All right, I want to see a show of hands:
how many of you have
unfriended someone on Facebook
because they said something offensive
about politics or religion,
childcare, food?
(Laughter)
And how many of you
know at least one person that you avoid
because you just don't want
to talk to them?
(Laughter)
You know, it used to be that in order
to have a polite conversation,
we just had to follow the advice
of Henry Higgins in "My Fair Lady":
Stick to the weather and your health.
But these days, with climate change
and anti-vaxxing, those subjects --
(Laughter)
are not safe either.
So this world that we live in,
this world in which every conversation
has the potential
to devolve into an argument,
where our politicians
can't speak to one another
and where even the most trivial of issues
have someone fighting both passionately
for it and against it, it's not normal.
Pew Research did a study
of 10,000 American adults,
and they found that at this moment,
we are more polarized,
we are more divided,
than we ever have been in history.
We're less likely to compromise,
which means we're
not listening to each other.
And we make decisions about where to live,
who to marry and even
who our friends are going to be,
based on what we already believe.
Again, that means
we're not listening to each other.
A conversation requires a balance
between talking and listening,
and somewhere along the way,
we lost that balance.
Now, part of that is due to technology.
The smartphones that you all
either have in your hands
or close enough that you could
grab them really quickly.
According to Pew Research,
about a third of American teenagers
send more than a hundred texts a day.
And many of them, almost most of them,
are more likely to text their friends
than they are to talk
to them face to face.
There's this great piece in The Atlantic.
It was written by a high school teacher
named Paul Barnwell.
And he gave his kids
a communication project.
He wanted to teach them how to speak
on a specific subject without using notes.
And he said this: "I came to realize..."
(Laughter)
"I came to realize
that conversational competence
might be the single
most overlooked skill we fail to teach.
Kids spend hours each day engaging
with ideas and each other through screens,
but rarely do they have an opportunity
to hone their interpersonal
communications skills.
It might sound like a funny question,
but we have to ask ourselves:
Is there any 21st-century skill
more important than being able to sustain
coherent, confident conversation?"
Now, I make my living talking to people:
Nobel Prize winners, truck drivers,
billionaires, kindergarten teachers,
heads of state, plumbers.
I talk to people that I like.
I talk to people that I don't like.
I talk to some people that I disagree with
deeply on a personal level.
But I still have
a great conversation with them.
So I'd like to spend the next 10 minutes
or so teaching you how to talk
and how to listen.
Many of you have already heard
a lot of advice on this,
things like look the person in the eye,
think of interesting topics
to discuss in advance,
look, nod and smile to show
that you're paying attention,
repeat back what you just heard
or summarize it.
So I want you to forget all of that.
It is crap.
(Laughter)
There is no reason to learn
how to show you're paying attention
if you are in fact paying attention.
(Laughter)
(Applause)
Now, I actually use the exact
same skills as a professional interviewer
that I do in regular life.
So, I'm going to teach you
how to interview people,
and that's actually going to help you
learn how to be better conversationalists.
Learn to have a conversation
without wasting your time,
without getting bored,
and, please God,
without offending anybody.
We've all had really great conversations.
We've had them before.
We know what it's like.
The kind of conversation where you
walk away feeling engaged and inspired,
or where you feel
like you've made a real connection
or you've been perfectly understood.
There is no reason
why most of your interactions
can't be like that.
So I have 10 basic rules.
I'm going to walk you through all of them,
but honestly, if you just choose
one of them and master it,
you'll already enjoy better conversations.
Number one: Don't multitask.
And I don't mean
just set down your cell phone
or your tablet or your car keys
or whatever is in your hand.
I mean, be present.
Be in that moment.
Don't think about your argument
you had with your boss.
Don't think about what
you're going to have for dinner.
If you want to get out
of the conversation,
get out of the conversation,
but don't be half in it
and half out of it.
Number two: Don't pontificate.
If you want to state your opinion
without any opportunity for response
or argument or pushback or growth,
write a blog.
(Laughter)
Now, there's a really good reason
why I don't allow pundits on my show:
Because they're really boring.
If they're conservative, they're going to
hate Obama and food stamps and abortion.
If they're liberal, they're going to hate
big banks and oil corporations
and Dick Cheney.
Totally predictable.
And you don't want to be like that.
You need to enter every conversation
assuming that you have something to learn.
The famed therapist M. Scott Peck said
that true listening requires
a setting aside of oneself.
And sometimes that means
setting aside your personal opinion.
He said that sensing this acceptance,
the speaker will become
less and less vulnerable
and more and more likely
to open up the inner recesses
of his or her mind to the listener.
Again, assume that you have
something to learn.
Bill Nye: "Everyone you will ever meet
knows something that you don't."
I put it this way:
Everybody is an expert in something.
Number three: Use open-ended questions.
In this case, take a cue from journalists.
Start your questions with who,
what, when, where, why or how.
If you put in a complicated question,
you're going to get a simple answer out.
If I ask you, "Were you terrified?"
you're going to respond to the most
powerful word in that sentence,
which is "terrified," and the answer is
"Yes, I was" or "No, I wasn't."
"Were you angry?" "Yes, I was very angry."
Let them describe it.
They're the ones that know.
Try asking them things like,
"What was that like?"
"How did that feel?"
Because then they might have to stop
for a moment and think about it,
and you're going to get
a much more interesting response.
Number four: Go with the flow.
That means thoughts
will come into your mind
and you need to let them
go out of your mind.
We've heard interviews often
in which a guest is talking
for several minutes
and then the host comes back in
and asks a question
which seems like it comes out of nowhere,
or it's already been answered.
That means the host probably
stopped listening two minutes ago
because he thought
of this really clever question,
and he was just bound
and determined to say that.
And we do the exact same thing.
We're sitting there having
a conversation with someone,
and then we remember that time
that we met Hugh Jackman in a coffee shop.
(Laughter)
And we stop listening.
We're just waiting for a moment
to interject our story
about Hugh Jackman and coffee.
Stories and ideas
are going to come to you.
You need to let them come and let them go.
Number five: If you don't know,
say that you don't know.
Now, people on the radio,
especially on NPR,
are much more aware
that they're going on the record,
and so they're more careful
about what they claim to be an expert in
and what they claim to know for sure.
Do that. Err on the side of caution.
Talk should not be cheap.
Number six: Don't equate
your experience with theirs.
If they're talking
about having lost a family member,
don't start talking about the time
you lost a family member.
If they're talking about the trouble
they're having at work,
don't tell them about
how much you hate your job.
It's not the same. It is never the same.
All experiences are individual.
And, more importantly,
it is not about you.
You don't need to take that moment
to prove how amazing you are
or how much you've suffered.
Somebody asked Stephen Hawking once
what his IQ was, and he said,
"I have no idea. People who brag
about their IQs are losers."
(Laughter)
Conversations are not
a promotional opportunity.
[Conversation in the 21st century]
[How are you today?
Read my blog!]
Number seven:
Try not to repeat yourself.
It's condescending,
and it's really boring,
and we tend to do it a lot.
Especially in work conversations
or in conversations with our kids,
we have a point to make,
so we just keep rephrasing it
over and over.
Don't do that.
Number eight: Stay out of the weeds.
Frankly, people don't care
about the years, the names,
the dates, all those details
that you're struggling
to come up with in your mind.
They don't care.
What they care about is you.
They care about what you're like,
what you have in common.
So forget the details. Leave them out.
Number nine:
This is not the last one,
but it is the most important one.
Listen.
I cannot tell you how many
really important people have said
that listening is perhaps the most,
the number one most important skill
that you could develop.
Buddha said, and I'm paraphrasing,
"If your mouth is open,
you're not learning."
And Calvin Coolidge said, "No man
ever listened his way out of a job."
(Laughter)
Why do we not listen to each other?
Number one, we'd rather talk.
When I'm talking, I'm in control.
I don't have to hear anything
I'm not interested in.
I'm the center of attention.
I can bolster my own identity.
But there's another reason:
We get distracted.
The average person talks
at about 225 word per minute,
but we can listen at up to
500 words per minute.
So our minds are filling in
those other 275 words.
And look, I know,
it takes effort and energy
to actually pay attention to someone,
but if you can't do that,
you're not in a conversation.
You're just two people shouting out
barely related sentences
in the same place.
(Laughter)
You have to listen to one another.
Stephen Covey said it very beautifully.
He said, "Most of us don't listen
with the intent to understand.
We listen with the intent to reply."
One more rule, number 10,
and it's this one: Be brief.
[A good conversation is like a miniskirt;
short enough to retain interest,
but long enough to cover
the subject. -- My Sister]
(Laughter)
(Applause)
All of this boils down to the same
basic concept, and it is this one:
Be interested in other people.
You know, I grew up
with a very famous grandfather,
and there was kind of a ritual in my home.
People would come over
to talk to my grandparents,
and after they would leave,
my mother would come over to us,
and she'd say, "Do you know who that was?
She was the runner-up to Miss America.
He was the mayor of Sacramento.
She won a Pulitzer Prize.
He's a Russian ballet dancer."
And I kind of grew up assuming
everyone has some hidden,
amazing thing about them.
And honestly, I think
it's what makes me a better host.
I keep my mouth shut
as often as I possibly can,
I keep my mind open,
and I'm always prepared to be amazed,
and I'm never disappointed.
You do the same thing.
Go out, talk to people,
listen to people,
and, most importantly,
be prepared to be amazed.
Thanks.
(Applause)
حسناً، أريد أن أرى برفع الأيدي
كم منكم ألغى صداقته بأحد ما في فيسبوك
لأنهم قالوا
شيئا مسيئا حول السياسة أو الدين
رعاية الأطفال، الطعام؟
(ضحك)
كم منكم يتجنب على الأقل شخصا واحدا يعرفه
فقط لأنك لاتريد التحدث معهم؟
(ضحك)
كما تعلمون، لاجراء محادثة مهذبة كان
من المعتاد
اتباع نصيحة هنري هيغنز في
" ماي فير ليدي " :
التزم بالحديث عن الطقس ومايخص صحتك.
لكن هذه الأيام مع التغير المناخي و
مكافحة التطعيم
(ضحك)
هذه المواضيع غير آمنة أيضا
ولذلك فإن هذا العالم الذي نعيش فيه،
هذا العالم الذي كل محادثة به
لديها القدرة لتتحول الى جدال
حيث لايمكن للسياسيين التحدث مع بعضهم البعض
و حيث أنه حتى في أقل القضايا أهمية
تجد شخصا يحارب بحماس
معها أو ضدها
ليست طبيعية
قام مركز بيو للابحاث بدراسة ١٠،٠٠٠
من البالغين في امريكا
ووجدوا أننا في هذه اللحظة،
نحن أكثر استقطابا
وأكثر انقساماً
مما كنا في أي وقت مضى في التاريخ.
نحن أقل ميلاً الى القبول بتسوية
وذلك يعني أننا لم نعد نسمع بعضنا البعض
ونتخذ قرارات حول مكان معيشتنا
ومن نتزوج، وحتى من سيكون أصدقاؤنا
بناء على مانعتقده بالفعل.
مرة أخرى، ذلك يعني
أننا لانستمع لبعضنا البعض
المحادثة تتطلب التوازن بين الحديث
والاستماع
وفي مكان ما على طول الطريق،
فقدنا هذا التوازن.
جزء من هذا يعود الى التكنولوجيا
الهواتف الذكية التي إما أن تكون بايديكم
أو قريبة بما فيه الكفاية حتى يمكن
تناولها سريعا.
وفقا لبحث مركز بيو
نحو ثلث المراهقين الأمريكيين، يرسل
أكثر من ١٠٠ رسالة نصية في اليوم.
وكثيرا منهم، الأغلب منهم، أكثر ميلاً
للتواصل بالرسائل النصية مع أصدقائهم
من إجراء محادثة شفهية معهم وجهاً لوجه
هناك قطعة جميلة في "ذا أتلانتيك"
وقد كتب من قبل معلم مدرسة ثانوية
يدعى بول بارنويل.
وقد أعطى طلابه مشروع للإتصال
وقد كان يريد تعليمهم عن كيفية الحديث
عن موضوع واحد دون استخدام الملاحظات
قال: " توصلت الى إدراك..
(ضحك)
"توصلت الى إدراك أن كفاءة التخاطب
قد تكون أكثر مهارة متغاضى عنها
فشلنا في تعليمها
يقضي الأطفال كل يوم ساعات يتبادلون
الأفكار مع بعضهم من خلال الشاشات
لكنهم نادراً مايجدون الفرصة
لصقل المهارات الشخصية الخاصة
بالعلاقات و التواصل
قد يبدو هذا السؤال مضحكا،
ولكن علينا أن نسأل أنفسنا:
هل هناك أي مهارة في القرن ٢١
أكثر أهمية من أن تكون قادرة على الحفاظ على
محادثة متماسكة وواثقة؟ "
الآن، أنا أكسب رزقي من خلال
الحديث مع الناس:
الحائزين على جائزة نوبل، سائقي الشاحنات،
مليارديرات، معلمي رياض أطفال،
رؤساء الدول، سمكريين.
أتحدث مع أشخاص يعجبوني.
و أتحدث مع أشخاص لا أحبهم.
أتحدث إلى بعض الناس الذين أختلف معهم
بشكل عميق على المستوى الشخصي.
لكن مازلت أستطيع إجراء محادثة رائعة معهم.
لذا أريد أن اقضي العشر دقائق المقبلة
لتعليمكم كيف تتحدثون.
وكيف تستمعون
العديد منكم قد سمع الكثير
من النصائح في هذا الشأن
أشياء مثل النظر الى الشخص مباشرة
في العين
التفكير في مواضيع مثيرة للاهتمام
لمناقشتها مقدما
مثل، هز الرأس بالايجاب والابتسامة لتظهر
أنك مهتم
تكرار ماسمعت أو تلخيصه
لذا، أريد منك أن تنسى كل تلك النصائح
لأنها حمقاء
(ضحك)
لانه لايوجد سبب لتعلم كيف تظهر أنك منتبه
ومتيقظ ومهتم
اذا كنت فعلاً مهتم
(ضحك)
(تصفيق)
حاليا، أنا في الواقع أستخدم نفس المهارات
كشخص يجري المقابلات المهنية
كما أفعل في الحياة العادية
لذا، سأعلمكم كيف تجرون مقابلة للناس
وهذا فعلا سيساعدكم لتعلم كيف
تكونون متحدثين أفضل
تعلم أن تجري محادثة
بدون أن تضيع وقتك،
بدون أن تشعر بالملل
ورجاء، دون الاساءة لأي شخص
جميعنا أجرينا محادثات رائعة بالفعل.
أجريناها من قبل، ونعلم كيف هي.
هذا النوع من المحادثات الذي تشعر بعد
انتهائها بالارتباط والالهام،
أو عندما تشعر أنك أجريت تواصلاً حقيقياً
او انك قد فُهِمتَ تماما.
ليس هناك أي سبب
لماذا لاتكون معظم تعاملاتنا مثل ذلك.
لذا، لدي ١٠ قواعد أساسية.
سأرافقكم خلال كل قاعدة ،
لكن بصراحة، إذا اخترت واحدة منها وأتقنتها،
ستتمتع بمحادثات أفضل بالفعل.
القاعدة الاولى: لاتعدد المهام
وهنا لا أقصد ترك هاتفك الذكي فقط
أو ترك جهازك المحمول، أو مفاتيح سيارتك
أو أيا كان في يدك.
أنا أقصد، كن موجوداً.
كن حاضراً في ذات اللحظة.
لاتفكر في الجدال الذي خضته مع رئيسك
في العمل
لاتفكر ماذا ستتناول على العشاء
اذا أردت أن تخرج من المحادثة
اخرج من المحادثة
لكن لاتكون نصف موجود بها و نصف خارجها
الثانية: لاتبدي رأيك
كأنك خبير بالموضوع
اذا أردت أن تبدي رأيك
بدون أي فرصة للتجاوب أو الجدال أو
الصد أو النمو،
اكتب مدونة.
(ضحك)
الآن، هناك سبب وجيه حقاَ لماذا لا أسمح
للنقاد بالظهورعلى برنامجي:
لأنهم حقا مملين.
لو أنهم من الحزب المحافظ، سيكرهون أوباما
وطوابع الغذاء والاجهاض.
لو أنهم ليبراليون، سيكرهون البنوك الكبيرة
وشركات النفط، وديك تشيني.
يمكن التنبؤ بهم تماما.
و أنت لاتريد أن تكون كذلك.
تريد أن تدخل الى المحادثة بافتراض
أن لديك شي لتتعلمه.
وقد قال الطبيب لمعالج النفسي الشهير
"سكوت بيك":
أن الاستماع الحقيقي يتطلب من الشخص
أن يضع نفسه جانباً.
واحياناً هذا يعني، وضع رأيك الشخصي جانبا.
وقد قال، أنه باستشعار هذا القبول
سيجعل المتحدث يصبح أقل حصانه
واكثر احتمالا لاظهار الخفايا الباطنة
لعقله الى المستمع.
مرة أخرى، افترض أن لديك شي لتتعلمه.
قال بيل ناي:" كل شخص ستقابله
يعرف شيئا أنت لاتعرفه".
أضعها على هذا النحو:
كل شخص خبير بشيءٍ ما.
القاعدة الثالثة: استخدم الاسئلة
ذات النهايات المفتوحة .
في هذه الحالة، اتخذ هذه الخاصية
من الصحفيين.
ابدأ سؤالك بمن، ماذا، متى،
أين، لماذا أو كيف.
اذا سألت سؤالا معقداً، ستحصل
على اجابة بسيطة.
اذا سألتك: "هل شعرت بالخوف؟"
ستستجيب لأقوى كلمه في الجملة،
وهي كلمة " الخوف". وستكون الاجابة " نعم،
كنت خائفة" " أو " لا، لم أخف".
" هل كنت غاضبة؟" " نعم كنت غاضبة جداً"
دعوهم يصفونها. هم الذين يعرفون ماهي.
حاول أن تسآلهم اسئلة مثل:" ماذا كان ذلك؟"
" كيف شعرت؟"
لأنهم بعد ذلك سيضطرون الى التوقف لحظة
للتفكير بها.
وستحصلون على استجابة أكثر اثارة
للاهتمام بكثير.
القاعدة الرابعة: اذهب مع التيار.
هذا يعني أن الافكار سوف تأتي الى عقلك
وتحتاج الى السماح لها بالخروج من عقلك.
في كثير من الأحيان نسمع مقابلات
يكون الضيف متحدثاً لعدة دقائق
ثم بعد ذلك يقاطعه المستضيف بسؤال
والذي يبدوا أنه خارج عن السياق، وقد تمت
الاجابة عليه من قبل.
هذا يعني أن المستضيف قد توقف عن الاستماع
من قبل دقيقتين مضت
لأنه فكر بهذا السؤال الذكي جداً،
وقد كان مصمماً وعازماً على قوله.
ونحن نفعل نفس الشيء بالضبط.
نحن نجلس هنا نجري محادثة مع شخص ما،
ونتذكر تلك المرة التي رأينا فيها
هيو جاكمان في محل القهوة.
(ضحك)
و نتوقف عن الاستماع.
نحن ننتظر اللحظة التي نقحم فيها
القصة في المحادثة
بخصوص هيو جاكمان و القهوة.
القصص والأفكار حتما ستأتي اليك.
تحتاج أن تسمح لها بالمجيء والذهاب.
القاعدة الخامسة: إذا كنت لاتعرف،
قل أنك لاتعرف.
الآن، الناس على الراديو، خصوصا ان بي ار
أكثر وعياً بأنهم تحت التسجيل،
لذلك فإنهم حذرين جداً بخصوص ما يدعون
أنهم خبيرين بشأنه
ومايدعون أنهم يعرفونه على وجه اليقين.
افعلوا ذلك، كونوا على جانب من الحذر.
يجب أن لايكون الحديث رخيصاً.
القاعدة السادسة: لاتساوي تجربتك
مع تجربتهم.
إذا كانوا يتحدثون عن خسارة عضو
من أفراد العائلة.
لا تبدأ بالتحدث عن الوقت الذي خسرت
فيه أحد أفراد عائلتك.
اذا كانوا يتحدثون عن المشاكل
التي يواجهونها في العمل،
لا تتحدث عن مدى كرهك لعملك.
إنه ليس نفس الشيء. ليس أبداً نفس الشيء.
كل التجارب فردية.
و الأهم من ذلك، المحادثة ليست عنك.
لست محتاجاً لاستغلال لحظة لتثبت
كم أنت مدهش.
أو كم تألمت وعانيت.
سأل شخص ما ستيفن هوكينغ ذات مرة
ماهو معدل الذكاء له ، وقال:
"ليس لدي أي فكرة،ان الناس الذين
يتباهون بذكائهم هم فاشلون"
(ضحك)
المحادثات هي ليست فرصة ترويجية.
[المحادثات في القرن ٢١]
[كيف حالك اليوم؟]
[اقرأ مدونتي!]
القاعدة السابعة:
حاول أن لاتكرر نفسك.
انها استعطافاً، وهي بالفعل مملة.
ونحن نميل الى فعلها كثيراً.
خاصة في محادثات العمل أو عند
محادثاتنا مع اطفالنا.
لدينا نقطة نود ايضاحها،
لذلك نحن نعيد صياغتها مراراً وتكراراً.
لاتفعل ذلك.
رقم ثمانية: ابقَ بعيداً عن
الأعشاب الضارة.
بصراحة، الناس لايهتمون
عن السنوات، او الاسماء،
التواريخ، كل تلك التفاصيل
التي تحاول جاهداً أن تتذكرها في عقلك.
انهم لايهتمون.
مايهتمون به هو أنت.
يهتمون كيف أنت،
القواسم المشتركة بينكم.
لذلك انسى التفاصيل. اتركها جانباً.
القاعدة التاسعة:
هذه ليست الأخيرة، لكنها الأكثر اهمية.
انصت.
لا أستطيع أن اقول لكم كم من
الشخصيات المهمة قد قالوا
أن الاستماع هو الأكثر، وربما المهارة
الوحيدة الأكثر أهمية
والتي تستطيع تطويرها.
بوذا قال، وأنا اقتبس،
" اذا كان فمك مفتوح، فأنت لاتتعلم".
وقال كالفن كوليدج، " لايوجد أنسان ينصت
حقاً في طريقه لخسارة وظيفة"
(ضحك)
لماذا لانستمع لبعضنا البعض؟
السبب الاول: نحن نفضل أن نتحدث.
عندما أتحدث، أنا الذي أقوم بالسيطرة.
لست ملزماً لسماع أي شيء لايهمني.
أنا مركز الاهتمام.
أستطيع تعزيز هويتي.
لكن هناك سبب آخر:
هناك مايشتت انتباهنا.
متوسط مايتحدثه الشخص هو
٢٢٥ كلمة في الدقيقة،
لكننا نستطيع أن نستمع الى
٥٠٠ كلمة في الدقيقة.
لذا، عقولنا ممتلئة بال٢٧٥ كلمة.
و أعلم، يحتاج جهداً وطاقة،
أن تولي اهتماماً فعلياً لشخصٍ ما،
لكن إذا لم تستطع فعل ذلك،
أنت لست في محادثة.
ما أنتم الا شخصين يتبادلان الصراخ بجمل
بالكاد تكون مرتبطة.
في نفس المكان.
(ضحك)
يجب أن تنصتوا لبعضكم البعض.
قالها ستيفن كوفي بطريقة جميلة.
قال:" الكثير منا لايستمع بقصد الفهم.
يستمع بقصد الرد."
قاعدة أخرى أخيرة، رقم ١٠، وهي كالتالي:
كن مختصراً.
[ المحادثة الجيدة هي مثل التنورة القصيرة،
قصيرة كفاية للاحتفاظ بالاهتمام،
وطويلة كفاية بما يكفي لتغطية
الموضوع.. اختي]
(ضحك)
(تصفيق)
كل هذا يتلخص في نفس
المفهوم الأساسي، وذلك هو :
كن مهتماً في الناس.
كما تعلمون، نشأت في ظل جدّ مشهور جداً
وكان هناك نوع من الطقوس في بيتنا.
كان الناس يأتون ليتحدثون مع جدي أو جدتي.
وبعد مغادرتهم، كانت تأتي آمي لنا،
وكانت تقول، " هل تعلمون من كان هذا؟"
كانت الوصيفة لملكة جمال أمريكا.
كان محافظ بلدية سكرامنتو.
فازت بجائزة بوليتزر.
إنه راقص باليه روسي.
ولذا نشأت على افتراض
كل شخص لديه شيء خفي ورائع بخصوصهم.
وبصراحة، هذا مايجعلني مضيفة أفضل.
احاول ان أظل صامتة أكبر مايمكن.
ابقي عقلي متفتحاً،
وأنا دائما على أهبة الاستعداد لشيء يدهشني
ولم اصب بخيبة أمل يوماً.
افعلوا الشيء نفسه
اذهبوا تحدثوا مع الناس،
انصتوا واستمعوا للناس،
والأكثر أهمية،
كونوا على استعداد لتندهشوا
شكراً
(تصفيق)
Dobrá, zvedněte prosím ruku,
pokud jste si na Facebooku odebrali
někoho z přátel,
protože řekli něco urážlivého
o politice nebo náboženství,
péči o děti, jídle?
(Smích)
Kolik z vás zná alespoň jednoho člověka,
kterému se vyhýbáte,
protože s ním zkrátka a jednoduše
nechcete mluvit?
(Smích)
Pokud jste dříve chtěli
zdvořilou konverzaci,
stačilo se držet rady Henryho Higginse
v My Fair Lady,
držet se počasí a zdraví.
Ale v dnešní době, s globálním oteplování
a odpůrci očkování,
(Smích)
nejsou ani tato témata bez rizika.
Svět, ve kterém žijeme,
ve kterém každá konverzace
má potenciál stát se hádkou,
ve kterém spolu politici
nedokážou hovořit
a kde i ty nejtriviálnější záležitosti
mají své odpůrce a ty, kteří za ně
vášnivě bojují. Není to normální.
Pew Research provedl výzkum
na 10.000 Američanů a zjistil,
že jsme jako společnost
více polarizovaní,
více rozdělení,
než kdykoli v naší historii.
Nechce se nám dělat kompromisy,
což znamená, že si vzájemně
nenasloucháme.
Činíme rozhodnutí o tom, kde budeme žít,
koho si vezmeme a s kým se budeme
přátelit,
podle toho, v co věříme.
Opět, to znamená, že jedem
druhému nenaschoucháme.
V konverzaci musí být balanc
mezi mluvením a posloucháním
a my jsme ten balanc ztratili.
Je to z části vina technologie.
Těch smartfonů, které všichni
buď máte v ruce,
nebo po ruce, abyste na ně rychle dosáhli.
Podle Pew Research,
pošle třetina amerických teenagerů
více než 100 zpráv denně.
Většina si se svými kamárady spíše píše
než skutečně mluví.
V časopisu The Atlantic je skvělý článek.
Napsal ho učitel na střední
jménem Paul Barnwell.
Dal svým žákům takzvaný
"komunikační" projekt.
Chtěl je naučit hovořit o tématu
bez poznámek.
Řekl: "Zjistil jsem..."
(Smích)
"Zjistil jsem, že komunikační schopnosti
jsou možná ta nejvíc přehlížená
schopnost, kterou nezvládáme naučit.
Děti tráví hodiny věnováním se různým
myšlenkám a jeden druhému na obrazovkách,
ale málokdy mají možnost
zdokonalit si své mezilidské
komunikační schopnosti.
Asi to bude vypadat legračně,
ale musíme se sami sebe zeptat:
existuje ve 21. století
důležitější dovednost,
než schopnost udržet souvislou,
důvěrnou konverzaci?
Živím se mluvením s lidmi:
s výherci Nobelovy ceny,
řidičemi náklaďáků,
miliardáři, učiteli ve školách,
hlavami států, instalatéry.
Mluvím s lidmi, které mám ráda.
Mluvím s lidmi, které nemusím.
Mluvím s lidmi, se kterými zásadně
nesouhlasím.
Stále s nimi, ale dokážu vést
skvělou konverzaci.
Chci následujících 10 minut
věnovat tomu, že vás naučím,
jak mluvit a naslouchat.
Mnozí z vás určitě slyšeli
spoustu rad na toto téma,
jako třeba dívejte se člověku do očí,
nebo dopředu rozmyslete
zajímavá témata ke konverzaci,
kývejte a usmívejte se, aby jste ukázali,
že dáváte pozor,
zopakujte, co jste právě slyšeli
nebo to shrňťe.
Chci, abyste to všechno zapomněli.
Jsou to blbosti.
(Smích)
Člověk nepotřebuje návod,
jak ukázat, že dává pozor,
pokud doopravdy dává pozor.
(Smích)
(Potlesk)
Já například používám
ve své profesi stejné dovednosti
jako v osobním životě.
naučím vás, jak s někým dělat rozhovor,
a to vám pomůže lépe konverzovat.
Naučíte se, jak vést konverzaci bez toho,
abyste plýtvali časem nebo se nudili,
a aniž byste někoho, nedej Bože, urazili.
Všichni jsme někdy měli
skutečně úžasné rozhovory.
Už jsme je vedli. Víme, jaké to je.
Ty konverzace, po kterých se člověk cítí
inspirovaný a zaujatý,
nebo že jste s někým navázali
skutečné spojení
a nebo byli naprosto pochopeni.
Neexistuje důvod,
proč by většina našich interakcí
nemohla být taková.
Takže jsem pro vás připravila 10 pravidel.
Společně si je tady projdeme,
ale upřímně pokud si vezmete jen
jedno k srdci a naučíte se ho ovládat,
i to vám zajistí lepší konverzace.
První pravidlo: Nedělejte multitasking.
Nemyslím jen odložení
svého mobilu nebo tabletu,
klíčů od auta nebo čehokoli,
co máte zrovna v ruce.
Buďte přítomní.
Buďte v tom momentu.
Nepřemýšlete o hádce,
kterou jste měli se šéfem.
Nemyslete na to, co si dáte k večeři.
Pokud už nemáte chuť
s tím člověkem mluvit,
přestaňtě s ním mluvit,
ale nebuďte napůl tam
a napůl někde jinde.
Pravidlo číslo dvě: Nepoučujte.
Pokud chcete vyjádřit svůj názor
a nechcete reakci nebo argument
nebo protinázor nebo rozvoj,
založte si blog.
(Smích)
Mám dobrý důvod, proč do svojí show
nezvu znalce.
Jsou opravdu nudní.
Pokud jsou konzervativci,
nenávidí Obamu, stravenky a potraty.
Pokud jsou liberálové,
nenávidí velké banky, naftové korporace
a Dicka Cheneyho.
Úplně předvídatelní.
Takoví přeci nechcete být.
Musíte začit každou konverzaci s tím,
že máte možnost se něco nového přiučit.
