Didn't understand anything, did you? 毫无头绪对吧
(Laughter) 笑声
That's 63 million deaf people in India 在印度有630000000 聋人
who go through this
year after year, day after day, 他们年复一年日复一日的经历这些
trying to make sense
of a world they cannot hear. 尝试去感知这个听不见的世界
Huge lack of awareness and social stigma 巨大的意识缺乏以及社会污名
of having a child
that is differently-abled. 对于有这特殊的孩子
Parents run from pillar to post 父母四处
trying to understand
how to bring up their child. 尝试着了解如何抚养他们的孩子
And they are told,
"Even though your child can't hear, 他们被告知,“即使你的孩子听不见”
there is nothing wrong with his voice box. 他的喉咙没问题
There's nothing wrong 声带也没问题
with his vocal chords
and he can be eventually他最后会被教会如何沟通交流
taught how to speak."
There starts the journey
of years being spent trying to teach 这意味着这是一个多年的旅程花在指导
this little child how to articulate words
that he cannot hear.这些小孩如何清晰表达那些他们听不见的单词
Even within the family, 即使在家里,这些小孩想要
this little child wants
to communicate with his parents. 和他的父母交流
He wants to be part
of the conversations in the family. 他想 成为家里沟通交流的一份子
But he can't. And he doesn't understand 但他不能。 他不明白为什么没人倾听他们
why nobody is listening to him.
So he feels isolated and misses out 所以他感觉到被孤立和遗漏了
on a crucial skill that is required在我们成长中被要求的最关键的技能
when we grow up.
He goes to school thinking, "Okay,
hopefully things will be different." 他去到学校想着“好吧, 希望一切会有所不同”
And he finds the teachers
opening their mouths and closing 他们发现老师的嘴一张一合
and writing these strange things
on the board. 以及在黑板上写着奇怪的东西
Without understanding,
because he can't hear,他们不同因为他们听不见
he copies it all down,
regurgitates it at the exam time, 他们复制下这些东西, 在考试的时候依样复述
and by rote and a few grace marks,
he finishes school, class ten. 通过机械性以及优雅的记号。 他本分的完成了学业。
What are his chances of employment?
Here is this child who really doesn't have
any real education.
Visual words, vocabulary
of thirty to forty words.
He's emotionally insecure, he's probably
angry with the whole world also,
which has, he feels has
systematically disabled him.
Where does he work?
Menial labor, unskilled jobs,
often in very abusive conditions.
That's where my "birth" journey starts
in 2004. I don't have, as Kelly said,
I don't have any family who are deaf.
Just a strange pull and,
no rational thought.
I jumped into this world
and learned sign language.
At that time, it was a challenge.
Nobody wanted... Nobody seemed to know...
"What is it that you want to learn, Ruma?
Is that a language?"
Anyway, learning sign language
opened up my life to this community
which is outwardly silent,
but is brimming
with the passion and curiosity
as visual learners.
And I heard their stories
of what they wanted to do.
And a year later, in 2005,
with meager savings of about $5,000
of a matured insurance policy,
I started this center,
in a small two-bedroom flat
with just six students
and me teaching them English
in sign language.
The challenges, the need of the hour
at that point was,
how do I get these kids who just
high school pass
into real jobs into the companies?
Jobs of dignity, jobs that can prove
that deaf are not dumb?
So, the challenges were huge.
The deaf were years sitting like this
and years of ennui and darkness.
They needed to believe in themselves.
The parents needed to be convinced
that this child is not deaf and dumb.
And he's capable of standing
on his own two feet.
But most importantly,
would the employer employ
somebody who couldn't speak,
couldn't hear, and very much
couldn't read or write either?
I sat together with some of my friends
from the industry,
and I shared with them my story
about what it meant to be deaf.
And I understood there were
clear areas in companies
where deaf could work, deaf people
could work as a great value add.
And with meager resources,
we created the first ever
vocational training curriculum for
deaf people in the country.
Finding trainers was a problem.
So I trained my deaf kids,
my students, to become
the teachers for the Deaf.
And it's a job they took on
with great responsibility and pride.
Still, the employer was skeptic.
Education, qualification, 10th pass.
"No, no, no, Ruma,
we cannot employ him."
That was a big problem.
"And even if we did employ him,
how are we going to communicate
with him? He can't read, write.
Can't hear/speak."
I just told them, "Please can we
take it just one step at a time?
You know, can we focus
on what he can do?
He's a great visual person.
He can work. And...
and if it works wonderful, if it doesn't,
we will at least know."
Here I would like to share
a story about Vishu Kapoor.
He came to us in 2009
with no language at all.
He didn't even know sign language.
All he saw, processed in his brain
was through his eyes.
His mother was in despair and
she says,
"Ruma, can I please keep him
in your center for two hours?
It's really difficult for me
to manage him,
you know manage with him
24 hours a day."
So I said, "Yeah, okay."
Like a crash service.
It took us a very painstaking
one a half years for us
to give Vishu a language.
As he started communicating and
he got a sense of self and
he understand that there was...
I mean he couldn't hear, but heck,
he could do so many other things.
He figured out that he liked to work
on the computers.
We encouraged him, motivated him,
and put him through our I.T. programs.
He cleared all the tests, you know,
much to my nervousness.
An opening came one day
in the back end of
a very well-known I.T. company,
and just for the exposure and
the experience, I said,
"Let Vishu also go
for this job interview."
Vishu went there and cleared
all the technical tests.
Even then I said, "Uh, I just hope
he will be able to stick on
for 6 months at least."
It's been a year and a half now.
Vishu is stil there,
and he's not only just,
'oh, this poor guy working in
this hearing environment.'
He is winning laurels as best employee
of the month, not once but two times.
(Applause)
And I want to share with you that,
today, it takes us about
a year and a half to teach
a deaf person to get ready
to get into this real world
that we know about.
In a short time of 6 years, today
500 of my wonderful young students
are working in some of
the top organizations in the industry:
in graphic design profiles,
in the back end of I.T. organizations,
in hospitality,
in barrier breaking employment
like in the security, and in banks.
And also in retail outlets, and
doing direct customer service.
(Applause)
Directly facing people like
you and me in KFC, in coffee outlets.
I just leave you with
a small little thought that,
yes, change is possible.
And it just starts with one little
change in our perspective.
Thank you so much.
(Applause)
And this is applause,
it's an international sign for applause.
Thank you so much.
no tengo ninguna familia sorda.
Solo extraño tirón y pensamiento irracional.
Salté a mundo y aprendé lengua de señas.
En ese momento era un reto. Nadie quería. Nadie sabía.
"Qué quieres aprender, Ruma? Es lenguaje?"
De todos Modos, aprendizaje conducirá a sociedad
لم تفهموا شيئاً، أليس كذلك؟
(ضحكات)
يوجد 63 مليون أصم فى الهند
يعانون من عدم الفهم سنةً بعد
سنة، يوماً بعد يوم،
محاولين فهم عالمٍ لا يستطيعون سماعه.
يوجد قلة وعي كبيرة ووصمة عارٍ إجتماعية
لمن يُرزَق بطفلٍ من ذوى الاحتياجات الخاصة.
يسعى الوالدان بلا فائدة
محاولين فهم كيفية تنشئة طفلهم.
ويُقال لهم، " بالرغم من أن ابنكم لا
يستطيع السماع،
فلا يوجد أي مشكلةٍ في حنجرته.
ولا يوجد أي مشكلةٍ في أحبالهِ الصوتية.
ويمكن تعليمهُ كيف يتكلم في النهاية."
وهنا تبدأ الرحلة والتي تمت لسنواتٍ
في محاولة تعليم
هذا الطفل الصغير كيف يلفظ كلماتٍ
لا يستطيع سماعها.
حتى داخل نطاق العائلة، ،هذا الصغيريريد
أن يتواصل مع والديه.
يرغب أن يكون جزءأً من المحادثات العائلية.
لكنه لا يستطيع، ولا يفهم لماذا لا يستمع
إليه أحد.
ولذلك يشعر بالانعزال ويخسر
مهارة أساسية نحتاجها جميعاً عندما نكبر.
يذهب إلى المدرسة مفكرأً، "حسناً، آمل
أن تكون الأشياء مختلفة."
ولكنه يجد المدرسين يفتحون
أفواههم ويغلقونها
ويكتبون تلك الأشياء الغريبة على اللوح
وبدون أن يفهم شيئاً، لأنه
لا يستطيع أن يسمع،
ينسخ كل ذلك، ليعيد كتابته في وقت الامتحان،
وبفضل الحفظ والقليل من العلامات، يُنهي
المدرسة، الصف العاشر.
ما هي فرصهُ في إيجاد وظيفة؟
هنا هذا الطفل الذى لا يملك أي تعليم حقيقى.
يملك فقط كلمات مرئية، ويملك
30 الى 40 مفردة.
إنه غير آمن عاطفياً، وهو على الأرجح غاضب
مع العالم كله أيضا،
والذي يشعر أنه المسؤول عن إعاقته.
أين يعمل؟ عمل وضيع، وظائف غير لائقة،
وغالباً في ظروف مهينة.
ومن هنا بدأت ولادة رحلتي في عام 2004
لم يكن هناك كما قالت كيلي،
لم يكن هناك أي فردٍ من عائلتي أصم.
مجرد فكرة غريبة لا منطقية.
فقزتُ إلى هذا العالم وتعلمتُ لغة الإشارة.
في ذلك الوقت، كان هذا تحدي. لا أحد يريد
لا أحد يبدو أنه يعلم...
" ما الذي تريدين أن تتعلميه، روما؟
هل هذة لغة؟
على أي حال، تعلم لغة الإشارة فتحت حياتي
على هذا المجتمع
والذي يبدو ظاهرياً مجتمع صامت، ولكنه
في الحقيقة ممتلئ
بالعاطفة والفضول كمتعلمين بصريين.
سمعت قصصهم عما يريدون فعله.
وبعد سنة، في 2005، بتوفير ضئيل
يبلغ 5,000$
لبوليصة تأمين مستحقة الدفع، بدأت
تأسيس المركز
في شقة من غرفتين مع 6 طلاب فقط
وبدأت بتعليمهم اللغة الإنجليزية
باستخدام لغة الإشارة
التحديات، حاجتي للساعة في ذلك الوقت كان،
كيف أساعد هؤلاء الأطفال الذين أنهوا
للتو المرحلة الثانوية
الحصول على وظائف في شركات؟
وظائف محترمة، وظائف تثبت أن الصم
ليسوا بُكم؟
لذلك، كانت التحديات كبيرة. الصم قضوا
سنوات يجلسون هكذا
سنوات من الملل والظلام.
احتاجوا أن يؤمنوا بأنفسهم. واحتاج الآباء
أن يقتنعوا
أن هذا الطفل ليس أصم وأبكم.
وهو قادرٌ على أن يقف على قدميه.
ولكن الأهم،
هل يمكن لصاحب العمل أن يوظف شخصاً
لا يستطيع الكلام،
لا يستطيع السماع، ولا يستطيع القراءة
ولا حتى الكتابة؟
جلست مع بعض أصدقائي الذين يعملون
في مجال الصناعة
وشاركتهم قصتي حول ما معنى أن تكون أصم.
وفهمت أن هناك مجالاً في الشركات
حيث يمكن للصم أن يعملوا، يمكن لهم أن
يعملوا كقيمة مضافة عظيمة.
ومع مصادر متواضعة، أوجدنا أول
منهاج تدريبي مهني للصم في البلاد.
ولكن إيجاد المدربين كان مشكلة. لذلك قمت
بتدريب طلابي الصم
ليصبحوا معلمين للصم.
وكانت هذه وظيفة أتقنوها بكل مسؤولية وفخر.
ومع ذلك، ضلت الشكوك من قبل أصحاب العمل.
التعليم، المؤهلات، الصف العاشر فقط.
"لا، لا، لا، روما، لا نستطيع توظيفه"
كانت هذه مشكلة كبيرة.
" ولو قمنا بتوظيفه،
كيف سنتواصل معه؟ لا يستطيع
القراءة، الكتابة.
لا يستطيع السماع/الكلام."
أخبرتهم، " أرجوكم هل نستطيع أخذ خطوة
واحدة كل مرة؟
تعلمون، نستطيع التركيز حول ماذا
يستطيع أن يقوم به؟
هو شخص بصري رائع. يستطيع أن يعمل . و...
وإذا نفّذ العمل فهذا شئ رائع، وإذا لم
ينفّذ العمل، على الأقل حاولنا."
هنا أريد أن أشارككم قصة حول فيشو كابور.
أتى إلينا في 2009 بدون أي لغة على الإطلاق.
حتى أنه لم يكن يتكلم لغة الإشارة.
كل ما كان يعلمه، معالجة في دماغه
عن طريق عينيه.
كانت أمه يائسة وقالت،
" روما، هل أستطيع أن أبقيه عندك
في المركز لمدة ساعتين.
من الصعب علي إدارته،
تعلمين علي أن أتعامل معه لمدة
24 ساعة في اليوم."
لذلك قلت," نعم، مواقفة."
قضينا نصف سنة مضنية جداً
لتعليم فيشو لغة. وبدأ بالتواصل و
أكتسب شعوراً بالذات و وفهم أن هناك...
أعني أنه لا يستطيع أن يسمع، ولكنه،
يستطيع أن يفعل أشياء كثيرة
أكتشف أنه يحب أن يعمل على الكمبيوتر.
قمنا بتشجيعه، وإثارة الدافعية لديه،
ووضعه ضمن برامجنا التكنولوجية. لقد اجتاز
جميع الاختبارات، تعلمون
على حساب أعصابي. وفي يوم كان هناك افتتاح
لشركة تكنولوجية معروفة جداً
وفقط من أجل التجربة والعرض، قلت،
" لندع فيشو يذهب أيضاً للمقابلة."
فيشو ذهب هناك واجتاز جميع
الاختبارات الفنية.
حتى ذلك الوقت قلت، " أوه، آمل أن يتمكن
من البقاء
لمدة 6 شهور على الأقل."
مضت سنة ونصف إلى الآن.
فيشو لا زال يعمل هناك، وهو ليس فقط،
" أوه، هذا الفتى المسكين في هذه
البيئة السمعية."
لقد فاز كافضل موظف شهر، ليس مرة
واحدة ، بل مرتين.
(تصفيق)
وأريد أن أشارككم هذا، اليوم، نقضي حوالي
سنة ونصف لتعليم الشخص الأصم للاستعداد
ليدخل هذا العالم الحقيقي الذي نعلم عنه.
في وقت قصير من 6 سنوات، اليوم 500
من طلابي الرائعين الشباب
يعملون في بعض أهم الشركات الصناعية
في مجال التصميم الجرافيكي، في
شركات التكنولوجيا
في مجال الضيافة، في مجال كسر
حواجز التوظيف
مثل الأمن، والبنوك.
وأيضاً في سوق بيع التجزئة، وخدمات
الزبائن المباشرة.
( تصفيق)
يواجهون الناس مباشرة مثلك ومثلي في KFC،
في محل بيع القهوة
سأتركك مع فكرة بسيطة هي،
نعم، التغيير ممكن.
وتبدأ بتغيير بسيط في وجهات نظرنا.
شكراً جزيلاً لكم.
(تصفيق)
وهذه هي إشارة التصفيق في لغة الصم، هي
إشارة عالمية للتصفيق
شكراً جزيلاً لكم.
انت مافهمتش حاجة, صح؟
(ضحك)
فيه 63 مليون واحد أصم في الهند
بيمروا بالموضوع دا
سنة بعد سنة و يوم بعد يوم
بيحاولوا يتعايشوا مع عالم مش سامعينه
جهل زائد و وصم اجتماعى
بيطارد أى طفل مختلف.
الأهالى بيتعبوا
عشان يفهموا ازاى يربوا طفلهم.
بيتقالهم "بالرغم ان طفلكم مش بيسمع,
ماعندوش مشكلة فى صوته.
مفيش عنده مشاكل فى أحباله الصوتية
و ممكن يتعلم انه يتكلم".
و هنا تبدأ رحلة محاولة تعليم
الطفل الصغير انه يفهم كلمات مش بيسمعها.
حتى بين عيلته الطفل دا عاوز
يتواصل مع أهله.
عاوز يبقى جزأ من مناقشات عيلته.
بس مش بيعرف. و مش بيفهم ليه ماحدش بيسمعله.
فبيحس بالوحدة و انه فاقد
شئ مهم لما يكبر.
بييروح المدرسة و يفكر,
"يا ريت هنا يبقى الموضوع مختلف".
فبيلاقى المدرسين بيفتحوا بقهم و يقفلوه
و بيكتبوا حاجات غريبة على السبورة.
من غير ما يكون فاهم عشان هو ما بيسمعش,
بينقل المكتوب,
و يكتبه يوم الامتحان
و مع درجات الرأفة,
بيخلص الصف العاشر فى الدراسة.
ايه فرصه فى الشغل؟
هو دا الطفل اللى ماتعلمش تعليم حقيقى.
كلمات مرئية,
عشرات المفردات.
بيحس انه متضايق من العالم كله
عشان حسسه انه معاق.
هيشتغل فين؟
في عمل مهين أو عمل مش محتاج مهارة
فى ظروف مؤذية.
و من هنا تبدأ حكاية ولادتى فى 2004.
أنا ماعنديش, زى ما كيلي قالت,
حد من عيلتى أصم.
بدون تفكير.
أنا جيت العالم و اتعلمت لغة الاشارة.
فى الوقت دا كان تحدى
محدش كان عاوز ... محدش كان عارف...
" ايه اللى بتتعلمه دا يا روما؟
هى دى لغة؟"
أيا كان, تعلم لغة الاشارة
فتح عينى علي العيشة فى المجتمع دا
المجتع الهادى
بس المليان
بالاثارة و الفضول
للمتعلمين الناظرين.
أنا سمعت قصصهم
اللى كانوا بيحكوا فيها عن أهدافهم.
و بعد سنة ,تحديدا فى 2005,
و بعد ما حوشت 5000 دولار
بدأت المركز دا,
فى شقة صغيرة مكونة من غرفتين مع 6 طلاب بس
كنت بشرحلهم انجليزى عن طريق لغة الاشارة.
التحدى اللى كان بيقابلنى طول الوقت هو,
ازاى هخلى الاطفال دول ا
للى لسه مخلصين ثانوى
يلاقوا شغل حقيقى فى شركات؟
شغل مش مهين
شغل يثبت ان الصم مش أغبية؟
التحديات كانت كتير.
الصم كانوا سنين عايشين كدا
عايشين فى سواد.
كانوا محتاجين يؤمنوا بنفسهم.
الأهالى كانوا محتاجين يصدقوا
ان الطفل مش أصم و غبى.
و انه يقدر يقف على رجليه.
و لكن الأهم,,
هل المدير هيشغل حد مابيتكلمش,
مابيسمعش و يعتبر لا بيقرا ولا بيكتب؟
قعدت مع أصحابى فى المجال,
و شاركت معاهم حكايتى و معنى انك تكون مابتسمعش.
كنت فاهمة ان فيه أماكن فى الشركات
اللى فيها ممكن الأصم يشتغل و ينتج.
و مع مجهود خرافى, بدأنا أول
برنامج وظيفى ممنهج للصم فى الهند.
وجود مدربين كانت مشكلة.
فأنا دربت أولادى الصم,
طلابى. على انهم يبقوا مدربين.
أخدوا الموضوع بجد و بفخر.
و لكن ظل المدير متحير.
تعليم, مؤهل, نجاح الصف العاشر.
"لا لا لا يا روما
مش هقدر أشغله."
كانت مشكلة كبيرة.
"حتى لو شغلناه,
ازاى هنتواصل معاه؟
دا مش بيعرف لا يقرأ ولا يكتب.
لا بيسمع و لا بيتكلم".
قلتله, "ممكن ناخد الموضوع خطوة خطوة؟
انت عارف,
ممكن نركز على الحاجات اللى بيعرف يعملها؟
هو بيشوف كويس.
هو بيشتغل. و لو ....
لو الموضوع فشل, نكون على الأقل جربنا".
أحب هنا أشارك حكاية فيشو كابور.
هو جالنا سنة 2009
من غير أى لغة.
ولا حتى لغة الاشارة.
كل اللى شافه, و دخل عقله كان عن طريق عينه.
أمه كانت فاقدة الأمل و قالت,
ممكن أسيبه فى المركز ساعتين بس يا روما؟
صعب على جدا أتعامل معاه,
انت بتتعامل معاه 24 ساعة فى اليوم"
وافقت.
كظرف طارئ.
تعبنا سنة و نص عشان
نعلم فيشو لغة.
و لما بدأ يتواصل
ارتاح نفسيا
و فهم انه
بالرغم من انه مش بيسمع
ممكن يعمل حاجات تانية كتير.
اكتشف انه بيحب يشتغل علي الكومبيوتر.
احنا دعمناه و شجعناه
و دخلناه تدريب تكنولجيا المعلومات.
نجح فى كل الامتحانات,
في افتتاح
واحدة من أكبر شركات تكنولوجيا المعلومات,
و لمجرد الخبرة, قلت.
خلى فيشو يروح المقابلة".
فيشو راح و نجح فى كل الاختبارات التكنية.
وقتها قلت, "يا ريت يفضل هناك
لمدة 6 شهور على الاقل".
الكلام ده من سنة و نص.
فيشو لسه بيشتغل هناك,
هو مش
الانسان المسكين اللي بيشتغل في
البيئة اللى محتاجة حاسة السمع
و لكنه كسب جائزة أحسن موظف فى الشهر
مش مرة واحدة لا مررتين.
(تصقيف)
أحب أشلرك معاكم ان
النهاردة
و بعد سنة و نص من تعليم أصم
بقى جاهز يندمج فى العالم الحقيقى
اللى احنا عارفينه.
فى مدة 6 سنوات, النهاردة 500
من طلابى الصغيرين
بيشتغلوا في أفضل الشركات:
في التصميم التصويري,
في مجال نظم المعلومات,
فى الضيافة,
فى الأمن و البنوك
و فى محلات التجزئة
و فى خدمة العملاء
(تصقيف)
رؤية ناس زيي و زيكم في كنتاكى أو في القهاوى,
هسيبكم مع فكرة صغيرة و هى ان
التغيير ممكن.
و بيبدأ بتغيير طريقة التفكير.
أشكركم جدا.
(تصقيف)
و دى تحية,
دى اشارة عالمية للتصقيف.
شكرا لكم.
ߊߟߎ߫ ߡߊ߫ ߝߏߋ߫ ߢߊ߯ߦߋ߫ ߓߊ߰ߘߌ߬ ؟
(ߦߟߍߓߊ ߟߎ߬)
ߢߌ߲߬ ߡߐ߰ ߛߎ߯ ߕߟߏߜߋߘߋ߲߫ ߞߋ߲߬ߥߟߎ߫ ߆߃ ߢߐ߲߰ ߠߋ߬ ߤߌ߲ߘߎ߫
ߊߟߎ߫ ߓߊߟߏ߫ ߟߊ߫ ߛߊ߲߬-ߏ- ߛߊ߲߬ ߸ ߟߏ߲߫ -ߏ-ߟߏ߲߫
Nerozuměli jste, viďte?
(smích)
V Indii je 63 miliónů neslyšících lidí,
kteří si tímto prochází
rok co rok, den co den,
a snaží se dát smysl světu,
který nemohou slyšet.
Obrovský nedostatek povědomí
a společenské stigma toho,
mít dítě, které je odlišně nadané.
Rodiče pobíhají od jednoho
místa k druhému
snažící se pochopit,
jak vychovat jejich dítě.
A je jim řečeno:
,,I přes to, že vaše dítě neslyší,
s jeho hrtanem je vše v pořádku.
Vše je v pořádku s jeho hlasivkami
a nakonec se může naučit jak mluvit."
Tady začíná roky dlouhá cesta
strávená učením
tohoto malého dítěte, jak artikulovat
slova, která neslyší.
I v rámci rodiny
toto malé dítě chce
komunikovat s jeho rodiči.
Chce být součástí
konverzací v jeho rodině.
Ale nemůže. A nechápe,
proč ho nikdo neposlouchá.
Takže se cítí osamělý a vynechaný
ve stěžejních dovednostech, které jsou
potřebné když vyrůstáme.
Chodí do školy a říká si:
,,Ok, třeba se něco změní."
A nachází učitele otevírat jejich ústa
a zase zavírat
a psát ty zvláštní věci na tabuli.
Bez nějakého pochopení,
protože neslyší,
všechno si přepíše,
vyvrhne zpátky při písemkách
a ze zvyku a několika známkách z milosti
dokončí školu v desátém ročníku.
Jaké jsou jeho šance pro zaměstnání?
Takže tu máme dítě, které v podstatě nemá
žádné skutečné vzdělání.
Vizuální podoba slov, slovní zásoba
o třiceti až čtyřiceti slovech.
Je emočně nejistý, je také
nejspíš naštvaný na celý svět,
který ho, podle jeho pocitů,
systematicky zneschopnil.
Kde tedy pracuje?
Nucené práce, nekvalifikované práce,
často ve velmi zneužívajících podmínkách.
A tady začala moje "rodící se" cesta,
roku 2004. Neznám, jak Kelly řekla,
neznám žádnou rodinu,
která by byla hluchá.
Jen zvláštní táhnutí,
žádná racionální myšlenka.
Skočila jsem do toho světa,
naučila se znakový jazyk
V té době to byla výzva.
Nikdo nechtěl.. Nikdo nevypadal, že ví..
,,Co je to, co se chceš naučit, Rumo?
To je jazyk?"
Každopádně učení znakového jazyka
mi otevřelo dveře do této komunity,
která je navenek tichá,
ale je překypující
vášní a zvídavostí
pro ty, co vidí.
Slyšela jsem jejich příběhy o tom,
co vše chtěli dělat.
A o rok později, v roce 2005,
se skromnými úsporami 5 000 dolarů
ve vyplatitelné pojistné smlouvě,
jsem založila toto centrum
v malém dvoupokojovém bytě,
s pouze šesti studenty
a mnou učící je angličtinu
v znakovém jazyce.
Všechny ty výzvy, ten nejvyšší
čas pomoci,
jak dostanu tyto děti, které
zrovna prošli střední školou
do opravdových zaměstnání do společností?
Do zaměstnání s důstojností, do zaměstnání
co dokáží, že neslyšící nejsou hloupí?
Takže výzvy byly obrovské.
Neslyšící lidé takto seděli roky
Roky plné znuděnosti a temnoty.
Potřebovali věřit v sami sebe.
Rodiče potřebovali být přesvědčeni,
že toto jejich dítě není hluché a hloupé.
Že je schopné stát
na svých vlastních nohou.
Ale co je více důležité,
zaměstnal by zaměstnavatel
někoho, kdo neumí mluvit,
neslyší a také dost dobře
neumí číst ani psát?
Sedla jsem si dohromady s některými
mými přáteli z odvětví
a sdílela jsem s nimi můj příběh,
co znamená být neslyšící.
A pochopila jsem, že tady
jsou čistá místa ve společnostech,
kde neslyšící mohou pracovat,
mohou být skvělá obohacující složka.
A se slabými zdroji
jsme utvořili vůbec první
kurikula odborného vzdělávání pro
neslyšící občany ve státě.
Najít instruktory byl problém.
Takže jsem trénovala neslyšící děti,
mé studenty, aby se stali
učiteli pro Neslyšící
A je to zaměstnání, které
berou s velkou zodpovědností a pýchou.
Přesto zaměstnavatel byl stále skeptický.
Vzdělávání, kvalifikace, maturita.
,,Ne, ne, ne, Rumo,
nezaměstnáme je."
To byl veliký problém.
,,A i kdybychom je zaměstnali,
jak bychom s nimi komunikovali?
Neumí číst, psát.
Neslyší, nemluví."
Řekla jsem jim: ,,Prosím, mohli
bychom to brát krůček po krůčku?
Chápete, zaměřit se na to,
co vlastně umí?
Mají obrovskou představivost.
Umí pracovat. A...
A pokud to bude fungovat, pokud nebude,
alespoň budeme vědět."
Tady bych ráda sdílela
příběh o Vishu Kapoor.
Přišel k nám v roce 2009
s vůbec žádným jazykem.
Dokonce ani neuměl používat znakový jazyk.
Vše co viděl, zpracovával mozkem
skrze jeho oči.
Jeho matka byla zoufalá
a říká mi:
,,Rumo, mohla bych ho, prosím,
nechat v centru na dvě hodiny?
Je pro mě velice obtížné ho zvládat,
víš, zvládat ho 24 hodin denně."
Tak jsem řekla: ,,Jo, jasně."
Jako havarijní služba.
Zabralo nám to velice usilovný
rok a půl
dát Vishuovi jazyk.
A on začal komunikovat a
a získal cit sám sebe a
rozumí, že tady je...
Myslím tím, on neslyší, ale sakra,
on dokáže tolik věcí.
Zjistil, že rád pracuje na počítačích.
Dodali jsme mu kuráž, motivovali ho,
a nechali ho projít naše IT programy.
Zvládl všechny testy, víte,
k mojí nervozitě.
Jednoho dne začal nábor
do back-endu
velmi známé IT společnosti,
a jen tak pro zjištění a
pro zkušenost říkám:
,,Nechte Vishua se také zúčastnit
tohoto pohovoru."
Vishu tam šel a prošel
všemi technickými testy.
A i potom jsem řekla: ,,Uh, já jen doufám,
že bude schopný se udržet
přinejmenším šest měsíců."
Teď to byl rok a půl.
Vishu je stále tam,
a není jen
'oh, ten chudák pracuje
v prostředí slyšících.'
Vyhrává ocenění za nejlepšího
zaměstnance měsíce, ne jednou, ale dvakrát
(Potlesk)
A chci vám říct to, že
dnes nám zabere přibližně
rok a půl naučit
neslyšícího člověka se připravit
na tento reálný svět,
který známe.
Za krátký čas šesti let,
500 z mých úžasných mladých studentů
dnes pracuje v některých nejlepších
organizacích v odvětví:
v grafickém designu,
v back-endu IT organizací,
v pohostinství,
v zaměstnáních bořící bariéry
jako například v ochrance a v bankách.
A také v maloobchodních prodejnách a
v přímých službách zákazníkům.
(Potlesk)
Tváří v tvář lidem jako jsem já
nebo vy - v KFC, v kavárnách.
Nechám vás s nepatrnou myšlenkou toho, že,
ano, změna je možná.
A začíná s jednou nepatrnou změnou
v naší perspektivě.
Děkuji vám mnohokrát.
(Potlesk)
A tohle je potlesk,
tohle je mezinárodní znak pro potlesk.
Děkuji mnohokrát.
Sie haben nichts verstanden, oder?
[Gelächter]
Es gibt 63 Millionen
taube Menschen in Indien,
die jedes Jahr, jeden Tag versuchen
eine Welt zu verstehen,
die sie nicht hören können.
Man ist fehlendem Bewusstsein
und gesellschaftlichem Stigma ausgesetzt,
wenn man ein Kind mit einem Handicap hat.
Eltern rennen von A nach B,
um herauszufinden,
wie sie ihr Kind großziehen sollen.
Ihnen wird gesagt:
"Auch wenn ihr Kind nicht hören kann,
kann es trotzdem sprechen.
Seine Stimmbänder funktionieren,
und es kann lernen zu sprechen."
Es dauert Jahre,
dem Kleinkind beizubringen
Wörter auszusprechen,
die es nicht hören kann.
Selbst in der Familie will das Kind
mit seinen Eltern kommunizieren.
Es will an Familiengesprächen teilhaben.
Aber es kann nicht und es versteht nicht,
warum ihm niemand zuhört.
Das Kind fühlt sich ausgeschlossen
und kommt zu kurz
wegen einer wichtigen Fähigkeit,
die beim Heranwachsen notwendig ist.
Das Kind geht zur Schule und denkt:
"Okay, hoffentlich ist es hier anders."
Und es sieht die Lehrer,
wie sie ihren Mund öffnen und schließen
und diese komischen Dinge
an die Tafel schreiben.
Ohne es zu verstehen,
denn das Kind ist taub.
Er schreibt alles ab,
plappert es in der Prüfung nach,
und durch Auswendiglernen und der Gnade
der Lehrer, beendet es die 10. Klasse.
Was sind seine Berufsaussichten?
Dieses Kind,
das kaum eine richtige Bildung hat.
Bildliche Wörter, ein Vokabular
von 30 bis 40 Wörtern.
Es ist emotional unsicher
und womöglich auch wütend auf die Welt,
die ihm, seinem Gefühl nach,
systematisch behindert hat.
Wo arbeitet es?
Niedrige und einfache Tätigkeiten,
oft unter herabwürdigenden Bedingungen.
In 2004 begann meine "Geburts"-Geschichte.
