokká tesznek.
Ezek a legsürgősebb feladatok.
Innen indulunk.
A társadalomnak új hozzáállást kialakítva
az elvándorlást előnynek
és túlélésünk feltételének
kell tekintenie,
nem pedig a kiváltságunkat
fenyegető veszélynek.
A kollektív ellenálló képesség
fogadóképes városok kialakítását jelenti,
amelyek lakhatást,
élelmet, vizet, orvosi ellátást
és rendőri zaklatásoktól mentes
szabadságot biztosítanak
mindenki számára,
függetlenül, hogy kik ők,
és honnan jöttek.
Mit jelentene, ha most kezdenénk el
felkészülni a klímavándorlásra?
Nagy kiterjedésű vagy hanyatlófélben lévő
városok lehetőségnek tekinthetnék
igazságosságon és méltányosságon nyugvó
szociális infrastruktúra felépítésére.
Pénzt fektethetnénk állami kórházakba,
hogy felkészülhessenek arra,
ami a klímavándorlással együtt jár,
ideértve a veszteséggel
és áttelepüléssel járó traumát.
Több időt kell szánnunk az igazságosságra,
de nem átmeneti előnyökért,
nem a költségvetési lyukak befoltozásáért,
hanem hosszú távú változás eléréséért,
az igazságosság előmozdításáért.
Már most tehetünk ezért, igen!
A Katrina hurrikán után
egyetemek és középiskolák
szerte az USA-ban befogadtak diákokat,
segítettek nekik, hogy zökkenőmentesen
befejezhessék a félévüket, tanévüket.
Azok a diákok most
közösségünk hasznos tagjai,
és erre van szüksége közösségeinknek,
vállalkozásainknak, intézményeinknek,
hogy felkészülhessenek.
Mégpedig most!
Ha tárgyilagosabban
közelítjük meg a problémát,
és igazságosabban alakítjuk át
társadalmi rendszereinket,
csupán az lesz a dolgunk,
hogy visszataláljunk gyökereinkhez,
és visszatérjünk a legősibb erőhöz.
Ez szükségszerűen azt jelenti,
hogy meg kell tanulnunk követni –
nem biodíszletként használni,
nem idegennek tekinteni, nem eltávolítani
a helyi társadalmak vezetőit,
hagyományos kultúráját.
Azt jelenti, hogy tiszteletben tartjuk
az ökológiai egyenlőség,
az éghajlati igazságosság
és az emberi jogok normáit;
ez az alap, a sztenderd,
a kiindulópont,
ahová új társadalmunknak el kell jutnia.
Mindez megköveteli, hogy felismerjük
az erőt, mely nagyobb nálunk,
és az életet, mely tovább tart a miénknél.
Megköveteli, hogy higgyünk
olyan dolgokban,
amelyeket kiváltságunkból eredően
látnunk sem kell.
Tisztelnünk kell a természet jogait.
Mindenkire ki kell terjesztenünk
az emberi jogokat.
Át kell alakulnunk pazarló,
individualista társadalomból olyanná,
amely az egész emberiség
hosszú távú jövőjét nézi,
máskülönben nem fog sikerülni.
Látnunk kell, hogy a legjobbjaink is csak
kallódnak egy igazságtalan rendszerben,
és el kell ismernünk,
hogy az egyetlen mód az önök túlélésére,
ha kitaláljuk,
hogyan érjük el, hogy mindannyian
osztozzunk a szabadságban.
Jó hír,
hogy elődeink erősek voltak.
Olyan népből valók vagyunk,
aki így vagy úgy
túléltek mindent ez idáig,
és most itt lehetünk.
Ez elég ok arra, hogy küzdjünk.
És fogadják el dél-louisianai barátjuktól:
a legnehezebbek azok a küzdelmek,
amelyek ünneplésre adnak okot.
Tegyük széppé új fejezetünket
ezen a bolygón,
és miközben ezen dolgozunk,
tegyük igazságossá
és méltányossá mindenki számára.
Meg tudjuk csinálni!
Meg tudjuk csinálni,
mert muszáj.
Muszáj, mert máskülönben
elveszítjük bolygónkat,
és elveszítjük önmagunkat.
A munka itt kezdődik el.
A munkát együtt kezdjük el.
Ez az én ajánlatom.
Köszönöm, hogy elfogadják. Merci.
(Taps)
Circa due anni dopo l'uragano Katrina
ho visto le mappe
delle alluvioni della Louisiana.
Queste mappe sono usate
per mostrare la perdita di terre avvenuta
e la perdita di terre che accadrà.
In questo particolare giorno,
durante una riunione cittadina,
le mappe sono state usate per spiegare
come un aumento della marea di 9 metri
che ha accompagnato l'uragano Katrina
abbia potuto inondare comunità
come la mia nel sud Louisiana
e comunità lungo le coste
del Mississippi e dell'Alabama.
Risulta che le terre che stiamo perdendo
erano la nostra protezione dal mare.
Ho fatto volontariato
per interagire con i grafici sul muro
e in un istante la mia vita è cambiata
per la seconda volta in due anni.
Il grafico mostrava che nel sud Louisiana
c'è stata una grave perdita di terre
e un mare soverchiante,
ma nello specifico, il grafico mostrava
la scomparsa della mia comunità
e di molte altre comunità
prima della fine del secolo.
Non ero sola sul davanti della stanza.
Ero in piedi con altri membri
delle comunità del sud Louisiana,
di colore, autoctoni, poveri.
Pensavamo di essere ora vincolati
da una ripresa temporanea dalla tragedia,
ma abbiamo capito che siamo ora vincolati
dall'impresa impossibile
di assicurare che le nostre comunità
non verranno cancellate dall'alta marea
dovuta ai cambiamenti climatici.
Amici, vicini, famiglia, la mia comunità:
ho dedotto che sarebbero sempre stati lì.
Terre, alberi, paludi, bayou:
ho dedotto che sarebbero stati lì
come è sempre stato per migliaia di anni.
Mi sbagliavo.
Per capire cosa stesse succedendo
alla mia comunità,
ho dovuto parlare con altre comunità
in giro per il mondo.
Ho iniziato nel sud della Louisiana
con le United Houma Nation.
Ho parlato con delegati per la gioventù
a Shishmaref, in Alaska.
Ho parlato con pescatrici
sulle coste del Vietnam,
combattenti per la giustizia nelle Fiji,
nuove generazioni di leader
nelle antiche culture
dello Stretto di Torres.
Comunità che esistevano
da migliaia di anni
stavano soffrendo lo stesso destino
e stavamo tutti pensando
a come sopravvivere i prossimi 50 anni.
Per la fine del prossimo secolo,
è previsto
che più di 180 milioni di persone
saranno sfollate a causa
del cambiamento climatico
e, nel sud della Louisiana,
coloro che possono permetterselo
stanno già traslocando,
perché il sud della Louisiana
sta perdendo terre
a uno dei tassi più veloci del pianeta.
La scomparsa è ciò
che la mia comunità del bayou
ha in comune
con altre comunità costiere.
La cancellazione è ciò per cui comunità
intorno al mondo stanno lottando
mentre noi ci accorgiamo
degli effetti dei cambiamenti climatici.
Ho passato gli ultimi 14 anni
difendendo comunità
che sono già state colpite
dalla crisi climatica.
Queste comunità
combattono la discriminazione
all'interno della ripresa
del disastro climatico
e cercano di bilanciare
l'evacuazione di persone
con un afflusso di altri
che vedono un'opportunità
nell'iniziare da capo.
Dal 2005, persone
sono state chiamate "rifugiati"
quando se ne vanno
a causa del disastro climatico,
anche quando non attraversano
i confini internazionali.
Questi termini impropri
che servono a identificare l'altro,
la vittima,
la persona che non dovrebbe trovarsi qui,
questi termini sono ostacoli
alla ripresa economica,
all'integrazione sociale
e al rimedio richiesto dalla crisi
e dal trauma climatico.
Le parole contano.
Conta anche come trattiamo
le persone che passano i confini.
Dovrebbe importarci come le persone
che attraversano i confini oggi
per cercare rifugio e sicurezza
vengono trattate,
in quanto potresti essere tu
o qualcuno che ami
ad avere il bisogno
di esercitare il diritto alla migrazione
nel prossimo futuro.
Dobbiamo iniziare a prepararci
a una migrazione globale da oggi.
Ora è una realtà.
Le nostre città e le nostre comunità
non sono preparate.
Difatti, il nostro sistema economico
e i nostri sistemi sociali
sono solo pronti a realizzare profitti
grazie alle persone che migrano.
Ciò causerà una gentrificazione climatica,
e penalizzerà
la circolazione delle persone,
di solito attraverso lavori forzati
e criminalizzazione.
La gentrificazione climatica che accade
in vista dell'aumento del livello del mare
è ciò che vediamo in posti come Miami,
dove le comunità
tenute lontane dal lungomare
non possono permettersi
le posizioni di vantaggio
dove erano collocate originariamente
mentre le persone abbandonano la costa.
Queste persone vengono costrette
a spostarsi lontano
dai sistemi sociali ed economici
che gli servono per sopravvivere.
La gentrificazione climatica accade
anche a seguito di un disastro climatico.
Quando enormi quantità
di persone lasciano un luogo
per un periodo di tempo indefinito,
ne vediamo arrivare delle altre.
Vediamo accadere
la gentrificazione climatica
anche quando case danneggiate
sono ora "sostenibilmente costruite".
Però ora hanno un valore maggiore,
generalmente al di fuori della portata
di persone povere e di colore
che desiderano
tornare a casa.
La differenza di prezzo negli affitti
o il possesso di una casa
è la differenza
tra poter esercitare il tuo diritto,
il diritto umano di una comunità
di tornare a casa
o di essere costretta
a reinsediarsi in una altro luogo,
meno resiliente al clima,
meno costoso
e da solo.
La crisi climatica
è una conversazione più ampia
del ridurre le emissioni di CO2
ed è una conversazione diversa
dal solo clima estremo.
Stiamo affrontando un cambiamento
in ogni aspetto della realtà globale.
E le migrazioni climatiche
sono solo una piccola parte,
ma avranno effetti a catena
sia in città costiere
che in città dell'entroterra.
Quindi, cosa facciamo?
Io ho qualche idea.
(Risate)
Primo, dobbiamo ripensare
alla nostra conoscenza del problema.
Il cambiamento climatico
non è il problema.
Il cambiamento climatico
è il più orribile sintomo
di un sistema economico
che è stato costruito affinché alcuni
estraessero ogni prezioso valore
da questo pianeta e dai suoi abitanti,
dalle nostre risorse naturali
ai frutti del nostro lavoro umano.
Questo sistema ha creato la crisi.
(Applausi)
Dobbiamo avere il coraggio
di ammettere che abbiamo preso troppo.
Non possiamo chiudere gli occhi
davanti al fatto
che il mondo intero sta pagando un prezzo
per il privilegio e il comfort
di poche persone sul pianeta.
Per noi è arrivato il momento di fare
dei cambiamenti sociali
a un sistema che incentiva il consumo
fino a un punto di squilibrio globale.
Il nostro sistema di estrazione sociale,
politica ed economica
deve essere trasformato
in sistemi che rigenerano la terra
e promuovono la libertà umana globalmente.
È arrogante pensare
che la tecnologia ci salverà.
È egoismo pensare che possiamo continuare
questo ingiusto ed estrattivo approccio
di vita su questo pianeta
e sopravvivere.
(Applausi)
Per sopravvivere alla prossima fase
della nostra vita umana,
dobbiamo ristrutturare
i nostri sistemi economici e sociali
per sviluppare
la nostra resilienza collettiva.
La ristrutturazione sociale deve andare
verso il ripristino e il risanamento
della terra
e delle comunità
che vi sono state allontanate,
criminalizzate
e prese di mira da generazioni.
Questa è la prima linea.
Qui è da dove iniziamo.
Dobbiamo creare un nuovo atteggiamento
sociale, con la migrazione come beneficio,
una necessità per la sopravvivenza,
non una minaccia
ai nostri privilegi individuali.
Resilienza collettiva significa sviluppare
città che possano accogliere persone
e fornire alloggio,
cibo, acqua, assistenza sanitaria
e la libertà da troppa sorveglianza
per tutti,
non importa chi siano,
non importa da dove vengano.
Cosa significherebbe se iniziassimo
a pianificare la migrazione climatica ora?
Città sterminate o in declino
la vedrebbero come un'opportunità
per ricostruire una struttura sociale
basata su giustizia ed equità.
Potremmo veramente spendere soldi
per ospedali pubblici
e aiutarli a prepararsi
per ciò che accadrà
con la migrazione climatica,
incluso il trauma
che affianca perdita e trasferimento.
Possiamo investire più tempo
nella giustizia,
ma non potrà essere
per un guadagno temporaneo,
non potrà essere per aiutare
il deficit di bilancio,
deve essere
per un cambiamento a lungo termine
e deve essere per promuovere la giustizia.
È già possibile.
Dopo l'uragano Katrina,
università e licei degli USA
hanno ammesso studenti
per aiutarli a finire il semestre
o l'anno senza perdere niente.
Quegli studenti sono ora
risorse produttive della nostra comunità
quello di cui le nostre comunità,
le nostre imprese e le istituzioni
hanno bisogno per prepararsi.
Il momento è arrivato.
Quindi, mentre riformuliamo il problema
in un modo più sincero
e ristrutturiamo i nostri sistemi sociali
in un modo più giusto,
tutto ciò che ci rimane da fare
è renderci più indigeni
ed evocare un potere
del genere più antico.
Questo necessariamente significa
che dobbiamo imparare a seguire,
non dividere, allontanare,
rendere esotiche,
la leadership
e le conoscenze tradizionali
di un particolare luogo.
Significa che dobbiamo conformarci
a standard di equità ecologica
e di giustizia climatica e diritti umani
come la base, lo standard,
un punto di partenza
verso dove sta andando la nostra società.
Tutto ciò ci richiede di riconoscere
un potere più grande di noi stessi
e una vita più lunga
di quella che vivremo.
Ci richiede di credere in cose
che siamo abbastanza privilegiati
da non dover vedere.
Dobbiamo onorare i diritti della natura.
Dobbiamo promuovere
i diritti umani per tutti.
Dobbiamo trasformarci da una società
usa e getta e individualista
a una che vede la nostra collettività,
l'umanità nel lungo termine
o non ce la faremo.
Dobbiamo vedere che anche i migliori
sono bloccati in un sistema ingiusto
e dobbiamo ammettere
che l'unico modo in cui soppravviveremo
è quello di capire
come raggiungere insieme
una libertà condivisa.
La buona notizia
è che discendiamo da figure potenti.
Veniamo da coloro che sono,
in un modo o nell'altro,
sopravissuti finora per essere noi oggi.
Questa è una ragione sufficiente
per combattere.
E fidatevi, amici del Sud Louisiana
le lotte più difficili
sono quelle da celebrare.
Scegliamo di rendere questa prossima fase
della nostra esistenza planetaria stupenda
e, già che ci siamo,
rendiamola giusta ed equa per tutti.
Possiamo farcela.
Possiamo farcela,
perché dobbiamo.
Dobbiamo o perderemo il nostro pianeta
e perderemo noi stessi.
Il lavoro comincia qui.
Il lavoro comincia insieme.
Questa è la mia offerta.
Grazie di averla ascoltata. Merci.
(Applausi)
허리케인 카트리나가 휩쓸고
지나간 약 2년 후였습니다.
저는 처음으로 루이지애나의
홍수지도를 보게 되었습니다.
그것은 홍수로 인한 과거의 대지손실과
미래의 예상 손실을
보여주었습니다.