Jeden proslulý terepeut
jménem M. Scott Peck řekl,
že skutečné naslouchání vyžaduje
dát sám sebe stranou.
Někdy to znamená dát stranou
i svůj vlastní názor.
Řekl, že pokud tohle mluvčí vycítí,
bude se cítit míň a míň zranitelný,
a tím spíš pustí posluchače
do své mysli.
Předpokládejte, že se můžete
něčemu přiučit.
Bill Nye: "Každý koho potkáte,
ví něco, co vy nevíte."
Řekněme to takhle:
Každý je v něčem expert.
Pravidlo číslo tři:
Používejte otevřené otázky.
Vezměte si v tomto příklad od novinářů.
Začínejte svoje otázky slovy
kdo, co, kdy, kde, proč nebo jak.
Pokud položíte komplikovanou otázku,
dostane se vám prosté odpovědi.
Pokud se zeptám: "Měli jste strach?",
budete reagovat na to nejsilnější slovo
té věty a to je "strach".
Vašeho odpověď bude tedy buď:
"Ano, měl(a)" nebo "Ne, neměl(a)".
"Byl jsi naštvaný?", "Ano, byl jsem
velmi naštvaný"
Nechte je, ať vám to popíšou.
Oni vědí nejlépe, jaké to bylo.
Zkuste se ptát na otázky jako
"Jaké to bylo?"
"Jak jste se přitom cítili?"
Protože nad otázkou se nejspíš
pozastaví a promyslí si ji .
Vám se pak dostane
mnohem zajímavější odpovědi.
Pravidlo číslo čtyři:
Nechte se unášet proudem.
Myslím tím, že myšlenky
budou přicházet do vaší mysli
a vy je z ní musíte nechat odejít.
Všichni jsme slyšeli ty rozhovory,
ve kterých host několik minut mluví,
moderátor dostane slovo
a zeptá se na otázku,
která se neváže na to, co bylo řečeno,
a nebo už byla zodpovězena.
Z toho plyne, že moderátor nejspíš
před pár minutami vypnul,
protože ho zrovna napadla
nějaká chytrá otázka
a nemohl si odpustit se na ní zeptat.
My děláme úplně to samé.
Sedíme a vedeme s někým konverzaci,
když v tom si vzpomene na to,
jak jsme potkali Hugha Jackmana v kavárně.
(Smích)
A přestaneme poslouchat.
Jednoduše čekáme na okamžik,
kdy budeme moct do konverzace vložit
naší historku o Hughu Jackmanovi a kafi.
Budou vás napadat různé historky a nápady.
Musíte je nechat příjít a odejít.
Pravidlo číslo pět: Pokud nevíte,
řekněte to.
Lidé v rádiu, například na NPR,
jsou si vědomi toho, že jdou na záznam,
tudíž jsou mnohem opatrnější,
aby ze sebe nedělali experty v něčem,
v čem experti nejsou.
Následujte jejich příklad.
Hrajte na jistotu.
Povídání by nemělo být laciné.
Pravidlo číslo šest: Nesrovnávejte svoje
zkušenosti s jejich zkušenostmi.
Pokud někdo mluví o tom,
jak ztratil člena rodiny,
nehovořte o tom,
jak jste kdysi ztratili člena rodiny.
Pokud mluví o tom,
jaké problémy má v práci,
nereagujte tím, že jim řeknete,
že nesnášíte svou práci.
Není to to samé. Nikdy to není to samé.
Všechny zkušenosti jsou individuální.
A hlavně, nejde o vás.
Nepotřebujete krást jejich moment,
aby jste dokázali, jak jste skvělí,
nebo jak moc jste trpěli.
Někdo se jednou zeptal Stephena Hawkinga,
jaké je jeho IQ a on odpověděl:
"Nemám tušení. Lidí, kteří se vytahují
se svým IQ jsou nuly."
(Smích)
Konverzace nejsou příležitosti,
jak se zviditelnit.
[Konverzace v 21. století]
[Jak se máš? Přečti si muj blog!]
Pravidlo číslo sedm:
Pokuste se neopakovat,
Je to blahosklonné, opravdu nudné
a máme tendenci dělat to často.
Především v práci nebo
v konverzacích s našemi dětmi,
pokud chceme něco říct,
tak to prostě znova
a znova přeformulováváme.
Nedělejte to.
Pravidlo číslo osm:
Vynechejte to nedůležité.
Lidem je upřímně jedno,
kolik let to bylo, jména,
data a všechny ty detaily,
které se vám v hlavě tak těžko hledají.
Je jim to jedno.
Co jim není jedno jste vy.
Není jim jedno, jací jste,
co máte společného.
Takže zapomeňte na detaily.
Vynechte je.
Pravidlo číslo devět:
Tohle není poslední pravidlo,
ale je to to nejdůležitější.
Poslouchejte.
Nepovím vám, kolik důležitých lidí řeklo,
že naslouchání je nejspíš
ta nejdůležitější dovednost,
kterou můžete vyvinout.
Buddha řekl a parafrázuji:
"Pokud jsou vaše ústa otevřená,
neučíte se."
A Calvin Coolidge řekl: "Žádný člověk
ještě posloucháním práci neztratil."
(Smích)
Proč se navzájem neposchloucháme?
Za prvné, radši mluvíme.
Když mluvím, mám situaci pod kontrolou.
Nemusím poslouchat nic,
co nás nezajímá.
Jsme středem pozornosti.
Mám možnost posílit svoji identitu.
Ale je tu ještě jeden důvod:
Rozptýlíme se.
Obyčejný člověk řekne
cca 225 slov za minutu,
ale poslouchat můžeme
až 500 slov za minutu.
Takže naše mysli zaplňují
těch zbylých 275 slov.
Vím, že někoho opravdu poslouchat,
vyžaduje spoustu snahy a energie,
ale pokud to nedovedete,
nevedete žádnou konverzaci.
Stanou se z vás pak pouze dva lidé,
kteří na sebe křičí vzdáleně související
věty na stejném místě.
(Smích)
Musíte si naslouchat.
Stephen Covey to velmi hezky podal.
Řekl: "Většina z nás neposlouhá
s úmyslem porozumění.
Posloucháme proto,
abychom mohli odpovědět."
Poslední pravidlo, číslo deset:
Buďte struční.
[Dobrá konverzace je jako minisukně;
dost krátká na to, aby neztratila zájem,
ale dost dlouhá na to, aby pokryla
námět. - Moje sestra]
(Smích)
(Potlesk)
Vše se to váže na jeden
základní koncept a to je:
Zajímejte se o ostatní lidi.
Víte, vyrůstala jsem
s velmi známým dědečkem
a doma jsme měli takový rituál.
Lidé chodili k nám domů,
aby si popovídali s mými prarodiči
a potom co odešli, máma se mě zeptala:
"Víš, kdo to byl?
Tamta byla druhá Miss Amerika.
Tamten byl starosta Sakramenta.
Tamta vyhrála Pulitzerovu cenu.
Tamten je ruský tanečník baletu."
Já tedy vyrůstala s tím,
že každý byl nějakým
skrytým způsobem úžasný.
Upřímně si myslím, že mě to činí
lepší moderátorkou.
Držím pusu, jak jen to je možné,
nechávám svoji mysl otevřenou,
jsem připravená být ohromena
a nikdy nejsem zklamaná.
Udělejte to samé.
Jděte ven, mluvte s lidmi,
naslouchejte lidem
a hlavně buďte připraveni být ohromeni.
Díky.
(Potlesk)
(Applaus)
Okay, heben Sie die Hand:
Wer hat auf Facebook bereits
jemanden entfreundet,
weil er/sie sich ausfällig
über Politik, Religion,
Kinderbetreuung oder Essen äußerte?
(Gelächter)
Wer von Ihnen meidet
jemanden im eigenen Umfeld,
um einem Gespräch zu entgehen?
(Gelächter)
Früher hielt man sich
für eine höfliche Konversation
einfach an Henry Higgins' Rat
aus "My Fair Lady":
Sprich über das Wetter
und die Gesundheit.
Durch Klimawandel und Impfgegner
sind diese Themen aber ...
(Gelächter)
auch nicht mehr sicher.
Wir leben in einer Welt,
in der jedes Gespräch
zum Streit eskalieren kann,
in der Politiker nicht
miteinander reden können
und in der sogar die einfachsten Themen
leidenschaftliche Befürworter
und Gegner haben -- das ist nicht normal.
Laut einer Pew-Research-Studie
an 10 000 Amerikanern
sind wir momentan
polarisierter und gespaltener
als jemals zuvor.
Wir gehen seltener Kompromisse ein.
Das heißt, wir hören einander nicht zu.
Wir wählen unseren Wohnort,
unseren Ehepartner und unsere Freunde
auf der Grundlage unserer
bestehenden Überzeugungen.
Auch das bedeutet,
dass wir einander nicht zuhören.
Bei einem Gespräch müssen sich
Reden und Zuhören die Waage halten,
was heute nicht mehr der Fall ist.
Teils ist die Technik daran schuld.
Etwa das Smartphone,
das Sie alle in der Hand halten
oder zumindest stets bei der Hand haben.
Laut Pew Research
verschickt rund ein Drittel der
US-Teenager täglich über 100 Nachrichten.
Die meisten schreiben
ihren Freunden eher,
als persönlich mit ihnen zu reden.
In einem tollen Beitrag im "Atlantic"
berichtet der
Sekundarschullehrer Paul Barnwell
von einem Kommunikationsprojekt
mit seinen Schülern.
Sie sollten lernen, ohne Notizen
über ein bestimmtes Thema zu sprechen.
Er sagte: "Ich erkannte ..."
(Gelächter)
"dass Kommunikationsfähigkeit
neben allen anderen Fähigkeiten
am seltensten vermittelt wird.
Kinder befassen sich täglich
stundenlang über den Bildschirm
mit der Welt und miteinander,
haben aber kaum die Möglichkeit,
ihre zwischenmenschliche
Kommunikationsfähigkeit zu verbessern.
Es klingt vielleicht komisch,
aber fragen Sie sich:
Gibt es im 21. Jahrhundert
eine wichtigere Fähigkeit
als die, eine schlüssige, selbstsichere
Unterhaltung zu führen?"
Ich verdiene mein Geld damit,
mit Menschen zu sprechen:
mit Nobelpreisträgern, LKW-Fahrern,
Milliardären, Kindergärtnerinnen,
Staatsoberhäuptern, Klempnern.
Ich spreche mit Menschen,
die ich mag oder auch nicht mag.
Ich spreche mit Menschen, deren Meinung
ich ganz und gar nicht teile.
Trotzdem unterhalte ich
mich gut mit ihnen.
In den nächsten zehn Minuten
möchte ich Ihnen zeigen,
wie man sich unterhält und zuhört.
Sie haben sicher viele Ratschläge
dazu gehört, wie etwa:
Sehen Sie Ihrem Gegenüber in die Augen,
überlegen Sie sich schon im Vorhinein
interessante Gesprächsthemen,
nicken und lächeln Sie,
um Aufmerksamkeit zu signalisieren,
wiederholen Sie das Gesagte
oder fassen Sie es zusammen.
Vergessen Sie das alles.
Es ist Blödsinn.
(Gelächter)
Wenn man wirklich aufmerksam ist,
muss man nicht lernen,
wie man Aufmerksamkeit zeigt.
(Gelächter)
(Applaus)
Ich nutze die selben
Fähigkeiten in meinem Alltag
wie im Beruf als Moderatorin.
Ich möchte Ihnen daher zeigen,
was einen guten Interviewer ausmacht,
weil Sie dadurch auch zu einem
besseren Gesprächspartner werden können.
Wie unterhält man sich,
ohne dabei Zeit zu verschwenden,
sich zu langweilen
und vor allem ohne
jemanden zu beleidigen?
Wir alle hatten bereits sehr
gute Unterhaltungen.
Wir hatten welche.
Wir kennen das Gefühl.
Die Art von Unterhaltung,
die einen anregt und inspiriert,
einem das Gefühl gibt,
jemandem nähergekommen zu sein
oder völlig verstanden worden zu sein.
Es gibt keinen Grund,
warum nicht die meisten
Gespräche so sein sollten.
Ich habe 10 Grundregeln und
werde sie alle durchgehen.
Doch auch wenn Sie nur eine
auswählen und beherrschen,
werden sich Ihre
Gespräche bereits verbessern.
Nummer eins: Kein Multitasking.
Das heißt nicht nur,
dass Sie Handy, Tablet, Schlüssel
oder Ähnliches weglegen sollten.
Es heißt vor allem, präsent zu sein.
In dem jeweiligen Moment voll da zu sein.
Denken Sie nicht an
den Streit mit Ihrem Chef.
Denken Sie nicht an das Abendessen.
Wenn Sie das Gespräch nicht führen wollen,
beenden Sie es lieber,
anstatt halbherzig dabei zu sein.
Nummer zwei: Werden Sie nicht belehrend.
Wollen Sie Ihre Meinung äußern,
ohne Raum für Erwiderung,
Diskussion, andere Meinungen
oder Entwicklung zu lassen,
dann schreiben Sie einen Blog.
(Gelächter)
Es gibt einen guten Grund, warum ich
zu meiner Show keine Experten einlade:
Sie sind langweilig.
Sind Sie konservativ, hassen sie Obama,
Essensmarken und Abtreibung.
Sind sie liberal, hassen sie Großbanken,
Ölkonzerne und Dick Cheney.
Absolut vorhersehbar.
So will ja niemand sein.
Gehen Sie immer offen
für Neues in ein Gespräch.
Laut dem berühmten
Therapeuten M. Scott Peck
muss man sich selbst zurücknehmen,
um richtig zuhören zu können.
Manchmal bedeutet dies,
die eigene Meinung für sich zu behalten.
Laut ihm wird durch
dieses Gefühl der Akzeptanz
der Gesprächspartner
immer weniger verwundbar
und offenbart dem Zuhörer
viel eher seine tiefsten Gedanken.
Nochmal: Seien Sie offen für Neues.
Bill Nye: "Jeder Mensch, dem Sie begegnen,
weiß etwas, was Sie nicht wissen."
Ich sage es mal so:
Jeder Mensch ist ein Experte für etwas.
Nummer drei: Stellen Sie offene Fragen.
Verhalten Sie sich wie ein Journalist.
Beginnen Sie Ihre Fragen mit wer,
was, wann, wo, warum oder wie.
Stellen Sie eine komplexe Frage, so werden
Sie nur eine einfache Antwort erhalten.
Würde ich Sie fragen: "Hatten Sie Angst?",
würden Sie auf das stärkste Wort
des Satzes reagieren,
nämlich "Angst", und mit
"Ja" oder "Nein" antworten.
"Waren Sie wütend?" -- "Ja, sehr."
Lassen Sie Ihr Gegenüber erzählen.
Er weiß es am besten.
Fragen Sie ihn zum Beispiel:
"Wie war das für Sie?"
"Wie fühlte sich das an?"
Dann wird er vielleicht kurz nachdenken
und Sie werden eine viel
interessantere Antwort erhalten.
Nummer vier: Folgen Sie
dem Gesprächsfluss.
Das heißt, lassen Sie eigene Gedanken,
die Ihnen in den Sinn kommen,
einfach wieder los.
Wir haben schon oft Interviews gehört,
in denen der Gast mehrere
Minuten lang spricht
und daraufhin der Moderator
eine Frage stellt,
die völlig unpassend scheint oder
bereits beantwortet wurde.
Dies zeigt, dass der Moderator
wahrscheinlich schon länger
nicht mehr zuhört, nachdem ihm
eine kluge Frage eingefallen ist,
die er unbedingt stellen will.
Bei uns ist es genauso.
Wir unterhalten uns gerade mit jemandem,
dann erinnern wir uns an das eine Mal,
als wir Hugh Jackman im Café sahen.
(Gelächter)
Wir hören nicht mehr zu.
Wir warten nur darauf,
unsere Hugh-Jackman-Geschichte
anbringen zu können.
Die Geschichten und Ideen,
die Ihnen in den Sinn kommen,
müssen Sie einfach wieder vergessen.
Nummer fünf: Wenn Sie etwas nicht wissen,
geben Sie das offen zu.
Menschen im Radio, besonders bei NPR,
wissen, dass sie auf Sendung gehen,
und passen daher besser auf,
wofür sie sich als Experten ausgeben
und wann sie behaupten,
etwas sicher zu wissen.
Machen Sie das auch,
gehen Sie auf Nummer sicher.
Gespräche sollten nicht
leeres Geschwätz sein.
Nummer sechs: Setzen Sie die Erfahrungen
des anderen nicht mit den eigenen gleich.
Spricht jemand über den Verlust
eines Familienmitglieds,
dann sprechen Sie nicht
über Ihren eigenen Verlust.
Spricht Ihr Gegenüber über
Probleme in der Arbeit,
erwidern Sie nicht,
wie sehr Sie Ihre Arbeit hassen.
Es ist nicht dasselbe. Nie.
Jede Erfahrung ist individuell.
Vor allem geht es nicht um Sie.
In dem Moment müssen Sie nicht zeigen,
wie großartig Sie sind
oder wie sehr Sie gelitten haben.
Auf die Frage, wie hoch sein IQ sei,
antwortete Stephen Hawking einmal:
"Weiß ich nicht.
Mit ihrem IQ prahlen nur Versager."
(Gelächter)
Gespräche sind keine
Verkaufsmöglichkeiten.
[Eine Unterhaltung im 21. Jahrhundert]
[Wie geht es dir heute?
Lies meinen Blog!]
Nummer sieben:
Wiederholen Sie sich nicht.
Das ist arrogant und sehr langweilig.
Wir tun es aber sehr häufig.
Vor allem in Gesprächen auf der Arbeit
oder mit unseren Kindern
wollen wir oft ein Argument anbringen
und formulieren es immer wieder neu.
Tun Sie das nicht.
Nummer acht: Verzichten Sie auf Details.
Ihr Gegenüber interessiert sich nicht
für Jahreszahlen, Namen und Datumsangaben,
die Sie mühsam aus Ihrem
Gedächtnis hervorkramen.
Diese Details sind ihm egal.
SIE sind ihm wichtig.
Ihm ist wichtig, wie Sie sind,
was Sie mit ihm gemeinsam haben.
Vergessen Sie daher die Details.
Lassen Sie sie weg.
Nummer neun: Das ist nicht die letzte,
aber die wichtigste Regel.
Hören Sie zu.
Ich kann Ihnen gar nicht sagen,
wie viele bedeutende Menschen
Zuhören für die vielleicht
wichtigste Fertigkeit schlechthin halten.
Buddha sagte einst -- sinngemäß:
"Mit offenem Mund lernst du nicht."
Calvin Cooldige sagte: "Niemand
wurde je durch Zuhören arbeitslos."
(Gelächter)
Warum hören wir einander nicht zu?
Erstens: Wir reden lieber.
Solange ich rede, habe ich die Führung.
Ich muss nichts hören,
was mich nicht interessiert.
Ich stehe im Mittelpunkt.
Ich stärke meine Identität.
Es gibt aber noch einen Grund:
Wir werden unaufmerksam.
Die durchschnittliche Sprechgeschwindigkeit
ist 225 Wörter pro Minute.
Hören können wir hingegen
bis zu 500 Wörter pro Minute.
Daher füllt unser Gehirn diese
fehlenden 275 Wörter auf.
Ich weiß, es ist mühsam und anstrengend,
jemandem wirklich aufmerksam zuzuhören,
aber können Sie das nicht, so sind Sie
nicht wirklich Teil des Gesprächs.
Dann sind Sie nur zwei Menschen,
die am selben Ort
mit kaum zusammenhängenden
Sätzen um sich werfen.
(Gelächter)
Sie müssen sich gegenseitig zuhören.
Stephen Covey beschrieb das sehr schön:
"Die meisten von uns hören
nicht zu, um zu verstehen.
Sondern wir hören zu, um zu antworten."
Die letzte Regel -- Nummer zehn:
Fassen Sie sich kurz.
[Ein gutes Gespräch ist wie ein Minirock;
kurz genug, um das Interesse zu erhalten,
und lang genug, um alles abzudecken. --
Meine Schwester]
(Gelächter)
(Applaus)
All das läuft auf dasselbe
Grundkonzept hinaus:
Interessieren Sie sich für
Ihre Mitmenschen.
Ich wuchs mit einem sehr
berühmten Großvater auf
und wir hatten zu Hause folgendes Ritual:
Besucher kamen, um mit
meinen Großeltern zu sprechen.
Nach dem Gespräch kam
unsere Mutter immer zu uns
und fragte: "Wisst ihr, wer das war?"
Sie war die Vize-Miss-America,
er war Sacramentos Bürgermeister.
Sie ist Pulitzer-Preisträgerin,
er ist russischer Balletttänzer."
So wuchs ich in der Annahme auf,
dass in jedem Menschen
etwas Erstaunliches steckt.
Ehrlich gesagt, denke ich, macht mich
das zu einer besseren Moderatorin.
Ich halte mich zurück, sooft ich kann,
ich bin offen für Neues
und immer bereit zum Staunen --
und ich werde nie enttäuscht.
Tun Sie dasselbe.
Gehen Sie hinaus und
sprechen Sie mit den Menschen,
hören Sie ihnen zu
und erhalten Sie sich vor allem
eine Bereitschaft zum Staunen.
Danke.
(Applaus)
Λοιπόν, θέλω να δω τα χέρια σας:
πόσοι από έσας έχουν σβήσει
κάποιον από το Facebook
επειδή είπε κάτι προσβλητικό
για την πολιτική ή τη θρησκεία,
την παιδική φροντίδα, το φαγητό;
(Γέλια)
Και πόσοι από εσάς ξέρουν
τουλάχιστον ένα άτομο που αποφεύγουν
επειδή απλώς δεν θέλουν να του μιλήσουν;
(Γέλια)
Ξέρετε, κάποτε για να κάνουμε
μια ευγενική συζήτηση,
απλά τηρούσαμε τη συμβουλή
του Χένρι Χίγκινς στο «Ωραία μου κυρία»:
Μιλήστε μόνο για τον καιρό
και την υγεία σας.
Όμως στην εποχή της κλιματικής αλλαγής
και κατά των εμβολίων, αυτά τα θέματα -
(Γέλια)
δεν είναι ασφαλή επίσης.
Έτσι ο κόσμος που ζούμε,
αυτός ο κόσμος όπου κάθε συζήτηση
έχει την προοπτική
να εξελιχθεί σε διαφωνία,
όπου οι πολιτικοί δεν μπορούν
να μιλήσουν μεταξύ τους,
και ακόμη και για τα πιο ασήμαντα θέματα
έχουμε κάποιον που είναι παθιασμένα
υπέρ και κατά, δεν είναι φυσιολογικός.
Η Pew Research έκανε μια μελέτη
για 10.000 ενήλικες Αμερικανούς,
και βρήκαν ότι αυτή τη στιγμή,
ήμαστε πιο πολωμένοι,
και πιο διαιρεμένοι,
από ποτέ πριν στην ιστορία.
Είναι λιγότερο πιθανό να συμβιβαστούμε,
που σημαίνει ότι δεν ακούμε
ο ένας τον άλλο.
Παίρνουμε αποφάσεις για το πού θα ζήσουμε,
ποιον θα παντρευτούμε ακόμη και
για το ποιοι θα είναι οι φίλοι μας,
βασισμένοι σε αυτά που ήδη πιστεύουμε.
Πάλι, αυτό σημαίνει
ότι δεν ακούμε ο ένας τον άλλο.
Μια συζήτηση απαιτεί μια ισορροπία
μεταξύ ομιλίας και ακρόασης,
και κάπου στην πορεία
χάσαμε αυτή την ισορροπία.
Σε ένα ποσοστό ευθύνεται η τεχνολογία.
Τα έξυπνα τηλέφωνα που όλοι,
είτε έχετε στα χέρια σας,
ή αρκετά κοντά για να τα αρπάξετε γρήγορα.
Σύμφωνα με την Pew Research,
περίπου το 1/3 των Αμερικανών εφήβων
στέλνουν πάνω από 100 μηνύματα τη μέρα.
Και στην πλειοψηφία τους θα προτιμήσουν
να στείλουν μήνυμα στους φίλους τους
αντί να τους μιλήσουν πρόσωπο με πρόσωπο.
Υπάρχει ένα ωραίο κομμάτι
στο περιοδικό Atlantic,
που έγραψε ένας καθηγητής λυκείου,
ο Πολ Μπάρνγουελ.
Ανέθεσε στους μαθητές του
ένα πρότζεκτ επικοινωνίας.
για να τους διδάξει πώς να μιλάνε
για ένα θέμα χωρίς να έχουν σημειώσεις.
Και ανέφερε: «Συνειδητοποίησα ότι...»
(Γέλια)
«Συνειδητοποίησα
ότι η διαλεκτική ικανότητα
μπορεί να είναι η μοναδική ικανότητα
που αποτυγχάνουμε να διδάξουμε.
Τα παιδιά ασχολούνται ώρες κάθε μέρα
με ιδέες και τους φίλους τους μέσω οθονών,
όμως σπάνια έχουν την ευκαιρία
να αναπτύξουν τις διαπροσωπικές
δεξιότητες επικοινωνίας.
Η ερώτηση μπορεί να ακουστεί αστεία
αλλά πρέπει να αναρωτηθούμε:
Υπάρχει κάποια πιο σημαντική δεξιότητα
του 21ου αιώνα
από το να μπορούμε να διεξάγουμε
λογικές, επιδέξιες συζητήσεις;
Βγάζω τα προς το ζειν
μιλώντας σε ανθρώπους:
Νικητές βραβείων Νόμπελ, οδηγούς φορτηγών,
εκατομμυριούχους, δασκάλους νηπιαγωγείου,
αρχηγούς κρατών, υδραυλικούς.
Μιλάω με ανθρώπους που μου αρέσουν
και με ανθρώπους που δεν μου αρέσουν.
Μιλάω με ανθρώπους με τους οποίους
διαφωνώ βαθιά σε προσωπικό επίπεδο.
Παρόλα αυτά θα κάνω
μια σπουδαία συζήτηση μαζί τους.
Θα ήθελα να περάσω τα επόμενα
περίπου 10 λεπτά δείχνοντας σας
πώς να μιλάτε και πώς να ακούτε.
Πολλοί έχετε ήδη ακούσει
κάποιες συμβουλές για αυτό, όπως:
Κοίτα τον άλλο στα μάτια,
σκέψου από πριν ενδιαφέροντα
θέματα για συζήτηση,
κοίτα, κούνα το κεφάλι, χαμογέλα,
για να δείξεις ότι προσέχεις,
επανέλαβε αυτό που μόλις άκουσες
ή συνόψισέ το.
Θέλω να ξεχάσετε όλα αυτά.
Είναι βλακείες.
(Γέλια)
Δεν χρειάζεται να μάθετε
πώς να δείχνετε ότι προσέχετε
αν στην πραγματικότητα προσέχετε.
(Γέλια)
(Χειροκρότημα)
Χρησιμοποιώ ακριβώς τις ίδιες δεξιότητες
ως επαγγελματίας δημοσιογράφος
με αυτές που χρησιμοποιώ
στην καθημερινή μου ζωή.
Έτσι, θα σας δείξω πώς να παίρνετε
συνέντευξη από ανθρώπους,
και αυτό θα σας βοηθήσει
να μάθετε να συζητάτε καλύτερα.
Μάθετε να κάνετε μια συζήτηση
χωρίς να σπαταλάτε χρόνο,
χωρίς να βαριέστε,
και, προς Θεού,
χωρίς να προσβάλλετε κάποιον.
Όλοι έχουμε κάνει σπουδαίες συζητήσεις.
Τις κάναμε πριν. Ξέρουμε πώς είναι.
Το είδος της συζήτησης που φεύγεις
με μια αίσθηση ολοκλήρωσης και έμπνευσης,
ή αισθάνεσαι σαν να έχεις κάνει
μια πραγματική επαφή
ή ότι σε έχουν καταλάβει απόλυτα.
Δεν υπάρχει λόγος
οι περισσότερες αντιδράσεις σας
να μην είναι έτσι.
Έχω 10 βασικούς κανόνες.
Θα σας τους παρουσιάσω όλους,
αλλά πραγματικά, αν διαλέξετε
μία από αυτές και την τελειοποιήσετε,
θα κάνετε καλύτερες συζητήσεις.
Νούμερο 1: Μην κάνετε
πολλά πράγματα ταυτόχρονα.
Και δεν εννοώ απλώς
να αφήσετε κάτω το κινητό σας
το τάμπλετ, τα κλειδιά ή ό,τι κρατάτε.
Εννοώ να είστε παρόντες.
Να είστε σε εκείνη τη στιγμή.
Μην σκέφτεστε τη διαφωνία
που είχατε με το αφεντικό σας.
Μην σκέφτεστε τι θα φάτε το βράδυ.
Αν θέλετε να φύγετε από τη συζήτηση,
απλά φύγετε,
αλλά μην είστε μισοί εκεί και μισοί αλλού.
Νούμερο 2: Μην είστε δογματικοί.
Αν θέλετε να εκφράσετε τη γνώμη σας
χωρίς την ευκαιρία απάντησης,
διαφωνίας, άρνησης ή εξέλιξης,
γράψτε ένα ιστολόγιο.
(Γέλια)
Υπάρχει πολύ καλός λόγος που δεν θέλω
ειδικούς αναλυτές στην εκπομπή μου:
επειδή είναι πολύ βαρετοί.
Οι συντηρητικοί θα μισούν τον Ομπάμα,
τα κουπόνια τροφίμων και τις εκτρώσεις,
οι φιλελεύθεροι θα μισούν
τις τράπεζες και τον Ντικ Τσέινι.
Απόλυτα προβλέψιμοι.
Και δεν θέλετε να είστε σαν αυτούς.
Πρέπει να μπαίνετε σε κάθε συζήτηση
υποθέτοντας ότι έχετε κάτι θα μάθετε.
Ο φημισμένος θεραπευτής Μ. Σκοτ Πεκ είπε
ότι η πραγματική ακρόαση απαιτεί
να βάλεις στην άκρη τον εαυτό σου.
Και ίσως χρειαστεί να παραμερίσεις
την προσωπική σου άποψη.
Αναφέρει ότι αν ο ομιλητής
αισθανθεί αυτή την αποδοχή
θα αισθάνεται όλο και λιγότερο ευάλωτος
και γίνεται όλο και πιο πιθανό
να εξωτερικεύσει τα άδυτα
του μυαλού του στον ακροατή.
Επαναλαμβάνω, να υποθέτετε
ότι κάτι έχετε να μάθετε.
Μπιλ Ναϊ: «Όλοι όσοι θα γνωρίσετε
στη ζωή σας, ξέρουν κάτι που δεν ξέρετε».
Θα το θέσω ως εξής:
Όλοι είναι ειδικοί σε κάτι.