Ich habe nicht, wie Kelly sagte,
keinerlei taube Familienmitglieder.
Nur eine merkwürdige Anziehung
und keine Vernunft.
Ich begab mich einfach in die Welt
der Gebärdensprache.
Zunächst war es eine Herausforderung.
Keiner schien zu wissen...
"Was ist es, das du lernst, Ruma?
Ist das eine Sprache?"
Aber Gebärdensprache zu lernen eröffnete
mir die Welt dieser Gemeinschaft,
die nach außen stumm ist,
aber welche vor Leidenschaft und Neugier
nur so strotzt, als visuelle Lerner.
Ich hörte ihre Vorstellungen,
davon, was sie gerne tun würden.
Und ein Jahr später, in 2005,
mit dürftigen Ersparnissen von circa 5000$
von einem alten Versicherungvertrag,
gründete ich ein Center
in einer kleinen Zwei-Zimmer-Wohnung,
mit gerade mal sechs Schülern,
denen ich Englisch
und Gebärdensprache beibrachte.
Die Herausforderung, die notwendige Frage
zum diesem Zeitpunkt war es,
wie bekomme ich diese Kinder, die gerade
erst die High-School beendet hatten,
in echte Jobs und in die Unternehmen?
Ehrenhafte Jobs, die beweisen,
dass taub nicht dumm bedeutet.
Die Hürden waren riesig.
Die Tauben waren jahrlelang in Dunkelheit
und Langeweile verbracht.
Sie mussten an sich selbst glauben.
Ihre Eltern mussten überzeugt werden,
dass ihr Kind nicht taub und dumm ist.
Und, dass es auf seinen eigenen
Beinen stehen kann.
Am wichtigsten war die Frage,
ob der Arbeitgeber
jemanden einstellen würde,
der weder sprechen, noch hören,
noch gut lesen oder schreiben konnte?
Ich setzte mich mit ein paar
Freunden aus der Wirtschaft zusammen,
und ich erzählte ihnen,
was es heißt, taub zu sein.
Und ich merkte, dass es in Unternehmen
bestimmte Bereiche gibt,
in denen Taube arbeiten könnten
und eine echte Hilfe wären.
Mit dürftigen Mitteln gründeten wir
die erste Berufsausbildung überhaupt
für taube Menschen in Indien.
Lehrer zu finden stellte ein Problem dar.
Also unterrichtete ich meine Kinder,
meine tauben Schüler,
die neuen Lehrer für Taube zu werden.
Diese Aufgabe nahmen sie mit
großem Stolz und Verantwortung an.
Der Arbeitegeber war immer noch skepitsch.
Bildung, Qualifizierung,
und einen Schulabschluss
nach der 10. Klasse?
"Nein, nein, Ruma, wir könnten
ihn nicht einstellen."
Das war ein Problem.
"Und wenn wir ihn
einstellen würden,
wie kommunizeiren wir mit ihm?
Er kann nicht lesen, schreiben,
hören oder sprechen."
Ich sagte ihnen einfach: "Können wir bitte
einen Schritt nach dem anderen machen?"
Können wir uns darauf konzentrieren,
was er tun kann?
Er ist eine sehr visuelle Person,
er kann arbeiten. Und...
Und wenn es gut funktioniert,
wunderbar, wenn nicht,
dann wissen wir wenigstens Bescheid.
An dieser Stelle würde ich Ihnen gerne
die Geschichte von Vishu Kapoor erzählen.
2009 er kam zu uns
und konnte keine einzige Sprache.
Er konnte nicht einmal
die Gebärdensprache.
Alles was er wusste und in seinem Gehirn
verarbeitet wurde,
geschah durch seine Augen.
Seine Mutter war verzweifelt und fragte:
"Ruma, kann ich ihn bitte zwei Stunden
in deinem Center lassen?
Es ist sehr schwierig für mich
ihn unter Kontrolle zu halten,
24 Stunden am Tag."
Also sagte ich: "Ja, okay."
Wie eine Reperaturwerkstatt.
Es dauerte anderthalb sehr mühsame Jahre
Vishu eine Sprache zu geben.
Als er begann zu kommunizieren,
begann er sich selbst besser wahrzunehmen.
Er konnte zwar nicht hören,
aber er konnte so viele andere Dinge.
Er entdeckte, dass er es mochte
an den Computern zu arbeiten.
Wir ermutigten und motivierten ihn
und er nahm an unserem IT-Programm teil.
Er beendete alle Tests, Sie wissen,
zu meiner großen Erleichterung.
Eine Möglichkeit ergab sich
in einer bekannten IT-Firma,
und nur zum Austesten und für
die Erfahrung, sagte ich:
"Lass Vishu auch
zum Vorstellungsgespräch gehen."
Vishu ging dort hin und kam
durch alle technischen Tests.
Selbst da sagte ich noch:
"Oh, hoffentlich schafft es es wenigstens
sechs Monate lang durchzuhalten.
Das ist nun anderthalb Jahre her.
Vishu ist immer noch da
und er ist nicht nur der arme Taube,
der in einem Umfeld mit Hörenden arbeitet.
Er verdient sich seine Lorbeeren
und ist jetzt schon das zweite Mal
bester Mitarbeiter des Monats.
[Beifall]
Ich möchte Ihnen sagen,
dass wir heuzutage ungefähr
anderthalb Jahre brauchen,
um einer tauben Person alles beizubringen,
was sie braucht, um sich in der Welt,
wie wir sie kennen, zurechtzufinden.
In gerade mal sechs Jahren,
arbeiten jetzt 500 meiner wunderbaren,
jungen Schüler in einer
der Topunternehmen in der Wirtschaft.
Im Grafikdesign,
im Hintergrund von IT-Firmen,
in der Bewirtung,
in Stellen, die Barrrieren überwinden,
wie im Wachdienst oder in Banken.
Außerdem auch in Kleidungsoutlets
und im direkten Kundenkontakt.
Wobei sie Leuten wie Ihnen und mir
gegenüber stehen.
Im KFC oder Kaffeegeschäften.
Ich verlasse sie mit dem kleinen Gedanken,
dass Veränderung doch möglich ist.
Und es beginnt mit nur einer kleinen
Veränderung unserer Sichtweise.
Vielen Dank.
[Beifall]
Und so sieht das internationale Zeichen
für Applaus aus.
Ich danke Ihnen vielmals.
Δεν καταλάβατε τίποτα, ε;
(Γέλια)
Υπάρχουν 63 εκατομμύρια κουφοί στην Ινδία
που το περνάνε αυτό
κάθε μέρα, κάθε χρόνο
και προσπαθούν να καταλάβουν
ό,τι δεν ακούν.
Υπάρχει μεγάλη έλλειψη επίγνωσης
και κοινωνικό στίγμα
όταν έχεις παιδί με αναπηρία.
Οι γονείς τρέχουν από 'δω κι από 'κει
προσπαθώντας να καταλάβουν
πώς να μεγαλώσουν το παιδί τους.
Τους έχουν πει,
"Αν και το παιδί σας δεν ακούει,
ο λάρυγγάς του είναι εντάξει.
Οι φωνητικές του χορδές είναι μια χαρά
και μπορεί να μάθει να μιλά."
Τότε ξεκινά το ταξίδι χρόνων
προσπαθώντας να διδάξουν
αυτό το μικρό παιδί
πώς να αρθρώνει λέξεις που δεν ακούει.
Ακόμα και με την οικογένεια του,
αυτό το παιδί θέλει
να επικοινωνεί με τους γονείς του.
Θέλει να παίρνει μέρος στις συζητήσεις.
Αλλά δεν μπορεί και δεν καταλαβαίνει
γιατί κανείς δεν τον ακούει.
Οπότε νιώθει απομονωμένος και χάνει
μια κρίσιμη ικανότητα
που απαιτείται όταν μεγαλώνουμε.
Πάει στο σχολείο και σκέφτεται,
"ελπίζω ότι τα πράγματα θα είναι αλλιώς."
Και βρίσκει τους δασκάλους
να ανοιγοκλείνουν το στόμα τους
και να γράφουν περίεργα πράγματα
στον πίνακα.
Χωρίς να καταλαβαίνει, επειδή δεν ακούει,
τα αντιγράφει,
τα επαναλαμβάνει στις εξετάσεις
και με λίγους χαριστικούς βαθμούς
τελειώνει το σχολείο.
Ποιες είναι οι πιθανότητες να δουλέψει;
Αυτό το παιδί δεν έχει πραγματική παιδεία.
Πρέπει να βλέπει τις λέξεις
κι έχει λεξιλόγιο 30-40 λέξεις.
Έχει ανασφάλεια
κι ίσως είναι θυμωμένος με όλο τον κόσμο,
γιατί νιώθει
ότι τον έχει αφήσει ανάπηρο συστηματικά.
Πού θα δουλέψει;
Θα είναι ανειδίκευτος εργάτης,
συχνά σε πολύ βίαιες συνθήκες.
Εκεί ξεκινά το ταξίδι της "γέννησης" μου
το 2004. Όπως είπε η Κέλλυ,
δεν έχω μέλος στην οικογένεια
που είναι κουφό.
Απλώς ένα περίεργο τράβηγμα
και καμία λογική σκέψη.
Ήρθα σ' αυτό τον κόσμο
κι έμαθα νοηματική γλώσσα.
Τότε ήταν πρόκληση.
Κανείς δεν ήθελε... Κανείς δεν ήξερε...
"Ρούμα, τι είναι αυτό που θες να μάθεις;
Είναι γλώσσα;"
Η εκμάθηση της νοηματικής γλώσσας
μου έδωσε πρόσβαση σ' αυτή την κοινότητα
που είναι εξωτερικά σιωπηλή,
αλλά είναι γεμάτη
πάθος και περιέργεια,
ως οπτικοί τύποι στη μάθηση.
Άκουσα την ιστορία τους
για το τι ήθελαν να κάνουν.
Κι ένα χρόνο μετά, το 2005,
με λίγες οικονομίες περίπου $5.000
από ασφαλιστικό συμβόλαιο,
άνοιξα αυτό το κέντρο,
σε ένα μικρό διαμέρισμα δύο υπνοδωματίων
με μόνο έξι μαθητές.
Τους δίδασκα Αγγλικά στη νοηματική γλώσσα.
Οι δυσκολίες, αυτό που ήταν αναγκαίο
εκείνη την ώρα
ήταν πώς θα κάνω αυτά τα παιδιά
που μόλις έβγαλαν το σχολείο
να βρουν πραγματική δουλειά σε εταιρεία.
Αξιοπρεπή δουλειά, που θα αποδεικνύει
ότι οι κουφοί δεν είναι χαζοί.
Οπότε οι δυσκολίες ήταν τεράστιες.
Οι κουφοί κάθονταν έτσι για χρόνια,
στη βαρεμάρα και το σκοτάδι.
Έπρεπε να πιστέψουν στον εαυτό τους.
Οι γονείς έπρεπε να πειστούν
ότι το παιδί δεν είναι κουφό και χαζό.
Κι είναι ικανό
να σταθεί στα δυο του πόδια.
Όμως το σημαντικότερο,
ο εργοδότης θα προσλάμβανε κάποιον
που δεν μπορεί να μιλήσει,
δεν μπορεί να ακούσει,
να διαβάσει ή να γράψει;
Έκατσα με κάτι φίλους μου απ' τον κλάδο
και τους είπα την ιστορία μου,
τι σημαίνει να είσαι κουφός.
Και κατάλαβα
ότι υπήρχαν τομείς σε εταιρείες
όπου οι κουφοί μπορούν να δουλέψουν
και να είναι χρήσιμοι.
Με λιγοστούς πόρους φτιάξαμε το πρώτο
πρόγραμμα μαθημάτων
επαγγελματικής εκπαίδευσης για κουφούς.
Η εύρεση εκπαιδευτών ήταν ένα πρόβλημα.
Οπότε εκπαίδευσα τα παιδιά μου,
τους μαθητές μου,
να διδάξουν τους κουφούς.
Κι είναι μια δουλειά που ανέλαβαν
με υπευθυνότητα κι υπερηφάνεια.
Ο εργοδότης ήταν ακόμα δύσπιστος.
Παιδεία, προσόντα, απολυτήριο.
"Δεν μπορούμε να τον προσλάβουμε."
Ήταν μεγάλο πρόβλημα.
"Ακόμα κι αν τον προσλαμβάναμε,
πώς θα επικοινωνούμε μαζί του;
Ούτε ακούει ούτε μιλά."
Τους είπα, "Σας παρακαλώ,
μπορούμε να κάνουμε ένα βήμα τη φορά;
Μπορούμε να εστιάσουμε
σ' αυτά που μπορεί να κάνει;
Είναι πολύ καλός οπτικός τύπος.
Μπορεί να δουλέψει. Και...
αν πετύχει, ωραία.
Αν δεν πετύχει, τουλάχιστον θα ξέρουμε."
Θα ήθελα να σας πω μια ιστορία
για τον Βίσου Καπούρ.
Ήρθε σ' εμάς το 2009
χωρίς να ξέρει καμία γλώσσα.
Δεν ήξερε καν τη νοηματική γλώσσα.
Ό,τι επεξεργαζόταν ο εγκέφαλός του
ήταν μέσα απ' τα μάτια του.
Η μητέρα του ήταν σε απόγνωση
και είπε,
"Ρούμα, μπορώ να τον αφήνω στο κέντρο
για δύο ώρες;
Είναι πολύ δύσκολο για μένα
να τον κουμαντάρω.
Ξέρεις, να τον κουμαντάρω όλη την ώρα."
Οπότε είπα, "Εντάξει."
Ήταν σαν εξυπηρέτηση.
Μας πήρε έναν πολύ επίπονο ενάμισι χρόνο
να δώσουμε στον Βίσου μια γλώσσα.
Όταν άρχισε να επικοινωνεί
κι είχε αίσθηση του εαυτού του
και καταλάβαινε ότι υπήρχε...
Δεν μπορούσε να ακούσει,
αλλά μπορούσε να κάνει πολλά άλλα.
Ανακάλυψε ότι του αρέσει
να ασχολείται με υπολογιστές.
Τον ενθαρρύναμε, τον παρακινήσαμε
και τον βάλαμε στα μαθήματα πληροφορικής.
Πέρασε όλα τα τεστ
κι ήμουν πολύ αγχωμένη.
Μια μέρα βρέθηκε ανοιχτή θέση
σε μια πολύ γνωστή εταιρεία πληροφορικής
κι έτσι για την δημοσιότητα
και την εμπειρία, είπα,
"Ας πάει κι ο Βίσου
στη συνέντευξη για τη δουλειά."
Ο Βίσου πήγε
και πέρασε όλα τα τεχνικά τεστ.
Ακόμα και τότε είπα,
"Ελπίζω να μπορεί να μείνει
για τουλάχιστον έξι μήνες."
Από τότε πέρασε ενάμισι χρόνος.
Ο Βίσου είναι ακόμα εκεί
και δεν είναι μόνο,
'ο καημένος που δουλεύει
με άτομα που ακούν.'
Κέρδισε δύο φορές βραβείο
ως ο καλύτερος υπάλληλος του μήνα.
(Χειροκρότημα)
Θέλω να σας πω ότι σήμερα,
μας παίρνει περίπου
ενάμισι χρόνο
να προετοιμάσουμε έναν κουφό
να μπει στον πραγματικό κόσμο που ξέρουμε.
Σε μικρό διάστημα έξι χρόνων,
500 από τους υπέροχους μαθητές μου
εργάζονται σε μερικές
από τις μεγαλύτερες εταιρείες βιομηχανίας:
σε γραφικό σχέδιο,
σε εταιρείες πληροφορικής,
σε ξενοδοχειακά,
σε μη αναμενόμενες δουλειές
όπως στην ασφάλεια και στις τράπεζες.
Επίσης σε εμπορικά καταστήματα
και στην εξυπηρέτηση πελατών.
(Χειροκρότημα)
Μιλάνε πρόσωπο με πρόσωπο στον κόσμο
στα KFC, σε καφετέριες.
Θα σας αφήσω με μια μικρή σκέψη,
ότι η αλλαγή είναι εφικτή.
Και ξεκινά με μια μικρή αλλαγή
στην αντίληψή μας.
Σας ευχαριστώ πολύ.
(Χειροκρότημα)
Αυτό σημαίνει χειροκρότημα.
Είναι διεθνές νεύμα για το χειροκρότημα.
Σας ευχαριστώ πολύ.
Deaf in india
Good lecture
thanks alot
¿A que no habéis entendido nada?
(Risas)
Hay 63 millones de sordos
parciales o totales en la India
que viven año tras año, día tras día
intentando entender
un mundo que no pueden oír.
Falta conocimiento
y sobran estigmas sociales
sobre lo que es tener un hijo diferente.
Los padres no saben bien dónde acudir
para entender cómo criar a su hijo.
Les dicen: "Aunque su hijo no pueda oír
su laringe funciona perfectamente.
Sus cuerdas vocales están bien
e incluso podría aprender a hablar.
Es el comienzo de un viaje
que durará años,
enseñándole cómo pronunciar
lo que no puede oír.
Incluso en el ámbito familiar,
ese niño quiere
comunicarse con sus padres.
Quiere participar
en las conversaciones de la familia.
Pero no lo consigue. No entiende
por qué nadie lo escucha.
Entonces se siente aislado y perdido
sin una habilidad crucial requerida
para cuando crezca.
Va a la escuela pensando: "Bueno,
espero que las cosas sean diferentes".
Ve a los profesores
que abren y cierran la boca
y escriben esas cosas
extrañas en la pizarra.
Sin entender, porque no puede oír,
copia todo y vomita
el contenido en los exámenes.
Aprende de memoria y termina la escuela
con algunos aprobados regalados.
¿Qué posibilidades tiene
de conseguir un empleo?
Es una persona que no ha recibido
una educación de verdad,
cuyo vocabulario visual consta
a lo sumo de 30 a 40 palabras,
que es inseguro emocionalmente,
enfadado con el mundo
que lo ha discapacitado permanentemente.
¿Dónde trabaja?
En trabajos mediocres, sin competencias,
a menudo en condiciones de abuso.
Ahí empieza mi viaje en 2004.
No hay nadie en mi familia
con problemas de audición.
Solo una extraña motivación,
nada racional.
Salté a este mundo
y aprendí lengua de signos.
En ese momento era un reto.
Nadie quería... Nadie parecía saber...
¿Qué quieres aprender, Ruma? ¿Un idioma?
Bueno, aprender lengua de signos
abrió mi vida a una comunidad
aparentemente silenciosa, pero rebosa
de pasión y curiosidad
de estudiantes visuales.
Y oí las historias
de lo que querían hacer.
Y, un año después, en 2005,
con apenas ahorros de 5 000$
de una póliza de seguros,
inicié un centro,
en un pequeño piso de dos dormitorios
con solo seis alumnos
y conmigo enseñándoles inglés
en lengua de signos.
Los desafíos, la necesidad,
en ese momento, era:
¿Cómo consigo que estos chicos
con solo el instituto acabado
vayan a trabajos reales en empresas?
Trabajos dignos, que prueben
que los sordos no son tontos.
Los retos eran enormes. Los sordos
llevaban años con las manos atadas,
años de tedio y oscuridad.
Tenían que creer en sí mismos.
Los padres debían convencerse
de que su hijo no es sordo y tonto.
Y es capaz de arreglárselas solo.
Pero, lo más importante,
¿contratarían a alguien
que no podía hablar,
ni oír y prácticamente
tampoco leer o escribir?
Me reuní con amigos de la industria,
y les compartí mi historia
sobre lo que implicaba ser sorda.
Y comprendí que había
zonas seguras en las empresas
donde un sordo podía trabajar,
y trabajar bien valorado.
Y, con escasos recursos,
creamos el primer programa
de formación profesional
para gente sorda del país.
Encontrar formadores fue problemático.
Así que formé a mis chicos sordos,
mis alumnos, para que fueran
formadores de sordos.
Y es un trabajo que asumieron
con responsabilidad y orgullo.
Aun así, el contratador era escéptico.
Educación, Calificación...
No, no, Ruma,
no podemos contratarlo.
Ese fue un gran problema.
Y, si le contratáramos,
¿cómo nos comunicamos?
No sabe leer, escribir,
no oye, no habla.
Le dije: Por favor,
¿podemos ir poco a poco?
¿Podemos centrarnos
en lo que sí sabe hacer?
Es muy visual, puede trabajar, y...
si funciona, genial.
Si no, al menos lo sabremos.
Ahora me gustaría compartir
la historia de Vishu Kapoor.
Vino a nosotros en 2009,
sin ninguna lengua.
Ni siquiera la de signos.
Lo que veía y procesaba
era a través de los ojos.
Su madre, desesperada, me dice:
Ruma, ¿puedo dejarlo
en tu centro dos horas?
Me resulta muy difícil manejarlo,
ya sabes, 24 horas al día.
Le dije que sí. Como un servicio rápido.
Nos llevó un año y medio muy intenso
dar a Vishu una lengua.
Según se comunicaba,
ganó un sentido de sí mismo,
entendió que había...
Bueno, no oía, pero vaya,
podía hacer muchas otras cosas.
Se dio cuenta de que le gustaba
trabajar con ordenadores.
Le animamos y motivamos
y le apuntamos a nuestro programa
de informática. Aprobó todo,
a pesar de mis nervios. Un día,
se ofreció un puesto
en una compañía tecnológica muy conocida
y, solo por probar
y darle visibilidad, dije:
Que vaya Vishu a esta entrevista también.
Vishu fue y superó
todas las pruebas técnicas.
Incluso entonces, pensé: Espero
que pueda quedarse allí
al menos seis meses.
Ha pasado un año y medio.
Vishu sigue allí, y no es
"el pobre chico que trabaja
en el ambiente de escucha",
están otorgándole premios como
mejor empleado del mes, dos veces ya.
(Aplausos)
Y quiero compartir con vosotros
que hoy en día nos lleva
un año y medio enseñar
a alguien sordo a prepararlo
para el mundo real que conocemos.
En apenas 6 años, 500
de mis maravillosos jóvenes alumnos
están trabajando en algunas
de las empresas más importantes:
como diseñadores gráficos, informáticos,
en hostelería, en empleos
que traspasan barreras,
como en seguridad o bancos.
Y también en centros comerciales,
y con atención al cliente.
(Aplausos)
Directamente con gente
como tú y como yo, en KFC, en cafeterías.
Os dejo con un pequeño pensamiento:
Sí, el cambio es posible.
Y comienza con un pequeño
cambio de perspectiva.
Muchas gracias.
(Aplausos)
Y esto es un aplauso,
el signo internacional de aplaudir.
Muchas gracias.
No entendieron nada, ¿no?
(Risas)
Hay 63 millones de personas sordas
en India
que viven esto todo el tiempo.
Intentan darle sentido
a un mundo que no pueden oír.
Hay una enorme falta de conciencia
y estigmatización social
frente al hecho de tener
un hijo con discapacidad.
Sus padres están todo el tiempo
intentando encontrar la forma de criarlos.
Se les dice que, a pesar de no escuchar,
sus hijos no tienen problemas en la voz.
El problema no es de las cuerdas vocales.
Por lo tanto, en algún momento
podrán aprender a hablar.
Y es ahí cuando comienza un largo camino
en el que se les intenta enseñar
cómo articular palabras que no pueden oír.
Incluso ocurre en la misma familia.
El niño quiere comunicarse con sus padres.
Quiere formar parte de las conversaciones.
Pero no puede.
Y no comprende por qué nadie lo escucha.
Se siente solo y pierde.
Pierde una importante habilidad
que todos necesitamos al crecer.
Va al colegio
con la ilusión de que todo será diferente,
y se encuentra con maestros
que abren y cierran la boca,
que escriben cosas raras en el pizarrón,
pero a los que no puede entender
porque no los escucha.
Copia todo en el cuaderno,
repite todo mecánicamente en un examen,
y por haber tenido memoria y buenas notas,
termina el colegio.
¿Qué chances tiene de conseguir empleo?
Es una criatura
que no tiene una verdadera educación.
Tiene un vocabulario que solo vio,
y de no más de 30 o 40 palabras,
es inseguro emocionalmente
y probablemente está enojado con el mundo.
Un mundo que sistemáticamente lo invalidó.
¿Dónde trabajará?
Empleos no especializados
y, en general, en situaciones abusivas.
Ahí fue que comenzó mi viaje en 2004.
En mi caso, como dijo Kelly,
no tengo a ningún familiar sordo.
Tan solo fue un llamado extraño
y un pensamiento poco racional.
Me sumergí en este mundo
y aprendí lengua de señas.
En ese momento, fue un desafío.
Nadie entendía ni sabía bien.
Me preguntaban qué estaba aprendiendo
y si eso era una lengua.
La lengua de señas me abrió
las puertas de esta comunidad,
la cual es silenciosa en apariencia,
pero está llena de aprendices
con pasión y curiosidad por lo visual.
Escuché sus historias y lo que querían.
Y un año después, en 2005,
con unos escasos ahorros de 5000 dólares,
de una póliza de seguros antigua,
abrí este centro,
en un apartamento de dos habitaciones,
con apenas seis estudiantes.
Les enseñaba inglés en lengua de señas.
El desafío, la necesidad de esa hora,
en ese momento,
era cómo insertaría
a estos niños de solo nivel secundario
en empleos reales dentro de compañías.
Insertarlos en empleos dignos
y que mostraran que son sordos, no tontos.
Era un desafío enorme.
Estuvieron así durante años.
Fueron años de hastío y oscuridad.
Necesitaban creer en ellos mismos.
Y tenía que convencer a los padres.
Convencerlos de que la sordera
no implicaba ser tonto.
Que sus hijos
eran capaces de valerse por sí solos.
Y, sobre todo,
el desafío era que el empleador
empleara a quien no hablaba,
no podía escuchar e, incluso,
no podía leer ni escribir.
Me junté
con algunos amigos de la industria
y les mostré lo que significaba ser sordo.
Y comprendí
que había áreas en las compañías
en las que las personas sordas
podían trabajar y ser de gran ayuda.
Creamos, con escasos recursos,
el primer plan de formación profesional
para personas sordas del país.
Como fue difícil encontrar profesores,
entrené a mis alumnos
y ellos se convirtieron en los profesores.
Y lo hicieron con una gran responsabilidad
y un gran orgullo.
Aun así, los empleadores
estaban escépticos.
Tenían educación, estaban calificados,
pero me decían que no podían tomarlos.
Eso fue un gran problema.
Me decían que, aunque los tomaran,
no podrían comunicarse
si no leían ni escribían.
Si no podían oír ni hablar.
Les pedí por favor
de ir un paso a la vez,
y que se enfocaran
en lo que sí podían hacer.
Ellos tienen una gran capacidad visual,
y pueden trabajar.
Si funciona, será maravilloso.
Y si no, al menos lo intentamos.
Me gustaría compartirles
la historia de Vishu Kapoor.
Se acercó a nosotros en 2009
y no sabía ninguna lengua.
Ni siquiera sabía lengua de señas.
Todo lo que procesaba
era a través de sus ojos.
Su madre estaba desesperada.
Me pedía si se podía quedar en el centro
un par de horas.
Decía que le costaba manejarlo.
Estar con él todo el día.
Acepté,
como si fuera un servicio de emergencias.
Luego de un año y medio muy meticuloso,
le enseñamos una lengua a Vishu.
Y empezó a comunicarse.
Empezó a tener conciencia de sí mismo
y entendió que no podía escuchar,
pero podía hacer muchas otras cosas.
Se dio cuenta de que le gustaba
trabajar con la computadora.
Lo alentamos y lo motivamos,
y entró a nuestros programas informáticos,
y pasó todas las pruebas.
Moría de nervios.
Un día, se abrió una vacante.
Era en una empresa de tecnología
muy conocida.
Solo para que se expusiera al momento
y para ganar experiencia,
le dije a Vishu
que fuera a la entrevista laboral.
Vishu fue
y pasó todas las pruebas técnicas.
Incluso en ese momento,
esperaba que pudiera quedarse ahí,
al menos durante 6 meses.
Ya pasó un año y medio.
Vishu sigue trabajando allí.
Y no así nomás.
No es el pobre chico
que trabaja en un ambiente de oyentes.
Lo designaron el mejor empleado del mes
no una, sino dos veces.
(Aplausos)
Y quiero compartirles
que hoy nos lleva un año y medio
preparar a una persona sorda
para que esté lista
y pueda insertarse en el mundo real
que conocemos.
En tan solo 6 años,
500 de mis alumnos maravillosos y jóvenes
trabajan en las más prestigiosas empresas.
Trabajan como diseñadores gráficos,
en las áreas de tecnología,
en empleos de hospitalidad y caridad,
en empleos de seguridad
y en bancos.
También trabajan en ventas al por menor
y atención al público.
(Aplausos)
Tratan con personas, de manera directa,
como cualquiera de nosotros.
Les quiero dejar una pequeña idea.
El cambio sí es posible.
Y empieza con cambiar un poco
nuestra perspectiva.
Muchas gracias.
(Aplausos)
Y así aplaudimos.
Esta es la seña internacional del aplauso.
Muchas gracias.
No entendieron nada, verdad?
Hay 36 millones de personas sordas en la India
que pasan por esto, día tras día,
que tratan de darle sentido
a un mundo que no pueden escuchar.
Hay una gran falta de entendimiento
y estigma social
de tener un hijo
con diferentes capacidades.
Los padres corren de un lado a otro
tratando de entender
como criar a su pequeño.
Y les dicen,
"Aunque tu hijo no puede escuchar,
no tiene ningún problema con su laringe.
No tiene ningún problema
con sus cuerdas vocales
y eventualmente puede
enseñársele a hablar."
Ahí comienza el viaje
de años gastados intentando enseñar
a este pequeño como articular palabras
que no puede escuchar.
Mismo dentro de su familia,
este pequeño quiere
comunicarse con sus padres.
Quiere ser parte
de las conversaciones en la familia.
Pero no puede. Y no entiende
porque nadie lo escucha.
Se siente aislado y se pierde
de una habilidad crucial que es necesaria
cuando crecemos.
Va a la escuela pensando: "Okay,
espero que las cosas sean diferentes."
Y encuentra maestros
abriendo sus bocas y cerrandolas
y escribiendo estas cosas raras
en el pizarrón.
Sin entender,
porque no puede escuchar,
Lo copia todo,
y lo regurgita durante el examen,
y de memoria, y con algunas buenas notas,
termina la escuela, clase diez.
چیزی متوجه نشدید؟
(خنده)
این طرز صحبت کردن ۶۳ میلیون کر و لال در هند
با این مصیبت دست پنجه نرم میکنن
هرسال
و هر روز
سعی در یافتن دنیای پیرامون خود را دارند
با کمبود آگاهی و این ننگ اجتماعی
برای داشتن یک فرزند با توان متفاوت
والدین بدبختی میکشن
تا بفهمن چجوری بچه ناتوانشون بزرگ کنن
بهشون گفته میشه "اگرچه بچه شما نمیتونه بشنوه"
اما مشکل آوایی در حنجرش وجود نداره
تارهای صوتی این بچه هیچ مشکلی نداره
و در آخر میتونه یادبگیره چجوری حرف بزنه
اینجاست که سفر طول دراز تلاش بر یاددادن ادای
چند کلمه کوچیک که حتی نمیتونه اونارو بشنوه شروع میشه
حتی تو خانواده این بچه میخواد
با والدینش حرف بزنه
میخواد جزئی از مکالمه بین خانوادش باشه
اما نمیتونه. و نمیفهمه چرا دیگران بهش گوش نمیدن
بنا براین گوشه گیرمیشه
مهم ترین مهارتهای که نیاز رشدش هست رو از دست میده
میره به مدرسه، میگه "خب، خدارو شکر اینجا همه چی فرق خواهد کرد."
