Síla rozmanitosti v každém z nás

Rebeca Hwang celý život žonglovala s identitami - korejští předci, argentinská výchova, vzdělání ve Spojených státech - a po dlouhou dobu nemohla najít ve světě místo, kterému by mohla říkat domov. S touto výzvou však přišlo také stěžejní uvědomění, že rozmanité pozadí je v dnešním globálním světě výraznou výhodou. V této osobní řeči Hwangová odhaluje nekonečné výhody, které přichází, jakmile přijmeme celou svou komplexní osobnost . A sdílí svou naději na vytvoření světa, kde se identity nebudou používat, aby lidi od sebe odcizovaly, ale aby je naopak přiváděly dohromady.

Držíme se za ruce,

zíráme na dveře.

Mí sourozenci a já čekáme,
až se matka vrátí

z nemocnice.

Byla tam, protože ten den mou babičku
operovali s rakovinou.

Konečně se otevřely dveře

a řekla:

„Je pryč.

Zemřela."

Začala vzlykat a dodala:

„Musíme vše zařídit.

Poslední přání vaší babičky bylo,
aby byla pohřbena doma v Koreji."

Bylo mi sotva 12 let
a když přešel prvotní šok,

zněla mi v uších matčina slova.

Má babička chtěla být pohřbena zpět doma.

Do Argentiny jsme se z Koreji
přestěhovali před šesti lety,

aniž bychom uměli španělsky,
nebo věděli, jak se uživíme.

Když jsme přijeli, byli jsme imigranti,
kteří přišli o všechno,

Takže jsme museli pracovat velmi tvrdě,
abychom si vybudovali život.

Za celé ty roky mě ani nenapadlo,

že "doma" bylo pořád v Koreji.

Přimělo mě to přemítat, kde chci být
jednou pohřbená já,

kde je moje doma,

a odpověď nebyla vůbec jasná.

A to mě opravdu trápilo.

A tak takhle příhoda odstartovala
mé celoživotní pátrání po identitě.

Narodila jsem se v Koreji, v zemi kimčchi
(korejské národní jídlo)

vyrostla jsem v Argentině,

kde jsem snědla tolik steaků,
že už je ze mě nejspíš z 80 % kráva,

vzdělání se mi dostalo v USA,

kde jsem si zamilovala arašídové máslo.

(smích)

V dětství jsem se cítila
úplně jako Argentinka,

ale můj vzhled mě občas zradil.

Pamatuji si první den na druhém stupni,

naše učitelka španělštiny vešla do třídy,

sjela všechny mé spolužáky pohledem

a řekla:

„Ty! Ty potřebuješ asistenta,

jinak tenhle předmět nezvládneš."

V tu dobu už jsem uměla španělsky plynule,

takže jsem měla pocit, že mohu být
buď Korejka, nebo Argentinka,

ale ne obojí.

Přišlo mi to jako hra s nulovým součtem,

kde jsem se musela vzdát
své staré identity,

abych mohla získat či zasloužit si novou.

Takže když mi bylo 18,
rozhodla jsem se jet do Koreji,

v naději, že bych tam mohla najít místo,
které by mohlo být mým domovem.

Ale tam se mě lidé ptali,

„Proč mluvíš korejsky
se španělským přízvukem?"

(smích)

A „Ty musíš být určitě Japonka,
protože máš tak velké oči

a cizí řeč těla."

A tak se ukázalo, že jsem příliš Korejka
na to, abych byla Argentinka,

ale příliš Argentinka na to být Korejkou.

A to bylo pro mě stěžejní uvědomění.

Nedokázala jsem na světě najít místo,
které by bylo mým "doma".

Ale kolik japonsky vypadajících Korejců,
kteří mluví se španělským přízvukem,

nebo ještě přesněji
s argentinským přízvukem,

podle vás tak existuje?

Možná by to mohla být i výhoda.

Bylo pro mě zcela snadné vyčnívat z řady,

což nemohlo být na škodu ve světě,
který se rychle měnil,

kde schopnosti mohly zastarat přes noc.

A tak jsem přestala pátrat po tom
stoprocentním společenství

s lidmi, které jsem potkávala.

Místo toho jsem si uvědomila,
že jsem často byla tím jediným pojítkem

mezi lidmi, kteří běžně stáli
v konfliktu proti sobě.

A s touto myšlenkou na paměti,

jsem se rozhodla začít v sobě podporovat
všechny ty rozdílné verze mého já,

dokonce jsem si dovolila
se čas od času úplně přetvořit.

Tak například na střední škole,

musím se přiznat, že jsem byla mega nerd,

neměla jsem žádný smysl pro módu -
tlusté brýle, jednoduchý sestřih,

umíte si to představit.

