William Ury: Putování od "ne" k "ano"

William Ury, autor knihy "Getting to Yes" (Jak dosáhnout souhlasu), nabízí elegantní, prostý (ale ne snadný) způsob, jak dosáhnout dohody i v těch nejtěžších situacích -- od rodinných sporů možná až po Blízký Východ.

Když máme mluvit o složitém vyjednávání,

vzpomněl jsem si na jeden svůj oblíbený příběh

z Blízkého Východu,

o muži, který svým třem synům odkázal 17 velbloudů.

Prvnímu synovi nechal polovinu velbloudů;

druhému synovi zanechal třetinu;

a nejmladšímu jednu devítinu.

A ti tři synové se začali domlouvat.

17 není dělitelných dvěma.

Ani třemi.

Ani devíti.

Mezi bratry začalo vzrůstat napětí.

Nakonec, celí zoufalí,

vyrazili poradit se s moudrou stařenou.

Tato moudrá stařenka dlouho o jejich problému přemýšlela,

a když se konečně vrátila, řekla:

"Nevím sice, jestli vám dokážu pomoci,

ale kdybyste chtěli, můžu vám dát svého velblouda."

Takže pak měli 18 velbloudů.

První syn si vzal svou polovinu - tedy devět.

Druhý syn si vzal třetinu - to je šest.

A nejmladší si vzal devítinu.

Devítina z osmnácti jsou dva.

To dělá dohromady sedmnáct.

Jeden velbloud jim zbyl.

Tak ho vrátili zpátky té moudré stařence.

(smích)

Když se nad tím příběhem na chvíli zamyslíte,

myslím, že připomíná

spoustu obtížných vyjednávání, do kterých vstupujeme.

Začínají jako 17 velbloudů - není, jak to vyřešit.

Potřebujeme nějak poodstoupit

od těch situací, jako ta moudrá stařenka,

podívat se na situaci čerstvým pohledem

a přijít s osmnáctým velbloudem.

Nacházet osmnáctého velblouda ve světových konfliktech

je moje celoživotní vášeň.

Vidím lidstvo trochu jako ty tři bratry;

jsme jedna rodina.

Je známo, že vědecky,

díky komunikační revoluci,

je všech 15 000 národů na celé planetě

nějak navzájem propojeno.

Takže nastává veliká rodinná sešlost.

A ta, jako mnohá setkání celých rodin,

není jenom procházkou růžovým sadem.

Objevuje se spousta konfliktů.

Otázka je,

jak se vyrovnáme s rozdíly a neshodami?

Jak se srovnáme s nejhlubšími rozdílnostmi,

když známe lidskou náchylnost ke konfliktům

a genialitu lidstva

se kterou vynalézá zbraně hromadného ničení?

To je, oč tu běží.

Ptal jsem se tak po tři desítky let,

skoro čtyři --

když jsem cestoval po světě,

snažil se pracovat, zapojovat do konfliktů

od Jugoslávie po Blízký východ,

Čečensko, Venezuelu,

některé z nejkomplikovanějších konfliktů na planetě,

pořád jsem se nad tím zamýšlel.

A myslím, že jsem svým způsobem našel,

co je tím tajemným klíčem k míru.

Je to překvapivě prosté.

Není to jednoduché, ale je to prosté.

A není to ani nic nového.

Je to možná jedno z nejstarších lidských dědictví.

Klíčem k míru jsme my sami.

Jsme to my,

komunita obklopující

jakýkoli konflikt,

kdo může hrát konstruktivní roli.

Uvedu jednu příhodu, jen na příklad.

Asi před 20 lety jsem byl v Jihoafrické republice

a pracoval se znesvářenými stranami konfliktu.

Měl jsem jeden měsíc navíc,

takže jsem nějaký čas strávil

s několika skupinami křováků.

Byl jsem zvědavý na ně a na způsob, jakým řeší konflikty.

Protože koneckonců, kam paměť sahá,

byli vždy lovci a sběrači,

žili život velice podobný životu našich předků

po možná 99 procent historie lidstva.