Νούμερο 3: Κάντε ερωτήσεις ανοιχτού τύπου.
Εδώ, κάντε το όπως οι δημοσιογράφοι.
Ξεκινήστε την ερώτηση με ποιος,
τι, πότε, πού, γιατί ή πώς.
Αν κάνετε μια πολύπλοκη ερώτηση,
θα πάρετε μια απλή απάντηση.
Αν σας ρωτήσω, «Ήσουν τρομοκρατημένος;»
θα απαντήσετε στην πιο δυνατή λέξη
της πρότασης, το «τρομοκρατημένος»
και η απάντηση θα είναι
«Ναι, ήμουν» ή «Όχι, δεν ήμουν».
«Ήσουν θυμωμένος;»
«Ναι, ήμουν πολύ θυμωμένος».
Αφήστε αυτούς να σας το περιγράψουν.
Αυτοί είναι που ξέρουν.
Προσπαθήστε να τους ρωτήσετε
πράγματα όπως «Πώς ήταν;»
«Πώς αισθάνθηκες;»
Επειδή τότε μπορεί να σταματήσουν
για μια στιγμή και να το σκεφτούν,
και θα πάρετε μια
πολύ πιο ενδιαφέρουσα απάντηση.
Νούμερο 4: Ακολουθήστε το ρεύμα.
Αυτό σημαίνει ότι κάποιες σκέψεις
θα έρθουν στο μυαλό σας
και θα χρειαστεί
να τις βγάλετε από το μυαλό σας.
Συχνά ακούμε συνεντεύξεις
στις οποίες ένας επισκέπτης
μιλάει για αρκετά λεπτά
και ο οικοδεσπότης
επανέρχεται με μια ερώτηση
που μοιάζει σαν να βγήκε από το πουθενά,
ή έχει ήδη απαντηθεί.
Σημαίνει ότι ο οικοδεσπότης μάλλον
σταμάτησε να ακούει πριν από δύο λεπτά
επειδή σκεφτόταν αυτή
την πραγματικά έξυπνη ερώτηση,
και ήταν απλά αποφασισμένος να την πει.
Κι εμείς κάνουμε ακριβώς το ίδιο πράγμα.
Καθόμαστε και συζητάμε με κάποιον,
και τότε θυμόμαστε που συναντήσαμε
τον Χιου Τζάκμαν σε ένα καφέ.
(Γέλια)
Και σταματάμε να ακούμε.
Απλά περιμένουμε την στιγμή
για να παρεμβάλουμε την ιστορία μας
με τον Χιού Τζάκμαν και τον καφέ.
Ιστορίες και ιδέες
θα σας έρθουν στο μυαλό.
Πρέπει να τις αφήσετε να έρθουν
και να τις αφήσετε να φύγουν.
Νούμερο 5: Αν δεν ξέρετε,
πείτε ότι δεν ξέρετε.
Τώρα, οι άνθρωποι στο ραδιόφωνο
και ειδικά στο NPR,
αντιλαμβάνονται καλύτερα
ότι καταγράφονται,
κι έτσι προσέχουν περισσότερο
σε τι ισχυρίζονται ότι είναι ειδικοί
και τι ισχυρίζονται ότι γνωρίζουν σίγουρα.
Δοκιμάστε το. Να είστε προσεκτικοί.
Η συζήτηση δεν πρέπει να είναι φτηνή.
Νούμερο 6: Μην εξισώνετε
τις εμπειρίες σας με τις δικές τους.
Αν πούνε ότι έχουν χάσει ένα μέλος
της οικογένειας τους,
μην μιλήσετε για την περίοδο
που χάσατε κι εσείς κάποιον.
Αν μιλάνε για προβλήματα στη δουλειά,
μην τους πείτε
πόσο μισείτε τη δουλειά σας.
Δεν είναι το ίδιο. Ποτέ δεν είναι το ίδιο.
Όλες οι εμπειρίες είναι ατομικές.
Και το σημαντικό είναι
ότι δεν έχει να κάνει με εσάς.
Μην χρησιμοποιήσετε εκείνη τη στιγμή
για να δείξετε πόσο φανταστικοί είστε
ή πόσο πολύ υποφέρατε.
Κάποιος ρώτησε τον Στίβεν Χόκινγκ
για το IQ του και αυτός είπε,
«Δεν έχω ιδέα. Όσοι καυχιούνται
για το IQ τους είναι αποτυχημένοι».
(Γέλια)
Οι συζητήσεις δεν είναι
ευκαιρίες για προώθηση.
[Συζήτηση τον 21ο αιώνα]
[Τι κάνεις;
Διάβασε το μπλογκ μου!]
Νούμερο 7:
Προσπαθήστε να μην επαναλαμβάνεστε.
Είναι υπεροπτικό και είναι πολύ βαρετό,
και συνηθίζουμε να το κάνουμε συχνά.
Ειδικά σε συζητήσεις στη δουλειά
ή σε συζητήσεις με τα παιδιά μας,
θέλουμε να στείλουμε ένα μήνυμα
έτσι απλά αναδιατυπώνουμε ξανά και ξανά.
Μην το κάνετε αυτό.
Νούμερο 8: Μην μένετε στις λεπτομέρειες.
Ειλικρινά, κανείς δεν ενδιαφέρεται
για τα χρόνια, τα ονόματα,
τις ημερομηνίες, όλες τις λεπτομέρειες
που αγωνίζεστε να θυμηθείτε.
Δεν τους ενδιαφέρουν.
Εσείς τους ενδιαφέρετε.
Τους ενδιαφέρει το πώς είστε,
τι κοινό έχετε.
Άρα αφήστε κατά μέρος τις λεπτομέρειες.
Νούμερο 9:
Αυτό δεν είναι το τελευταίο,
αλλά είναι το πιο σημαντικό.
Ακούστε προσεκτικά.
Δεν μπορώ να σας πω πόσοι
πολύ σημαντικοί άνθρωποι έχουν πει
ότι η ακρόαση είναι ίσως η κύρια,
η πιο σημαντική ικανότητα
που μπορείτε να αναπτύξετε.
Ο Βούδας είπε, και παραφράζω,
«Αν το στόμα σου είναι ανοιχτό,
δεν μαθαίνεις».
Και ο Κάλβιν Κούλιτζ είπε «Κανένας ποτέ
δεν απολύθηκε επειδή άκουγε».
(Γέλια)
Γιατί δεν ακούμε ο ένας τον άλλο;
Νούμερο 1, προτιμάμε να μιλάμε.
Όταν μιλάω έχω τον έλεγχο.
Δεν ακούω τίποτα που δεν με ενδιαφέρει.
Είμαι το κέντρο της προσοχής.
Μπορώ να υποστηρίξω την ταυτότητα μου.
Όμως υπάρχει κι άλλος λόγος:
Αποσπάται η προσοχή μας.
Ο μέσος άνθρωπος λέει
περίπου 225 λέξεις το λεπτό,
όμως μπορούμε να ακούσουμε
μέχρι 500 λέξεις το λεπτό.
Έτσι το μυαλό μας συμπληρώνει
τις υπόλοιπες 275 λέξεις.
Κοιτάξτε, ξέρω ότι χρειάζεται
προσπάθεια και ενέργεια
για να προσέξεις κάποιον,
όμως αν δεν μπορείτε
να το κάνετε αυτό, δεν συζητάτε.
Είστε απλά δύο άτομα που φωνάζουν
σχεδόν σχετικές φράσεις
στον ίδιο χώρο.
(Γέλια)
Πρέπει να ακούτε ο ένας τον άλλο.
Ο Στίβεν Κόβι το είπε πολύ όμορφα.
Είπε, «Οι περισσότεροι από εμάς
δεν ακούμε με σκοπό να καταλάβουμε.
Ακούμε για να απαντήσουμε».
Ένας ακόμα κανόνας, το νούμερο 10:
Να είστε σύντομοι.
[Η καλή συζήτηση είναι σαν κοντή φούστα,
αρκετά κοντή για να έχει ενδιαφέρον,
και αρκετά μακριά για να κρύβει το θέμα
-- Η Αδελφή μου.]
(Γέλια)
(Χειροκρότημα)
Όλο αυτό καταλήγει στην ίδια βασική ιδέα,
που είναι αυτή:
Να ενδιαφέρεστε για άλλους ανθρώπους.
Ξέρετε, μεγάλωσα
με έναν πολύ διάσημο παππού,
και είχαμε ένα είδος τελετουργίας
στο σπίτι.
Κόσμος ερχόταν για να μιλήσει
με τους παππούδες μου,
και όταν έφευγαν,
η μητέρα μου ερχόταν σε εμάς,
και έλεγε, «Ξέρετε ποιος ήταν αυτός;
Ήταν η επιλαχούσα Μις Αμερική.
Ήταν ο δήμαρχος του Σακραμέντο.
Αυτή κέρδισε το Πούλιτζερ.
Αυτός είναι ένας Ρώσος χορευτής».
Και έτσι μεγάλωσα υποθέτοντας
ότι όλοι έχουν κάποιο κρυμμένο,
φανταστικό χαρακτηριστικό.
Ειλικρινά, πιστεύω ότι αυτό
με κάνει καλύτερη στην εκπομπή μου.
Κρατάω το στόμα μου κλειστό
όσο πιο πολύ μπορώ,
κρατάω το μυαλό μου ανοιχτό,
και πάντα είμαι προετοιμασμένη να εκπλαγώ,
και ποτέ δεν απογοητεύομαι.
Κάντε το ίδιο.
Βγείτε έξω, μιλήστε με ανθρώπους,
ακούστε τους ανθρώπους,
και το πιο σημαντικο,
να είστε έτοιμοι να εκπλαγείτε.
Ευχαριστώ.
(Χειροκρότημα)
Alcen las manos:
¿quién ha eliminado
a alguien de Facebook
por decir algo en contra
de la política o religión,
guarderías, comida?
(Risas)
¿Y cuántos evaden a
al menos una persona
porque no quieren
hablarle?
(Risas)
Antes, para tener una
conversación educada
teníamos que seguir el consejo
de Henry Higgins en "Mi bella dama":
solo hablar del clima y de la salud.
Pero ahora, con el cambio climático
y la controversia de las vacunas...
(Risas)
ya no hay tema.
El mundo en el que vivimos,
en el que las conversaciones
pueden convertirse
en discusiones,
en el que los políticos
no hablan entre ellos
y en el que hasta el tema más banal
ocasiona opiniones encontradas,
no es normal.
Pew Research hizo un estudio
a 10 000 estadounidenses adultos,
y encontraron que en ahora,
estamos más polarizados,
más divididos,
que en cualquier otro momento
de la historia.
Somos menos propensos
al compromiso
lo que significa que no nos
escuchamos unos a otros.
Decidimos dónde vivir,
con quién casarnos
y escogemos a nuestros amigos,
con base en nuestras creencias.
De nuevo, no nos escuchamos
unos a otros.
Una conversación necesita un equilibrio
entre hablar y escuchar,
y, en algún punto,
hemos perdido ese equilibrio.
En parte, la culpa es de la tecnología.
Los smartphones que todos tienen
en sus manos
o muy cerca para agarrarlo
lo más rápido posible.
De acuerdo con Pew Research,
casi un tercio de los adolescentes
estadounidenses manda 100 mensajes al día.
Y casi todos
prefieren mandarle mensajes a sus amigos
que hablarles o verlos.
Hay una increíble pieza
en el Atlántico.
La escribió Paul Barnwell, maestro
de preparatoria.
Dejó a sus alumnos una
tarea de comunicación.
Quería enseñarles a hablar de un tema
en específico sin usar apuntes.
Les dijo: "Me he dado cuenta..."
(Risas)
"Me he dado cuenta de que
la competencia conversacional
está muy infravalorada
y no nos preocupamos por enseñarla.
La juventud se pasa horas colaborando
con otros a través de una pantalla,
pero casi nunca tiene
la oportunidad
de mejorar su habilidad
de comunicación interpersonal.
Puede que suene raro,
pero hay que preguntarnos:
¿hay una habilidad en esta época
más importante que la de sostener
una conversación coherente y desenvuelta?
Me dedico a hablar con la gente:
Ganadores del Premio Nobel,
camioneros,
multimillonarios, maestros,
jefes de estado, plomeros.
Hablo con gente que me cae bien
y que me disgusta.
Hablo con gente con la que difiero
a nivel personal.
Pero tengo conversaciones
geniales con ellos.
En los próximos 10 minutos,
me gustaría enseñarles a hablar
y a escuchar.
A muchos ya les han dado
consejos sobre esto:
mirar a la gente a los ojos,
pensar en un tema interesante
sobre el que hablar,
mirar, asentir y sonreír para
que sepan que les prestas atención,
repetir lo que escuchaste
o resumirlo.
Quiero que olviden todo eso.
No sirve.
(Risas)
No hay porqué aprender
a poner atención
si en realidad pones atención.
(Risas)
(Aplausos)
En realidad hago lo mismo
que cuando entrevisto a alguien
en mi vida profesional.
Les voy a enseñar a entrevistar
a la gente,
y les ayudará a ser
mejores conversadores.
Aprender a conversar
sin perder el tiempo,
sin aburrirse
y, muy importante, sin
ofender a nadie.
Todos hemos tenido
conversaciones increíbles.
Las hemos tenido y sabemos
cómo son.
Esa conversación que te deja
enganchado e inspirado,
o en la que sientes
que hiciste una conexión real
o que te han entendido
perfectamente.
No hay ninguna razón
por la que nuestras interacciones
no puedan ser así.
Tengo 10 reglas básicas
y se las voy a enseñar,
y les aseguro que si escogen una
y la dominan
tendrán mejores conversaciones.
Primera: no hagan todo
a la vez.
Y no me refiero a revisar
el teléfono,
o la tableta, o las llaves
o lo que tengan las manos.
Estén presentes.
Estén en el momento.
No piensen en la discusión
con su jefe.
No piensen en lo que
van a cenar.
Si no quieren conversar,
no lo hagan,
pero no estén a medias.
Segunda: no den sermones.
Si quieren dar su opinón
sin que les refuten, les discutan
o les respondan,
escriban en un blog.
(Risas)
Hay una razón por la que no
permito eruditos en mi programa:
son muy aburridos.
Si son conservadores, odian a
Obama, a los vales de comida y al aborto.
Si son liberales, odian
a los bancos, a las
petroleras y a Dick Cheney.
Son muy predecibles.
Y no quieren ser así.
Tienen que pensar que van a
aprender algo en cada conversación.
El reconocido psiquiatra
M. Scott Peck dijo
que el escuchar requiere
dejar de lado nuestra persona.
Y, a veces, eso significa
dejar de lado tu opinión personal.
Dijo que si se percibe
esta aceptación,
el hablante será cada vez
menos vulnerable
y será más propenso a abrirse
con su escucha.
Recuerden que hay algo que
aprender.
Bill Nye: "Cualquier persona que conozcas
sabe algo que tú no".
Me explico:
Todos son expertos en algo.
Tercera: hagan preguntas abiertas.
Tomen el consejo de una periodista.
Empiecen sus preguntas con quién,
qué, cuándo, dónde, por qué y cómo.
Si hacen una pregunta complicada,
recibirán respuestas triviales.
Si pregunto, "¿tuviste miedo?"
la atención se concentrará
en la palabra más fuerte,
que es "miedo", y la respuesta será
"sí" o "no".
"¿Te enojaste?" "Sí, mucho".
Dejen que describan.
Ellos son los que saben.
Intenten preguntar,
"¿cómo fue?"
"¿Qué sentiste?"
Puede que necesiten pensar la respuesta,
y será una mucho más interesante.
Cuarta: sigue la conversación.
Cuando los pensamientos
lleguen a tu mente,
evita concentrarte en ellos.
Hemos visto entrevistas
en las que el invitado lleva
hablando mucho
y la presentadora
hace preguntas
que no tienen nada que ver,
o que ya habían sido contestadas.
Quiere decir que la presentadora
dejó de escuchar minutos antes
porque se le ocurrió
una pregunta interesante,
y quería preguntarla
a toda costa.
Y nosotros hacemos lo mismo.
Estamos platicando con alguien,
y recordamos que vimos a
Hugh Jackman en una caetería.
(Risas)
Y dejamos de escuchar.
Sólo queremos contar
nuestra historia
de Hugh Jackman en la cafetería.
Nos acordaremos de
historias y preguntas.
Necesitan saber cuándo
sacarlas a colación.
Quinta: si no saben, díganlo.
La gente en la radio,
en especial en NPR,
está muy consciente de
que la van a grabar,
y hace una distinción entre
lo que dice saber
y lo que realmente sabe.
Háganlo. Extremen precauciones.
La plática no debe ser ordinaria.
Sexta: no comparen
sus experiencias con las de ellos.
Si dicen algo de haber
perdido a un ser querido,
no digan que Uds.
pasaron por lo mismo.
Si mencionan un problema
con el trabajo,
no digan cuánto odian
el suyo.
No es lo mismo. Nunca lo es.
Cada experiencia es
particular.
Y, lo más importante,
no se trata de Uds.
No aprovechen el momento
para demostrar lo increíbles que son
o cuánto han sufrido.
Una vez le preguntaron a Stephen King
acerca de su CI, y dijo:
"No sé, los que presumen
su CI son patéticos"
(Risas)
Las conversaciones no
son para promocionarse.
(Conversación en el siglo XXI)
(¿Cómo estás?
¡Lee mi blog!)
Séptima:
No se repitan.
Es condescendiente
y muy aburrido,
y todos tendemos a hacerlo.
En especial en el trabajo
o con nuestros hijos.
Queremos dejar claro algo,
y nos repetimos una y otra vez.
No lo hagan.
Octava: no den demasiadas
explicaciones.
Honestamente, a la gente no
le importan
los años, los nombres,
las fechas, todos los detalles
que quieren aclarar.
No les importan.
A la gente le importan Uds.
Le importa cómo son,
lo que tienen en común.
Olvídense de los detalles.
No los expliquen.
Novena:
no es la última, pero
sí la más importante.
Escuchen.
No me acuerdo de cuánta
gente muy importante ha dicho
que escuchar es, quizá,
el talento más importante
que pueden desarrollar.
Buda dijo, y parafraseo,
"Con la boca abierta,
no aprendes"
Calvin Coolidge dijo: "Ninguna
persona escuchó venir su despido"
(Risas)
¿Por qué no nos escuchamos
entre nosotros?
En primera, porque preferimos
hablar.
Cuando hablamos,
tenemos el control.
No tenemos que escuchar nada
que no nos interese.
Somos el centro de atención.
Reforzamos nuestra identidad.
Pero hay otra razón:
nos distraemos.
La persona promedio dice
225 palabras por minuto,
pero podemos escuchar hasta
500 palabras por minuto.
Nuestras mentes rellenan
esas 275 palabras que le faltan.
Lo sé, se necesita tiempo y energía
para ponerle atención a alguien,
pero si no lo hacen,
no están conversando.
Solo son dos personas
diciendo palabras
en el mismo lugar.
(Risas)
Tienen que escucharse.
Stephen Covey dijo algo hermoso.
Dijo: "La mayoría no escucha
con la intención de entender.
Escuchamos con la intención
de responder".
La última regla, la décima:
sean breves.
(Una buena conversación es como una
minifalda: corta para captar la atención
pero larga para cubrir lo
que importa- Mi hermana)
(Risas)
(Aplausos)
Todo nos lleva al concepto
básico, que es éste:
muestren interés por los demás.
Me crié con un abuelo
muy famoso,
y había un ritual en casa.
La gente venía a hablar con
mis abuelos,
y cuando se iban, mi abuela
se acercaba
y nos decía: "¿saben quién era?
Era la contendiente para
Miss America.
Era el alcalde de Sacramento.
Ganó un premio Pulitzer.
Era un bailarín de ballet ruso".
Y crecí con la suposición
de que todos ocultan algo
increíble.
Honestamente, creo que me
hace mejor presentadora.
Me quedo callada
cuanto puedo,
mantengo una postura
abierta,
y siempre estoy preparada
para admirarme.
Y nunca me desilusiono.
Hagan lo mismo.
Salgan, hablen con la gente,
escúchenla,
y, lo más importante,
prepárense para admirarse.
Gracias.
(Aplausos)
Combien parmi vous se sont séparés
d'amis sur Facebook
parce qu'ils ont dit une chose désagréable
sur la politique, la religion,
la protection de l'enfance,
la nourriture ?
(Rires)
Combien connaissent au moins
une personne que vous évitez
parce que vous ne voulez pas lui parler ?
(Rires)
Il était d'usage que pour avoir
une conversation polie,
il nous suffisait de suivre le conseil
de Higgins dans « My Fair Lady » :
s'en tenir à la météo et à la santé.
Récemment, avec le changement climatique,
les militants contre la vaccination --
(Rires)
ces sujets ne sont plus avisés du tout.
Dans notre monde,
ce monde dans lequel chaque conversation
peut potentiellement
se transformer en querelle,
où nos politiciens
ne savent plus se parler
et où le plus trivial des sujets
voit des personnes se battre passionnément
pour ou contre, ce n'est pas normal.
Pew Research a mené une étude
sur 10 000 adultes américains
et ils ont conclu que
nous sommes plus polarisés,
plus divisés aujourd'hui
que nous ne l'avons jamais été
dans toute l'histoire.
On n'accepte plus le compromis,
ce qui veut dire que
nous ne nous écoutons plus.
Et nous décidons de nos lieux de vie,
de nos époux et de nos amis
en nous basant
sur nos croyances préalables.
Ce qui indique une mauvaise
écoute mutuelle.
Une conversation requiert un équilibre
entre dialogue et écoute,
et quelque part en chemin,
nous avons perdu cet équilibre.
C'est dû en partie aux technologies.
Ces smartphones que
vous tenez tous dans vos mains
ou qui sont toujours à portée
pour être dégainés rapidement.
Selon Pew Research,
environ un tiers
des adolescents américains
envoient plus de 100 SMS par jour.
Presque tous préfèrent
envoyer des messages à leurs amis
plutôt que de leur parler
en personne.
Il y a un article génial
publié dans The Atlantic
par le professeur de lycée
Paul Barnwell.
Il a donné un projet
de communication à ses étudiants.
Il voulait leur apprendre comment parler
d'un sujet sans utiliser de notes.
Et il a déclaré ceci : « J'ai réalisé... »
(Rires)
« J'ai réalisé que l'aptitude à converser
est peut-être celle que nous échouons
le plus à enseigner.
Les enfants passent des heures à engager
des idées entre eux via des écrans,
mais ils ont rarement l'occasion
de parfaire leurs compétences
de communication interpersonnelle.
Ça peut paraître drôle
mais nous devons nous demander :
y a-t-il une qualité plus importante
au XXIe siècle que la capacité de tenir
une conversation confiante et cohérente ?
Je gagne ma vie en parlant aux gens :
lauréats de Prix Nobel,
chauffeurs de camions,
milliardaires, instituteurs,
chefs d’État, plombiers.
Je parle aux gens que j'aime,
à ceux que je n'aime pas,
je parle à des gens avec qui
je suis profondément en désaccord.
Mais j'ai toujours de super
conversations avec eux.
Donc j'aimerais passer les 10 prochaines
minutes à vous apprendre comment parler
et comment écouter.
La plupart ont déjà entendu
beaucoup de conseils sur cela,
comme regarder la personne dans les yeux,
réfléchir à l'avance
à des sujets intéressants,
regarder, hocher la tête ou sourire
pour montrer votre attention,
répéter ce que vous avez entendu
ou le résumer.
Oubliez tout ça.
C'est des conneries.
(Rires)
Il n'y a aucune raison d'apprendre
comment exprimer votre attention
si vous êtes sincèrement attentif.
(Rires)
(Applaudissements)
J'utilise exactement les mêmes pratiques
d'intervieweuse professionnelle
dans la vie quotidienne.
Je vais vous apprendre
à interviewer les gens
et ça va vous aider à devenir
de meilleurs interlocuteurs.
Apprendre à converser
sans perdre votre temps,
sans vous ennuyer
et sans blesser personne.
Nous avons tous déjà eu
de grandes discussions.
Nous en avons eu.
Nous savons ce que c'est.
Le genre de conversation
qui vous implique et vous inspire
ou dans laquelle vous avez
ressenti une vraie connexion
ou une parfaite compréhension.
Aucune raison
n'empêche nos interactions
d'être identiques.
Donc voici 10 règles de base.
Je vais toutes vous les expliquer,
mais honnêtement, si vous en choisissez
juste une et la maîtrisez,
vous profiterez déjà
de meilleures conversations.
Numéro 1 : ne faites pas
plusieurs choses à la fois.
Ça ne signifie pas
de poser votre téléphone,
votre tablette, vos clés
ou toute autre chose.
Je veux dire : soyez présent.
Vivez ce moment.
Ne pensez pas à la dispute
avec votre patron.
Ne pensez pas à ce que
vous allez manger au dîner.
Si vous voulez interrompre
la discussion, faites-le,
ne soyez pas moitié dedans,
moitié dehors.
Numéro 2 : ne pontifiez pas.
Si vous voulez donner votre opinion
sans possibilité de réponse,
de débat, de désaccord ou d'essor,
écrivez un blog.
(Rires)
J'ai une bonne raison de ne pas
inviter d'experts dans mon émission :
ils sont barbants.
Les conservateurs haïront Obama,
les coupons alimentaires et l'avortement.
Les libéraux haïront les grandes banques,
les compagnies pétrolières et Dick Cheney.
Totalement prévisibles.
Vous ne voulez pas être comme ça.
Vous devez commencer chaque conversation
en pensant apprendre quelque chose.
Le célèbre thérapeute M. Scott Peck a dit
que la véritable écoute
nécessite l'oubli de soi-même.
Parfois cela veut dire mettre
son opinion personnelle au placard.
Il a ajouté que, ressentant
ce consentement,
l'orateur deviendra
de moins en moins vulnérable
et de plus en plus enclin
à ouvrir les renfoncements profonds
de son esprit à la personne qui l'écoute.
De nouveau, supposez que
vous avez quelque chose à apprendre.
Bill Nye : « Tous ceux que
vous rencontrerez
sauront quelque chose que vous ignorez »
Voici mon interprétation :
chacun est un expert en quelque chose.
Numéro 3 : utilisez les question ouvertes.
Dans ce cas, prenez exemple
sur les journalistes.
Commencez votre questions par qui, quoi,
quand, comment, pourquoi ou où.
Si vous posez une question complexe,
vous aurez une réponse facile.
Si je demande: « Etiez-vous terrifié ? »
vous aurez une réponse au mot
le plus fort de cette phrase,
qui est « terrifié »
et la réponse sera oui ou non.
« Etiez-vous en colère ? »
« Oui, très en colère »
Laissez-les décrire.
Ils sont ceux qui savent.
Essayez de formuler des choses
comme : « Comment c'était ? »
« Qu'avez-vous ressenti ? »
Alors ils vont pouvoir s'arrêter
un moment pour y penser
et vous aurez une réponse
bien plus intéressante.
Numéro 4 : suivez le mouvement.
Cela veut dire que des pensées
vous viendront à l'esprit
et que vous devez
les laisser en ressortir.
Nous avons souvent entendu des interviews
dans lesquelles un invité parle
durant plusieurs minutes
ensuite l'animateur réplique
avec une question
qui semble sortir de nulle part,
ou dont la réponse a déjà été donnée.
L'animateur a sans doute
arrêté d'écouter il y a 2 minutes
car il a pensé à une question intelligente
et qu'il était tout simplement
déterminé à la poser.
Et nous faisons la même chose.
Nous avons une discussion avec quelqu'un
et là nous nous souvenons d'avoir
croisé Hugh Jackman dans un café.
(Rires)
Et nous arrêtons d'écouter.
Nous attendons le moment opportun
pour lancer notre histoire
à propos de Hugh Jackman et du café.
Histoires et idées
vous viendront à l'esprit.
Vous devez les laisser venir et repartir.
Numéro 5 : si vous ne savez pas,
dites que vous ne savez pas.
Les gens à la radio,
particulièrement sur NPR,
sont beaucoup plus conscients
de témoigner publiquement,
ils sont donc plus prudents
à propos des sujets
sur lesquels ils disent être experts
et ce dont ils affirment être sûrs.
Faites pareil. Soyez précautionneux.
Votre parole doit avoir de la valeur.
Numéro 6 : ne comparez pas
vos expériences avec les leurs.
S'ils parlent de la perte d'un être cher,
ne parlez pas de la fois où vous avez
perdu un membre de votre famille.
S'ils parlent des ennuis
qu'ils ont au travail,
ne leur dites pas à quel point
vous détestez votre travail.
Ce n'est pas pareil. Ça ne l'est jamais.
Toute expérience est individuelle.
Et, plus important,
il ne s'agit pas de vous.
Nul besoin d'utiliser ce moment pour
prouver à quel point vous êtes fabuleux
ou combien vous avez souffert.
Quelqu'un a demandé à Stephen Hawking
son QI et il a répondu :
« Je n'en sais rien. Ceux qui se vantent
de leur QI sont des tocards. »
(Rires)
Les conversations ne sont pas
des opportunités promotionnelles.
[Conversation du XXIe siècle]
[Comment vas-tu aujourd'hui ?
Lis mon blog !]
Numéro 7 :
Essayez de ne pas vous répéter.
C'est condescendant , vraiment ennuyeux
et nous avons tendance
à le faire souvent.
Particulièrement dans les discussions
de travail ou avec nos enfants,
nous avons une remarque à faire,
donc nous continuons à la reformuler
encore et encore.
Ne faites pas ça.
Numéro 8 : n'en dites pas trop.
Franchement les gens se fichent
de connaître l'année, les noms,
les dates et tous ces détails
dont vous avez du mal à vous rappeler.
Ils s'en fichent.
Ce qui les intéresse, c'est vous.
Qui vous êtes,
ce que vous avez en commun.
Donc oubliez les détails.
Numéro 9 :
ce n'est pas le dernier
mais c'est le plus important.
Ecoutez.
Je ne peux pas vous dire
combien de personnes éminentes ont dit
qu'écouter est sans doute la qualité
la plus importante à développer.
Bouddha a dit, et je paraphrase :
« Si ta bouche est ouverte,
tu n'apprends pas. »
Et Calvin Coolidge a dit : « Personne
n'a perdu son travail à trop écouter. »
(Rires)
Pourquoi ne sommes-nous
pas à l'écoute de l'autre ?
Premièrement, nous préférons parler.
Quand je parle, j'ai le contrôle.
Je n'ai pas à écouter
ce qui ne m'intéresse pas.
Je suis le centre de l'attention.
Je renforce ma propre identité.
Mais il y a une autre raison :
nous nous laissons distraire.
Le débit de parole d'une personne
est d'environ 225 mots/minute,
mais nous pouvons écouter
jusqu'à 500 mots par minute.
Donc nos esprits comblent
les 275 mots manquants.