یهو میبینه معلمش دهانش را باز و بسته میکند
بعد یه چیزای عجیب غریبی روی تخته مینویسه
نمیفهمه...چون نمیشنوه
همه چی و حفظ میکنه، بعد هرو برمیگردونه تو ورق امتحانی
طوطی وار یادمیگیره یه نمره میاره.. مدرسه تا کلاس ۱۰ تمام میکنه
شانس اشتغال این بچه چیه؟
این بچه ای که به واقع تحصیل نکرده
کلمات بصری، با ۴۰ لغت
دچار ناامنی احساسی میشه، از دست دنیا عصبانیه
احساس همه دنیا، ناتوانش کردن
کجا کار گیرش بیاد
کارگرساده، کارهای ناچیز
گاهی در شرایط سواستفاده قرار میگیره
اینجا سفر به دنیا اومدن من در سال ۱۳۸۳ شروع میشه
من خانواده ای که ناتوان شنوایی باشن ندارم
تنها یک حل و هیچ فکر عقلانی پشتش نبود
پریدم تو این دنیا و زبان اشاره رو یادگرفتم
تو اون زمان یه چالش بود. کسی نمیخواست... کسی بلد نبود
روما، چی میخوای یادبگیری؟
چه زبونیه؟
به هر حال فرا گرفتن زبان اشاره
دریچه ای بود به دنیای این آدم ها
که از بیرون خاموشن
ولی از درون لب ریز شکستن خاموشین
با اشتیاق و کنجکاوی، آنها به عنوان یادگیرندگان بصری یاد میشوند
داستانشون که چه کار میخوان بکنن شنیدم
بعد یک سال، ۲۰۰۵، با یک اندوخته اندک..حدود ۵۰۰۰ دلار
با استفاده ازخدمات بیمه ای هوشیارانه، این مرکز راه انداختم
در یک آپارتمان دوخوابه با ۶ دانش آموز
و بهشون انگلیسی با زبان اشاره یاد دادم
چالش این که نیاز به زمان داری
و چجوری میشه برای این بچه ها
بعد از دوره متوسطه کار پیدا کرد
کار با آبرو، کاری که ثابت کنه این بچه ها لال نیستند
بنابراین چالش های بزرگی داشتیم.
بچه های ناشنوا همیجوری هستند
سالها ملالت و تاریکی
آنها باید خودشون رو باور کنند
والدین باید متقاعد بشند
که این بچه کر و لال نیست
اون میتونه روی پاش وایسه
اما مهتر از اون
آیا یک مدیر مایله همچین کسی
که نمیتونه حرف بزنه رو به کارگیری کنه
کسی که نمیتونه بشنوه،هم بخونه... بنویسه
من با چند تن از دوستانم درصنعت
در این مورد جلسه گذاشتم
با اونها در این مورد صحبت کردم
متوجه شدم که حوزه های مشخصی در شرکت ها وجود داره
که یک ناشنوا میتونه در اون کار کنه
و یک ارزش افزده داشته باشه
و با منابع اندک،
ما اولین
برنامه کارورزی برای تمام ناشنوایان در کشور
را راه انداختیم
پیداکردن مربی کار سختی بود.
بنابراین من بچه های ناشنوای خودم راه انداختم
اون ها شدن مربی بچه های دیگه
بجه ها کار رو با افتخار و مسئولیت پذیری به عهده گرفتند
اما هنوز مدیر باورش کامل نشده
تحصیل، صلاحیت، همه با نمره خوب قبول
نه نه نه روما
ما نمیتونیم قبولش کنیم
مشکل بزرگی بود
گیریم این فرد ناشنوا قبول کردیم
چجوری باهاش ارتباط برقرار بکنیم؟
نه میتونه بخونه نه بنویسه
نمیتونه بشنوه...صحبت کنه
ازشون خواهش میکردم، لطفا میتونید یک زره یک زره بریم جلو
میدونید، میشه به کارهایی که میتونه انجام بده
توجه داشتع باشید؟
این فردی با توانایی بصری بالایی هستش.. متونه کار کنه.و
اگر کار خوب انجام بده یا نه.. حداقل میدونیم تلاشش کرده
مخوام یه داستان درباره ویشوکاپور بگم
این پسر سال ۲۰۰۹ اومد پیش ما
بدون هیج زبان ارتباطی
حتی زبان اشاره هم بلد نبود
تمام چیزی که میدید و در مغزش حلاجی میکرد
با کمک چشم هاش بود
مادرش در کمال نا امیدی
میگفت
روما، می تونم این بچرو در مرکز شما
دوساعت بگذارم؟
واقعا برای من کنترلش سخت بود
چجوری میخوای ۲۴ ساعت در هفته این بچرو
کنترل کنی
بعد من گفتم باشه
مثل اوراقی درست کن
خیلی به ما سخت گذشت
نیم سال طول کشید
به ویشو زبان یاددادم
اون شروع کرد به ارتباط برقرار کردن
اون خودشو پیدا کرد
و فهمید منی وجود داره
منظورم اینه که کسی که نمیتونست بشنوه
میتونست خیلی کارهای دیگه انجام بده
فهمید که دوست داره با رایانه کار کنه
ما بهش انگیزه دادیم تشویقش کردیم
و گذاشتیمش تو قسمت IT.
میدونید تمام تست هارو با موفقیت قبول شد
برخلاف تمام نگرانی های من.
یک شروع در IT شرکت
که در آخر همون جا شناخته شد
و تمامش به خاطر محیط و تجربه بود
گفتم این بچرو بفرستیم مصاحبه شغلی
ویشو میره مصاحبه
و در مصاحبه مراحل تخصصی رو با موفقیت میگذرونه
حتی من گفتم امیدوارم بتونه تا
۶ ماه دوام بیاره
الان یک سال و نیم گذشته
این پسر هنوز اونجا داره کار میکنه
ورشو تنها کسی نیست که
در این محیط داره کار میکنه
اون تاج بهترین کارمند برنده شده و نه یک
بار دو بار
(تشویق)
و امروزمیخوام با شما در میان بگذارم
برای ما
یک سال نیم زمان لازمه
تا یک ناشنوارو آماده
رفتن به دنیای واقعی.. که ما میدونیم
بعد از ۶ سال، ۵۰۰ دانش آموز فوقالعاده من
دارن در بهترین سازمان های صنعتی کار میکنند
در بخش طراحی گرافیک، در IT
در خوشامدگویی،
در شکوندن موانع کارمندان
در حراست و در بانک ها
و همجنین در فروشگاه ها و خدمات مستقیم مشتریان
(تشویق)
بله تغییر میسر هستش
من فقط برای شما یک دریچه ای کوچک
باقی گذاشتم
بله این ممکنه
فقط از یک تغییر درنوع نگرش ما شروع میشه
خیلی ممنونم
(تشویق)
و این تشویق، علامت تشویق بین المللی هستش
از توجهتون خیلی ممنونم
Vous n'avez rien compris,
n'est-ce pas ?
(Rires)
Ce sont ce que 63 millions
de malentendants en Inde,
vivent, année après année,
jour après jour,
essayant de comprendre un monde
qu'ils ne peuvent entendre.
Il y a un fort manque de connaissance
et de stigmas sociaux,
sur le fait d'avoir un enfant
différent.
Les parents courent de part et d'autres
afin de comprendre comment élever
leur enfant.
On leurs dit : "Même si votre enfant
ne peut pas entendre,
son larynx fonctionne parfaitement.
Ses cordes vocales vont bien
et il pourrait même apprendre
à parler.
C'est là que commence le voyage,
qui prendra des années,
pendant lequel on essaiera d'apprendre
à ce jeune enfant, comment articuler
ce qu'il ne peut entendre.
Même au milieu sein de sa famille,
l'enfant souhaite
communiquer avec ses parents.
Il veut participer aux conversations
de la famille.
Mais il ne peut pas. Et il ne comprend pas
pourquoi personne ne l'écoute.
Il se sent isolé et manque d'apprendre
des compétences cruciales
nécessaires lorsque l'on grandit.
Il va à l'école, pensant :
"Ok, peut-être que cette fois,
les choses seront différentes."
Il y découvre les professeurs
ouvrant et fermant leurs bouche
et écrivant ces choses étranges
au tableau.
Sans comprendre, puisqu'il
ne peut entendre,
il copie tout et le régurgite
lors des contrôles.
Et grâce à de l'apprentissage par coeur
et quelque notes passables offertes,
il finit l'école en seconde.
Quelles sont ses chances d'obtenir
un emploi ?
Voici un enfant qui n'a pas une
réelle éducation,
dont le vocabulaire visuel comprend
tout au plus 30 à 40 mots,
qui est insécure émotionnellement,
en colère contre le monde
qui l'a perpétuellement handicapé.
Où travaille-t-il ? Dans des travaux
subalternes, sans compétences,
souvent dans des conditions abusives.
C'est ici que mon voyage de "naissance"
commence en 2004.
Je n'ai pour ainsi dire, pas de membre
de ma famille qui soit malentendant.
Simplement un intérêt qui m'a guidé,
sans réflexion rationnelle.
J'ai sauté dans ce monde et
appris le langage des signes.
A cette époque, c'était un défi.
Personne ne voulait l'apprendre...
Personne ne semblait le connaître...
"Ruma, qu'est ce que que tu veux
apprendre ? C'est une langue ?"
Quoi qu'il en soit, apprendre cette langue
ouvrit ma vie à cette communauté,
en apparence silencieuse, mais
en réalité débordante
de passion et de curiosité, apprenant
par la vue.
J'ai entendu leurs histoires et
ce qu'ils voulaient faire.
Un an après, en 2005, avec mes
quelques 5000$ d'économies,
issues d'une police d'assurance
arrivée à terme,
je commençais ce centre, dans un
petit appartement de deux chambres
avec seulement 6 étudiants et moi
leur apprenant l'anglais en signant.
Mes objectifs, le but profond
de cette entreprise était,
comment réussir à faire entrer
ces enfants qui réussissent
à peine le lycée, à être admis
dans des entreprises ?
Dans des travaux dignes d'eux,
des travaux qui montreront
que les malentendants
ne sont pas stupides ?
Ces défis étaient énormes.
કાંઈ સમજાતું નથી, શું?
(હાસ્ય)
તે ભારતમાં 63 મિલિયન બહેરા લોકો છે
વર્ષ પછી વર્ષ, દિવસ પછી,
જે આમાંથી પસાર થાય છે
कुछ भी समझ नहीं पाए आप, है न ?
[हँसी]
वर्तमान भारत में 18 करोड़ श्रवण दिव्यांग है
जो इस कष्ट में जीते है
साल दर-साल, दिन-प्रति-दिन,
उस दुनिया को समझने की कोशिश
में, जिसे वे सुन नहीं सकते।
जागरूकता की भारी कमी और
सामाजिक कलंक
उस नवजात के होने की,
जो दिव्यांग है
अभिभावक मारे-मारे फिरते हैं
के किस प्रकार शिशु का
पालन-पोषण करें
और उन्हें बताया जाता है
यद्यपि वे सुन नहीं सकते
उनके ध्वनि-अंग ख़राब
नहीं है।
उनके स्वर-रज्जु बेक़ार नहीं हैं।
और उन्हें अंततः सिखाया जा सकता है
किस प्रकार बोलना सीखें।
एक यात्रा आरम्भ होती है और
वर्षों बीत जाते हैं, सिखाने की कोशिश में,
इन नन्हें बालकों को, सुस्पष्ट उच्चारण
उन अश्रवणीय शब्दों का।
यहाँ तक की परिवार में भी
यह नन्हा बालक चाहता है
अपने अभिभावक से संवाद करना
उसे भी हिस्सा बनना है
पारिवारिक वार्तालाप का।
पर वह असहाय समझ नहीं पाता
क्यूँ कोई भी उसकी नहीं सुन रहा?
अतः वह खुद को अकेला
पाता है और चूक जाता है
इस निर्णायक योग्यता को पाने में
जो एक जरुरत है हमारी, बढ़ने पर।
वह रोज स्कूल जाता है
इस आशा के साथ की अब परिस्थितियां बदलेगी
किन्तु वह देखता है, अपने अध्यापकों के
मुख खुलते और बंद होते
और विचित्र चीज़ें लिखते,
तख़्ती पर।
बिना समझे,
क्यूंकि वे सुन नहीं सकते,
उसे अपने कॉपी पर छापते है
और परीक्षा-काल में उलट देते है
और किसी प्रकार रटकर और कुछ अनुग्रह पर
ये स्कूल की पढाई ख़त्म करते हैं, १०वीं तक।
इनके रोजगार पाने की संभावना क्या होगी?
इस बच्चे को देखिये,
कोई वास्तविक ज्ञान नहीं,
दृश्य शब्द, तीस से चालीस
शब्दों की शब्दावली
वह भावनात्मक रूप से असुरक्षित है, और शायद
पूरी दुनिया से ख़फा भी,
जिसने, वे महसूस करते है,
उसे जान-बुझ कर लाचार बनाया।
वे कहाँ और कैसे काम करें?
तुच्छ काम, कौशलविहीन कार्य,
प्रायः अपमानजनक स्थितियों में।
यहाँ से मेरे जन्म-यात्रा २००४ से
शुरु हुई। कोई नहीं है, जैसा केली ने बताया,
मेरे परिवार में कोई दिव्यांग नहीं है।
सिर्फ एक विचित्र खिंचाव
और, कोई तर्कसंगत सोच नहीं।
मैं इनकी दुनिया में कूद पड़ी
और सांकेतिक भाषा सीखा।
उस वक्त, यह एक चुनौती थी।
कोई नहीं चाहता था, शायद ही कोई जानता था,
"यह क्या है जो तुम सीखना चाहती हो, रुमा?
यह कोई भाषा है?"
फिर भी, सांकेतिक भाषा सीखकर
मेरी ज़िंदगी इस समुदाय के लिए खुल गयी
जो बाहर से शांत दिखती है,
पर भरी पड़ी है
जुनून और जिज्ञासा से
_
फिर मैंने उनकी कहानियों सुनी
वे क्या बनना चाहते है।
एक साल बाद, २००५ में,
५००० डॉलर की छोटी पूंजी से,
जो एक बीमा योजना के पूरे होने पर मिली,
मैंने इस केंद्र की शुरुआत की,
एक छोटे से दो कमरे के मकान में,
सिर्फ ६ छात्रों के साथ
और मैं उन्हें अंग्रेजी सिखाती,
सांकेतिक भाषा में।
चुनौतियाँ, प्राथमिकताएं
उस वक्त की थी,
किस प्रकार इन,
सिर्फ हाई स्कूल उत्तीर्ण, बच्चों को
कंपनियों में वास्तविक रोज़गार
के लिए लगाया जाये?
गरिमापूर्ण नौकरी, नौकरी जो
साबित करें बधिर मूर्ख नहीं हैं?
अतः, चुनौतियाँ अपार थी।
उनका वर्षों का ठहराव,
वर्षों की विरक्ति और अंधकार।
इनकी आवश्यक्ता थी खुद पर विस्वास करने की।
अभिभावकों को, आश्वस्त करने की
उनके बच्चें बधिर हैं पर मूर्ख नहीं।
और वे पूरी तरह से सक्षम है
अपने दो पैरों पर खड़े होने में।
पर सबसे ज्यादा महत्वपूर्ण,
क्या कोई कंपनी ऐसे व्यक्ति को
कार्य के लिए चुनेगी जो मूक है,
सुन नहीं सकते, और काफी हद तक
न लिख सकते है और न पढ़?
मैं अपने कुछ व्यावसायिक दोस्तों
के साथ बैठी,
और अपनी कहानी उन्हें बताया
मेरे लिए बधिर होने के क्या मायने है
और जाना कंपनियों में कुछ ऐसे
निश्चित स्थान है
जहाँ ये कार्य कर सकते हैं, और
कपनियों में उनका योगदान महत्वपूर्ण होगा।
और फिर अल्प साधनों से
हमने सबसे प्रथम शुरुआत की
व्यावसायिक प्रशिक्षण पाठ्यक्रम
बधिरों के लिए, देश में।
प्रशिक्षकों को ढूंढना एक समस्या थी।
अतः मैंने इन्हें प्रशिक्षण दिया,
अपने छात्रों को, ताकि ये
बधिरों के शिक्षक बनें।
और यह कार्य उन्होंने अपने हाथों में ली
पूरी जिम्मेदारी और गर्व के साथ।
तथापि, नियोक्ता संशय में थे।
इनकी शिक्षा, योग्यता, १०वीं पास।
"नहीं, नहीं, नहीं, रुमा,
हम उन्हें काम नहीं दे सकते।"
वो एक बड़ी समस्या थी।
"और यदि हम उन्हें काम देते भी हैं,
हम उनसे संवाद कैसे स्थापित करेंगे?
वे न तो पढ़-लिख सकते।
और न ही सुन-बोल सकते है।"
मैंने उनसे कहा, "कृपया क्या हम एक-एक
करके कदम बढ़ा सकते है?
क्या हम अपना ध्यान, वो किस कार्य
में सक्षम है,पर केंद्रित कर सकते है?
उसकी, देख कर समझने की,
क्षमता अद्भुत है। और...
और यदि यह प्रयोग सफल होता है,
या नहीं होता है, अंततः हमें पता तो लगेगा।"
यहाँ मैं एक कहानी आपसे साझा करना
चाहती हूँ, विशु कपूर की।
वह हमारे पास २००९ में आया,
हर भाषा से अनभिज्ञ।
सांकेतिक भाषा तक नहीं आती थी उसे।
सिर्फ आँखों की मदद से
चींजो को देखता-समझता था।
उनकी माता हताश थी
और उन्होंने कहा,
"रुमा, क्या मैं इसे कृपया दो घंटे
के लिए आपके केंद्र में रख सकती हूँ?
मेरे लिए इसे संभालना
बहुत ही कठिन हो जाता है,
मतलब चौबीसों घंटा इसको देखना
हर दिन।"
तो मैंने कहा, "हाँ, ठीक है।"
एक क्रैश सर्विस के भांति।
काफी मेहनत मशक्कत के
डेढ़ साल बाद
हमने विशु को एक भाषा सिखाई।
जैसे ही उसे संवाद करना आ गया
और खुद की समझ बढ़ी
तो वह जान गया...
भले ही वह सुन ना पाए, लेकिन
ढेर सारे दूसरे काम करने लगा।
उसने पाया की कम्प्यूटर्स पर
काम करना उसे भाता है।
हमने उसे प्रोत्साहित किया, प्रेरित किया,
और उसे अपने आईटी प्रोग्राम में डाला।
वो सभी कसौटी पर खरा उतरा, आपको मालूम हो,
काफी घबराई हुई थी।
एक मौका आया एक दिन
एक प्रसिद्ध आईटी कंपनी के
बैक एन्ड में नौकरी की,
और सिर्फ एक दिशा और अनुभव
पाने के लिए, मैंने कहा,
"विशु को भी भेजते है
इस जॉब इंटरव्यू में।"
विशु वहां गया और
सारे तकनीकी इम्तहान में सफल रहा।
तब भी मैंने कहा,
"अह, मैं आशा करती हूँ वह वहां टिक सके
कम-से-कम ६ माह भी। "
डेढ़ साल गुजर चुके है।
विशु आज भी वहां है।
पर वहां वह सिर्फ एक,
'ओह, यह बेचारा लड़का श्रव्य माहौल
में काम करने के लिए बाध्य', नहीं है।
वह जीत रहा है ख्यातियाँ,
"माह का श्रेष्ठ कर्मचारी", एक नहीं दो बार।
[हर्षध्वनि]
और मैं, आज, आप सभी को
यह बताना चाहती हूँ, हमें मात्र
डेढ़ साल एक बधिर को पढ़ाने
और उसे तैयार करने में लगे
ताकि वह इस दुनिया के साथ
चल सके जिसे हम जानते है।
६ साल के इस छोटे अंतराल में, आज
मेरे ५०० अद्भुत युवा छात्र
उद्योग के कुछ शीर्ष संगठनों में
कार्यरत है:
ग्राफ़िक डिज़ाइन प्रोफाइल्स में,
आईटी संगठनों के बैक एन्ड में,
हॉस्पिटैलिटी में,
बाधाओं को लांघकर
सुरक्षा व्यवस्था और बैंक में,
और खुदरा विक्री केन्द्रों पर भी,
प्रत्यक्ष ग्राहक सेवा देते हुए।
(हर्षध्वनि)
सामान्य व्यक्तियों से रु-ब-रु होते,
के.एफ.सी. में, कॉफी विक्री केंद्रों पर।
मैं आप सभी से विदा लेती हूँ
एक छोटी-सी सोच के साथ,
हाँ, बदलाव संभव है।
और इसकी शुरुआत हमारे दृष्टिकोण
में एक छोटे बदलाव से होती है।
आपका बहुत बहुत धन्यवाद।
(हर्षध्वनि)
(करतल ध्वनि)
यह सराहना है।
यह अंतर्राष्ट्रीय संकेत है सराहना के लिए।
आपका बहुत बहुत धन्यवाद।
tidak mengerti apa yang saya maksud,bukan?
(tertawa)
Demikianlah 63 juta orang
tuna rungu di India
yang mengalami ini tahun demi tahun,
hari demi hari
mencoba untuk memahami dunia
yang tidak dapat mereka dengar
Amat kurangnya kesadaran dan stigma sosial
saat memiliki seorang anak
dengan kemampuan beda
Orang tua pontang-panting kebingungan
mencoba untuk memahami
bagaimana membesarkan anak mereka
Dan mereka diberitahu, "Meskipun anakmu
tidak bisa mendengar,
kotak suaranya baik-baik saja.
Tidak ada yang salah dengan pita suaranya
dan pada akhirnya dia bisa diajari
untuk bicara
Dimulailah perjalanan yang memakan waktu
bertahun-tahun untuk mencoba mengajari
bocah kecil ini bagaimana melafalkan
kata yang tidak dapat ia dengar.
Bahkan dalam keluarganya,
bocah kecil ini ingin
berkomunikasi dengan orang tuanya.
Dia ingin ambil bagian pada
percakapan dalam keluarga.
Tapi ia tidak bisa. Dan ia tidak mengerti
mengapa tidak seorang pun mendengarnya.
Jadi dia merasa terpencil dan ditanggalkan
Salah satu keterampilan penting
yang diperlukan ketika ia tumbuh.
Dia pergi ke sekolah berpikir,
"Baiklah, semoga segalanya akan berbeda."
Dan dia menemukan guru-gurunya
hanya membuka dan menutup mulut
dan menulis hal-hal aneh di papan tulis
Tanpa mengerti, karena ia tidak bisa mendengar,
ia menyalin semuanya, menumpahkannya kembali pada saat ujian
dan dengan hafalan dan beberapa nilai belas kasihan, ia menyelesaikan sekolah, di kelas sepuluh,
Bagaimana peluangnya untuk mendapatkan pekerjaan?
Disinilah anak yang sebenarnya tidak mendapatkan pendidikan yang sesungguhnya.
Kata-kata visual, kosa katanya tiga puluh hingga empat puluh kata.
Dia rapuh secara emosional, dia mungkin marah pada seluruh dunia pula,
yang telah, menurutnya telah secara sistematis membuatnya cacat
Dimana dia bekerja?
Pekerjaan-pekerjaan kasar yang tidak mebutuhkan keterampilan
seringkali dalam kondisi yang sangat abusif
Itulah dimana perjalanan "kelahiran" saya dimulai pada tahun 2004. Saya tidak memiliki, seperti yang dikatakan Kelly,
Saya tidak memiliki anggota keluarga tuna rungu.
Hanya ketertarikan yang aneh, dan tanpa pemikiran rasional.
Saya melompat ke dalam dunia ini dan mempelajari bahasa isyarat.
Pada saat itu, hal itu adalah sesuatu yang menantang.
Tidak ada yang mau ... Tidak ada yang tampaknya mengerti ...
"Apa yang hendak kamu pelajari itu, Ruma?
Apakah itu sebuah bahasa?"
Bagaimanapun, mempelajari bahasa isyarat membuka kehidupan saya kepada komunitas ini
yang bisu secara lahiriah, namun penuh
dengan semangat dan kengintahuan sebagai pembelajar visual.
Dan saya mendengar cerita-cerita mereka tentang apa yang ingin mereka lakukan.
Dan setahun kemudian, pada tahun 2005, dengan tabungan kecil sejumlah 5 ribu dolar
dari polis asuransi, saya memulai pusat kegiatan ini
di sebuah flat dua kamar berukuran kecil dengan hanya enam orang murid
dan saya mengajari mereka Bahasa Inggris dalam bahasa isyarat.
Tantangannya, kebutuhan mendesak pada saat itu adalah,
bagaimana saya bisa membawa anak-anak yang hanya lulus dari sekolah menengah
ke dalam dunia kerja nyata di perusahan-perusahaan?
pekerjaan yang terhormat, pekerjaan yang dapat membuktikan bahwa tuna rungu bukan berarti bodoh?
Jadi, tantangannya amat besar. Para tuna rungu berada dalam kondisi ini selama bertahun-tahun
dan tahun-tahun yang membosankan dan gelap.
Mereka perlu percaya pada diri mereka sendiri.
Para orang tua perlu diyakinkan
bahwa anak ini tidak tuli dan dungu
dan dia mampu berdiri di atas kakinya sendiri.
Tapi yang terpenting
Akankah pemberi kerja memperkerjakan seseorang yang tidak bisa bicra
tidak bisa mendengar, dan amat banyak yang tidak bisa membaca ataupun menulis juga?
Saya duduk bersama dengan beberapa rekan dari dunia industri
dan saya membagikan cerita saya tentang apa artinya menjadi tuna rungu.
Dan saya paham bahwa ada beberapa bagian dalam perusahaan
dimana tuna rungu dapat bekerja, tuna rungu dapat bekerja sebagai nilai tambah yang sangat tinggi.
Dan dengan sumber daya yang terbatas kami menciptakan
kurikulum pelatihan vokasional pertama untuk tuna rungu di negara ini.
Mencari pelatih adalah satu masalah. Maka saya melatih anak-anak tuna rungu saya,
murid-murid saya, untuk menjadi guru-guru bagi kaum tuna rungu.
Dan tugas itu mereka lakukan dengan tanggung jawab dan rasa bangga yang besar.
Begitupun, para pemberi kerja menanggapi dengan skeptis. Pendidikan, kualifikasi, lulusan kelas 10.
"Tidak, tidak , tidak Ruma,
kami tidak bisa mempekerjakan dia."
Itu adalah sebuah masalah besar.
"Dan bahkan jika kami mempekerjakan dia,
bagaimana kami bisa berkomunikasi dengannya? Ia tidak bisa membaca, menulis.
Tidak bisa mendengar/bicara."
Saya hanya memberi tahu mereka, "Saya mohon, bisakah kita melakukan ini satu langkah demi satu langkah?
Anda tahu, dapatkah kita fokus pada apa yang bisa kita lakukan?
Dia seorang dengan kemampuan visual yang hebat.
Dia dapat bekerja. Dan ...
dan jika ini berhasil dengan baik, atau jika tidak,
paling tidak kita tahu hasilnya."
Saat ini saya ingin berbagi sebuah cerita tentang Vishu Kapoor.
Dia datang pada kami pada tahun 2009 tanpa kemampuan berbahasa apa pun sama sekali.
Dia bahkan tidak tahu bahasa isyarat.
Semua yang ia lihat, yang diproses dalam otaknya adalah melalui matanya.
Ibunya putus asa dan ia berkata,
"Ruma, bolehkah saya menitipkan dia di pusat kegiatanmu selama dua jam?
Saya kesulitan menangani dia,
kamu tahu bagaimana menangani dia 24 jam dalam sehati."
Jadi saya menjawab, "Ya. Baiklah"
Diperlukan satu setengah tahun yang sangat melelahkan bagi kami
untuk memberikan Vishu sebuah bahasa. Ketika dia mulai berkomunikasi dan
ia mendapatkan kepercayaan diri dan dia mengerti bahwa ada ...
Maksud saya dia tidak dapat mendengar, tapi masa bodoh dengan itu, dia mampu melakukan banyak hal lain.
Dia menemukan bahwa ia menyukai bekerja dengan komputer.
Kami memberinya semangat, memotivasinya,
dan memasukkannya ke program-program T.I. kami. Dia lulus pada semua ujian, anda tahu,
betapa gugupnya saya.
Suatu hari sebuah lowongan pekerjaan muncul
di garis belakang sebuah perusahaan T.I yang sangat ternama
dan hanya sekedar untuk eksposur dan pengalaman, saya mengatakan,
"Ijinkan Vishu juga ikut wawancara kerja ini."
Vishu pergi ke sana dan lulus semua ujian teknis.
Bahkan saat itu saya berkata, "Uh, saya hanya berharap dia akan mampu bertahan
paling tidak selama 6 bulan."
Sekarang sudah satu setengah tahun.
Vishu masih di sana, dan dia tidak hanya sekedar,
'oh, pria malang yang bekerja di lingkungan yang seluruhnya bisa mendenga.'
Dia memenangkan penghargaan sebagai karyawan terbaik bulan ini, bukan hanya sekali namun dua kali.
(tepuk tangan)
Dan saya ingin berbagi dengan Anda bahwa, hari ini, bahwa diperlukan sekitar
satu setengah tahun untuk mengajari seorang tuna rungu supaya siap
masuk ke dunia nyata yang kita tahu.
Dalam jangka waktu 6 tahun yang pendek, hari ini 500 murid-murid muda saya yang luar biasa
bekerja di beberapa organisasi top di dunia industri
di bidang desain grafis,
di garda belangan organisasi-organisasi T.I.
di bidang perhotelan,
di bidang barrier-breaking
seperti di bidang keamanan dan perbankan.
Dan juga di outlet ritel, dan melakukan layanan konsumen secara langsung.
(tepuk tangan)
Berhadapan langsung dengan orang-orang seperti Anda dan saya di KFC, di outlet kopi.
Saya hanya akan meninggalajan anda dengan sebuah pemikiran kecil bahwa,
ya, perubahan itu mungkin.
Dan itu hanya bermula dengan sebuah perubahan kecil dalam cara pandang kita.
Terima kasih banyak.
(tepuk tangan)
Dan ini adalah tepuk tangan,
ini adalah bahasa isyarat internasional untuk tepuk tangan
Terima kasih banyak
Non avete capito nulla, vero?
(Risate)
63 milioni di persone sorde in India
patiscono questo anno dopo anno,
giorno dopo giorno
cercando di dare un senso a
un mondo che non possono sentire.
Un'enorme mancanza
di conoscenza e lo stigma sociale
nell'avere un bambino diversamente abile,
genitori che corrono da una parte all'altra
cercando di capire come crescere il loro figlio,
e che si sentono dire
"Anche se suo figlio non può sentire
non c'è nulla che non vada nella sua laringe,
non c'è nulla che non vada nelle sue corde vocali
e prima o poi gli si potrà insegnare a parlare."
Qui inizia un percorso di anni
passati cercando di insegnare
a questo bambino
come articolare parole che non può sentire.
Anche in famiglia quel bambino
vuole comunicare con i suoi genitori,
vuole far parte delle conversazioni della famiglia,
ma non ci riesce e non capisce
perché nessuno lo ascolti.
Così si sente isolato ed escluso
da un'abilità fondamentale della crescita.
Va a scuola pensando
"Ok, se tutto va bene, le cose saranno diverse."
e trova insegnanti che aprono e chiudono la bocca
e scrivono cose strane alla lavagna.
Senza capire, perché non può sentire,
ricopia tutto e lo ripete
a pappagallo all'interrogazione.
Imparando a memoria e con qualche
esame di recupero, si diploma.
Quali sono le sue opportunità lavorative?
È un bambino senza una vera istruzione,
con segni e un vocabolario di 30/40 parole,
emotivamente insicuro, forse, anche arrabbiato
con il mondo intero
che lui percepisce, lo abbia
reso sistematicamente disabile.
Dove lavora?
Lavori umili, lavori non qualificati,
spesso in condizioni disumane.
Il mio viaggio di "rinascita" inizia nel 2004.
Non ho, come ha detto Kelly, nessun familiare sordo,
solo una strana spinta e nessun pensiero razionale.
Mi sono tuffata in questo mondo
e ho imparato la lingua dei segni.
A quel tempo era una sfida.
Nessuno voleva... Nessuno sembrava conoscerla...
"Che cos'è che vuoi imparare, Ruma? E' una lingua quella?"
Ad ogni modo, imparare la lingua dei segni
ha aperto la mia vita a questa comunità
da fuori silenziosa ma che strabocca
di passione e curiosità come apprendenti visivi.
Ho ascoltato che cosa volessero fare, e un anno dopo,
nel 2005, con circa 5000 miseri dollari
maturati da una polizza assicurativa,
ho aperto questo centro
in un piccolo bilocale con appena sei studenti
ed io che insegnavo loro inglese nella lingua dei segni.
A quel punto la sfida e la necessità del momento era
come potessero questi ragazzi con solo il diploma
lavorare veramente nelle aziende.
Lavori dignitosi che dimostrassero
che i sordi non sono ottusi.
Dunque le sfide erano enormi.
I sordi sedevano così per anni,
anni di noia e oscurità.
Dovevano credere in sé stessi.
I genitori dovevano convincersi
che quel bambino non è sordomuto
ed è capace di reggersi sulle sue gambe.
Ma cosa ancora più importante,
un datore assumerebbe chi
non sa parlare, sentire e nemmeno
leggere o scrivere?
Mi sono seduta con degli amici del settore
e ho condiviso la mia storia su cosa significhi essere sordi
e ho capito che c'erano alcuni ruoli nella aziende
dove i sordi potessero lavorare come grande valore aggiunto.
E con risorse molto scarse, creammo il primo vero corso
di formazione professionale per non-udenti del paese.
Trovare insegnanti è stato un problema.