Všichni muži používají k lovu jedovaté šipky.

Smrtelně jedovaté.

Jak tedy řeší rozmíšky a neshody?

Co jsem se naučil je,

že kdykoli začne v komunitě houstnout atmosféra,

někdo jde a schová jedovaté šipky v buši.

A pak všichni sedí dokola v kruhu,

a sedí a mluví a mluví.

Může to trvat dvam tři, čtyři dny,

ale oni toho nenechají,

dokud nedojdou k řešení,

nebo ještě lépe, ke smíření.

A když je pořád ještě dusno,

pošlou někoho pryč, aby navštívil nějaké příbuzné.

Což slouží jako období pro zklidnění.

Tento systém je, myslím,

něco, co nás až do teď udrželo na živu,

když vezmeme, k čemu máme sklony.

Nazývám ten systém "třetí stranou".

Když se nad tím zamyslíte,

když normálně uvažujeme a mluvíme o konfliktu,

jsou tu vždycky dvě strany.

Arabové proti Izraelitům, dělníci proti managementu,

manžel proti manželce, rapublikání proti demokratům,

ale často už nevnímáme,

že u toho je vždycky třetí strana.

A tou třetí stranou jsme my,

okolní společnost,

přátelé, spojenci,

rodina, sousedé.

A můžeme hrát neuvěřitelně konstruktivní roli.

Možná to nejdůležitější,

v čem může třetí strana pomoci,

je připomínat oběma stranám, o co ve skutečnosti běží.

Kvůli dětem, kvůli rodině,

kvůli společnosti, kvůli budoucnosti,

přestaňme na chvíli bojovat a pojďme spolu mluvit.

Protože jde o to,

že když se zapojíme do konfliktu,

velice snadno ztrácíme perspektivu a nadhled.

Je moc snadné reagovat.

Lidské bytosti jsou málem stroje na reakce.

A jak se říká,

ve vzteku pronesete ten nejlepší projev,

jakého kdy budete litovat.

Na to nás upozorňuje ta "třetí strana".

Třetí strana nám pomáhá "vylézt si na balkón",

což je metafora pro místo, ze kterého máme nadhled.

Odtamtud můžete mít cíl stále na očích.

Povím vám historku ze své vlastní vyjednávačské zkušenosti.

Před pár lety jsem byl jako moderátor zapojen

do velice těžkých rozhovorů

mezi zástupci Ruska

a zástupci Čečenska.

Probíhala tam válka.

Sešli jsme se v Hágu,

v Paláci Míru,

v místnosti, kde se konal i tribunál nad válečnými zločiny

v Jugoslávii.

Hovory nabraly rychlý začátek,

když čečenský vicepresident

hned na začátku ukázal na Rusy a řekl:

"Rovnou tam zůstaňte sedět,

stejně budete souzeni za válečné zločiny."

Pokračoval a pak se ke mně otočil a řekl:

"Vy jste Američan.

Jen se podívejte, co vy Američani děláte v Portoriku."

Hned se mi hlavou začalo honit, "Portoriko, co vím o Portoriku?"

Začal jsem reagovat,

ale pak jsem se pokusil "vylézt na balkón".

A pak, když se odmlčel,

a všichni se dívali na mne a čekali odpověď,

už z toho balkónového nadhledu jsem byl schopen mu poděkovat,

a říci: "Vážím si vaší kritiky mé země,

beru to jako signál toho, že jsme mezi přáteli,

a můžeme spolu hovořit upřímně.

A nejsme tu proto, abychom mluvili o Portoriku nebo o minulosti,

ale jsme tu, abychom zkusili vymyslet způsob,

jak zastavit utrpení a krveprolití v Čečensku."

A rozhovor se podařilo opět uklidnit.

Rolí třetí osoby je

pomoci protivníkům získat nadhled, vylézt na balkón.

Teď se na chvíli přeneseme

na místo, kde trvá asi nejtěžší konflikt na světě,

nebo nejneřešitelnější konflikt -

na Blízký východ.

Otázka zní: kde je tam ta třetí strana?

Jak bychom se jenom dostali na balkón?