이날 지역공동체 회의에서
그 지도는
9m의 조수해일을 동반한 카트리나로
루이지애나 남부 지역이
얼마나 침수됐는지 보여주었죠.
미시시피와 알라바마 해안에
걸쳐 있는 다른 지역들도요.
손실이 예상되는 대지는
바다로부터의 완충지였습니다.
벽에 붙어 있던 그 지도를 보고
제 의견을 말했고
그 이후 2년간 저는 제 인생에서
두 번째로 큰 변화를 겪었습니다.
지도는 루이지애나 남부 지역 대지의
엄청난 예상 손실을 보여주었고
바다가 잠식해오는 현상도
나타내고 있었으며
특히, 제가 속한 공동체가
사라지는 모습뿐만 아니라
한 세기 내에 다른 많은 공동체가
소멸될 것도 예측했습니다.
그곳엔 저 혼자만이 아니었습니다.
루이지애나 남부 지역 공동체의
다른 사람들과 함께 있었죠.
흑인, 원주민 그리고 가난한 사람들이요.
우리는 일시적인 재난만
극복하면 된다고 생각했지만
사실은 더 이상 장담할 수 없는
상황이라는 것을 깨달았습니다.
우리 공동체가 해수면 상승으로
사라지지 않을 것이란 것을요.
기후변화에 의해서요.
친구, 이웃, 가족
그리고 지역공동체.
저는 그것들이 항상 그 자리에
있다고 쉽게 생각했었죠.
땅, 나무, 습지, 늪.
수천 년간 그래왔듯이 그렇게 거기에
있을 거라고 생각해버렸던 겁니다.
잘못된 생각이었어요.
제 공동체에 무슨 일이 벌어지고
있는지 이해하기 위해서
전 세계의 다른 공동체들의
의견을 들어보아야 했습니다.
남루이지애나의
United Houma Nation을 시작으로
알라스카의 쉬스마레프에 있는
젊은 활동가들,
베트남 연안의 고기 잡는 여성들과
대화를 나누었습니다.
피지의 사회운동가들과도
이야기를 나누었는데요.
그들은 토레 해협의 고대문화의
새로운 세대의 지도자였습니다.
그곳에 수천 년을 살아온 공동체들이
똑같은 운명에 처해 있었습니다.
우리 모두는 향후 50년을 어떻게
살아남아야 할지 고민하고 있었습니다.
다음 세기가 끝날 때까지
1억 8천만 명 이상의 사람들이
기후변화로 이주하게
될 것으로 예상됩니다.
그리고 남루이지애나에서는
여력이 되는 사람들은 이미
이주를 하고 있습니다.
그 이유는 남루이지애나가
지구에서 가장 빠른 속도로
줄어들고 있는 땅이기 때문입니다.
육지의 소멸은 저의 공동체와
해안가에 있는 다른 공동체들이 모두
겪고 있는 문제입니다.
이 소멸의 문제는 전 세계의 공동체들이
당면한 문제이기도 합니다
기후변화의 영향에 맞닥뜨리면서요.
저는 공동체를 대표하여
14년간 일해왔습니다.
기후위기에 직접적으로 영향을
받아온 공동체의 대표로서요.
이런 공동체들은
차별과도 싸워야 합니다.
기후 재난 극복에 있어서요.
대규모의 전출자들과 유입 인구와의
균형을 맞추는 데에도
노력을 해야 합니다.
새로운 출발을 꿈꾸는 사람들이죠.
2005년부터 사람들은 이들을
"피난민"이라고 부르고 있습니다.
기후 재앙으로 인해 떠나거나
새로 유입되는 사람들을요.
국경을 넘지도 않았는데도
그렇게 부르고 있죠.
이렇게 잘못 쓰여지는 용어 때문에
반대의 경우의 사람들은
희생자라고 불리게 되죠.
원래 이곳에 있지 않았던
사람들 말입니다.
이러한 말들은 장벽으로 작용합니다.
경기회복이나
사회통합을 이루는 데 있어서,
그리고 기후변화 위기로 인한 트라우마를
치료하는 데 있어서도 말입니다.
어떤 용어를 쓰는지가
중요한 이유입니다.
국경을 넘는 사람들에 대한
우리의 태도 또한 중요합니다.
우리는 알아야 합니다.
피난처와 안전을 찾아 국경을 넘는
사람들이 지금 어떤 대우를 받는지를요.
여러분 자신이든 혹은
여러분이 사랑하는 그 누구든
그들이 자신들의 인권을 찾기 위해
이주해 온다면요
머지 않은 미래에요.
우리는 세계적인 이주에 대해
준비해야 합니다.
지금 실제로 일어나고 있으니까요.
우리의 도시와 공동체는 아직
준비가 되어 있지 않습니다.
실제로 우리의 경제시스템과
사회시스템은
이주하는 사람들을 통한 이익창출만을
위해서만 작동하고 있습니다.
이것은 기후변화에 따른
거주지 차별을 일으키게 될 것이며
그로 인해 이주가 불가피한 사람들이
노동 착취를 당하거나
범죄자 취급의 불이익을
받게 될 것입니다.
기후변화에 따른 거주지 차별화는
해수면 상승에 대한 우려로
마이애미를 비롯한
여러 곳에서 일어나고 있는데,
해안가로부터 떨어져 있는 도시들은
임대료가 너무 높게 책정되어
그곳에 원래 거주하던 사람들이
쫓겨나고 있습니다.
강제로 다른 곳으로 쫒겨나게 됩니다.
그들의 생존에 필요한 사회적,
경제적 시스템으로부터요.
기후변화로 인한 거주지 차별화는
기후 재난의 여파로도 일어납니다.
수많은 사람들이
한 지역을 떠나게 되면
오랜 기간에 걸쳐
다른 사람들이 그 자릴 채우게 됩니다.
또 다른 기후변화로 인한
거주지 차별화로
낡은 집들이 "환경친화적"으로
다시 지어지고
더 비싼 가격이 책정되어
흑인이나 유색인종, 빈곤층은
살 수 없게 되곤 합니다.
집으로 돌아오고 싶어도
돌아올 수 없게 됩니다.
월세로 사는 것과
집을 소유한다는 것의 차이는
자신의 권리를 행사할 수 있느냐와
즉 인권을 행사할수 있느냐와
지역공동체로 복귀할 수 있느냐,
혹은 다른 어딘가로 쫒겨날 수 밖에
없는지의 차이입니다.
환경에 영향을 더 받으며,
덜 비싸지만
황량한 곳으로 말입니다.
기후 위기는 더 큰 주제입니다.
이산화탄소 배출량을
줄이는 문제보다도요.
또한 단지 극한의 날씨를 논하는 것과도
매우 다른 이야기 입니다.
우리는 세계 현실의 모든 측면에서
큰 변화에 직면하고 있습니다.
기후에 따른 이주는
작은 부분에 불과하지만,
다른 파급효과를 낳게 될 것입니다.
해안가에 있는 도시나
그렇지 않은 도시들 모두에서요.
그렇다면 우린 무엇을 해야 할까요?
제게 몇 가지 아이디어가 있습니다.
(웃음)
첫 번째, 문제에 대한 인식을
바꿔야 합니다.
기후 변화는 단순한 문제가 아니라
가장 끔찍한 증상입니다.
경제 시스템에 관해서요.
그 경제 시스템은 극소수만을 위해
지구 전체와 모든 사람들의
소중한 가치를 착취하는 시스템입니다.
천연 자원에서부터
인간 노동력에 이르기까지요.
이 시스템이 이 위기를 만들어 낸거죠.
(박수)
우리는 우리가 너무 많이 취해왔다고
인정할 용기를 가져야 합니다.
우리는 사실을 외면해서는 안됩니다.
전 세계가 댓가를 치루고 있다는 사실,
즉, 지구상의 소수의 사람들의 안위와
특권을 위해온 댓가를요.
이제는 광범위한 사회적 변화를
만들어내야 할 때입니다.
소비를 장려하고
전세계 불균형을 초래해온 것을
변화시켜야만 합니다.
착취를 위한 사회, 정치, 경제시스템은
바뀌어야만 합니다.
지구를 되살리고 전 세계적으로
인간의 자유를 증진시키는 방향으로요.
기술이 우리를 구해줄 거라는
생각은 오만한 생각입니다.
현재 상태를 유지할 수 있다는 건
이기적인 생각입니다.
부당하고 착취적인 방법으로
이 지구에서 계속 살아가며
생존할 수 있다는 건
이기적인 생각입니다.
(박수)
인간에게 닥친 다음 단계에서
생존이 가능하려면,
우리는 사회 경제적 시스템을
재구성해야 할 것입니다.
기후 변화에 대한 우리의 적응력을
더 높이기 위해서입니다.
사회적 재구성은 사회복원과 교정의
방향으로 나가야 할 것입니다.
지구 전체와
그동안 착취당해왔던 공동체,
범죄자 취급과 비난의 대상이었던
공동체의 복원 말입니다.
이것이 기본 전제이어야 하며
여기서 출발해야 합니다.
새로운 사회적 태도를 확립해야 합니다.
이주를 이익으로 받아들이고,
전 세계적 생존을 위해
필요한 것으로 받아들이며,
개인의 권리를 위협한다는
인식은 배제해야 합니다.
집단 탄력성은 사람을 받아들이는
도시를 만드는 걸 의미합니다.
주거 제공뿐만 아니라
음식, 물, 의료서비스,
지나친 규제로부터 자유롭게
해주는 것을 의미합니다.
누구에게나,
그들이 누구든
어디에서 온 사람들이든지요.
기후변화로 인한 이주에
어떻게 대비해야 할까요?
성장하는 도시나 쇠퇴하는 도시 모두
이것을 기회로 볼 수 있습니다.
정의와 공정에 바탕을 둔 사회 기반을
새롭게 만드는 기회죠.
실제로 공립병원에 투자를 해서
병원들이 준비하게 할 수도 있겠죠
기후변화로 인한 이주가 발생했을 때
그로 인한 상실과 재적응 과정에 겪는
정신적 외상을 치료하는 일 등을요.
정의라는 명분에 더 많은
투자를 할 수도 있습니다.
그러나 그것은 일시적 이득을
위한 것이어서는 안 되며,
예산부족을 메꾸기 위한
것이어서도 안 됩니다.
장기적인 관점에서 추진되어야 하며
정의를 발전시키는 방향이어야 합니다.
이러한 것들은 이미
가능한 상황입니다.
허리케인 카트리나가 지나간 이후에,
미국전역의 대학들과 고교들은
피해를 입은 학생들을 받아들여
학기를 마치거나 학년을 무사히
마칠 수 있도록 했습니다.
그 학생들은 우리 공동체의
훌륭한 자산이 되었으며,
이런 것들이 바로 우리 공동체나
기업 그리고 단체들이
해야 할 일들입니다.
지금 당장 해야 합니다.
우리가 문제를 좀 더 제대로 인식하고
사회 시스템을 좀 더
공정한 형태로 재구성하려면
우리 스스로를 다시 한번
현지화하는 작업과
가장 토착적이며 원초적인 힘을
끌어내야 할 것입니다.
그러기 위해서 우리는 배워야 합니다.
차별을 하지 않으며,
다르다고 배척하지 않으며,
묵살하지 않는 법을 말입니다.
리더쉽과
지역 특유의 전통에 관한 지식들도요.
그것은 우리가 생태학적 평등,
그리고 기후 정의와 인권을
우리의 기준, 또한 기본으로
해야 한다는 것을 말하며
그것이 우리의 시작점이어야 합니다.
새로운 사회가 가야 할 길을
제시하는 데 있어서 말이죠.
이런 모든 것들은 우리 자신보다
더 큰 힘의 존재를 인식하게 하며
우리의 삶은 계속
이어진다는 것을 깨닫게 하죠.
감사하게도 지금 우리가
누리고 있는 것들이
계속되지 않을 것이라는 것도요.
우리는 자연의 권리를 존중해야 하며
모두의 인권을 증진시켜야 하며
지금의 일회적이며 개인적인 사회를
집단적이며 장기적인 인간성을
추구하는 사회로 변화시켜야 합니다.
그렇지 않으면 우리는 아무것도
할 수 없을 것입니다.
모두가 부당한 시스템의
피해자임을 알아야 합니다.
이 또한 인정해야 합니다.
우리가 생존할 수 있는 유일한 길은
모두가 함께 자유를 누릴 방법을
찾는 것뿐이라는 사실을요.
희망적인 뉴스는
우리가 강한 사람들이라는 점입니다.
우리 모두는 어떤 방법으로든
현재까지 살아남아온 사람들의
자손이니까요.
싸워나가야 할 이유가 충분하죠.
그리고 남루이지애나
사람들의 예를 들어볼까요.
가장 힘든 싸움을 이겨낸다는 것은
그만큼 큰 축하를 받을 일입니다.
앞으로 살아갈 우리 세상을
아름답게 만들어 나갑시다,
그리고 그것을 위해서
모두가 정당하고 공평한
세상을 만들어 갑시다.
우리 함께 해낼 수 있습니다.
해낼 수 있어요.
꼭 그래야만 합니다.
그렇지 않으면 지구를 잃고
우리 자신을 잃어버리기 때문입니다.
바로 지금 시작해야 하고
함께 해나가야 합니다.
이것이 저의 제안 입니다.
들어주셔서 감사합니다.
(박수)
Беше пред околу 2 години
по ураганот Катрина
кога прв пат ги видов мапите на полави
од Луизиана.
Овие мапи на поплави се уптребуваат
да покажат загубено земјиште во минатото
и земјиште кое допрва ќе се изгуби.
На овој ден
на состанок во заедницата
овие мапи беа употребени да објаснат
како прилив на бран од 30 стапки
кој дојде со ураганот Катрина
може да поплави заедници како мојата
во јужна Луизиана
и заедници околу Мисисипи и
брегот на Алабама.
Излезе дека земјиштето кое го губиме
беше нашиот бафер од морето.
Јас волонтирав да комуницирам со
табелите на ѕидот
и во моментот животот ми се смени за втор
пат во 2 години.
Табелата го покажуваше огромното
изгубено земјиште во јужна Луизиана
и море што се приближува,
но поспецифично, табелата го покажуваше
исчезнувањето на мојата заедница
и на многу други заедници
пред крајот на векот.
Не бев сама во предниот дел на собата.
Стоев таму со други членови на заедниците
на јужна Луизиана:
црни, домашни, сиромашни.
Мислевме дека сме само врзани со
опоравување од привремената несреќа,
но откривме дека сега сме врзани со
невозможната задача
со осигурување дека нашите заедници
нема да се избришат со растот на морското
ниво поради климатските промени.
Пријатели, соседи, фамилијо, моја
заедницо:
Јас само претпоставував дека секогаш ќе е
таму.
Земја, дрвја, мочуришта, заливи:
Јас само претпоставував дека ќе бидат таму
како што биле со илијадници години.
Јас бев грешка.
Да разберам што се случува со мојата
заедница,
морав да разговарам со други заедници
околу светот.
Започнав во јужна Луизиана со
Обидинетите Хума Нација.
Разговарав со млади адвокати во
Шишмареф, Алјаска.
Разговарав со жени рибари во крајбрежниот
Виетнам,
борци за слобода на Фиџи,
нови генерации на водачи
во античката култура на
Торес Стреит.
Заедниците кои биле таму илијадници
години
ја страдаа истата судбина
и сите се прашуваа како ќе ги преживееме
следните 50 години.
До крајот на следниот век,
предвидено е дека над 180 милиони луѓе
ќе бидат раселени поради климатски промени
и во јужна Луизиана
тие кои не можат тоа да си го дозволат
веќе се селат.
Тие се селат бидејќи јужна Луизиана
губи земјиште
со една од најголемите брзини на земјата.