Così ho preparato i miei ragazzi,
i miei studenti, a diventare insegnanti per non-udenti.
Un lavoro che hanno affrontato
con grande responsabilità e orgoglio.
Il datore di lavoro era ancora scettico.
Titolo di studio, qualifica, diploma.
"No, no, no, Ruma, non possiamo assumerlo."
Quello era un bel problema.
"E anche se lo assumessimo,
come comunicheremo con lui?
Non può leggere, scrivere,
non può sentire o parlare."
Gli dissi "Per favore possiamo affrontare
la cosa un passo alla volta?
Sapete come?
Ci concentriamo su quello che può fare!
E' un buon apprendente visivo, può lavorare.
E se funziona... stupendo,
se invece no... almeno lo sapremo."
Qui vorrei condividere la storia di Vishu Kapoor,
che é arrivato da noi nel 2009
senza conoscere alcuna lingua
neanche la lingua dei segni.
tutto ciò che vedeva e processava,
veniva dai suoi occhi.
Sua madre era disperata. Mi disse
"Ruma, può stare nel tuo centro per due ore?
E' molto difficile per me gestirlo,
sai, gestirlo a tempo pieno."
Così ho detto "Va bene, ok."
Come un servizio di supporto.
Ci è voluto un impegnativo anno e mezzo per noi
per insegnare a Vishu una lingua.
Quando ha iniziato a comunicare
e acquisire coscienza di sé e capire che...
non sentiva ma diamine, sapeva fare tante altre cose.
Capì che voleva lavorare con i computer.
L'abbiamo incoraggiato, motivato,
e gli abbiamo fatto studiare informatica
e beh, superò tutti i test!
Era tanto per la mia ansia.
Un giorno si aprì una posizione
nell'back-end di una famosa società informatica
e solo per esporsi e fare esperienza, dissi
"Facciamo fare anche a Vishu il colloquio."
Vishu andò e superò tutti i test tecnici.
Anche lì dissi "spero solo che sia capace di rimanere
per 6 mesi almeno."
E' un anno e mezzo ora.
Vishu è ancora là e non è solamente
"oh, quel povero ragazzo sordo che lavora in azienda".
Ha vinto premi come miglior impiegato
del mese, non una, ma ben due volte!
(Applausi)
E voglio condividere con voi che oggi,
impieghiamo circa un anno e mezzo
a preparare una persona sorda
a entrare nel mondo reale che tutti noi conosciamo.
Nel breve periodo di 6 anni,
oggi 500 dei miei meravigliosi giovani studenti,
lavorano in qualche rinomata struttura del settore:
nel settore del design grafico,
nel back-end di compagnie informatiche,
nell'accoglienza,
in occupazioni prima inaccessibili
come nella sicurezza e nelle banche,
e anche in negozi al dettaglio,
(Applausi)
servendo personalmente i clienti.
(Applausi)
Interagiscono direttamente con gente
come noi in fast food e bar.
Vi lascio quindi con una piccola riflessione:
che sì, il cambiamento è possibile
e inizia solamente con un piccolo
cambiamento nella nostra prospettiva.
Grazie mille.
(Applausi)
E questo significa "applauso",
è un segno internazionale per "applauso".
Grazie mille.
何も わからなかったでしょう?
笑
インドには 6300万人の聴覚障害者がいます
聞くことのできない言葉を
理解しようと
毎日 そして毎年苦労しているのです
არაფერი გესმით?
(სიცილი)
რთულია არა გაგება?
არსებობს ხალხი, რომლებიც
გადიან დღეებს,წლებს იმის გარჩევაში,რაც
მათ არ ესმით.
აღმოჩნდა რომ,ძალიან დიდ
სირთულეს წარმოადგენს
გყავდეს განსხვავებული უნარების მქონე
ბავშვი.
მშობლები წვალობენ იმის გაგებაში
თუ როგორ აღზარდონ ბავშვი.
მათ კი ეუბნებიან,"მიუხედავად იმისა,
რომ თკვენ შვილს არ ესმის
მის ხმის იოგებს არაფერი სჭირს.
მისი ორგანოები არ არის დაზიანებული და
შესაძლებელია მან ისწავლოს ლაპარაკი.
და აი აქ იწყება ის წლები
რომლებიც მიდის
იმაში,თუ როგორ გაარჩევინონ ბავშვს
ის სიტყვები,რომლებიც მას აე ესმის.
ასეთ ბავშვს სურს ოჯახში
მშობლებთან კონტაქტი.
სურს ჩაერთოს ოჯახურ ლაპარაკში,
მაგრამ არ შეუძლია.
და ვერ ხვდება თუ რატომ არ უსმენს არავინ.
ამიტომ თავს იზოლირებულად
და გარიყულად თვლის.
ტოვებს იმ გამოცდილებებს რომლებიც
ზრდასრლობისას საჭიროა.
მიდის სკოლაში იმ იმედით რომ
ყველაფერი შეიცვლება უკეთესობისაკენ.
და აღმოაჩენს,რომ მასწავლებლები
აღებენ და ხურავენ პირს,
და უცნაურობებს წერენ დაფაზე,
რასაც ვერ იგებენ,
რადგან არ ესმის,შემდეგ ამ ყველაფერს იწერს
იზეპირებს საგამოცდოდ და
დაზეპირებული ინფორმაციითა
და ორიოდე მადლიერი ნიშბის წყალობით
ამთავრებს ათ კლასს.
მაგრამ რა შანსი აქ სამსახურის?
არის ბავშვი ,რომელსაც არ გააჩნია
რელური განათლება,აქვს მხოლოდ
ვიზუალური სიტყვები და ლექსიკონის
ოცდაათამდე სიტყვა.ის ემოციურად
დაუცველია,და შესაძლებელია ბრაზობს
კიდეც მთელს მსოფლიოზე
რომელმაც,მისი აზრით,იგი
უნარების გარეშე დატოვა.
სად იმუშავებს?მონურ ან უუნარო
შრომას დაჯერდება
ხშირად კი ძალიან გაუსაძლის პირობებში.
სწორედ ქ იწყება ჩემი მოგზაურობა.
ჩემს ოჯახსა და ახლოლებში
არავინაა ყრუ,
უბრალოდ ყოველნაირი მიზეზის
გარეშე ჩავხტი
ამ სამყაროში და ვისწავლე
ეს ენა.
იმ დროითვის ეს ნამდვილი გამოწვევა
იყო.არავის სურდა..არავის უნდოდა სცოდნოდა..
"რისი სწავლა გინდა რუმა?ეგ საერთოდ
ენაც თუა?"
ამ ენამ კარი გამიღო გარემოსი
რომელიც ძლიან ჩუმი მაგრამ
ამვდროულად ბრწყინავს
მღელვარე და დაინტერესებული
ვიზუალური სწავლულებით.
და მესმის მათი ისტორიები,
თუ რისი გაკეთება სურთ.
სულ რაღაც 5000 დოლარით,6 მოსწავლითა და
პატარა ორ ოთახიანი ბინით დავიწყე მათი
მომზადება ინგლისურში
ხელის ჟესტების დახმარებით.
მაშინ მთავარ პრობლემასა და დაბრკოლებას
წარმოადგენდა კითხვა:
"როგორ შმიძლია ათკლას დამთავრებულ
ბავშვს,ვაშოვნინო სამსახური
ნამდვილ კომპანიებში,ღირსეული სამსახური
რომლებიც დაამტკიცებდა რომ,
ყრუები სულელები არ არიან?"
დაბრკოლებები ნადვილად დიდი იყო.
ყრუები წლები იჯდნენ
სიბნელესა და გაურკვევლობაში.
მათ სჭირდებოდათ თავდაჯერებულობა.
მათი მშობლები უნდა დარწმუნებულყვნენ
იმაში რომ ბავშვი ყრუა-და არა სულელი.
და მას შეუძლია თავისით იდგეს ორივე ფეხზე.
ხოლო ყველაზე დამაფიქრებელი
იყო ის,სამსახურში აყივანდნენ თუ არა ისეთ
ადამიანს ვისაც არ
შეეძლო ლაპარაკი,მოსმენა და წერა?
ამიტომაც დავჯექი მეგობრებთან
ერთად,გავუზიარე
მათ თუ რას ნიშნავდა იყო ყრუ.
და მესმოდა რომ არსებობდა კომპანიაში
ადგილები რაზეც
ყრუები შეძლებდნენ მუშაობას დაფასებით და
დიდი მნიშვნელობით.
და მწირი რესურსებით,შევქმენით
ქვეყანაში პირველი
პროფესიონალური სწავლებითი პროგრამა.
მასწავებლების პოვნა რთული აღმოჩნდა.
ამიტომ ჩემ ყრუ ბავშვებს,მოსწავლეებს
ვასწავლე გამხდარიყვნენ ყრუთა მასწავლებლები
რაზეც ისინი ამაყით დათანხმდნენ
მაგრამ მაიც, უფროსი
სკეპტიკურად იყო განწყობილი.
"არა,არა რუმა მას ვერ ავიყვანთ."
სწორედ ესი იყო პრობლემა.
"და რომც ავიყვანოთ,როგორ მოვახდენთ
მასთან კომუნიკაციას?მას ეს არ შეუძლია.
მოისმინოს/იკითხოს."
მე,კი ვუთხარი:'იქნებ ნელ ნელა
შევეცადოთ?და იმაზე
გავაკეთოთ ორიენტირება,რაც მას შეუძლია?
იიგი ერკვევა ვიზუალში.
და მას შეუძლია მუშაობა. და...
თუ გაამართლებს მშვენიერი,თუ არა და
გვეცოდინება მაინც."
აქვე მინდა გაგიზიაროთ
ვიშუ კაპორის ისტორია.
სრულიად არანაირი ენით,მან
ჟესტიკულაციის ენაც კი არ იცოდა.
რასაც ხედავდა,გადამუშავებული მის ტვინში,
გადმოცემდა თვალებით.
მისი დედა წუხდა შვილის გამო
და თქვა,
"რუმა,შეიძლება ის შენს ცენტრში
ორი საათით დავტოვო?
მასთან ურთიერთობა მიჭირს,
24 საათს განმავლობაში
შენ ეს იცი,იქნებ დამეხმარო."
მე კი ვუპასუხე:"კი,რატომაც არა."
ჩვენ დაგვჭირდა რთული წელიწადნახევარი
რომ ვიშუსათვის
ენა მიგვეწოდებინა,მან კი
დაიწყო კომუნიკაცია
უკეთ შეიგრძნო საკუთარი თავი
და მისი გარემო...
მას არ შეეძლო მოსმენა,მაგრამ
სხვა ბევრ რამეს აკეთბდა.
იგი მიხვდა რომ სიამოვნებდა
კომპიუტერთან მუშაობა.
ჩვენ კი მას მხარი დავუჭირეთ, და ჩავსვით
ჩვენს I.T. პროგრამაში,მან კი
ყველა ტესტი ჩააბარა
ერთ დღეს მოვიდა შემოთავაზება ერთი
ცმობილი I.T. კომპანიიდან
მე კი ვთქვი გამოცდილებისა და
გამოჩენის მიზნით ვთქვი
"მოდი ვიშუც გავუშვათ ინტერვიუზე."
ვიშუმ კი ყველა საგამოცდო ტესტი ჩააბარა.
მაშინაც კი ვთქვი:"იმედია 6 თვე
:"იმედია 6 თვე
მაინც გაძლებს."
ეხლა კი უკვე წელიწად ნახევარი გაიდა.
ვიშუ კი კვლავ იქაა,
და არა მარტო საცოდავი
კაცია რომელიც ხმოვან
გარემოში მუშაობს,არამედ
თვის საუკეთესო მომუშავის
ტიტული მოიგო ორჯერ
(აპლოდისმენტი)
და მინდა გაგანდოთ რომ
დღეს გვჭირდება,
წელიწადნახევარი,რომ ყრუ ადაიანი
მოვამზადოთ
ამ რეალურ სამყაროში მოსახვედრად.
ჩვენი მოსწავლეები უკვე
მუშაობენ საუკეთესო ფირმებში
გრაფიკული დიზაინის განხრით,
I.T. ორგანიზაციებში
ისეთ ბარიერის დამანგრეველ
სამსახურებშიც კი როგორიცაა
დაცვის სამსახური და ბანკი.
საცალო ვაჭრობაში და
კლიენტის მომსახურებაში.
(აპლოდისმენტი) ისინი პირდაპირ
კონტაქტობენ ჩვენნაირ
ხალხთან KFC-სა და ყავის ქსელებში
მე გტოვებთ იმ პატარა აზრით რომ,
დიახ,ცვლილება შესაძლებელია,
და იგი იწყება ჩვენს მხედველობაში
მცირედის შეცვლით
დიდი მადლობა
(აპლოდისმენტი)
და ეს აპლოდისმენტია,მისი
საერთაშორისო ჟესტი.
ძალიან დიდი მადლობა.
(აპლოდისმენტი)
제가 무슨 말을 했는지 모르시겠지요? 그렇지요?
(웃음)
인도에는 6300만명의 청각장애인들이 있어요.
모두 이런 과정을 매년, 매일 겪지요.
그들이 들을 수 없는 세상을 어떻게든 이해해 보려는 노력의 과정들을요
조금 다른 아이들을 키우고 있다는 것에 대한
상당히 잘못된 사회적 인식과 오해들
때문에 부모들은 이곳저곳으로
아이를 키울 방도를 찾느라 노력하고 있습니다.
그들은 이런말을 듣곤 합니다. '너의 자식들이 들을 수는 없지만
'말하는 데는 문제가 없잖아?
성대에는 문제가 없어.
그러니 결국은 말하는 방법을 배울거야'
자 여기서 수년간의 모험이 시작됩니다.
이 작은 아이가 들을 수 없는 단어들을
어떻게 소리내는지 가르치는 여정 말이지요.
가족 안에서도 이 작은 아이는
부모님과 이야기하고 싶어합니다.
그 아이는 가족들이 하는 대화에 참여하고 싶어합니다.
하지만 할 수 없지요.
아이는 왜 아무도 자기 말을 들어주지 않는지도 이해하지 못합니다.
아이는 그래서 실망하고 소외됩니다.
우리가 자라면서 배우게 될 이 중요한 과정에서 말이지요.
아이는 학교에 가면서 또 생각합니다.
'그래, 학교가면 뭔가 달라질거야"
하지만 선생님들이 입을 열고 닫고 나서는
칠판에 이상한 것들을 적는 다는 것을 알아냅니다.
들을 수 없으니 이해하지도 못한 채로 말이지요.
아이는 그저 다 받아쓴 후에 시험을 볼 때 생각없이 적어서 냅니다.
그리고 기계적으로 적고 예의상 표시하고 10년간의 학교생활을 끝냅니다.
과연 이 아이는 일자리를 얻을 수 있을까요?
불행하게도 아이는 실제 교육을 한번도 받아보질 못했습니다.
시각적 단어나 어휘를 30개에서 40개 밖에 모르지요.
거기다 정서적으로는 불안정합니다.
그가 살고 있는 모든 세상에 화가 나 있는 상태이고요.
왜냐하면 이 시스템이
자신을 장애인처럼 느껴지게 만드니까요.
어디서 일을 할까요?
막노동, 단순노동....
이런 직업환경들은 매우 열악합니다.
여기가 바로 2004년 제 '여정'이 시작된 곳입니다.
켈리의 말처럼
저는 청각장애인 가족이 없습니다.
이성적으로 생각하지도 않고 기묘한 이끌림을 따라
이 세상에 뛰어들었고 수화들을 배웠습니다.
그 당시에 이건 도전이었습니다.
아무도 원하지도 않았고 알지도 못하는 것 같았습니다.
'루마 너가 배우고 싶은 게 뭐야?
그게 언어야?'
아무튼 수화를 배우는 것은 저에게
이 사회를 향한 첫걸음 이었습니다.
겉으로 보기에는 아주 조용하지만
실제로는 평범한 사람과 같은
열정과 호기심이 넘쳐나는 이 사회에서요.
그러고나자 그들이 말하고 싶어하는
이야기들을 들을 수 있었습니다.
1년 후인 2015년,
5000달러 정도의 돈과
만기된 보험증권으로
2개의 침실이 있는 아파트에
고작 여섯명 학생을 위한 센터를 시작했습니다.
저는 그들에게 수화로 영어를 가르쳤습니다.
딱 시작했을 당시에는 과제와 목표는
고등학교를 막 졸업한 이 아이들에게
회사라는 실제 직업을 어떻게 얻게 하냐 였습니다.
자존감을 얻을 수 있는 직업
, 청각장애인이 바보가 아니라는 것을 증명해줄 직업을을 말입니다.
그래서 이 도전은 너무나도 힘들었습니다.
청각장애인들은 어둠과 권태감에
이렇게 앉아있었습니다.
그들은 우선 자기 자신을 믿을 필요가 있었습니다.
그리고 부모들은 아이들을 확신시켜줘야 했습니다.
그들의 아이들이 귀머거리나 바보가 아니라는 사실을요.
그리고 아이들이 자신 스스로 자립할 수 있다는 사실을요.
하지만 무엇보다도 중요한 것은
고용주들이 말할 수 없는.
들을 수도 없고 아마 쓰거나 읽는 방법도 모르는 사람을 고용할 것인가 였지요.
나는 공업에 종사하는 친구들 몇몇과 이야기를 나눴습니다.
그리고 청각장애인이 무엇을 의미하는 지를 내 이야기를 통해 공유하였지요.
그리고 나는 회사에서 아주 확실한 분야가 있다는 사실을 알게 되었습니다.
청각장애인들이 일하며 그들의 가치를 더할 수 있는 분야가 있다는 것을요.
그래서 부족한 자원들로 우리는 최초로
나라에서 청각장애인들을 위한 직업훈련을 만들었습니다.
교육을 시켜줄 사람을 찾는 게 문제였습니다.
그래서 나는 우리 학생들이
교육시켜줄 사람이 될 수 있도록 가르쳤습니다.
그리고 이 직업이야말로 아이들이 엄청난 책임감과
자존감을 가질 수 있는 직업이었지요.
그러나 여전히 고용주들은 회의적이었습니다.
교육, 자격, 학교 졸업,
' 안돼요 루마. 우리는 이런 사람을 고용할 수 없어요.'
이건 정말 큰 문제였지요.
'그리고 우리가 이 사람을 고용한다 하더라도
어떻게 의사소통을 합니까? 그는 읽지도, 쓰지도
듣지도, 말하지도 못하잖아요?'
그래서 제가 이렇게 말했지요.
'자 한번에 한번만 갑시다.
알다시피 우리가 초점에 맞춰야 할 것은 그가 할 수 있는 것 이지요?
그는 아주 훌륭한 인재이에요.
그는 일할 수 있고
그리고 일을 성공적으로하든 아니든 우리는 최소한 알게 될 거에요.'
나는 여기서 비슈 카푸에 대한 이야기를 하고 싶어요.
그는 2009년에 아무 언어도 하지 못한 채로 우리 센터에 왔지요.
그는 심지어 수화도 몰랐어요.
그가 뇌로 처리하고 받아들이는방법은 .오직 눈 밖에 없었지요.
그의 어머니는 절망적이었고 이렇게 말했지요.
'루마, 2시간만 그를 맡아주지 않을래요?
그를 감당하는 것은 너무 힘들어요.
그와 하루종일 있는 것 말이에요.'
그래서 나는 이렇게 답했지요. '그래요.'
마치 수리반 처럼요.
우리는 반년동안 매우 공들여서
비슈에게 언어를 가르쳤어요.
그가 의사소통을 시작하자
그는 자기 자신에 대해 인식하기 시작했고 실제로는
그는 들을 수는 없었지만 할 수 있는 것이 매우 많다는사실을 깨달았지요.
그는 자신이 컴퓨터로 일하는 것을 좋아한다는 것을 알았고
우리는 그를 격려하고 응원했지요.
그리고 우리 I.T 프로그램에 참여시켰어요.
그리고 그는 모든 시험을 통과했지요.
물론 제가 엄청 걱정했지만요.
그리고 실제로 취직을 시작했어요
아주 유명한 IT회에서 말단으로요.
그리고 약간의 실력발휘와 경험을 위해서요.
나는 이렇게 말했지요.
'비슈가 면접도 보게 합시다'
비슈는 그곳으로 가서 모든 기술적 시험들을 통과했지요.
그 순간에도 나는 '오, 그가 최소한 6개월이라도 버텼으면 좋겠다.'
라고 말했지요.
지금은 일년하고도 반이 지나갔네요.
비슈는 여전히 그곳에서 일하고 있고 그는 더이상
'이런 열악한 청각환경에서 일하는 불쌍한 남자'가 아닙니다.
그는 달마다 수여하는 최우수 사원상을 한번도 아니고 두번이나 탔습니다.
(박수)
그릐고 나는 오늘 여러분에게 이 말을 하고 싶습니다.
청각장애인이 우리가 아는 세상으로
참여하기 위한 준비를 하는데는 1년 반이 걸렸습니다.
6년이라는 짧은 시간동안 우리는 500명의 훌륭한 .
산업에서 가장 최고의 조직체에서 일하는 학생들을 길렀습니다.
예를 들어 그래픽 디자인, IT회사 말단
병원, 그리고 그들을 갈라놓았던 장벽을 부수는
보안이나 은행같은 분야에서 말이지요.
또한 소매업체 그리고 직접적으로 소비자와 접촉하는 서비스업에도 종사하고 있습니다.
(박수)
KFC나 카페같은 곳에서 나와 당신같은 소비자를 직접 마주하는 서비스업 말입니다.
나는 여러분에게 이 강의에 대해 생각할 말미를 남겨주겠어요.
그래요, 변화는 가능합니다.
그리고 이런 작은 변화가 우리의 관점을 바꿔놓습니다.
감사합니다.
(박수)
그리고 이 박수, 모든 전세계적으로 통용되는 박수 이지요.
감사합니다.
لە هیچ شتێک تێنەگەیشتن، وایە؟
پێکەنین
٦٣ ملیۆن کەسی کەڕ هەیە لە هیندستان
کە بەم شێوەیە ژیان بەسەر دەبەن،ساڵ لە دوای ساڵ و ڕۆژ لە دوای ڕۆژ
هەوڵدەدەن لە جیهان تێبگەین لە کاتێکدا کە توانای بیستنیان نیە
ڕێژەیەکی زیادە لە نەبوونی هۆشیاری، وە لەکەیەکی کۆمەڵایەتی
لە هەبوونی مناڵێک کە جیاوازە لە تواناکانیدا
دایک و باوکەکان ڕادەکەن لە شوێنێکەوە بۆ شوێنێکی تر
هەوڵدەدەن تێبگەن چۆن مناڵەکەیان گەورە بکەن
،پێیان دەوترێت، "سەرەڕای ئەوەی مناڵەکەتان ناتوانێ ببستێ
هیچ كێشەیەک لە قوڕگیدا نیە
هیچ کێشەیەک نیە لەگەڵ دەنگە ژێیەکانیدا
وە لە کۆتاییدا دەتوانێ فێرببێ چۆن قسە بکات
لێرەوە گەشتی فێرکردن دەست پێدەکات کە ساڵانێک دەخایەنێت چۆن
ئەم مناڵە بچوکە فێربکەن دەستەواژەکان دەرببڕێت کە ناتوانێ بیانبیستێ
هەتا لە ناو خێزانیشدا، ئەم مناڵە
دەیەوێ لەگەڵ دایک و باوکیدا قسە بکات
دەیەوێ ببێ بە بەشێک لە گفتوگۆ خێزانیەکان
بەڵام ناتوانێت. وە نازانێ بۆ هیج کەسێک گوێ ی لێناگریت
لەبەرئەوە هەست بە پەراوێزخستن و دورخستنەوە دەکات
لە تایبەتمەندیەکی بنچینەیی پێویست لەوکاتەی کە گەورە دەبیت
''.دەچێتە خوێندنگە و بیردەکاتەوە، ''باشە،بە گەشبینیەوە شتەکان جیاواز دەبن
وە دەبینی مامۆستاکان دەمیان دەکەنەوە و دایدەخەن
وە هەروەها نوسینی شتی نامۆ لەسەر تەختە ڕەش
بەبێ تێگەیشتن چونکە ناتوان هیچ ببیستێ
هەموو شتێ وەکو خۆی دەنوسێت، وە لە تاقیکردنەوە هەمووی وەک خۆی دەنوسێتەوە
بەهۆی دووبارەکردنەوە و چاوپۆشی لێکردن، مناڵەکە پۆلی ١٠ تەواو دەکات
ئایا چانسەکانی کاردۆزینەوەی چەندە؟
ئەوە مناڵێکە کە هیچ پەروەدەیەکی ڕاستەقینەی نیە.
ووشەی بینراو، دەستەواژەی ٣٠ بۆ ٤٠ پیتی.
ئەو لە ڕووی سۆزداریەوە شڵۆقە ودەشێت توڕە بێت لەگەڵ هەموو جیهان
ئەمەش تواناکانی کەم دەکاتەوە
لە کوێ کار دەکات؟ کارێکی سوک یان لێ نەهاتوو
هەمیشە لە ناو کەشی دژ بەیەکدا
لەو شوێنە گەشتی لە دایک بوونم دەست پێدەکات لە ٢٠٠٤. من نەمبوو، وەک کاڵی ووتی،
من هیچ خێزانێکم نیە کە کەڕ بێت
تەنیا هەستێکی سەیر بەبێ بیرکردنەوەی قوڵ
بازمدا بۆ ناو ئەو جیهانە و زمانی ئاماژە فێربووم
لەو کاتەدا ئەوە بەربەست بوو. هیچ کەسێک نەیویست.لەوە ناچوو هیچ کەسێک بیزانێت
''ئەوە چیە کە دەتەوێ فێرببی، ڕوما؟ ئەوە زمانە؟''
بە هەرحاڵ، فێربوونی زمانی ئاماژە ژیانی کردمەوە بەرەو ڕووی ئەم کۆمەڵگایە
کە لە دەرەوە بێدەنگە، بەڵام لێواو لێوە
لە سۆزی بەتین و پەرۆشی بۆ زانین وەکو ئەوانی دیکە
وە گوێم لە چیرۆکەکانیان بێت کە دەیانەوێت چی بکەن
وە ساڵێک دواتر، لە ٢٠٠٥، لەگەڵ ٥،٠٠٠ دۆلاری پاشەکەوتی
بیمە، من دەستم کرد بە سێنتەرە
لە خانوویەکی بچووکی دوو ژوویدا، وە لەگەڵ ٦ خوێندکاردا
وە من زمانی ئینگلیزیم فێردەکردن لە ڕێگەی زمانی ئاماژە
ئاستەنگەکان، پێویستی لەم خاڵەدا ئەوە بوو
چۆن بتوانم ئەو مناڵانە کە خوێندنی ناوەندیان تەواو کردووە
بخەمە ناو کاری راستەقینە لە ناو کۆمپانیاکان؟
کاری پایە بڵند، کارێک کە بیسەلمێنێ کە کەڕەکان زبڵ و زاڵ نین؟
لەبەرئەوە، ئاستەنگەکان زۆر گەورە بوون. کەسە کەڕەکە بۆ ساڵانێک بەم جۆرە دانیشتبوو
.وە ساڵانێک لە وەرەسی و تاریکی
پێویستیان بەوە بوو باوەڕیان بە خۆیان بێت. دایک و باوکەکان دەبوایە ڕازی بکرین
.کە ئەو مناڵە کەڕ و گێل نیە
.وە دەتوانێ لەسەر پێیەکانی خۆی بوەستێ
،بەڵام لە هەمووی گرنگتر
ئایا خاوەن کار کەسێک وەردەگرێ کە توانای قسەکردنی نیە
ناتوانێ ببیستێ، وە بە زۆری ناتوانێ بخوێنێتەوە وە بنوسێ؟
لەگەڵ هەندێ لە هاوڕێکانم دانیشتم لە بازرگانیەکە
.وە چیرۆکی ژیانی خۆمم بۆ باسکردن کە کەڕ بوون مانای چیە
وە من تێگەیشتم کە ڕووبەرێکی زۆر کۆمپانیا هەیە
.کە کەسی کەڕ دەتوانێ کاری تێدا بکات، خەڵکی کەڕ دەتوانن سودی زۆر بگەینن بە کۆمپانیا
بە داهاتێکی کەم، ئێمە یەکەم
بەرنامەی مەشقکردنمان دروستکرد بۆ خڵکی کەر لە ووڵاتدا
دۆزینەوەی مەشقکەرەکان کێشە بوو. لەبەر ئەوە من مەشقم بە مناڵە کەڕەکان
.و خوێندکارە کەرەکانم دەکرد بۆ ئەوەی ببنە مامۆستای ئەوانی دیکە کە کەڕن
.ئەوە ئەو کارە بوو کە گرتیانە ئەستۆی خۆیان بەوپەری شانازی و بەرپرسیاریتیەوە
ئێستاش، خاوەنکارەکە گومانی هەیە. پەروەردە، توانا وە دەیەم
'نا نا ، ڕوما، ئێمە ناتوانین ئەو وەربگرین'
.ئەوە کێشەیەکی گەورە بوو
،هەتا ئەگەر ئێمە وەریشی بگرین''
.چۆنی دەتوانین لەگەڵی بدوێین؟ ئەو ناتوانێ بخوێنێتەوە و بنوسێ
''.ناتوانێ ببیستێ و قسە بکات
من تەنیا ئەوەم پێووتن، ''تکایە دەتوانین هەر جارە و تەنیا هەنگاوێک هەڵبگرین؟
ئێوە دەزانن، دەتوانین جەخت بکەینە سەر ئەو شتەی کە ئەو دەتوانێت بیکات؟
کەسێکی زۆر باشە لە ڕووی توانای بینینەوە. ئەو دەتوانێ کاربکات و ..
'' .ئێمەبەلایەنی کەمیسەوە دەزانین ئایا کاردەکات یان نا
.لێرەوە دەمەوێ چیرۆکی ڤیشو کاپوورتان بۆ باس بکەم
.ئەو هاتە لای ئێمە لە ٢٠٠٩ بەبێ هیچ توانایەکی زمانی
.تەنانەت زمانی ئاماژەشی نەدەزانی
هەموو ئەو شتەی کە دەیبینی لە ناو مێشکی دەخولایەوە، لە ڕێگەی چاوەکانیەوە بوو
دایکی لە نائومێدی دابوو وە ووتی،
ڕوما، دەتوانم مناڵەکەم بۆ دوو کاتژمێر لە سینتەرەکەت بهێڵمەوە؟''
،زۆر قوڕسە بۆ من کە بتوانم مناڵەکەم بەڕێوەببەم
.''دەزانی بەڕێوەبردن بۆ ماوەی ٢٤ کاتژمێر
.منیش ووتم، "بەڵێ، باشە." وەکو خزمەتکردنی بە پارە
کاتێکی پڕ زەحمەتی نیو ساڵی ویست
بۆ پێدانی زمان بە ڤیشو. لەو کاتەی کە دەستی کرد بە قسەکردن وە
هەستی خۆی بەدەستهێنا وە تێکەیشت کە
مەبەستم، ئەو ناتوانێ ببیستێ، بەڵام، ئەوە دەتوانێ زۆر شتی تر بکات
ئەوەی دۆزیەوە کە حەزی لێیە لە بواری کۆمپیوتەردا ئیش بکات
ئێمە پاڵمان دا و ە هانمان،
،وە خستمانە ناو بەرنامەی تەکنۆلۆژیای خۆمانەوە. ڵە هەموو تاقیکردنەوەکان دەرچوو، دەزانن
زۆر زیاتر لە دڵەڕاوکێ ی من. ڕۆژێک چانسێک هاتە پێشەوە
،لە کۆمپانیایەکی تەکنۆلۆزی بە ناوبانگ
،ئەوە تەنیا بۆ دەرخستن و ئەزمونێک، من ووتم
''.ڕێگە بدەن ڤیش بچێت بۆ چاوپێکەوتنەکە''
.ڤیشو چوو بۆ چاوپێکەوتنەکە و لە تاقیکردنەوە تەکنیکیەکان سەرکەوت
هەتا ئەو کاتەش من دەمووت، "ئاه، تەنیا هیواخوازم ڤیشوو بمێنێتەوە
''.لە کارەکەیدا بە لایەنی کەمەوە بۆ ماوەی ٦ مانگ
ماوەی ساڵ و نیوێکە
ڤیشو هێشتاش بەردەوامە لە کارەکەی، ئەو تەنیا لە کارەکەی دا نەمایەوە
'.ئۆه، ئەم کوڕە هەژارە کاردەکات لەو باردوخەی بیستن.'