Nepředstírám, že znám odpověď na otázky

blízkovýchodního konfliktu,

ale myslím, že jsem našel první krok,

doslova první krok,

něco, co každý z nás může udělat jako třetí strana.

Zeptám se vás nejprve na toto:

kolik z vás

se v posledních letech přistihlo,

že máte strach z toho, co se děje na Blízkém východě,

a zajímalo by vás, co se s tím dá dělat?

Jenom pro zajímavost, kolik z vás?

OK, veliká většina z nás.

A přitom je to odsud tak daleko.

Proč tomu konfliktu věnujeme tolik pozornosti?

Je to počet mrtvých?

Stokrát více lidí umírá

v konfliktech v Africe než na Blízkém Východě.

Ne, je to kvůli tomu příběhu,

protože se cítíme osobně zapojeni

do toho příběhu.

Ať už jsme křesťané, muslimové nebo židé,

zbožní nebo ne,

cítíme, že na tom máme osobní zájem.

Na příbězích záleží. To vím i jako antropolog.

Příběhy používáme k tomu, abychom předávali znalosti.

Dávají našim životům smysl.

Proto jsme tady na TEDu, vykládáme si příběhy.

A příběhy jsou klíčové.

Moje výzva tedy zní:

ano, pojďme zkusit řešit politiku

Blízkého východu,

ale podívejme se i na ten příběh.

Zkusme se podívat ke kořenům toho, o čem to je.

A pokusme se na to aplikovat pohled třetí strany.

Co by to znamenalo? O jaký příběh jde?

Jako antropologové víme,

že každá kultura má příběh o svém počátku.

Jaký je příběh o počátku na Blízkém Východě?

Ve zkratce je to:

asi před 4000 lety, jeden muž s rodinou

prošel napříč Blízkým východem

a od té doby už svět nebyl jako dřív.

Ten muž, jak je už jasné,

byl Abraham.

Co reprezentoval, byla jednota,

jednota rodiny.

On je otcem nás všech.

Ale ne tím, co reprezentoval, ale tím, jakou nesl zprávu.

Jeho základní poselství byla také jednota,

vzájemné propojení všeho a jednota všeho.

A jeho základními hodnotami byla úcta

a laskavost vůči cizincům.

A to je to, čím je znám: svou pohostinností.

Takže v tom smyslu

je on symbolickou třetí stranou

Blízkého východu.

On je to, kdo nám připomíná,

že jsme všichni součástí mnohem většího celku.

A teď jak byste...

Teď se chvíli zamyslete.

Dneska čelíme nárůstu terorismu.

Co je to terorismus?

Terorismus je v základě vzít nevinného cizince

a chovat se k němu jako k nepříteli, kterého zabijete,

abyste vzbudili strach.

A co je protikladem terorismu?

Vzít nevinného cizince

a chovat se k němu jako k příteli,

kterého uvítáte ve svém domě,

abyste zaseli a stvořili porozumění,

nebo úctu, nebo lásku.

Takže co kdybychom

vzali ten Abrahamův příběh,

který je příběhem třetí strany,

co kdyby to mohlo --

protože Abraham je symbolem pohostinnosti --

co kdyby to mohla být protilátka proti terorismu?

Co kdyby to mohla být vakcína

proti náboženské nesnášenlivosti?

Jak bychom ten příběh mohli oživit?

Nestačí jenom vyprávět příběh --

to je sice silné --

ale lidé potřebují příběhy zažívat.

Oni potřebují ten příběh žít. Jak se to dá udělat?

Tohle je můj názor na to, jak by to šlo udělat.

A teď se dostanu k tomu prvnímu kroku.

Protože jednoduchým způsobem jak toho dosáhnout,

je vydat se na cestu.

Vyrazit na pěší putování po stopách Abrahamových.

Sledovat Abrahamovy šlépěje.

Protože pěší putování má skutečnou moc.

Jako antrolopog tvrdím, že chůze je to, co z nás udělalo lidi.

Je to legrační, když jdete,

kráčíte bok po boku

stejným směrem.