Исчезнување е тоа што мојата заедница на
заливот
има заедничко со други
крајбрежни заедници.
Избришувањето е тоа против што заедниците
околу светот се борат
додека стануваме сериозни за влијанието
на климатските промени.
Ги поминав последните 14 години како
адвокат за заедници
кои биле директно погодени од
климатската криза.
Овие заеднции се борат
против дискриминацијата
за опоравување од климатски несреќи
и тие исто така се обидуваат да
балансираат масовно раселување на луѓе
со прилив на други
кои гледаат можност во почнувањето
наново.
Од 2005, луѓе биле наречени
„бегалци"
кога напуштаат, кога се раселени од
климатска катастрофа
дури и кога не преминуваат преку
интернационални граници.
Овие поими, овие погрешно употребени
поими,
кои треба да го идентификуваат другиот,
жртвата,
личноста која не треба да е овде,
овие термини се бариери
за економско опоравување
за општествена интеграција
и лекувањето кое е потребно од климатската
криза и климатската траума.
Зборовите имаат значење.
Исто така има значење како ги третираме
луѓето кои поминуваат граници.
Ние треба да се грижиме за како луѓе кои
поминуваат граници денес
за да бараат засолниште и безбедност
се третирани,
ако не за друга причина може да бидете
вие или некој кого сакате
кој треба да го искористи човечкото право
да мигрира
во блиската иднина.
Ние мораме да се спремаме за глобална
миграција денес.
Сега е реалност.
Нашите градови и нашите заедници не се
спремни.
Всушност, нашиот економски систем и
нашите општествени системи
се спремни само да профитираат од
луѓек кои мигрираат.
Ова ќе предизвика рунди на
климатска гентрификација
и исто така ќе го казни движењето
на луѓето,
вообичаено преку експлоатиран труд
и вообичаено преку криминализација.
Климатската гентрификација која се случува
чекајќи го растот на морското ниво
е тоа што го гледаме во места како Миами,
каде заедниците кои биле задржани од
водниот брек
се сега индиректно падени од високото
земјиште
каде оригинално беа поставени
додека луѓето се селат од брегот.
Овие луѓе се преселувани, форсирани да
се преместат
од општествените и економските системи
кои им требаат за да преживеат.
Климатската гентрификација исто така се
случува после последиците од климатска
несреќа. Кога огромен број на луѓе
напуштаат локација
за недефинирано време,
гледаме како други доаѓаат.
Гледаме како климатската гентрификација
се случува
кога оштетени куќи се сега „зелено
направени"
но имаат повисока вредност,
вообичаено надвор од досег на црните
и кафените и сиромашните луѓе
кои сакаат да се вратат дома.
Разликата во цената во станарина или
сопственост на куќа
е разликата помеѓу можноста да го оствариш
твоето право,
твоето човечко право
да се вратиш дома како заедница
или да си форсиран да се преселиш
на друго место
помалку отпорен на климата,
на поефтино
и сам.
Климатската криза е многу поголем
разговор
од намалување на емисиите на СО2
и е многу различен разговор од само
екстремно време.
Ние се соочуваме со промена во секој
аспект на нашата глобална реалност.
И климатската миграција е само еден мал
дел,
но ќе има брановити ефекти
и во градовите на брегот и во
градовите во внатрешноста.
Па што да направиме?
Имам неколку идеи.
(Смеа)
Прво, мора да го преправиме нашето
разбирање на проблемот.
Климатските промени не се проблемот.
Климатските промени се најужасниот
симптом
на економски систем
кој е изграден за неколку
да ја екстрахираат секоја скапоцена
вредност на оваа земја и нејните луѓе,
од нашите природни ресурси
до плодовите на човечкиот труд.
Овој систем ја создал оваа криза.
(Аплауз)
Ние мора да ја имаме храброста да
признаеме дека сме истрпеле премногу.
Ние не можеме да ги затвориме очите на
фактот
дека целиот свет плаќа цена
за привилегијата и удобноста на
само неколку луѓе на земјата.
Време е за ние да направиме
промени низ општеството
на систем кој потикнува конзумција
до точката на глобален дисбаланс.
Нашите општествени, политички и економски
системи на екстрахирање
мора да се претворат во системи кои ја
регенерираат земјата
и ја напреднуваат човековата слобода
глобално.
Ароганција е да се мисли дека
технологијата ќе не спаси.
Его е да мислиме дека може да го
продолжиме
овој неправен и екстрахирачки пристап
на живеење на оваа планета
и дека ќе преживееме.
(Аплауз)
Да ја преживееме оваа следна фаза на
нашето човеково постоење,
ние ќе треба да ги преструктурираме
нашите општествени и економски системи,
да ја развиеме нашата
колективна отпорност.
Општествената реконструкција мора да биде
до обновување и поправање
на земјата
и на заедниците од кои било
екстрахирано,
криминализирано
и целени кон со генерации.
Ова е фронтот.
Ова е од каде почнуваме.
Ние мораме да воспоставиме нов социјален
став да ја гледаме миграцијата како
бенефит, како потреба за нашето глобално
преживување,
не како закана на нашата индивидуална
привилегија.
Колективна отпорност значи развивање
градови кои можат да примаат луѓе
и да обезбедат домови,
храна, вода, здравствена нега
и слободата од прекумерни закони
за сите,
без разлика кои се,
без разлика од каде се.
Што ќе се случи ако почнеме да се
спремаме за климатска миграција сега?
Празни градови или градови кои паѓаат
можат да го видат ова како можност
да обноват општествена инфраструктура
со корени на правда и правичност.
Ние всушност може да ги ставиме
парите во јавни болници
и да им помогнеме да се спремаат
за она што ќе дојде преку
климатска миграција,
вклучувајќи ја траумата која доаѓа
со загуба и релоцирање.
Ние може да инвестираме повеќе од нашето
време во правда,
но не смее да биде за привремена добивка,
не смее да биде за да се помогне на
недостатоци на буџетот,
мора да биде за долгорочна промена
и мора да биде за да се напредне правдата.
Веќе е возможно.
После ураганот Катрина
универзитетите и средните училишта околу
САД ги примаа учениците
да им помогнат да го завршат семестарот
или годината без да испуштат такт.
Овие ученици сега се продуктивни средства
во нашите заедници
и ова е тоа за кое нашите заедници, нашите
бизниси и нашите институции
мораат да се спремаат сега.
Времето е сега.
Па додека го преправиме проблемот во
поискрен начин
и ги реконструираме нашите општествени
систем на поправеден начини,
се што ќе ни остане е повторно да се
индицираме
и да создадеме сила од најантичкиот вид.
Ова неопходно значи дека мора да научиме
да следиме
не токенизираме, не егзотифираме, не
отпуштиме -
следењето и традициалното знаење
на особено локално место.
Тоа значи дека мораме да се држиме
до стандари на еколошки капитал
и климатска правда и човекови права
како основата, основен стандард
почетна точка,
за каде ќе оди нашето општество.
Се ова бара од нас да препознаеме сила
поголема од нас
и живот подолг од оној кој ние ќе го
живееме.
Бара да веруваме во работите кои сме
доволно привелигирани
да не мора да ги видиме.
Ние мораме да ги возвишиме правилата на
природата.
Ние мораме да ги напреднеме човековите
права за сите.
Ние мораме да се трансформираме од
лошо,
индивидуално општество
во едно кое го гледа нашето колективно
долгорочно човештво,
или нема да успееме.
Ние мораме да видиме дека и најдобрите од
нас се вплеткани во неправичен систем
и мораме да признаеме
дека единствениот начин на кој ќе
преживееш
е за ние да откриеме
како да достигнеме споделена либерација
заедно.
Добрите вести се што
доаѓаме од моќни луѓе.
Ние доаѓаме од оние кои,
на овој или оној начин
преживеале за ние да сме тука денес.
Ова е доволна причина да се бориме.
И земете од вашиот пријател од јужна
Луизиана,
тие најтешки битки се оние кои се слават.
Ајде да избереме да ја направиме оваа
следна фаза од нашето планетарно
постоење прекрасна
и додека работиме на тоа,
да го направиме фер за сите.
Ние можеме да го направиме ова.
Ние можеме да го направиме ова,
бидејќи ние мораме.
Ние мораме или ќе ја изгубиме нашата
планета
и ќе се изгубиме себеси.
Работата започнува овде.
Работата започнува заедно.
Ова е мојот предлог.
Ви благодарам што го примивте. Мерси.
(Аплауз)
Het was ongeveer twee jaar
na Orkaan Katrina
dat ik de overstromingskaarten
van Louisiana voor het eerst zag.
Deze overstromingskaarten geven
het gebied weer dat reeds verloren is
en de gebieden
die we nog zullen verliezen.
Deze kaarten werden die dag
op een gemeenschapsbijeenkomst gebruikt
om te tonen hoe een 9 meter hoge vloedgolf
die door de orkaan veroorzaakt werd,
gemeenschappen onder water kon zetten,
zoals de mijne in Zuid-Louisiana,
maar ook gemeenschappen
aan de Mississippi en de kust van Alabama.
Het land dat we verloren,
vormde onze buffer tegen de zee.
Ik stapte naar voren
om deze grafieken te bekijken
en in één ogenblik veranderde mijn leven
voor de tweede keer op twee jaar tijd.
De grafiek voorspelde enorm grondverlies
in Zuid-Louisiana en een naderende zee,
maar ze voorspelde ook expliciet
het verdwijnen van mijn gemeenschap
en van vele andere gemeenschappen
voor het einde van deze eeuw.
Ik was niet de enige vooraan in de ruimte.
Ik stond daar met andere inwoners
van gemeenschappen in Zuid-Louisiana --
zwart, Indiaans, arm.
We dachten dat we verbonden waren
door ons tijdelijke herstel na een ramp,
maar kwamen erachter dat we nu
verbonden waren door de onmogelijke taak
om te zorgen dat onze gemeenschappen
niet uitgewist zouden worden
door het stijgen van de zeespiegel
door klimaatverandering.
Vrienden, buren, familie,
mijn gemeenschap:
ik veronderstelde gewoon
dat het er altijd zou zijn.
Grond, bomen, moerassen, bayous:
ik veronderstelde dat het zou blijven
zoals het al duizenden jaren was.
Ik had het mis.
Om te begrijpen wat er gebeurde
met mijn gemeenschap,
moest ik met andere gemeenschappen
over de hele wereld spreken.
Ik begon in Zuid-Louisiana,
met de United Houma Nation.
Ik sprak met jonge voorsprekers
in Shishmaref, Alaska.
Ik sprak met vissersvrouwen
aan de kust van Vietnam,
gerechtigheidsstrijders in Fiji,
nieuwe generaties van leiders
in de oude culturen van de Straat Torres.
Gemeenschappen die al
duizenden jaren bestonden,
ondergingen hetzelfde lot
en we bogen ons allen over de vraag
hoe we de volgende 50 zouden overleven.
Aan het eind van de volgende eeuw,
zo voorspelt men,
zullen meer dan 180 miljoen mensen
verdrongen zijn door klimaatverandering
en in Zuid-Louisiana
verhuizen nu reeds diegenen
die het zich kunnen veroorloven.
Ze verhuizen omdat Zuid-Louisiana
grondgebied verliest
aan een van de hoogste tempo's op Aarde.
Mijn bayou-gemeenschap verdwijnt,
net zoals andere kustgemeenschappen.
Gemeenschappen over de hele wereld
vechten tegen het weggevaagd worden
als we de impact van klimaatverandering
werkelijk onder ogen komen.
De afgelopen 14 jaar ben ik
voorvechter geweest voor gemeenschappen
die rechtstreeks getroffen zijn
door de klimaatcrisis.
Deze gemeenschappen worden gediscrimineerd
in de herstelprocedures bij klimaatrampen
en ze proberen ook de massale verplaatsing
van mensen uit te balanceren
met een instroom van anderen
die kansen zien in opnieuw beginnen.
Sinds 2005 worden mensen
'vluchtelingen' genoemd
wanneer ze vertrekken
omwille van klimaatrampen,
zelfs als ze binnen landsgrenzen blijven.
Deze verkeerde termen,
bedoeld om de ander te identificeren,
het slachtoffer,
de persoon die hier niet hoort te zijn,
deze termen zijn barrières
voor economisch herstel,
voor sociale integratie
en voor het herstellen
van de klimaatcrisis en het klimaattrauma.
Woorden maken verschil.
Wat er ook toe doet, is hoe we mensen
behandelen die grenzen oversteken.
We moeten erom geven hoe mensen
die vandaag grenzen oversteken
voor toevlucht en veiligheid,
behandeld worden,
op z'n minst omdat jij
of iemand waarvan je houdt
zich misschien zelf op het mensenrecht
om te migreren zal moeten beroepen
in de nabije toekomst.
We moeten ons vandaag beginnen
voorbereiden op wereldwijde migratie.
Het is nu al een realiteit.
Onze steden en gemeenschappen
zijn niet voorbereid.
Onze economische en sociale systemen
zijn zelfs alleen maar voorbereid
om winst te maken op mensen die migreren.
Dit zal leiden tot klimaatgentrificatie
en het zal ook de migratie
van mensen bestraffen,
meestal door uitbuiting op het werk
en meestal door criminalisering.
Klimaatgentrificatie in anticipatie
op een stijgend zeeniveau
is wat we zien op plaatsen als Miami,
waar gemeenschappen
die verwijderd waren van de waterkant,
zich nu geen woonst
op hogere grond kunnen veroorloven,
ook al woonden ze daar oorspronkelijk,
naarmate mensen wegtrekken van de kust.
Deze mensen worden gedwongen te verhuizen,
weg van de sociale en economische systemen
waar ze nood aan hebben.
Klimaatgentrificatie vindt ook plaats
in de nasleep van klimaatrampen.
Wanneer grote aantallen mensen
een locatie voor onbepaalde duur verlaten,
zien we anderen intrekken.
Een andere vorm van klimaatgentrificatie
is dat beschadigde huizen
'groen' heropgebouwd worden,
maar daardoor een hogere waarde hebben,
meestal te hoog voor zwarte,
gekleurde en arme mensen
die naar huis willen.
Het prijsverschil tussen het huren
en het bezitten van een huis
is het verschil tussen de mogelijkheid
om je recht uit te oefenen,
je mensenrecht om naar huis te keren
als een gemeenschap,
of gedwongen worden
om ergens anders te settelen,
ergens minder klimaatbestendig,
minder duur en alleen.
De klimaatcrisis gaat over veel meer
dan het verminderen van CO2-uitstoot
en het is heel wat anders dan alleen maar
extreme weersverschijnselen.
We worden geconfronteerd met een shift
in elk aspect van onze globale realiteit.
Klimaatmigratie is daar slechts
een klein onderdeel van,
maar het zal een rimpeleffect hebben
in zowel kuststeden
als steden in het binnenland.
Dus wat moeten we doen?
Ik heb enkele ideeën.
(Gelach)
Eerst moeten we ons begrip
van het probleem herbekijken.
Klimaatverandering is niet het probleem.
Klimaatverandering is
het meest verschrikkelijke symptoom
van een economisch systeem
dat gebouwd werd voor enkelen
om elk beetje waarde uit deze planeet
en haar mensen te knijpen,
van onze natuurlijke bronnen
tot de vruchten
van onze menselijke arbeid.
Dit systeem heeft de crisis gecreëerd.
(Applaus)
We moeten de moed hebben om toe te geven
dat we te veel genomen hebben.
We kunnen onze ogen
niet sluiten voor het feit
dat de hele wereld de prijs betaalt
voor het voorrecht en comfort
van slechts enkele mensen op Aarde.
Het is tijd dat we veranderingen maken
doorheen de hele maatschappij
aan een systeem dat consumptie stimuleert
tot op het punt van globale onbalans.