ئەو شکۆی باشترین کارمەندی بردەوە، نەک تەنیا جارێک.، بەڵکو دوو جار
چەپڵەلێدان
وە من ئەوەت پێدەڵێم کە ، ئەمڕۆ، ساڵێک و نیومان
پێویستە بۆ ئامادەکردنی کەڕێک
.بۆئەوەی بچێتە ناو ئەو جیهانەی کە ئێمە ئەیزانین
لە ماوەیەکی کەمی ٦ ساڵیدا، ئەمڕۆ، ٥٠٠ لە خوێندکارە گەنجە بە تواناکانم
:کاردەکەن لە هەندێ لە کۆمپانیا گەورەکانی بازرگانی
لە پرۆفایلەکانی گرافیک دیزاین، باک-ئیندی تەکنۆلۆژیای ڕێکخراوەکاندا
لە میوانداریدا، شکاندنی سنوری دامەزراندا
.وەکو کار کردن لە ئاسایشدا، وە لە بانکەکاندا
لە بواری فرۆشتنی شت بە تاک، وە کردنی خزمەتگوزاری بۆ کڕیارەکان
چەپڵە
.ڕاستەوخۆ ڕووبەڕووبونەوە لە گەڵ ئێوە وە من لە 'ك ف س'، لە قاوەخانەکاندا
،جێتان دەهێڵم لە گەڵ تێڕامانێکی بچووک کە
بەڵێ، گۆڕان دەتوانرێ بکرێ
.ئەم گۆڕانە تەنیا لە گۆڕانێکی بچووک لە بیرکردنەوەی ئێمە دەست پێدەکات
زۆر سوپاس بۆ ئێوە
چەپڵە
وە ئەوە چەپڵەیە، ئەوە نیشانەی جیهانی چەپڵەیە
زۆر سوپاس بۆ ئێوە
तुम्हाला काहीच कळले नाही हो ना ?
(हशा )
असे भारतात ६३ मिलियन बहिरे लोक आहेत
जे ह्यातून जातात वर्षोनगंटी आणि
दिवसेंदिवस
त्यांना ऐकू येत नाही अशा जगाचा
अर्थ समजण्याचा प्रयत्न करीत आहेत.
जागरूकता आणि सामाजिक कलंक
यांचा प्रचंड अभाव
वेगळ्या प्रकारे सक्षम असलेल्या
मुलं होण्याबाबतीतला.
आपल्या मुलाचे संगोपन कसे करावे
हे समजून घेण्याचा प्रयत्न करीत
पालक स्तंभ ते पोस्टपर्यंत धावतात.
आणि त्यांना सांगितल्या जातं
" जरी तुमच्या पाल्याला ऐकू येत नसला ,
त्याच्या व्हॉईस बॉक्समध्ये
काहीही चुकीचे नाही.
त्याच्या आवाजातील जीवांमध्ये
काहीही चूक नाही
आणि शेवटी त्याला कसे बोलायचे
ते शिकवले जाऊ शकते.
या लहान मुलाला शब्द कसे सांगायचे
ते शिकवण्याचा प्रयत्न करीत वर्षांचा प्रवास सुरू होतो
जे तो ऐकू शकत नाही.
अगदी कुटुंबातच हे लहान मूल
आपल्या पालकांशी संवाद साधू इच्छित आहे.
त्याला कुटुंबातील संभाषणात
भाग घ्यायचा आहे.
पण तो करू शकत नाही. आणि त्याला समजत नाही
का कोणीही त्याचे ऐकत नाही.
म्हणून त्याला एकटे वाटतात आणि
जेव्हा आपण मोठे होतो तेव्हा आवश्यक असलेल्या
महत्त्वपूर्ण कौशल्याचा त्याग करतो.
तो शाळेत जातो विचार करून
" कि आशा आहे गोष्टी भिन्न राहतील इथे तरी."
आणि त्याला आढळत कि
शिक्षक फळ्यावर बोलता बोलता
काही विचित्र गोष्टी लिहिताय.
ऐकू येत नसल्यामुळे त्याला काही समजत नाही
तो या सर्व प्रति कॉपी करतो आणि
परीक्षेच्या वेळी घोकंपट्टी करतो.
आणि घोकंपट्टी आणि काही ग्रेस मार्क द्वारे,
तो दहावीची शाळा संपवतो.
त्याच्या रोजगाराच्या शक्यता किती आहेत?
खरोखरच कोणतेही खरे शिक्षण नसलेले
हे मूल आहे.
व्हिज्युअल शब्द,
तीस ते चाळीस शब्दांची शब्दसंग्रह.
तो भावनिकदृष्ट्या असुरक्षित आहे,
बहुधा संपूर्ण जगावरही त्याचा राग आहे,
त्याला वाटते की जगाने त्याला
व्यवस्थितपणे अक्षम केले आहे.
तो कुठे काम करतो?
सामान्य कामगार, अकुशल नोकर्या,
बर्याचदा अत्यंत अपमानजनक परिस्थितीत.
येथून माझा "जन्म" प्रवास सुरू होतो
2004 मध्ये. केली ने म्हटल्याप्रमाणे,
"माझे बहिरे असलेले कोणतेही कुटुंब नाही."
फक्त एक विचित्र खेचणे आणि,
तर्कसंगत विचार नाही.
मी या जगात उडी मारली
आणि सांकेतिक भाषा शिकली.
त्यावेळी ते एक आव्हान होते.
कोणालाही नको होते, कोणालाही माहित नव्हते
"रमा, तुला काय शिकायचं आहे?
ती एक भाषा आहे का?"
असं असलं तरी, सांकेतिक भाषा शिकण्याने
या समुदायासाठी माझे जीवन उघडले
जे बाह्यतः शांत आहे पण गंधक आहे.
व्हिज्युअल शिकणारे म्हणून
उत्कटतेने आणि उत्सुकतेने.
Nie zrozumieliście niczego, prawda?
(śmiech)
W Indiach żyje 63 miliony niesłyszących
którzy muszą się z tym zmagać
każdego dnia od wielu lat
próbując zrozumieć świat,
którego nie słyszą.
Ogromny brak świadomości
i wykluczenie społeczne
spowodowane posiadaniem
niepełnosprawnego dziecka.
Rodzice biegają od drzwi do drzwi,
próbując zrozumieć,
jak wychować takie dziecko.
I słyszą:
"Nawet jeśli Twoje dziecko nie słyszy,
z jego krtanią wszystko jest w porządku.
Z jego strunami głosowymi również
i kiedyś może nauczy się mówić."
Tak zaczyna się droga trwająca lata,
by spróbować nauczyć
to małe dziecko, jak wymawiać słowa
których nie może usłyszeć.
Nawet w rodzinie,
to małe dziecko chce
komunikować się z rodzicami.
Chce być częścią
rozmów prowadzonych w rodzinie.
Ale nie może. I nie rozumie,
dlaczego nikt go nie słucha.
Czuje się wykluczone i jest pozbawione
kluczowej umiejętności wymaganej,
gdy dorośnie.
Idzie do szkoły myśląc
"Ok, oby tutaj było inaczej".
Ale spotyka nauczycieli,
którzy otwierają i zamykają usta,
i piszą jakieś dziwne rzeczy na tablicy.
Nie rozumie,
bo nie może ich usłyszeć,
ale notuje wszystko
i odtwarza to podczas egzaminów,
i dzięki nauce na pamięć i łasce
nauczycieli, kończy szkołę po 10 klasie.
Jakie ma szanse na zatrudnienie?
Jest to dziecko, które praktycznie
nie ma żadnego wykształcenia.
Zna wizualną formę
30 czy 40 słów.
Brakuje mu pewności siebie, być może
jest też zły na cały świat,
który, według niego,
stale czyni go niepełnosprawnym.
Gdzie pracuje?
Wykonuje podrzędne prace, bez kwalifikacji
często w poniżających warunkach.
Tak zaczyna się moja historia w 2004 roku.
Nie mam, jak Kelly wspomniała,
nikogo głuchego w rodzinie.
Coś mnie do tego ciągnęło,
bez racjonalnego powodu.
Weszłam w ten świat i
nauczyłam się języka migowego.
W tamtym czasie to było wyzwanie.
Nikt nie chciał... Nikt go nie znał...
"Czego Ty się chcesz nauczyć, Ruma?
Czy to w ogóle jest język?"
W każdym razie, język migowy
otworzył mnie na tę społeczność,
która pozornie jest milcząca,
ale jest pełna
pasji i ciekawości,
jeśli chodzi o naukę wzrokową.
Opowiedzieli mi,
co chcieli robić w życiu.
I rok później, w 2005,
z marnymi 5 tys. dolarów
pochodzącymi z polisy ubezpieczeniowej,
otworzyłam ten ośrodek,
w małym, dwupokojowym mieszkaniu
jedynie z 6 uczniami,
których uczyłam angielskiego
w języku migowym.
W tamtym czasie głównym
wyzwaniem i potrzebą
było sprawienie, żeby te dzieci
które dopiero skończyły liceum
mogły dostać prawdziwą pracę
w firmach.
Godną prace, która pozwoli pokazać,
że głusi nie są niemi?
To było ogromne wyzwanie.
Głusi trwali w tym przez lata,
lata pełne znużenia i ciemności.
Potrzebowali uwierzyć w siebie.
A rodzice musieli się przekonać,
że ich dziecko nie jest głuchonieme.
I że potrafi samo sobie poradzić.
A co najważniejsze,
czy pracowdawca zatrudni kogoś,
kto nie umie mówić,
nie słyszy i nie umie czytać
ani pisać?
Spotkałam się ze znajomymi
pracującymi w przemyśle
i podzieliłam się z nimi historią o tym,
co znaczy być głuchym.
I zrozumiałam, że w firmach istnieją
takie puste obszary,
gdzie mogliby pracować głusi
i przynosić im duże korzyści.
I dzięki tym marnym oszczędnościom,
stworzyliśmy pierwsze
szkolenie zawodowe
dla ludzi głuchych w Indiach.
Ciężko było znaleźć szkoleniowców.
Więc przeszkoliłam moje głuche dzieci,
moich uczniów, tak,
aby mogli uczyć głuchych.
A oni podeszli do tego
z wielką odpowiedzialnością i dumą.
Mimo to, pracodawca był sceptyczny.
Wykształcenie, kwalifikacje, 10 klas.
"Nie, nie nie, Ruma,
nie możemy go przyjąć"
To był duży problem.
"A nawet jeśli go przyjmiemy,
jak będziemy się porozumiewać?
Nie umie czytać ani pisać?
Nie umie słyszeć czy mówić."
Po prostu im powiedziałam "A czy możemy
iść małymi kroczkami?
Wiesz, skupić się na tym,
co on potrafi robić?"
Jest świetnym wzrokowcem.
Może pracować. I...
jak się uda, to świetnie, a jak nie,
przynajmniej będziemy to wiedzieć."
Chciałabym teraz opowiedzieć
historię o Vishu Kapoor.
Przyjechał do nas w 2009 roku
nie mówiąc w żadnym języku.
Nie znał nawet języka migowego.
Wszystko co napotykał, przetwarzał w mózgu
jedynie przez zmysł wzroku.
Jego mama była załamana
i powiedziała
"Ruma, mógłby zostać w Twoim ośrodku
przez dwie godziny?
Mi jest naprawdę ciężko
sobie z nim poradzić,
rozumiesz, 24 godziny na dobę".
I odpowiedziałam "Dobrze."
Jak oddział ratunkowy.
Było to bardzo pracowite
1,5 roku dla nas,
żeby nauczyć Vishu języka.
Jak zaczął się komunikować i
zyskał poczucie osobowości i
zrozumiał, że istnieje...
Bo może i nie słyszał, ale cholera,
mógł robić tak wiele rzeczy.
Odkrył, że lubi pracować z komputerem.
Zachęcaliśmy go i motywowaliśmy,
przeszedł nasze kursy informatyczne.
Zdał wszystkie testy, choć wiadomo,
bardzo się tego obawiałam.
Pewnego dnia pojawiła się opcja
pracy w systemie back-end
w bardzo znanej firmie IT.
Tylko dla spróbowania
i doświadczenia, powiedziałam
"Niech Vishu też pójdzie
na tę rozmowę kwalifikacyjną."
Vishu poszedł i poradził sobie
ze wszystkimi technicznymi testami.
A mimo to mówiłam "Uh, mam tylko nadzieję,
że uda mu się tam być
chociaż 6 miesięcy".
Minęło już 1,5 roku.
Vishu nadal tam jest
i nie jest jedynie
'tym biednym gościem, który
musi pracować ze słyszącymi."
Wygrał nagrodę dla pracownika miesiąca
już drugi raz.
(brawa)
I chcę Wam powiedzieć, że
aktualnie zajmuje nam
około 1,5 roku, aby nauczyć
głuchą osobę gotowości
do wejścia w rzeczywistość,
w której my żyjemy.
Przez krótki okres 6 lat, 500 moich uczniów
zaczeło pracę w czołowych firmach
w przemyśle,
w agencjach projektowych, w serwisach
back end firm informatycznych,
w hotelarstwie,
przełamują bariery
pracując w ochronie czy w banku.
A także w sklepach i
w obsłudze klienta.
(brawa)
Mierzą się bezpośrednio z ludźmi
takimi jak ja i Ty w KFC czy kawiarni.
Pozostawiam Wam taką drobną refleksję
o tym, że
tak, zmiana jest możliwa.
I zaczyna się od małej zmiany
w naszym spojrzeniu na świat.
Dziękuję bardzo.
(brawa)
A to jest międzynarodowy znak
oznaczający brawa.
Dziękuję bardzo.
Você não entendeu nada, entendeu?
(Risadas)
Que 63 milhões de pessoas surdas na Índia
pessoas que vão ano após ano, dia após dia
tentando entender um mundo que não podem
ouvir.
Grande falta de entendimento e o estigma social
de ter um filho diferentemente capaz.
Pais correm de um lugar para outro
tentando entender como criar seu filho.
E eles são informados,
"Apesar de seu filho não poder ouvir,
não há nada de errado com a laringe dele.
Não há nada de errado com
suas cordas vocais
ele pode ser eventualmente
ensinado a falar."
E lá inicia-se a jornada de anos gastos
tentando ensinar
aquela criancinha como articular palavras
que ele não pode ouvir.
Mesmo dentro da família, aquela
criancinha quer
se comunicar com seus pais.
Ele quer fazer parte das conversas na
família.
Mas ele não pode. E ele não entende
por quê ninguém o escuta.
Então ele se sente isolado e perdido
em uma habilidade crucial que é necessária
quando ele crescer.
Ele vai a escola pensando, "Okay, tenho fé
que as coisas serão diferentes."
E ele vê os professores
abrindo e fechando suas bocas
e escrevendo aquelas coisas estranhas
no quadro.
Sem entender, porque ele não pode ouvir,
ele copia tudo,
regurgita isso nas provas,
e por decorar e um pouco de sorte,
ele termina a escola, nota dez.
Quais são suas chances de emprego?
Aí está aquela criança que realmente
não teve nenhuma educação de verdade.
Palavras visuais, vocabulário de trinta
a quarenta palavras.
Ele está emocionalmente inseguro, ele está
provavelmente bravo com todo mundo também,
que tem, ele sente que tem
sistematicamente desabilitado-o
Onde ele trabalha?
Trabalho servil, trabalho não qualificado,
frequentemente em condições abusivas.
Onde minha jornada de nascimento começou
em 2004. Eu não tenho, como Kelly disse,
eu não tenho nenhum parente que é surdo.
Apenas uma atração estranha e, nenhum
pensamento racional.
Eu pulei neste mundo e aprendi
a língua de sinais.
Naquele momento, foi um desafio.
Ninguém queria... Ninguém parecia saber...
"O que é isso que tu quer aprender, Ruma?
Isso é uma língua?"
De qualquer forma, aprender língua de
sinais abriu minha vida a esta comunidade
que é extremamente silenciosa,
mas está transbordando
com paixão e curiosidade como
aprendizes visuais.
E eu ouvi as histórias deles do que
eles queriam fazer.
E um ano depois, em 2005, com uma pouca
economia de aproximadamente $5,000
de uma apólice de seguro,
eu comecei este centro,
em um pequeno apartamento de dois quartos
com apenas seis alunos
e eu ensinando-os inglês
em língua de sinais
Os desafios, a necessidade naquela hora
naquele momento era,
como posso levar esses jovens
que apenas formaram no ensino médio
até empregos de verdade nas empresas?
Empregos dignos, empregos que provem que
surdos não são idiotas?
Então, os desafios eram grandes.
Os surdos estavam anos acomodados a isso
e anos de tédio e escuridão.
Eles tinham de acreditar em si mesmos.
Os pais tinham de estar convictos
que essa criança não é surda e burra.
E ele é capaz de se manter de pé
por si próprio.
Mas o mais importante,
será que o empregador empregaria
alguém que não podia falar,
não podia ouvir, e muitos não
não podiam ler nem escrever?
eu sentei com alguns amigos meus
da indústria,
e eu compartilhei com eles minha história
sobre o que significava ser surdo.
E eu entendi que existiam áreas claras em
empresas
onde surdos poderiam trabalhar, pessoas
surdas poderiam ser muito úteis.
E com poucos recursos,
nós criamos o primeiro
treinamento de currículo vocacional para
pessoas surdas no país.
Encontrar treinadores foi um problema.
Então eu treinei minhas crianças surdas,
meus alunos, a se tornarem os
professores para Surdos.
E esse é um trabalho que eles agarraram
com grande responsabilidade e orgulho.
Ainda que, o empregador estivesse cético.
Educação, qualificação, décimo passo.
"Não, não, não, Ruma,
não podemos emprega-lo."
Isso era um grande problema.
"E mesmo se o empregássemos,
Como nós falaríamos com ele? Ele não
lê, escreve.
Não pode ouvir/falar."
Eu apenas os dizia, "Por favor podemos
dar um passo de cada vez?
Você sabe, podemos focar no que ele pode
fazer?
Ele é uma ótima pessoa visual. Ele pode
trabalhar. E...
e se isso funcionar maravilhosamente, se
não, iremos pelo menos saber."
Aqui eu gostaria de compartilhar uma
história sobre Vishu Kapoor.
Ele veio até nós em 2009 sem nenhuma
linguagem
Ele nem ao menos sabia língua de sinais.
Tudo que ele via, processava em sua mente
era através dos seus olhos.
Sua mãe estava em desespero e ela dizia,
"Ruma, posso por favor deixa-lo em
seu centro por duas horas?
É muito difícil para mim controlá-lo,
você sabe lidar com ele 24 horas por dia."
Então eu disse, "Sim, okay."
Como um serviço de acidentes.
Isso nos levou um ano e meio de um
trabalho muito meticuloso
para dar a Vishu uma língua.
A medida que ele começava a se comunicar e
ele adquiriu um senso próprio e ele
entendia que havia...
Digo, ele não podia ouvir,
mas podia fazer tantas coisas
Ele descobriu que gostava de trabalhar
com computadores.
Nós o encorajamos, o motivamos,
a o colocamos no nosso programa de T.I.
Ele passou em todos os testes, você sabe,
muito pelo meu nervosismo.
Uma oportunidade veio um dia
no desenvolvimento de
uma muito conhecida empresa de T.I,
e apenas pela exposição e a experiência,
eu disse,
"Deixemos o Vishu ir a esta
entrevista de emprego também."
Vishu foi lá e passou em todos os
testes técnicos.
Mesmo assim eu disse, "Ah, eu só espero
que ele consiga ficar no trabalho
por pelo menos 6 meses."
Agora já faz 1 ano e meio,
Vishu ainda está lá,
e ele não é apenas
'oh, aquele coitadinho trabalhando
em um ambiente ouvinte,'
Ele está ganhando notoriedade como melhor
empregado do mês, não uma mas duas vezes.
(Aplausos)
E eu quero compartilhar com vocês que,
hoje, nos levou por volta de
um ano e meio para ensinar
uma pessoa surda a se preparar
para entrar neste mundo real
que nós conhecemos.
Em um curto tempo de 6 anos, hoje
500 dos meus maravilhosos jovens alunos
estão trabalhando em algumas das
melhores organizações da indústria:
em perfis de design gráfico,
no desenvolvimento de organizações de T.I,
em hospitalidade,
em quebra de barreiras empregatícias
como na segurança, e nos bancos.
E também em pontos de vendas, e
em atendimento direto ao cliente.
(Aplausos)
Diretamente encarando pessoas como você
e eu no KFC, nas cafeterias.
Eu apenas deixo a vocês uma pequena
reflexão que,
sim, a mudança é possível.
E isso começa com apenas uma pequena
mudança na nossa perspectiva.
Muito obrigada.
(Aplausos)
E isto é aplauso,
é um sinal internacional para aplauso.
Muito obrigada.
Você não entendeu nada, certo?
(Risos)
Essas são 63 milhões de pessoas
surdas na Índia
que enfrentam isso ano após ano,
dia após dia,
tentando entender o mundo que eles não
podem escutar.
Grande falta de consciência e
estigma social
por ter uma criança que é
diferentemente-capaz.
Pais correm de um lado para o outro
tentando entender como criar seu filho.
E eles são informados:
"Mesmo que seu filho não possa ouvir,
não há nada de errado com sua voz.
Não há nada de errado
com suas cordas vocais
e ele pode eventualmente
aprender a falar."
Aqui começa a jornada de anos
tentando ensinar
essa criança como articular palavras que ele não pode escutar.
Mesmo dentro da família,
essa criança quer
comunicar-se com seus pais.
Ele quer participar das conversas
da família.
Mas ele não consegue. E ele não entende
porque ninguém está o escutando.
Então ele sente-se isolado e perdido
sem uma habilidade crucial requerida
para quando ele crescer.
Ele vai à escola pensando "Tudo bem,
espero que as coisas sejam diferentes."
E ele vê os professores
abrindo e fechando suas bocas
e escrevendo essas coisas estranhas
no quadro.
Sem entender porque,
ele não pode ouvir,
ele copia tudo e vomita o conteúdo todo
na hora da prova
e por memorização e pena dos professores
ele termina a escola, nona série.
Quais são as chances dele
de ter um emprego?
Aqui está essa criança que não tem uma
verdadeira educação.
Palavras visuais, vocabulário de trinta
a quarenta palavras.
Ele está inseguro e brabo com o mundo
inteiro também
que tem, ele sente que o mundo
sistematicamente desabilitou-o.
Onde ele trabalha?
Um trabalho medíocre, sem habilidades,
frequentemente em condições abusivas.
Aqui é onde nasce minha jornada em 2004.
Eu não tenho, como a Kelly disse,
eu não tenho nenhum parente surdo.
Apenas um puxão estranho e
sem nenhum pensamento racional.
Eu pulei nesse mundo
e aprendi a linguagem de sinais.
E naquele tempo, foi um desafio.
Ninguém queria... ninguém parecia saber
"O que você quer aprender, Ruma?
Isso é uma língua?"
Enfim, aprender a linguagem de sinais
abriu minha vida para essa comunidade
que é aparentemente quieta,
mas está transbordando
com a paixão e a curiosidade
de alunos visuais.
E eu ouvi as histórias deles
sobre o que eles queriam fazer.
E um ano depois, em 2005,
com uma mísera poupança de cinco mil
de uma velha apólice de seguros,
eu comecei esse centro,
em um flat de dois quartos
com apenas seis estudantes
e eu ensinando Inglês para eles
em linguagem de sinais.
O desafio, a necessidade do momento
naquela hora era,
como eu consigo por esses jovens
que acabaram de terminar o ensino médio
em empresas com empregos
de verdade?
Trabalhos dignos, trabalhos que provem
que surdos não são burros?
Então, o desafio era enorme. Os surdos
estavam há anos acomodados assim
e anos de tédio e escuridão.
Eles precisavam acreditar neles mesmos.
Os pais precisavam ser convencidos
que seu filho não é surdo e burro.
E ele é capaz de fazer as coisas por si só.
E o mais importante,
os empregadores empregariam alguém que
não consegue falar,
não consegue escutar, e provavelmente não
conseguem ler nem escrever?
Eu sentei com alguns amigos meus
da indústria,
e eu dividi com eles minha história
sobre o que significa ser surdo.
E eu entendi que haviam departamentos
nas empresas
onde surdos podem trabalhar, surdos
podem trabalhar e ser valorizados.
E com míseros recursos,
nós criamos o primeiro
treinamento vocacional curricular
para surdos no país.
Achar treinadores era um problema.
Então eu treinei meus jovens surdos,
meus estudantes para se tornarem os
professores para os surdos.
E é o trabalho que eles pegaram com grande
reponsabilidade e orgulho.
Ainda, o empregador estava cético.
Educação, qualificação, ensino fundamental.
"Não, não, não, Ruma,
não podemos empregá-lo."
Este era um grande problema.
"E mesmo se empregarmos ele,
como nos comunicaremos?
Não pode ler, escrever.
Não pode ouvir, falar."
Eu falei a eles, "por favor, nós podemos
dar um passo por vez?"
Sabe, nós podemos focar
no que eles podem fazer?
Ele tem ótimas habilidades visuais.
Ele pode trabalhar. E...
se der certo ótimo, se não der
pelo menos saberemos."
Eu gostaria de dividir uma história
sobre Vishnu Kapoor.
Ele veio até nós em 2009
sem linguagem alguma.
Ele nem sabia linguagem de sinais.
Ele viu tudo, processou em sua memória
através dos seus olhos.
Sua mãe estava em desespero e
ela falou.
"Ruma, por favor, eu posso deixar ele
no seu centro por duas horas?
É muito difícil para mim
controlá-lo,
você sabe controlar com ele 24 horas por dia."
Então eu disse, "tá, tudo bem."
Como um serviço imediato.
Nos tomou meticulosos
1 ano e meio para nós
darmos a Vishnu uma língua.
Conforme ele começou a comunicar-se,
sentir-se e entender que havia...
quer dizer,
ele não escutava, mas poxa, ele podia
fazer outras coisas
Ele descobriu que ele gostava
de trabalhar com computadores.
Nós o encorajamos, o motivamos,
e o colocamos em nossos programas de T.I.
Ele passou em todos os testes, sabe,
muito para o meu nervosismo.
Uma vaga chegou um dia
de uma empresa de T.I. muito conhecida,
e apenas para a exposição e a experiência,
eu falei,
"Vamos deixar o Vishnu ir para
essa entrevista de emprego."
Vishnu foi lá e passou em todos os
testes técnicos.
Mesmo assim eu disse, "É, eu só espero
que ele seja capaz de ficar
por pelo menos seis meses."
Faz um ano e meio agora.
Vishnu ainda está lá,
e ele não é o único,
'oh, esse pobre garoto trabalhando
nesse ambiente de audição.'
Ele está recebendo honras como o melhor
empregado do mês, não uma mas duas vezes.
(Aplausos)
E eu quero dividir com vocês isso,
hoje, para nós leva
um ano e meio para ensinar
um surdo ficar pronto
para entrar no mundo
que nós já conhecemos.
Em um curto período de seis anos, hoje,
500 dos meus maravilhosos jovens alunos
estão trabalhando em alguma
organização top da indústria:
em perfil de design gráfico
em organizações de T.I.,
em hospitalidade,
em quebrar as barreiras de empregos
como na segurança, e em bancos.
E também em lojas fazendo serviço
direto de atendimento ao consumidor.
(Aplausos)
Diretamente encontrando pessoas como você
e eu, no KFC, em cafeterias.
Eu deixo você com uma
pequena mensagem que,
sim, mudar é possível.
E começa com uma pequena mudança
nas nossas perspectivas.
Muito obrigada.
(Aplausos)
E isso é aplauso,
não é uma linguagem de sinal para aplauso.
Muito obrigada.
Nu ai înțeles nimic, nu-i asa?
(Râsete)
Sunt 63 de milioane de
oameni surzi în India
care trec prin asta an după an,
zi după zi,
încercând sa înteleaga o lume
pe care nu o pot auzi
Lipsa de informare și stigma sociala
de a avea un copil care are dizabilități.
Părinții aleargă încoace și încolo
încercând sa înțeleagă
cum să-și crească copilul
și li se zice, "Deși copilul nu poate auzi
nu e nimic în neregula cu laringele.
Nu e nimic în neregula
cu corzile lui vocale
și poate fi învățat eventual sa vorbească.
Aici începe o călătorie de ani
petrecuți încercând
sa înveți acest copilaș cum sa articuleze
cuvinte pe care nu le poate auzi.
Chiar și în familie acest copil vrea
sa comunice cu părintii lui.
Vrea sa fie parte dintr-o conversație
în familie.
Dar nu poate.și nu înțelege
de ce nimeni nu-l asculta.
Asa ca se simte izolat și pierde
o abilitate cruciala de care are nevoie
Se duce la școală gândindu-se,"Okay
sper ca lucrurile sa fie diferite."
și găsește profesorii
deschizându-și gurile și închizându-le
și scriind aceste lucruri ciudate
pe tabla.
Fără sa înțeleagă, pentru
ca nu aude,
el copiază totul,
și reproduce tot pentru examene,
și învățând pe de rost și cu câteva note
date cu bunăvoință, termina 10 clase.
Care sunt șansele sale de angajare?
Aici este un copil care nu are o educație
cu adevărat.
Cuvinte vizuale, vocabularul cu
treizeci pana la patruzeci de cuvinte.
Este nesigur emoțional, este probabil
nervos pe toată lumea, care de
asemenea, simte el l-a stricat sistematic.
Unde muncește?
Munca necalificata,
de multe ori în condiții abuzive.
Acesta este locul în care se naște călătoria mea,
în 2004. Eu nu am, cum ar spune Kelly,
Eu nu am nicio ruda care e surda.
Doar o atracție ciudata și,
niciun gând rațional.
Am intrat în aceasta lume și
am învățat limbajul semnelor.
La acel moment, a fost o provocare.
Nimeni nu voia... Nimeni nu părea sa știe...
"Ce vrei sa înveți, Ruma?
Este aceea o limba?"
In cele din urma, învățând limbajul semnelor
mi-a deschis lumea la aceasta comunitate
care în afara e tăcută,
dar da pe afara
de pasiune și curiozitate
prin cei care învăța vizual.
Si le-am auzit poveștile despre
ceea ce doreau sa facă.
Si un an mai târziu, în 2005,
cu puținele economii de aproximativ 5,000 $
de la o polița de asigurare
ajusă la scadenta, am pornit acest centru,
într-un apartament cu doua camere
cu doar sase elevi
și eu învățându-i engleza
în limbajul semnelor.
Această provocare, nevoia de aceasta clasa
la acel moment era,
cum ii fac pe copii care de abia au trecut
de liceu sa câștige
slujbe reale în companii?
Slujbe cu demnitate, slujbe care pot arata
ca surzii nu sunt prosti?
Si asa, provocarea era gigantica/
Surzi erau ani stand asa
și ani de tristețe și întuneric.
Au nevoie de încredere în ei.
Părinții trebuie sa fie convinși
de faptul ca, ai lor copii nu sunt surzi
și nici prosti.
Si ca e capabil sa stea pe
propriile picioare.
Însa ce e mai important,
este dacă angajatorul ar
angaja pe cineva care nu poate vorbi,
nu poate auzi și nici măcar
nu poate citi sau sa scrie?
Am stat împreună cu niște prieteni
din industrie,
și le-am împărtășit povestea mea,
despre ce înseamnă sa fi surd.
Si am înțeles ca erau domenii clare
în companii
unde surzii puteau lucra,oameni surzi
ar putea muci ca o adiție de mare valoare.
Si cu puținele resurse,
am creat primul
curriculum de învățământ vocațional
pentru oameni surzi din tara.
Găsitul instructorilor a fost o problema.
Asa ca mi-am antrenat copii surzi,
elevi mei, sa devină
profesori pentru cei cu deficit de auz.
Si este o meserie pe care au luat-o
cu mare responsabilitate și mândrie.
Totuși, angajatorii erau sceptici.
Educația, calificarea, clasa a 10 a trecuta.
"Nu, nu, nu Ruma,
nu putem să-l angajam."
Aceasta a fost o mare problema.
"Si chiar dacă l-am angaja,
cum am putea comunica cu el?
Nu poate sa citească, sa scrie.
Nu poate auzi sau vorbi."
Eu le-am zis,"Vă rog putem
să luăm totul pas cu pas?
Știți, putem să ne concentrăm
pe ce putem face?
Este o persoana vizuala.
Poate munci. Si ...
și dacă merge minunat și dacă nu,
măcar vom știi."
Aici as vrea sa va împărtășesc
o poveste despre Vishu Kapoor.
A venit la noi în 2009
fără să știe vreun limbaj.
Nu știa nici măcar limbajul semnelor.
Tot ce vedea, era procesat de creier
prin intermediul ochilor lui.
Mama lui era disperata și
ne zicea,
"Ruma, pot sa-l țin în centrul vostru
pentru doua ore?
Îmi este foarte greu
să mă descurc cu el,
tu poți sa te descurci cu el
24 de ore pe zi."
Asa ca am zis,"Da, ok."