Je sais que ça demande
des efforts et de l'énergie
de prêter vraiment attention à quelqu'un,
mais si ne vous savez pas le faire,
vous ne conversez pas.
Vous êtes juste deux personnes sortant
des phrases à peine liées
dans un même lieu.
(Rires)
Vous devez écouter l'autre.
Stephen Covey l'a dit joliment :
« La plupart d'entre nous n'écoute
pas avec l'intention de comprendre.
Nous écoutons avec
l'intention de répondre. »
Une dernière règle, numéro 10,
est celle-ci : soyez bref.
[Une bonne conversation,
c'est comme une minijupe ;
assez courte pour retenir l'attention,
assez longue pour
couvrir le sujet. - Ma sœur]
(Rires)
(Applaudissements)
Tout ceci se résume par
un concept de base, qui est celui-ci :
intéressez-vous aux autres.
Vous savez, j'ai grandi
avec un grand-père célèbre
et il y avait un rituel à la maison.
Les gens venaient parler
à mes grands-parents
et après leur départ,
ma mère venait vers nous
et nous disait :
« Savez-vous qui c'était ? »
C'était la dauphine de Miss Amérique.
C'était le maire de Sacramento.
Elle a gagné le prix Pulitzer.
C'est un danseur de ballet russe.
J'ai grandi en supposant
que chacun cache des choses étonnantes.
Et honnêtement, je crois que c'est ce qui
fait de moi une meilleure animatrice.
Je ferme la bouche aussi
souvent que possible,
je garde l'esprit ouvert,
je suis toujours prête à être étonnée
et je ne suis jamais déçue.
Faites la même chose.
Sortez, parlez aux gens,
écoutez-les
et surtout, soyez prêt à être surpris.
Merci.
(Applaudissements)
Kérem, emelje fel a kezét,
akik a Facebookról törölték ismerősüket,
mert az valami sértőt mondott
politikáról, vallásról,
gyereknevelésról, táplálkozásról?
(Nevetés)
És hányan vannak, akik kerülnek valakit,
mert egyszerűen nem akarnak beszélni vele?
(Nevetés)
Régebben elég volt
az udvarias beszélgetéshez
a My Fair Lady Higgins
professzora tanácsát követnünk:
szorítkozzunk csak az időjárásra és
az egészségre!
De a klímaváltozás és az oltásellenes
álláspontok miatt mára ezek a témák...
(Nevetés)
sem biztosak többé.
Tehát a világban, ahol élünk,
minden társalgás
vitába torkollhat,
politikusaink nem tudnak szót érteni;
csip-csup ügyeknek is
heves harcosai és ellenzői vannak,
ez a világ nem normális.
A Pew Research 10 000 amerikai
felnőttről fölmérést készített.
Azt találták, hogy polarizáltabbak,
megosztottabbak vagyunk,
mint valaha.
Kevésbé törekszünk megegyezésre,
ez annak a jele,
hogy nem hallgatjuk meg egymást.
Azon az alapon döntjük el, hol élünk,
kivel kötünk házasságot,
sőt, hogy kik lesznek a barátaink,
hogy mik a nézeteink.
Ismétlem, ez azt jelenti,
hogy nem figyelünk egymásra.
Egy beszélgetés az értő hallgatások és
megszólalások egyensúlyát igényli,
és ezt mi valahol elvesztettük.
Ennek az oka részben a technika.
Az okostelefon, ami vagy a kezünkben van,
vagy kezünk ügyében,
hogy bármikor előkaphassuk.
A Pew Research szerint
az amerikai tizenévesek
kb. harmada száznál is több
szöveges üzenetet küld naponta.
Sokan közülük – szinte többségük –
szívesebben küld sms-t barátainak,
mintsem személyesen beszéljen velük.
Itt van ez a remek írás
a The Atlantic magazinban
Paul Barnwell középiskolai tanár tollából.
Kommunikációs tréninget tartott
tanítványainak.
Meg akarta tanítani őket
jegyzetek nélkül beszélni adott témáról.
Azt mondta: "Rájöttem..."
(Nevetés)
Rájöttem, hogy a beszédkészség
talán az egyetlen készség,
amit elhanyagolunk, amit nem fejlesztünk.
Órákat töltenek a gyerekek a számítógép
előtt gondolataikkal és egymással,
de alig van alkalmuk
társalgási készségük csiszolására.
Talán különös a kérdés,
de fel kell tegyük magunknak:
Van annál fontosabb készség
a 21. században,
mint hogy értelmes, magabiztos
társalgást tudjunk folytatni?
Nos, abból élek,
hogy emberekkel beszélgetek:
Nobel-díjasokkal, kamionsofőrökkel,
milliárdosokkal, óvónőkkel,
államfőkkel, vízvezetékszerelőkkel.
Beszélek olyanokkal, akik rokonszenvesek,
és olyanokkal, akik nem.
Beszélek olyanokkal, akikkel
magánemberként egészen mások a nézeteink.
De így is jót beszélgetünk.
A következő 10 percet arra szánom,
hogy megtanítsam önöket beszélni
és meghallgatni másokat.
Sokan hallottak már
egy csomó jó tanácsot erről,
mint hogy nézzenek a másik szemébe;
gondoljanak ki előre érdekes témákat;
úgy nézzenek, bólintsanak, mosolyogjanak,
hogy azt jelezzék, figyelnek;
ismételjék meg, ami elhangzott,
foglalják össze.
Szeretném, ha mindezt elfelejtenék.
Ez hülyeség.
(Nevetés)
Semmi értelme megtanulni,
miként mutassuk ki figyelmünket,
ha valóban figyelünk.
(Nevetés)
(Taps)
Profi kérdezőként pontosan
ugyanazokat a készségeket használom,
mint a mindennapi életben.
Tehát, azt tanítom most meg,
miként kérdezzenek,
és ez segít abban, miként legyünk
jobb beszélgetőpartnerek.
Tanuljunk meg beszélgetni úgy,
hogy ne vesztegessük az időnket,
ne unatkozzunk,
és – könyörgöm – ne sértsünk meg senkit.
Mindannyian beszélgettünk már jókat.
Voltak ilyen élményeink.
Tudjuk, milyen az.
Beszélgetések, melyekről elégedetten
álltunk fel, jól kibeszéltük magunkat,
vagy azt éreztük,
sikerült kapcsolatot teremtenünk,
esetleg, hogy teljesen megértett a másik.
Miért is ne lehetne
beszélgetéseink többsége ilyen?
Tehát 10 alapszabályom van,
amelyeken átvezetem most önöket,
de őszintén szólva, ha egyet
kiválasztanak, és azt begyakorolják,
már akkor is jobban fogják élvezni
a társalgást.
Egy. Ne osszuk meg figyelmünket!
Nemcsak arra gondolok,
hogy tegyék le mobiljukat,
a táblagépet, a kocsikulcsot,
vagy ami épp a kezükben van.
Úgy értem, hogy legyenek jelen.
Legyenek ott, abban az időben.
Ne gondoljanak főnökkel folytatott vitára.
Ne azon járjon az eszük,
hogy mit főzzenek.
Ha ki akarnak szállni a beszélgetésből.
akkor szálljanak ki,
de ne félszívvel vegyenek részt benne.
Kettő. Ne papoljanak!
Ha úgy akarják kifejezni véleményüket,
hogy ne legyen lehetőség válaszra,
vitára, ellenvéleményre, megjegyzésre,
akkor írjanak inkább blogot.
(Nevetés)
Jó okom van rá, hogy sosem
hívok a műsoromba szakértőt:
nagyon unalmasak. Lehet tudni előre:
ha konzervatív, Obamával van baja, az
ebédjegyekkel és az abortusszal,
ha meg liberális,
akkor utálja a nagy bankokat,
az olajvállatokat és Dick Cheney-t.
Teljesen kiszámíthatók.
Ne akarjanak ilyenek lenni.
Úgy kell bekapcsolódniuk minden
beszélgetésbe, hogy tanulni akarnak belőle.
M. Scott Peck, a híres pszichiáter
azt mondta,
hogy az igazi figyelem
távolságtartást igényel.
Ez néha azt jelenti, hogy saját
véleményünktől kell távolságot tartsunk.
Azt állítja, hogy ahogyan a beszélő
megérzi az elfogadást,
egyre inkább biztonságban érzi magát,
és egyre valószínűbb, hogy megnyílik
hallgatója számára.
Ismétlem, tegyük fel, hogy
van valami, amit tanulhatunk.
Bill Nye szerint "Bárkivel is
találkozunk, tud valamit, amit mi nem."
Ezt én úgy fogalmazom:
Mindenki szakértője valaminek.
Három: Használjunk nyitott kérdéseket!
Kövessük ebben az újságírókat.
Kezdjük kérdéseinket így: ki, mit,
mikor, hol, miért, hogyan.
Szájbarágós kérdésre
kurta választ fogunk kapni.
Ha azt kérdezem: "Megijedt?"
akkor ez egy eldöntendő kérdés,
a válasz vagy igen vagy nem.
Mérges volt? "Igen, mérges voltam."
Ne szóljunk közbe, hadd fejtse ki,
hisz ő tudja.
Próbáljunk ilyesmiket kérdezni, mint:
"Milyen volt?"
"Milyen érzés volt?"
Mert akkor lehet, hogy el kell
gondolkoznia egy pillanatra,
és valami sokkal érdekesebb
válasz sül ki belőle.
Négy. Haladjunk az árral!
Ez azt jelenti,
hogy ha közben eszünkbe jut valami,
ki kell űznünk a fejünkből.
Gyakran hallunk interjúkat,
melyekben a vendég
perceken át beszél valamiről,
aztán a műsorvezető szóhoz jut,
és kérdez valamit,
ami úgy tűnik, a semmiből jön,
vagy már el is hangzott rá a válasz.
Ez azt jelenti, hogy 2 perccel ezelőtt
a házigazda megszűnt figyelni.
Kigondolta azt a nagyon okos kérdést,
leragadt nála, és eltökélte,
hogy fölteszi.
Mi pont ugyanezt tesszük.
Itt ülünk, beszélgetünk valakivel,
és akkor eszünkbe jut, hogy találkoztunk
Hugh Jackmannel a kávézóban
(Nevetés)
És nem figyelünk tovább.
Alig várjuk, hogy közbevághassunk
a magunk történetével
Hugh Jackmanről és a kávézóról.
Csak úgy jönnek a történetek
és az ötletek.
Hagyni kell jönni és hagyni,
hogy menjenek is.
Öt. Ha nem tudunk valamit,
mondjuk azt, hogy nem tudjuk!
Manapság az emberek a rádióban
– az NPR-en különösen –
tisztában vannak azzal,
hogy az adást rögzítik,
így sokkal óvatosabbak,
hogy miről állítják, hogy értenek hozzá,
miről mondják, hogy biztosak benne.
Tegyük ezt. Inkább legyünk
túl óvatosak, semmint tévedjünk.
Az ígéret szép szó.
Hat. Ne hasonlítgassuk mások
tapasztalatát a magunkéhoz!
Ha valaki azt mondja,
elvesztette egy családtagját,
ne kezdjünk arról beszélni,
milyen volt nekünk elveszteni a magunkét.
Ha valaki munkája nehézségeiről beszél,
ne mondjuk el,
hogy mi mennyire utáljuk a munkánkat.
Nem ugyanaz. Sosem ugyanaz.
Minden tapasztalat egyedi.
És ami még fontosabb,
ez az egész nem rólunk szól.
Nem kell kihasználni az alkalmat
annak bizonygatására,
hogy milyen érdekesek vagyunk,
vagy mennyit szenvedtünk.
Egyszer valaki megkérdezte
Stephen Hawkingot. hogy mennyi az IQ-ja.
Azt mondta, fogalma sincs,
az IQ-jukkal csak a lúzerek hencegnek.
(Nevetés)
A beszélgetés nem a reklám helye.
[21. századi beszélgetések]
[Hogy vagy?
Olvasd el a blogom!]
Hét.
Kerüljük el önmagunk ismétlését!
Szájbarágós, nagyon unalmas,
és hajlamosak vagyunk rá.
Különösen munkamegbeszéléseken
vagy ha gyerekeink számára
van valami lényeges mondandónk,
és akkor csak ismételgetjük újra és újra.
Ne tegyük!
Nyolc. Hagyjuk el a lényegtelen dolgokat!
Őszintén, senkit nem érdekelnek
az évszámok, a nevek,
a dátumok, mindazok a részletek,
amelyeket nehéz észben tartani.
Nem érdekesek. Ami érdekli a másikat,
az mi magunk vagyunk.
Hogy milyenek vagyunk mi,
hogy mi a közös bennünk.
Felejtsük el a részleteket! Hagyjuk el!
Kilenc.
Nem ez az utolsó, de a legfontosabb.
Figyeljünk!
Meg sem tudom mondani,
hány valóban fontos ember mondta,
hogy talán a figyelem
a legfontosabb készség,
ami fejleszthető.
Buddha mondása kissé átfogalmazva:
"Ha nyitva a szánk, nem tanulunk."
Calvin Coolidge: "Még senki nem vesztette
el azért az állását, mert hallgatott."
(Nevetés)
Miért nem hallgatjuk meg egymást?
Először is, mert inkább beszélnénk.
Amíg én beszélek, én irányítok.
Nem kell olyat hallanom, ami nem érdekel.
Én vagyok a figyelem középpontjában.
Fényezhetem magam.
De van más oka is:
Elterelődik a figyelmünk.
Egy átlagember percenként
225 szót tud mondani,
de meghallgatni akár 500 szót is képes.
Az agyunkban kavarog a maradék 275 szó.
Tudom, hogy erőfeszítést
és energiát igényel
valóban figyelni valakire,
de csak akkor beszélgetünk valóban,
ha erre képesek vagyunk.
Máskülönben csak elbeszélünk
egymás mellett.
(Nevetés)
Meg kell hallgatnunk egymást.
Ezt Stephen Covey fogalmazta meg
nagyon szépen.
Azt mondta: "Legtöbbünk nem azért figyel,
hogy megértsen valamit.
Azért figyelünk, hogy válaszolhassunk."
Az utolsó, tizedik szabály:
Legyünk rövidek!
[A jó beszélgetés, akár a miniszoknya,
elég rövid az érdeklődés fenntartásához,
de elég hosszú ahhoz, hogy fedje
a lényeget. – A nővéremtől]
(Nevetés)
(Taps)
Mindennek a lényege egyetlen gondolatban
foglalható össze:
Érdekeljen a másik ember.
Tudják, a gyerekkoromben velünk élő
nagypapám nagyon híres volt,
és volt egy olyan szertartás nálunk.
Jöttek az emberek beszélgetni
a nagyszüleimhez,
és miután elmentek,
édesanyám átjött hozzánk:
"Tudjátok, hogy ki volt itt?
A Miss Amerika második helyezettje.
Vagy: Sacramento polgármestere.
Ő nyerte a Pulitzer-díjat.
Neves orosz balett-táncos."
Azzal a tudattal nőttem fel,
hogy mindenkiben rejtőzködik
valami különös.
Szerintem ettől jobb házigazda vagyok.
Csukva tartom a számat, amikor csak lehet,
az elmémet pedig nyitva,
és bármikor kész vagyok bámulatba esni,
és soha nem vagyok elégedetlen.
Tegyék önök is ezt.
Menjenek ki, beszélgessenek az emberekkel.
Hallgassák meg őket.
És ami a legfontosabb,
tudjanak rácsodálkozni.
Köszönöm.
(Taps)
Bene, alzate le mani:
chi ha eliminato qualcuno
dagli amici di Facebook
perché ha detto qualcosa
di offensivo su politica o religione,
educazione dei figli, cibo?
(Risate)
E quanti di voi conoscono
almeno una persona che evitano
solo perché non vogliono parlarle?
(Risate)
Un tempo, per avviare
una conversazione educata,
dovevamo solo seguire il consiglio
di Henry Higgins in "My Fair Lady":
Parlare solo di tempo e salute.
Oggi, tra cambiamenti climatici
e vaccini, neanche questi argomenti --
(Risate)
vanno più bene.
Il mondo in cui viviamo,
questo mondo
in cui ogni conversazione
può trasformarsi in una lite,
in cui i politici non riescono
a parlarsi tra di loro
e in cui anche per il più banale
dei problemi
ci sono discussioni infervorate,
non è normale.
Il centro di ricerca Pew ha condotto
uno studio su 10 mila americani adulti,
e ha scoperto che in questo momento
siamo più radicalizzati,
più divisi,
di quanto lo siamo mai stati nella storia.
Siamo meno disposti a scendere
a compromessi,
ovvero non ci ascoltiamo tra di noi.
E prendiamo decisioni su dove vivere,
chi sposare e anche
chi sono i nostri amici,
basandoci su ciò in cui già crediamo.
Di nuovo, questo significa
che non ci ascoltiamo l'un l'altro.
Una conversazione richiede un equilibrio
tra parlare ed ascoltare,
e da qualche parte
abbiamo perso quell'equilibrio.
Parte di ciò è dovuto alla tecnologia.
Gli smartphone
che tutti voi avete in mano
o abbastanza vicini
da poterli prendere in fretta.
Secondo il centro Pew,
circa un terzo dei teenager americani
invia più di cento sms al giorno.
E molti di essi, quasi tutti,
preferiscono messaggiare con gli amici
piuttosto che parlare
con loro di persona.
C'è un grande articolo nell'Atlantic.
L'ha scritto un insegnante
di nome Paul Barnwell.
Ha dato ai suoi studenti
un progetto di comunicazione.
Voleva insegnargli a parlare
di un dato argomento senza appunti.
E ha detto questo: "Ho concluso che..."
(Risate)
"Ho concluso che l'abilità di conversare
potrebbe essere la competenza
più sottovalutata che non insegniamo.
I ragazzi passano ore ogni giorno
a contatto con idee
e con altre persone
tramite degli schermi,
ma raramente hanno l'opportunità
di affinare le capacità
di comunicazione interpersonale.
Potrebbe sembrare una domanda ironica,
ma ci dobbiamo chiedere:
Nel 21° secolo, c'è qualche abilità
più importante che sapere affrontare
conversazioni coerenti, fiduciose?"
Ora, il mio lavoro
è parlare con le persone:
vincitori di premi Nobel, camionisti,
miliardari, maestri d'asilo,
capi di stato, idraulici.
Parlo a persone che mi piacciono.
Parlo a persone che non mi piacciono.
Parlo a persone con cui non vado
personalmente d'accordo.
Ma ho comunque
conversazioni fantastiche con loro.
Nei prossimi dieci minuti vorrei quindi
insegnarvi a parlare
e ad ascoltare.
Molti di voi hanno già sentito
molti consigli a riguardo:
guardare una persona negli occhi,
pensare in anticipo ad argomenti
interessanti di cui parlare,
guardare, annuire e sorridere
per mostrare che stai ascoltando,
ripetere ciò che hai appena sentito
o riassumerlo.
Voglio che vi dimentichiate di tutto ciò.
Sono cavolate.
(Risate)
Non c'è motivo di imparare come
mostrare che stai prestando attenzione
se tu stai veramente
prestando attenzione.
(Risate)
(Applausi)
Nella mia vita normale
uso esattamente le stesse abilità
che uso nel mio lavoro
di intervistatrice professionista.
Vi insegnerò
come intervistare le persone,
e ciò vi aiuterà ad imparare
come essere conversatori migliori.
Imparare a conversare
senza perdere tempo,
senza annoiarsi,
e, Dio permettendo,
senza offendere nessuno.
Tutti abbiamo avuto
conversazioni fantastiche.
Le abbiamo avute in passato.
Sappiamo cosa vuol dire.
Quelle conversazioni dove te ne vai
sentendoti coinvolto e ispirato,
o dove percepisci
di aver creato un buon rapporto
o di essere stato davvero capito.
Non c'è alcun motivo
per cui gran parte delle interazioni
non possano essere così.
Ci sono 10 regole fondamentali.
Ve le dirò tutte,
ma onestamente, se ne scegliete una
e la padroneggiate,
già affronterete conversazioni migliori.
Numero uno: Non fate più cose
contemporaneamente.
E non intendo
posare il cellulare o il tablet
o le chiavi dell'auto
o qualsiasi cosa abbiate in mano.
Intendo, state attenti.
Partecipate a quel momento.
Non pensate alla discussione
che avete avuto con il vostro capo.
Non pensate a cosa
preparare per cena.
Se volete uscire dalla conversazione,
uscitene fuori,
ma non conversate pensando
ad altro contemporaneamente.
Numero due: non sparate sentenze.
Se volete esprimere
la vostra opinione
senza dare opportunità di replica,
discussione, risposta o crescita,
scrivete un blog.
(Risate)
Non permetto ai sapientoni di partecipare
al mio show per un motivo:
perché sono molto noiosi.
Se sono conservatori, odiano Obama,
i buoni spesa e l'aborto.
Se sono liberali,
odiano le grandi banche,
le compagnie petrolifere
e Dick Cheney.
Completamente prevedibile.
E voi non volete esserlo.
Dovete affrontare ogni conversazione
convinti di poter imparare qualcosa.
Il famoso psichiatra M. Scott Peck disse
che ascoltare veramente implica
mettere da parte se stessi.
E a volte ciò significa
mettere da parte la propria opinione.
Lui disse che,
quando percepisce quest'accettazione,
l'interlocutore diventa
sempre meno vulnerabile
e sempre più disposto
ad aprirsi
a colui o colei che lo ascolta.
Di nuovo, pensate sempre
di dover imparare qualcosa.
Bill Nye ha detto:
"Ogni persona che incontrerai
sa qualcosa che tu non sai."
Io lo interpreto così:
Ciascuno è esperto di qualcosa.
Numero tre: fate domande aperte.
In questo caso, prendete spunto
dai giornalisti.
Iniziate la domanda con chi,
cosa, come, dove, quando, o perché.
Se fate una domanda complicata,
avrete una risposta semplice.
Se vi chiedo: "Vi siete spaventati?"
risponderete alla parola
più forte della frase,
che è "spaventati",
e la risposta è "sì" o "no".
"Eri arrabbiato?"
"Sì, ero molto arrabbiato."
Lasciateli descrivere.
Loro sono quelli che sanno.
Provate a chiedere loro:
"Com'era?"
"Come ti è sembrato?"
Perché potrebbero fermarsi
per un attimo a pensarci,
e voi otterrete una risposta
molto più interessante.
Numero quattro: lasciatevi andare.
Ciò significa che i pensieri
vi verranno in mente
e dovrete lasciarli uscire.
Spesso sentiamo interviste
in cui un ospite parla
da alcuni minuti
e il conduttore interviene
e fa una domanda
che non c'entra,
o a cui è stata già data una risposta.
Ciò significa che il conduttore ha
smesso di ascoltare da un paio di minuti
perché ha pensato
a questa domanda intelligente,
e aveva solo in mente di dire quello.
E noi facciamo
esattamente la stessa cosa.
Iniziamo una conversazione con qualcuno,
e poi ci ricordiamo di quella volta
che incontrammo Hugh Jackman in un bar.
(Risate)
E smettiamo di ascoltare.
Aspettiamo solo il momento
di raccontare la nostra storia
su Hugh Jackman e il caffè.
Le storie e le idee vi verranno in mente.
Dovete accoglierle e poi lasciarle andare.
Numero cinque: se non lo sapete,
dite che non lo sapete.
Gli speaker radiofonici,
specialmente su NPR,
sono molto più consapevoli
di essere registrati,
e sono più attenti
a ciò di cui dichiarano di essere esperti
e ciò che conoscono davvero.
Fate questo.
Peccate di eccesso di prudenza.
Le parole non dovrebbero essere scontate.
Numero sei: non equiparate
la vostra esperienza a quella altrui.
Se parlano della perdita
di un membro della loro famiglia,
non iniziate a parlare della morte
di un membro della vostra.
Se parlano di un problema di lavoro,
non parlate di quanto odiate
il vostro lavoro.
Non è la stessa cosa.
Non è mai la stessa cosa.
Ogni esperienza è individuale.
E, cosa più importante,
non si parla di te.
Non è necessario che usi quel momento
per dimostrare quanto sia eccezionale
o quanto tu abbia sofferto.
Quando hanno chiesto a Stephen Hawking
il suo QI, lui ha risposto:
"Non ne ho idea. Chi si vanta
del proprio QI è un perdente."
(Risate)
Le conversazioni non sono
un'opportunità di autopromozione.
[Come stai?
Leggi il mio blog!]
Numero sette:
cercate di non ripetervi.
È altezzoso
ed è molto noioso,
e tendiamo a farlo molto.
Specialmente nelle conversazioni
di lavoro o con i nostri figli,
dobbiamo dire una cosa importante,
così la ripetiamo
continuamente.
Non fatelo.
Numero otto: Non dite quello
che non vogliono sentire.
Francamente,
alle persone non importano
gli anni, i nomi,
le date, tutti quei dettagli
che tu ti impegni a ricordare.
A loro non importano.
Ciò che a loro importa sei tu.
A loro importa come sei,
cosa avete in comune.
Quindi dimenticati dei dettagli.
Omettili.
Numero nove:
questo non è l'ultimo,
ma è il più importante.
Ascoltate.
Non vi dico quante persone importanti
hanno detto
che ascoltare è forse l'abilità
più importante di tutte
che potreste sviluppare.
Buddha disse, e sto parafrasando:
"Se la tua bocca è aperta,
non stai imparando."
E Calvin Coolidge disse: "Nessun
ascoltatore è mai stato licenziato."
(Risate)
Perché non ci ascoltiamo
l'un l'altro?
Numero uno: perché preferiamo parlare.
Quando parlo, ho il controllo.
Non devo sentire qualcosa
che non mi interessa.
Sono al centro dell'attenzione.
Posso rafforzare la mia identità.
Ma c'è un altro motivo:
ci distraiamo.
Una persona dice in media
circa 225 parole al minuto,
ma possiamo ascoltare
500 parole al minuto.
Così riempiamo le nostre menti
con le altre 275 parole.
E vedete, lo so,
richiede sforzo ed energia
prestare realmente attenzione
a qualcuno,
ma se non ci riesci,
non partecipi alla conversazione.
Siete solo due persone
che si urlano frasi poco connesse
nello stesso luogo.
(Risate)
Dovete ascoltarvi a vicenda.
Stephen Covey l'ha detto molto bene.
Lui disse: "La maggior parte di noi
non ascolta con l'intenzione di capire.
Ascoltiamo con l'intenzione
di rispondere."
Ancora una regola, la numero 10,
ed è questa: Siate sintetici.
[Una buona conversazione
è come una minigonna;
corta a sufficienza
per suscitare interesse,
ma lunga abbastanza
per coprire l'obiettivo. -- Mia sorella]
(Risate)
(Applausi)
Tutto questo si può riassumere
in un concetto fondamentale, ed è questo:
Interessatevi agli altri.
Sapete, sono cresciuta
con un nonno molto famoso,
e c'era una sorta di rito a casa mia.
Le persone entravano
per parlare con i miei nonni,
e dopo che se ne erano andati,
mia madre veniva da noi,
e ci diceva: "Sapete chi era?"
Lei era la seconda classificata
a Miss America.
Lui era il sindaco di Sacramento.
Lei vinse il premio Pulitzer.
Lui è un ballerino russo."
E sono cresciuta pensando
che ciascuno ha qualche qualità
fantastica nascosta.
E penso che ciò mi renda
una presentatrice migliore.
Tengo la bocca chiusa
il più spesso possibile,
tengo la mia mente aperta
e sono sempre pronta
a meravigliarmi,
e non resto mai delusa.
Fate la stessa cosa.
Uscite, parlate con la gente,
ascoltate la gente,
e, cosa più importante,
siate pronti a meravigliarvi.
Grazie.
(Applausi)
挙手をお願いしたいのですが
フェイスブックで
友達解除したことがある人いますか?
その人が 何か不快な発言を
政治や 宗教や 子育てや
食品についてしたという理由でです
(笑)
話したくなくて
避けている人が
少なくとも1人いる
という人は?