Onze sociale, politieke
en economische extractiesystemen
moeten veranderd worden in systemen
die de Aarde hernieuwen
en menselijke vrijheid
wereldwijd verbeteren.
Het is arrogant om te denken
dat technologie ons zal redden.
Het is ons ego dat denkt
dat we verder kunnen gaan
met deze oneerlijke en uitbuitende wijze
van leven op deze planeet
en zullen overleven.
(Applaus)
Om deze volgende fase te overleven
in ons menselijke bestaan,
moeten we onze sociale
en economische systemen hervormen
om onze collectieve veerkracht
te ontwikkelen.
De sociale herstructurering moet streven
naar restauratie en herstel van de wereld
en van de gemeenschappen
waarvan afgepakt is,
die gecriminaliseerd en geviseerd zijn
gedurende generaties.
Dit zijn de frontlinies.
Dit is waar we beginnen.
We hebben een nieuwe sociale houding nodig
die migratie als een voordeel ziet,
een noodzaak voor onze globale overleving,
niet als een bedreiging
voor ons individuele privilege.
Collectieve veerkracht betekent steden
ontwikkelen die mensen kunnen opvangen
en voorzien in onderdak,
eten, water, gezondheidszorg
en vrijheid van overmatige ordehandhaving
voor iedereen, ongeacht wie ze zijn
of waar ze vandaan komen.
Wat zou het uitmaken als we nu begonnen
met het voorbereiden op klimaatmigratie?
Uitgestrekte of wegkwijnende steden
kunnen dit als een kans zien
om een sociale infrastructuur te creëren,
geworteld in gerechtigheid en eerlijkheid.
We zouden geld kunnen stoppen
in openbare ziekenhuizen
en ze helpen met zich voor te bereiden
op wat komen zal door klimaatmigratie,
inclusief het trauma
dat meekomt met verlies en verhuizen.
We kunnen meer tijd investeren
in gerechtigheid,
maar dan niet voor tijdelijke winst,
noch om begrotingstekorten te verhelpen.
Het moet dienen
voor langetermijnverandering
en om gerechtigheid te bevorderen.
Het is nu al mogelijk.
Na Orkaan Katrina
namen universiteiten en scholen
over de hele VS studenten op
om hen te helpen hun semester of jaar
af te ronden zonder iets te missen.
Deze studenten zijn nu
productieve aanwinsten in onze gemeenschap
en dit is waar onze gemeenschappen,
bedrijven en instituties
zich op moeten voorbereiden.
De tijd is gekomen.
Als we het probleem dus herformuleren
op een meer realistische manier
en onze sociale systemen herstructureren
op een meer rechtvaardige manier,
is alles wat er nog overblijft om te doen,
terugkeren naar onze roots
en een beroep doen
op een van onze oudste krachten.
Dit betekent per definitie
dat we moeten leren --
zonder het te zien als symbolisch
of exotisch of het af te schepen --
om het leiderschap
en de traditionele kennis
van een specifieke locatie te volgen.
Het betekent dat we standaarden
van ecologische billijkheid,
klimaatrechtvaardigheid en mensenrechten
moeten zien als de basisstandaarden,
een startpunt van waaruit
onze nieuwe maatschappij moet vertrekken.
Dit alles vereist dat we een kracht
groter dan onszelf moeten erkennen
en een leven dat langer duurt
dan de levens die wij zullen leven.
Het vereist dat we geloven in dingen
waarvan we ons gelukkig mogen prijzen
dat we ze niet hoeven te zien.
We moeten de rechten van de natuur eren.
We moeten mensenrechten
voor iedereen bevorderen.
We moeten veranderen
van een wegwerpmaatschappij,
gericht op het individu,
naar een die inziet dat we een collectieve
en langdurige menselijkheid hebben.
Anders zullen we het niet halen.
We moeten inzien dat we allen
verstrikt zitten in een oneerlijk systeem
en we moeten erkennen
dat de enige manier
waarop jij zal overleven,
erin bestaat dat wij achterhalen
hoe we samen een gedeelde vrijheid
werkelijkheid kunnen maken.
Het goede nieuws is
dat we van krachtige mensen afstammen.
We stammen af van zij die,
op de een of andere manier,
het zodanig lang overleefd hebben
dat wij hier vandaag zijn.
Dat is voldoende reden om te vechten.
En geloof je vriendin uit Zuid-Louisiana:
de moeilijkste gevechten
zijn de gevechten die we moeten vieren.
Laten we ervoor kiezen om de volgende fase
van ons planetaire bestaan mooi te maken
en, terwijl we dat doen,
het rechtvaardig en eerlijk
voor iedereen te maken.
We kunnen dit, mensen.
We kunnen dit, omdat we moeten.
We moeten, want anders verliezen we
onze planeet en onszelf.
Het werk begint hier.
Het werk begint samen.
Dit is mijn offergave.
Dank je wel om ze te ontvangen. Bedankt.
(Applaus)
Foi cerca de dois anos
depois do furacão Katrina
que eu vi pela primeira vez
os mapas das inundações da Luisiana.
Estes mapas das inundações são usados
para mostrar terras perdidas no passado
e terras que vão ser perdidas no futuro.
Nesse dia, numa reunião da comunidade,
estes mapas foram usados para explicar
como uma onda de 9 metros
que acompanhou o Furacão Katrina
conseguiu inundar comunidades
como a minha, no sul da Luisiana
e comunidades ao longo do Mississípi
e da costa de Alabama
Acontece que o território
que estávamos a perder
era o nosso tampão
de proteção contra o mar.
Eu ofereci-me para interagir
com os gráficos na parede,
e num instante a minha vida mudou
pela segunda vez em dois anos.
O gráfico mostrava uma grande perda
de terras no sul da Luisiana
e um mar invasor,
mas mais especificamente,
os gráficos mostravam
o desaparecimento da minha comunidade
e de muitas outras comunidades
antes do final do século.
Eu não estava sozinha
em frente daquela sala.
Eu estava lá com outros membros
das comunidades do sul de Luisiana
— negros, nativos, pobres.
Nós pensávamos que estávamos unidos
apenas pela recuperação
de um desastre temporário,
mas descobrimos que agora estávamos
unidos pela tarefa impossível
de garantir que as nossas comunidades
não seriam engolidas
pela subida do nível do mar
por causa das alterações climáticas.
Amigos, vizinhos, família,
a minha comunidade:
eu partia do princípio
que estariam sempre ali.
Terra, árvores, pântanos, canais:
eu achava que estariam sempre ali
como tinham estado
durante milhares de anos.
Eu estava enganada.
Para perceber o que estava
a acontecer à minha comunidade,
tive de falar com outras comunidades
em todo o mundo.
Comecei no sul da Luisiana
com a Nação Unida Houma.
Falei com defensores da juventude
em Shishmaref, no Alasca.
Falei com pescadoras na costa do Vietname,
com defensores da justiça em Fiji,
com novas gerações de líderes
com civilizações antigas
do Estreito de Torres.
Comunidades que estão aqui
há milhares de anos
estavam a sofrer o mesmo destino,
e todos pensavam como iríamos
sobreviver nos próximos 50 anos.
Até ao final do próximo século,
prevê-se que mais
de 180 milhões de pessoas
serão deslocadas por causa
das alterações climáticas,
e no sul da Luisiana,
quem consegue pagar o custo da mudança
já o está a fazer agora.
Estão a mudar-se porque o sul
da Luisiana está a perder território
a um dos ritmos mais rápidos do planeta.
O desaparecimento
é o que a minha comunidade
tem em comum com outras
comunidades costeiras.
As comunidades de todo o mundo
estão a lutar contra o desaparecimento,
à medida que tomamos consciência
dos impactos das alterações climáticas.
Eu passei os últimos 14 anos
a falar em nome das comunidades
que têm sido diretamente
afetadas pela crise climática.
Estas comunidades estão a lutar
contra a discriminação
na recuperação de desastres climáticos,
e estão também a tentar compensar
a deslocação maciça de pessoas,
com a chegada de muitos outros
que veem uma oportunidade
de começar de novo.
Desde 2005, chamam-se
"refugiados" às pessoas
que partem quando são desalojados
por causa de um desastre climático,
mesmo quando não atravessam
fronteiras internacionais.
Estes termos, mal usados,
que são criados para identificar outros,
as vítimas,
as pessoas que não deviam estar aqui,
estes termos são barreiras,
para a recuperação económica,
para a integração social
e para a recuperação necessária
de crises climáticas
e de traumas climáticos.
As palavras são importantes.
Também é importante a forma
como tratamos as pessoas
que estão a atravessar as fronteiras.
Devíamos preocupar-nos
com a forma como são tratadas
as pessoas que estão
a atravessar as fronteiras
à procura de refúgio e segurança.
Quanto mais não seja
porque podemos ser nós
ou alguém que amamos
que precise de exercer
o seu direito de migrar
num futuro próximo.
Devemos começar a preparar-nos
para uma migração global.
É uma realidade já hoje.
As cidades e as comunidades
não estão preparadas.
De facto, o nosso sistema económico
e o nosso sistema social
não estão preparados
para lucrar com pessoas que migram.
Isso vai causar
muita gentrificação climática,
e também vai penalizar
o movimento de pessoas,
normalmente por exploração
da mão de obra
e normalmente através da criminalidade.
A gentrificação climática que ocorre
antes de o nível do mar subir,
é o que estamos a ver
em lugares como Miami,
onde as comunidades
afastadas da beira-mar
estão a sofrer aumento dos preços
por estarem em lugares elevados
onde foram postos inicialmente
à medida que as pessoas
se mudam para longe da costa.
Essas pessoas estão a ser mudadas,
a ser forçadas a mudar-se para longe
dos sistemas sociais e económicos
de que precisam para sobreviver.
A gentrificação climática também acontece
como consequência da alteração climática.
Quando um grande número
de pessoas saem de um local
por um período indefinido de tempo,
vemos outras a entrar.
Também vemos ocorrer
a gentrificação climática
quando casas destruídas
são agora “construídas ecologicamente”
mas têm um valor maior,
geralmente valores que os negros,
as pessoas de cor e os pobres
que querem voltar a casa,
não podem pagar.
A diferença de preços na renda
ou na compra de uma casa
é a diferença entre poder
pôr em prática o direito,
enquanto ser humano, de regressar
à sua comunidade
ou ser forçado
a deslocar-se para outro lugar
com menos segurança climática,
menos caro,
e isolado.
A crise climática é um assunto
muito mais amplo
do que as emissões de CO2,
e é um assunto muito diferente
de apenas um clima extremo.
Estamos a enfrentar uma mudança
em todos os aspetos
da nossa realidade global.
E a migração climática
é apenas uma pequena parte,
mas vai continuar a ter efeitos em cascata
tanto nas cidades costeiras
como nas cidades no interior.
Então o que devemos fazer?
Eu tenho alguma ideias.
(Risos)
Primeiro, devemos reformular
a nossa compreensão do problema.
A alteração climática não é o problema.
A alteração climática
é um sintoma terrível
dum sistema económico
que foi construído para uma minoria
para extrair todos os bens preciosos
deste planeta e das pessoas,
dos nossos recursos naturais
aos frutos do trabalho humano.
Este sistema criou esta crise.
(Aplausos)
Temos de ter a coragem para reconhecer
que tirámos demasiado.
Não podemos fechar os olhos
ao facto de que o mundo inteiro
está a pagar um preço
pelo privilégio e pelo conforto
de apenas algumas pessoas no planeta.
É tempo de fazermos
grandes mudanças sociais
num sistema que incentiva o consumo
ao ponto de provocar
um desequilíbrio global.
Os nossos sistemas social,
político e económico de extração
têm de ser transformados
em sistemas que regeneram a Terra
e promovem a liberdade
humana no mundo.
É arrogante pensar que é a tecnologia
que nos vai salvar.
É egocêntrico pensar que podemos manter
esta abordagem injusta e extrativa
do modo de vida neste planeta
e sobreviver.
(Aplausos)
Para sobreviver nesta nova fase
da nossa existência humana,
precisamos de restruturar
o nosso sistema social e económico
para desenvolver uma resiliência coletiva.
A restruturação social tem de visar
o restauro e a reparação do planeta
e das comunidades
que foram saqueadas,
criminalizadas
e visadas durante gerações.
Estes são os pontos essenciais.
É aqui que começamos.
Temos de estabelecer
uma nova atitude social
para ver a migração como um benefício,
uma necessidade
para a sobrevivência global,
e não como uma ameaça
aos nossos privilégios individuais.
A resiliência seletiva significa
que as cidades em desenvolvimento
podem receber pessoas
e providenciar alojamento,
comida, água, cuidados de saúde
sem impor um policiamento
exagerado para todos,
sejam quem forem,
sejam de onde forem.
O que significaria se começássemos
a planear já a nossa migração climática?
As cidades que estão a alastrar
ou as cidades em decadência
podem ver isto como a oportunidade
de reconstruir uma infraestrutura social
centrada na justiça e na igualdade.
Podíamos financiar hospitais públicos
e ajudá-los a prepararem-se
para o que está a chegar
por causa da migração climática,
incluindo os traumas que vêm
com a perda e o realojamento.
Podemos investir mais tempo na justiça,
mas não pode ser uma coisa temporária,
não pode ser para ajudar
défices orçamentais,
tem de ser uma mudança a longo prazo
e tem de ser um avanço na justiça.
Isto já é possível.
Depois do furacão Katrina,
universidades e liceus
em todo os EUA alojaram alunos
para os ajudar a terminar o semestre
ou o ano sem perderem aulas.
Esses estudantes são hoje ativos
produtivos da nossa sociedade.
É isto que as nossas comunidades,
empresas e instituições
precisam para se preparem para agora.
O tempo é agora.
Enquanto restruturamos o problema
de uma forma mais verdadeira
e restruturamos os nosso sistemas sociais
numa forma mais justa,
tudo o que nos resta fazer
é "reindigenizar-nos"
e invocarmos um poder
de tipo muito antigo.
Isto significa essencialmente
que precisamos de aprender a seguir
— não é torná-la num símbolo,
nem torná-la exótica, nem ignorá-la —
a liderança e o conhecimento tradicional
de um determinado local.
Isto significa que devemos dedicar-nos
a padrões de igualdade ecológica,
de justiça climática e de diretos humanos
como a base, um padrão base,
um ponto de partida,
para onde vai a nossa nova sociedade.
Tudo isto requer que reconheçamos
um poder maior que nós próprios
e uma vida mais longa
do que as que iremos viver.
Requer que acreditemos
que somos privilegiados o suficiente
para não termos de ver.
Temos de honrar os direitos da Natureza.
Temos de promover
os direitos humanos para todos.
Temos de transformar
uma sociedade descartável,
individual
numa que veja o nosso coletivo,
a humanidade a longo prazo,
caso contrário não vamos sobreviver.
Temos de ver que até os melhores
de nós estão presos num sistema injusto,
e temos de reconhecer
que a única maneira de sobreviver
é descobrindo
como alcançar uma libertação
partilhada em conjunto.
Felizmente,
somos provenientes de pessoas poderosas.
Somos provenientes dos que,
duma maneira ou de outra,
sobreviveram até ao ponto
de estarmos aqui hoje.
Esta é uma razão suficiente para lutar.
E aprendam com o vosso amigo
do sul da Luisiana,
as lutas mais difíceis
são as melhores de festejar.
Vamos escolher fazer disto
a próxima fase da nossa bela existência,
e enquanto o fazemos,
vamos fazê-lo justo para todos.
Nós conseguimos.
Nós conseguimos, porque temos de o fazer.
Nós temos de o fazer,
senão perdemos o planeta
e perdemo-nos a nós.