Ca un serviciu de reparații.
Ne-a luat cu greu un an și
jumătate
să-l învățăm pe Vishu o limba.
Si a început sa comunice și
să aibă un sens despre el și
sa înțeleagă ca era...
Vreau să zic ca nu putea auzi, dar la naiba;
putea sa facă atât de multe lucruri.
Și-a dat seama ca-i plăcea sa lucreze
cu calculatoarele.
L-am încurajat, l-am motivat,
și l-am pus într-un program de I.T. .
A trecut toate teste, sa știți,
în ciuda fricilor mele.
O șansă a venit într-o zi
in spatele unei
foarte cunoscute companii de I.T.,
și doar expunere și experienta,
am zis,
"Lasă-l pe Vishu de asemenea
sa meargă la acest interviu."
Vishu a mers și a trecut toate
examenele tehnice.
Si chiar și atunci mi-am zis
"Uf, sper doar sa fie în stare sa stea
pentru cel putin 6 luni macar."
A trecut un an și jumătate acum.
Vishu este inca acolo
si nu e doar,
'of, acest om sărac lucrând într-un
domeniu auditiv'
Culege laurii ca pentru cel mai bun
angajat al lunii, și nu doar odată ci de doua ori.
(Aplauze)
Si vreau sa va zic ca,
azi, ne ia aproximativ
un an și jumătate sa învățăm
o persoana cu deficienta sa fie gata
sa intre în lumea reala
despre care știm tot.
Într-un scurt timp de 6 ani, azi
500 din minunații mei elevi
lucrează în unele dintre
organizațiile de top din industrie:
in poziții de designer grafici,
în spatele organizațiilor I.T.,
în industria de turism,
în poziții în care depășesc barierele
precum în securitate si în bănci.
De asemenea în magazine, și
lucrând în servicii cu clienți.
(Aplauze)
Stând față în față cu oameni ca
mine și ca tine în KFC, în cafenele.
Vreau sa va las cu
un mic gând că
da, schimbarea e posibilă.
Şi totul începe cu o mica
schimbare în perspectiva noastră.
Va mulțumesc foarte mult.
(Aplauze)
Si aceste sunt aplauze,
este un semn internațional pentru aplauze.
Va mulțumesc foarte mult.
Что-нибудь поняли, нет?
(смех)
В Индии 63 миллиона глухих людей
сталкиваются с этим из года в год, день за днем,
пытаясь понять слова, которые они не могут услышать.
Огромный пробел в знании и косые взгляды общества
следует за ребенком- инвалидом.
Родители не находят себе места,
пытаясь понять, как же вырастить такого ребенка.
Им говорят: "Хоть ваш ребенок не может слышать,
с его речевым аппаратом все в порядке.
Голосовые связки в норме
и в конце концов его можно научить говорить."
И с этого момента заложен отсчет лет, посвященных попыткам научить
этого маленького ребенка артикулировать слова, которые он не может услышать.
Даже находясь в кругу семьи, такой ребенок
хочет общаться со своими родителями.
Он хочет быть частью семейных бесед.
Но он не может. И он не может понять, почему его никто не слушает.
Из-за этого он чувствует себя одиноко и упускает
важный навык, требуемый в зрелой жизни.
Он идет в школу с мыслью: " Ладно, надеюсь, теперь все будет по-другому."
И он видит учителей, которые произносят слова, открывая и закрывая рты,
которые пишут эти странные штуки на доске.
Не понимая смысла, потому что он не может слышать,
он все переписывает, выдает все это обратно на экзамене,
и путем такой машинальной работы и несколькими положительными отметками,он заканчивает школу, 10 классов.
Каковы его шансы быть нанятым на работу?
Вот такой ребенок, у которого нет образования.
Слова-изображения, словарный запас в 30-40 слов.
Он эмоционально неуравновешен, он, возможно, зол на весь мир,
который, как ему кажется, систематически колечил его.
Где он работает? На низкооплачиваемой работе, не требующей опыта,
и зачастую в неподобающих условиях.
Вот где начало моего отсчета, в 2004. У меня нету, как сказала Келли,
у меня нет глухой семьи.
Только странный импульс и никакой рациональной мысли.
Я окунулась в этот мир и выучила язык жестов.
Тогда это было настоящее испытание. Никто не хотел... Казалось, никто не знал...
"Что ты пытаешься учить, Рума?Это язык?"
Во всяком случае, изучение языка жестов открыло для меня общество глухих,
которое внешне безмолвно, но переполненно
страстью и любопытством изучать визуальный мир.
И я услышала их истории о том, чем они хотят заниматься.
И годом позже, в 2005-ом, со скудными сбережениями, около 5000 долларов
со страхового полиса, я открыла этот центр,
в маленькой двухкомнатной квартире, где было всего шесть учеников
и я , которая учила их Английскому через язык жестов.
Испытанием стала нехватка часов, в том смысле,
как привести этих детей, которые только закончили старшую школу,
к настоящей работе в компаниях?
Достойной работе, такой, которая может доказать, что глухой не значит глупый?
Так, задачи стояли огромные. Глухие годами сидели в таком положении
в тоске и темноте.
Им нужно было поверить в себя. Родителям нужно было убедиться,
что их ребенок не глухой и не глупый.
И он способен устоять на своих собственных ногах.
Но что важнее:
наймет ли работодатель человека, который не может говорить,
не может слышать, и вероятнее всего не может читать и писать?
Я сидела вместе со своими друзьями с работы
и рассказала им свою историю: что значит быть глухим.
И я поняла, что в компаниях есть пустые сферы деятельности,
где могут работать глухие, такие люди могли бы оказать неоценимую помощь.
И с небольшими ресурсами, мы создали первый в стране
профессиональный курс обучения для глухих людей.
Найти учителей было проблематично. Поэтому я обучила моих глухих детей,
моих студентов, методам преподавания для глухих.
И работа учителем стала той, которую они выполняли с большой ответственностью и гордостью.
Но все же, работодатели отнеслись скептически. Образование, квалификация, 10 классов.
" Нет, нет, нет, Рума, мы не можем их нанять."
Это было большой проблемой.
"И даже если мы их наймем,
как нам с ними общаться? Он не может читать, писать.
Не может слышать или писать."
А я только отвечала им:" Пожалуйста, давайте решать проблемы по мере поступления?
Все же, давайте делать то, что мы можем?
У него прекрасное зрительное восприятие. Он может работать. И...
и если это сработает- прекрасно, если нет, мы хотя бы узнаем об этом."
И на этом моменте я бы хотела поделиться историей Вишу Капур.
Он пришел к нам в 2009-ом, не зная ни одного языка.
Он не знал даже язык жестов.
Все, что он видел, мозг обрабатывал информацию, воспринимаемую глазами.
Его мать была в отчаянии и она сказала:
"Рума, можно он побудет в вашем центре пару часов?
Мне действительно тяжело обращаться с ним,
знаешь, справляться с ним 24 часа."
И я сказала:"Да, конечно." Как аварийная служба.
Полтора года нашей усердной работы ушло на то,
чтобы обучить Вишу языку. Когда он начал общаться и
осознал себя, и он понял что было...
Я имею в виду, он не мог слышать, но все же, он мог делать столько других вещей.
Он узнал, что ему нравиться работать за компьютером.
Мы поддерживали его, подбадривали его
и показали наши I.T. программы. Он провел все тестирования,
в особенности моей нервозности. Однажды появилась вакансия
в одном из отделов одной известной I.T. компании,
и только ради проверки и преобретения опыта я сказала:
"Пусть Вишу тоже сходит на собеседование."
Вишу пошел туда и решил все специальные тесты.
Даже тогда я сказала: "О, я всего лишь надеюсь, что ему удастся продержаться
хотя бы полгода."
Уже прошло полтора года.
Вишу все еще там, и он не просто всего лишь:
'ох, этот бедный малый работает в кругу слышащих.'
Его признают как лучшего работника месяца, и не один раз, а уже дважды.
(Аплодисменты)
И я хочу сказать вам, что сегодня у нас уходит
около полутора года на то, чтобы подготовить глухого
войти в настоящий мир, который нам с вами знаком.
Спустя короткий срок-6 лет- полсотни моих чудесных молодых студентов сегодня
работают в одних из самых лучших организациях во всей индустрии:
в сфере графического дизайна, в отделах I.T. организаций,
в больницах, в сферах, преодолевающих барьер,
например, охране и банках.
А также в сфере розничной торговли и напрямую обслуживая покупателя.
(Аплодисменты)
Непосредственно встречаясь с людьми как мы с вами в KFC, в кофейнях.
Я только покину вас с небольшой мыслью, что
да, перемены возможны.
И они начинаются с одного маленького изменения в нашем будущем.
Спасибо большое.
(Аплодисменты)
И эти аплодисменты, это международный знак для аплодисментов.
Большое спасибо.
Ničomu ste nerozumeli, však?
(Smiech)
Týmto si prechádza 63 miliónov
nepočujúcich v Indii.
Rok čo rok, deň čo deň
sa snažia pochopiť svet,
v ktorom nič nepočujú.
Mať dieťa s inými potrebami sa spája
s nedostatkom povedomia
a sociálnej stigmy.
Rodičia robia všetko preto,
aby svoje dieťa dokázali správne vychovať.
Ľudia im hovoria
„To, že vaše dieťa nepočuje,
neznamená, že nemôže hovoriť.
Nemá poškodené hlasivky
a po čase sa dokáže naučiť hovoriť.“
A tak sa začínajú roky učenia sa hovoriť
slová, ktoré dieťa nedokáže počuť.
Toto malé dieťa
sa snaží komunikovať s rodičmi.
Chce byť súčasťou
rodinných rozhovorov.
Ale nie je toho schopné. Nevie,
prečo ho nikto nepočúva.
Cíti sa byť izolované a neovláda
základnú zručnosť,
ktorú bude v živote potrebovať.
Keď nastúpi do školu dúfa,
že sa veci zmenia.
Vidí ako učitelia
otvárajú a zatvárajú ústa
a na tabuľu píšu nezrozumiteľné veci.
Bez toho, aby im rozumel,
si to zapisuje,
pretože nič nepočuje.
Opakuje si to pred testami
a vďaka bifľovaniu a niekoľkým známkam
dokončí školu.
Aké má možnosti zamestnať sa?
Je to dieťa, ktoré v skutočnosti
nemá žiadne vzdelanie.
Tvary slov a slovná zásoba s
30 až 40 slovami.
Je emocionálne nestabilný
a hnevá sa na celý svet,
pretože má pocit,
že z neho spravil znevýhodneného.
Kde pracuje?
Má manuálnu a nekvalifikovanú prácu,
v ktorej je zneužívaný.
A tu sa v roku 2004 začala
moja životná cesta.
Ako povedala Kelly, nikto
v mojej rodine nie je nepočujúci.
Je to zvláštne, nemá to
racionálne odôvodnenie.
Vhupla som do tohto sveta
a naučila sa znakovú reč.
Bola to výzva. Nikto to nechcel...
Nikto nevedel...
„Čo sa to chceš naučiť?
Je to vôbec jazyk?“
Ale vďaka tomu som narazila na komunitu,
ktorá navonok mlčí
ale prekypuje vášňou a zvedavosťou.
Učia sa vizuálne.
Vypočula som si,
čo by naozaj chceli robiť.
O rok neskôr, v roku 2005,
s úsporami 5 000 $,
som v dvojizbovom byte
so šiestimi študentmi
založila centrum.
Spoločne sme sa učili
znakovú reč v angličtine.
Výzvou a hlavnou otázkou bolo,
ako týmto študentom
len so strednou školou
nájdem skutočnú prácu?
Prácu, kde dokážu,
že nepočujúci nie sú hlúpi.
Táto výzva bola obrovská.
Nepočujúci žili roky v temnote.
Museli si začať veriť. Ich rodičov
sme museli presvedčiť, že
ich dieťa nie je nepočujúce a hlúpe.
A dokáže sa postaviť na vlastné nohy.
Otázkou však bolo,
či niekto zamestná človeka,
ktorý nehovorí, nepočuje
a takmer nevie čítať a písať?
Priateľom som sa zdôverila o tom,
aké to je byť nepočujúci.
Zistila som, že existujú pracovné miesta
pre nepočujúcich a boli by tam hodnotní.
A so skromnými zdrojmi
sme vytvorili prvé učebné osnovy
pre nepočujúcich v krajine.
Nájsť školiteľov bol problém,
preto som školila na túto pozíciu
moje nepočujúce deti a študentov.
Zmocnili sa toho s hrdosťou.
Zamestnávateľ bol i tak skeptický.
Vzdelanie, kvalifikácia, ukončenie školy.
„Nie, nie, Ruma,
nemôžeme ho zamestnať.“
Bol to problém.
„Ak by sme ho zamestnali,
ako by sme komunikovali?
Nevie čítať a písať.
Nepočuje,nevie hovoriť.“
Chcela som to prebrať postupne.
„Môžeme sa sústrediť na to,
čo dokáže robiť?
Má vynikajúcu predstavivosť.
Dokáže pracovať. A...
a ak to nebude fungovať,
aspoň to zistíme.
Rozpoviem vám príbeh
o Vishu Kapoorovi.
Prišiel k nám v roku 2009
a neovládal žiadny jazyk.
Dokonca ani znakovú reč.
Jeho mozog spracovával podnety
len vďaka očiam.
Jeho matka bola zúfalá.
Povedala:
„Ruma, necháš ho
v tvojom centre 2 hodiny?
Nedokážem sa mu venovať,
vieš, neustále 24 hodín.
Odpovedala som: „Áno, dobre.“
Trvalo nám rok a pol
kým sa Vishu naučil jazyk.
Keď začal komunikovať,
uvedomovať si samého seba,
pochopil, že...
síce nepočuje, ale dokáže veľa vecí.
Zistil, že sa mu páči práca s počítačmi.
Podporovali a motivovali sme ho a
prešiel cez naše IT programy.
Mala som z toho stres
ale zvládol všetky testy.
Jedného dňa
sa naskytla príležitosť v známej IT firme.
Len pre skúsenosti a zviditeľnenie
som povedala:
„Dostaňme Vishu na pohovor.“
Išiel tam a prešiel
všetkými technickými testami.
Aj tak som povedala: „Dúfam,
že tam vydrží aspoň 6 mesiacov.“
Prešiel rok a pol.
Vishu tam stále pracuje.
A netreba ho ľutovať,
že nepočujúci pracuje
medzi počujúcimi.
Bol najlepším zamestnancom mesiaca.
A nie raz, ale dvakrát.
(Potlesk)
Chcem vám povedať,
že v dnešnej dobe
nám trvá rok a pol,
kým nepočujúceho
pripravíme na reálny svet.
Len za 6 rokov sa dostalo
mojich 500 úžasných študentov
do najlepších organizácií
v odvetviach ako sú:
grafický dizajn, IT,
pohostinnosť, bezpečnosť a banky.
A tiež v maloobchodných predajniach
a v zákazníckom servise.
(Potlesk)
Sú to ľudia, ktorí pracujú v KFC
a kaviarňach a vyzerajú ako my.
Na záver vám chcem povedať,
že zmena sa dá dosiahnuť.
Stačí, keď zmeníme
náš pohľad na vec.
Ďakujem.
(Potlesk)
A toto je medzinárodný znak pre potlesk.
Veľmi pekne ďakujem.
Det förstod du ingenting utav, eller hur?
(Skratt)
Det är 63 miljoner döva människor i Indien
som går igenom detta
år efter år, dag efter dag
och försöker förstå en
värld de inte kan höra.
Stor brist på medvetenhet
och social stigmatisering
av att ha ett barn som är olik-kappad.
Föräldrar vänder ut och in på sig själva
för att kunna förstå hur de
ska uppfostra sitt barn.
Och de blir tillsagda, "Även
fast ditt barn inte kan höra,
är ingeting fel på hans struphuvud.
Ingenting är fel på hans stämband
och han kan så småningom
bli lärd att tala.
Där börjar resan av år
spenderade på försök att lära
detta lilla barn att artikulera
ord som han inte kan höra.
Även inom familjen
vill detta lilla barn
kommunicera med sina föräldrar.
Han vill vara en del utav
konversationerna i familjen.
Men han kan inte. Och han förstår inte
varför ingen lyssnar på honom.
Så han känner sig isolerad och mister
en viktig färdighet som är
nödvänding när vi växer upp.
Han går till skolan och tänker "Okej,
förhoppningsvis blir saker annorlunda.".
Och han ser lärarna öppna
och stänga sina munnar
och skriva dessa
konstiga saker på tavlan.
Utan förståelse,
eftersom han kan inte höra,
skriver han ner allting, hasplar
ur sig det under tentamen,
och med nöd och näppe
slutade han skolan, årskurs tio.
Vilka är hans anställningsmöjligheter?
Här är ett barn som faktiskt
inte har en riktig utbildning.
Visuella ord, ordförråd
bestående av trettio till fyrtio ord.
Han är emotionellt osäker, han är
förmodligen arg på hela världen också,
vilken har, som han känner,
systematiskt handikappat honom.
Var jobbar han? Simpel
arbetskraft, okvalificerade jobb,
ofta i väldigt kränkande förhållanden.
Det är var min "födelse" resa börjar
2004, jag har inte, som Kelly sade,
jag har ingen familjemedlem som är döv.
Bara ett konstigt kall och
ingen rationell tanke.
Jag hoppade in i denna värld
och lärde mig teckenspråk.
På den tiden var det utmanande.
Ingen ville... ingen verkade veta...
"Vad är det du vill lära dig, Ruma?"
"Är det ett språk?"
I vilket fall, lärandet av teckenspråk
öppnade upp mitt liv till detta samhälle
vilket är utåt sett tyst,
men flödar
med passionen och nyfikenheten
som visuella lärande.
Och jag hörde deras historier
om vad de ville göra.
Och ett år senare, år 2005, med ett
magert sparkonto på cirka $5,000
av en mognad försäkring,
startade jag detta center,
i en liten tvårumslägenhet
med endast sex studenter
och mig som lärde dem
engelska på teckenspråk.
Utmaningarna, nödens timme
vid den punkten var,
hur får jag in dessa ungdomar,
med endast grundskoleexamen,
i riktiga jobb hos företagen?
Jobb av värdighet, jobb som kan
bevisa att döva inte är dumma?
Så, utmaningarna var enorma.
De döva var år av att sitta såhär
och år av ennui och mörker.
De behövde tro på sig själva.
Föräldrarna behövde bli övertygade
om att deras barn inte är döv och dum.
Och att han är kapabel
att stå på sina egna ben.
Men viktigast av allt,
skulle arbetsgivaren anställa
någon som inte kunde tala,
inte kunde höra, och verkligen
inte kunde läsa eller skriva heller?
Jag satt tillsammans med några
av mina vänner från branschen,
och jag delade med mig av min historia
till dem om vad det betyder att vara döv.
Och jag förstod att där
fanns områden i företag
där döva kunde arbeta, döva människor
kunde arbeta med stort värde.
Och med magra resurser
skapade vi det första
yrkesutbildningsläroplanen för döva
människor någonsin i landet.
Att hitta lärare var ett problem.
Så jag lärde mina döva barn,
mina studenter, att bli
lärarna för de döva.
Och det är ett jobb de tog på sig
med stort ansvar och stolthet.
Arbetsgivaren var fortfarande skeptisk.
Utbildning, kvalifikationer, 10e pass.
"Nej, nej, nej, Ruma, vi kan
inte anställa honom."
Det var ett stort problem.
"Och även om vi anställde honom,
hur ska vi kommunicera med
honom? Han kan inte läsa, skriva.
Kan inte höra/tala."
Jag sade bara till dem, "Snälla
kan vi ta det ett steg i taget?
Du vet, kan vi fokusera
på vad vi kan göra?
Han är en duktig visuell person.
Han kan arbeta. Och...
och om det fungerar, eller inte,
då vet vi i alla fall det."
Här skulle jag vilja dela en
historia om Vishu Kapoor.
Han kom till oss år 2009
utan något språk alls.
Han kunde inte ens sitt eget teckenspråk.
Allt han såg, bearbetat i hans
hjärna, var genom sina ögon.
Han mor var förtvivlad och hon sade,
"Ruma, kan jag snälla få ha honom
i ditt center i två timmar?
Det är väldigt svårt för mig
att hantera honom,
ni vet, att hantera honom
24 timmar om dagen."
Så jag sade, "Ja, okej."
Som en krashtjänst.
Det tog, väldigt mödosamma,
ett och ett halvt år för oss
att ge Vishu ett språk. När han
började kommunicera och
få en känsla för sig själv, och
han förstod att det fanns...
Jag menar, han kunde inte höra, men
oj, han kunde göra så mycket annat.
Han insåg att han tyckte om
att arbeta med datorerna.
Vi uppmuntrade honom, motiverade honom,
och han fick delta i våra IT-program.
Han klarade alla proven, ni vet,
mycket till min nervositet.
En möjlighet uppkom en dag
i backend av ett väldigt
välkänt IT-företag,
och enbart för exponeringen
och erfarenheten sade jag,
"Låt Vishu också gå på
den här arbetsintervjun."
Vishu gick dit och klarade
alla tekniska testen.
Även då sade de, "Eh, jag hoppas bara
att han kan klara att stanna kvar
i minst 6 månader."
Det har nu gått ett och ett halvt år.
Vishu är fortfarande där,
och han är inte bara,
"åh, denna stackars killen
jobbar i denna hörselmiljö."
Han har vunnit lagrar för månadens bästa
anställd, inte bara en utan två gånger.
(Applåder)
Och jag vill dela med er att,
idag tar det oss cirka
ett och ett halvt år att lära
en döv person att bli redo
att komma in i denna verkliga
värld vilken vi vet om.
På en kort tid på 6 år, arbetar nu
500 av mina fantastiska unga elever
i några av topporganisationerna
inom industrin:
i grafiska designprofiler,
i backend av IT-organisationer,
i gästfrihet, i
barriärbrytande arbeten
som i säkerheten, och i banker.
Och även på försäljningsställen,
och ger direkt kundservice.
(Applåder)
Direkt möta människor som
du och jag på KFC, på caféer.
Jag lämnar er bara med
en liten tanke att,
ja, förändring är möjligt.
Och det börjar bara med en liten
förändring i vårt perspektiv.
Tack så hemskt mycket.
(Applåder)
Och det här är applåder, det är ett
internationellt tecken för applåder.
Tack så hemskt mycket.
je umeelewa chochote?
(kicheko)
hao ni takriban watu milioni 63 wasioweza kusikia hapa india
wanao pitia haya kila mwaka siku baada ya nyingine
kujaribu kuleta ufahamu kwa ulimwengu wasiousikia
bila ufahamu na unyanyapaa kaitka jamii
kwa kujaliwa na mtoto asiye na maumbile sawa
wazazi hukimbia hapa na pale
kujaribu kuelewa jinsi ya kumulea mtoto wao
kisha wanapoelezwa hata kama mtoto wako han uwezo wa kusikia
haina tatizo na sauti yake na koromeo
hana shida na ala za kuwezesha sauti
na anaweza fundishwa jinsi ya kuzungumza
kisha unakua mwanzo wa safari ndefu ya miaka kujaribu kumfundisha
huyu mtoto mdogo jinsi ya kuyatamka maneno ambayo hayasikii
hata katika famila anakotoka huyu mtoto
anapowasiliana na wazazi wake
anapotamani kuhusika katika mazungumzo kaitka familia yake
lakini hawezi. na haelewi ni kwa nini kila mmoja hamsikilizi
hivo basi anaonekana kutengwa na kukosa
maswala muhimu yanayo mwezesha kukua vyema
anaenda shuleni akiwa na fikra,"labda mambo yatajakuwa tofauti."
kisha ankutana na waalimu wakifungua vinywa na kufunga
nakuandika maajabu ubaoni
bila kuelewa kwa kuwa hana uwezo wa kusikia,
anayaandika yote chini kisha kuyaweka kwa mtihanai yalivyo,
na kwa hali hii na alama za neema anakamilisha masomo ,hadi kidato.
Je, ananafasi ipi katika ajira?
Hapa huyu mtoto ambaye hana masomo halisi.
maneno ya kujionea,misamiati thelathini hadi arobaini.
Hajihisi salama tena kihisia,na sasa anakerwa na dunia nzima,
amabayo kwa sasa ,anadhani imesababisha kulemazwa kwake.
Afanye ajira ipi? Kazi mza kijungu jiko,kazi zisizo za taaluma,
kila wakati akiwa katika hali inayomkejeli.
Na hapo ndipo safari yangu "ilipozaliwa" mwaka 2004.Sina kama alivyo nena Kelly,
sina yeyote katika familia aliye na ulemavu wa kusikia.
ila kwa hali geni tu na wala sio fikira bayana.
niliingia katika dunia hii na kujifunza lugha ishara
kwa wakati huo,ilikua ni changa moto,hakuna aliyetaka....hakuna aliyefahamu..
"Ni nini hicho wataka kusoma,Ruma? je hiyo ni lugha?
Haya,kusomea lugha ishara ilifungua maisha mapya katika jamii hii
ambayo ni kimya lakini inangaa
na matamnio na ari ya wanfunzi wa kuona
Na kisha nikasikia hadithi zao kile walichotaka kufanya
Na kisha mwaka uliofuata,wa 2005, na kiasi ya akiba $5,000
ya bima, nilianzisha kituo hiki
kwa vyumba viwili na wanafunzi sita
nami nikawa nawafundisha lugha ya kimombo kwa lugha ishara
changamoto,na kwa wakati huo hitaji likawa
naweza vipi kukutana na hawa watoto waliakamilisha shule ya upili
kwa ajira halisi kwa makampuni?
kazi za heshma.ajira zinazow eza kudhibitisha kua bubu si ujinga.
Naikawa chamgamoto kuu.Na hawa bubu waliishia kuishi hivi miaka mingi.
na miaka ya giza.
Walihitaji wajiamini wenyewe.Wazazi walihitajika kushawishika.
kuwa mtoto huyu si bubu na mjinga
Na anuwezo wa kusimama kivyake kwa miguu yake miwili
Basi cha muhimu zaidi
itawezekana muajiri kuajiri mtu asiyeweza kuzungumza.
kusikia,na hata kusona na kuandika pia
Niliketi pamoja na marafiki kaitka nyanja hii,
na nikawapa hadithi yangu ilivyokua maisha ya kutoweza kusikia.
Na nilifahamu kuna sehemu wazi katika kampuni
ambapo watu walio na ulemavu wakusikia wanaweza kufanya kazi,watu wasio na uwezo wa kisikia kuzidisha thamani.
na kwa raslimali finye tulianzisha ya kwazna ya aina yake
Mwito wa mtaala wa mafundisho ya watu wasio na uwezo wa kusikia nchini.
Kupata waalimu ilikua vigumu.Basi niliwafundisha mwenyewe .
niliwafudisha wanafunzi wangu kuwa waalimu wa watu wasio na uwezo wa kusikia.
Na ni kazi walioichukulia kwa makini na wajibu wa hali ya juu.
Lakini bado mwajiri alikua na wasiwasi.Masomo,na hatima ya kidato cah nne tu.
"La, la, la, Ruma hatuwezi kummpa ajira."
Hiyo ilikua shida kubwa
" Na hata kama tunaweza kumpa ajira
tutawasiliana naye vipi? Hawezi kuandika wala kusoma.
hawezi sikia na kusema"
Nami nikawasihi," tafdhali tuchukue haya hatua kwa wakati?
Tunaweza kuzingatia yale anayoweza kutenda mwnazo?
ఏమీ అర్ధం కాలేదు, అర్ధం అయ్యిందా?
(నవ్వటము)
అదేంటంటే 63మిలియన్ల చెవిటివారు భారత దేశంలో ఉన్నా రు
ఈ విధంగా ప్రతీ సంవత్సరం, ప్రతి రోజూ బాధపడే వాళ్లు ఉన్నారు
వారికి వినపడని ప్రపంచాన్ని గ్రహించడానికి ప్రయత్నిస్తున్నారు
ప్రజలలో అవగాహన లేకపోవడం వల్ల దీనిని సమాజంలో ఒక మచ్చగా భావిస్తున్నారు
ఇలాంటి విభిన్న ప్రతిభా వంతులున్న తల్లితండ్రులు
తల్లిదండ్రులు చాలా కంగారుపడుతూ ఉంటారు
వారి పిల్లలను ఎలా పెంచాలి !ఎలా అర్థంచేసుకోవాలి!
మీ పిల్లలు వినలేనప్పటికీ
వాళ్ళ స్వర పేటికలో ఏమీ ఇబ్బంది ఉండదు
అతని గొంతులో ఏ విధమైన ఇబ్బందీ ఉండదు
వారికి ఎలా మాట్లాడాలో మనం ఖచ్చితంగా నేర్పి 0 చవచ్చు.
మనం ఒక పరిష్కారం కోసం ఎదురు చూస్తూ సంవత్సరాల పాటు ప్రయత్నాలు చేస్తున్నాము
తను ఎప్పుడూ వినని పదాలు ఎలా పలకాలో నేర్చు కోవటం
వారి కుటుంబంతో ఆ పిల్ల వాడు
మాట్లాడటానికి ప్రయత్నాలు చేస్తున్నాడు
వారి సంభాషణలో పాలు పంచుకోవాలని అనుకుంటున్నాడు
కానీ చెయ్యలేకపోయాడు.అతనికి అర్థమవ్వని విషయమేమంటే ఎందుకు ఎవరూ తన మాటల్ని వినడం లేదు ?
తనకు ఒంటరిగా ఉన్నట్టుగా అనిపిస్తుంది
ఒక ముఖ్యమైన నైపుణ్యం తను కోల్పోయినట్లు అనుకుంటూ ఉంటారు
స్కూల్లో కూడా (అంతా బాగానే ఉంటుంది)అనుకుంటూ వెళతారు
ఉపాధ్యాయులు నోరు మెదిపి నట్టు అనిపించింది
వింతగా బోర్డు మీద ఏదో రాస్తుంటారు
వారికి వినపడదు కాబట్టి ఏమీ అర్థం కావట్లేదు
చూసి తిరిగి అదే పరీక్షల్లో రాస్తారు
అరకొర మార్కులతో ఉత్తీర్ణత సాధించారు
వారికి జాబ్ అవకాశాలు ఎంత వరకూ వస్తాయో చెప్పలేం
నిజమైన విద్య లేని పిల్లవాడు ఇక్కడ ఉన్నారు
దృశ్యక పదాలు,30 పదాల పదజాలం
అతను మానసికంగా అసురక్షితంగా , ప్రపంచం మొత్తంతో కోపంగా ఉన్నాడు
అతను నిస్సహాయంగా భావిస్తాడు
అతను ఎక్కడ పని చేస్తున్నాడు ( కార్మికులు, నైపుణ్యం లేని ఉద్యోగాలు)
తరచుగా చాలా దుర్వినియోగో స్థితిలో
నా జీవిత ప్రయాణం 2004 లో
నా కుటుంబంలో చెవిటి వారు ఎవరూ లేరు
కేవలం ఒక వింత అనుభూతి వల్ల
నేను ఈ ప్రపంచంలోకి దూకా. నేను ఈ క్రొత్త భాషను నేర్చుకున్నాను
ఇది పెద్ద సవాలు.
మీరు ఏమి నేర్చుకోవాలనుకుంటున్నారు, రూమా?అది భాషనా?
సంకేత భాష నేర్చుకోవడం ఈ కొత్త సంఘానికి నా జీవితాన్ని పరిచయం చేసింది
ఇది బాహ్యంగా నిశ్శబ్దంగా ఉంటుంది, కానీ నిజానికి గంభీరంగా ఉంటుంది
దృశ్య అభ్యాసకులుగా అభిరుచి మరియు ఉత్సుకతతో
వారు ఏమి చేయాలనుకుంటున్నారో వారి కథలను నేను విన్నాను
ఒక సంవత్సరం తరువాత, 2005 లో సుమారు $ 5ొ000 తక్కువ పొదుపుతో
నేను ఈ కేంద్రాన్ని ప్రారంభించాను
ఒక చిన్న రెండు పడకల గదిలో కేవలం ఆరు మంది విద్యార్థులతో
సంకేత భాషలో వారికి ఇంగ్లీష్ బోధించడం జరిగింది
సవాళ్లు ఇక్కడ ఉన్నాయి
హయ్యర్ సెకండరీ ఉన్న ఈ పిల్లలను నేను ఎలా ఒక
నిజమైన ఉద్యోగ సంస్థల్లోకి ఎలా పంపగలను
గౌరవం ఉన్న ఉద్యోగాలు, అవి చెవిటి వారు, మూగ వారు కాదని నిరూపించే ఉద్యోగాలు
సవాళ్లు భారీగా ఉన్నాయి
చెవిటివారు చీకటిలో ఉన్నారు
వారు తమను తాము విశ్వసించాల్సిన అవసరం ఉంది
తల్లిదండ్రులు వారు చెవిటివారని, మూగవారు కాదని నమ్మాలి
అతను తన కాళ్ళ మీద నిలబడగలడు
కానీ ముఖ్యంగా
మాట్లాడలేని వారికి ఏ యజమాని ఐనా ఉద్యోగం ఇస్తారా?