(笑)
かつては 礼儀正しく
会話するためには
『マイ・フェア・レディ』の
ヒギンズ教授の言葉に従って
天気や健康の話をしていれば
良かったんですが
最近では 気候変動とか
反予防接種とかあって —
(笑)
安全な話題では
なくなりました
私たちが住む世界では
どんな会話も
論争に発展する恐れがあり
政治家は互いに話ができず
本当に些細な問題にさえ
激して賛成 反対の議論をする人がいます
普通じゃありません
ピュー研究所が1万人の
アメリカ人成人を対象に調査したところ
現在では 歴史上
かつてないほどに
人々が二極化し
対立していることが
わかりました
みんな妥協しようとせず
聞く耳を持たないのです
そして私たちは
どこに住み
誰と結婚し
誰と友達になるかを
既に信じていることに
基づいて決めています
これもまた
聞く耳を持たないということです
会話には 話すことと聞くことの
バランスが必要ですが
私たちはどこかで
そのバランスを失ってしまいました
技術の発展も一因です
携帯電話は
今も 手にしているか
手の届くところに
あることでしょう
ピュー研究所によると
10代の若者の3分の1は
日に100件以上メッセージを送っています
恐らく その人たちのほとんどは
面と向かって話すよりも
メッセすることの方が
多いことでしょう
雑誌『アトランティック』に
ポール・バーンウェルという
高校教師が書いた面白い記事があります
彼は生徒に
コミュニケーションの課題を出しました
メモを使わず 特定の題目について
話す方法を教えたかったのです
彼はこう書いています
「私は気が付いた—」
(笑)
「会話の能力というのは
教師が教えそこねている
最も見過ごされたスキルだと
生徒たちは 毎日何時間も画面を通して
アイデアや他の人に接しているが
対人スキルを磨く機会は
ほとんど持っていない
変な聞こえるかもしれないが
我々は自問せねばならないだろう
21世紀における
スキルの中で
理路整然と自信を持って会話する能力より
大切なものがあるだろうかと」
私は話すことを
仕事にしています
ノーベル賞受賞者
トラック運転手
億万長者
幼稚園の先生
国家元首
配管工
好きな人とも
好きではない人とも話します
個人的には まったく意見が
合わない人とも話します
それでも その人たちと
素晴らしい会話ができます
これからの10分間で
話す方法と
聞く方法を
お教えします
会話の秘訣については
いろいろ聞いたことがあるでしょう
相手の目を見るとか
前もって興味のある話題について
考えておくとか
注意して聞いていること示すよう
相手を見つめ 相槌を打ち 微笑むとか
相手の言葉を 繰り返したり
要約して言うとか —
そういうのは
全て忘れてください
役に立ちませんから
(笑)
注意して聞いている風に見せる方法を
学ぶ必要はありません
実際に注意して
聞いているのであれば
(笑)
(拍手)
私はプロのインタビュアー
としてのスキルを
そのまま普段の生活でも
使っています
皆さんにインタビューの技術を
お教えしますが
それは 会話が上手くなるためにも
役立ちます
互いの時間を
無駄にせず
退屈せず
相手を傷つけない
会話の方法を
学んでください
みんな素晴らしい会話を
したことはあって
どの様なものか
知っています
話に引き込まれ
鼓舞された
相手と本当の
繋がりができた
すっかり理解してもらえたと
別れ際に感じるような会話です
会話のほとんどが
そのようなものであっていけない
理由はありません
会話の10の基本ルールを
一緒に見ていきましょう
そのうちの1つでも
マスターすれば
よりよい会話を
楽しめるようになります
その1「“ながら”をしない」
携帯電話やタブレットや
車の鍵なんかを
もてあそぶのをやめる
というだけでなく
身も心も そこにいる
ということです
その瞬間に
いるようにするのです
上司との口論のことなんて
考えないでください
夕食は何にしようかなんて
考えないでください
もし 会話から
抜けたいなら
どうぞ抜けてください
でも 半分だけ参加というのは
やめてください
その2「一方的に話さないこと」
もし 自分の意見を
反応や 議論や 反論や 成長の機会なしに
主張したいのだったら
ブログを書けばいい
(笑)
独断的に話す人を
私の番組に出さない理由は
つまらないからです
もし保守派なら オバマや
フードスタンプや 中絶が嫌い
リベラル派なら
大銀行や 石油会社や
ディック・チェイニーが嫌いでしょう
言うことが
分かりきっています
そんな風になりなくは
ないでしょう
何か学ぶものがあるはずという姿勢で
会話に臨む必要があります
有名なセラピスト
M・スコット・ペック は
「本当に聞くためには
自分を脇に置く必要がある」と言っています
これは 時に自分の意見は脇に置いておく
必要があるということです
「受け入れられていると
感じることで
話し手は
無防備だと感じなくなり
心の奥まった所まで
聞き手に見せるように
なるのです」
繰り返します
学ぶ姿勢で臨みましょう
ビル・ナイ曰く「出会う人の誰もが
自分の知らない何かを知っている」
私ならこう言います
「誰でも何かの専門家」
その3「自由回答の質問をすること」
ジャーナリストを見習いましょう
いつ/どこで/誰が/何を/なぜ/どのように
で始まる質問をするんです
複雑な質問をしても
簡単な答えが返ってくるだけです
もし「怖かったの?」と聞けば
質問の中の最も
印象的な言葉に反応し
この場合「怖かった」で
答えは「はい」か「いいえ」です
「怒っていたの?」
「ええ とても怒っていました」
相手に説明させましょうよ
知っているのは向こうなんだから
こんな質問をするんです
「どんな様子だった?」
「どう感じたの?」
そうすれば 相手は立ち止まって
考えなければならなくなり
そして ずっと興味深い答えが
返ってくるでしょう
その4「流れにまかせること」
頭に浮かんだ考えは
出て行かせなければ
なりません
よく こんなインタビューを
聞いたことがあるでしょう
ゲストが何分も話した後に
司会者のする質問が
全然無関係だったり
前に答えていることだ
というような
司会者は2分前に聞くことを
止めてしまったのでしょう
何か巧みな質問を思いついて
これは絶対言わなきゃいけないと
心に決めたのです
私たちも全く同じことを
しています
誰かと座って
話をしている時に
俳優のヒュー・ジャックマンに
喫茶店で出くわしたことを思い出すのです
(笑)
そして聞くことをやめて
その俳優と喫茶店の話を
差し挟めるタイミングを
待つのです
話やアイデアは
頭に浮かんできますが
ただ浮かんでは消えるに
まかせましょう
その5「もし知らなければ
知らないと言いましょう」
ラジオに出演する人は
特にNPRの場合
話したことは記録に残ると
分かっているので
自分が何かの専門家だとか
何かを確かに知っていると言うときには
よほど注意します
皆さんもそうして下さい
注意しすぎるくらいでいいです
話を 安っぽくしては
いけません
その6「相手の体験を自分のと
同一視してはいけません」
相手が 家族を亡くした
と話しているときに
自分が家族を亡くした話を
持ち出さないことです
相手が会社でのトラブルについて
話している時に
自分の仕事が どんなに嫌か
言い出さないことです
相手と自分の経験は
全く違うものです
全ての経験は
個別のものなんです
さらに重要なのは 自分の話を
しているのではないということです
その機会に あなたがどれほど
素晴らしいか
どれほど困っているか
示そうとする必要はありません
スティーヴン・ホーキングは
IQを聞かれてこう答えたそうです
「さあね IQ自慢なんて
負け犬のすることだよ」
(笑)
会話は 自己宣伝する
機会ではありません
[21世紀における会話]
「今日の調子はどう?」
「ブログ見てよ!」
その7
「同じことを
何度も言わないこと」
恩着せがましく
うんざりしますが
みんな やりがちです
特に 職場での会話や
子供たちとの会話で
自分の主張が
正しいことを示そうと
言葉を変えて
繰り返すのです
それはしないで下さい
その8「細かいことには
こだわらない」
率直に言って 相手は
細かいことを気にしていません
年号や 氏名や
日付のような詳細です
皆さん 思い出そうと
苦労しているかもしれませんが
相手は興味がありません
相手に興味があるのは
あなたなんです
あなたがどんな人で
どんな共通点があるのか
だから 詳細は忘れましょう
必要ありません
その9
これは最後ではありませんが
最も重要なことです
「聞くこと」
この点を言った偉人が どれほど
沢山いたか分からないほどですが
聞くことは
誰もが伸ばせる
最も重要なスキルなんです
ブッダの言葉です
少し言い換えていますが
「口が開いている時には
何も学ばない」
無口で有名な大統領カルビン・クーリッジ曰く
「聞いたことでクビになった者はいない」
(笑)
何故 お互いに聞こうと
しないのでしょうか
1つには 聞くより むしろ
話したいというのがあります
話している時は
自分に主導権があり
興味が無いことを
聞く必要がありません
注目の的になれ
自分のアイデンティティを
強化できます
しかし 他にも理由があります
注意をそらされるためです
普通の人の話す速さは
1分間に225語です
しかし 私たちは1分間に
500語まで聞き取れます
私たちの意識は 余力の275語を
埋めようとするのです
相手に注意を
向けておくのには
確かに努力と
エネルギーが必要ですが
それができなければ
会話をしていることにはなりません
2人が同じ場所にいて
無関係な言葉を
叫び合っているだけです
(笑)
お互いに聞かなくては
いけません
作家のスティーブン・コヴィーが
見事に言い表しています
「多くの人は
理解しようと聞くのではなく
回答しようと聞いている」
ルールが もう1つあります
その10は「簡潔に」
[私の妹曰く「良い会話は
ミニスカートのようなもの
興味を引けるくらいに短く ただし肝心な
ところをカバーできるだけ長くすること」]
(拍手)
(笑)
ここまで述べてきたことはすべて
1つのことに要約できます
「相手に興味を持つこと」
私は非常に有名な
祖父の元に育ちました
私の家で お決まりの
ことだったんですが
祖父母と話しに
いろんな人がやってきて
お客様が帰った後に
母が来て
「あの人誰だか知っている?」
と聞くのです
彼女 準ミス・アメリカになったのよ
あの人 サクラメント市長よ
彼女はピュリッツァー賞受賞者
彼はロシア・バレエのダンサー
それで私は 誰でも何か隠れた
すごいものを持っているものだと
信じるようになりました
このことが 私を良い司会者に
しているのだと思います
できる限り口を閉じ
心を開いて
感心させられるのを
期待しています
これまで それでがっかりしたことは
一度もありません
みなさんも同じことを
してください
出かけていって
人と話し
耳を傾けること
そして何より大切なのは
感心させられるのを期待することです
ご静聴 ありがとうございました
(拍手)
Es vēlos, lai rokas paceļ tie,
kas kādu ir bloķējuši Facebook
tādēļ, ka tas pateicis kaut ko aizskarošu
par politiku vai reliģiju,
bērnu audzināšanu, ēdienu?
(Smiekli)
Un cik no jums pazīst kaut vienu cilvēku,
no kura jūs izvairāties,
jo vienkārši negribat ar viņu runāt?
(Smiekli)
Savulaik, lai saruna būtu pieklājīga,
vajadzēja tikai sekot Henrija Higinsa
padomam no "Mana skaistā lēdija":
turieties pie laika apstākļiem
un savas veselības.
Bet tagad, klimata pārmaiņu
un antivakcinēšanas kustības laikā...
(Smiekli)
šīs tēmas arī vairs nav drošas.
Tā nu mūsu pasaule,
šī pasaule, kurā katra saruna
draud pārvērsties strīdā,
kurā politiķi nespēj
viens ar otru sarunāties
un kurā pat visnenozīmīgākajām lietām
ir gan kaismīgi atbalstītāji,
gan noliedzēji – tas nav normāli.
Pew Research veica pētījumu
ar 10 000 amerikāņu pieaugušajiem
un secināja, ka šobrīd
mēs esam vairāk polarizēti,
vairāk sašķelti
nekā jelkad visā vēstures gaitā.
Mēs mazāk esam gatavi kompromisiem,
kas nozīmē to, ka viens otrā neklausāmies.
Un mēs lemjam par to, kur dzīvot,
ko precēt un pat ar ko draudzēties,
balstoties uz saviem
jau esošajiem uzskatiem.
Tas vēlreiz nozīmē,
ka viens otrā neklausāmies.
Sarunā vajadzīgs līdzsvars
starp runāšanu un klausīšanos,
un kaut kur laika gaitā
mēs šo līdzsvaru esam pazaudējuši.
Daļēji tas ir noticis tehnoloģiju dēļ.
Viedtālruņi, kas visiem ir vai nu rokās,
vai pietiekoši tuvu,
lai varētu ātri pēc tiem pastiepties.
Pēc Pew Research teiktā
aptuveni trešdaļa amerikāņu pusaudžu
nosūta vairāk nekā simts īsziņu dienā.
Un daudzi no viņiem, gandrīz visi,
draugam drīzāk nosūta ziņu
nekā uzsāk tiešu sarunu.
Žurnālā The Atlantic ir lielisks raksts.
Tā autors ir vidusskolas skolotājs
vārdā Pols Barnvels.
Viņš uzdeva skolēniem
komunikācijas projektu.
Viņš gribēja tiem iemācīt, kā runāt
par kādu tēmu bez pierakstiem.
Un viņš teica, lūk, ko: "Esmu sapratis..."
(Smiekli)
"Esmu sapratis, ka sarunāšanās prasme
varētu būt visnenovērtētākā no prasmēm,
ko mēs nespējam iemācīt.
Bērni stundām ilgi komunicē ar idejām
un vienaudžiem caur ekrānu,
bet tiem reti rodas iespēja
attīstīt savstarpējās
komunikācijas prasmes.
Tas varētu izklausīties smieklīgi,
bet mums pašiem sev jājautā:
vai 21. gadsimtā ir vēl kāda prasme,
kas būtu svarīgāka par saprotamas,
pārliecinātas sarunas uzturēšanu?"
Sarunāšanās ar cilvēkiem
ir mans maizes darbs:
es runāju ar Nobela prēmiju ieguvējiem,
šoferiem, miljardieriem,
bērnudārzu audzinātājiem,
valstu vadītājiem, santehniķiem.
Es runāju gan ar tādiem, kas man patīk,
gan ar tādiem, kas nepatīk.
Es runāju ar dažiem,
kuriem dziļi personiski nepiekrītu.
Bet tomēr mums ir lieliska saruna.
Tāpēc nākamās 10 minūtes
vēlos jūs pamācīt, kā runāt
un kā klausīties.
Daudzi no jums jau ir dzirdējuši
daudz tamlīdzīgu padomu,
kā, piemēram, skatīties acīs,
iepriekš izdomāt
interesantas sarunas tēmas,
skatīties, māt un smaidīt,
lai parādītu, ka klausāties,
atkārtot un apkopot dzirdēto.
Gribu, lai jūs to visu aizmirstat.
Tās ir muļķības.
(Smiekli)
Nevajag mācīties izrādīt, ka klausāties,
ja jūs patiešām klausāties.
(Smiekli)
(Aplausi)
Kā profesionāla intervētāja
es izmantoju tieši tās pašas prasmes,
kas man vajadzīgas ikdienas dzīvē.
Tāpēc es jūs pamācīšu, kā intervēt,
un tas jums palīdzēs
kļūt par labākiem sarunas uzturētājiem.
Mācieties sarunāties,
netērējot laiku, negarlaikojoties
un, Dieva dēļ, neaizvainojot kādu.
Mums visiem ir bijušas lieliskas sarunas.
Mums tādas ir bijušas.
Mēs zinām, kā tas ir.
Tādas sarunas, pēc kurām
jūtaties iesaistīti un iedvesmoti
vai pēc kurām jūtat, ka esat
patiešām satuvinājušies ar otru
vai jūs ir pilnībā sapratuši.
Nav iemesla,
kāpēc visas jūsu saskarsmes
nevarētu būt tādas.
Tāpēc man ir 10 pamatlikumi.
Es tos visus uzskaitīšu,
bet, godīgi sakot,
ja izvēlaties vienu un izkopjat to,
jūs jau baudīsiet labākas sarunas.
Pirmais: nedariet vairākus
darbus vienlaikus.
Ar to es nedomāju,
ka vienkārši jāliek mierā telefons,
planšete, vai auto atslēgas,
vai kas nu jums ir rokās.
Es saku – esiet klātesoši!
Esiet tajā brīdī.
Nedomājiet par strīdu ar savu priekšnieku.
Nedomājiet, ko ēdīsiet vakariņās.
Ja vēlaties izbeigt sarunu,
tad izbeidziet to,
bet neesiet tajā pa pusei.
Otrais: nesprediķojiet.
Ja vēlaties izteikt viedokli
nepieļaujot atbildes,
strīdus, negācijas vai attīstību,
rakstiet blogu!
(Smiekli)
Savā programmā es nelaižu ekspertus,
un tam ir ļoti labs iemesls:
jo viņi ir ļoti garlaicīgi.
Ja tie ir konservatīvi, tad ienīst Obamu
un pārtikas kartītes, un abortus.
Ja liberāli, tad ienīst
lielas bankas un naftas kompānijas,
un Diku Čeiniju.
Pilnīgi paredzami.
Un jūs tādi negribat būt.
Katra saruna jāuzsāk ar domu,
ka kaut ko iemācīsieties.
Pazīstamais terapeits
M. Skots Peks ir teicis,
ka īstena klausīšanās prasa
sevis nolikšanu malā.
Un dažreiz tas nozīmē
nolikt malā savu personisko viedokli.
Viņš teica, ka, sajūtot šādu pieņemšanu,
runātājs kļūs arvien mazāk ievainojams
un aizvien vairāk atvērs klausītājam
savas personības slēptākās šķautnes.
Vēlreiz – pieņemiet,
ka jums kaut kas jāiemācās.
Bils Naijs: "Ikviens satiktais cilvēks
zina kaut ko, ko jūs nezināt."
Es teiktu šādi:
katrs ir eksperts kādā jomā.
Trešais: uzdodiet atvērtus jautājumus.
Šajā gadījumā
ņemiet piemēru no žurnālistiem.
Sāciet jautājumu ar
kas, ko, kad, kur, kāpēc vai kā.
Ja uzdodat sarežģītu jautājumu,
saņemsiet vienkāršu atbildi.
Ja es jums jautāju, vai bijāt pārbijies,
jūs atbildēsiet uz spēcīgāko
šī teikuma vārdu, kas ir "pārbijies".
Un atbilde ir:
"Jā, biju" vai "Nē, nebiju."
"Vai bijāt dusmīgs?" "Jā, ļoti dusmīgs."
Ļaujiet viņiem to aprakstīt,
viņi zina labāk.
Jautājiet kaut kā šādi:
"Kā tas bija? Kā tu juties?"
Jo tad viņi varētu uz brīdi
apstāties un padomāt,
un jūs saņemsiet
daudz interesantāku atbildi.
Ceturtais: peldiet pa straumi.
Tas nozīmē, ka jums ienāks prātā domas
un jums tās jāatlaiž.
Bieži intervijās dzirdam,
kā viesis runā vairākas minūtes,
un tad ierunājas intervētājs
un uzdod jautājumu,
kas šķiet nāk no nez kurienes
vai arī jau ir atbildēts.
Tas nozīmē, ka intervētājs droši vien
pārstājis klausīties pirms divām minūtēm,
jo domājis par šo ļoti gudro jautājumu,
un viņam tas bija par katru cenu jāuzdod.
Un mēs darām tieši tāpat.
Mēs sēžam, sarunājoties ar kādu,
un tad atceramies to reizi,
kad kafejnīcā satikām Hjū Džekmenu.
(Smiekli)
Un pārstājam klausīties.
Mēs tikai gaidām mirkli,
kad varēsim iespraust savu stāstu
par Hjū Džekmenu un kafiju.
Stāsti un idejas jums nāks prātā.
Jums jāļauj tām nākt un iet.
Piektais: ja nezināt,
tad sakiet, ka nezināt.
Cilvēki radio, īpaši nacionālajā radio,
daudz vairāk apzinās, ka viņus ieraksta,
tāpēc viņi ir uzmanīgāki ar jomām,
kurās uzdodas par ekspertiem,
un ar to, ko viņi droši apgalvo.
Dariet tā!
Labāk būt lieku reizi piesardzīgam.
Vārdiem jābūt pārdomātiem.
Sestais: nesalīdziniet
savu pieredzi ar viņējo.
Ja viņi stāsta,
kā zaudējuši ģimenes locekli,
nesāciet stāstīt, kā arī jūs
reiz zaudējāt ģimenes locekli.
Ja viņi stāsta par nepatikšanām darbā,
nesakiet, cik ļoti
jūs ienīstat savu darbu.
Tas nav tas pats.
Tas nekad nav tas pats.
Viss pieredzētais ir individuāls.
Un kas ir svarīgākais –
šis stāsts nav par jums.
Jums nav jāizmanto šis brīdis,
lai pierādītu, cik lielisks jūs esat
vai cik ļoti esat cietis.
Kāds reiz jautāja Stīvenam Hokingam,
kāds ir viņa IQ, un viņš teica:
"Nav ne jausmas.
Tie, kas lielās ar IQ, ir neveiksminieki."
(Smiekli)
Sarunas nav domātas sevis reklamēšanai.
[21. gadsimta saruna.]
[Kā tev iet? Palasi manu blogu.]
Septītais:
mēģiniet neatkārtoties.
Tas ir pazemojoši,
un tas ir ļoti garlaicīgi,
un mēs to darām diezgan bieži,
jo sevišķi sarunās
ar darba biedriem vai ar bērniem.
Mums kaut kas jāuzsver,
tāpēc mēs to pārfrāzējam atkal un atkal.
Nedariet tā!
Astotais: neiegrimstiet sīkumos.
Godīgi sakot, citiem ir vienalga
par gadskaitļiem, vārdiem,
datumiem, visiem tiem sīkumiem,
ko jūs pūlaties atcerēties.
Viņiem ir vienalga.
Viņiem interesējat jūs.
Viņiem interesē, kāds esat jūs,
kas jums ir kopīgs.
Tāpēc aizmirstiet sīkumus!
Izlaidiet tos!
Devītais:
Šis nav pēdējais, bet vissvarīgākais.
Ieklausieties!
Es nevaru vien beigt uzskaitīt,
cik daudz ļoti svarīgu cilvēku ir teikuši,
ka klausīšanās droši vien
ir vissvarīgākā prasme,
ko iespējams attīstīt.
Buda ir teicis, un es pārfrāzēšu:
"Ja jūsu mute ir vaļā, jūs nemācāties."
Un Kelvins Kūlidžs ir teicis: "Neviens
nekad nav zaudējis darbu klausoties."
(Smiekli)
Kāpēc mēs neklausāmies viens otrā?
Pirmkārt, tāpēc ka mums patīk runāt.
Runājot es kontrolēju.
Man nav jāklausās kaut kas,
kas mani neinteresē.
Es esmu uzmanības centrā.
Es varu apliecināt savu identitāti.
Bet ir vēl viens iemesls:
mēs zaudējam uzmanību.
Vidēji cilvēks izrunā
aptuveni 225 vārdus minūtē,
bet mēs spējam uztvert
ap 500 vārdiem minūtē.
Tāpēc mūsu prāts pievieno
atlikušos 275 vārdus.
Un es zinu, ka patiešām klausīties kādā
nav viegli un tas prasa piepūli,
bet, ja to nespējat, jūs nesarunājaties.
Jūs esat divi cilvēki,
kas izmet gandrīz nesaistītas frāzes
viens otram blakus.
(Smiekli)
Jums jāklausās vienam otrā.
Stīvens Kovijs par to ir skaisti teicis:
"Vairums no mums klausās
nevis tādēļ, lai saprastu,
mēs klausāmies, lai atbildētu."
Vēl viens likums – desmitais –
un tas ir šāds: runājiet īsi.
[Laba saruna ir kā minisvārki;
pietiekoši īsa, lai saglabātu interesi,
bet pietiekoši gara,
lai pārklātu sakāmo. Mana māsa.]
(Smiekli)
(Aplausi)
To visu var apkopot
vienā pamatprincipā, kas ir šāds:
interesējieties par cilvēkiem.
Ziniet, es uzaugu ar ļoti slavenu vectēvu,
un mūsu mājās bija tāds kā rituāls.
Daudzi pie mums nāca runāt
ar mūsu vecvecākiem,
un, kad viņi bija prom,
mana māte nāca pie mums
un teica: "Ziniet, kas tie bija?
Viņa bija "Miss Amerika"
otrās vietas ieguvēja.
Viņš bija Sakramento mērs.
Viņa ieguva Pulicera balvu.
Viņš ir krievu baletdejotājs."
Es uzaugu, pieņemot,
ka katrā cilvēkā ir kaut kas
apslēpts un pārsteidzošs.
Un, godīgi sakot, es domāju, ka tas
mani padara par labāku raidījumu vadītāju.
Cik vien varu, turu muti ciet
un prātu atvērtu,
un arvien esmu gatava
piedzīvot pārsteigumu,
un nekad neviļos.
Dariet tāpat!
Ejiet, runājiet ar citiem,
klausieties citos,
un par visu svarīgāk –
esiet gatavi piedzīvot pārsteigumus.
Paldies.
(Aplausi)
Поднимите, пожалуйста, руки те,
кто удалял друзей из Facebook
из-за оскорбительной фразы
о политике, религии,
воспитании детей или пище.
(Смех)
А теперь те, кто избегает
хотя бы кого-либо из знакомых,
потому что не хочет с ним разговаривать.
(Смех)
Раньше в таких случаях
из соображений вежливости
мы следовали совету Генри Хиггинса
из пьесы «Моя прекрасная леди»:
беседовать лишь о погоде и здоровье.
Но в наши дни из-за изменений климата
и кампаний против прививок
(Смех)
и это стало небезопасно.
Мы живём в такой реальности,
где каждый разговор
может обернуться словесной перепалкой
почище политических дебатов,
а обычное расхождение во мнениях —
бурным отстаиванием мнений.
Это не нормально.
В институте Pew Research изучили
10 000 взрослых американцев
и пришли к выводу,
что сегодня наша полярность
и расхождение во мнениях
достигли своего исторического рекорда.
Мы всё реже идём на компромисс,
потому что мы не слышим друг друга.
Мы выбираем место жительства,
супругов и даже новых друзей,
исходя из наших личных убеждений.
Опять же это значит,
что мы не слушаем другое мнение.
Любой разговор требует баланса
между высказываниями и слушанием,
а сейчас этот баланс где-то затерялся
частично из-за новых технологий,
смартфонов, которые вы
либо уже держите в руке,
либо поблизости, чтобы быстро их достать.
По исследованию Pew Research
около трети американских подростков
посылают более ста сообщений в день.
Почти все они адресованы друзьям,
с которыми они видятся каждый день.
В журнале «Атлантик» была статья,
написанная школьным учителем
по имени Пол Барнуелл.
Он создал учебный проект,
целью которого было
научить детей рассказать о чём-либо,
не подглядывая в записи.
И вот что он сказал: «Я пришёл к выводу,
(Смех)
что речевая компетентность
может быть главным предметом,
которому мы забыли научить детей».
Подростки тратят каждый день часы,
делясь идеями через мониторы,
но они редко имеют возможность
развить навыки живого общения.
Это может звучать смешно,
но мы должны спросить себя:
найдётся ли среди навыков XXI века
более ценный, чем способность вести
качественный интересный разговор?
Моя работа заключается в общении с людьми:
я беседую с Нобелевскими лауреатами,
дальнобойщиками,
миллиардерами, воспитателями,
главами государств и сантехниками.
Некоторые из них мне
симпатичны, некоторые нет.
С некоторыми из них
я категорически не согласна.
Но это не делает мои беседы
с ними менее интересными.
Поэтому в следующие 10 минут
я научу вас искусству говорить
и, разумеется, слушать.
Многим из вас знакомы
советы подобного типа:
смотреть собеседнику в глаза,
думать об интересных темах
для будущего обсуждения,
смотреть, кивать и улыбаться,
показывая своё внимание,
повторять то, что вы услышали,
или подводить итоги.
Так вот, забудьте всё это.
Это полная чушь.
(Смех)
Нет смысла учиться показывать,
что вам интересно,
если вам и в самом деле интересно.
(Смех)
(Аплодисменты)
В профессиональных интервью
я пользуюсь теми же навыками общения,
что и в обычной жизни.
Я хочу поделиться с вами
секретами интервьюера,
и это поможет вам
усовершенствовать ваше общение.
Научитесь разговаривать
без напрасной траты времени, без скуки
или, упаси Боже,
без риска кого-то обидеть.
У каждого из нас случались
потрясающие разговоры,
так что мы знаем, как это бывает.
После такого разговора вы расходитесь
вдохновлёнными и окрылёнными,
или когда вы чувствуете,
что ваши слова были услышаны
или вы были поняты абсолютно верно.
Нет ни одной причины,
чтобы не делать такими же
большинство наших взаимодействий.
Сейчас мы рассмотрим
каждое из 10 основных правил,
но, по правде говоря, если вы выберете
хотя бы одно из них и овладеете им,
то это уже улучшит ваши разговоры.
Номер один: не соединяйте много задач.
Я не имею в виду просто убрать
в сторону смартфоны,
гаджеты, ключи от машины
или что там у вас в руках.
Будьте здесь и сейчас.
Будьте в этом моменте.
Не думайте о своих аргументах
в прошлом споре с боссом
или о том, что хотите съесть на обед.
Если вы хотите прервать разговор,
просто прекратите его.
Но не надо слушать и не слышать.
Номер два: не важничайте.
Хотите высказать мнение
без всякого риска услышать
реакцию или возражение —
заведите блог.
(Смех)
Это хорошая причина не пускать
в мой эфир эдаких учёных мужей,
потому что они невыносимо скучны.
Это либо консерваторы, ненавидящие
Обаму, талоны на еду и аборты,
либо это либералы,
ненавидящие большие банки,
нефтяные корпорации и Дика Чейни.
Так предсказуемо!
Не будьте такими, как они.
Начинайте каждый разговор
с желанием узнать что-то новое.
Известный терапевт М. Скотт Пек говорил,
что слушать по-настоящему можно,
лишь отстранившись от себя,
и иногда это значит оставить в стороне
своё собственное мнение.
Он говорил, что, почувствовав это,
ваш собеседник заговорит
более уверенно и смело,
открывая свои истинные мысли и чувства
своему слушателю.
Не забывайте о вашей цели
узнать что-то новое.
Билл Найи говорит: «Каждый человек,
встреченный вами, знает что-то,
чего не знаете вы».
То есть каждый из нас эксперт в чём-либо.
Номер три: используйте открытые вопросы.
В этом случае берите пример с журналистов:
начинайте вопрос со слов: «кто»,
«где», «когда», «почему», «как».
Закрытые вопросы ведут
к односложным ответам.
Вопрос «Было ли вам страшно?»
уже содержит в себе подсказку ответа,
слово «страшно»,
и на такой вопрос лишь два ответа:
«да» или «нет».
«Вас это разозлило?»
«Да, очень разозлило!»
Дайте людям самим описать то,
что именно они знают.
Спросите их: «Каково вам было?»
«Что вы чувствовали?»
Это заставит их задуматься на минуту,
а вы получите намного
более интересный ответ.
Номер четыре: следите за разговором.
То есть ваши посторонние мысли
могут отвлечь вас,
и вам нужно убрать их из головы.
Мы часто слышали интервью,
когда гость проговорил несколько минут,
а журналист прерывает его
и задаёт свой вопрос
абсолютно из другой области или вопрос,
на который гость уже ответил.
Возможно, что журналист перестал
слушать гостя минуты две назад,
потому что он придумал такой
действительно умный вопрос,
и пытался его не забыть.
И мы делаем то же самое
в наших обычных разговорах:
мы слушаем нашего собеседника,
и вдруг вспоминаем тот случай,
когда встретили Хью Джекмана в кафе.
(Смех)
И мы уже не слушаем,
а в нетерпении ждём паузы,
чтобы поведать свою историю
про Хью Джекмана и кофе.
Такие истории и идеи
иногда приходят к вам.
Вам нужно научиться позволять им
приходить и уходить, не задерживаясь.
Номер пять: не знаете — так и скажите.
Люди, выступающие по радио,
особенно на NPR,
эфиры которых записываются,
очень осторожны, когда объявляют
себя экспертами в чём-либо,
и выбирают слова.
Вам тоже стоит быть предельно осторожными.
Не бросайте слов на ветер.
Номер шесть: не равняйте свой и их опыт.
Если вам рассказывают
о потере близкого человека,
не начинайте рассказывать о том,
как вы сами потеряли близкого.
Если вам говорят о проблемах на работе,
не спешите делиться своими
рабочими проблемами, не надо.
Это не то же самое, так не бывает.
Каждый опыт индивидуален.
А самое главное — сейчас речь не о вас.
От вас не требуют в этот момент
доказательств вашего великодушия
или перенесённых страданий.
Однажды Стивена Хокинга спросили,
какой у него IQ, и он ответил:
«Понятия не имею. Люди,
гордящиеся своим IQ, — неудачники».
(Смех)
Беседы — не возможность саморекламы.
[Разговор в XXI веке:
Как у тебя дела? — Читай мой блог!]
(Смех)
Номер семь:
старайтесь не повторяться.
Это унизительно и занудно,
но мы склонны к повторениям,
особенно в деловых переговорах
или беседах с детьми.
Мы уже выразили своё мнение,
но нет, мы высказываем его снова и снова.
Не надо так.
Номер восемь: меньше подробностей.
Откровенно говоря, людям не важны
года, имена, даты
и прочие маловажные детали,
которые вы тщетно пытаетесь вспомнить.
Они им не интересны.