O trabalho começa aqui.
O trabalho começa em conjunto.
Esta é a minha oferta.
Obrigada por a receberem. Merci.
(Aplausos)
Foi cerca de dois anos
após o furacão Katrina
que vi pela primeira vez
os mapas de inundação de Louisiana.
Eles são usados para mostrar
as perdas de terras do passado
e as previsões de perdas para o futuro.
Neste dia em particular,
em uma reunião da comunidade,
esses mapas nos mostraram
como uma onda de nove metros,
trazida pelo furacão Katrina,
poderia inundar comunidades,
como a minha, no sul de Louisiana,
na costa do Mississippi e do Alabama.
Acontece que as terras perdidas
eram um amortecedor da força do mar.
Eu me ofereci para interagir
com os gráficos projetados na parede
e minha vida mudou rapidamente
pela segunda vez em dois anos.
O gráfico mostrava intensa perda de terras
e a invasão do mar no sul de Louisiana,
mas, especificamente, o gráfico mostrou
o desaparecimento da minha comunidade
e de muitas outras
antes do final do século.
Eu não estava só na frente da sala.
Estava ao lado de outros membros
das comunidades do sul de Louisiana:
negros, nativos, pobres.
Pensávamos que nosso vínculo era apenas
pela fase de recuperação de um desastre,
mas descobrimos que estávamos conectados
pela tarefa impossível de garantir
que nossas comunidades
não fossem extinguidas
pela elevação do nível do mar
devido às mudanças climáticas.
Amigos, vizinhos, família,
minha comunidade:
eu acreditava que existiriam para sempre.
Terra, árvores, pântanos, pequenos rios:
eu acreditava que continuariam existindo,
como sempre existiram por séculos.
Eu estava errada.
Para entender o que acontecia
com a minha comunidade,
conversei com outras pelo mundo.
Comecei pelo sul de Louisiana
com a United Houma Nation.
Conversei com defensores da juventude
em Shishmaref, no Alaska,
com pescadoras na costa do Vietnã,
defensores da justiça em Fiji,
novas gerações de líderes
de culturas antigas no Estreito de Torres.
Comunidades que já existem
há milhares de anos
padeciam do mesmo destino,
e todos nós estávamos contemplando
como sobreviveríamos os próximos 50 anos.
Prevê-se que, até o final
do próximo século,
mais de 180 milhões de pessoas
sejam deslocadas
devido às mudanças climáticas,
e, no sul de Louisiana,
quem pode pagar por uma mudança
já está deixando o local.
Pois a perda de terras do sul de Louisiana
possui uma das taxas mais altas no mundo.
Desparecimento é o que há em comum
entre a minha comunidade ribeirinha
e as demais comunidades litorâneas.
É contra esse desaparecimento
que as comunidades lutam
enquanto nos conscientizamos
dos impactos das mudanças climáticas.
Passei os últimos 14 anos
intercedendo em nome das comunidades
que foram diretamente impactadas
pelas crises climáticas.
Elas estão lutando contra a discriminação
associada à recuperação
de desastres climáticos,
e estão também tentando equilibrar
o deslocamento em massa de pessoas
com um influxo de outras
que enxergam oportunidades
em começar de novo.
Desde 2005, essas pessoas
são chamadas de "refugiados"
quando são deslocadas
por um desastre climático,
mesmo quando não cruzam
fronteiras internacionais.
Estes termos, usados de forma errada,
que rotulam o outro,
a vítima,
a pessoa que não deveria estar ali,
são barreiras
à recuperação econômica,
à integração social
e à cura exigida pela crise
e trauma climáticos.
Palavras importam.
Importa a forma como tratamos
as pessoas que cruzam fronteiras.
Deveríamos nos importar com a forma
que pessoas que cruzam fronteiras
em busca de refúgio e segurança
estão sendo tratadas,
afinal, poderia ser você
ou alguém que você ama
que precisa exercer
o seu direito humano de migrar
em um futuro próximo.
Devemos nos preparar para migração global.
É a realidade.
Nossas cidades e comunidades
não estão preparadas.
Na verdade, nossos sistemas
econômico e social
estão preparados apenas para obter
o lucro de pessoas que migram.
Essa situação causará ciclos
de gentrificação climática,
e também penalizará
a movimentação das pessoas,
em geral, pela exploração do trabalho
e pela criminalização.
A gentrificação climática que ocorre
antecipando a elevação do nível do mar
é o que vemos em lugares como Miami,
onde comunidades que eram
mantidas distantes da costa marítima
estão sendo retiradas das terras altas,
onde se estabeleceram originalmente,
à medida que as pessoas
deixam a costa marítima.
Essas comunidades são deslocadas,
forçadas a se afastarem
dos sistemas sociais e econômicos
dos quais necessitam para sobreviver.
A gentrificação climática também acontece
após um desastre climático.
Quando um grande número
de pessoas deixa um local
por tempo indefinido,
vemos outras pessoas chegarem.
Também vemos a ocorrência
da gentrificação climática
quando casas danificadas
são reconstruídas de forma "sustentável",
adquirindo um valor mais alto,
geralmente fora do alcance de pessoas
negras, pardas e pobres
que querem voltar para casa.
A diferença de valor de aluguel
ou a posse de uma casa
é a diferença entre poder
exercer o seu direito humano
de voltar para casa como uma comunidade
ou ser forçado a se estabelecer
em outro lugar com clima menos estável,
mais barato
e sozinho.
A crise climática é um assunto
muito mais abrangente
que a diminuição de emissão de CO2,
e é um debate bem diferente
de simplesmente clima extremo.
Estamos diante de uma mudança em todos
os aspectos da nossa realidade global.
E a migração climática
é apenas uma pequena parte,
mas haverá efeitos em cascata
tanto nas cidades litorâneas
quanto naquelas do interior.
Então, o que podemos fazer?
Tenho algumas ideias.
(Risos)
Para começar, devemos reformular
nosso entendimento do problema.
Mudanças climáticas não são o problema.
Elas são o efeito colateral mais terrível
de um sistema econômico
que foi construído por poucos
para extrair cada valor precioso
deste planeta e seus povos,
dos nossos recursos naturais
aos frutos do trabalho humano.
O sistema criou esta crise.
(Aplausos)
Devemos ter a coragem de admitir
que temos tirado demais.
Não podemos fechar
nossos olhos para o fato
de que o mundo todo está pagando o preço
pelo privilégio e conforto
de poucas pessoas no planeta.
É hora de provocarmos mudanças
em toda a sociedade,
neste sistema que incentiva o consumo
a ponto de provocar desequilíbrio global.
Nossos sistemas social, político
e econômico de extração
devem ser transformados
em sistemas que regenerem a Terra
e que promovam a liberdade
do ser humano em escala global.
É arrogância pensar
que a tecnologia nos salvará.
É egoísmo pensar que podemos continuar
com esta abordagem injusta
e exploradora para viver neste planeta
e sobreviver.
(Aplausos)
Para sobreviver a esta próxima fase
de nossa existência humana,
precisamos reestruturar
nossos sistemas social e econômico
para desenvolver
nossa resiliência coletiva.
A reestruturação social deve focar
a restauração e recuperação da Terra
e das comunidades que foram removidas,
criminalizadas e visadas por gerações.
São essas as linhas de frente.
É onde devemos começar.
Devemos estabelecer uma atitude social
para encarar a migração como um benefício,
uma necessidade
para nossa sobrevivência global,
não como uma ameaça
aos nossos privilégios individuais.
Resiliência coletiva significa desenvolver
cidades para que recebam pessoas
e forneçam a todos habitação,
comida, água, assistência médica
e liberdade do excesso de policiamento.
não importa quem sejam ou de onde vêm.
Como seria se começássemos a planejar
a migração climática agora?
Cidades em expansão ou em declínio
poderiam encarar como uma oportunidade
de reconstruir a infraestrutura social
baseada na justiça e equidade.
Poderíamos investir o dinheiro
em hospitais públicos
e ajudá-los a se preparar
para as consequências
da migração climática,
incluindo o trauma provocado
pelas perdas e realocação.
Poderíamos investir
mais do nosso tempo em justiça,
mas não para obter ganhos temporários
ou para solucionar
os déficits orçamentários.
A mudança precisa ser no longo prazo
e para que a justiça se fortaleça.
É possível, pessoal.
Após o furacão Katrina,
universidades e colégios dos EUA
admitiram alunos
para ajudá-los a terminarem o semestre
ou o ano sem que tivessem que parar.
Hoje, esses alunos são ativos
produtivos em nossa comunidade,
e é para isso que nossas comunidades,
nossos negócios e instituições
precisam estar prontos.
O momento é agora.
Enquanto reformulamos o problema
de uma forma mais honesta
e reestruturamos nossos sistemas sociais
de uma forma mais justa,
tudo o que nos resta é nos reindigenizar
e invocar o poder mais ancestral.
Isso significa necessariamente
que precisamos aprender a seguir,
e não idolatrar, tornar exótico
nem descartar a liderança
e o conhecimento tradicional
de um local específico.
Significa que devemos nos comprometer
com padrões de equidade ecológica,
justiça climática e direitos humanos
como um padrão de base,
um ponto de partida,
para onde nossa nova sociedade precisa ir.
Tudo isso exige que reconheçamos
um poder maior que todos nós
e uma vida mais duradoura
que aquela que viveremos.
É necessário que acreditemos em tudo
o que somos privilegiados o suficiente
a ponto de não precisarmos ver.
Devemos honrar os direitos da natureza.
Devemos estender os direitos
humanos para todos.
Devemos converter a sociedade
de descartável e individual
para uma que enxergue o coletivo
e a humanidade no longo prazo,
ou não sobreviveremos.
Devemos reconhecer
que mesmo os melhores de nós
estão enredados a um sistema injusto,
e devemos reconhecer
que a única forma de sobrevivermos
é descobrirmos como alcançar
uma libertação compartilhada.
A boa notícia é que viemos
de pessoas poderosas.
Viemos daqueles que têm,
de uma maneira ou outra,
sobrevivido até agora
para estarem conosco hoje.
Isso é razão suficiente para lutarmos.
E inspirem-se nos amigos
do sul de Louisiana,
naquelas lutas mais difíceis
que devem ser celebradas.
Escolhamos fazer a próxima fase de nossa
existência planetária a mais bonita,
e, enquanto fazemos isso,
vamos trazer justiça
e igualdade para todos.
Podemos fazer isso, pessoal.
Podemos, sim, porque é nosso dever.
Ou então perderemos nosso planeta
e a nós mesmos.
O trabalho começa aqui.
O trabalho começa unido.
Essa é a minha oferta.
Obrigada por recebê-la.
(Francês) Obrigada.
(Aplausos)
Abia la doi ani după uraganul Katrina
am văzut prima dată hărțile
cu inundațiile din Louisiana.
Aceste hărți sunt folosite pentru a arăta
pierderile de teren din trecut.
și pierderile de teren viitoare.
Într-o zi, la o întrunire a comunității,
aceste hărți erau folosite
pentru a explica
cum inundația de 10 metri
care a acompaniat uraganul Katrina
a putut inunda comunități
ca a mea din sudul Louisianei
și comunități de-a lungul coastei
Mississippi-ului și a Alabamei.
S-a dovedit că pământul pierdut
era ca o soluție-tampon pentru mare.
M-am oferit voluntară să intru
în contact cu imaginile proiectate,
iar într-o clipă viața mea s-a schimbat
pentru a doua oară în doi ani.
Graficul arăta pierderi masive
de pământ în sudul Louisianei
și o mare uzurpatoare,
dar în special, graficul arăta
dispariția comunității mele
și multor alte comunități
înainte de sfârșitul secolului.
Nu eram singură în primul rând.
Eram cu alți membri ai comunității
din sudul Louisianei,
negri, amerindieni, săraci.
Am crezut că suntem uniți doar
de restaurarea după un dezastru temporar,
dar am aflat că eram acum
uniți de sarcina imposibilă
de a ne asigura că comunitățile noastre
nu vor fi distruse
de creșterea nivelului mării
cauzat de schimbările climatice.
Prietenii, vecinii, familia,
comunitatea mea:
am presupus vor exista pentru totdeauna.
Pământul, copacii, mlaștinele, miriștile:
am presupus că vor exista
precum au existat timp de mii de ani.
M-am înșelat.
Pentru a înțelege ce se întâmpla
cu comunitatea mea,
a trebuit să vorbesc cu alte comunități
din jurul globului.
Am început cu sudul Louisianei
cu Națiunea Unită Houma.
Am vorbit cu activiștii tineri
din Shishmaref, Alaska.
Am vorbit și cu femei pescar
pe coasta din Vietnam,
luptători pentru dreptate din Fiji,
noi generații de lideri
în cultura antică a strâmtorii Torres.
Comunități care au existat de mii de ani
au suferit aceeași soartă,
și contemplam cu toții cum vom
supraviețui în următorii 50 de ani.
Până la sfârșitul următorului secol,
se prezice că peste
180 de milioane de oameni
vor fi strămutați din cauza
schimbărilor climatice,
și în sudul Louisianei,
cei care-și permit deja pleacă.
Pleacă pentru că sudul Louisianiei
pierde pământ
în cel mai rapid ritm de pe planetă.
Dispariția e punctul comun
al comunității mele mlăștinoase
cu alte comunități de coastă.
Împotriva dispariției se luptă
comunitățile de pe glob
pe măsură ce ne dăm seama
de impactul schimbărilor climatice.
Am petrecut ultimii 14 ani
militând pentru comunitățile
care au fost afectate
direct de criza climatică.
Aceste comunități luptă
pentru combaterea discriminării
din cadrul reparării dezastrului climatic,
și încearcă să echilibreze
strămutarea în masă a oamenilor
cu afluxul altora
care văd o oportunitate
în a începe de la capăt.
Din 2005, oamenii
au fost numiți „refugiați”
când plecau din cauza
dezastrelor climatice,
chiar și atunci când nu treceau
granițele internaționale.
Acești termeni necorespunzător utilizați
sunt folosiți
pentru a-i identifica pe ceilalți,
victimele,
persoanele ce nu ar trebui să fie acolo,
aceste denumiri sunt bariere
pentru refacerea economică,
pentru integrarea socială
și pentru vindecarea necesară
după criza și traumele climatice.
Cuvintele contează.
Mai contează și cum tratăm
oamenii care trec granițele.
Ar trebui să ne pese de oamenii
care trec azi granițele,
cum sunt tratați cei care căuta
un refugiu și siguranță,
măcar din motivul că ai putea fi tu
sau cineva drag,
care are nevoie să-și exercite
dreptul uman de a migra
în viitorul apropiat.
Trebuie să ne pregătim
pentru o migrație globală începând de azi.
E o realitate acum.
Orașele noastre și comunitățile
noastre nu sunt pregătite.
De fapt, sistemul nostru economic
și sistemele noastre sociale
sunt pregătite doar să facă profit
pe seama celor ce migrează.
Asta va cauza runde
de gentrificare climatică,
și va pedepsi de asemenea
mișcarea oamenilor
de obicei prin muncă
și prin infracționalitate.
Gentrificarea climatică ce are loc
în anticiparea creșterii nivelului mării
se poate observa în locuri ca Miami,
unde comunităților care au fost
ținute departe de malurile mării
le sunt cumpărate proprietățile
de pe terenurile înalte
unde erau poziționați inițial
pe măsură ce oamenii se mută de pe coastă.
Acești oameni sunt mutați,
forțați să se restabilească departe
de sistemele sociale și economice
de care au nevoie să supraviețuiască.
Gentrificarea climatică are loc
ca urmare a unui dezastru climatic.
Când mase de oameni părăsesc o locație
pentru o perioadă nedeterminată,
vedem cum alții vin în locul lor.