వినలేకపోయారు, చదవలేరు, రాయలేరు
నేను పరిశ్రమకు చెందిన నా స్నేహితులతో కలిసి కూర్చున్నాను
ఇలా జీవితం చెవిటివాడిగా ఎలా ఉంటుందనే కథ గురించి వారితో పంచుకున్నాను
నాకు ఏదో అర్థమైంది
చెవిటివారు గౌరవంగా పనిచేయగల కొన్ని సంస్థలు ఉన్నాయి
తక్కువ వనరులతో, మేము మొదట సృష్టించాము
దేశంలోని చెవిటివారికి వృత్తి శిక్షణా పాఠ్యాంశాలు
శిక్షకులను కనుగొనడం ఒక సమస్య.కాబట్టి నేను నా పిల్లలకు శిక్షణ ఇచ్చాను
నా నుండి శిక్షణ పొందిన నా విద్యార్థులు చెవిటివారికి శిక్షకులుగా మారారు
ఇది వారు చాలా బాధ్యతతో తీసుకున్న ఉద్యోగం
ఇప్పటికీ యజమాని సందేహాస్పదంగా ఉన్నాడు
"లేదు రుమా, మేము అతనిని నియమించలేము."
అది పెద్ద సమస్య
మేము అతనిని నియమించినా,
మేము అతనితో ఎలా మాట్లాడబోతున్నాం?
అతను చదవలేడు, వ్రాయలేడు.అతను వినలేడు, మాట్లాడలేడు
దయచేసి ఈ ప్రయత్న సమయంలో ఒక అడుగు ముందుకు వేద్దాం
అతను ఏమి చేయగలడు అనే దానిపై మనం దృష్టి పెట్టగలమా
అతను ఒక గొప్ప సృజనాత్మక ఉన్న వ్యక్తి
అతను అద్భుతంగా పనిచేస్తాడు
ఇక్కడ నేను విషుకపూర్ గురించి ఒక కథను పంచుకోవాలనుకుంటున్నాను
అతను ఏ భాష లేకుండా 2009 లో మా వద్దకు వచ్చాడు
అతనికి సంకేత భాష కూడా తెలియదు
అతను చూసిన తరగతిలో అతని మెదడులో ఆలోచన, అతని కళ్ళ ద్వారా తెలుస్తుంది
అతని తల్లి నిరాశలో ఉంది
రుమా నేను నా బిడ్డను మీ కేంద్రంలో 2 గంటలు ఉంచవచ్చా?
పిల్లవాడిని నిర్వహించడం నాకు చాలా కష్టం
24 గంటలు అతనిని వ్యవహరించడం!
నేను సరే అన్నాను
ఇది చాలా శ్రమతో కూడుకున్న పని. ఇది మాకు ఒకటిన్నర సంవత్సరాలు పట్టింది అతనికి భాష ఇవ్వడానికి
అతను సంభాషణ చేయడం ప్రారంభించాడు
అతను తనను తాను అర్థం చేసుకున్నాడు
అతను వినలేకపోయాడు కాని అతను మరెన్నో పనులు చేయగలడు
అతను కంప్యూటర్లలో పనిచేయడానికి ఇష్టపడుతున్నాడని అతను కనుగొన్నాడు
మేము అతనిని ప్రోత్సహించాము మరియు ప్రేరేపించాము
అతనితో మా I.T. కార్యక్రమాలు.అతను అన్ని పరీక్షలను క్లియర్ చేశాడు.
ఒక రోజు అతనికి ఒక అవకాశం వచ్చింది
ఒక ప్రసిద్ధ ఐటి కంపెనీలో
కేవలం అనుభవం కోసం
"ఈ ఇంటర్వ్యూకు విషుని కూడా వెళ్ళనివ్వండి"
విజు అక్కడికి వెళ్లి సాంకేతిక పరీక్షలన్నీ పూర్తి చేశాడు
అతను ఆ కంపెనీ వారితో కలిసి 6నెలలైనా ఉంటాడని నేను నమ్ముతున్నాను
కనీసం
ఇప్పుడు ఏడాదిన్నర అయ్యింది
విషు ఇంకా అక్కడే పనిచేస్తున్నాడు
"ఓహ్ ఈ వ్యక్తి ఇప్పటికీ ఇక్కడ పని చేస్తున్నాడు
అతను ఈ నెలలో ఉత్తమ ఉద్యోగిగా అవార్డు గెలుచుకుంటున్నాడు
ఒకసారి కాదు రెండుసార్లు (చప్పట్లు)
మరియు నేను మీకు చెప్పాలనుకుంటున్నాను
చెవిటి వ్యక్తికి దాదాపు సిద్ధంగా ఉండటానికి నేర్పడానికి ఏడాదిన్నర
మనకు తెలిసిన ఈ వాస్తవ ప్రపంచాన్ని ఎదుర్కోవటానికి
6 సంవత్సరాల తక్కువ సమయంలో, ఈ రోజు నా అద్భుతమైన విద్యార్థులు 500 మంది
అగ్ర సంస్థలలో పనిచేస్తున్నారు
గ్రాఫిక్ డిజైన్ ప్రొఫైల్స్ మరియు ఐటి రంగంలో
ఆతిథ్య రంగంలో
భద్రతలో, బ్యాంకింగ్ రంగం
రిటైల్ అవుట్లెట్లలో మరియు ప్రత్యక్ష కస్టమర్ సేవలలో
(చప్పట్లు)
KFC , కాఫీ అవుట్లెట్లలోని వ్యక్తులను అభిమానించడం
నేను కొంచెం ఆలోచనతో వదిలివేస్తున్నాను
అవును, మార్పు సాధ్యమే
ఇవన్నీ మన దృక్పథంలో మార్పుతో మొదలవుతాయి
నేను కొంచెం ఆలోచించాను
(చప్పట్లు)
ఇది చప్పట్లకు అంతర్జాతీయ సంకేతం
చాలా ధన్యవాదాలు
ไม่เข้าใจอะไรเลยใช่ไหม?
(เสียงหัวเราะ)
คนจำนวน 63 ล้านคนในประเทศอินเดีย
เจอกับสิ่งนี้ปีเเล้วปีเล่า วันเเล้ววันเล่า
พยายามตีความหมายของโลกที่เค้าไม่ได้ยิน
ขาดการตระหนักอย่างมากเละการตีกรอบของสังคม
เกี่ยวกับการที่เด็กมีความสามารถที่เเตกต่าง
พ่อแม่วิ่งจากที่หนึ่งไปอีกที่หนึ่ง
พยายามที่จะเข้าใจวืธีกาเลี้ยงดูลูกของพวกเขา
เเล้วก็โดนบอกว่า
"ถึงเเม้เด็กจะไม่ได้ยิน
เเต่ไม่มีความผิดปกติกับกล่องเสียงนะ
ไม่มีความผิดปกติของเส้นเสียง
เเละวันนึงเขาก็จะสามารถ
เรียนรู้วิธีการพูดได้
นั่นคือจุดเริ่มต้นของการเดินทางหลายต่อหลายปี
ที่พยายามสอน..
เด็กน้อยให้ออกเสียงคำต่างๆ
ที่เค้าไม่ได้ยิน
ถึงเเม้ว่าในครอบครัว
เด็กน้อยจะอยาก...
สื่อสารกับพ่อเเม่
จะอยากเป็นส่วนหนึ่งของบทสนทนาเพียงใด
เเต่เขาก็ทำไม่ได้ เเละเขาก็ไม่เข้าใจ
ว่าทำไมไม่มีใครฟังเค้าเลย
ดังนั้นเขาเลยรู้สึกโดดเดี่ยวเเละ คิดถึง...
ความสามารถที่สำคัญที่จำเป็นต้องใช้
เมื่อเขาโตขึ้น
เขาไปโรงเรียน โดยคิดว่า "โอเค
หวังว่าอะไรๆ จะเปลี่ยนไป
เเต่เเล้วเขาก็เห็นปากคุณครูที่เปิดเเละปิด
พร้อมกับเขียนอะไรแปลกๆ บนกระดาน
โดยไม่เข้าใจอะไรเลย เพราะว่าเขาไม่ได้ยิน
เขาลอกทั้งหมดนี้ลงสมุด และ เขียนลงข้อสอบ
และด้วยการท่องจำ และได้คะแนนออกมาดี
เขาเรียนจบชั้น ม.4
โอกาสในการทำงานของเขาหล่ะ ?
นี่คือเด็กที่ไม่ได้รับการศึกษาที่เเท้จริง
คำพูดที่มาจากการมองเห็น
คำศัพท์ 30-40 คำ
เขามีอารมณืที่ไม่มั่นคง
เขาอาจจะรู้สึกโกรธโลกทั้งใบด้วยก็ได้
ซึ่งทำให้เขาปิดกั้นตัวเอง
เขาทำงานที่ไหนหล่ะ ?
แรงงานท้ายแถว, งานที่ไม่ต้องใช้ทักษะอะไร
ซึ่งส่วนใหญ่โดนดูถูกเหยียดหยาม
นี่คือจุดเริ่มต้นของการเดินทางของฉัน
ในปี 2004 ฉันไม่มี..., อย่างที่เคลลี่พูด
ฉันไม่มีใครในครอบครัวที่หูหนวก
เเค่เป็นอะไรที่น่าดึงดูด
บวกกับความคิดที่ไม่มีเหตุผล
ฉันกระโดดเข้ามาในโลกใบนี้
เเละได้เรียนภาษามือ
ในตอนนั้น มันเป็นความท้าทาย
ไม่มีใครต้องการ... ดูเหมือนจะไม่มีใครรู้...
"สิ่งที่เธออยากเรียนคืออะไรนะ รูม่า ?
มันเป็นภาษาหรอ?"
อย่างไรก็ตาม การเรียนภาษามือ
ได้เปิดโลกของฉันสู่คนกลุ่มนี้
ซึ่งภายนอกอาจจะดูเงียบ
เเต่เต็มไปด้วย
ความน่าหลงไหลเเละน่าเเสวงหา
ในฐานะผู้เรียนที่มองเห็น
และฉันได้เรื่องราวต่างๆ ของพวกเขา
ในสิ่งที่พวกเขาอยากจะทำ
เเละในปีต่อมา ปี2005
ด้วยเงินเก็บอันน้อยนิดประมาณ 5,000 เหรียญ
จากเบี้ยประกัน
ฉันก่อตั้งศูนย์ขึ้นมา
ในเเฟลตสองห้องนอน
เเละนักเรียนเพียงหกคน
เเละฉันก็เริ่มสอนภาษาอังกฤษพวกเขา
ด้วยภาษามือ
ความท้าทายคือ, ด้วยเวลาที่จำกัด ณ จุดๆนั้น
ฉันจะทำยังไงให้เด็กเหล่านี้ ที่เพิ่งจะจบม.ปลาย..
ได้เข้าสู่งานจริงๆในบริษัทต่างๆ ได้ ?
งานที่มีเกียรติ, งานที่พิสูจน์ได้ว่า คนหูหนวกไม่ใช่คนโง่นะ
ฉะนั้น ความท้าทายมันยิ่งใหญ่มาก
คนหูหนวกที่นั่งอยู่แบบนี้หลายปี
ด้วยความน่าเบื่อและความมืดมิด
พวกเขาจะต้องเชื่อมั่นในตัวเอง
พ่อแม่ก็ต้องเชื่อมั่น...
ว่าเด็กคนนี้ไม่ได้หูหนวกและไม่ได้โง่
และเขาสามารถยืนด้วยเท้าทั้งสองข้างของตัวเองได้
แต่ที่สำคัญที่สุดนั้น,
นายจ้างจะจ้างคนที่พูดไม่ได้
หูก็ไม่ได้ยิน,
และอ่านหรือเขียนหนังสือไม่ได้อีกด้วยไหมละ
ฉันนั่งอยู่กับเพื่อนบางคนที่มาจากโรงงาน
และฉันก็ได้แบ่งปันเรื่องราวต่างๆ
เกี่ยวกับว่า อะไรคือความหมายของการเป็นคนหูหนวก
และฉันก็ได้เข้าใจว่า มันมีที่ว่างในบริษัทต่างๆ
ที่คนหูหนวกสามารถทำงานได้,
คนหูหนวกก็สามารถทำงานได้อย่างมีคุณค่า
และด้วยทรัพยากรเพียงเล็กน้อย
พวกเราได้สร้าง
หลักสูตรการฝึกอาชีพสำหรับคนหูหนวก
ขึ้นมาในประเทศเป็นครั้งแรก
การหาครูฝึกสอนก็เป็นปัญหาเหมือนกัน
ดังนั้นฉันเลยฝึกเด็กหูหนวกของฉัน
นักเรียนของฉัน เพื่อให้เป็นครูสอนสำหรับคนหูหนวก
และนี่คืองานที่พวกเขาได้ทำ
ด้วยความภาคภูมิใจและความรับผิดชอบ
ที่ยิ่งใหญ
แต่ก็นะ...นายจ้างก็ยังขี้ระแวงอยู่ดี
การศึกษา, คุณสมบัติ จบม.4
ไม่ ไม่ ไม่ รูม่า
เราจ้างพวกเขาไม่ได้หรอก
นั่นเป็นปัญหาใหญ่
และถึงแม้ว่าเราจ้างพวกเขา,
เราจะสื่อสารกับพวกเขาได้ยังไงหล่ะ ?
เขาอ่านไม่ออก เขียนไม่ได้
ไม่ได้ยิน พูดก็ไม่ได้
ฉันก็แค่บอกพวกเขาว่า "ได้โปรด พวกเราค่อยๆ
ก้าวกันไปทีละขั้นได้ไหม ?
คุณรู้ไหม เราโฟกัสสิ่งที่เขาสามารถทำได้ ได้ไหม?
เขาเป็นคนที่ทัศนคติกว้างไกล
เขาทำงานได้ และ...
และถ้ามันได้ผลที่ดีเยี่ยมหรือ ไม่ได้ผลก็ตาม
เดี๋ยวเราก็จะได้รู้
นี่คือสิ่งที่ฉันอยากจะแบ่งปัน
เรื่องราวของ วิชู คาปูร์
เขามาหาเราเมื่อปี ค.ศ. 2009
โดยไม่รู้ภาษาอะไรเลยด้วยซ้ำ
เขาไม่รู้จักแม้กระทั่งภาษามือ
ทั้งหมดที่เขาเห็น ประมวณผลอยู่ในหัวของเขา
โดยผ่านทางตาของเขา
แม่ของเขาสิ้นหวัง และเธอพูดว่า
"รูม่า, ฉันฝากเขาไว้ที่ศูนย์ของคุณ
สักสองชั่วโมงได้ไหม ?"
มันยากมากจริงๆสำหรับฉันที่จะดูแลเขา
คุณรู้ไหม ดูแลเขา 24ชั่วโมงต่อวัน
ดังนั้น ฉันเลยบอกไปว่า "ได้สิ โอเค"
มันกระทันหันมาก
เราใช้ความพยายามอย่างมาก
เราใช้เวลาหนึ่งปีครึ่ง
เพื่อสอนภาษา วิชู
และเขาก็เริ่มที่จะสื่อสารและ...
เขาก็ได้เป็นตัวของตัวเองและ
เขาก็ได้เข้าใจสิ่งที่...
ฉันพูดแต่เขาไม่ได้ยิน แต่แม่เจ้า
เขาทำอะไรได้หลายอย่างมากๆเลย
เขาก็พบว่าเขาชอบทำงานบนคอมพิวเตอร์
เราให้กำลังใจเขา, ผลักดันเขา
และดันให้เขาไปทำงานด้านโปรแกรมไอทีของเรา
เขาผ่านทุกการทดสอบ คุณรู้ไหม ?
ด้วยความกังวลของฉันมากมาย
วันนึง มีการเปิดรับสมัคร
งานเบื้องหลังของบริษัทไอที
ที่มีชื่อเสียงโด่งดัง
และมีเพียงแค่ความเสี่ยงและประสบการณ์
ฉันได้บอกว่า
"ให้วิชู ไปสัมภาษณ์งานนี้สิ "
วิชูได้ไปที่นั่นและ
ผ่านการทดสอบทางเทคนิคหมด
ถึงอย่างนั้นฉันพูดว่า "เอ่อ ฉันหวังว่า
เขาจะได้อยู่ที่นั่นอย่างน้อยสัก 6 เดือนนะ"
อย่างน้อยสัก 6 เดือนนะ"
ตอนนี้ก็ผ่านมาหนึ่งปีครึ่งแล้ว
วิชูก็ยังทำงานอยู่ที่นั่น
และเขาก็ไม่ใช่แค่...
โอ้ ชายผู้น่าสงสารคนนี้ทำงานอยู่ใน
สภาพแวดล้อมที่คนเขาได้ยินกัน
เขาได้รับรางวัลเป็นพนักงานดีเด่นประจำเดือน
ไม่ใช่แค่ครั้งเดียว แต่สองครั้งเลย
(ปรบมือ)
และฉันต้องการแบ่งปันสิ่งนั้นกับคุณในวันนี้
เราก็ผ่านมาประมาณ...
หนึ่งปีครึ่งแล้วที่เราสอนคนหูหนวกให้พร้อม
เผชิญหน้ากับโลกความเป็นจริง
ที่เรารู้จักกัน
ในช่วงเวลาสั้นๆ 6ปี, วันนี้
นักเรียนที่น่าทึ่งของกว่า 500 คน
กำลังทำงานให้แก่องค์กรอุตสาหกรรมชั้นนำ
ในการทำออกแบบกราฟฟิก
อยู่เบื้องหลังขององค์รไอทีต่างๆ
งานด้านบริการ
งานด้านการจ้างงาน
อย่างเช่น งานด้านความปลอดภัยและงานธนาคาร
และร้านค้าปลีกก็ด้วย และ
ทำงานด้านการบริการลูกค้าโดยตรง
(เสียงปรบมือ)
คือเจอหน้ากันตรงๆเหมือนคุณกับฉัน
ในร้าน KFC, หรือในร้านกาแฟ
ฉันแค่ปล่อยให้คุณอยู่กับความคิดเล็กๆ นั่น
ใช่ การเปลี่ยนแปลงเป็นไปได้
เเละมันแค่เริ่มด้วยการค่อยๆ
เปลี่ยนมุมมองของเรา
ขอบคุณมากๆค่ะ
(เสียงปรบมือ)
เเละนี่คือการปรบมือ
นี่คือสัญลักษณ์สากลของเสียงปรบมือ
ขอบคุณจริงๆค่ะ
Hiçbir şey anlamadınız, değil mi?
(Gülüşmeler)
Hindistan'da 63 Milyon
işitme engelli insan,
yıllardır her gün bu şekilde
duymadıkları şeylere
anlam kazandırmaya çalışıyorlar.
Diğerlerinden farklı olarak
böyle bir çocuğa sahip olmak,
büyük bir farkındalık esklikliği
ve sosyal damga.
Ebeveynler çocukları için
ne yapmaları gerektiğini öğrenmek adına
bir çok yere gidiyorlar.
Deniliyor ki;
"Çocuğunuz sizi duymamasına rağmen,
ses hattında ve
ses tellerinde bir problem olmadığı için
sonunda konuşmayı öğrenebilir".
İşte tam bu sırada, küçük çocuğa
hiç duymadığı sesleri
telaffuz ettirme serüveni başlar.
Ailesiyle beraberken küçük çocuk da,
ebeveynleriyle iletişim kurmak ister.
O da aile içerisinde dönen bir konuşmanın
parçası olmak ister.
Fakat yapamaz ve
kimsenin neden onu dinlemediğini anlamaz.
Bu yüzden çocuk, büyürken ihtiyaç duyulan
önemli becerilerden
mahrum bırakılıyormuş gibi hisseder.
Okula gittiğinde
her şey değişecek diye düşünür.
Fakat okulda öğretmeni
ağzını açıp kapıyor ve
tahtaya garip şeyler yazıyordur.
Duymadığı için anlamıyor,
sadece tahtadakileri defterine kopyalıyor
ve ezbere bildikleriyle aldığı
birkaç puanla okulu bitiriyor.
Sizce bu çocuğun iş bulma şansı nedir?
Gerçek eğitim almayan
bir çocuktan bahsediyorum.
Görsel kelimeler ve otuz ile kırk arası
sözcük bilgisi.
Duygusal anlamda güvensiz ve
muhtemelen sistematik olarak
engellendiği için tüm dünyaya
kızgın hisseden bir çocuk.
Nerede çalışabilir?
Hizmetçi olarak ya da
kötü şartlar altında
beceri gerektirmeyen işlerde.
2004'te serüvenimin başladığı yerde,
Kelly bana dedi ki:
"Ailende işitme engelli yok."
Sadece yabancı birkaç kişi ve
mantıklı olmayan düşüncelerle
dünyanın ortasına düştüm ve
işaret dilini öğrendim.
Kimsenin istemediği, herkesin
görmezden geldiği bir meydan okumaydı.
"Neyi öğrenmek istiyorsun Ruma?
İşaret dili mi ?".
İşaret dilini öğrenmek bana
bu dünyanın kapılarını açtı.
Görünüşte sessiz fakat aslında
bütün hırs ve merakıyla görerek
öğrenenlerle dolu bir dünya.
Onların ne yapmak istediklerini öğrendim.
Bir yıl sonra, 2005'te
5.000 dolar gibi küçük bir bütçeyle
iki odalı küçük bir dairede
altı öğrenciye işaret dili öğreterek
bu işe başladım.
Öncelikli olarak cevap vermem
gereken soru şuydu,
bu çocukların sadece
okulu bitirmelerini değil,
gerçek bir iş bulmalarını
nasıl sağlayabilirim?
İşe yaramaz olmadıklarını
ispatlayacak itibar duyulan işler.
Yani, mücadele büyüktü.
İşitme engelli insanlar,
bilinmezlik ve usanmışlık içinde
oturuyorlardı.
Kendilerine inanmaları gerekliydi.
Ailelerin de çocuklarının
sağır ve işe yaramaz olmadıklarına
ikna olmalıydı.
Kendi ayaklarının üzerinde durabilirlerdi.
Fakat en önemlisi,
işverenin konuşamayan, duymayan
ve çok fazla okuyup yazamayan birine
iş vermesi gerekliydi.
Sektördeki birkaç arkadaşımla
bir araya geldim ve
onlara bütün hikayeyi anlattım.
Öğrendim ki, işitme engelli insanlar
için de çalışacak alanlar varmış,
bir işe katkı sağlayabilecekleri alanlar.
Daha sonra, küçük bir kaynakla
ülkede ilk defa
işitme engelli insanlar için
mesleki eğitim müfredatı oluşturduk.
Eğitmen bulmak zordu, bu nedenle
kendi öğrencilerimi eğittim.
Onlar da birer eğitmen oldular.
Üstlendikleri görev büyük bir sorumluluktu
ve bir o kadar da gurur verici.
Fakat yine de, işverenler
şüpheci yaklaşıyorlardı.
"Hayır Ruma, onları işe alamayız."
Bu büyük bir problemdi.
"Eğer işe alırsak,
nasıl iletişim kurarız?
Okuma ve yazma bilmiyor.
Sağır ve konuşamıyor."
Onlara sadece şunu söyledim.
"Lütfen bir kez olsun
sadece neler yapabildiğine
odaklanabilir miyiz?
O çok iyi görebiliyor,
bir işte çalışabilir ve
eğer başarılı olamazsa da
en azından öğrenmiş oluruz.
Sizlere Vishu Kapoor'un
hikayesinden bahsedeyim.
Kendisi bize 2009 yılında geldi.
İşaret dilini hiç bilmiyordu.
Sadece gözleriyle algıladıkları şeyleri
beyninde işleyerek görüyordu.
Annesi çaresizdi ve
benden iki saat de olsa
merkezimizde tutmamızı istedi.
Onunla uğraşmak zor geliyordu.
Yirmi dört saat ona
bakmak zor diyordu.
Ben de "tamam" dedim.
Yarım yıl boyunca
ona bir dil öğretmek
bizi uğraştıran bir süreçti.
İletişim kurmaya başladığında
benlik bilinci gelişti ve
bir şeyleri anlamaya başladı.
Belki duyamıyordu ama
bir çok şeyi yapabiliyordu.
Bilgisayarla uğraşmayı
sevdiğini fark etti.
Ona cesaret verdik, motive ettik.
Kendi Bilgi-İşlem birimimizde
görevlendirdik.
Bütün endişelerime rağmen
tüm testleri geçti
ve bir gün tanınmış bir şirketten
iş teklifi aldı.
Sadece tecrübe edinsin diye dedim ki:
“Vishu’yu bu mülakata gönderelim”.
Vishu gitti ve tüm teknik testleri geçti.
Hatta şöyle dedim:
“Umarım en az 6 ay
o şirkette kalabilir”.
Şu anda bir buçuk yıl oldu.
Vishu hala orada ve sadece
"Şuna bak! İşitmeden de çalışabiliyor"
gibi bir durumda da değil.
Ayın en iyi çalışanı ünvanını kazandı.
Sadece bir kere de değil. İki kere.
(Alkış)
Ve şunu da paylaşmak isterim ki,
bugün işitme engelli birine
bilmediği bu gerçek dünyaya
girmeyi öğretmek
tam bir buçuk yılınızı alıyor.
6 yıl gibi kısa bir süre de,
genç öğrencilerimden 500 tanesi
sektörlerdeki en iyi şirketlerde
çalışıyorlar.
Grafik tasarımında,
I.T. şirketlerinin arka planında,
konaklama ve catering sektöründe,
güvenlik memuru ve
banka koruması olarak.
Ayrıca perakende satışlarda,
direkt müşteri hizmetlerinde.
(Alkış)
KFC ve kafe gibi yerlerde bizim
gibi insanlarla direkt karşılaşıyorlar.
Sizi küçük bir düşünceyle bırakıyorum.
Evet değişim mümkün.
Bu sadece bizim bakış açımızdaki
ufak bir değişiklikle olabiliyor.
Teşekkürler
(Alkış)
Bu alkış uluslararası işaret
dilinde de alkış.
Çok teşekkürler.
ھېچنىمىنى چۈشىنەلمىدىڭىز، شۇنداقمۇ؟
(كۈلكە)
Ви нічого не зрозуміли, чи не так?
(Сміх)
В Індії 63 мільйони глухих людей,
які проходять через це
рік за роком, день за днем
намагаючись зрозуміти
той світ,який вони не чують
Велика необізнаність та соціальне ганьба
мати дитину, яка є недієздатною.
Батьки бігають
намагаючись зрозуміти як виховувати дітей
А їм відповідають:"Навіть якщо ваша дитина не чує,
з її голосовим апаратом усе добре.
Все чудово із головими зв'язками
і, в кінці кінців, вона може
навчитися розмовляти
І з цього моменту починається відлік
років спробам навчити
цю маленьку дитину вимовляти слова,
які вона не може почути.
Навіть знаходячись у колі сім'ї, ця дитина
хоче спілкуватися зі своїми батьками.
Вона хоче бути частиною сімейних розмов.
Але вона не може. І вона не може
зрозуміти, чому її ніхто не слухає.
Тому вона відчуває себе самотньо і втрачає
надважливі навички, які необхідні нам,
дорослим
Він йде до школи думаючи: "Добре,
сподіваюсь все зміниться"
І він бачить вчителів, що вимовляють
слова, відкривають і закривають рот
і пишуть якісь дивні речі на дошці
Не розуміючи сенсу, тому що вона
не може чути
вона все переписує,
відтворює все на іспиті,
і таким шляхом з декількома позитивними
оцінками, вона закінчує школу, 10 класів.
Які її шанси бути найнятою на роботу?
Ось така дитина, у якої немає освіти.
Слова-зображення, словниковий запас
у 30-40 слів.
Вона емоційно неврівноважена, вона,
можливо, зла на увесь світ,
який, як їй здається,
систематично калічив її.
Де вона працює? На низькооплачуваній,
некваліфікованій роботі
і, найчастіше, в жалюгідних умовах.
Ось де початок мого відліку, у 2004.
У мене немає, як казала Келлі,
у мене немає глухої сім'ї.
Тільки дивний імпульс і жодної
раціональної думки.
Я пірнула у цей світ і вивчила
мову жестів.
Тоді це було спражнє випробування. Ніхто
не хотів... Здавалось, ніхто не знав...
"Що ти намагажшься вчити, Рума? Це мова?"
У будь-якому випадку, вивчення мови
відкрило для мене спільноту глухих,
які ззвоні безслівні, але переповнені
жагою і цікавістю вивчати візуальний світ.
І я почула їх історії про те,
чим вони хочуть займатися.
І через рік, у 2005-му, з убогими
заощадженнями, близько 5000 долларів
зі страхового полісу,
я відкрила цей центр,
у маленькій двухкімнатній квартирі,
де було всього шість учнів
і я, яка навчала їх англійській мові
через мову жестів.
Випробуванням стала нестача годин,
у тому розумінні,
як привести цих дітей, які тільки
закінчили старшу школу,
до нормальної роботи в компаніях?
Гідної роботи, такої, яка може довести,
що глухий не означає дурний?
Так, завдання були поставлені величезні.
Глухі роками сиділи в такому стані
з нудьгою і темрявою.
Їм необхідно було повірити в себе.
Батькам треба було впевнитися,
що їх дитина не глуха і дурна.
І вона спроможна вистояти на
власних ногах.
Але найважливішим є те, чи
візьме роботодавець на роботу когось,
хто не може говорити
не може чути, і, ймовірно, не вміє
читати і писати?
Я зустрілася із деякими друзями
з галузі промисловості
і розповіла їм мою історію,
що це означає бути глухим.
І я зрозуміла,що у компаніяї є чіткі зони,
де глухі можуть працювати, і вони
можуть бути цінними працівниками.
З невеликими ресурсами,
ми створили перший в країні
професіональний курс навчання
для глухих людей.
Найти вчителів було проблематично.
Тому я навчила моїх глухих дітей,
моїх студентів, методам викладання
для глухих.
І цю роботу вони виконували
з великою відповідальністю і гордістю.
Але, роботодавці ще ставились скептично.
Освіта, кваліфікація, 10 класів.
"Ні, ні, ні, Рума, ми не можемо
їх найняти."
Це було великою проблемою.
"І навіть якщо ми їх наймемо,
як нам з ними спілкуватися?
Вони не можуть читати, писати.
Не можуть чути або говорити."
Я тільки й казала їм, "Будь ласка, давайте будемо
вирішувати проблеми по мірі їх надходження?
Все ж, давайте робити те, що ми можемо?
У нього чудове візуальне сприйняття.
Вони можуть працювати. І...
якщо це спрацює- чудово, якщо ні,
ми хоча б дізнаємося про це."
І на цьому моменті я б хотіла
поділитися історією Вишу Капур.
Він прийшов до нас у 2009-му,
не знаючи жодної мови.
Він не знав навіть мови жестів.
Усе, що він бачив очами,
оброблялося у його мозку
Його мати була в розпачі і вона сказала,
"Рума, можна він побуде в вашому
центрі декілька годин?
Мені дійсно важко спілкуватися з ним,
знаєш, вправлятися з ним 24 години."
І я відповіла: "Так, звичайно."
Як аварійна служба.
Півтора року нашої зосередженої праці
пішло на те,
аби навчити Вишу мові. Коли він почав
спілкуватися і
пізнав себе, і він зрозумів, що було...
Я маю на увазі, він не міг чути, але все
ж, він міг робити стільки інших речей.
Він дізнався, що йому подобається
працювати за комп'ютером.
Ми підтримували його
і показали наші комп'ютерні програми.
Він провів тестування, ви знаєте,
я дуже нервувала. Одного разу з'явилася
вакансія
в одному із відділень популярної
IT-компанії,
і тільки для перевірки і отримання
досвіду я сказала:
"Нехай Вишу теж сходить на співбесіду."
Вишу пішов туди і склав усі
технічні тести.
Тоді я сказала: "О, я всього лише
сподіваюся, що йому вдасться протриматися
хоча б півроку."
Вже минуло півтора року.
Вишу все ще там, і він не тільки лише
"О, цей нещасний хлопець працює в
оточенні спроможних чути."
Його визнають як найкращого працівника
місяця, і вже не один раз, вже двічі.
(Оплески)
І я хочу поділитися з вами, що сьогодні
у нас йде
близько півтора року на те, щоб
підготувати глухого
увійти в справжній світ,
який нам з вами відомий.