Vlastně si myslím, že jsem měla kamarády,
jen protože jsem jim dávala opsat úkoly.

Taková je pravda.

Ale jak přišla univerzita,

dokázala jsem si pro sebe
najít novou identitu

a z nerda se stala oblíbená holka.

Ale bylo to na MIT ,

takže nevím, jestli to můžu počítat.

Jak tam říkají:

„Šance jsou dobré,

ale zboží je strašné."

(smích)

Specializaci jsem změnila tolikrát,
že si můj poradce dělal srandu,

že bych měla mít titul
v "náhodných studiích".

(smích)

Řekla jsem to svým dětem.

A během let jsem pak získala
mnoho různých identit.

Začala jsem jako vynálezkyně,
podnikatelka, sociální inovátor.

Pak jsem se stala investorkou,

ženou v technologiích,

učitelkou.

A velmi nedávno jsem se stala také matkou,

nebo jak mé batole pořád opakuje:

"Máma!" dnem i nocí.

I můj přízvuk začal být tak zmatený

a jeho původ tak nejasný,

že ho mí přátelé
pojmenovali "rebekanština".

(smích)

Jenže takhle se přetvářet
může být velmi těžké.

Občas můžete čelit velkému odporu.

Když jsem měla skoro dodělaný doktorát,

podlehla jsem touze
po vlastního podnikání.

Byla jsem v Silicon Valley,

takže se mi psaní teze ve sklepě
nezdálo zdaleka tak zajímavé,

jako založit svou vlastní společnost.

A tak jsem šla za svými velmi
konzervativními korejskými rodiči,

kteří jsou tady dnes se mnou,

s jasným úkolem oznámit jim,

že mám v plánu zanechat
doktorského programu.

Víte, moji sourozenci a já jsme
první generace, která šla na univerzitu,

takže pro naši rodinu imigrantů,
je tohle poměrně velká věc.

Dovede si představit, jak se měla celá
konverzace odehrávat.

Ale naštěstí jsem s sebou
měla tajnou zbraň

což byl graf s průměrným příjmem
všech absolventů

stanfordského doktorského programu

a pak průměrný příjem všech těch,
kdo odešli

z těchto absolventských programů.

(smích)

Musím vám říct, že ten graf
byl rozhodně překroucený

kvůli zakladatelům Google.

(smích)

Ale moje máma se na ten graf podívala

a řekla:

„Jdi za svou vášní."

(smích)

Ahoj, mami.

No a dnes, dnes už mé pátrání po identitě
dávno není o tom, najít si svůj kmen.

Je to spíš o tom dovolit si,

abych podporovala všechny možné
obměny svého já

a pěstovala rozmanitost v sobě,

a nejen kolem sebe.

Mým klukům jsou teď tři roky
a pět měsíců,

a oba se narodili s rovnou
třemi národnostmi

a čtyřmi jazyky.

Teď je asi dobrý moment zmínit,
že můj manžel je ve skutečnosti z Dánska.

Jen tak pro případ, že bych už
neměla dost kulturních šoků,

jsem se rozhodla vzít si kluka z Dánska.

Moje děti podle mě
budou první vikingové,

kteří budou, až vyrostou,
mít problém s tím nechat si narůst vousy.

(smích)

Na tom budeme muset zapracovat.

Ale opravdu doufám, že přijdou na to,
že tahle mnohonásobnost

jim v životě otevře
a vytvoří mnoho dveří,

a že to může být jejich způsob,
jak najít společenství

ve světě, který je dnes
stále více globální.

Doufám, že místo toho, aby se
stresovali a trápili tím,

že nezapadají do nějaké škatulky,

nebo že jejich identita se jednoho
dne stane nemístnou,

spíš budou chtít experimentovat

a převezmou kontrolu nad svým
osobním příběhem a identitou.

Také doufám, že využijí
svou jedinečnou kombinaci

hodnot, jazyků, kultur a dovedností,

aby pomohli vytvořit svět,

kde se identity už nebudou používat tak,
abychom od sebe oddělovali odlišné,

ale raději k tomu,
aby sváděly dohromady lidi.

A konečně hlavně pevně doufám,
že jim přinese obrovskou radost

prozkoumávat tato nezmapovaná teritoria,

protože vím, že mně jí to přineslo.

A tak poslední přání mé babičky

bylo také poslední lekcí, kterou mi dala.

Ukázalo se, že to nikdy
nebylo o návratu do Koreji

a o tom, být pohřbená tam.

Bylo to o odpočinku po boku svého syna,

který zemřel dávno předtím,
než se přestěhovala do Argentiny.

Co pro ní bylo důležité nebyl ten oceán,

který dělil její starý a nový svět,

bylo to o nalezení společné půdy.

Děkuji.

(potlesk)