Mai vedem gentrificarea climatică
când casele avariate sunt acum
construite „verzi”,
dar care acum au o valoare mai ridicată,
în general inaccesibile
pentru oamenii negri, mulatri și săraci
care vor să se întoarcă acasă.
Diferența în prețul chiriilor
sau în prețul unei case
este diferența între a fi capabil
să-ți exerciți dreptul,
dreptul tău uman de a te întoarce
acasă într-o comunitate,
sau să fii forțat să te
restabilești altundeva,
mai puțin rezistent la intemperii,
mai ieftin
și în singurătate.
Criza climatică este o conversație
mult mai amplă
decât cea a reducerii emisiilor
de dioxid de carbon,
și e o conversație mult diferită
față de vremea extremă.
Ne confruntăm cu o schimbare în fiecare
aspect al realității noastre globale.
Și migrarea climatică e doar o mică parte,
dar va avea o reacție în lanț
în orașele de coastă
și în orașele continentale.
Așa că ce facem?
Am câteva idei.
(Râsete)
Prima dată trebuie să reîncadrăm
înțelegerea noastră asupra problemei.
Schimbările climatice nu sunt problema.
Schimbările climatice
sunt cel mai oribil simptom
al unui sistem economic
care a fost construit pentru câțiva
pentru a extrage orice valoare prețioasă
din această planetă și din oamenii săi,
începând de la resursele noastre naturale
până la rodul muncii oamenilor.
Acest sistem a creat această criză.
(Aplauze)
Trebuie să avem curajul să spunem
că am încasat prea mult.
Nu putem să închidem ochii la faptul
că întreaga lume plătește un preț
pentru privilegiul și confortul a doar
câtorva oameni de pe această planetă.
E timpul să facem schimbări
mai ample la nivel social,
la un sistem care stimulează consumul
până la dezechilibrul global.
Sistemul nostru social, politic
și economic de extragere
trebuie transformat în sisteme
care regenerează pământul
și promovează libertatea
umană la nivel global.
E o aroganță să credem
că tehnologia ne va salva.
Cred că suntem mândri să credem
că putem continua
cu această abordare extractivă
și injustă pe această planetă
și să și supraviețuim.
(Aplauze)
Pentru a supraviețui acestei noi
faze a existenței noastre,
va trebui să restructurăm sistemele
noastre sociale și economice
pentru a dezvolta o reziliență colectivă.
Restructurarea socială trebuie să fie
îndreptată spre restaurarea și repararea
Pământului
și spre comunitățile ce au fost folosite,
criminalizate
și vizate generații întregi.
Acestea sunt liniile frontului.
De aici începem.
Trebuie să adoptăm
o nouă atitudine socială
pentru a considera migrația un beneficiu,
o necesitate pentru supraviețuirea
noastră globală,
nu ca o amenințarea a privilegiului
nostru individual.
Reziliență colectivă înseamnă
construirea de orașe care primesc oameni
și asigură găzduire,
mâncare, apă, servicii medicale
și eliminarea supravegherii polițienești
pentru toată lumea,
indiferent cine sunt,
indiferent de unde sunt.
Ce ar însemna dacă am începe
să planificăm acum migrația climatică?
Orașe extinse sau orașe în declin
pot vedea asta ca o oportunitate
să reconstruiască o infrastructură socială
înrădăcinată în justiție și dreptate.
Am putea chiar investi bani
în spitale publice
și să-i ajutăm să se pregătească
pentru ce va veni în timpul
acestei migrații,
incluzând și trauma asociată
cu pierderea și strămutarea.
Putem investi mai mult timp în justiție,
dar nu trebuie să fie
pentru un câștig temporar,
nu poate fi pentru a reduce
deficitul bugetar,
trebuie să fie pentru
o schimbare pe termen lung
și trebuie să fie în avantajul justiției.
E deja posibil, oameni buni.
După uraganul Katrina,
universitățile și liceele
din Statele Unite au primit elevi
pentru a-i ajuta să-și termine semestrul
sau anul fără rămâne în urmă.
Acei elevi sunt acum modele demne
de urmat în comunitatea noastră,
și pentru asta comunitățile,
afacerile și instituțiile noastre
trebuie să se pregătească de pe acum.
Momentul a sosit.
Așa că pe măsură ce reîncadrăm
problema într-un mod mai veritabil
și restructurăm sistemele noastre
sociale într-un mod mai just,
tot ce ne va mai rămâne
va fi să ne împământenim
și să invocăm cea mai antică putere.
Asta înseamnă că trebuie
să învățăm să urmăm,
nu să dăm cu banul, nu să epatăm,
nu să revocăm,
leadership-ul și cunoașterea tradițională
a unui spațiu în particular.
Asta înseamnă că trebuie să operăm
la standarde de echitate ecologică
și justiție climatică și drepturi umane
ca temeiul, ca baza standard,
un punct de pornire,
de unde trebuie să înceapă societatea.
Asta înseamnă că trebuie să recunoaștem
o putere mai mare decât noi înșine
și o viață mai lungă decât
cea pe care o vom trăi.
Trebuie să credem în lucrurile pe care
suntem destul de privilegiați
să nu le vedem.
Trebuie să respectăm drepturile naturii.
Trebuie să promovăm
drepturile umane pentru toți.
Trebuie să ne transformăm
dintr-o societate consumeristă,
individualistă
într-una care vede umanitatea
noastră colectivă pe termen lung,
sau altfel nu vom supraviețui.
Trebuie să realizăm că și cei mai buni
dintre noi suntem prinși
într-un sistem injust,
și trebuie să ne dăm seama
că singurul mod în care veți supraviețui
este să ne dăm seama
cum să atingem o eliberare
comună împreună.
Vestea bună e
că ne tragem din oameni puternici.
Ne tragem din acei oameni care,
într-un mod sau altul,
au supraviețuit destul de mult
să fie cu noi astăzi.
Este un motiv suficient să luptăm.
Și credeți o prietenă
din Louisiana de Sud,
aceste lupte sunt cele
ce trebuie sărbătorite.
Să alegem să facem următoarea fază a
existenței noastre planetare una frumoasă,
și cât facem asta,
să o facem just și drept pentru toți.
Putem face asta, cu toții.
Putem face asta,
pentru că trebuie.
Trebuie, astfel nu vom pierde planeta
și ne vom pierde pe noi înșine.
Munca începe de aici.
Munca începe împreună.
Asta e ce ofer eu.
Vă mulțumesc că m-ați primit! Merci!
(Aplauze)
Спустя два года после урагана Катрина
я впервые увидела карты
наводнений Луизианы.
Эти карты наводнений используются,
чтобы показать потери земли в прошлом
и потери земли, которые ожидаются.
В тот конкретный день
на собрании общественности
карты были использованы
для объяснения того,
как 30-ти футовый прилив,
который сопровождал ураган Катрина,
мог затопить такие общины,
как моя, на юге Луизианы
и поселения по всему побережью
Миссисипи и Алабамы.
Оказывается, затопленные земли
были буфером между нами и морем.
Я вызвалась поработать
с этими изображениями на стене,
и в одно мгновение моя жизнь
изменилась второй раз за два года.
Изображение показывало обширные
затопленные земли на юге Луизианы
и наступающее море,
но более конкретно оно показывало
исчезновение до конца века
моего и многих других поселений.
Я была не одна в передней части комнаты.
Я стояла там с другими членами
общин Южной Луизианы —
чёрными, коренными, бедными.
Мы думали, что мы связаны вре́менным
восстановлением после бедствия,
но обнаружили, что теперь связаны
невыполнимой задачей
обеспечения того, что наши общины
не будут стёрты повышением уровня моря
из-за изменений климата.
Друзья, соседи, семья, моя община:
мне просто казалось,
что они всегда будут здесь.
Земля, деревья, болота, ручьи:
мне просто казалось, что они всегда
будут здесь, как это было тысячелетиями.
Я ошибалась.
Для понимания того,
что случилось с моей общиной,
я должна была поговорить
с другими общинами по всему свету.
Я начала с индейского племени Хоума
на юге Луизианы.
Я говорила с молодёжными активистами
в Шишмарёфе, Аляска.
Я разговаривала с рыбачками
в прибрежном районе Вьетнама,
борцами за справедливость в Фиджи,
новыми поколениями лидеров
в древних культурах пролива Торрес.
Общины, которые были здесь тысячи лет,
постигла та же участь,
и мы все размышляли, как мы
будем выживать следующие 50 лет.
По прогнозам, к концу следующего века
более 180 миллионов человек
будут переселены из-за изменений климата,
а на юге Луизианы
те, кто может себе позволить,
уже движутся,
так как скорость, с которой
Южная Луизиана теряет земли,
одна из самых высоких на планете.
Исчезновение — это то, что моя
община у речной протоки
имеет общего с другими
прибрежными общинами.
Уничтожение — это то,
с чем борются общины по всему миру,
и мы понимаем последствия
изменения климата.
Я провела последние 14 лет,
выступая от имени общин,
которые были непосредственно затронуты
климатическим кризисом.
Эти общины борются с дискриминацией
в рамках восстановления
от климатических бедствий,
они также пытаются сбалансировать
массовое перемещение людей
с притоком других,
которые видят возможность начать заново.
С 2005 года люди называются беженцами,
когда они уходят, когда перемещаются
из-за климатического бедствия,
даже если они не пересекают
международные границы.
Эти термины, эти неправильно
используемые термины,
которые предназначены
для идентификации другого,
жертвы,
человека, который не должен быть здесь,
эти термины являются барьерами
для восстановления экономики,
для социальной интеграции
и для необходимого исцеления
от климатического кризиса и страданий.
Слова имеют значение.
И также важно, как мы относимся
к людям, пересекающим границы.
Мы должны заботится о том,
какому обращению подвергаются люди,
пересекающие границы
в поисках убежища и безопасности,
так, как если бы, невзирая на причины,
это были вы или те, кого вы любите
и кому нужно реализовать
право на миграцию
в ближайшем будущем.
Мы должны начать готовиться
к глобальной миграции уже сегодня.
Это уже реальность.
Наши города и наши общины не подготовлены.
Фактически, наша экономическая система
и наши социальные системы
готовы только получать прибыль
с людей, которые мигрируют.
Это повлечёт за собой ряд проектов
реконструкции среды обитания,
а также санкции в отношении мигрантов,
как правило, в виде эксплуатации труда
и через криминализацию.
Реконструкция среды обитания
в ожидании повышения уровня моря —
это то, что мы видим в таких местах,
как Майами,
где общины, которые были защищены от моря,
сейчас вытеснены за счёт завышения цен
из мест первоначального пребывания
в процессе ухода людей от побережья.
Люди перемещаются,
они вынуждены переехать подальше
от своих социальных
и экономических систем, чтобы выжить.
Реконструкция среды также происходит
после климатической катастрофы,
когда массы людей покидают свои места
на неопределённое время,
и мы видим, как приходят другие.
Мы также видим
реконструкцию среды обитания,
когда повреждённые,
а теперь «зелёные» дома,
имеют бо́льшую стоимость
и недоступны для темнокожих
и бедных людей,
желающих вернуться домой.
Разница в цене аренды или владения домом
является разницей между
возможностью осуществить ваше право,
ваше право человека
вернуться домой вместе с общиной
или быть вынужденным
переселиться в другое место,
менее устойчивое к климату,
дешёвое
и одинокое.
Климатический кризис —
это разговор о гораздо большем,
чем просто о сокращении выбросов СО2,
и совсем иной разговор, чем просто
об экстремальных погодных условиях.
Мы сталкиваемся со сдвигами
в каждом аспекте глобальной реальности.
И климатическая миграция —
это только одна маленькая часть,
но она будет иметь волновые эффекты
как в прибрежных,
так и в далёких от моря городах.
Так что же нам делать?
У меня есть несколько идей.
(Смех)
Во-первых, мы должны переосмыслить
наше понимание проблемы.
Изменение климата — это не проблема.
Изменение климата —
это самый ужасный симптом
экономической системы,
которая была построена для немногих,
чтобы выжать всё ценное
из этой планеты и её людей,
начиная с наших природных ресурсов
и кончая плодами нашего труда.
Система создала этот кризис.
(Аплодисменты)
Мы должны иметь мужество признать,
что взяли слишком много.
Мы не можем закрыть глаза на тот факт,
что весь мир расплачивается
за привилегии и комфорт
лишь нескольких людей на планете.
Нам пора сделать изменения в обществе,
в системе, которая стимулирует потребление
вплоть до глобального дисбаланса.
Наши социальные, политические
и экономические системы пользования
должны быть преобразованы в системы,
которые восстанавливают землю
и продвигают свободу
человека во всём мире.
Самонадеянно полагать,
что технологии спасут нас.
Эгоистично думать,
что мы можем продолжать
несправедливый, хищнический подход
к жизни на этой планете
и уцелеть.
(Аплодисменты)
Чтобы пережить этот следующий этап
нашего существования,
нам нужно реструктурировать наши
социальные и экономические системы,
чтобы выстроить коллективную устойчивость.
Социальная перестройка должна быть
направлена на восстановление и ремонт
этой планеты
и тех сообществ, которые были исторгнуты,
криминализированы
и были мишенью на протяжении поколений.
Это — линия фронта.
Это то, с чего мы начинаем.
Мы должны установить отношение общества
к миграции как к благотворительности,
необходимой для нашего
глобального выживания,
а не как угрозе нашим
индивидуальным преимуществам.
Коллективная устойчивость — это города,
которые могут принимать людей
и предоставлять жильё,
еду, воду, медицинские услуги
и свободу от ретивых надзирателей
для каждого,
не важно, кто они,
не важно, откуда они.
А если бы мы начали планировать
климатическую миграцию сейчас?
Беспорядочно растущие или приходящие
в упадок города имели бы возможность
восстановить социальную инфраструктуру,
основанную на честности и справедливости.
Мы могли бы вложить деньги
в государственные клиники
и помочь им подготовиться
ко встрече климатической миграции,
включая травмы, которые приходят
с потерями и переселением.
Мы можем уделять
больше времени справедливости,
но это не может быть
ради временной выгоды
или ради сокращения бюджетного дефицита,
это нужно для долгосрочных изменений
и для продвижения справедливости.
Это уже возможно, ребята.
После урагана Катрина
университеты и средние школы
повсюду в США приняли студентов,
чтобы помочь им закончить семестр
или год без пропусков.
Эти студенты сейчас —
производительный актив нашего общества,
и это то, к чему нашим сообществам,
бизнесу и институтам
надо сейчас готовиться.
Время настало.
Как только мы честно
переосмыслим проблему
и перестроим наши социальные системы
более справедливо,
всё, что нам останется,
это заново устроиться на новом месте
и призвать древние магические силы.
Это неизбежно означает,
что мы должны научиться следовать —
не клеить ярлыки, не считать экзотикой,
не отвергать —
руководству и традиционным знаниям
конкретной местности.
Это означает, что мы должны создать
стандарты экологического равенства,
климатической справедливости
и прав человека
в качестве основы, базового стандарта,
отправной точки,
куда пойдёт наше новое общество.
Все это требует от нас признания силы,
большей, чем мы сами,
и того, что жизнь длиннее,
чем наши собственные жизни.
Это требует от нас веры на слово тому,
что нам посчастливилось
не видеть собственными глазами.
Мы должны уважать права природы.
Мы должны продвигать
права человека для всех.
Мы должны превратиться
из индивидуалистического общества
одноразового пользования
в такое, которое признаёт наши общие,
непреходящие человеческие качества,
или иначе мы не выживем.
Мы должны видеть, что даже лучшие из нас
запутались в несправедливой системе,
и мы должны признать,
что единственный способ выжить
для нас — это разобраться,
как достичь коллективного
освобождения вместе.