Им интересны вы сами.
Их заботит, какой вы есть,
ваши с ними общие мысли, чувства.
Так что поменьше деталей.
Номер девять —
не последний, но самый важный совет.
Слушайте.
Не могу сказать, как много
на самом деле важных людей говорили,
что умение слушать, может быть,
самый важный навык номер один,
который можно развить.
Перефразируя Будду:
«Невозможно научиться
чему-либо с открытым ртом».
А Калвин Кулидж говорил: «Никто ещё
не дослушивался до увольнения».
(Смех)
Почему мы не слушаем друг друга?
Во-первых, мы любим говорить.
Когда я говорю, я контролирую беседу.
Я не должен слушать то,
что мне неинтересно.
Я — центр внимания.
Я создаю опору для своего «я».
Другая причина в том,
что мы легко отвлекаемся.
Средняя скорость речи —
около 225 слов в минуту;
тогда как скорость восприятия
достигает 500 слов в минуту.
Поэтому наш мозг заполняется
оставшимися 275-ю словами.
Я знаю, что требуются немалые усилия,
чтобы удерживать внимание.
Но если вы этого не сумеете,
то получится не разговор,
а двое людей, выкрикивающих
бессвязные предложения
в одном и том же месте.
(Смех)
Нужно учиться слушать друг друга.
Стивен Кови выразил это
замечательной фразой:
«Большинство из нас слушает
не для того, чтобы понять.
Мы слушаем для того, чтобы ответить».
И, наконец, номер 10: будьте кратки.
[Хорошая беседа подобна мини-юбке:
достаточно коротка, чтобы увлечь,
и достаточно длинна,
чтобы охватить предмет.— Моя сестра]
(Смех)
(Аплодисменты)
Все эти советы имеют одну цель:
пробудить в вас интерес к другим людям.
Знаете, я росла с очень
знаменитым дедушкой,
и у нас в доме был такой ритуал.
Люди приходили поговорить
с моими дедушкой и бабушкой,
а когда они уходили,
моя мама приходила к нам
и тихо говорила: «Знаешь, кто это был?
Она была второй на конкурсе Miss America.
Он был мэром Сакраменто.
Она получила Пулитцеровскую премию.
Он танцор русского балета».
Я выросла со знанием того,
что у каждого есть, что рассказать о себе.
Думаю, что благодаря этому
я сложилась как радиоведущая.
Я стараюсь держать рот закрытым
так часто, как могу,
а разум держу открытым,
я всегда готова удивляться.
И я никогда не разочаровывалась.
Делайте то же самое:
выходите, говорите с людьми,
слушайте их
и, самое важное, готовьтесь к тому,
что они вас поразят.
Спасибо.
(Аплодисменты)
Добро, хоћу да видим подигнуте руке.
Колико вас је избацило из пријатеља
некога на Фејсбуку
јер је рекао нешто увредљиво
о политици или религији,
бризи о деци, храни?
(Смех)
А колико вас познаје
макар једну особу коју избегава
јер једноставно не жели да прича са њом?
(Смех)
Знате, некада је важило
да је за пристојан разговор
потребно само пратити савет
Хенрија Хигинса из „Моје лепе госпођице“:
„Држите се времена и здравља.“
Међутим, ових дана, уз климатске промене
и покрета против вакцинисања, ни ове теме
(Смех)
нису више сигурне.
Дакле, свет у коме живимо,
свет у коме сваки разговор
има потенцијал да се претвори у свађу,
у ком наши политичари
не могу да причају међусобно
и где чак и најбаналнија питања
имају иза себе неког ко се острашћено бори
за њега, а и против, није нормалан.
Истраживачки центар Пју је урадио студију
са 10 000 одраслих Американаца
и открили су да смо тренутно
поларизованији и подељенији
више него икада пре у историји.
Мање су шансе да ћемо пристати
на компромис,
што значи да не слушамо једни друге,
а доносимо одлуке о томе где ћемо живети,
са ким ћемо ступити у брак,
чак и ко ће нам бити пријатељи
на основу постојећих веровања.
То поново значи да не слушамо једни друге.
Разговор захтева равнотежу
између причања и слушања,
а негде успут смо изгубили равнотежу.
Ово је делимично због технологије.
Мобилни телефони које или држите у рукама,
или довољно близу да можете
заиста брзо да их зграбите.
Према Пјуовом истраживачком центру,
око трећине америчких тинејџера
пошаље преко сто порука дневно,
а многи од њих, скоро сви,
ће вероватније послати поруку пријатељима
него разговарати са њима лицем у лице.
Сјајан чланак је објављен у „Атлантику“.
Написао га је средњошколски професор
под именом Пол Барнвел.
Својој деци је задао
пројекат комуникације.
Хтео је да их научи да причају
о одређеној теми без коришћења белешки.
Рекао је ово: „Схватио сам…“
(Смех)
„Схватио сам да би способност
вођења разговора
могла бити најзанемаренија вештина
којој нисмо успели да научимо људе.“
Деца свакодневно проводе сате
укључујући се у идеје
и ангажујући се путем екрана,
али ретко имају прилику
да усаврше своје интерперсоналне
комуникационе вештине.
Може звучати као чудно питање,
али морамо да се запитамо
да ли постоји нека вештина из 21. века
која је важнија од одржавања
повезаног, поверљивог разговора.
Е, сад, ја зарађујем
тако што причам са људима:
добитницима Нобелове награде,
возачима камиона,
милијардерима, васпитачима из обданишта,
поглаварима државе, водоинсталатерима.
Причам са људима који ми се свиђају,
са људима који ми се не свиђају.
Причам са људима
са којима се лично дубоко не слажем.
Ипак, и даље остварујем
сјајне разговоре са њима.
Хоћу да вас у следећих отприлике 10 минута
научим како да причате
и како да слушате.
Многи су већ чули
велики број савета на ову тему,
ствари као што су: гледајте особу у очи,
смислите интересантну тему
о којој бисте могли да причате унапред,
гледајте, климајте главом и смешкајте се
да бисте показали да обраћате пажњу,
поновите оно што сте управо чули
или резимирајте.
Хоћу да све то заборавите.
То су глупости.
(Смех)
Не постоји разлог да учите
како да покажете да обраћате пажњу
ако заправо обраћате пажњу.
(Смех)
(Аплауз)
Е, сад, ја заправо користим исте особине
као особа која ради интервјуе
и као особа у регуларном животу.
Дакле, научићу вас
како да интервјуишете људе,
а то ће вам заправо помоћи
да научите како да боље водите разговор,
да научите да водите разговор
без губљења времена, без досаде
и, молим те, боже, без вређања некога.
Сви смо ми водили сјајне разговоре.
Сви смо их имали у прошлости.
Сви знамо како то изгледа.
То је разговор после кога се осећате
укључено и инспирисано,
или осећате да сте се заиста повезали
или да вас савршено разумеју.
Нема разлога
да већина интеракција не буде таква.
Зато имам 10 основних правила.
Спровешћу вас кроз сва,
али искрено, ако изаберете једнo од њих
и доведете га до савршенства,
већ ћете уживати у бољим разговорима.
Број један: не радите
више ствари одједном.
Не мислим само на одлагање
мобилног телефона,
таблета, кључева од аутомобила
или било чега што вам је у рукама.
Мислим на то да будете присутни.
Будите у том тренутку.
Не размишљајте о свађи са шефом,
о томе шта ћете вечерати.
Ако желите да прекинете
да разговарате, учините то,
али немојте бити половично у њему.
Број два: немојте поповати.
Ако желите да кажете своје мишљење
без пружања прилике за реакцију,
расправу, негативан одговор или развој,
напишите блог.
(Смех)
Постоји заиста добар разлог
зашто нема аналитичара у мојој емисији -
јер су стварно досадни.
Ако су конзервативци, мрзеће Обаму,
бонове за храну и абортус.
Ако су либерали, мрзеће
велике банке, нафтне компаније
и Дика Чејнија.
Потпуно предвидиво,
а ви не желите да будете такви.
Треба да започнете сваки разговор
претпостављајући да постоји
нешто што ћете научити.
Познати терапеут М. Скот Пек је рекао
да право слушање захтева
да себе ставите са стране.
То понекад значи да ставите са стране
и своје лично мишљење.
Рекао је да ће говорник,
када осети овакво прихватање,
постајати све мање рањив,
а све ће бити већа вероватноћа
да прикаже скривена унутрашња места
његовог или њеног ума слушаоцу.
Понављам, претпоставите да постоји
нешто што ћете научити.
Бил Нај: „Свако кога ћете некада упознати
зна нешто што ви не знате.“
Ја то формулишем овако -
свако је стручњак у нечему.
Број три: користите отворена питања.
У овом случају, угледајте се на новинаре.
Започните питањa са „ко“, „шта “,
„када “,„где“, „зашто“ или „ како“.
Ако поставите компликовано питање,
добићете једноставан одговор.
Ако вас упитам:
„Да ли сте били престрављени?“,
одреаговаћете на најснажнију реч
у тој реченици,
што је „престрављени“, а одговор је:
„Да, била сам“ или „Не, нисам била.“
„Да ли сте били бесни?“
„Да, био сам веома бесан.“
Пустите да они то опишу.
Они су ти који знају.
Покушајте да их питате
нешто попут: „Како је то било?“
„Какав је то био осећај?“,
јер ће онда можда морати да застану
на тренутак и да размисле о томе,
а ви ћете добити
много интересантнији одговор.
Број четири: пратите ток ствари.
То значи да ће вам се јављати мисли,
а ви треба да их одагнате из главе.
Често чујемо интервјуе
у којима гост прича неколико минута,
а затим водитељ упадне са питањем
за које се чини да је дошло ниоткуда
или на које је већ одговорено.
То значи да је водитељ
вероватно престао да слуша пре два минута
јер је смислио неко виспрено питање
и једноставно се намерачио да га изговори.
Ми чинимо исту ствар.
Седимо и разговарамо са неким,
а онда се сетимо тренутка
када смо срели Хјуа Џекмена у кафићу
(Смех)
и престанемо да слушамо.
Само чекамо на тренутак
када ћемо убацити своју причу
о Хју Џекмену и кафићу.
Надолазиће вам приче и идеје.
Треба да им допустите да дођу
и да их пустите да оду.
Број пет: ако не знате,
реците да не знате.
Људи на радију, а посебно
на Националном радију,
су много свеснији да их снимају,
те су и много пажљивији у вези са питањима
за која тврде да су стручњаци
и када тврде да нешто знају засигурно.
Чините то. Приклоните се опрезу.
Говор не би требало да буде јефтин.
Број шест: не изједначавајте
своје искуство са њиховим.
Ако причају о губитку члана породице,
немојте започети причу о времену
када сте изгубили члана породице.
Ако причају о проблемима на послу,
немојте им причати
колико мрзите свој посао.
То није исто. Никада није исто.
Сва искуства су индивидуална.
Што је још важније, не ради се о вама.
Не треба да заузмете то време
да бисте доказали колико сте невероватни
или колико сте пропатили.
Неко је једном упитао Стивена Хокинга
колики је његов IQ, а он је рекао:
„Немам појма. Људи који се хвале
својим IQ-ом су губитници.“
(Смех)
Разговори нису прилика за промоцију.
[Разговори у 21. веку]
[Како сте данас? Прочитај мој блог!]
Број седам:
покушајте да се не понављате.
Снисходљиво је и заиста досадно,
а имамо обичај да то чинимо често,
посебно у разговорима о послу
или са нашом децом,
када желимо да нагласимо нешто,
па настављамо да то непрестано
различито формулишемо.
Немојте то радити.
Број осам: не детаљишите.
Искрено, људе не интересују
године, имена,
датуми, сви ти детаљи
око чијег се смишљања мучите.
Не интересују их. Ви их интересујете.
Интересује их какви сте ви,
шта вам је заједничко.
Зато заборавите детаље. Изоставите их.
Број девет:
ово није последња ствар,
али је најважнија.
Слушајте.
Не могу вам набројати
колико је заиста важних људи рекло
да је слушање можда најважнија вештина
коју можете да развијете.
Буда је рекао, а ја парафразирам:
„Ако су вам уста отворена, не учите.“
Калвин Кулиџ је рекао:
„Нико због слушања није изгубио посао.“
(Смех)
Зашто не слушамо једни друге?
Као прво, радије бисмо причали.
Када причам, имам контролу.
Не морам да чујем ништа
што ме не интересује.
У центру сам пажње.
Могу да увећам свој идентитет.
Међутим, постоји још један разлог -
одвлачи нам се пажња.
Просечна особа изговара
око 225 речи по минути,
али ми можемо да слушамо
и до 500 речи по минути.
Зато наш ум попуњава празнину
од ових 275 речи.
Знам да су потребни труд и енергија
да стварно обратите пажњу на некога,
али ако то не можете да учините,
не разговарате.
Ви сте само двоје људи који извикују
једва повезане реченице
на истом месту.
(Смех)
Морате да слушате једни друге.
Стивен Кави је то лепо формулисао.
Рекао је: „Већина нас не слуша
са намером да разуме.
Слушамо са намером да одговоримо.“
Још једно правило, број 10,
а то је следеће - будите кратки.
[Добар разговор је као мини сукња,
довољно кратак да задржи интересовање,
али довољно дуг
да покрије тему. - Моја сестра]
(Смех)
(Aплауз)
Све се ово своди
на исти основни концепт, а то је -
будите заинтересовани за друге људе.
Знате, одрасла сам уз веома познатог деду
и постојала је некаква
врста ритуала у мом дому.
Људи би свратили да причају
са мојим деком и баком,
а након што би отишли, мајка би нам пришла
и рекла би: „Да ли знате ко је то био?
Била је то пратиља мис Америке.
Био је то градоначелник Сакрамента.
Добила је Пулицерову награду.
Он је руски балетан.“
Тако сам порасла претпостављајући
да свако има неку скривену,
невероватну ствар у себи.
Искрено, мислим да ме то чини
бољим водитељем.
Ћутим што више могу,
држим ум отворен,
увек сам спремна да ме задиве
и никада се не разочарам.
Радите исто.
Изађите, разговарајте са људима,
слушајте их
и, као најважније, будите спремни
да будете задивљени.
Хвала.
(Аплауз)
Okej, upp med händerna:
hur många har tagit bort
en vän på Facebook
för att de sagt något stötande
om politik eller religion,
barnuppfostran, mat?
(Skratt)
Och hur många av er
undviker minst en person
för att ni helt enkelt inte
vill prata med dem?
(Skratt)
Det brukade vara så att,
för att ha en trevligt samtal,
behövde vi bara följa Henry Higgins
förslag i "My Fair Lady":
Håll dig till vädret och din hälsa.
Men idag, med klimatförändring och
vaccindebatt, så är ju även de ämnena...
(Skratt)
...inte heller helt ofarliga.
Så i den värld vi nu lever i,
denna värld, där varje konversation
riskerar att utvecklas till en konflikt,
där våra politiker
inte kan prata med varandra
och där de mest triviala frågorna
har någon som kämpar passionerat,
både för och emot ...det är inte normalt.
Pew Research gjorde en undersökning
på 10 000 vuxna amerikaner,
och de fann att just nu
är vi mer polariserade,
mer splittrade,
än vi någonsin har varit i historien.
Det är mindre troligt att vi kompromissar,
vilket visar att vi inte lyssnar
på varandra.
Vi bestämmer var vi ska bo,
vem vi ska gifta oss med
och till och med
vilka som ska vara våra vänner
baserat på förutfattade meningar.
Återigen, det visar att vi
inte lyssnar på varandra.
Ett samtal kräver balans mellan
att tala och att lyssna
och någonstans på vägen
har vi förlorat den balansen.
Till en del beror det på tekniken.
Mobilerna som ni alla har,
antingen i händerna
eller tillräckligt nära så att ni snabbt
kan plocka upp dem.
Enligt Pew Research,
skickar en tredjedel av USA:s tonåringar
fler än hundra meddelanden per dag.
Nästan alla av dem är mer benägna
att skicka meddelanden till sina vänner,
än att prata med dem, öga mot öga.
Det finns en bra artikel i The Atlantic.
Den skrevs av
gymnasieläraren Paul Barnwell.
Han gav sina elever
ett kommunikationsprojekt.
Han ville lära dem hur man talar om ett
ämne utan att använda anteckningar.
Han sa: "Jag insåg att..."
(Skratt)
"Jag började inse att samtalskompetens
kan vara den mest förbisedda kunskapen
som vi missat att lära ut.
Ungar spenderar timmar varje dag
med att dela idéer och tankar via skärmen,
men mer sällan har de möjlighet
att slipa på sin sociala
kommunikationsförmåga.
Det är kanske en underlig fråga,
men vi måste fråga oss själva:
finns det någon kunskap för 2000-talet
som är viktigare
än den att kunna genomföra
ett lugnt och vettigt samtal?
Jag lever på att prata med folk:
Nobelprisvinnare, lastbilschaufförer,
miljardärer, förskollärare,
statsöverhuvuden, rörmokare.
Jag pratar med de jag gillar.
Jag pratar med de jag inte gillar.
Jag pratar med såna
som jag absolut inte håller med.
Men jag har ändå ett bra samtal med dem.
Därför vill jag ägna några minuter åt
att lära er hur man pratar
och hur man lyssnar.
Många av er har redan hört
en massa tips kring detta,
saker som att se personen i ögonen,
tänk i förväg ut spännande ämnen
att prata om,
titta, nicka och le för att visa
att du är uppmärksam,
repetera det du just hört
eller gör en summering.
Glöm allt det där.
Det är rena tramset.
(Skratt)
Det finns ingen anledning att lära sig
hur man visar att man lyssnar
om man faktiskt ...redan lyssnar.
(Skratt)
(Applåder)
Jag använder faktiskt exakt samma
färdigheter vid en professionell intervju
som jag gör till vardags.
Så, jag kommer att lära er
hur man intervjuar människor,
och det kommer faktiskt att hjälpa er
att bli en bättre samtalspartner.
Lära er att samtala
utan att ni slösar tid,
utan att ni blir uttråkade,
och, herre min tid,
utan att stöta sig med någon.
Vi har alla haft riktigt bra samtal.
Vi har haft dem tidigare.
Vi vet hur det är.
Den typ av samtal där vi känner
oss engagerade och inspirerade,
eller där vi känner det som
att vi verkligen fått kontakt
eller verkligen blivit förstådda.
Det finns ingen anledning
till att de flesta av era samtal
inte ska bli just så.
Jag har 10 enkla regler
och jag kommer nu att gå igenom alla,
men ärligt talat,
om ni bara lär er en enda av dem,
kommer ni redan att ha ett bättre samtal.
Nummer ett: Inte flera saker samtidigt.
Och jag menar inte bara
att du ska lägga ner mobilen,
surfplattan eller bilnycklarna
eller vad du håller i.
Jag menar, var närvarande.
Var i just det ögonblicket.
Tänk inte på grälet du hade med chefen.
Fundera inte på vad du ska ha till middag.
Om du vill lämna samtalet,
lämna samtalet,
men var inte hälften i
och hälften utanför.
Nummer två: Predika inte.
Om du vill göra din åsikt hörd
utan att ge möjlighet till svar,
att bli ifrågasatt eller att utvecklas,
skriv en blogg.
(Skratt)
Det finns en bra anledning varför jag
inte tillåter förståsigpåare i min show:
För dom är riktigt tråkiga.
Om de är konservativa, kommer de att
hata Obama och matkuponger och abort.
Om de är liberala, kommer de att hata
stora banker, oljebolag och Dick Cheney.
Helt förutsägbart.
Och du vill inte vara sån.
Du måste börja varje samtal med
inställningen att du har något att lära.
Den berömda terapeuten M. Scott Peck sa
att sant lyssnande kräver
att man åsidosätter sig själv.
Och ibland innebär det att man
måste åsidosätta sin personliga åsikt.
Han sa att om man känner detta
blir talaren allt mindre sårbar
och allt mer benägen
att öppna upp sitt innersta
av hans eller hennes sinne för lyssnaren.
Så utgå från att du har något att lära.
Bill Nye: "Alla du någonsin kommer
att träffa, vet något du inte vet."
Jag säger det såhär:
Alla är expert på något.
Nummer tre: Använd öppna frågor.
I det här fallet, gör som journalister.
Börja frågor med vem,
vad, när, var, varför och hur.
Om du frågar komplicerat,
så blir det simpla svar.
Om du får frågan, "var du livrädd?",
kommer du att reagera på det
kraftfullaste ordet i meningen,
vilket är "livrädd", och svaret blir
kort "ja" eller "nej"
"Var du arg?"
"Ja, jag var mycket arg."
Låt istället dem beskriva.
Det är ju de som vet.
Prova att fråga dem saker som,
"Hur var det?"
"Hur kändes det?"
Eftersom de då kanske måste
stanna upp och fundera,
så kommer du att få
ett mycket mer intressant svar.
Nummer fyra: Följ med i samtalet
Det dyker hela tiden upp tankar hos dig,
och du måste släppa dem.
Vi har ofta hört intervjuer
där en gäst talar i flera minuter
och därefter ställer intervjuaren en fråga
som verkar komma från ingenstans,
eller kanske redan besvarats.
Troligen slutade intervjuaren
lyssna för ett par minuter sedan
eftersom han då kom på den
den där riktigt kluriga frågan,
som han helt enkelt bara måste få ställa.
Och vi gör exakt samma sak.
Vi sitter där och samtalar med någon,
och då minns vi plötsligt när vi såg
Hugh Jackman på ett kafé.
(Skratt)
Och då slutar vi lyssna.
Vi bara väntar på ögonblicket
där vi kan trycka in vår historia
om Hugh Jackman och kaffe.
Berättelser och idéer kommer att dyka upp.
Du måste låta dem komma och låta dem gå.
Nummer fem: Om du inte vet,
säg att du inte vet.
Nuförtiden är människor,
särskilt de på riksradio,
mycket mer medvetna om att de spelas in,
därför är de mer försiktiga
med vad de säger sig vara expert på
och vad de är säkra på att de vet.
Känn gränsen så att du inte passerar den.
Lögner kostar.
Nummer sex: Likställ inte
din erfarenhet med deras.
Om de pratar om att
ha förlorat en familjemedlem,
börja inte prata om tiden
när du förlorade en familjemedlem.
Om de pratar om problem
som de har på jobbet,
berätta inte om
hur mycket du hatar ditt jobb.
Det är inte samma sak. Det är aldrig det.
Alla erfarenheter är individuella.
Och ännu viktigare,
det handlar inte om dig.
Du behöver inte ta just det ögonblicket
för att bevisa hur fantastisk du är
eller hur mycket du har lidit.
Någon frågade Stephen Hawking
vad hans IQ var och han sade,
"Jag har ingen aning. Det är synd om
människor som skryter om sitt IQ."
(Skratt)
Ett samtal är inte ett säljögonblick.
[Samtal på 2000-talet:
- Hur mår du idag? - Läs min blogg!]
Nummer sju:
Försök att inte upprepa dig.
Det är nedlåtande,
och det är verkligen tråkigt,
och vi tenderar att göra det en hel del.
Särskilt i samtal på jobbet
eller i samtal med våra barn,
när vi har något vi vill säga,
så upprepar vi det om och om igen.
Gör inte det.
Nummer åtta: Undvik småkrafset.
Ärligt talat, folk bryr sig inte
om åren, namnen,
datumen, alla dessa detaljer
som du kämpar med att komma ihåg.
De bryr sig inte.
Vad de bryr sig om är dig.
De bryr sig om vad du vill,
vad ni har gemensamt.
Så glöm detaljerna. Bort med dom.
Nummer nio:
Detta är inte den sista,
men det är den viktigaste.
Lyssna.
Jag kan inte säga hur många
betydelsefulla personer som sagt
att lyssna är kanske den
absolut viktigaste kunskapen
som du kan utveckla.
Buddha sa, och jag citerar,
"Om din mun är öppen, lär du dig inte. "
Och Calvin Coolidge sa, "Ingen har
någonsin lyssnat sig bort från ett jobb."
(Skratt)
Varför lyssnar vi inte på varandra?
För det första, vi pratar hellre.
När jag pratar, har jag kontroll.
Jag behöver inte höra något
som jag inte vill höra.
Jag är i centrum för uppmärksamheten.
Jag kan stärka min egen identitet.
Men det finns ännu en orsak:
Vi blir distraherade.
Den genomsnittliga personen pratar
med ca 225 ord per minut,
men vi kan lyssna på upp till
500 ord per minut.
Så våra hjärnor fyller i
de resterande 275 orden.
Och jag vet att det tar kraft och energi
att faktiskt ge någon uppmärksamhet,
men om du inte kan göra det,
så är du inte i ett samtal.
Då är det bara två människor som
skriker osammanhängande meningar
på en och samma plats.
(Skratt)
Ni måste lyssna på varandra.
Stephen Covey uttryckte det
mycket vackert.
Han sade, "De flesta av oss lyssnar inte
för att vi tänkt förstå.
Vi lyssnar för att vi tänkt ge svar."
Sista regeln, nummer 10,
är denna: Var kortfattad.
[Ett bra samtal är som en minikjol;
tillräckligt kort för att vara intressant,
men tillräckligt lång för att ha
ett innehåll. -Min syster-]
(Skratt)
(Applåder)
Allt detta kan kokas ner
till en mening, nämligen:
Var intresserad av andra människor.
Jag växte upp
med en mycket berömd morfar,
och det var lite av en ritual i mitt hem.
Folk kom för att prata med
mina morföräldrar,
och när de gått, kom mamma till oss,
och så sa hon, "Vet ni vem det var?"
Hon tävlade i fröken USA.
Han var borgmästare i Sacramento.
Hon vann Pulizerpriset.
Han är balettdansare."
Så jag växte upp med övertygelsen
att alla bär på dolda,
fantastiska berättelser.
Och jag tror att det är det som gör mig
till en bättre intervjuare.
Jag håller tyst så ofta som jag kan.
Jag är öppen för idéer,
jag är alltid inställd på att fascineras,
och jag blir aldrig besviken.
Gör nu likadant.
Gå ut och samtala med folk,
lyssna på folk,
och viktigast av allt;
var beredd på att fascineras.
Tack.
(Applåder)
เอาล่ะ มาลองยกมือกันหน่อยว่า
มีกี่คนในที่นี้ที่อันเฟรนด์บางคนในเฟซบุ๊ค
เพราะว่าพวกเขาพูดสิ่งที่ทำให้
คุณไม่พอใจเกี่ยวกับศาสนา หรือการเมือง
การเลี้ยงลูก หรืออาหาร
(เสียงหัวเราะ)
แล้วกี่คนที่มีคนที่คุณจงใจเลี่ยง
อย่างน้อยหนึ่งคน
เพราะว่าคุณแค่ไม่อยากจะคุยกับคน ๆ นั้น
(เสียงหัวเราะ)
สมัยก่อน การที่จะมีบทสนทนาที่สุภาพนั้น
เราก็แค่ต้องทำตามคำแนะนำ
ของเฮนรี่ ฮิกกินส์ ในเรื่อง My Fair Lady
พยายามคุยแค่เรื่องอากาศ
กับสุขภาพก็พอ
แต่ว่าสมัยนี้ ด้วยเรื่องโลกร้อน
การต่อต้านการฉีดวัคซีน หัวข้อพวกนั้น...
(เสียงหัวเราะ)
ก็ไม่ปลอดภัยอีกเช่นกัน
บนโลกที่เราอาศัยอยู่นี้
โลกที่ทุกการสนทนา
มีโอกาสที่จะกลายเป็นการโต้เถียงกันได้
โลกที่นักการเมืองของเรา
ไม่สามารถพูดคุยกันได้
และเป็นโลกที่แม้แต่เรื่องเล็กน้อยที่สุด
ก็มีทั้งคนที่ต่อสู้สุดตัวเพื่อมัน
และต่อต้านมัน ซึ่งมันไม่ปกติ
สถาบันวิจัยพิว ทำการศึกษาจาก
ผู้ใหญ่ชาวอเมริกันจำนวน 10,000 คน
และพวกเขาพบว่า ในตอนนี้
พวกเราแบ่งฝักแบ่งฝ่ายมากขึ้น
พวกเราแบ่งแยกกันมากขึ้น
มากกว่าที่ครั้งไหน ๆ ในประวัติศาสตร์
เรามีแนวโน้มที่จะประนีประนอมน้อยลง
ซึ่งนั่นแปลว่า
เรากำลังไม่ฟังกันและกัน
และเรากำลังตัดสินใจว่า เราจะอยู่ที่ไหน
จะแต่งงานกับใคร หรือแม้แต่
ใครคือคนที่จะเป็นเพื่อนของเรา
โดยอ้างอิงจากสิ่งที่เราเชื่อไปแล้ว
นั่นก็อีก มันหมายความว่า
เรากำลังไม่ฟังคนอื่น
การสนทนากัน ต้องการความสมดุล
ระหว่างการพูด และการฟัง
แต่ตอนไหนไม่รู้
ที่เราเสียความสมดุลนั้นไป
ทีนี้ จริง ๆ สาเหตุหนึ่งก็เพราะเทคโนโลยี
สมาร์ทโฟนที่พวกคุณทุกคน
อาจจะถืออยู่ในมือ
หรือไม่ก็อยู่ใกล้พอ
ที่คุณจะหยิบได้อย่างรวดเร็ว
อ้างอิงจากสถาบันวิจัยพิว
ประมาณหนึ่งในสามของวัยรุ่นอเมริกัน
ส่งข้อความมากกว่าร้อยข้อความในหนึ่งวัน
และหลายคนในนั้น เกือบทั้งหมดในนั้น
มีแนวโน้มที่จะส่งข้อความหาเพื่อน
แทนที่จะพูดคุยกัน แบบเห็นหน้า
มีข้อความหนึ่ง จากหนังเรื่อง The Atlantic
ซึ่งถูกเขียนโดยคุณครูมัธยมปลาย
ชื่อพอล บาร์นเวล
และเขาให้เด็ก ๆ ทำโครงงาน
เกี่ยวกับการสื่อสาร
เขาอยากจะสอนพวกเขา
เรื่องการพูดในหัวข้อเฉพาะ โดยไม่ใช้โน้ต
และเขากล่าวว่า "ผมเพิ่งตระหนักว่า..."