Kdybych přicházel čelem k vám

a došel takhle blízko,

cítili byste se ohroženi.

Ale když kráčíte vedle sebe,

a třeba se i dotýkáte rameny,

není to problém.

Kdo bojuje, když při tom chodí?

A proto při vyjednávání často, když se věci zamotají,

lidé jdou na procházku třeba do lesa.

Takže mne napadla myšlenka,

co takhle dát dohromady

trasu, cestu --

jako byla hedvábná cesta nebo apalačská cesta --

která by sledovala stopy

Abrahama.

Lidé říkali: "To je šílené, to nemůžeš.

Nemůžeš sledovat stopy Abrahama. Je to moc nebezpečné.

Musel bys překročit všechny ty hranice.

Prochází 10 různými zeměmi na Blízkém východě,

protože je všechny spojuje."

Tak jsme ten nápad zkoumali na Harvardu.

Věnovali jsme tomu náležitou péči.

A před pár lety se několik z nás,

skupina si 25 z 10 různých zemí,

rozhodla, že zkusíme, jestli se podaří sledovat Abrahamovy stopy,

putováním z místa jeho rodiště ve městě Urfa

v jižním Turecku, severní Mezopotámii.

Takže jsme sedli na autobus a také něco prošli pěšky,

a došli do Cháranu,

kde se podle Bible poprvé vydává na cestu.

Pak jsme překročili hranice do Sýrie a došli do Aleppa,

které je podle všeho po něm pojmenované.

Šli jsme do Damašku,

který má dlouhou historii spjatou s Abrahamem.

Pak jsme přišli do severního Jordánska,

do Jeruzaléma,

který je plný Abrahama, do Betléma,

a konečně do místa, kde je pohřben,

v Hebronu.

Takže jsme prakticky prošli od kolébky po rakev.

Ukázali jsme, že je to možné. Byla to fantastická pouť.

Zeptám se vás:

Kolik z vás už udělalo zkušenost

při pobytu v cizím prostředí,

nebo cizí zemi,

a cizinec, naprostý cizinec,

k vám přijde a prokáže vám nějakou laskavost,

třeba vás pozve k sobě domů, dá vám napít,

uvaří kávu, pozve vás k jídlu?

Kolik z vás tohle zažilo?

To je podstatou

Abrahamovské pouti.

Ale co zjistíte, když navštívíte vesnice v této oblasti,

kde očekáváte nepřátelství --

dostane se vám nejúžasnější pohostinnosti,

právě s odkazem na Abrahama.

"Ve jménu otce Abrahama

dovolte mi nabídnout vám nějaké jídlo."

Takže jsme objevili,

že Abraham není pro tyto lidi jen postava z knížek,

je živý a reálně přítomný.

Abych to zkrátil,

v několika posledních letech

tisíce lidí

začalo procházet částmi Abrahamovy cesty

pro Blízkém východě,

a přitom okoušejí pohostinnost místních lidí.

Začali putovat

v Izraeli a Palestině,

v Jordánsku, Turecku a Sýrii.

Je to úžasný zkušenost.

Muži, ženy, mladí, staří --

více žen než mužů vlastně, což je zajímavé.

Pro ty, kdo putovat nemohou,

kdo se tam teď prostě nemohou dostat,

lidé začali pořádat pochody

ve městech, ve svých vlastních komunitách.

V Cincinnati například uspořádali pouť

z kostela do mešity a do synagogy

a všichni pak spolu sdíleli abrahamovské jídlo.

A byl z toho den Abrahamovy cesty.

V Sao Paulu v Brazílii vznikl každoroční svátek,

kdy tisíce lidí běží

virtuální Abrahamovský běh,

který spojuje rozdílná společenství.

A média to milují.

Věnují tomu maximální pozornost,

protože je to vizuální,

a tím se šíří tahle idea

Abrahamovské pohostinnosti

a laskavosti vůči cizincům.

Před pár týdny

o tom byl program na rádiu NPR.

Minulý měsíc

vyšel článek v Guardianu

v Manchesteru,

na celé dvě stránky.