Хорошая новость в том,
что наши предки были сильными людьми.
Мы произошли от тех, кто так или иначе
выживал до тех пор, пока
мы не оказались сегодня здесь.
Это достаточная причина для борьбы.
Поверьте вашему другу из южной Луизианы,
самые тяжёлые битвы —
это те, которые празднуют.
Давайте сделаем следующий этап
существования на планете прекрасным,
и пока мы здесь,
давайте сделаем его честным
и справедливым для всех.
Мы можем сделать это, ребята.
Мы можем сделать это,
потому что мы должны.
Мы должны, иначе мы
потеряем нашу планету
и потеряем себя.
Работа начинается здесь.
Работу начинаем вместе.
Это моё предложение.
Спасибо, что получили его. Спасибо.
(Аплодисменты)
Katrina Kasırgası'ndan
yaklaşık iki yıl sonra,
Louisiana sel haritalarını ilk kez gördüm.
Bu sel haritaları geçmişteki arazi kaybını
ve gelecek arazi kaybını
göstermede kullanılmakta.
Bu belirli günde,
bir halk toplantısında,
bu haritalar
Katrina Kasırgası'na eşlik eden
9 metrelik gelgit dalgalanmasının
Güney Louisiana'daki
bizim gibi toplulukları
ve Mississippi ve Alabama
kıyılarındaki toplulukları
nasıl sel basacağını
açıklamak için kullanılırdı.
Görünen o ki kaybettiğimiz toprak
deniz tamponumuzdu.
Duvardaki grafiklerle
etkileşime girmek için gönüllü oldum
ve bir anda hayatım
iki yıl içinde ikinci kez değişti.
Grafik, Güney Louisiana'daki
büyük bir arazi kaybını
ve etrafı saran bir denizi gösterdi.
Ancak daha belirgin olarak,
yüzyıl sona ermeden önce topluluğumun
ve diğer birçok topluluğun
ortadan kalktığını gösterdi.
Odanın önünde yalnız değildim.
Orada Güney Louisiana topluluklarının
diğer üyeleriyle birlikte duruyordum;
siyah, yerli, fakir.
Geçici afet kurtarmaya
bağlı olduğumuzu düşünüyorduk
ama şimdi imkansız bir görevle
bağlı olduğumuzu gördük;
iklim değişikliğinden dolayı
yükselen deniz seviyesi nedeniyle
topluluklarımızın silinmemesini sağlamak.
Arkadaşlar, komşular, aile
ve topluluğumun
hep orada olacaklarını sanıyordum.
Arazi, ağaçlar, bataklık,
bataklıklı kolların
binlerce yıldır olduğu gibi
orada olacaklarını sanıyordum.
Yanılmışım.
Topluluğuma ne olduğunu anlamak için
dünyadaki diğer topluluklarla
konuşmak zorunda kaldım.
Güney Louisiana'da
Birleşik Houma Halkı ile başladım.
Alaska, Shishmaref'teki
gençlik savunucularıyla konuştum.
Vietnam kıyılarındaki
balıkçı kadınlarla konuştum,
Fiji'deki adalet savaşçılarıyla,
Torres Boğazı'nın eski kültürlerinden
yeni nesil liderleriyle.
Binlerce yıldır burada olan topluluklar
aynı kaderi yaşıyordu
ve biz önümüzdeki 50 yıl
nasıl hayatta kalacağımızı düşünüyorduk.
Gelecek yüzyılın sonuna kadar
180 milyondan fazla insanın
iklim değişikliği nedeniyle
yerinden edileceği tahmin ediliyor
ve Güney Louisiana'da
gücü yetenler zaten yer değiştiriyorlar.
Yer değiştiriyorlar çünkü
Güney Louisiana
gezegende en hızlı oranda
arazi kaybeden yerlerden biri.
Yok oluş, bataklık kolundaki
topluluğum ile
diğer kıyı topluluklarının ortak noktası.
Silinme, biz iklim değişikliğinin
etkilerini kabullenirken
dünyadaki toplulukların savaştığı şey.
Son 14 yılı, iklim krizinden doğrudan
etkilenen toplulukları savunarak geçirdim.
Bu topluluklar, iklim felaketinin
onarımında ayrımcılıkla mücadele ediyor
ve aynı zamanda insanların
kitlesel olarak yerinden edilmelerini,
yeniden başlama fırsatı gören
başkalarının akınıyla
dengelemeye çalışıyorlar.
2005'ten beri, insanlar iklim felaketi
nedeniyle yerlerinden edinildiklerinde
"mülteci" olarak adlandırılıyor,
uluslararası sınırları
aşmadıklarında bile.
Bu terimler,
bu yanlış kullanılmış terimler,
başkası olarak,
bir kurbanı,
burada olmaması gereken kişiyi
tanımlamayı amaçlayan
ve ekonomik gelişmeye,
toplumsal bütünleşmeye,
iklim krizinden ve iklim travmasından
kaynaklanan iyileşmeye
engel taşıyan terimlerdir.
Kelimeler önemlidir.
Sınırları geçen insanlara
nasıl davrandığımız da önemlidir.
Bugün sığınak ve güvenliği aramak için
sınırları geçen insanlara
nasıl davranıldığını önemsemeliyiz.
Başka bir nedenden ötürü,
yakın gelecekte göç etmek için
insan haklarını kullanması gereken
siz veya sevdiğiniz biri olabilir.
Bugün küresel göç için
hazırlanmaya başlamalıyız.
Bu, şimdi bir gerçek.
Şehirlerimiz ve topluluklarımız
hazır değil.
Aslında ekonomik sistemimiz
ve sosyal sistemlerimiz
sadece göç eden insanlardan
kâr elde etmeye hazır.
Bu, iklim nezihleştirme rantına
neden olacak
ve aynı zamanda insanların dolaşımını,
genellikle emek sömürüsü yoluyla
veya suç olarak kabul ederek
cezalandıracaktır.
Deniz seviyesinin yükselmesi beklentisiyle
gerçekleşen iklim nezihleştirmesi
Miami gibi yerlerde gördüğümüz şeydir;
insanlar kıyıdan uzaklaştıkça
başlangıçta kıyıdan uzak tutulan
toplulukların
yerleştirildikleri yerde
artık yüksek seviyeden fiyatlandırılması.
Bu insanlar, hayatta kalmak için
ihtiyaç duydukları
sosyal ve ekonomik sistemlerden
uzaklaşmaya zorlanıyor.
İklim nezihleştirmesi,
iklim felaketinden sonra da gerçekleşir.
Çok sayıda insan belirsiz bir süre için
bir yeri terk ettiğinde
başkalarının geldiğini görürüz.
Ayrıca, iklim nezihleştirmesini
zarar gören evlerin artık
daha yüksek değere sahip olan
"yeşil bina"lara dönüşünde görüyoruz,
evlerine dönmek isteyen siyah, Latin
ve fakir insanların erişemediği.
Kiralardaki fiyat farkı
veya bir evin mülkiyeti
hakkınızı kullanabilmeniz
arasındaki farktır,
bir topluluk olarak eve dönme hakkınız
veya başka bir yere yerleşmeye
zorlanmanız,
daha az iklim dayanıklığı,
daha az pahalı
ve yalnız.
İklim krizi,
CO2 emisyonlarını azaltmaktan
çok daha büyük bir konuşmadır.
Aşırı hava koşullarından
çok daha farklı bir konuşmadır.
Küresel gerçekliğimizin her alanında
bir değişim ile karşı karşıyayız.
İklim göçü sadece küçük bir kısım,
ancak dalgalanma etkileri olacaktır,
hem kıyı kentlerinde hem de iç şehirlerde.
Peki ne yapıyoruz?
Birkaç fikrim var.
(Kahkahalar)
İlk olarak, sorun hakkındaki anlayışımızı
yeni bir çerçeveye oturtmalıyız.
Sorun, iklim değişikliği değil.
İklim değişikliği, bu gezegenden
ve insanlarından
her türlü değeri çıkarmak için
inşa edilmiş bir ekonomik sistemin
en korkunç belirtisidir.
Doğal kaynaklarımızdan
insan emeğimizin meyvelerine kadar.
Bu sistem bu krizi yarattı.
(Alkış)
Çok fazla aldığımızı itiraf etmek için
cesarete sahip olmalıyız.
Tüm dünyanın gezegendeki
birkaç kişinin ayrıcalığı ve konforu için
bir bedel ödediği gerçeğine
gözümüzü kapatamayız.
Toplum çapında değişiklikler yapma zamanı;
tüketimi teşvik eden sistemde,
küresel dengesizlik noktasında.
Sosyal, politik ve ekonomik sistemlerimiz
dünyayı yeniden canlandıran
ve küresel olarak
insan özgürlüğünü geliştiren
sistemlere dönüştürülmeli.
Teknolojinin bizi kurtaracağını
düşünmek kibirdir.
Bu gezegende yaşamaya
ve hayatta kalmaya yönelik
bu adaletsiz ve dışlayıcı yaklaşıma
devam edebileceğimizi düşünmek egodur.
(Alkış)
İnsan varlığımızın bu sonraki
aşamasında hayatta kalmak için,
toplum dayanıklılığımızı geliştirmek için
sosyal ve ekonomik sistemlerimizi
yeniden yapılandırmamız gerekecek.
Toplumsal yeniden yapılanma,
dünyayı
ve dışlanan, cezalandırılan ve nesiller
boyu hedef gösterilen toplulukları
restorasyon ve onarım amaçlı olmalı.
Bunlar ön cepheler.
Bu başladığımız yer.
Göçü bir fayda olarak görmek için
yeni bir sosyal tutum oluşturmalıyız;
bireysel ayrıcalığımıza
bir tehdit olarak değil de
küresel hayatta kalmamız için
bir gereklilik.
Toplum dayanıklılığı, insanları alabilecek
ve konut, gıda, su, sağlık hizmetleri
sağlayacak,
ve kim veya nereli olurlarsa olsun
herkes için
aşırı polis faaliyetlerinden
kurtulma özgürlüğü verecek
şehirler geliştirmek anlamına gelir.
Şimdi iklim göçü için plan yapmaya
başlarsak ne anlama gelir?
Genişleyen şehirler veya azalan şehirler
köklü bir sosyal altyapıyı
ve adaleti yeniden inşa etmek için
bunu bir fırsat olarak görebilir.
Aslında devlet hastanelerine
iklim göçünün sonuçlarına
hazırlanmaları için para yatırabilir
ve onlara yardım edebilirdik,
kayıp ve yer değiştirme
ile gelen travma da dahil.
Zamanımızın daha fazlasını
adalete yatırabiliriz,
ama bu geçici kazanç için olamaz,
bütçe eksikliklerine yardım için olamaz.
Uzun vadeli değişim için olmalı
ve adaleti geliştirmeli.
Bu şimdiden mümkün.
Katrina Kasırgası'ndan sonra
ABD'deki üniversiteler ve liseler
öğrencileri aldılar,
dönemlerini veya yıllarını aksatmadan
bitirmelerine yardımcı olmak için.
Bu öğrenciler artık toplumumuzdaki
üretken değerler
ve toplumumuzun, işlerimizin,
kurumlarımızın
şimdilik hazır olması gereken şey bu.
Şimdi zamanı.
Bu yüzden sorunu daha doğru bir şekilde
yeniden çerçevelendirirken
ve sosyal sistemlerimizi daha adil şekilde
yeniden yapılandırırken
geriye kalan tek şey,
kendimizi yeniden canlandırmak
ve en eski türden bir güç yaratmak.
Bu belirli bir yerel yerin liderliği
ve geleneksel bilgisini
sınıflandırmayı, abartmayı,
reddetmeyi değil
mutlaka uygulamayı öğrenmemiz
gerektiği anlamına geliyor.
Bu, ekolojik eşitlik standartlarına,
iklim adaletine,
bir temel standart ve başlangıç noktası
olarak insan haklarına
yeni toplumumuzun gittiği yer için
bağlı kalmamız gerektiği anlamına geliyor.
Bütün bunlar kendimizden
daha büyük bir gücü
ve yaşayacağımızdan daha uzun
bir yaşamı tanımamızı gerektiriyor.
Yeterince ayrıcalıklı olduğumuz için
görmek zorunda kalmadığımız şeylere
inanmamızı gerektiriyor.
Doğanın haklarına saygı göstermeliyiz.
Herkes için insan haklarını
geliştirmeliyiz.
Elden çıkarılabilir, bireysel toplumdan
ortaklığımızı, uzun vadeli insanlığımızı
görene dönüşmeliyiz;
yoksa başaramayacağız.
En iyilerimizin bile haksız bir sisteme
karıştığını görmeliyiz
ve kabul etmeliyiz ki
hayatta kalmanın tek yolu
ortak bir kurtuluşa birlikte
nasıl ulaşacağımızı bulmaktır.
İyi haber,
güçlü insanlardan geliyoruz.
Bugün burada biz olmak için, bir şekilde,
hayatta kalanlardan geliyoruz.
Bu savaşmak için yeterli bir sebep.
Güney Louisianalı arkadaşınızdan
şunu öğrenin,
en zor dövüşler kutlanacak olanlardır.
Gezegensel varlığımızın sonraki evresini
güzel yapmayı seçelim
ve biz işin içindeyken
hadi herkes için adil olmasını sağlayalım.
Bunu yapabiliriz.
Bunu yapabiliriz,
çünkü yapmalıyız.
Yapmalıyız, yoksa gezegenimizi kaybederiz
ve kendimizi kaybederiz.
İş burada başlıyor.
İş birlikte başlıyor.
Bu benim teklifim.
Dinlediğiniz için teşekkür ederim.