(เสียงหัวเราะ)
"ผมเพิ่งตระหนักว่า
ความสามารถในการสนทนานั้น
อาจจะเป็นทักษะหนึ่งเดียว
ที่เรามองข้ามมากที่สุด และลืมที่จะสอนมัน
เด็ก ๆ ใช้เวลาหลายขั่วโมงในหนึ่งวัน
อยู่กับไอเดียและเพื่อน ๆ ผ่านหน้าจอ
แต่มีช่วงเวลาน้อยมากที่พวกเขาจะมีโอกาส
ได้พัฒนาทักษะการสื่อสารระหว่างกัน
มันอาจจะฟังดูเป็นคำถามตลก ๆ
แต่เราก็ต้องถามตัวเองว่า
มีทักษะไหนอีกในยุคนี้
ที่จะสำคัญไปกว่าความสามารถในการ
คงบทสนทนาที่เชื่อมโยงและมั่นใจเอาไว้ได้
ตอนนี้อาชีพหลักของฉันคือการพูดคุยกับผู้คน
คนที่ได้รางวัลโนเบล คนขับรถบรรทุก
เศรษฐีพันล้าน คุณครูอนุบาล
นายกเทศมนตรี หรือช่างประปา
ฉันคุยกับคนที่ฉันชอบ
คุยกับคนที่ฉันไม่ชอบด้วยเหมือนกัน
คุยกับคนที่ส่วนตัวแล้ว
ฉันไม่เห็นด้วยเอามาก ๆ
แต่ฉันก็ยังสามารถ
มีบทสนทนาดี ๆ กับพวกเขาได้
เพราะฉะนั้น ฉันเลยอยากจะใช้เวลา 10 นาทีนี้
สอนพวกคุณว่าจะต้องพูดคุยกันอย่างไร
และต้องฟังกันอย่างไร
พวกคุณหลายคนคงจะเคยได้ยิน
คำแนะนำมากมายในเรื่องนี้แล้ว
อย่างเช่น ให้สบตาคนที่พูดด้วย
เตรียมหัวข้อที่น่าสนใจไว้ล่วงหน้า
สบตา พยักหน้า และยิ้ม
เพื่อแสดงออกว่าคุณกำลังสนใจฟังอยู่
ทวนสิ่งที่คุณเพิ่งได้ฟังไป
หรือลองสรุปใหม่
ฉันอยากให้ทุกคนลืมไปให้หมด
มันไร้สาระมาก
(เสียงหัวเราะ)
ไม่มีความจำเป็นเลยที่คุณ
จะต้องมานั่งเรียนรู้วิธีการแสดงออก
ถ้าคุณสนใจฟังอยู่จริงๆ
(เสียงหัวเราะ)
(เสียงปรบมือ)
จริงๆแล้ว ฉันก็ใช้ทักษะเดียวกันนี้
ในฐานะนักสัมภาษณ์มืออาชีพ
ที่ฉันใช้มันในชีวิตประจำวัน
เพราะฉะนั้น ฉันจะมาสอนคุณว่า
จะต้องสัมภาษณ์คนอื่นอย่างไร
และนั่นคือสิ่งที่จะช่วยให้คุณเรียนรู้ว่า
จะเป็นนักสนทนาที่ดีขึ้นได้อย่างไร
เรียนรู้การสร้างบทสนทนา
โดยไม่ต้องมัวเสียเวลา
หรือต้องเบื่อหน่าย
แล้วก็นะ ขอร้องล่ะ
ไม่ต้องไปทะเลาะกับใครเขาด้วย
พวกเราทุกคนเคยมีบทสนทนาที่ยอดเยี่ยมมาก่อน
เคยผ่านมันมาแล้วแน่ ๆ
และรู้ว่ามันเป็นยังไง
เป็นบทสนทนาที่พอจบแล้วคุณรู้สึกยังอินอยู่
และช่วยจุดประกายความคิดขึ้นมา
หรือเป็นอันที่คุณรู้สึกว่า
คุณได้เข้าถึงมันจริง ๆ
หรือรู้สึกว่ามีคนเข้าใจคุณอย่างดี
มันไม่มีเหตุผลพิเศษอะไร
ที่การมีปฏิสัมพันธ์ของคุณส่วนใหญ่
จะเป็นแบบนั้นไม่ได้
เพราะฉะนั้น ฉันเลยมีกฎง่าย ๆ 10 ข้อ
ที่จะมาไล่ให้คุณฟังไปพร้อม ๆ กัน
แต่เอาจริง ๆ นะ แค่คุณเลือกมาซักหนึ่งข้อ
แล้วฝึกให้เชี่ยวชาญ
คุณก็สามารถสนุกกับการสนทนาที่ดีขึ้นได้แล้ว
ข้อแรก อย่าทำหลายอย่างพร้อมกัน
และฉันก็ไม่ได้หมายถึง
แค่ให้คุณวางโทรศัพท์ลงนะ
หรือวางแท็บเล็ต วางกุญแจรถ
หรืออะไรก็ตามที่คุณถืออยู่ตอนนั้น
ฉันหมายความว่า
ต้อง "อยู่" กับการสนทนานั้นจริง ๆ
อย่าไปคิดถึงเรื่องที่คุณทะเลาะกับเจ้านาย
อย่าคิดเรื่องเมนูอาหารเย็นวันนี้
ถ้าคุณอยากจะออกจากการสนทนานั้น
ก็ออกมาเลย
อย่าอยู่แบบครึ่ง ๆ กลาง ๆ
ข้อสอง อย่าวางท่า
ถ้าคุณอยากจะเสนอความคิดเห็น
โดยไม่อยากให้มีคนตอบ โต้แย้ง
คำตอบที่ไม่ถูกใจ หรือการพัฒนา
ไปเขียนบล็อกแทนแล้วกัน
(เสียงหัวเราะ)
จริง ๆ แล้วมันก็มีเหตุผลว่า ทำไมฉันถึง
ไม่ให้ผู้เชี่ยวชาญเข้าฟังบรรยายของฉัน
เพราะพวกเขาน่าเบื่อมาก ๆ
ถ้าพวกเขาเป็นพวกอนุรักษ์นิยม
พวกเขาจะเกลียดโอบามา คูปองอาหาร การทำแท้ง
แต่ถ้าพวกเขาเป็นพวกเสรีนิยม
พวกเขาก็จะเกลียด
ธนาคารใหญ่ ๆ บริษัทน้ำมัน
และดิ๊ก เชนีย์
เดาได้ง่าย ๆ เลย
และคุณก็ไม่คงไม่อยากจะเป็นแบบนั้น
คุณควรจะต้องเริ่มการสนทนาทุกครั้ง
ด้วยความรู้สึกว่าจะต้องได้เรียนรู้สิ่งใหม่
เอ็ม สก็อตต์ เพ็ค นักบำบัดชื่อดัง
กล่าวไว้ว่า
การฟังที่แท้จริง คือการปล่อยวางตัวเอง
และในบางครั้งนั่นก็หมายถึง
การละทิ้งความเห็นส่วนตัวของคุณ
เขาบอกว่า การรับรู้ได้ถึงการยอมรับนี้
ผู้พูดจะค่อย ๆ รู้สึกมั่นคงขึ้น
และมีแนวโน้มมากขึ้นที่จะเปิดเผยตัวตนจริง ๆ
ออกมาให้ผู้ฟังได้รับรู้มากขึ้น
แต่ก็นั่นแหละ มันอยู่บนพื้นฐานว่า
คุณมีสิ่งที่จะได้เรียนรู้
บิล นายย์ บอกไว้ว่า "ทุกคนที่คุณได้เจอ
จะรู้บางอย่างที่คุณไม่รู้"
ฉันจะอธิบายแบบนี้แล้วกัน
ทุกคนมีความเชี่ยวชาญในบางสิ่งบางอย่างอยู่
ข้อสาม ใช้คำถามปลายเปิด
ในกรณีนี้ ให้ใช้วิธีของพวกนักข่าว
เริ่มต้นคำถามด้วยคำว่า ใคร ทำอะไร ที่ไหน
เมื่อไหร่ อย่างไร และเพราะอะไร
ถ้าคุณถามคำถามที่ซับซ้อน
คุณก็จะได้คำตอบง่าย ๆ กลับมา
ถ้าฉันถามคุณว่า "คุณกลัวไหม"
คุณก็จะตอบ
คำที่มีพลังรุนแรงที่สุดในคำถามนั้นกลับมา
นั่นก็คือคำว่า "กลัว" และคุณจะตอบว่า
"ใช่ ฉันกลัว" หรือ "ไม่ได้กลัว"
"คุณโกรธไหม" ก็จะได้เป็น "ใช่ ฉันโกรธมาก"
ปล่อยให้เขาอธิบาย
เขาเป็นคนที่รู้เรื่องมันมากที่สุด
พยายามถามอะไรเช่น
"มันเป็นอย่างไรล่ะ"
"แล้วรู้สึกอย่างไรบ้าง"
เพราะแบบนั้น คนฟังอาจจะต้องหยุด
และใช้เวลาคิดถึงมันก่อน
แล้วคุณก็จะได้รับคำตอบ
ที่น่าสนใจมากขึ้นกว่าเดิมเยอะ
ข้อที่สี่ ปล่อยไปตามสถานการณ์
นั่นแปลว่า ให้ความคิดไหลเข้ามาในใจคุณ
แล้วคุณก็จะต้องปล่อยให้มันออกมาจากใจคุณ
เรามักได้ยินการสัมภาษณ์หลายครั้ง
ที่แขกรับเชิญพูดอยู่หลายนาที
แล้วพิธีกรค่อยเดินกลับเข้ามา
และถามคำถาม
ที่เหมือนไม่มีที่มาที่ไป
หรือไม่ก็ถูกตอบไปแล้วในการพูดก่อนหน้า
นั่นแสดงว่าพิธีกรเองคง
ไม่ได้ฟังตั้งแต่สองสามนาทีที่แล้ว
เพราะเขามัวแต่นั่งคิด
เรื่องคำถามแสนบรรเจิดนี้อยู่
หรือไม่เขาก็ตั้งใจที่จะพูดแบบนั้นอยู่แล้ว
แล้วเราก็ทำแบบเดียวกันนั่นแหละ
เรานั่ง และพูดคุยอยู่กับใครสักคน
แล้วอยู่ดี ๆ เราก็นึกถึงตอนที่
เคยเจอฮิวจ์ แจ็คแมนในร้านกาแฟ
(เสียงหัวเราะ)
จากนั้นเราก็หยุดฟังไป
เราแค่รอจังหวะที่จะพูดเรื่องของตัวเอง
เกี่ยวกับฮิวจ์ แจ็คแมน และกาแฟ
เรื่องราวและไอเดียต่าง ๆ จะเข้ามาหาคุณ
คุณต้องปล่อยให้มันมาหา และปล่อยมันผ่านไป
ข้อที่ห้า ถ้าคุณไม่รู้ ให้บอกว่าคุณไม่รู้
สมัยนี้ คนที่จัดรายการวิทยุต่างๆ
โดยเฉพาะสถานีสาธารณะ
ต่างก็ให้ความสนใจ
กับสิ่งที่ตัวเองพูดมากขึ้น
ทุกวันนี้เขาระมัดระวังตัวกันมากขึ้น
ในสิ่งที่อ้างว่าตัวเองเชี่ยวชาญ
หรือสิ่งที่อ้างว่ารู้แน่นอน
ทำแบบนั้นเถอะ แต่ว่าก็ระวังไว้ด้วย
การพูดนั้นไม่ควรจะแค่ผิวเผิน
ข้อหก
อย่าเอาประสบการณ์ของตัวเองไปวัดคนอื่น
ถ้าคนอื่นกำลังเล่าว่า
เขาเสียสมาชิกในครัวครัวไป
อย่าพูดถึงตอนที่
คุณเสียสมาชิกในครอบครัวของตัวเอง
ถ้าเขากำลังเล่าเรื่องปัญหา
ที่เจอในที่ทำงาน
อย่าเล่าว่าคุณเกลียดงานของตัวเองแค่ไหน
มันไม่เหมือนกัน และไม่เคยเหมือนกัน
ประสบการณ์ต่าง ๆ เป็นเรื่องของแต่ละคน
และที่สำคัญยิ่งไปกว่านั้น
มันไม่ใช่เรื่องของคุณ
คุณไม่ต้องใช้ช่วงเวลานั้น
พิสูจน์ว่าตัวเองยอดเยี่ยมแค่ไหน
หรือคุณผ่านความยากลำบากมาขนาดไหน
มีคนเคยถามสตีเฟ่น ฮอว์คิงว่าไอคิวเท่าไหร่
แล้วเขาก็ตอบว่า
"ผมไม่รู้เลย มีแต่พวกขี้แพ้
ที่อวดเรื่องไอคิวตัวเอง"
(เสียงหัวเราะ)
การสนทนานั้นไม่ใช่โอกาสในการส่งเสริมการขาย
[ การสนทนาในศตวรรษที่ 21 ]
[ คุณเป็นยังไงบ้างวันนี้
อ่านบล็อคของฉันสิ! ]
ข้อเจ็ด
พยายามอย่าพูดย้ำไปย้ำมา
มันลดคุณค่าตัวเอง และน่าเบื่อสุด ๆ
แล้วเราก็มีแนวโน้มจะทำมันบ่อยๆ
โดยเฉพาะในการสนทนาเรื่องงาน
หรือการพูดกับลูก ๆ ของเรา
เรามีจุดที่อยากจะเน้นย้ำ
เราเลยแค่ปรับคำพูดนิดหน่อย
แล้วย้ำมันอยู่ซ้ำ ๆ
อย่าทำอย่างนั้น
ข้อแปด
อย่าพูดในสิ่งที่ไม่จำเป็น
เอาตรง ๆ ก็คือ คนอื่นไม่ได้อยากรู้
ไม่ว่าจะเรื่องปี เรื่องชื่อ
เรื่องวันที่ รายละเอียดพวกนั้น
ที่คุณพยายามจะนึกอยู่ในใจ
พวกเขาไม่ได้อยากรู้
เขาอยากรู้เรื่องคุณ
เขาสนใจว่าคุณเป็นยังไง
คุณมีอะไรที่คล้ายกันบ้าง
ดังนั้น ลืมเรื่องรายละเอียดไป ทิ้งมันไว้
ข้อเก้า
นี่ไม่ใช่ข้อสุดท้าย
แต่เป็นข้อที่สำคัญที่สุด
ฟัง
ฉันไม่สามารถบอกได้ว่า
กี่ครั้งแล้วที่คนสำคัญ ๆ ได้กล่าวไว้ว่า
ว่าบางทีแล้ว การฟังอาจจะเป็นทักษะ
ที่สำคัญที่สุด
ที่คุณสามารถสร้างมันได้
พระพุทธเจ้ากล่าว
และฉันถอดความได้ว่า
ถ้าปากคุณกำลังเปิด
นั่นคือคุณไม่ได้ฟังอยู่
และเคลวิน คูลิดจ์ ก็เคยกล่าวไว้ว่า
"ไม่เคยมีใครถูกไล่ออกเพราะการฟัง"
(เสียงหัวเราะ)
ทำไมเราถึงไม่ฟังกันล่ะ
ข้อแรก เพราะเราเอาแต่พูดมากกว่า
เมื่อฉันกำลังพูด ฉันคือคนที่กุมอำนาจ
ฉันไม่ต้องได้ยินสิ่งที่ฉันไม่สนใจ
ฉันเป็นจุดศูนย์กลางของความสนใจ
ฉันได้เน้นย้ำตัวตนของตัวเอง
แต่มันก็มีอีกเหตุผลหนึ่ง
เราถูกเบนความสนใจ
คนปกติทั่วไปจะพูดประมาณ 225 คำต่อนาที
แต่เราสามารถฟังได้ถึง 500 คำต่อนาที
เพราะอย่างนั้น
สมองของเราจึงเติมอีก 275 คำที่เหลือเอง
แต่โอเค ฉันก็เข้าใจนะ
ว่ามันต้องใช้ความพยายามและพลังงานมาก
เพื่อจะให้ความสนใจกับใครสักคน
แต่ถ้าคุณทำไม่ได้
งั้นคุณก็ไม่ได้อยู่ในการสนทนา
คุณจะเป็นแค่คนสองคนที่ตะโกน
ประโยคที่ไม่ได้เกี่ยวข้องกันไปมา
ในบริเวณเดียวกัน
(เสียงหัวเราะ)
คุณต้องฟังกันและกัน
สตีเฟ่น โควีย์ กล่าวไว้อย่างสวยหรูว่า
"พวกเราส่วนใหญ่ไม่ได้ฟัง
ด้วยความตั้งใจที่จะเข้าใจ
เราฟังด้วยความตั้งใจที่จะตอบคนอื่น"
อีกข้อนึง ข้อที่สิบ
ซึ่งมันก็คือ พูดให้กระชับ
[ การสนทนาที่ดีก็เหมือนมินิสเกิร์ต
สั้นพอที่จะเรียกความสนใจ
แต่ก็ยาวพอที่จะครอบคลุมสิ่งสำคัญ
- น้องสาวของฉัน ]
(เสียงหัวเราะ)
(เสียงปรบมือ)
ทั้งหมดนี้ สรุปลงมาเหลือแค่แนวคิดง่าย ๆ
ซึ่งก็คือ
สนใจคนอื่นบ้าง
ฉันโตขึ้นมากับคุณตาที่มีชื่อเสียง
แล้วมันก็เหมือนเป็นธรรมเนียมที่บ้านว่า
จะมีคนมาที่บ้าน เพื่อคุยกับคุณตาคุณยาย
แล้วเมื่อพวกเขากลับไป
แม่ก็จะเข้ามาหาเรา
แล้วถามว่า "รู้ไหมว่านั่นใคร"
เธอเคยเป็นรองมิสอเมริกา
เขาเคยเป็นนายกฯ เมืองซาคราเมนโต
เธอเคยชนะรางวัลพูลิเซอร์ไพรซ์
หรือเขาเคยเป็นนักบัลเลต์มาก่อน
เพราะอย่างนั้นฉันเลยโตขึ้นมาโดยคอยเดาว่า
แต่ละคนมีบางสิ่งบางอย่างที่สุดยอดซ่อนอยู่
ซึ่งฉันก็คิดด้วยว่า มันคือสิ่งที่ทำให้ฉัน
เป็นพิธีกรได้ดีกว่าหลายคน
ฉันรูดซิบปากสนิท
ให้เยอะที่สุดเท่าที่ทำได้
ฉันเปิดใจ
ฉันพร้อมจะรับความประหลาดใจเสมอ
และฉันก็ไม่เคยต้องผิดหวังเลย
คุณก็แค่ทำแบบเดียวกัน
ออกไปคุยกับคนอื่น
ฟังคนอื่น
และที่สำคัญที่สุด
เตรียมใจให้พร้อมรับความประหลาดใจ
ขอบคุณค่ะ
(เสียงปรบมือ)
Pekala, elleri görmek istiyorum:
Kaçınız politika, din, çocuk bakımı,
yiyecek hakkında
saldırgan yorum yaptığı için
Facebook'tan arkadaşını çıkarttı?
(Kahkaha)
Kaçınız sadece konuşmak istemediği için
uzak durduğu en az bir insanı tanıyor?
(Kahkaha)
Eskiden kibar bir diyalog kurabilmek için
"Benim Güzel Meleğim"deki Henry Higgin'in
tavsiyesine uymak zorundaydık
Hava durumuna ve sağlığınıza bağlı kalın.
Ama son zamanlarda, küresel ısınma
ve aşı karşıtlığı ile bu konular da --
(Kahkaha)
güvenli değil.
Yaşadığımız dünya,
her diyaloğun
tartışmaya dönüşme potansiyelinin olduğu,
politikacıların
birbirleriyle konuşamadıkları,
en önemsiz konuları bile tutkuyla savunan
ve karşı çıkanların olduğu
bu dünya normal değil.
Pew Araştırma Merkezi, Amerikalı
10 bin yetişkinle araştırma yaptı.
Şu aralar, tarihte hiç olmadığı kadar
kutuplaştığımız
ve bölündüğümüz sonucuna vardı.
Uzlaşma ihtimalimiz daha az.
Bu da birbirimizi
dinlemediğimiz anlamına geliyor.
Çoktan inandığımız şeyler doğrultusunda
nerede yaşayacağımız,
kiminle evleneceğimiz,
hatta arkadaşlarımızın
kim olacağına karar veriyoruz.
Yine bu da birbirimizi
dinlemediğimizi gösterir.
Bir diyalog, konuşmayla
dinleme arasında denge gerektirir.
Bir yerlerde bu dengeyi kaybettik.
Bunun bir kısmı teknoloji yüzünden.
Elinizde olan ya da anında
ulaşabileceğiniz kadar yakın tuttuğunuz
akıllı telefonlar.
Pew Araştırma'ya göre;
Amerikalı gençlerin üçte biri,
günde yüzden fazla mesaj gönderiyor.
Neredeyse her biri,
arkadaşlarıyla yüz yüze görüşmek yerine
mesajlaşmayı tercih ediyor.
Atlantik'te şu harika cümle var.
Paul Barnwell adında
bir lise öğretmeni tarafından yazıldı.
Öğrencilerine bir iletişim projesi verdi.
Onlara belirli bir konuda not kullanmadan
nasıl konuşabileceklerini öğretmek istedi.
Şöyle dedi: "Fark ettim ki..."
(Kahkaha)
"Fark ettim ki konuşma becerisi
öğretmede başarısız olduğumuz
gözden en çok kaçan tek konu olabilir."
Çocuklar her gün ekranlar aracılığıyla
birbirleriyle ve fikirlerle meşgul.
Çok nadiren,
kişilerarası iletişim becerilerini
geliştirmek için fırsatları olur.
Komik gelebilir ama kendimize
şu soruyu sormalıyız:
Uyumlu, özgüvenli
diyalog sürdürmekten daha önemli
herhangi bir 21. yüzyıl becerisi var mı?
Geçimimi insanlara konuşarak sağlıyorum:
Nobel ödülü kazananları, kamyon şoförleri,
milyarderler, anaokulu öğretmenleri,
devlet başkanları, tesisatçılar.
Sevdiğim insanlarla konuşurum.
Sevmediklerimle konuşurum.
Kişisel olarak derinden katılmadığım
insanlarla konuşurum.
Buna rağmen onlarla
harika diyaloglar kurarım.
Sonraki 10 dakikada size
nasıl konuşacağınızı
ve nasıl dinleyeceğinizi anlatacağım.
Birçoğunuz bu konular hakkında;
karşındakinin gözüne bak,
başlamadan ilginç konular düşün,
ilgilendiğini göstermek için
bak, başını salla ve gülümse,
duyduğun şeyleri tekrarla
veya özetle gibi tavsiyeler duymuştur.
Sizden bunların hepsini
unutmanızı istiyorum.
Bu saçmalık.
(Kahkaha)
Eğer gerçekten dikkatinizi veriyorsanız,
bunu nasıl göstereceğinizi
öğrenmek için bir neden yok.
(Kahkaha)
(Alkış)
Uzman bir konuşmacı olarak
günlük hayatta kullandığım
becerilerin aynısını kullanıyorum.
Size insanlarla nasıl iletişim
kuracağınızı öğreteceğim.
Aslında bu, nasıl daha iyi konuşmacı
olacağınızı öğrenmenize yardım edecek.
Zaman kaybetmeden, sıkılmadan,
tanrım lütfen, özellikle kimseyi kırmadan
diyalog kurmayı öğrenmek.
Hepimiz harika diyaloglar kurduk.
Daha önce yaptık.
Nasıl olduğunu biliyoruz.
İlham verici ve dikkat çekici
hissederek uzaklaştığın,
gerçek bir bağlantı kurduğunu hissettiğin,
veya mükemmel bir şekilde
anlaşıldığın türde bir diyalog.
Gerçek hayattaki ilişkilerimizin
böyle olmaması için bir neden yok.
Temel 10 kuralım var.
Bunların hepsini anlatacağım.
Açıkçası, sadece birini seçerseniz
ve onda ustalaşırsanız
daha iyi sohbetlerin tadını
çoktan çıkarırsınız.
Bir numara: Aynı anda birkaç iş yapmayın.
Telefonunuzu, tabletinizi,
araban anahtarlarınızı
veya elinizde her ne varsa
onu bırakın demiyorum.
Demek istediğim, anda kalın.
O anın içinde olun.
Patronunuzla olan tartışmanızı düşünmeyin.
Akşam yemeğinde
ne yiyeceğinizi düşünmeyin.
Konuşmayı bitirmek istiyorsanız
bitirin.
Biraz içinde
veya biraz dışında olmayın.
İki numara: Ahkam kesmeyin.
Eğer diğerlerine cevap hakkı tanımadan,
onlarla tartışmaya girmeden
ya da konu büyümeden
iletişim kurmak istiyorsanız
blog tutun.
(Kahkaha)
Konuşmalarımda uzmanların olmasına
izin vermememin iyi bir nedeni var.
Çünkü gerçekten sıkıcılar.
Muhafazakarlarsa, Obama'dan, yemek
fişlerinden ve kürtajdan nefret edecekler.
Liberallerse, büyük bankalardan,
petrol şirketlerinden
ve Dick Cheney'den nefret edecekler.
Tamamen öngörülebilir.
Böyle olmak istemezsiniz.
Her konuşmaya öğrenecek yeni bir şeyiniz
olduğunu düşünerek başlamalısınız.
Ünlü terapist M.Scott Peck,
doğru dinlemenin kendini bir kenara
bırakmayı gerektirdiğini söyler.
Bazen bu, kendi fikrini
kenara bırakmak demek.
Bu kabullenişi hisseden konuşmacının
daha az kırılgan hale gelip;
dinleyiciye zihninin kapılarını
daha fazla açacağını söyledi.
Öğrenebileceğiniz bir şeyler
olduğunu farz edin.
Bill Nye dedi ki: "Tanışacağın herkes,
senin bilmediğin bir şeyler biliyor."
Bunu şu şekilde yorumladım:
Herkes bir konuda uzman.
Üç numara: Açık uçlu sorular sorun.
Bu kuralda, gazetecileri örnek alın.
Sorunuza; kim, ne, ne zaman,
nerede, neden ve nasıl ile başlayın.
Eğer sorunuz karmaşıksa,
basit bir cevap alırsınız.
Size "Korktunuz mu?" diye sorarsam,
bu cümledeki en güçlü sözcük olan
"korku"ya cevap vereceksiniz.
Cevabınız "Evet, korktum."
veya "Hayır, korkmadım." olacak.
"Kızgın mıydınız?"
"Evet, çok kızgındım."
Açıklamalarına izin verin.
Bilenler asıl onlar.
Onlara "Nasıl bir şeydi?"
gibi sorular sormayı deneyin
"Nasıl hissettirdi?"
Çünkü bir anlığına
durup düşünmek zorunda kalabilirler.
Böylece çok daha
ilginç bir cevap alacaksınız
Dört numara: Akışına bırakın.
Düşünceler aklınıza geldiğinde
onların gitmesine izin verin.
Konuğun bir süre konuştuğu
ve sunucunun gelip önceden cevaplanmış
veya konuyla tamamen alakasız
bir soru sorduğu
röportajları sıklıkla görmüşüzdür.
Bu, sunucunun gerçekten
zekice olan bu soruyu düşünmesinden
ve bu soruyu sormaya kararlı olduğundan
dinlemeyi muhtemelen iki dakika önce
bıraktığı anlamına gelir.
Bizim yaptığımız da tam olarak bu.
Oturup biriyle sohbet ederken
aniden aklımıza kahvecide
Hugh Jackman'ı gördüğümüz geliyor.
(Kahkaha)
Dinlemeyi bırakıyoruz.
Hugh Jackman ve kahve içeren hikayemizi
laf arasına sıkıştırmak için
bir süre bekliyoruz.
Hikayeler ve fikirler
gelmeye devam edecek.
Bunların gelip gitmesine
izin vermeniz lazım.
Beş numara: Bilmiyorsanız bunu belirtin.
Radyodaki insanlar,
özellikle Ulusal Halk Radyosu'ndakiler;
kayda gireceklerinin farkındalar.
Uzman olduklarını
veya kesin olarak bildiklerini
iddia ettikleri konuda
çok daha dikkatliler.
Bunu yapın. Tedbirli olun.
Konuşmanız bayağı olmamalı.
Altı numara: Deneyimlerinizi
onlarınkiyle kıyaslamayın.
Aileden birini kaybetmekten konuşuyorlarsa
kendi ailenizden birini
kaybettiğiniz zamanı anlatmayın.
İş yerinde karşılaştıkları
zorluklardan konuşuyorlarsa,
onlara işinizden
ne kadar nefret ettiğinizi söylemeyin.
Asla aynı şey değil.
Her tecrübe kişiseldir.
Daha önemlisi,
bu sizinle ilgili değil.
O anı; ne kadar harika olduğunuzu
veya ne kadar acı çektiğinizi
kanıtlamak için
kullanmak zorunda değilsiniz.
Birileri Stephen Hawking'e
IQ'sunu sordu. Şöyle dedi:
"Hiçbir fikrim yok.
IQ'suyla övünenler kaybedenlerdir."
(Kahkaha)
Diyaloglar,
tanıtıma yönelik fırsat değildir.
[21. yüzyıldaki diyaloglar]
[Bugün nasılsın?
Blogumu oku!]
Yedi numara:
Kendinizi tekrarlamamaya çalışın.
Bu çok kibirli
ve gerçekten sıkıcı bir davranış.
Sürekli bunu yapmaya meyilliyiz.
Özellikle iş yerindekilerle
veya çocuklarımızla konuşurken
Belirteceğimiz önemli bir nokta var.
Bu yüzden aynı şeyleri
farklı şekilde tekrarlayıp duruyoruz.
Bunu yapmayın.
Sekiz numara: Gereksiz ayrıntıdan kaçının.
Kısacası insanlar;
yılları, isimleri,
tarihleri ve hatırlamak için uğraştığınız
tüm bu detayları umursamıyor.
Umursamıyorlar.
Onların umursadığı sizsiniz.
Nasıl biri olduğunuzu,
ortak yönlerinizi önemsiyorlar.
Detayları unutun. Onları karıştırmayın.
Dokuz numara:
Sonuncusu değil ama en önemli olanı.
Dinleyin.
Gerçekten önemli kaç insanın,
geliştirebileceğiniz en önemli becerinin
muhtemelen dinlemek olduğunu
söylediğini size anlatamam.
Buddha söylediklerini alıntılıyorum:
"Ağzınız açıksa, öğrenmiyorsunuzdur."
Calvin Coolidge dedi ki:
"Kimse işten çıkarılışını dinlememiştir."
(Kahkaha)
Neden birbirimizi dinlemiyoruz?
İlk olarak, konuşmayı tercih ediyoruz.
Konuşurken kontrol bende.
İlgilenmediğim hiçbir şeyi
duymak zorunda değilim.
İlginin merkezi benim.
Kimliğimi güçlendirebilirim.
Başka bir neden daha var:
Dikkatimiz dağılıyor.
Ortalama bir insan
dakikada 225 kelime konuşur.
Oysa dakikada 500 kelime dinleyebiliyoruz.
Zihnimiz kalan 275 kelimeyi
kendi dolduruyor.
Birine gerçekten dikkatini vermek
çaba ve enerji gerektirir.
Eğer bunu yapamıyorsanız
konuşmanın içinde değilsinizdir.