Через короткий проміжок часу- 6 років,
півсотні моїх чудових молодих студентів сьогодні
працюють в одних з найкращих організаціях
у всій індустрії:
у сфері графічного дизайну, у відділах
IT-організацій,
у лікарнях, у сферах, захисту,
таких як охорона, і в банках.
І також в роздрібній торгівлі і
сфері обслуговування.
(Оплекски)
Безпосередньо зустрачаюсь з людьми,
як ми з вами в KFC, у кафе.
Я тільки залишу вас з невеликою думкою
про те,
що зміни можливі.
І вони починаються з однієї маленької
зміни в нашому майбутньому.
Величезне дякую.
(Оплески)
І ці оплески, це міжнародний
знак для оплесків.
Величезне дякую.
کچھ سمجھ نھیں آیا، یا کچھ آیا ؟
(ہنسی)
انڈیا میں 63 ملین لوگ بہرے ہیں۔
جو ہر روز، ہر سال لس سب سے گزرتے ہیں۔
ایسی دنیا کے بارے میں سینس پیدا کرنے کی کوشش کرنا جسے وہ سن نہیں سکتے
آگاہی سے محرومی اور ہمارا محاشرہ
جس میں ایسا بچہ ہونا جو دوسروں سے مختلف ہو
والدین ایک جگہ سے ورسری جگہ بھاگتے ہیں
کہ کس طرح اپنے بجے کی پرورش کویں
اور جب انھیں کہا جاتا ہے 'اگوچہ آپ کا بچہ سن نہیں سکتا۔
مگو اس کے بولنے والے عضو کے ساتھ کوئ مسلہ نہیں ہے'۔
اس کے ووکل کورڈ کے ساتھ کوئ مسلہ نہیں ہے
اور اسے بلآخو بولنا بھی سکھایا جاسکےگا۔
یہاں سے اس سفو کا آغاز ہوتا ہے جہاں کئ سال پڑھانے کی کوشش
کی جاتی ہے اس بچے کو کہ کیسے ان لفظوں کو سمجھے جنہیں وہ ادا نہیں کر سکتا۔
حتی کہ گھر میں بھی یہ چھوٹا بچہ چاہتا ہے
کہ اپنے ماں باپ سے بات چیت کرے
وہ گھر میں ہونے والی گفتگو میں اپنا حصہ ڈالنا چاہتا ہے۔
مگر وہ نہیں کرسکتا۔ وہ یہ بھی نہیں سمجھ پاتا کہ کوئ اسے کیوں نہیں سن رہا ہے۔
Các bạn không hiểu tôi nói gì cả có đúng không ?
( cười)
Ở Ấn Độ, hiện có 63 triệu người khiếm thính
Họ phải sống năm này qua tháng nọ trong cõi tịch mịch không âm thanh
cố tìm cách hiểu một thế giới
mà họ không thể nghe gì từ đó
sống âm thầm trong sự dửng dưng và lãng quên của xã hội
khi sinh ra môt đứa bé " không bình thường"
các bậc phu huynh chạy đôn chạy đáo
cố gắng tìm hiểu phải nuôi đứa bé ấy như thế nào
và họ được thông báo " Dù con cô không thể nghe"
nhưng mà thanh quản vẫn hoạt động
dây thanh âm vẫn hoạt động
thằng bé vẫn có thể tập nói được
thế là họ bắt đầu một cuộc hành trình hàng năm trời
dạy đứa con phát âm những từ nó không thể nghe
ngay cả với gia đình, đứa bé ấy muốn
nói chuyện với cha mẹ
nó muốn tham gia vào cuộc đối thoại cùng gia đình
mà không thể. Và nó không hiểu tại sao
không ai lắng nghe nó
Vậy nên nó thấy thật cô đơn và bất lực
trước một kỹ năng hết sức cần thiết khi
chúng ta trưởng thành
Khi nó đến trường nó nghĩ
" ah, hi vọng mọi thứ sẽ khác"
Và nó thấy cô giáo mở miệng và khép miệng
rồi viết những thứ lạ lẫm lên bảng
nó không hiểu được vì nó không nghe thấy
nó chép lại tất cả, và học thuộc lòng cho mỗi kỳ thi
bằng cách học vẹt này công thêm sự chiếu cố
của thầy cô. Nó học hết lớp 10
Cơ hội việc làm nào cho nó đây?
Đây là một đứa trẻ thực chất đã
chẳng nhận được sự giáo dục gì
Những chữ cái, tư vựng
chứa trong 30 đến 40 chữ
Nó cảm thấy bấp bênh, và chắc chắn
đã tức giận với cả thế giới nữa
cái hệ thống mà đã khiến
cho nó thấy mình tật nguyền
Nó sẽ làm việc ở đâu?
phục dịch và những công việc không cần tay nghề
thường xuyên bị bóc lột
Đó là khởi nguồn chuyến đi " tái sinh" của tôi và
năm 2004. Như Kelly đã nói, tôi không có
Tôi không có thành viên gia đình nào bị điếc
chỉ như một sự thúc đẩy lạ lùng và
không dựa trên lý trí
Tôi nhảy vào thế giới này và
học ngôn ngữ dấu hiệu
lúc đó, có rất nhiều thử thách
không ai muốn, không ai biết
" Cô muốn học gì vậy, Ruma?"
" Đó mà gọi là ngôn ngữ à?"
Thế nhưng, học ngôn ngữ dấu hiệu đã mở ra
cánh cửa cuộc đời tôi đến với một cộng đồng
bên ngoài thì im lặng
nhưng bên trong đong đầy
khát khao và tò mò của
một người học bằng mắt
và tôi đã nghe họ kể đến những điều
họ muốn làm
Một năm sau, 2005, với số tiền tiết kiệm
vỏn vẹn 5000 đô la
từ một hợp đồng bảo hiểm đáo hạn
Tôi khởi nghiệp trung tâm này
trong một căn hộ 2 phòng ngủ nhỏ
với chỉ 6 học sinh
và tôi dạy chúng tiếng Anh bằng ngôn ngữ cử chỉ
Những thử thách và mục tiêu lúc đó là
làm sao để những đứa trẻ chỉ
mới tốt nghiệp phổ thông
có thể xin được việc làm ở các công ty
những công việc đem lại tự tôn trọng
và chứng minh điếc không có nghĩ là dốt
vậy nên, những thử thách đó vô cùng lớn
những học sinh khiếm thích đã ròng rã ngồi như thế
suốt bao nhiêu năm trong sự chán nản và tăm tối
Họ cần phải tin vào chính mình
Phụ huynh họ cần được thuyết phục
rằng đứa trẻ này không điết và dốt
và nó có thể đứng trên đôi chân của nó
nhưng quan trọng hơn hết
liệu những nhà tuyển dụng sẽ tuyển dụng
một người câm
điết và không biết đọc hay viết gì cả
Tôi đã ngồi lại với những người
bạn trong một công ty
và kê cho họ nghe câu chuyện
về khiếm thính là như thế nào
Và tôi đã biết được rằng có những khu
trong những công ty
dành cho những người câm điết làm việc
về lĩnh vực giá trị gia tăng
và với nguồn vốn hạn hẹp
chúng tôi đã lập nên chương trình
dạy nghề cho người khiếm thính
đầu tiên trong cả nước
tìm kiếm người dạy là một vấn đề,
nên tôi tự mình dạy những đứa trẻ
những học sinh, để trở thành những giáo viên
cho người khiếm thính
và họ đã đảm đương công việc
với tin thần trách nhiệm và niềm kiêu hãnh to lớn
nhưng, những nhà tuyển dụng vẫn hoài nghi
giáo dục, bằng cấp, chỉ học hết lớp 10
" không, không không, Ruma
chúng tôi không thể thuê anh ta"
Đó là một vấn đề lớn
" và thậm chí, nếu chúng tôi tuyển anh ấy"
" làm sao mà giao tiếp với anh ấy đây?
anh ta không biết đọc viết gì."
"lại không nghe nói được"
Tôi liền bảo họ" Xin anh hãy giải
quyết từng thứ một thôi"
Anh biết là, chúng ta nên quan đến
việc nào anh ấy làm được
Anh ấy là một người học bằng thị giác
tuyệt vời, anh ấy có thể làm việc và...
nếu mọi chuyện tốt đẹp, tuyệt,
hoặc không, ít nhất chúng ta đã biết được
Tôi muốn chia sẽ một câu chuyện
về Vushi Kapoor
anh ấy đến vào năm 2009
và không biết bất kỳ một loại ngôn ngữ nào
anh ấy thậm chí không biết
ngôn ngữ cử chỉ
tất cả những gì anh ta thấy, nhận thức là
thông qua đôi mắt
mẹ của anh hoàn toàn tuyệt vọng và
bà nói
" Ruma, cô làm ơn giữ nó trong trung tâm
hai tiếng đồng hồ được không?'
Tôi đã rất khó khăn để dạy anh ta
các bạn biết đấy, dạy anh ta 24 tiếng
một ngày
vậy nên tôi nói" à, đươc thôi"
thì cũng như các dịch vụ cấp tốc thôi
Chúng tôi đã trải qua 1 năm rưỡi đầy nhọc nhằn
để giúp Vishu học ngôn ngữ
khi anh ta bắt đầu giao tiếp và
anh ấy đã ý thức được về bản thân và
anh ấy hiểu rằng có những thứ....
ý tôi là anh ấy không thể nghe nhưng, đúng là
anh ta có thể làm rất nhiều thứ
anh ấy hiểu ra rằng anh thích làm việc
với máy tính
chúng tôi động viên anh, cho anh động lực
và để anh tham gia vào chương trình IT
Anh ấy đã vượt qua hết các bài kiểm tra,
tôi đã rất lo lắng
nhưng môt con đường đã mở ra
trong lĩnh vực quản trị dữ liệu
một công ty I.T nổi tiếng
tôi đã nói rằng để cho anh ta cọ xát
và học hỏi lấy chút kinh nghiệm
" Hãy để Vishu đến phỏng vấn
Vishu đã đến và làm tất cả
những bài kiểm tra kỹ thuật
Lúc đó thậm chí tôi đã nói
" Chắc anh ta chỉ trụ được
nhiều lắm là 6 tháng"
Nhưng giờ đã 1 năm rưỡi
Vishu vẫn ở đó và không chỉ vậy
" ôi, anh chàng tội nghiệp khiếm thính"
Anh ấy thằng giải Laurels dành cho nhân viên
xuất sắc nhất tháng, đến 2 lần.
( vỗ tay)
và tôi muốn chia sẽ với các bạn là,
ngày nay, chỉ 1 năm rưỡi
để dạy một người khiếm thính
hòa nhập vào thế giới của chúng ta
trong thời gian chỉ 6 năm.
ngày nay, 500 học sinh tuyệt vời của tôi
đang làm việc cho những tổ chức
hàng đầu trong lĩnh vực công nghiệp
trong thiết kế đồ họa, quản trị dữ liệu
của các tổ chức phần mềm
trong bệnh viện
trong tất cả những ngành nghề
bảo vệ, ngân hàng
cả bán lẻ, và dịch vu khách hàng
( vỗ tay)
Trực tiếp tiếp xúc như các bạn và tôi trong KFC
trong quán cà phê
Tôi chỉ mới kể được một phần
vâng, cơ hội luôn hiện hữu
chỉ cần thay đổi một chút ở cách nhìn
Cám ơn rất nhiều
( vỗ tay)
đây có nghĩa là " vỗ tay"
trong ngôn ngữ dấu hiệu quốc tê
Cám ơn rất nhiều
一句话也没看懂,是吧?
(笑声)
这却是印度630万听障人士
日复一日、年复一年
努力想要“听懂”世界的生活方式。
人们不太理解、会用异样的眼光
看待一个异于常人的孩子。
孩子的父母四处奔波,
希望可以学会如何养育这个孩子。
他们被告知“虽然你的孩子听不见声音,
但是他的咽喉是正常的,
声带也没有问题,
仍然能够学会说话。”
随后的数年,父母一直尝试教孩子如何发声、说话,
即使孩子听不到这些声音。
这个小孩也希望能够与家人
与父母正常地沟通。
他希望能够参与到家人的聊天中。
但是他做不到,
也想不通为什么家人都不在听他说话。
因此他感到孤独,
感觉缺失了成长中的一种必备技能。
等到上学以后,他想:
“说不定,在学校的情况能够好一些。”
但是他却发现,老师的嘴张开又闭上了,
还在黑板上写一堆看不懂的东西。
因为听不见老师讲课,
他就不加理解地把板书抄下来,
考试的时候再套用。
靠死记硬背和考试的安慰分,
他勉强完成学业,成绩平平。
之后找工作怎么办?
这个孩子不能算是真正接受过教育,
他的词汇量有限,仅能看懂二三十个单词。
他情绪不稳定,很可能怨恨这个社会,
怨恨这个社会的体系遗弃了他。
他从事哪种工作呢?
是那些卑微的、非技术性的工作,
往往还会遭到虐待。
2004年,我也开始遭遇这样的经历。
我没有Kelly所说的那种
有听觉障碍的家人。
一次机缘巧合,
我接触到了手语,随后开始学习它。
那时,这对我来说是个挑战。
没人想要我挑战它,似乎也没人知道
“你想学的是什么呀,Ruma?那是一种语言吗?”
不论怎样,学习手语的确让我真正走近这个社会。
虽然我的世界一如既往地安静,
但自此充满了对生活的激情与好奇。
我了解这些听障人士的渴望,
一年后,也就是2005年,
我用自己仅有的5000美元的
成熟的保险政策,我在一套两室的公寓
创办了这个只有六个学生的中心,
自此我开始用手语教他们学习英语。
挑战是,当时时间紧迫,
我如何能够让这些即将高中毕业、
走向社会的孩子们走进职场获得真正的工作?
那些有尊严的工作,那些能够证明听障人士并非智力低下。
所以,任重而道远。
听障人士年复一年生活在无趣和黑暗中。
他们需要自信,他们的父母也要对
自己的孩子并非有智力障碍而有信心。
而且他们可以自食其力。
但最重要的是,
雇主会不会聘用说不出话、
听不到声音、很可能不会读写的员工?
我与几位同行业的朋友促膝交谈,
并向他们分享了关于听障对我意味着什么的故事。
我也知道,在公司里有一些明确的职能
是可以由听障人士胜任的。
虽然资源有限,我们创办了国内第一家
为听障人士开办的职业训练课程。
招聘培训员是个难题。于是我培训了我听障的孩子们
和学生们,让他们成为培训员。
对于这份工作,他们满载责任感与自豪感。
但是雇主仍抱有怀疑的态度。
即使教育背景、资质等等履历筛选都通过了,
“不不不,Ruma,我们不能雇佣他。”
这是个大问题。
“即使我们雇佣他了,
我们如何与他沟通呢?
他既不会读写又不能听和说。”
我就对他们说:“拜托大家,能不能不要一次要求太多?
我们能不能关注于他可以做什么?
他视觉方面很突出。他能工作。
如果尝试让他工作,顺利的话就太好了;
即使不顺利,至少他也知道了自己不能胜任。“
现在我给大家讲讲Vishu Kapoor的故事吧。
2009年,他来到我们这里,不会用任何语言沟通。
他甚至不知道什么是手语。
他所看见的一切,都通过眼镜印在脑海中。
他的母亲很绝望,她说:
“Ruma,我能不能让他在你的语言中心待两小时?
我真的不知道怎么带他,
怎样每天24小时带他生活。”
于是我说:“可以啊。”像一次付款交易一样轻松地答应了她。
之后我们用一年半时间教会Vishu一种语言。
随着他开始与人沟通,
他有了对自己的意识,也开始理解
他听不到声音,但是他可以做很多其他的事情。
他发现自己喜欢电脑。
我们鼓励他、激发他,
让他参与到我们的IT项目。 他顺利通过所有测试,
我当时很替他紧张。
毫無頭緒對吧
(笑聲)
在印度有630000000聾人
他們年復一年日復一日的經歷這些
嘗試去感知這個聽不見的世界
巨大的意識缺乏以及社會污名
對於有這種特殊的孩子
父母四處
嘗試瞭解如何撫養他們的孩子
他們被告知,「即使你的孩子聽不見」,
他的喉嚨沒有問題,
聲帶也沒問題,
他最終會被教會如何溝通交流
這意味著這是一個多年的旅程花在指導
這些小孩如何表達那些他們呢聽不見的字
即使在家裡,這些小孩想要
和他的父母交流
他想成為家裡溝通交流的一份子
但他不能。 他不明白為什麼沒人傾聽他們
所以他感覺到被孤立和遺漏了
在我們成長中被要求的最關鍵的技能
他去到學校想著「好吧, 希望一切會有所不同」
他們發現老師的嘴一張一合
以及在黑板上寫著奇怪的東西
他們不同因為他們聽不見
他們複製下這些東西, 在考試的時候依樣復述
通過機械性以及優雅的記號。 他本分的完成了學業。
他的就業幾率有多大?
這是一個從未受過任何真正教育的小孩。
只學會了三四十個的字和詞彙
他心理上感到不安全感,或許又是因為他對整個世界很生氣
他為此感到他是功能性殘廢的
他在哪裡工作?只能做苦力活,不需要技能的工作
經常在非常虐待的環境下
這是我在2004年開始這個旅程的原因,凱利說:「我沒有,
我沒有任何聾啞的家人。
就是一個奇怪的吸引力,沒有邏輯的想法。
我進入這個世界,開始學習手語。
在當時,那是一個挑戰。沒有人想要學,好像沒有人知道。
「魯瑪,你要學習的是什麼語言?那是一門語言嗎?」
無論如何,學習手語開啓了我進入這個團體的人生
可以說是非常無聲,
伴隨著熱忱與好奇心,成為了一個手語的學生。
然後我知道了他們想要做的東西
一年之後,就在2005年,我帶著很少的儲蓄,約$5000
從到期的保險拿出,我開創了這個中心
在一個兩個房間的組屋,只有六位學生
然後我開始教導他們英文的手語
這個挑戰是,在那個時候需要的時間
怎麼讓這些孩子高中畢業
得到真正的工作進入公司
得到工作的尊嚴,得到那些證明聾啞人不是傻子的工作?
所以,這項挑戰是艱巨的。這些聾啞人這麼呆了一些年
不滿足他們的工作的這些年還有黑暗。
他們需要相信自己,他們的父母需要被說服
他們的孩子不是聾啞人不是傻子
還有他們能後靠自己的雙腳站立
但最重要的是
雇主願不願意聘請不會說話的,
聽不到的,也不會讀和寫很多的員工?
我和一些行業的朋友們討論
然後我分享他們關於什麼是聾子的故事
然後我瞭解了公司里有一個分明的領域
一個聾子也能夠工作,提供很大價值的領域
使用一些很少資源,我們創造了史無前例的
聾人職業技術課程,在這個國家裡
尋找培訓者是一個困難,所以我培訓我的聾人孩子
我的學生,成為聾人們的老師
這是一個伴著極大責任感以及給予他們自尊的工作
雇主仍然懷疑,教育,資格證,教育十級
「不不不,魯瑪,我們不能聘請他」
那是一個很大的問題
即使我們聘請了他,
我们要如何与他们沟通?他不会读,不会写
不會聽,不會說
我告訴他們,「我們可以一步一步來嗎?
你知道的,我們可以專注在他可以做的事情上
他是擁有非常好的視覺感官的人,他可以工作
他還做得非常棒,但如果不是我們至少知道
在這裡我想分享維師卡布的故事
在2009年,他來這裡找我們,他當時不懂任何語言
他甚至連手語都不知道。
所有他看到的,傳送至他的大腦的,都通過他的眼睛
他的媽媽失望至極,說:
「魯瑪,我可以讓他留在你的中心兩個小時嗎?
看管他真的對我來說非常困難
你知道我一天要看管他24個小時」
然後我說:「哦,好吧。」好像一個突發的服務
我們費了很大的心力,用了一年半
教會了維師一個語言,他開始溝通
他开始有自己的意识
开始明白自己有
我指的是他不能聽,但是卻能做其他不同的事情
他發覺他喜歡通過電腦工作
我們鼓勵他,激勵他
讓他學習我們的網絡科技課程。你知道嗎,他完成了所有的測試
在我緊張的心情之下。然後來到了這一天
在一個出名的科技公司的終端
為了接觸更多以及經驗,我說,
「讓維師去參加工作的面試吧。」
維師到了那裡,完成了所有的測試
我還說:「啊,我就希望他能夠呆在那裡
至少六個月。」
到現在已經一年半了
維師還在那裡,而且他不是
「哦,這個可憐的人需要在這個需要聽覺的環境。」
他也成功獲得月度最佳員工,不止一次而是兩次
(拍手)
然而我要分享給你們的是,今天,我們用了大約
一年半的時間教導一個聾人準備好
進入這個我們認知的真正的世界
在短短的六年,現在
五百多位我優秀的年輕學生
在一些行業頂尖的集團工作
在平面設計,在網絡科技的終端
在醫藥行業,在除去求職障礙的情況下
在保安行業,在銀行業
在零售店鋪,做著直接的客戶服務
(拍手)
直接面對人們,像我和你們,在肯德基,在咖啡廳
我想留給你們一些想法
是的,改變是有可能的
而且這開始於我們微小的一念之間。
謝謝大家。
(拍手)
這個掌聲,是國際標誌的掌聲
非常感謝大家
什么都不懂, 是吗?
(笑声)
印度有六百三十万聋(哑)人
一天过一天他们想用不同方式去了解他们所听不到声音
尝试去理解他们听不到的世界
极度的意识缺乏以及社会的污名
对于这些不一样的孩子
父母奔波
尝试去了解怎么抚育他们的孩子
他们被告知,即使你的孩子听不见
他们的喉咙没问题
声带也没问题
最后也能被教导怎么说话
他们开始用几年以上的时间开始教导
这些小孩如何表达那些他们呢听不见的字
即使在家里,小孩子们也想要
与他们的父母沟通
他们想要成为家中交流的一份子
但他们不行,他们不能明白,为什么没人在聆听他们
所以他感到被孤立和被遗忘
作为一个成长过程中最关键的被需要的技能
他到了学校想着,好的,希望事情会变得不同
然而他发现老师们开关着嘴巴
然后在板子上写着一些奇怪的东西
在不理解的情况下,因为他们听不见
他们把内容抄了下来,在考试里复述
就这样通过机械式的学习,得到一些不错的分数,他完成了学业
他的求职机会呢?
这是一个没有得到真正教育的孩子
只学会了三四十个的字和词汇
他心里会感到没有安全感,他也可能对这个世界有怨言
这个已经把他当成残疾人的世界
他可以在哪工作?一些不需要技术的工作
甚至常常在很虐待的环境下
这是我在2004年开始这个旅程的原因,凯利说:“我没有,
我没有任何聋哑的家人。
就是一个奇怪的吸引力,没有逻辑的想法。
我进入这个世界,开始学习手语。
在当时,那是一个挑战。没有人想要学,好像没有人知道。
”鲁玛,你要学习的是什么语言?
那是一门语言吗?“
无论如何,学习手语开启了我进入这个团体的人生
可以说是非常无声,
伴随着热忱与好奇心,
成为了一个手语的学生。
然后我知道了他们想要做的东西
一年之后,就在2005年,我带着很少的储蓄,约$5000
从到期的保险拿出,我开创了这个中心
在一个两个房间的组屋,只有六位学生
然后我开始教导他们英文的手语
这个挑战是,在那个时候需要的时间
怎么让这些孩子高中毕业
得到真正的工作进入公司
得到工作的尊严,得到那些证明聋哑人不是傻子的工作?
所以,这项挑战是艰巨的。
这些聋哑人这么呆了一些年
不满足他们的工作的这些年还有黑暗。
他们需要相信自己
他们的父母需要被说服
他们的孩子不是聋哑人不是傻子
还有他们能后靠自己的双脚站立
但最重要的是
雇主愿不愿意聘请不会说话的,
听不到的,也不会读和写很多的员工?
我和一些行业的朋友们讨论
然后我分享他们关于什么是聋子的故事
然后我了解了公司里有一个分明的领域
一个聋子也能够工作,提供很大价值的领域
使用一些很少资源,
我们创造了史无前例的
聋人职业技术课程,在这个国家里
寻找培训者是一个困难,
所以我培训我的聋人孩子
我的学生,成为聋人们的老师
这是一个伴着极大责任感以及给予他们自尊的工作
雇主仍然怀疑,教育,资格证,教育十级
”不不不,鲁玛,
我们不能聘请他“
那是一个很大的问题
即使我们聘请了他,
我们要如何与他们沟通?
他不会读,不会写
不会听,不会说
我告诉他们,“我们可以一步一步来吗?
你知道的,我们可以专注在他可以做的事情上
他是拥有非常好的视觉感官的人
他可以工作
他还做得非常棒,但如果不是
我们至少知道
在这里我想分享维师卡布的故事
在2009年,他来这里找我们,他当时不懂任何语言
他甚至连手语都不知道。
所有他看到的,传送至他的大脑的,都通过他的眼睛
他的妈妈失望至极,说:
“鲁玛,我可以让他留在你的中心两个小时吗?
看管他真的对我来说非常困难
你知道我一天要看管他24个小时
然后我说:”哦,好吧。“
好像一个突发的服务
我们费了很大的心力,用了一年半
教会了维师一个语言
他开始沟通
他开始有自己的意识
开始明白自己有
我指的是他不能听,但是
但却能做其他不同的事情
他发觉他喜欢通过电脑工作
我们鼓励他,激励他
让他学习我们的网络科技课程
你知道吗,他完成了所有的测试
在我紧张的心情之下。
然后来到了这一天
在一个出名的科技公司的终端
为了接触更多以及经验,我说,
”让维师去参加工作的面试吧。“
维师到了那里,完成了所有的测试
我还说:”啊,我就希望他能够呆在那里
至少六个月。“
到现在已经一年半了
维师还在那里,
而且他不是
”哦,这个可怜的人需要在这个需要听觉的环境。“
他也成功获得月度最佳员工,不止一次而是两次
(拍手)
然而我要分享给你们的是,
今天,我们用了大约
一年半的时间教导
一个聋人准备好
进入这个我们认知的真正的世界
在短短的六年,现在
五百多位我优秀的年轻学生
在一些
行业顶尖的集团工作
在平面设计
在网络科技的终端
在医药行业
在除去求职障碍的情况下
在保安行业,在银行业
在零售店铺,
做着直接的客户服务
(拍手)
直接面对人们
像我和你们,在肯德基,在咖啡厅
我想留给你们一些想法
是的,改变是有可能的
而且这开始于我们微小的一念之间。
谢谢大家。
(拍手)
还有这个是拍手,
这是拍手的国际性手语。
谢谢大家。
不知道我在"說"什麼吧?
(笑聲)
印度有六千三百萬的聽障人士
這些人,日復一日過這樣的生活
試著了解一個無聲的世界
和外界的溝通存在很大的鴻溝
有一個殘疾的孩子, 父母也要背負社會的歧視
他們的父母四處奔走
試著了解如何教育這樣的孩子
有人告訴這些父母 "雖然孩子聽不到,
孩子的發聲器官沒有問題,
孩子的聲帶沒有問題,
聽障的孩子是可以學習說話."
接著, 花上好幾年, 教孩子說話的漫長旅程就此展開
教孩子如何清楚發出自己都聽不到的字
就算在家族中, 這樣的孩子也有渴望
希望可以和父母溝通
希望在家人聚會中, 能夠一起對話
結果卻是不能如願. 他不了解為什麼沒人聽他說話
因此他感到被孤立,並錯失了學習
在我們長大過程中,必需的關鍵技能的機會
他去上學,心裡想著"好, 希望事情會變得不一樣"
然後, 他看著老師張嘴, 再閉嘴
在黑板上寫著陌生又奇怪的內容
因為聽不見, 所以也無法了解這些內容
只能抄下來, 在考試時, 依樣畫葫蘆
靠著死背硬記,和一些註記, 他完成了高一的學業
他能有什麼就業的機會呢?
這個孩子不具備任何真正的教育
他看不懂書面文字、單字量只有三四十個字
他沒有安全感,並很可能對這個世界感到憤恨
對這個他覺得逐漸剝奪他的世界
他會在哪裡工作?
只能做苦力、沒有技術含量的工作
這些工作的環境條件通常很差,並會虐待勞工
那便是我2004年旅程起點的誕生
我並沒有,就像凱莉說的
我的家人之中,沒有聽障人士
冥冥之中的一股推力和沒來由的念頭
讓我投身到這個領域並開始學習手語
當時,這是一個極困難的挑戰
沒有人想要...似乎也沒人想了解...
「盧瑪,你學的那是什麼啊?
那稱得上是一種語言嗎?」
無論如何,學習這個語言讓這個社群成了我生命中的一部分
這個群看似只有寂靜和死寂
但卻充滿了
耐心和好奇心
和視覺學習者並無二致
我聽見了,他們的故事還有他們想做的事
一年過後,2005年的時候,我從到期的保險中
省下了微薄的積蓄,大概五千美元
用這筆錢開始經營這個教學中心
在一個只有兩房的小公寓裡和六位學生
我開始用手語教他們英文
這個挑戰,當時我花最多時間摸索的是
該如何讓這些只有高中畢業的孩子
在企業中找到一份像樣的工作?
一份有尊嚴的工作,一份能證明聾子並不是傻子的工作?
這項挑戰很艱鉅。這些學員已經像這樣坐在那上課多年
並度過多年懷才不遇、黯淡絕望的時光
他們需要相信他們自己。
我需要說服家長
他們的孩子耳聾並不代表他們一定是啞巴
並他們有能力自食其力
不過最重要的是
雇主會願意雇用沒辦法講話、
聽不見、也不會讀寫的員工嗎?
我跟各行各業的朋友聊過
向他們表述我遭遇的困境和這些困境耳聾的人們來說意味著什麼
然後我發現,有部份公司的工作
聽障人士顯然是可以勝任的,他們可以成為有價值且很大的助力
透過極少的資源,
我們創立了有史以來第一套
聽障的國人們的職業訓練課程
課程訓練人員人力短缺是個問題
所以我訓練
聽障兒童--我的學生們--成為課程的老師
這是一個充滿責任和值得自豪的工作
但雇主仍然對雇用他們保有遲疑
他們的學歷只到高中而已
「沒辦法,沒辦法,盧瑪,我們沒辦法雇用他。」
那是我們面臨的另一大障礙
「就算我們聘用他好了,
我們要怎麼跟他溝通?他不識字,不會寫字。
聽不到又不會說話。」
我只能告訴他們:「拜託,我們一步一步來好嗎?
我可以先專注在他可以做什麼就好嗎?
他的視覺沒有問題
他是有能力工作的
如果他真的做不好,至少我們會知道他沒辦法勝任。」
在這邊,我想分享一下維舒·卡普爾的故事。
他在2009年的時候來到我們中心
不會講任何語言
甚至不懂手語
他只能透過眼睛所看到的一切來理解這個世界
他的媽媽非常的沮喪,她說:
「盧瑪,可以讓他待在妳這個中心兩個小時嗎?
他真的很難管教
更不用說是要一整天24小時管教他。」
所以我說:「好啊!可以啊!」
我教了他一些基礎課程
經過對我們來說非常難熬的一年半
我們教會了維舒手語
當他開始開始與人交流時
他也開始認識自己;理解到....
他聽不見聲音,但是,天啊!有太多太多事情值得他去探索實現了
他發現他喜歡使用電腦工作
我們鼓勵他,激勵他
讓他上我們的資訊工程課程
他通過了所有課程
後來有一天,我非常緊張
有一間知名的後端開發資訊工程公司開幕了
那時候我本來只是想讓維舒去體驗體驗、長長見識,我說:
「讓維舒去參加他們的工作面試。」
維舒到了那並且通過了所有技術考試
他通過考試後,我甚至還說:「恩...希望他可以
至少撐六個月。」
結果,他在這間公司一待待了一年半,直到現在
維舒仍在那工作
而且他不僅僅只是一個
表現平平的可憐聾子
在一個需要聽覺的工作環境中苦撐
他贏得了當月最佳員工的桂冠不只一次,而是兩次
(掌聲)
我還想跟你們分享另一件事
那就是,現在我們
只需要花一年半的時間
教導聽障人士準備好
投入我們認識的這個現實世界
在短短的六年時間裡,今天
有五百多個完美年輕的學生
就業於一些頂尖的企業組織
在做平面資料設計、在後端開發資訊工程組織
在醫院、在打破就業障礙、
又或在做保安、在銀行工作、
經營線上零售商店、或當第一線的客戶服務員
(掌聲)
直面在肯德基中、咖啡店中如同你我的客人們
最後,我只想留下一個小小的想法給你們:
是的, 改變是可能的
而它開始於觀點的小小改變
非常感謝大家
(掌聲)
然後這個手勢代表掌聲
是國際通用手語中,掌聲的比法
非常感謝大家