(Alkış)
我第一次看到
路易斯安娜州洪水地图时,
“卡特里娜飓风”已经过去两年了。
这些洪水地图用来
显示过去的土地流失
和即将到来的土地流失。
在这个特别的日子举办的
一个社区会议上,
这些地图被用来阐释
一个伴随着卡特里娜飓风的
9 米多高的潮汐波浪
会如何将路易斯安娜州
南部的社区,
以及密西西比州和
阿拉巴马州海岸的社区淹没。
事实上,地图中这片正在流失的土地
是海洋与陆地之间的缓冲带。
我自愿去参与绘制墙上的这些图像,
在那一刻,我的生活发生了
两年来的第二次变化。
图像显示了在路易斯安那州
南部的大面积土地流失
以及渐渐渗入的海水,
但是也更具体的
显示了我生活的社区
以及本世纪末之前建立的
许多其他社区的消失。
屋子里并不是只有我一个人。
其它来自路易斯安娜州南部社区的
成员们和我一起站在那里——
黑人,当地人,穷人。
我们以为我们只是因为短暂的
灾难恢复而连结在一起,
但是我们发现,我们现在是为了
一个不可能完成的任务而站在一起,
为了保证我们的社区将来不会
被因气候变化导致的
海平面上升而淹没消失。
朋友,邻居,家庭,我的社区:
我曾以为他们一直都在那里。
土地,树木,沼泽,河流:
我曾以为它们会像几千年
以来那样一直在那里。
但是我错了。
为了弄清楚我的社区
正在发生的事情,
我必须和全球的其它社区进行交流。
我从路易斯安那州南部的
霍马民族联盟开始。
我在阿拉斯加的希什马廖夫
与青年倡导者进行了交谈。
我跟越南沿海的渔民,
斐济的正义战士,
以及托雷斯海峡古文化中的
新生代的领袖都交谈过。
这些社区生活在这里
已经有上千年的历史了,
他们正在遭遇同样的命运,
所以我们都在思考未来 50 年
我们将怎样生存下去。
到下一个世纪末,
据预测,超过 1.8 亿人
将会因为气候变化而流离失所,
而且在南路易斯安那州,
那些有能力的人已经在搬家。
他们搬家的原因是,
南路易斯安那州的土地
是这个星球上土地锐减率
最快的地方之一。
消失是河口社区
与其他沿海社区的共同点。
当我们对气候变化的影响有所了解时,
全球各地的社区就开始了
对抗消失的行动。
在过去 14 年中,我一直在代表
那些受气候恶化直接
影响的社区发声。
这些社区正在与
气候灾难后的歧视做斗争,
而且他们正在平衡
大量流离失所的人口
和开始涌入的
看到重生机遇的人口。
从 2005 年开始,那些因为
气候灾难而背井离乡的人
被称为“难民”,
即使他们没有跨越国界。
这些粗鄙的术语,
旨在识别其他人,
受害者,
一个在这个地方不被接受的人,
这些术语就是障碍,
经济恢复的障碍,
社会团结的障碍,
以及治愈气候灾难和创伤的障碍。
文字很重要,
我们如何去界定
那些跨越边境的人也很重要。
我们应该去关心那些今天越过
边境线去寻找避风港和安居地的人
是怎样被安顿的,
您或您所爱的人也很可能
在不久的将来需要行使人权,
举家迁移。
如今,我们必须为
全球移民做好准备。
是时候面对现实了。
我们的国家,
我们的社区都还没准备好。
事实上,我们的经济系统、社会系统
只准备好了从移民中获利。
这将导致一轮又一轮的气候士绅化,
也会对人员流动造成不利影响,
这些影响往往通过剥削劳工
和刑事犯罪来体现。
我们在迈阿密等地看到了
因预期海平面上升
而发生的气候士绅化,
在那里,由于人们搬离海岸,
原本远离海滨的社区
现在被高昂的房价
赶出了原来的位置。
这些人们被迫搬家,
重新从他们赖以生存的
社会和经济体系搬走。
气候士绅化也会
在气候灾难余波中出现。
当大量的人员在一定时间内
离开某个地方,
我们会看到有其他人涌入。
我们也看到了
当被毁的家园经过翻新
而市值升高,
从而导致想要回家的黑人、
棕色人种和穷人被拒之门外
所带来的气候士绅化。
租金或者房屋所有权的差别
决定了你是否能够行使
以社区的身份返回家园的人权,
还是只能被迫搬到
气候更差的,
更便宜的
隔绝之地。
比起减少二氧化碳排放,
气候危机问题的范围要大得多,
极端天气不能与之相提并论。
我们正面临着全球现实问题的
各个方面都在转变的阶段。
而气候移民只是一小部分罢了,
但是它将会带来连锁反应,
无论是在沿海国家
还是内陆国家。
那么我们该怎么做呢?
我有一些不成熟的小建议。
(笑声)
首先,我们必须审视
我们对问题的理解。
气候变化不是真正的问题。
气候变化是一个经济体制
最可怕的症结,
这个体制是为了少数人而建的,
目的是从这个星球上和人类
身上提取每一寸珍贵的价值——
从我们自然资源中,
从人类劳工的劳动果实中。
是这个体制制造了危机。
(掌声)
我们必须有勇气去承认,
是我们索取得太多了。
我们不能对
全世界正在为特权和
这个地球上少数人的舒适
而买单的事情视而不见。
是时候为我们自己
去呼吁广泛的社会整改,
去改变这种为刺激消费
而使世界失衡的状态了。
我们的社会、政治
和经济体制的榨取行为
必须转变为让地球
可持续发展和
促进全球人类自由的行为。
认为科技会拯救我们的想法
是狂妄自大的。
认为我们可以继续以这种
不平等和榨取的方式
生活及生存在这个星球上的想法
是自负的。
(掌声)
为了拯救人类生存的下一阶段,
我们将需要重构
我们的社会和经济系统
来改善我们的集体韧性。
社会重构必须朝着恢复和修复
地球的方向,
朝着挽救那些世代
被压榨、被犯罪笼罩
和被定为
犯罪目标的群体的方向努力。
这些就是斗争的前沿。
这就是我们的起点。
我们必须建立一种新的社会心态,
将移民视为一种福利,
一种人类全球性生存的必要条件,
并不是一种
对个人特权的威胁。
集体韧性意味着完善城市,
从而可以接纳人们
并且给他们提供住处、
食物、水、医疗
给每一个人从过度管制中
脱离的自由,
无论他们是谁,
无论他们从哪里来。
如果我们现在开始计划
气候移民,这将意味着什么?
正在发展的城市和正在衰败的
城市可以把这当作一个机遇,
去重新建立根植于正义
和公平的社会基础设施。
我们可以为公立医院注入资金,
来帮助他们为迎接
即将到来的气候移民做好准备,
包括抚平人们因流离失所
所经受的创伤。
我们可以投资更多时间维护正义,
但这不能为了一时的收益,
也不能为了缓解财政不足,
这样做应该是为了长期性的改变,
而且应该是促进正义的。
这些都是十分可行的。
卡特里娜飓风之后,
全美国的大学和高中
接收了大量的学生,
以帮助他们完成学业
或在学年中不掉队。
这些学生现在是我们
社区中的生产力,
所以这就是我们的
社区和业务以及各机构
需要为此做好的准备。
就是现在。
当我们为了用更正确的方式
去重新认识问题,
用更便捷的方式
重构我们的社会系统时,
剩下的就是让我们重新回归自我,
然后“听天由命”。
这必然意味着
我们必须学会遵循——
不搞特权,不区别化,
不玩忽职守——
特定地区的领导力
和固有知识。
这就意味着我们必须
围绕着生态平衡标准、
气候公正以及人权,
将这些作为基准点,
一个起点,
新社会的起点。
所有这些都需要我们意识到一个
比人类自身更伟大的力量,
和一个比我们任何一个人的
寿命都更长的生命。
它要求我们相信那些我们有幸
不必看到的事物。
我们必须敬畏自然的权利。
我们必须促进人人享有人权。
我们必须从不可持续的,
孤立的社会
转变为一个可以看到
团结的、长远的人性的社会,
我们别无选择。
我们必须看到,即使我们当中最努力的人
也陷入到了不公平的制度当中,
我们也要必须认识到
想要生存下去的唯一途径
就是想办法
一起实现共同的解放。
好消息是,
我们遗传了祖先的力量。
我们是那些曾经以
某种方式幸存下来的人类的后裔,
直到今天这些人类
都生存在这个星球上。
凭借这一原因就足以去对抗。
和你的南路易斯安那朋友一起,
和他们一起庆祝那些艰难的抗争。
让我们选择使地球生存的
下一个阶段变得更美好,
既然我们生活在这里,
那就让我们的经济体制
对每一个人公平。
各位,我们可以做到。
我们一定可以做到,
因为我们必须这样做。
我们别无选择,否则我们
就会失去我们赖以生存的星球,
迷失我们自己。
这些工作应该从这里开始。
这些工作应该合作开展。
这就是我的倡议。
感谢你们的聆听。
(法语)谢谢。
(掌声)
卡崔娜颶風過後大約兩年,
我第一次看到
路易斯安那州的水災地圖。
這張地圖是用來顯示
過去流失的土地,
以及將來要流失的土地。
那天,在社區大會上,
這張地圖是拿來解釋
隨著卡崔娜席捲而來的三十呎大浪
如何淹掉南路易斯安那州
像我家那樣的社區,
以及橫跨密西西比
及阿拉巴馬兩州沿岸的社區。
結果證明,我們失去的土地
正是我們對海洋的緩衝區。
我自願與牆上的圖表互動,
瞬間我的生命在兩年內
有了第二次的改變。
這張圖顯示南路易斯安那州
大量流失的土地
及侵蝕土地的海洋,
但更具體地說,這張圖顯示出
我的社區和許多其它的社區
在本世紀結束前如何消失。
站在會議室前方的不只我一人。
我與其他南路易斯安那州的
社區成員一同站立,
黑人、原住民 、窮人。
我們都以為我們只是被災後復原
而帶來的短暫窘境所束縛,
沒想到束縛我們的,
是一個不可能的任務,
要確保我們的社區
不會因氣候變遷
造成的海平面上升而消失。
親朋好友,鄉親故老:
我以為他們會與我永不分離。
土地、樹木、沼澤、河口灣:
我以為它們會恆久不變,
就像過去數千萬年一樣。
我錯了。
要了解我的社區到底發生了什麼,
我得要跟全球其他的社區談話。
我從南路易斯安那州
荷馬族聯盟開始。
我與阿拉斯加州希什馬廖夫市的
青年倡議團體談話。
我與越南海岸的漁婦談話,
與斐濟的正義鬥士談話,
也跟托列斯海峽古老文化的
新一代領導人談話。
在這裡已經存在千千萬萬年的社區
都遭受同樣的命運,
我們都在思量著
未來五十年要如何存活。
到下個世紀末,
預測會有超過一億八千萬人
會因氣候變遷而被迫遷移,
而在南路易斯安那州,
能走的人早就走了。
他們會離開是因為南路易斯安那州
流失土地的速度為世界數一數二。
消失無蹤是我們河口灣社區
跟其他沿岸社區的共同點。
抹除是全球社區
認清氣候變遷衝擊時戰鬥的目標。
過去至少十四年我都在代表
直接受到氣候危機
影響的社區倡導此議題。
這些社區在與氣候
災後復原工作的歧視爭戰,
他們也試著平衡大規模流離失所的人
與大批湧入的新人,
因為他們看到重新開始的機會。
自 2005 年,
有一批人也被稱作難民,
他們因氣候災難而離開或被迫遷移,
即使他們沒有跨過國家邊境。
這些術語,這些誤用的術語,
旨在識別其他人,
受害人,
本來不應該出現在這裡的人,
這些術語變成障礙,
阻擋了經濟復甦,
阻擋了社會整合,
也阻擋了氣候危機
及氣候創傷後的療傷止痛。
話語很重要。
我們怎麼對待跨越邊境的人也很重要。
今天我們應該關心穿越邊境
以尋求庇護及安全的人
是怎麼被對待的,
沒有別的理由,
因為很有可能就是你或你所愛的人
需要在不久的將來
行使遷徙的人權。
今天我們就必須開始準備全球大遷移。
這是現實。
我們的城市及社區還沒有做準備。
事實上,我們的經濟系統
及我們的社會系統
只準備好要發遷移財。
這會產生一波波氣候新貴,
而且也會對移居的人極不公平,
通常是透過剝削勞工,
及透過犯罪化。
氣候新貴會因預期海平面上升而產生,
我們看到像邁阿密這樣的地方,
原來住不起水邊的社區,
本來只能住在高地,
現在高地房價水漲船高,
因為大家都搬離海岸區。
這些人被迫遷移,被迫移居,
離開他們生存所需的
社會及經濟系統。
氣候新貴也會在
氣候災難的餘波中產生。
當大批人離開一個地方,
而且是無限期離開,
別人就會進來。
我們也會看到氣候新貴出現在
當時受損現在卻變成綠色建築的房屋,
因為現在價值變高了,
通常對想回家的黑色及棕色人種
還有窮人都遙不可及。
租屋或買屋的價差,
就是你能否行使權利的差別,
你身為社區的一員,能否回家的人權,
或被迫遷移到別處——
氣候適應力較差,
較便宜,
而且孤獨。
氣候危機要討論的範圍,
遠大於降低二氧化碳排放,
也遠大於極端氣候。
我們正面臨全球現狀
各個層面的轉變。
氣候遷徙只是一小部分,
但會對海岸城市及內陸城市
都造成漣漪效應。
所以我們該怎麼做?
我有幾個想法。
(笑聲)
第一,我們必須重新建構
對這個問題的了解。
氣候變遷不是問題。
氣候變遷是最恐怖的表徵,
呈現出一個經濟體系
只為少數人而創造,
讓他們剝削地球及其人類的
每一分珍貴價值,
從我們的自然資源,
到我們人類辛苦勞動
所結的果實都要。
這個系統產生了這個危機。
(掌聲)
我們必須有勇氣去承認
我們真的奪取太多。
我們不能視而不見這個事實:
整個世界
正在為地球上一小撮人的
特權及舒適付出代價。
現在就是我們做出
全體社會改變的時候,
改變這個刺激消費
以至於全球失衡的系統。
我們的社會、政治及經濟的剝削系統,
必須轉變成使地球再生
並在全球促進人類自由的系統。
認為技術會拯救我們
是非常自大的想法。
認為我們可以繼續以這種
不公正及剝削式的方法
在地球上生活及生存
是非常自負的想法。
(掌聲)
為了使人類能在下一階段生存,
我們必須重新調整
我們的社會及經濟系統,
以發展我們集體的應變能力。
社會結構調整必須朝向恢復及修復
地球,
及已經被剝削、
被定罪、
及世世代代都被當作箭靶的社區。
這些都是前線。
這是我們開始的地方。
我們必須建立新的社會態度,
把遷徙視為益處,
我們全球生存的必要條件,
而不是對我們個人特權的威脅。
集體應變能力是指開發一些城市,
能夠接納人群並提供住所、
食物、水、醫療,
及免受過度管制的自由,
對每一個人都一樣,
無論他們是誰,
無論他們從哪裡來。
如果我們現在就開始
氣候遷徙計畫是什麼意思?
正在擴張的城市或正面臨蕭條的城市
可以把這個當作一個機會,
重建根植於正義及公平的
社會基礎結構。
我們可以把錢實際撥給公立醫院,
幫助他們準備
氣候遷徙可能帶來的狀況,
包括因損失及搬遷而造成的創傷。
我們可以投入更多時間給正義,
但是不是為了短暫的利益,
不是為了彌補預算短缺,
這必須是為了長程改變,
必須是為了促進正義。
這已經可行了,各位。
卡崔娜颱風之後,
全美各地的大學及高中
都接收災區學生,
幫助他們完成學期或學年,
一點都沒有錯過。
這些學生現在
正是我們社區的生產資產,
這是我們的社區、公司及機構
現在就要準備好的事。
現在就是時機。
在我們以更真實的方式
重新架構這個問題之時,
在我們以更正義的方式
重新建構我們的社會系統之時,
剩下給我們要做的,
就是重新本土化自己,
並喚醒最古老的一種力量。
這必然意味著我們必須學習跟隨——
不是標記,不是異化,不是打發——
某特定地方的領導及傳統知識。
這意味著我們必須承諾
符合生態公平、
氣候正義和人權的標準,
作為基礎,基本的標準,
一個起始點,
讓我們的新社會從這裡開始發展。
這些都要我們承認
是有一種力量比我們還強大,
是有一種生存比我們的壽命更長。
這需要我們能相信那種
我們有幸不必看到的力量。
我們必須尊敬大自然的權利。
我們必須促進所有人的人權。
我們必須從用完即丟、
個人主義的社會,
轉變為視我們為集體、長存的人類,
否則我們將失敗。
我們必須看到無論何人
都會被困在不公正的系統內,
我們必須承認
你們能生存的唯一方法,
就是讓我們搞清楚
要如何一同達成共享的解放。
好消息是,
我們起源於強大的人類。
我們起源於用各種方法倖存下來
而造就今天的我們的人類。
這個理由就足夠我們戰鬥了。
從你在南路易斯安那州的
朋友就可以看到,
最艱苦的戰鬥是值得慶祝的。
讓我們選擇讓下一階段的
地球存在美好,
就在我們存在其上的同時,
讓它也是一個對每一個人
都公正公平的地方。
我們做得到,各位。
我們可以做到,
因為我們一定要做到。
我們一定要做,
不然我們就會失去我們的地球,
失去我們自己。
這項工作就從這裡開始。
這項工作要一同開始。
這是我的奉獻。
請笑納。謝謝。
(掌聲)