Yalnızca aynı yerde bulunup
alakasız cümleler söyleyen
iki insansınızdır.
(Kahkaha)
Birbirinizi dinlemelisiniz.
Stephen Covey bunu çok güzel belirtti.
"Bir çoğumuz anlamak için dinlemiyoruz.
Cevap vermek için dinliyoruz."
Bir kural daha, on numara,
kısa ve öz olun.
[İyi bir diyalog, kısa etek gibidir;
ilgi çekecek kadar kısa,
konuyu kapsayacak kadar uzun.
-- Kız kardeşimin sözü]
(Kahkaha)
(Alkış)
Bunların hepsi aynı kapıya çıkıyor:
Diğer insanlarla ilgilenin.
Biliyorsunuz ki çok ünlü bir
büyük baba ile büyüdüm.
Evimde bir tür ritüel vardı.
İnsanlar büyük babam
ve büyük annemle konuşmak için gelirlerdi.
Onlar gidince annem gelirdi ve derdi ki:
"Kim olduğunu biliyor musun?
O Miss America ikincisiydi.
O Sacramento belediye başkanıydı.
O bir Pulitzer Ödülü kazandı.
O Rus bir balet.
Büyürken bir bakıma
herkesin sakladığı
ilginç bir şeyleri olduğunu düşündüm.
Dürüst olmak gerekirse beni daha iyi bir
sunucu yapanın bu olduğunu düşünüyorum.
Ağzımı olabildiğince kapalı,
zihnimi açık tutuyorum.
Her zaman şaşırmaya hazırım.
Hayal kırıklığına asla uğramam.
Siz de aynısını yapın.
Dışarı çıkın, insanlarla konuşun.
Onları dinleyin.
En önemlisi, hayrete düşmeye hazır olun.
Teşekkürler.
(Alkış)
Добре, підніміть руки ті:
хто розфренджував когось у Facebook,
бо той сказав щось образливе
про політику або релігію,
про догляд за дітьми чи харчування?
(Сміх)
І хто з вас знає принаймні
одну людину, яку ви уникаєте
лише тому, що не хочете з нею розмовляти?
(Сміх)
Знаєте, колись, аби провадити вічливу розмову
нам треба було лише слідувати пораді
Генрі Гіґґінса з книжки “Моя прекрасна Леді”:
Розмовляйте про погоду та здоров’я.
Але у наш час, з його кліматичними змінами
та рухом проти вакцинації, всі ці теми…
(Сміх)
також вже небезпечні.
Тож світ, у якому ми живемо,
світ, у якому кожна бесіда може
потенційно перерости у суперечку,
де політики не вміють розмовляти
один з одним,
коли знаходяться люди, ладні навіть
через
найменшу дрібничку сперечатися
за чи проти, це не є нормальним явищем.
Дослідницький центр П’ю провів дослідження
серед 10 тисяч дорослих
американців, і виявив, що ми наразі
найбільш розділені,
більш роз’єднані,
ніж коли-небудь за всю нашу історію.
Ми менш схильні до компромісів,
що означає, що ми не слухаємо одне одного.
Ми приймаємо рішення щодо того,
де нам жити,
з ким одружуватися і навіть з ким дружити
на основі вже існуючих переконань.
І це знову підтверджує те, що ми
не слухаємо одне одного.
Будь-яка розмова потребує балансу між
говорінням та слуханням,
балансу, який ми десь втратили.
Частково це відбулося
завдяки технологіям.
Це смартфони, які ви або тримаєте в руці,
або достатньо близько при собі,
аби швидко їх взяти до рук.
Згідно з дослідженням П’ю,
приблизно третина американських підлітків
відправляє більше сотні
текстових повідомлень на день.
І більшість з них надають перевагу
текстовим повідомленням
перед приватною бесідою.
У книжці “Атлантика” є чудовий уривок.
Його написав вчитель вищої школи
Пол Барнвелл.
Він дав дітям проект з розвитку
розмовної мови.
Він хотів навчити їх розмовляти на задану
тему не використовуючи нотатки.
І він сказав: “Я усвідомив..”
(Сміх)
“Я усвідомив, що навичка спілкуватися -
чи не єдина, яку ми прогледіли
і не змогли навчити.
Кожного дня діти витрачають години на винайдення нових ідей і комунікують одне з одним через екрани,
але їм рідко випадає нагода
попрактикувати навички
міжособистісного спілкування.
Це питання може видатися смішним, але ми
маємо себе запитати:
Чи є у 21му сторіччі важливіша
навичка,
аніж здібність підтримувати зв’язну
та довірливу бесіду?
Я заробляю гроші, розмовляючи з людьми:
лауреатами Нобелівської премії,
водіями вантажівок,
мільярдерами, викладачами дитячих садочків,
головами держав та сантехніками.
Я розмовляю з людьми, які мені подобаються.
Я розмовляю з людьми, які мені не подобаються.
Я розмовляю з людьми, з якими
я зовсім не погоджуюся.
Але у мене з ними все одно
виходить чудовий діалог.
Тому я хочу витратити наступні 10 хвилин,
аби навчити вас, як розмовляти
і як слухати.
Багато з вас вже чули поради такого штибу:
дивіться людям прямо в очі,
продумуйте теми для обговорення
заздалегідь,
дивіться, кивайте та посміхайтеся, щоби
показати, що ви уважно слухаєте,
повторюйте те, що ви щойно почули,
або підсумовуйте сказане.
Я хочу, аби все те забули,
бо то нісенітниці.
(Сміх)
Немає причини вчитися, як показати,
що ви уважно слухаєте,
якщо ви дійсно уважно слухаєте.
(Сміх)
(Оплески)
Я дійсно використовую саме ці навички
в професійній діяльності, коли беру
інтерв’ю та в звичайному житті.
Тож я навчу вас, як ставити запитання,
і це допоможе вам навчитися вести
кращі бесіди.
Навчить розмовляти,
не марнуючи час, не знуджуючись,
і, не дай Боже, не ображаючи нікого.
Кожен з нас мав досвід чудових розмов.
У нас вони колись були, і
ми знаємо, на що це схоже.
Бесіди, після яких відчуваєш себе
наповненим та натхненним,
або коли відчуваєш, що відбувся
справжній зв’язок,
або що тебе повністю зрозуміли.
І немає причини,
щоб більшість наших взаємодій
не могли б бути такими.
Тож у мене є 10 основних правил.
І я хочу роказати вам про них усіх,
але, якщо чесно, в разі якщо ви
опануєте лише одне з них,
ви вже насолоджуватиметесь
кращими бесідами.
Перше: Не перемикайтеся між задачами.
І я не маю на увазі, лише
відкласти телефон
або планшет чи ключі від машини,
чи що ще ви можете тримати в руці.
Я маю на увазі - будьте присутні.
Саме в цей момент.
Не думайте про суперечку,
що відбулася з вашим начальником.
Не думайте, що готуватимете на вечерю.
Якщо хочете припинити розмову,
припиніть її.
Але не будьте лише наполовину присутніми.
Друге: Не проповідуйте.
Якщо хочете висловити свою думку
без можливості отримати реакцію чи
дискусію чи незгоду,
напишіть блог.
(Сміх)
Ось дійсна причина, чому я не запрошую
великих знавців на своє шоу:
Вони нудні.
Якщо вони притримуються консервативної
позиції, то вони ненавидітимуть Обаму та аборти.
Якщо вони ліберали, то ненавидітимуть
великі банки, нафтові корпорації
та Діка Чейні.
Абсолютно передбачувані.
А ви не хочете бути такими.
Вступаючи в розмову, ви маєте
усвідомити, що вам є про що дізнатись.
Відомий терапевт Скотт Пек сказав,
що справжнє слухання потребує повного
відкидання себе.
Іноді це означає знехтувати
власними поглядами.
Він сказав, що відчувши це прийняття,
людина, що говорить, ставатиме
менш і менш вразливою
і більш ймовірно, що вона відкриє
свою внутрішню суть,
свої думки тому, хто слухає.
Знову ж таки, припустіть, що вам є
чого навчитися.
Білл Най: "Кожний, кого б ви не зустріли,
знає щось, чого ви не знаєте".
Інакше кажучи:
Кожний в чомусь експерт.
Третє: Ставте питання, що потребують
розгорнутих відповідей.
Цього можна повчитися у журналістів.
Починайте питання такими словами: хто,
що, коли, де, чому або як.
Якщо ви поставили загальне питання, ви
отримаєте просту і коротку відповідь.
Якщо ви запитаєте "Ти злякався?"
відповідь буде стосуватися найсильнішого
слова в реченні,
тобто "злякався",
і відповідь буде "Так" чи "Ні".
"Ти був злий?" "Так, я був злий".
Дозвольте їм це описати.
Саме вони знають, як це.
Спробуйте запитати:
"Як це було?"
"Що ти відчував?"
Бо вони, можливо, зупиняться на хвильку
і замисляться,
і тоді ви отримаєте набагато цікавішу
відповідь.
Чотири: Пливіть за течією.
Це означає, що у вас з’являтимуться думки,
а ви маєте їх відпускати.
Ми часто чуємо інтерв’ю,
в яких гість розмовляє вже декілька хвилин,
а тоді ведучий знову вступає в розмову
і ставить запитання,
яке, здається, прийшло нізвідки, або
відповідь на нього вже прозвучала.
Це означає, що ведучий ймовірно
припинив слухати декілька хвилин тому,
бо йому на думку спало це дуже
розумне питання,
і він мусив неодмінно його висловити.
Ми часто робимо так само.
Сидимо, розмовляємо із кимось,
а тоді раптом згадуємо, що побачили
Г’ю Джекмена в кав’ярні.
(Сміх)
І ми вже не слухаємо.
Ми вичікуємо на момент, коли можна
вставити нашу історію
про Г’ю Джекмена та каву.
Історії та ідеї
приходять та йдуть.
Їх треба навчитися відпускати.
П’яте: Якщо ви не знаєте, скажіть про це.
Люди на радіо, особливо на NPR,
усвідомлюють, що їх будуть записувати,
тож вони ретельніше добирають слова,
що підтверджують їх фаховість
та експертну думку з певного питання.
Робіть так. Дійте обережно.
Розмова не має бути негідною.
Шосте: Не ототожнюйте свій досвід з чужим.
Якщо хтось каже про втрату члена родини,
не розказуйте про те, як ви втратили когось
зі своєї родини.
Якщо вони розповідають про проблеми
на роботі,
не говоріть їм про те, як ви ненавидите
свою.
Це не одне й те саме.
Ніколи не те саме.
Життєвий досвід - індивідуальний.
І, що найголовінше, це не про вас.
Ви не маєте забирати цей момент,
аби довести наскільки чудові ви є,
або як сильно ви страждали.
Одного разу хтось запитав Стівена
Гокінґа, яке у нього IQ, і той відповів:
"Не маю жодної уяви. Люди, які вихваляються
своїм IQ - невдахи".
(Сміх)
Розмова - це не можливість
прорекламувати себе.
[Розмова у 21му сторіччі]
[Як справи? Ти вже читав мій блог?]
Сьоме:
Не повторюйтесь.
Це принизливо і надзвичайно нудно,
але ми схильні робити це постійно.
Особливо під час робочих бесід або
у розмовах з дітьми.
Ми хочемо донести свою думку
і повторюємо її раз у раз.
Не робіть цього.
Восьме: Не перевантажуйте повідомлення.
Відверто кажучи, люди не переймаються
датами, іменами,
цифрами та іншими деталями,
які ви так намагаєтесь утримати
в голові.
Їм все одно.
Їм цікаві ви.
Цікаво, які ви,
що у вас є спільного.
Тож забудьте про деталі. Оминіть їх.
Дев’яте:
Це не останнє, але найважливіше.
Слухайте.
Я не можу сказати, скільки дійсно
визначних людей вже казали,
що слухання - чи не найважливіша навичка,
яку варто розвивати.
Будда казав, а я перефразую,
"Якщо у вас відкритий рот,
ви не слухаєте".
І Кальвін Кулідж казав: "Я ніколи не мав неприємностей
через те, чого я не сказав".
(Сміх)
Чому ми не слухаємо одне одного?
По-перше, людям подобається говорити.
Коли я розмовляю,
я контролюю ситуацію.
Я не маю слухати,
мені не цікаво.
Я - центр уваги.
В такий спосіб я можу підкріпити
свою самовпевненість.
Але є ще одна причина:
Ми відволікаємось.
В середньому людина промовляє
225 слів на хвилину,
але сприймати може до
500 слів на хвилину.
Тож наш розум доповнює
нестачу у 275 слів.
Я знаю, скільки зусиль та енергії
необхідно,
щоб уважно слухати когось,
але якщо ви того не робите,
ви не берете участі в розмові.
Ви - лише дві людини, що вигукують ледь
пов’язані між собою
речення в одному й тому самому
місці.
(Сміх)
Ми маємо слухати одне одного.
У Стівена Кові є прекрасний вислів.
Він сказав: "Більшість людей слухає не з
метою почути.
А щоб відповісти".
І останнє правило, десяте:
Будьте лаконічними.
[Приємна бесіда як міні-спідниця; достатньо
коротка, щоб втримати зацікавленість,
і достатньо довга, щоб покрити всю тему.
Моя сестра ]
(Сміх)
(Оплески)
Все вищесказане можна підсумувати
однією фразою:
Будьте зацікавлені в інших людях.
Знаєте, я зростала з відомим дідусем,
і в нашій родині був ритуал.
Люди приходили поговорити з моїми
дідусем та бабусею,
а коли вони йшли, мама приходила до нас
і казала: "Ви знаєте, хто то був?"
Вона була віце-міс в конкурсі
Міс Америка.
Він був мером Сакраменто.
Вона виграла Пулітцерівську премію.
Він - танцюрист російського балету.
І я виросла з думкою, що
кожен має якісь надзвичайні
приховані здібності.
Чесно кажучи, я думаю саме це
робить з мене гарну ведучу.
Я мовчу так довго,
як це можливо,
я завжди відкрита
і готова дивуватися,
і ніколи не розчаровуюся.
Спробуйте й ви.
Поговоріть з людьми,
послухайте їх,
і найголовніше, будьте готові
здивуватися.
Дякую.
(Оплески)
Nào, tôi muốn thấy cánh tay của các bạn:
bao nhiêu người đã hủy kết bạn
facebook với ai đó
vì họ đã nói những điều xúc phạm
về chính trị hay tôn giáo,
việc chăm sóc trẻ hoặc đồ ăn?
(Tiếng cười)
Và bao nhiêu người biết ít nhất một người
mà bạn tránh gặp mặt
chỉ bởi không muốn nói chuyện với họ?
(Tiếng cười)
Bạn biết đấy, trước đây,
để có một cuộc nói chuyện lịch sự,
ta chỉ cần làm theo lời khuyên của
Henry Higgins trong phim "My Fair Lady":
chỉ nói về thời tiết và sức khỏe.
Nhưng ngày nay, với biến đổi khí hậu,
phản đối vắc-xin, những chủ đề đó --
(Tiếng cười)
không còn an toàn nữa.
Vâng, thế giới mà chúng ta đang sống,
một thế giới mà trong mỗi cuộc chuyện trò
đều tiềm ẩn nguy cơ
biến thành cuộc tranh cãi,
nơi các chính khách
không thể nói chuyện với nhau
và thậm chí những vấn đề
bình thường nhất
cũng có người nhiệt tình tranh đấu bảo vệ
lẫn chống lại, điều đó không bình thường.
Trung Tâm Nghiên Cứu Pew nghiên cứu
10.000 người Mỹ trưởng thành
và nhận ra ở thời điểm này,
chúng ta xung đột mạnh mẽ hơn,
chia rẽ gay gắt
hơn bao giờ hết trong lịch sử
từ trước đến giờ.
Chúng ta khó thỏa hiệp,
điều đó nghĩa là ta không hề
lắng nghe nhau.
Chúng ta quyết định mình sống ở đâu,
kết hôn với ai và thậm chí bạn bè ta là ai
dựa trên những gì chúng ta đã tin tưởng.
Lần nữa, điều đó nghĩa là
ta không hề lắng nghe nhau.
Một cuộc đối thoại đòi hỏi
sự cân bằng giữa nghe và nói,
và một lúc nào đó giữa chừng,
ta đánh mất đi sự cân bằng ấy.
Ngày nay, nguyên nhân một phần
là công nghệ.
Điện thoại thông minh
hoặc luôn nằm trong tay bạn
hoặc đủ gần để bạn có thể chộp lấy
cực kì nhanh chóng.
Theo Trung Tâm Nghiên Cứu Pew,
khoảng 1/3 số thanh thiếu niên ở Mỹ
gửi hơn 100 tin nhắn/ngày.
Và rất nhiều trong số đó, gần như hầu hết
là nhắn tin cho bạn bè
nhiều hơn việc gặp mặt
trò chuyện trực tiếp.
Đây là câu chuyện lý thú ở Đại Tây Dương
được một giáo viên trung học
tên Paul Barnwell viết.
Anh đưa cho bọn trẻ một dự án giao tiếp.
Anh muốn dạy trẻ nói về một chủ đề
cụ thể mà không cần dùng note.
Và anh ấy bày tỏ: "Tôi đã nhận ra..."
(Tiếng cười)
"Tôi đã nhận ra rằng khả năng đối thoại
có lẽ là kỹ năng duy nhất hầu hết chúng ta
không giảng dạy thành công.
Bọn trẻ dành hàng giờ mỗi ngày làm việc
với ý tưởng và với nhau thông qua màn hình
nhưng hiếm khi chúng có cơ hội
trau dồi kỹ năng giao tiếp cá nhân.
Nghe có vẻ là một câu hỏi khôi hài,
nhưng ta phải tự hỏi mình:
Có kỹ năng nào trong thế kỉ 21
quan trọng hơn khả năng duy trì
cuộc trò chuyện mạch lạc, tự tin?"
Tôi kiếm sống bằng việc
nói chuyện với mọi người:
người đạt giải Nobel, tài xế taxi,
triệu phú, giáo viên mầm non,
nguyên thủ quốc gia, thợ sửa ống nước.
Tôi nói chuyện với những người tôi thích,
người tôi không thích.
Tôi trò chuyện với nhiều người mà tôi
bất đồng sâu sắc trên góc độ cá nhân.
Nhưng tôi vẫn có những cuộc đối thoại
tuyệt vời với họ.
Do đó, tôi muốn dành khoảng mười phút
tiếp theo để chỉ bạn cách thức nói chuyện
và lắng nghe.
Nhiều người trong các bạn đã nghe
vô số lời khuyên về điều này,
như nhìn vào mắt người đối thoại,
suy nghĩ trước về
những chủ đề thú vị để thảo luận,
nhìn, gật đầu và mỉm cười để thể hiện
rằng bạn đang chú tâm,
lặp lại những gì bạn được nghe
và tóm tắt nó.
Nhưng tôi muốn bạn quên hết chúng.
Thật tào lao.
(Tiếng cười)
Chẳng việc gì phải học cách thể hiện
rằng bạn đang chú ý
nếu bạn đang thật sự chú ý.
(Tiếng cười)
(Tiếng vỗ tay)
Giờ, tôi sử dụng kỹ năng y hệt
một người phỏng vấn chuyên nghiệp
trong cuộc sống hàng ngày của mình.
Tôi sẽ chỉ bạn làm thế nào
để phỏng vấn người khác,
và kỹ năng đó thực tế sẽ giúp bạn học cách
trở thành người nói chuyện khéo léo hơn.
Học cách xây dựng cuộc đối thoại
mà không lãng phí thời gian của bạn,
không nhàm chán,
và, lạy Chúa, không xúc phạm bất kì ai.
Chúng ta đều đã có
những cuộc hội thoại tuyệt vời.
Chúng ta đã trải qua.
Chúng ta biết chúng ra sao.
Là cuộc trò chuyện khiến bạn cảm thấy
được tham gia, được truyền cảm hứng
hoặc cảm giác như đã tạo được
kết nối thật sự
hay bạn cực kì được thấu hiểu.
Không có lí do nào
giải thích tại sao hầu hết tương tác
của bạn không được vậy.
Tôi có mười nguyên tắc cơ bản
và sẽ nói cho bạn về chúng,
nhưng thực tình là, nếu bạn chỉ chọn
một nguyên tắc và nắm vững nó,
bạn sẽ thực sự có được
cuộc trò chuyện thú vị hơn.
Nguyên tắc 1: Đừng đa nhiệm.
Tôi không có ý nói rằng
chỉ cần đặt điện thoại,
máy tính bảng, chìa khóa xe,
hay bất cứ thứ gì trong tay bạn xuống.
Tôi muốn nói rằng, hãy tập trung.
Tập trung trong khoảnh khắc ấy.
Đừng nghĩ về cuộc cãi vã của bạn với sếp.
Đừng phân tâm nghĩ bữa tối bạn sẽ ăn gì.
Nếu bạn muốn ngừng cuộc trò chuyện,
thì hãy rút khỏi nó,
chứ đừng có "chân trong chân ngoài".
Nguyên tắc 2: Đừng "nói như đúng rồi"
Nếu bạn muốn phát biểu quan điểm của mình
mà không cho ai cơ hội phản hồi,
tranh luận, phản đối hay phát triển,
hãy viết blog.
(Tiếng cười)
Có lý giải hợp lý cho việc tôi không
dành chỗ cho học giả trong chương trình:
Vì họ thực sự rất nhàm chán.
Nếu theo phe bảo thủ, họ sẽ ghét Obama,
phiếu đổi thực phẩm và nạo phá thai.
Nếu theo phe tự do, họ có xu hướng ghét
những ngân hàng lớn, tập đoàn dầu mỏ
và Dick Cheney.
Cực kỳ dễ đoán.
Và bạn không muốn như vậy.
Bạn cần tham gia vào mọi cuộc đối thoại
với tâm thế bạn sẽ học hỏi điều gì đó.
Nhà trị liệu lừng danh M. Scott Peck nói
việc lắng nghe thật lòng đòi hỏi phải
gác lại cái tôi của mình sang một bên.
Và đôi khi có nghĩa là gác lại
quan điểm cá nhân của bạn.
Ông nói rằng
khi thấu hiểu sự chấp nhận này,
người nói sẽ càng ngày càng khó
bị tổn thương
và càng rộng mở những ngóc ngách thầm kín
trong tâm hồn để đón nhận người nghe.
Xin nhắc lại, hãy sẵn sàng tâm thế
bạn sẽ học hỏi điều gì đó.
Bil Nye đã nói: "Mỗi người bạn gặp sẽ biết
điều gì đó mà bạn không biết".
Tôi diễn đạt theo cách này:
Mỗi người đều là chuyên gia
trong một lĩnh vực nào đó.
Nguyên tắc 3: Sử dụng câu hỏi mở.
Ở trường hợp này,
hãy làm theo gợi ý từ các ký giả.
Bắt đầu câu hỏi bằng ai, cái gì,
khi nào, ở đâu, tại sao hay như thế nào.
Nếu bạn đặt một câu hỏi phức tạp,
bạn sẽ nhận được một câu trả lời đơn giản.
Nếu tôi hỏi bạn: "Bạn có sợ hãi không?"
Bạn sẽ phản hồi lại với từ ngữ
mạnh mẽ nhất trong câu hỏi ấy,
đó là "sợ hãi", và câu trả lời
sẽ là "Có" hoặc "Không".
"Bạn có tức giận không?"
"Có, rất tức giận."
Hãy để họ mô tả điều đó.
Họ là những người biết rõ.
Thử hỏi họ những câu như,
"Chuyện đó như thế nào?"
"Cảm giác ra sao?"
Vì sau đó có lẽ họ sẽ dừng lại một chút
và suy nghĩ về nó,
và bạn sẽ nhận được phản hồi
thú vị hơn rất nhiều.
Nguyên tắc 4: Đi theo mạch chuyện trò.
Nghĩa là những suy nghĩ
sẽ xuất hiện trong tâm trí bạn
và bạn cần khai thông nó ra khỏi đầu.
Chúng tôi đã từng nghe
những cuộc phỏng vấn
trong đó khách mời thường
nói được vài phút
thì MC quay lại xen vào đặt một câu hỏi
mà dường như lạc đề
hoặc đã được trả lời rồi.
Điều đó nghĩa là người dẫn dường như
đã dừng lắng nghe từ hai phút trước
vì anh ấy nghĩ rằng
đây thực sự là câu hỏi thông minh,
chỉ chực chờ và nhất định đặt câu hỏi đó.
Chúng ta cũng làm y như vậy.
Chúng ta đang ngồi đây,
trò chuyện với ai đó.
rồi chợt nhớ rằng ta đã gặp Hugh Jackman
trong quán cafe.
(Tiếng cười)
Và chúng ta dừng lắng nghe.
Chúng ta chỉ chờ một lúc nào đó
để đưa câu chuyện
về Hugh Jackman và cafe của mình xen vào.
Những câu chuyện và ý tưởng
sẽ đến với bạn.
Bạn cần để chúng tự đến rồi tự đi.
Nguyên tắc 5: Nếu không biết,
hãy nói rằng bạn không biết.
Những người ở đài phát thanh,
đặc biệt trên NPR,
càng nhận thức rõ hơn
rằng họ sẽ phát biểu công khai,
vì thế họ thận trọng hơn về những gì
họ tuyên bố mình là chuyên gia
và những điều họ khẳng định
là biết chắc chắn.
Hãy làm như thế.
Cẩn thận tốt hơn là mạo hiểm.
Việc trò chuyện không nên bị coi nhẹ.
Nguyên tắc 6: Chớ đánh đồng trải nghiệm
của bạn với của họ.
Nếu họ đang nói về việc
mất đi một thành viên trong gia đình,
đừng bắt đầu kể về khoảng thời gian
bạn cũng mất đi người thân.
Nếu người kia đang nói về khó khăn
họ gặp trong công việc,
đừng than thở
bạn ghét công việc của mình thế nào.
Chúng không tương tự.
Không bao giờ giống.
Tất cả trải nghiệm đều riêng biệt.
Và, quan trọng hơn,
câu chuyện không phải là về bạn.
Bạn không cần dùng thời khắc đó
để chứng tỏ mình tuyệt vời ra sao
hay đau khổ như thế nào.
Có người đã hỏi Stephen Hawking
IQ ông ấy là bao nhiêu, và ông đáp:
"Tôi không biết. Ai khoe khoang
về IQ là kẻ thua cuộc."
(Tiếng cười)
Đối thoại không phải cơ hội để quảng bá.
[Đối thoại trong thế kỉ 21]
[Hôm nay bạn có khỏe không?
Đọc trang blog của tôi ấy!]
Nguyên tắc 7:
Cố gắng đừng nhắc lại lời mình.
Điều đó rất trịch thượng,
và thực sự tẻ nhạt,
ta có xu hướng hay làm vậy.
Đặc biệt trong lúc trò chuyện công việc
hay với con cái của mình,
chúng ta chỉ giữ mãi một ý,
nên ta cứ nhắc đi nhắc lại.
Đừng làm vậy.
Nguyên tắc 8: Đừng nói
thứ không cần thiết.
Thẳng thắn thì mọi người không quan tâm
về tuổi tác, tên họ,
ngày tháng, tất cả tiểu tiết
bạn đang vất vả nghĩ ra trong đầu.
Họ lại không quan tâm.
Họ quan tâm bạn như thế nào,
bạn có điểm chung gì với họ.
Bởi thế, hãy quên đi những tiểu tiết.
Bỏ chúng đi.
Nguyên tắc 9:
Đây không phải là điều cuối cùng,
nhưng là điều quan trọng nhất.
Lắng nghe.
Tôi không thể đếm xuể
bao nhiêu nhân vật quan trọng đã nói
lắng nghe có lẽ là kỹ năng quan trọng nhất
mà bạn có thể phát triển.
Buddha nói, tôi xin diễn đạt lại,
"Nếu mở miệng thì bạn đang không học hỏi."
Calvin Coolidge nói: "Chưa có ai
bị mất việc vì lắng nghe cả."
(Tiếng cười)
Tại sao chúng ta không lắng nghe nhau?
Thứ nhất, chúng ta thích nói hơn.
Khi nói, tôi nắm quyền kiểm soát.
Tôi không phải nghe bất cứ thứ gì
mình không hứng thú.
Tôi là trung tâm của sự chú ý.
Tôi có thể phát huy
bản sắc riêng của mình.
Nhưng có một lí do khác:
chúng ta bị xao nhãng.
Một người bình thường nói khoảng
225 từ/phút,
nhưng ta có thể nghe đến 500 từ/phút.
Vậy là tâm trí ta bị 275 từ khác lấp đầy.
Và tôi biết, cần nhiều sự cố gắng
và năng lượng
để thật sự tập trung chú ý ai đó,
nếu không làm được như thế,
bạn đang không đối thoại.
Đó chỉ là hai người đang hét ra
những câu nói có liên quan
ở cùng một địa điểm.
(Tiếng cười)
Bạn phải lắng nghe người kia.
Stenphen Covey nói
lắng nghe là điều vô cùng đẹp đẽ.
Ông nói: "Hầu hết chúng ta không lắng nghe
với thiện chí để thấu hiểu.
Chúng ta lắng nghe chỉ để phản hồi."
Một nguyên tắc nữa,
nguyên tắc 10: Hãy ngắn gọn.
[Cuộc đối thoại thú vị như chiếc váy ngắn,
đủ ngắn để khơi gợi sự thích thú,
nhưng đủ dài để bao trùm được chủ thể
- chị tôi nói]
(Tiếng cười)
(Tiếng vỗ tay)
Tất cả những điều này đều quy về
cùng một ý tưởng căn bản, và đó là:
hãy quan tâm đến người khác.
Tôi lớn lên với người ông rất nổi tiếng,
và có một nghi thức trong nhà tôi.
Mọi người đến nói chuyện với ông bà tôi,
sau khi họ rời khỏi,
mẹ tôi sẽ đến chỗ chúng tôi
và hỏi: "Các con có biết đó là ai không?"
Bà ấy là Á hậu Mỹ.
Ông ấy là Thị trưởng Sacramento.
Bà ấy từng đạt giải Pulitzer.
Ông ấy là vũ công ballet Nga."
Và tôi lớn lên với tâm niệm rằng
mỗi người đều có những điều bí ẩn,
đáng ngạc nhiên về họ.
Thật lòng, tôi nghĩ đó là điều khiến tôi
trở thành người dẫn tốt hơn.
Tôi giữ im lặng thường xuyên nhất có thể,
giữ cho tâm trí rộng mở,
luôn sẵn sàng để đón nhận bất ngờ,
và chưa bao giờ thất vọng.
Bạn hãy làm điều tương tự.
Ra ngoài, trò chuyện với mọi người,
lắng nghe họ,
và quan trọng nhất là
sẵn sàng để đón nhận bất ngờ.
Xin cảm ơn.
(Tiếng vỗ tay)