Citovali vesničana,

který říkal: "Tenhle pochod nás spojuje se světem."

Říkal, že to bylo, jako kdyby se jim v životě rozsvítilo.

Přineslo to naději.

A o tohle jde.

Ale není to jen věc psychologie,

jde také o ekonomiku,

protože poutníci utrácejí peníze.

Tahle žena z Um Ahmadu

žije u cesty v severním Jordánsku.

Je strašně chudá.

Je napůl slepá, její muž nemůže pracovat,

má sedm dětí.

Ale umí a může vařit.

Takže začala vařit skupinkám poutníků,

kteří procházejí vesnicí a zastaví se na jídlo u ní doma.

Sedí na podlaze.

Nemá ani ubrus.

Ale připravuje ta nejchutnější jídla

vonící bylinkami z okolní krajiny.

Takže k ní přichází čím dál víc poutníků.

Postupně začala vydělávat

a může živit svou rodinu.

Našemu týmu řekla

"Pomohli jste mi zviditelnit se

ve vesnici, kde se lidé dřív styděli

se na mne i podívat."

A to je potenciál Abrahamovské cesty.

Takových lidí jsou doslova stovky

všude po Blízkém východě, podél cesty.

Jde o to změnit způsob hry.

Aby se změnila hra, musíte změnit rámec,

způsob, jakým se na věci díváme --

změnit kontext

z nepřátelství na pohostinnost,

z terorismu na turismus.

V tomto smyslu právě Abrahamovská pouť

mění způsob hry.

Něco vám ukážu.

Mám tady malý žalud,

který jsem sebral někde během pouti

v průběhu letošního roku.

Žalud je symbolem dubu, pochopitelně --

vyroste z něj dub,

který je zase abrahamovským symbolem.

Dosud je ta stezka jako žalud;

pořád v raném stádiu.

Jak bude vypadat vzrostlý dub?

Myslím na svoje dětství,

z nějž jsem většinu strávil, i když pocházím z Chicaga,

v Evropě.

Pokud jste viděli na vlastní oči

třeba trosky Londýna

v roce 1945, nebo Berlína,

a řekli jste:

"Za 60 let bude tohle

ta nejpokojnější, nejblahobytnější část světa,"

lidé by si pomysleli,

že jste se úplně pomátli.

Ale celé se to povedlo díky společné Evropské identitě

a společné ekonomice.

Takže se ptám, jestli když se to povedlo v Evropě,

proč ne na Blízkém východě?

Proč by to nešlo, díky společné identitě --

kterou je Abrahamův příběh --

a díky společné ekonomice,

založené z větší části na turismu?

Takže bych to rád uzavřel

tím, že za posledních 35 let,

kdy jsem pracoval

při nejnebezpečnějších, nejkomplexnějších

konfliktech po celé planetě,

ještě jsem nepotkal žádný konflikt,

o kterém bych cítil, že ho nelze proměnit.

Není to jistě snadné,

ale je to možné.

Povedlo se to v Jihoafrické republice.

Daří se to v Severním Irsku.

Může se to podařit kdekoli.

Záleží to čistě na nás.

Závisí to na tom, abychom se stali třetí stranou.

Takže vás zvu,

abyste zvážili zaujmutí třetí strany,

i když je to jen malý krůček.

Za chvíli bude přestávka.

Běžte za někým,

kdo je z jiné kutury, jiné země,

jiného etnika, nebo se jinak liší,

a dejte se s nimi do hovoru; naslouchejte jim.

To je krok třetí strany.

To je vykročení na Abrahamovu stezku.

Co třeba po TEDTalku

vyjít na TEDWalk ("procházku")?

Na závěr už

jen tři věci.

Zaprvé, tajemství míru

je ve třetí straně.

Tou jsme my,

a každý z nás,

jedním malým krokem,

může přivést svět

o krok blíže k míru.

Jedno staré africké přísloví říká:

"Když se spojí pavučiny,

dokážou zadržet i lva."

Když spojíme naše

pavučiny třetích stran,

můžeme zadržet i lva války.

Děkuji vám.

(potlesk)